Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ochránkyně, která neumí sirénsky

Na skalním výběžku nad sídlem ochránců, kde oko Bdělých hlídalo mimořádné magické výkyvy, se sešli všichni čtyři Bdělí, aby se podělili o nově posbírané zkušenosti a rozhodli, jaké řešení by mohlo odvrátit nepříznivé vize budoucnosti. Už hledali nápovědy snad všude. Konalo se nejen setkání inteligentních magických bytostí, ale sešlo se i několik specializovaných kouzelnických odborníků. Byli si téměř jistí, že se problém kumuluje někde v okolí Quinwalu, což je snad jediné místo, kam se nedá cestovat pomocí magie. Tamější multisvětová brána je vysoce nestabilní prvek a kdo ví, jaké potíže se z ní mohou vynořit. Rozhodli se vypravit rychlou loď s vybranou skupinou kouzelníků a dostat se na ostrov Haberun po moři, ale stále se vynořovaly obavy, aby nebylo pozdě. Čtyři vládcové magického světa lidí se kvůli tomu sešli dnes k osobnímu pohovoru a dospěli k názoru, že kromě lodi je třeba co nejdřív vyslat do Quinwalu alespoň jednoho opravdu rychlého schopného odborníka, který by to tam nenápadně okoukl a eventuálně i dokázal správně zareagovat v případě nouze. Do příjezdu lodi se skupinou mágů by mohl už přesně vědět, jakým způsobem by bylo vhodné zakročit. Nyní se čtyři muži dohadovali, kdo by pro tento zvláštní úkol byl nejvhodnější. Po dlouhé diskuzi padlo konkrétní jméno a hned byl vyslán požadavek, aby se dotyčná osoba co nejrychleji dostavila.

„...asi máte pravdu. Nikdo lepší neexistuje. Ale co když odmítne?“

„Neodmítne. Toho se opravdu nebojím. Odvážnější a zodpovědnější profesionál snad ani neexistuje. Ale mám strach, že bude protestovat proti doprovodu. Zvlášť když jde o začátečníka.“

„Sakra! Nejradši bych tam vyrazil já sám! No jo, no jo, nic neříkejte, já vím, že to nejde. Nikdo z nás pro to nemá ty správné předpoklady.“

„Víte co, pánové? Nechte to jednání na mě. Bude to chtít trochu diplomacie a šarmu.“

Ostatní tři Bdělí se pobaveně ušklíbli, ale nic nenamítali, protože pozvaný host už pomalu stoupal k jejich stanovišti.

„Vítejte, Helaro. Těší nás, že jste dorazila tak brzo.“

„Nač ten med kolem huby? Je to přece moje práce. Nějakej horkej brambor v moři?“

„Opravdu netušíte, co po vás budeme chtít?“

Ochránkyně zkřivila tvář a zamumlala nezřetelně nějakou ne právě slušnou kletbu. Pak opět nasadila kamenný neutrální výraz.

„Doufala jsem, že to nebude právě tohle. No nic... Jestli tam potřebujete někoho poslat napřed, dokážu se tam dostat rychleji než všichni ostatní. Akorát mi mezi sirénami musíte najít někoho, kdo umí po našem.“

„Jsi odborník na moře a pořád ještě neumíš sirénsky?“ zavrtěl nechápavě hlavou Demit.

„A kde mám asi vzít čas se tu jejich hatmatilku učit?“

„Helaro, já dobře znám vaši nelibost vůči sirénám,“ zamračil se vyjednavač po straně na starého kouzelníka, že se nevhodně míchá do hovoru, a pak s naléhavým výrazem pokračoval ve svém proslovu, „ale tentokrát je situace vážná a je potřeba s nimi spolupracovat. S jejich pomocí se dostanete na místo nejrychleji. Jistě to jako profesionál uznáte.“

„Copak něco namítám?“ zamračila se ochránkyně. „Jenom mi dohoďte někoho, kdo se se mnou domluví.“

„Dostanete doprovod, který umí sirénsky.“

„Né!!! Tak tohle... na mě nezkoušejte,“ zdvihla v obraně ruce. „Já pro vás udělám první, poslední, ale zásadně pracuju sama! Rozumíte mi? Sama!!!“

