Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pomocná ruka?

„Nááástůůůp!“ zařval najednou ostrý hlas nahoře. Hanka se tak lekla, že by se v ní krve nedořezal. Přitiskli se ke stěně pod schodištěm. Nad nimi se ozval hlasitý dusot mnoha bot a ze dveří v úrovni schodiště se rovněž vyhrnulo pět vojáků, kteří si ještě cestou chvatně upravovali uniformy. Přehnali se kolem nich, aniž si něčeho všimli.

„No nazdar! My jsme snad vylezli v kasárnách!“ zašeptala Hanka.

Zvenčí se ozvaly další hlasité povely.

„Co teď?“

„Aspoň se koukneme, jak to tam nahoře vypadá,“ rozhodla dívka a opatrně začala stoupat po schodech.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ ozvalo se jim za zády.

Bezděky sevřela rukojeť nože ještě dřív, než se stihla otočit.

„Snad byste nechtěli zabít chudáka mrzáka?“ zašklebil se muž pobaveně. „Tak zpívejte, ptáčkové, copak jste zač? Kde jste se tu vzali?“

Muž nebyl ani mladý ani starý, jednu nohu měl zabandážovanou v obvazech a nenuceně se opíral o berle. Vlastně, jak si všimla, když se koukla pozorněji, opíral se jen o jednu berli, aby tu druhou mohl v případě nutnosti použít jako zbraň. Schovala nůž. V nejhorším případě může bojovat magicky.

„Zabloudili jsme a potřebujeme se nějak nenápadně dostat ven,“ odpověděla po pravdě.

„A není náhodou ten poplach nahoře kvůli vám? Nestrkali jste nos někam, kam jste neměli?“

„To je ještě trochu brzo, aby ten poplach byl kvůli nám,“ troufla si Hanka polemizovat, protože vycítila z mužova postoje, že je možná ochoten podat pomocnou ruku.

„Tak kde jste se tu vzali?“ zeptal se důrazněji.

„Utíkáme z jedné kobky, kam nás zavřeli. V noci nás chytili při požáru na pátých hradbách a násilím odvedli spolu s ostatními dětmi.“

„Tak je to přece jen pravda, že Rasiové začali rodičům brát děti?“ mužova podezíravost se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v opravdový zájem. „Kam vás odvedli?“

„Nevyznáme se tu natolik, abychom vám to uměli popsat.“

„To ani nevíte, kudy jste utíkali?“

„To samozřejmě víme, a jestli nás dostanete ven, prozradíme vám to.“

„Ven? Tam by vás chytili dřív, než byste udělali pět kroků. Pojďte se mnou, zatím vás schovám,“ muž se tiše zachechtal. „V kasárnách péesky vás určitě hledat nebudou.“

Vedl je chodbou zpět ke dveřím, kolem kterých prošli. Muž je otevřel a kývl na oba, aby vstoupili. Okamžitě bylo jasné, že Hančin odhad zvuků byl přesný. Všude se povalovalo spoustu poškozené zbroje. Uprostřed byla stolička, na stole vedle ní pár dřevěných forem a několik kladiv. Opodál světélkovalo kamenné koryto se žhavým uhlím a kovářské náčiní. V koutě se povalovaly stohy kůží a různé spony.

„Jak se vám líbí moje království?“ zašklebil se na ně voják a odložil jednu berli hned u dveří.

„Trochu začouzené...“

„Máte hlad nebo žízeň?“ kývl ke stolu, kde se na míse krčilo několik placek a vedle trůnil korbel s pivem.

„Voda by nebyla?“ zeptala se Hanka.

„Ukaž se,“ vzal ji za rameno voják a otočil ji k sobě, „já si hned říkal, že asi nebudeš kluk. Moc hezká tvářička.“

Jak ji vzal za bradu, Hanka ho chytila za ruku a v očích jí zajiskřil vztek.

„Myslím, že si radši pomůžeme sami,“ zasyčela mu zlostně do obličeje a kývla na kamaráda, „Maty, jdeme pryč.“

„Tak počkej. Nezlob se,“ houkl za ní muž, „přísahám, že už se tě ani nedotknu.“

Hanka se u dveří zarazila. Bez pomoci tohoto chlápka moc šancí mít venku nebudou. Ale rozhodně nehodlala strpět jakékoliv osahávání.