„Helaro...“

„Žádnej med kolem huby! Sakra, Demite, znáš mě ještě z doby, kdy jsme spolu honili vlky. Nalej mi čistýho vína! Chci to slyšet od tebe. Co jste tu na mě ušili?!“

„Dobře, Helaro. Řeknu ti to přímo a stručně. Posíláme tě na místo, kde se děje něco nepatřičného a my ani netušíme, co to je. Tvojí výhodou může být rychlost. Sirény tě dostanou tak blízko k ostrovu, jak jen to půjde. Ale ony tě zrovna nemilují, vaše antipatie, jak jistě víš, jsou vzájemné. Proto dostaneš doprovod. Ten má mezi sirénami tu nejlepší pověst a hlavně se s nimi docela dobře domluví.“

„Takže jde o rychlost?“

„Ano.“

„Ať mi dáš kohokoliv, bude mě zdržovat. Každý, kdo na dýchání pod vodou potřebuje magii, bude jen přítěží.“

„On ale stejně jako ty na dýchání pod vodou magii nepotřebuje. Je mladý a zdatný.“

„Znám ho? Je to ochránce?“

„Jednou ochráncem bude. Zatím je ve výcviku.“

„Panebože, to snad ne! Já nebudu nikomu dělat učitelku! Do toho mě neuvrtáš!“

„Helaro, nějaký ten pátek už mě znáš. Kdybych to nepovažoval za přínosné, netlačil bych tě do toho.“

„Jak dlouho už se učí?“

„Právě začal.“

„To nemyslíš vážně, Demite, že ne? Nebo ti už měkne mozek?!“

„Máš patnáct hodin na to, aby ses vyspala a omrkla si ho. Zítra ráno v šest na vás oba počkám v Dubovníku. A ty sama ho požádáš, aby tě na tvé misi doprovodil.“

„A co když nebude chtít?“

„Netěš se, on bude chtít. Jmenuje se Rafael Vron a najdeš ho v základním výcvikovém táboře.“

„Už jsem ti někdy řekla, Demite, jak moc tě nesnáším?“

„Nejmíň stokrát, Helaro. Hůl moci nech v centrále a vyzvedni si tam komunikátor, aby tě pak naši mágové v Quinwalu našli. A nezapomeň se vyspat. Máš aspoň základní povědomí o magických zvláštnostech v té oblasti?“

„Žádnej strach, něco o tom vím. Udělám, co bude v mejch silách. Ale jestli ten kluk bude nějakej ňouma, tak si mě po návratu nepřej. Bdělý, nebdělý, pěkně ti to spočítám.“

„Budu se těšit, tak se koukej vrátit vcelku,“ rozloučil se s ní Demit s náznakem úsměvu, i když si byl vědom, že svou přítelkyni možná posílá do smrtelného nebezpečí. Ale budoucí vize byly příliš děsivé na to, aby byl čas na nějaké ohledy.


Helara neztrácela čas a přesunula se do blízkosti výcvikového tábora. Uplatila funě stepním pórkem, aby ji dovezl až na místo. Slunce se klonilo k západu a zdejší osazenstvo po skupinkách směřovalo k jídelně. Zastavila několik lidí, než uspěla. Jeden z mladíků ukázal ke stojanu, kam se ukládala supervolonová prkna. Helara se zamračila. Ten kluk vypadal moc mladě. Nenápadná střední postava, umazané kalhoty a propocené tílko. Byl tak nezajímavý, že kdyby ho náhodně potkala, ani by si nevšimla, kdo šel kolem.

„Hej ty, mlíčňáku,“ oslovila ho. „Seš Rafael Vron?“

„Ano, madam, co si přejete?“ podmračeně si ji prohlédl. Viděl podsaditou ženu ve slabé světlé šedozelené haleně a v dlouhé volné sukni zřejmě z téže látky. Zajímavá na ní ale byla vesta. Raf hádal, že to bude dračí kůže. Uvědomil si, jak prakticky jsou na ní uspořádány kapsy a podle několika čouhajících rukojetí nožů usoudil, že žena bude zřejmě patřit mezi bojovníky.