„Měj rozum, holka. Jestli utíkáte od Rasiů, tak jsem na vaší straně. No fakt! Taky s nimi mám nějaké účty.“

„Dobře. Zkusím vám věřit,“ váhavě přikývla.

„A teď se pojďte schovat. Za chvilku skončí nahoře ta šaškárna a mohl by sem někdo přijít.“

Za jedním špinavým závěsem se ukrýval celkem prostorný neuklizený kumbál. Muž odstrkal pár sedel, skopl do kouta smradlavé drátěné košile a uvolnil židli a pohovku, ze které stáhl plachtu.

„Já vím, že to není nic moc, ale snad to bude zatím stačit. Ještě vám sem hodím jednu matraci, abyste si mohli odpočinout. Jídlo je přivázané támhle na tom háku, jinak mi ho tu vožužlávaj myši. Za chvilku vám sem šoupnu i kapku vody. Hlavně buďte zticha, kdyby někdo přišel.“

Matyáš se usadil na židli, Hanka na pohovce.

„To jsme si teda pomohli,“ vzdychl, „už jsme zase zavření ve tmě.“

„Upřímně řečeno, tady se cítím podstatně líp,“ tiše reagovala Hanka. „Z toho mága, co nás obíral o magii, jsem měla husí kůži.“

„A z tohohle chlapa ne?“

„Ne, ten je akorát trochu vtíravej. Jinak z něj vnímám snahu nám pomoct.“

Když jim přinesl korbel s vodou, Hana se zeptala: „Kde to vlastně teď jsme?“

„Nabourali jste se, moje milá, přímo do elitních kasáren mezi prvníma a druhejma hradbama. Musím říct, pro uprchlíky skvělá volba,“ uchechtl se, „hlavně tu buďte zticha.“

Zvenčí se ozvalo pár hlasů, takže jim nezbylo, než poslechnout jeho radu. Několik vojáků si přišlo vyzvednout zbroj a domluvit si na večer sraz v putyce. To Hanku nijak zvlášť nezajímalo, tak se rozhodla znovu vyzkoušet, zda je někdo na příjmu. Vron nebyl. Po krátkém rozmýšlení sáhla v mysli po DelHasově komunikačním krystalu.

„Chce s tebou mluvit osoba, která vyřizovala vzkaz opilého trubadúra přestárlému panicovi,“ pronesla opatrně a co nejzřetelněji.

„Hanko? Co je s vámi, jste v pořádku?“ ozval se jejich přítel téměř okamžitě.

„Já a Maty jsme živí a zdraví. O Zikovi nic nevíme. A co vy?“

„Právě dávám dohromady pár lidí. Jste v bezpečí? Rasiové na ulicích zatýkají a odvádějí hlavně ty, co disponují sedmým smyslem. Jestli jste na cestě k Josefovi, tak bychom se mohli za chvíli setkat.“

„Zatím ani nikam jít nemůžeme,“ vzdychla Hanka, „uvízli jsme na jednom problematickém místě...“

A vyprávěla DelHasovi stručně, co se jim přihodilo a kde se ukrývají.

„No nazdar,“ na okamžik se odmlčel, „nebude snadné vás odtamtud dostat. I když... No... Dej mi nějaký čas, já se to pokusím zorganizovat. Taky by mě zajímalo, za jakým účelem Rasiové odvlekli děti. Zatím si v tomhle městě nikdo na děti nedovolil ani sáhnout, natož je oddělit od rodičů. Spoustu lidí tahle akce pořádně naštvala a dokonce v noci došlo ke krvavé bitce. Můžeš mi říct pár podrobností, co přesně se s vámi v klášteře dělo.“

Hanka poctivě odvyprávěla všechny zážitky.

„Oni z vás vycucli magii?“ zděsil se DelHas. „Zatraceně! Vypadá to na nějakej velkej průšvih! Potřeboval bych se mrknout do chrámové knihovny a najít pár odpovědí, než bude pozdě. Zatracení Rasiové!“

„Co se stalo? Máme si dát na něco pozor?“

„Jo. Nenechte se chytit!“ odpověděl důrazně a spojení zmizelo.