„Co jsem komu udělala, že mi házej na krk batolata. Pojď se projít. Musím s tebou mluvit.“

Raf usoudil, že mlčením nic nezkazí, a taky byl zvědavý, kdo to asi je a proč ho hledá. Supervolonové prkno, které si chtěl půjčit, zase vrátil do stojanu a musel natáhnout nohy, aby té podivné ženě stačil. Byla tak zamyšlená, že se začal bát, že na něj zapomněla. Po chvilce ale zastavila u několika bludných kamenů a posadila se tak, aby měla západ slunce v zádech. Raf zůstal stát a čekal. Pod jejím zkoumavým pohledem začal pociťovat nervozitu. Nevzpomínal si, že by ji kdy viděl mezi učiteli, ale to nic neznamenalo. Podle toho, jak bezstarostně se tu pohybovala, patřila s největší pravděpodobností mezi ochránce. Jeho zvědavost rostla. Zatím tu nebyl ještě ani měsíc. Čím by mohl být zajímavý pro takovou ženu, jako je ona?

„Umíš sirénsky?“

„Ano.“

„A dýchat pod vodou bez pomoci magie?“

„Jistě. To umím.“

„Zítra brzo ráno se tu pro tebe zastavím a ty mě doprovodíš na jedné cestě. Uděláš vždycky přesně to, co ti řeknu a já tě budu chránit. Jasné?“

„No, já...“

„Výborně! A teď mě zaveď za vaším současným školitelem, musím pro tebe zařídit dočasné uvolnění z výcviku.“

„Ale...“

„Žádné zbytečné řeči! Uvědom si, že jsi ten nejzelenější cucák, co existuje a že je pro tebe velkou ctí mě doprovodit. Sice u toho půjde o krk, ale snad tam nezkapeš.“

„Mohl bych...?“

„Nemohl!“ nepustila žena Rafa vůbec ke slovu. Nyní téměř výhružně vstala a přistoupila až k němu. Zapíchla mu ukazováček do prsou a pokračovala: „Jedině absolutní disciplína ti na té cestě může zachránit kejhák. Budeš na mě úplně závislý, takže moje slovo bude pro tebe zákon! Jasné?!“

„Jestli dovolíte...“ začal Raf ztrácet trpělivost. Takovéhle jednání se mu ani dost málo nezamlouvalo a hodlal to konečně dát najevo.

„Nedovolím!“ ženin ukazováček ho popostrčil takovou silou, že musel o malý krok ustoupit. „Musíš se, milej zlatej, rozhodnout hned teď okamžitě! Když řekneš ne, nikam se mnou nepojedeš. Když ano, musím si být jistá, že budeš absolutně poslouchat a mé pokyny plnit bez zaváhání a zbytečných otázek. Budeš mi sloužit a já se za to pokusím přivést tě domů zpátky živého. Je to jasné?“

Raf už měl na jazyku slůvko ne, když mu došlo, jak je manipulován. Ochránkyně si viditelně přála, aby odmítl. Proto ho zavedla sem, aby se tu cítil sám a zranitelný. Proto se postavila zády k zapadajícímu slunci, aby vypadala temnější a větší. Jako by nestačilo už to, že byla stejně o pár čísel vyšší než on. Její podmračený pohled skoro metal mentální blesky. Raf zapátral, jestli nepoužila i špetku magie k jeho ovlivnění a se zadostiučiněním zjistil, že ano. Teď ještě zbýval rozpor, proč ho zve na cestu a zároveň má zájem slyšet jeho odmítnutí.

Vtom na jeho mysl zaťukala vize. Sice ji mohl potlačit, ale instinkt mu napovídal, aby to nedělal. Ponořil se tedy do relaxační hladiny a nechal se unášet obrazem, který začal pohledem na blížící se obrovskou pěst. Nebylo kam uhnout. Rána ho odhodila až na stěnu putyky. Uviděl Plavíka, jak se mihl kolem vysoké ženy s rozpuštěnými rezavými vlasy a zahryzl se do útočníkovy ruky. Vzápětí muž zařval a o podlahu klepla upuštěná dýka. „Rafnul jsem ho a vycucnul z nože magii,“ sdělil mu ve vizi tulík, „stačilo jen škrábnutí a z ochránkyně by udělal otrokyni.“ Vysoká žena na chlapa zaútočila. Zatímco útočníka zaměstnávala, měl čas se vzpamatovat. Něco mu stékalo po bradě. Otřel si obličej a uviděl krev na hřbetu své ruky. Rozpila se jako velká skvrna a zalila celý obraz. Dál už vidění nepokračovalo.