Hanka se rozhodla dát muži čas na rozmyšlenou, než ho znovu osloví, ačkoliv měla na jazyku ještě spoustu otázek. Taky na něj měla vztek, protože ona mu poskytla maximum informací a on se nenamáhal odpovědět ani na jednu jedinou. Ten člověk snad neumí pracovat v týmu! Jakmile z vedlejší místnosti zmizeli návštěvníci, pověděla o svém hovoru Matyášovi. Vyprávěním se trochu otupil hrot její zlosti a cítila se lépe.

„A nemohli bychom podobným způsobem komunikovat v myšlenkách i my dva?“ zeptal se Matyáš.

„Proč ne,“ podivila se Hanka, že to nenapadlo ji, a pokusila se najít krystal kamarádovy osobnosti. Byla si tak jistá svým uměním, že ji skoro šokovalo, když neuspěla. Matyáš žádný krystal neměl. Jakoby v komunikační oblasti vůbec neexistoval. Jen prázdno, prázdno, prázdno...

„Tak co?“ zeptal se nahlas.

„Já, víš, no, asi to nepůjde. Nějak se na tvou osobu nedokážu napojit.“

„Třeba jsi už unavená.“

„Spíš nejsem dost dobrá,“ bezradně rozhodila rukama.

„To nevadí,“ pokrčil rameny Matyáš.

„Hej, vy dva, pojďte mi pomoct s tím slamníkem,“ houkl na ně muž odvedle.

Společnými silami učinili kumbál obyvatelný.

„Asi tu budete muset pár dní zůstat,“ pokýval hlavou, když dokončili poslední úpravy. „Pokusím se najít lidi, co by vás dostali domů. Kde vlastně bydlíte?“

„V penzionu u Josefa, to je na třetích...“

„Vím, kde to je,“ přerušil muž Hančino vysvětlování, „možná tak za dva tři dny bychom mohli zkusit vás přesunout. Ale nejdřív si s vámi musím podrobněji popovídat o ostatních dětech, co byly v noci odvedeny s vámi. Večer pozvu dva přátele a společnými silami se pokusíme určit místo, kam je Rasiové zavřeli.“

Hanka už měla na jazyku, že bude bezpečnější počkat, až co řekne DelHas, ale nebyla si jistá, zda je moudré prozrazovat, jakým způsobem se s Tianem domlouvá.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se ho.

„Myslím, že na tom nijak zvlášť nesejde. Prostě mi říkejte Edo. Jak vidíš, já se vás taky radši neptám, kdo jste. Ono je to momentálně bezpečnější.“

„Tak tedy, díky, Edo,“ usmála se na něj.

„Jo,“ zamručel a odešel pracovat.

Poté, co zmizel někam na oběd, Hanka znovu kontaktovala DelHase.

„To je dobře, že se ozýváš,“ odpověděl, „mám ještě pár důležitých otázek.“

„No, to já taky,“ nezdvořile podotkla Hanka.

Pokračoval, jako by ani nic neřekla: „Ještě jsi mi neřekla jméno člověka, který se vás ujal, a potřebuji upřesnění toho, kde konkrétně jste schovaní.“

Co věděla, mu řekla a hned připojila vlastní otázku: „Co jsou ti Rasiové zač? A proč nám sebrali magii?“

„Rasiové jsou starý šlechtický rod, který nás neustále obviňoval, že jim neposkytujeme právoplatnou možnost vládnout. Odpověď na druhou otázku neznám.“

„Ale něco tušíte. Za jakým účelem Rasiové zatýkají mágy, proč jsou pro ně důležití, když tu není možnost magii doplňovat? To přece nedává smysl.“

„Možná se jich bojí.“

„Tiane, proč se mnou nemluvíte na rovinu? Jestli něco fakt nesnáším, tak je to zatajování nepříjemných informací. Proč se RasMuf tak zajímá o mágy? O co tu jde?“

„Jde o to, že Motýlí branou mohou přicházet i mnohem horší potvory, než jenom genogové a spídové. Já bohužel nejsem velký odborník na simbionty, ale bojím se, že neschopnost Rasiů umožnila invazi nějakých nebezpečných tvorů. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že v Quinwalu mizí kouzelníci, a zatím se neobjevila jediná zpráva o tom, že by některého z nich zabili. Jestli stojí za jednáním Rasiů simbiotičtí vetřelci, jsme možná v maléru. Jsou to ovšem jen moje nepodložené dohady. Tak co, jak se ti líbí tyhle nepříjemné zprávy?“ dodal jízlivě.