Žena mu zamávala rukou před obličejem: „Hej, cucáku, sesypal ses mi trochu brzo. No, ani se nedivím, je to na tebe asi trochu silnej tabák.“

Raf se musel zhluboka nadýchnout, aby se vzpamatoval.

„Stačí říct ne a máš od mě pokoj,“ řekla skoro soucitně.

Raf se podíval na její hlavu. Vlasy měla smotané do drdolu a ten byl převázaný šátkem. Jen po straně se uvolnil malý vlnitý pramínek. Raf proti slunci neviděl, jestli je nebo není rezavý. Chtěl si být jistý, zda se vize opravdu týkala téhle ženy, proto předstíral slabost a posadil se na jeden z kamenů.

„Co ti je?“ sklonila se nad ním a Raf uviděl vlasy zblízka. Vskutku byly zářivě ryšavé. Vzápětí se mu vybavilo, že ochránkyně v jeho vidění měla stejnou světle šedozelenou halenu. Musela to být ona.

Zvedl oči a střetl se s jejím pohledem: „Nic mi není. Rozhodl jsem se, že vás doprovodím. Budeme se vzájemně potřebovat.“

Žena zamumlala sprostou kletbu a její pohled byl najednou temnější než bouřkový mrak.

„Tak sebou, ty zmetku, koukej mrsknout a přiveď mi ven školitele,“ zasyčela zlostně.

„Jak si přejete,“ ušklíbl se Raf a vyrazil k budovám. Doufal, že školitel tu ženu bude znát a aspoň mu prozradí, o koho jde.

„Jo tahle!“ zasmál se školitel, když společně vyšli před barák. „To je Helara. S tou je lepší se nehádat. Má jazyk ostřejší než svoje kudly. Ale jinak patří mezi špičky. Nechápu, proč chce vzít s sebou právě tebe. Jestli ji poslali hasit nějaký průšvih, připrav se na to, že to nebude procházka růžovou zahradou. Na druhou stranu tě může leccos naučit.“

Celé jednání bylo velice krátké. Jediné, co z něj vyplynulo, bylo, že cesta potrvá přibližně dva až tři týdny, že si s sebou pokud možno nemá nic brát a že budou očekáváni zítra v šest v Dubovníku.

Poté, co žena odjela, se Raf vrátil k původnímu plánu. Půjčil si supervolonové prkno a vzal to kolem základny. Sice se tu kvůli magické bariéře nedalo létat naplno, ale to nevadilo. Raf relaxoval po celodenním cvičení, a když přeletěl kousek za bariéru, mohl se dokonce spojit s Andělou, aby si vzájemně popřáli dobrou noc. Asi to nebylo úplně v rámci předpisů, ale takový nevinný kontakt přece nemůže nikomu vadit. Přemýšlel, jak své milé symboličtinou vysvětlit, co právě zažil a proč budou nějakou dobu pravděpodobně bez možnosti vzájemného kontaktu. Škoda, že mu toho ta ženská neřekla víc. Snad neudělal chybu, když se rozhodl vyrazit s ní. Paradoxně ho vyprovokovala tím, že chtěla slyšet jeho odmítnutí. Tenhle protimluv mu stále ještě vrtal hlavou a dráždil jeho zvědavost. Proč ho na tu cestu zvala, když si nepřála, aby ji doprovázel? Škoda, že u sebe zrovna neměl Plavíka, ten by toho možná o Helaře zjistil víc. Jenže mlsný tulík dával v době večeře přednost společnosti kuchařek před létáním po okolí. A jestlipak vůbec Helara ví, že je bude doprovázet i tulík?

Při cestě zpět vyzvedl v jídelně svého malého přítele a všechno mu řekl. Tulík se představou, že na bojovnici při nějaké vhodné příležitosti znenadání bafne, docela bavil. Úvahy o tom, co je asi čeká, nechal na Rafovi. Ten po chvilce přemýšlení sbalil jen malou brašničku k opasku, kam vložil nůž, dva nejúčinnější magické kamínky, čokoládu a sušené ovoce. Na sebe si připravil pohodlné kraťasy a košili s patřičně prostornou kapsou pro tulíka.