„Dá se to nějakým způsobem ověřit?“

„Tohle by bylo těžké zjistit i v době, kdy jsme ještě vládli. Teď je to bez šance.“

„Minule jste říkal něco o chrámu.“

„Ano, tam jsou knihy a svitky se spoustou informací. Kněz nebo náš nejvyšší mág by možná odhadli, jestli hrozí nebo nehrozí městu nějaké nebezpečí. Teď je ale vláda v rukou Rasiů...“

Hanka v jeho slovech vycítila beznaději.

„A dá se vůbec něco dělat?“

„Hodně rychle zmizet někam daleko za moře. To je jediná rada, kterou ti můžu dát. Jenže je tu další problém. Ta loď, na které jsi chtěla odjet, vzala za své při požáru. Takže nám zbyla jen jedna a ta připluje až za dva týdny.“

„To snad není pravda.“

„Je mi to líto. Ale chtěla jsi znát špatné zprávy.“

„Jo. Díky,“ vysoukala ze sebe se zatnutými zuby. Několikrát se zhluboka nadechla, aby mohla pokračovat v rozhovoru: „Eda se nabídl, že nás v nejbližších dnech dopraví k Josefovi...“

„Proboha, jen to ne! Vyřiď mu, že tam není bezpečno.“

„Povězte mi víc. Co je s Josefem a jeho ženou?“

„Ten požár a únos dětí vyvolal ve městě pozdvižení. Lidé tvrdí, že město kvůli té noční akci zapálili Rasiové a nepokoje se šíří rychleji než včerejší požár. Na čtvrtých hradbách se na některých místech bojuje. Třetí jsou zatím v klidu, ale u Josefa hlídkují posílené stráže. Ani razítka a pečetě už nikomu bezpečnost nezaručí.“

„Jak to víte?“

„Právě před chvílí jsme se u Josefa dostali do konfliktu s vojenskou patrolou. Takže bylo nutné Josefa i ostatní zaměstnance penzionu uklidit z jejich dosahu. Až tě vyzvednu u Edy, odvedu tě za nimi. Momentálně je půda penzionu pro hosty zatraceně horká. Myslím, že tu hospodu budou používat jako past.“

„Mám říct Edovi o našem rozhovoru?“

„Budeš muset. Vyřiď mu, že se s ním někdo důvěryhodný už brzo spojí. Ať hlavně nic nepodniká na vlastní pěst.“

„Vy víte, kdo Eda je?“

„Ta kasárna, kde se ukrýváte, mi dlouhá léta byla domovem, takže znám nejen místo, ale i lidi. Rasiové přece nemohli vyměnit veškerý personál. Zas až tolik příznivců a věrných ve městě nemají.“

„A co Zik? Objevil se?“

„Ano. Právě kvůli tomu, co vyprávěl, jsem vyrazil za Josefem. Promiň, musím končit, zrovna za mnou někdo přišel. Tak nezapomeň, zůstaňte schovaní a nedělejte žádné hlouposti!“

„No jo, já vím,“ vzdychla Hanka. Vůbec se jí nezamlouvala představa delšího pobytu v neútulném, kouřem nasáklém, kumbálu. Ale DelHas má pravdu. Neznají to tady, nemají, kam jít, vlastně jsou odkázaní na jeho pomoc. Kdyby se tu aspoň dalo něco smysluplného dělat...

„Kontaktuj mě zase zítra, až Eda odejde na oběd, ano?“ požádal DelHas, než přerušil spojení.

Hanka a Matyáš se v temné místnůstce brzo začali nudit. Postupně vyzkoušeli všechny druhy zábavy, na které si vzpomněli, ale většina her vyžadovala světlo nebo aspoň mluvení, což se Edovi nelíbilo. Magií Hanka plýtvat nechtěla, takže nakonec začala Matyáše učit meditační techniky.

Večer Eda odešel do hospody a přísně jim zakázal používat světlo a mluvit nahlas. Usoudili, že bude lepší si rovnou lehnout a spát. Začínalo to tu být horší než v předchozím vězení. Sice pomoc potřebovali, ale tohle bylo vážně kapku na hlavu.

Hanku probudilo, když jí někdo třásl ramenem. Sotva si protřela oči, Eda se sehnul k Matyášovu slamníku a snažil se vzbudit i jeho.

„Co se děje?“ zašeptala polekaně.

„Rychle oba vstaňte, sbalte se, mám pro vás super extra ubytování,“ dýchl na dívku alkoholový závan z jeho pusy. Eda měl malý problém s vyslovováním, ale zdálo se, že ví, o čem mluví.

„Opravdu? A kde?“

„Kamarád má tady nedaleko prima bejvák. Tam budete jako v bavlnce. Je to tady kousek... ani né deset minut vodsaď.“

„Já nevím,“ váhala Hanka, „náš přítel přikázal, abychom se odtud nehnuli.“

Sice měla sto chutí Edu poslechnout a zmizet z neútulné temné komory někam jinam, ale opilý ochránce v ní mnoho důvěry nebudil. Na berlích se sice pohyboval obdivuhodně šikovně, ale i tak...

„Neblázni, princezno. Já přece tomu vašemu kámošovi řeknu, kde vás najde.“

„Je ten muž, u kterého máme bydlet, opravdu důvěryhodný?“ zeptal se Matyáš.

„Že váháš, jinak bych to ani nedomlouval. Lepší schovku bych si neuměl představit. A emili... elimili ...eliminujeme tím možnost prozrazení a následné popravičky.“

„A kdo on vlastně je, že se nám nebojí nabídnout azyl?“

„On strach nemá, protože ho všichni potřebujou.“

„Doktor?“

„Ale starou belu! On je ještě potřebnější. Do všech hospod tady ve městě vozí chlast.“

„A dokážete nás propašovat ven?“

„Žádnej strach, teď to bude legrace. Všichni jsou v terénu a u vchodu má službu Míra. Jenom přeběhnete růžek nádvoří a jste venku na druhejch hradbách.“

Hanka si na sebe natáhla kožený chránič a přes něj plandavou halenu.

„Tím se nezdre... nezdržuj, to nebudeš potřebovat,“ zápolil s výslovností Eda.

Matyáš Hanku beze slova napodobil.

„Tak už se pohněte, mládeži. Kdyby vás tady u mě našli, podříznou mě jako kuře. A u kámoše budete jako v bavlnce...“

To, že je chce Eda co nejdřív vyexpedovat někam jinam, Hanka docela chápala. Ve chvíli, kdy je schoval, si možná ještě ani neuvědomoval, jak moc ohrožují jeho existenci. To byl jeden z důvodů, proč byla ochotná ho poslechnout. Druhým důvodem byla jeho opilost. Bůhvíkolika lidem prozradil, že ukryl dvě z unesených dětí.

Vyplížili se na nádvoří osvětlené jen několika pochodněmi. Čekali ve stínu, zatímco Eda se na berlích ladně dosoukal k bráně. Hanku napadlo, jestli ty berle nemá jen kvůli tomu, aby nemusel do bojových akcí. Ale neměla čas nad tím dumat, protože na ně právě kývl, aby vyrazili k nim. Přeběhli otevřené prostranství a proklouzli vraty ven před kasárna. Sem už mnoho světla nepronikalo. Eda kývl na člověka v tmavém plášti s kapucou. Muž se k nim otočil a pokusil se o úsměv. Tak poďobaný obličej Hanka už dlouho neviděla. Zuby jak palisáda po boji a obočím mohl konkurovat medvědovi. Navíc měl sedmý smysl, a poměrně silně vyvinutý.

„Tak vy jste ty děcka?“ řekl protáhle. Hanka se nemohla rozhodnout, jestli mu má či nemá důvěřovat.