„A co když si nás vybrali kvůli tomu, že umíme dýchat pod vodou?“ řekl zničehonic Plavík.

„No vidíš, zrovna na to se mě ptala,“ zamyslel se Raf a přibalil ještě několik vázacích řemínků a přiléhavé šortky, ve kterých se chodil koupat.

Vstávat museli velice časně, aby je fuň stihl dovézt k bráně. Odtud už byla cesta do Dubovníku celkem snadná. Helara toho kromě pokynů moc nenamluvila.

Akorát už nevypadala tak naštvaně jako minule. S Demitem se sešli u vstupu do podmořského tunelu. Raf napůl očekával, že se objeví i jeho Demitka a tulíkova přítomnost vyjde najevo hned tady, ale tulík Bdělého buď spal, nebo s ním tentokrát ani nebyl. Takže ani Plavík při setkání nevylezl ze své kapsy.

„Jsem rád, že jste se vy dva domluvili,“ usmál se na příchozí Demit. Poprvé Raf u Helary zaznamenal, že se přátelsky usmála. Její slova ale moc přátelsky nezněla.

„Ty musíš mít, dědku vždycky pravdu, co?“

„Těší mě, že jsi dala na mé rady. Pověděla jsi chlapci, o co jde?“

„A proč bych to měla dělat? Někdy je méně slov lepší ochrana než dračí štít.“

„Dobrá. Tak to stručně shrnu aspoň já,“ Demit se podíval na Rafa, jako by tím chtěl potvrdit, že tato informace je hlavně pro něj. „Vaším úkolem je dostat se co nejdříve do Quinwalu, kde se zřejmě děje něco nepatřičného. Šetřete magií, protože přímo na místě už asi nebudete mít možnost si ji doplňovat. Pokuste se zjistit, co tam mají za problém, a ty, Rafaeli, budeš muset najít Hanku a předat jí tohle.“

Demit vylovil z kapsy křišťálovou mušličku na řetízku a podal ji mladíkovi. Ten zaváhal, zda ji má dát do kapsy, či si ji pověsit na krk. Demit se usmál jeho rozpakům, vzal z jeho dlaně řetízek a převlékl mu ho přes hlavu: „Klidně ho nos. Jeho magie nedělá nic jiného, než že odhaluje jakýkoliv druh pokrevní spřízněnosti.“

„K čemu to Hance bude?“ schoval Raf amulet pod košili. Pak si uvědomil, proč vlastně Hanka do Quinwalu vyrazila. „Leda, že by jí to pomohlo najít otce.“

„Možná by jí to mohlo pomoci i v jiných záležitostech,“ pokrčil rameny Bdělý a Raf si zahanbeně uvědomil, že přemýšlí, jako malej kluk. Kvůli pátrání po Hančině otci by se přece ani Demit ani Helara takhle neangažovali. Musí jít o něco závažnějšího.

„Jestli tam je, tak ji najdu a ten řetízek jí předám,“ slíbil Demitovi a zašilhal na Helaru, která do jejich rozhovoru ani jednou nezasáhla. V obličeji se jí nezračily žádné emoce. Jen trpělivě čekala, až Bdělý domluví.

„A tohle je pro tebe,“ sáhl podruhé do kapsy stařík a podal jí náramek z drobných čtvercových kamínků navlečených na pružných vláknech.

„Královský dar,“ ohodnotila náramek Helara a pak si ho překvapivě navlékla na kotník, „když to přežiju, vrátím ti to.“

„Když to přežijeme a vize se nenaplní, bude ti patřit právem.“

„Je v něm zásoba magie na půl roku. Neříkej mi, že jsi to dělal pro někoho jiného než pro sebe.“

„Ty ho teď využiješ lépe. Co je pár kamínků proti moci osudu? Život je víc než všechny kameny světa. Nevím, do čeho tě posílám.“

„Udělám, co půjde. Hlavně jestli mě tenhle cucák neohrozí víc, než všechny quinwalské potvory. Možná by pro něj bylo bezpečnější zůstat tady.“

Raf se naježil. Znovu vyplavala na povrch její nechuť ho vzít s sebou.

„Helaro, nikdy jsem tě přece nenutil dělat nic, co by bylo na škodu věci. Vím, jak ráda pracuješ sama, ale věř mi, že je důležité, aby Rafael našel svou kamarádku a předal jí amulet. Ty mu s tím pomůžeš a kdo ví, zda zase on nepomůže v něčem tobě.“

Žena se ušklíbla: „Vždycky jsi mě nutil dělat věci, o které jsem nestála. Ale pokaždé jsi to myslel dobře a většinou to bylo k užitku. Ale ani nevíš, jak mě ta tvoje láskyplná péče rozčiluje. S chutí bych ti někdy nakopala zadek, Demite.“

„Až se vrátíš, můžeš to zkusit,“ pousmál se stařík a Raf vycítil, že má tuhle vysokou bojovnici opravdu rád.

„A co ty?“ obrátil se znovu na mladíka. „Neměl jsi poslední dobou nějaké vize o Hance? Pokud si správně vzpomínám, tvoje kamarádka už jednou díky tvému pohledu do budoucna přežila nežádoucí kontakt s kouzelným džinem.“

„Hanka má nějaké problémy?“ podivil se Raf. „Naposledy jsem ji před odjezdem varoval, aby nelezla na vyhlídky se zdobeným zábradlím. Něco se jí stalo?“

„Plam si myslí, že ano. Prý není mrtvá, ale je pryč. Abych se přiznal, nevím, co si mám o tom jeho vyjádření myslet. Tak trochu spoléhám na tvé instinkty. S pomocí sirén se dostanete k ostrovu Haberun rychleji než kdokoliv jiný. Nenech se odradit drsností Helary a konzultuj s ní všechny své dojmy a postřehy. Ač na to někdy nevypadá, je chytrá a vnímavá. Po dobu vaší cesty bude tvým velitelem a v případě neshody poslechneš její rozkaz. Jestli vaše poslání dobře skončí, věřím, že se vedle zkušené ochránkyně mnohému přiučíš.“

Bdělý už neposkytl Rafovi další prostor k otázkám. Jen směrem k oběma lehce kývl hlavou a gestem ruky jim pokynul k odchodu.

„Je čas vyrazit. Vykročte na cestu k úspěchu a nezapomeňte spolupracovat.“

Helara se ani nenamáhala odpovídat. Jen se otočila směrem k podmořskému tunelu a rázně vykročila kupředu. Raf věnoval Demitovi malý úsměv a spěchal za ochránkyní.

Tady u tunelu už to znal. Vešli do provozní části komplexu, kde je oslovila zdejší pracovnice. Zavedla je do převlékacích prostor a upozornila je, že průvodkyně už je očekává za podvodním vstupem. Raf na sebe hodil přiléhavé kraťasy, ty svlečené nacpal do brašničky a zajistil ji řemínkem, aby mu při plavání neplandala. Helara sbalila sukni a přes vestu si zapnula opasek. Vytáhla kované jehlice z drdolu, roztřepala záplavu rudých vlasů, aby je vzápětí spoutala pružným páskem do ohonu. Rázem vypadala o dvacet let mladší. Ještě zkontrolovala uložení nožů, boty řemínkem stáhla do vodotěsného obalu a druhý podobný magicky ošetřený obal podala Rafovi.

„Tak, mladej, jdeme na to. Ty to domluvíš se sirénama, ať nás dostanou k Haberunu co nejblíž a tak expres, jak jen to půjde. Jasný? Zbytek budeme muset doplavat, takže z nich koukej vyrazit to nejlepší, co dokážou.“

„Díky za důvěru.“

„Tak mazej a ukaž, co umíš,“ postrčila ho tunelem před sebe.

Sotva se pod hladinou rozkoukali, dotklo se jich zavlnění a před nimi se vznášela mladá siréna s rozpuštěnými vlasy a klasickým ocasem.

„Moc ráda tě zase vidím,“ zavibroval v Rafově uchu známý tón.

„Omaulo? Opravdu jsi to ty? To je skvělé!“

„Ještě nejsem tak dobrá, abych vás vzala do nestabilní zóny, ale hodím vás branou ke své zkušenější sestře. Ta se o vás postará dál. Netušila jsem, že se tu objevíš právě ty. Prý jde o nějakou důležitou misi.“

„Nic o tom nevím, Omaulo, moje momentální šéfová nepatří zrovna mezi ukecané jedince.“

„Škoda, mně toho taky moc neřekli. Už jsem se těšila, že aspoň něco málo