„Nebojte se,“ zamrkal na ně spiklenecky Eda, „Fortr je dobrák, i když na to možná tak úplně nevypadá.“

„Nech si svý rozumy a plav se vyspat z té opice,“ houkl na jejich zmrzačeného přítele muž v plášti. Pak se obrátil k nim: „A vy dva sebou mrskněte, ať jsme co nejdřív odtud pryč.“

Muž byl robustní, ale pohyboval se lehce a rychle. Zabočili do jedné temné ulice. Dláždění tady bylo rovné, takže nebyl problém i bez osvětlení kráčet rychle a bezpečně. Na konci uličky málem vrazili do zad svého průvodce, když nečekaně zastavil.

„Tady je křižovatka s vyhlídkou. Až se dostaneme za ni, už budeme v bezpečí. Musíte se proplížit támhle,“ ukázal rukou do tmy, „kolem toho zábradlí, zatímco já půjdu osvětleným prostředkem. Vyrazíte v okamžiku, kdy mě zastaví stráž a bude kontrolovat moje doklady. Pokusím se je pozdržet, abyste měli dost času se dostat na druhou stranu křižovatky. Je vám to jasné?“

„Ano,“ přikývl Matyáš a chlap vykročil do otevřeného prostoru. Pomalým krokem došel skoro doprostřed, když se z jednoho podloubí vynořila hlídka. Dva muži přistoupili přímo k jejich průvodci a třetí s pochodní se postavil kousek stranou, ale tak, aby stráž viděla kontrolovanému do obličeje.

Hanka se dotkla Matyášova ramena a pod rouškou tmy tiše vyrazila k zábradlí, aby v jeho stínu zamířila na druhou stranu náměstí. V té chvíli se jako na povel rozzářily po obvodu křižovatky další pochodně. Dva muži teď stáli i v ústí uličky, odkud vyběhli. Všechna úniková místa byla zablokovaná. Nyní v tom byli sami. Nemohli očekávat, že by jim v téhle situaci muž v plášti přispěchal na pomoc. Hanka si zlostně uvědomila, že se budou muset vzdát, protože to tu neznají a ani by nevěděli, kudy a kam utíkat. Prchat bez cíle cizím městem nemělo smysl.

Náhle se ozvalo zaňafání a zavytí. Vzápětí další, poněkud hlasitější, a z nejvzdálenější uličky vyběhli dva spídové. Okamžitě napadli nejbližší dvojici strážných. Vytí promísily výkřiky a kolegové napadených vyrazili bez váhání na pomoc zraněným. Nocí zavibrovalo mohutné zavytí s ozvěnou. Tentokrát ze strany od kasáren. Někde poblíž musela být další smečka. Hanka popadla Matyáše za rukáv a táhla ho směrem, kterým se měli přesunout. Nebylo sice jisté, jestli je muž v plášti zradil, nebo je to jen souhra nešťastných okolností, ale za pokus to stálo. Možná je opravdu ukryje, když strážným uniknou.

Na náměstí, osvícené jednou blikající lampou na stojanu a několika pochodněmi, se jako hororové stíny zjevili chlupatí vetřelci. Člověk ani nestačil mrknout a byli všude. V té rychlosti je ani nešlo spočítat. Vřítili se do chumlu lidí. Boj se rozpoutal kolem domů, neboť si napadení snažili u zdí chránit záda. Dál už to Hanka neviděla, protože dva opozdilci ze smečky je zahlédli, a než stačila pořádně zakouzlit a vyrvat tesák z opasku pod halenou, už na ně zaútočili. Musela bojovat i kouzlit zároveň. Veškerou pozornost soustředila na boj a teprve po několika vteřinách si uvědomila, že tu není sama. Matyáš beze zbraně neměl proti těmhle potvorám šanci. Riskla jedno ohlédnutí přes rameno a stálo ji to kousnutí na noze. Zase do stejného místa, kde už ji spídové zranili minule. Znovu zakouzlila zpomalení, a pak té mrše švihem přetnula krk s kožovitým okem. Teprve nyní doputovala do její mysli informace o tom, co vlastně viděla. Matyáš sice neměl zbraň, ale přesto si udržel spída od těla. Dokonce - Hanka musela zamrkat, aby věřila vlastním očím - ho zahnal pryč, a spíd se od té chvíle začal chovat, jako kdyby je vůbec neviděl. Určitě použil magii, ale kde ji proboha vzal, když je kouzelník s bílou rukavicí vycucnul a žádný zdroj magie tu široko daleko nebyl? Dokonce i její rezerva se po boji citelně ztenčila.

„Co takhle zmizet z dohledu,“ navrhl šeptem Matyáš a oba se hned začali sunout pryč z dosahu osvětleného prostoru. Chvíli to vypadalo, že si jich nikdo nevšimne, protože boj se spídy ještě zdaleka neskončil. Strážní chlupaté potvory zkušeně likvidovali, ale nejméně dva z jejich druhů leželi na dláždění, možná mrtví, možná vážně zranění. Hanka s Matyášem přikrčeně postupovali podle zábradlí, aby proti obloze někdo nezahlédl jejich siluety. Protilehlá tmavá ulička už od nich byla jen pár kroků. Vtom se před nimi vztyčila robustní postava v plášti. Nejdřív se polekali. Hanka před sebe napřáhla tesák, ale pak si oddechli - to je přece Fortr. S úlevou sklonila zbraň a magicky zastavila krvácení z rány na noze. Přeléčení bude muset počkat, až budou v bezpečí. Matyáš naštěstí zraněn nebyl a ani muž v plášti nikde nekrvácel.

„Tak koukám, že jste z toho vyvázli živí a zdraví,“ ušklíbl se.

„Měli jsme kliku,“ přikývla Hanka. Pak se muži podívala do očí a zaplavilo ji kouzlo ochromení. Než se zmohla na protikouzlo, chlap ji přitlačil na zábradlí a přehodil ji přes něj. Upustila tesák a oběma rukama instinktivně hmátla do prostoru. Jednou rukou se zachytila kovaného vzoru a druhou šmátrala po další opoře. Nohy klouzaly po hladké skále bez možnosti se zapřít. Najednou měla před očima vzor kovaného zábradlí proti osvětlenému náměstí. Kompozice květin a motýlů by se jí opravdu líbila, kdyby se na ni nemusela koukat právě z tohoto úhlu. Matyáš se shora natáhl a chytil ji pevně za tápající ruku. Cítila, jak ji táhne vzhůru. Magicky se nadlehčila, aby mu usnadnila akci. Pak si uvědomila svou chybu. Musí zneškodnit hlavně útočníka. Ukončila nadlehčování a bez ohledu na to, že zase poklesla směrem dolů, se pokusila muže znehybnit. Na dvě vteřiny se jí to podařilo. Jenže útočné kouzlo aktivovalo jakousi samočinnou obranu, která odřízla Hančinu magii a půl kouzla vrhla zpět na ni. Nejspíš amulet, pomyslela si dívka, když sklouzla magie po jejím dračím mostě. Matyáš ji mezitím zase o kousek povytáhl a díky tomu se mohla zachytit o pár čísel výš. Dokonce v jednom místě objevila nepatrný výstupek pro pravou nohu. Vzepřela se za něj pár vteřin před tím, než mužova bota zasáhla její prsty, svírající kovového motýla. Vykřikla bolestí, prsty ji přestaly poslouchat. Zůstala viset jenom v Matyášově ruce. Než se zmohla na kouzlo, Fortr se silou veškeré své hmotnosti vrhl na jejího kamaráda a přehodil přes zábradlí i jeho. Matyáš se sice zachytil, aniž pustil její ruku, ale bylo jasné, že to dlouho nevydrží. Znovu se musela nadlehčit, aby ho nestrhla.

„Slíbil jsem Edovi, že vás v žádném případě nevydám Rasiům. A já svý slovo držím... Sorry, že je mi můj život milejší než ten váš,“ pronesl se sadistickým potěšením muž a teprve pozdě si Hanka všimla, že sebral její tesák a skrz motýlí a květinový vzor bodl Matyáše do předloktí ruky, svírající zábradlí. Začali z vyhlídky padat dolů. Automaticky zpomalila pád, ale pod nimi byla příliš velká hloubka. Tolik magie nemá, aby je oba udržela v rychlosti, která se dá přežít. Byla tu jen jediná možnost. Přímo pod nimi vykouzlila bránu, která by je přemístila ke známé skrýši pod hradbami.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: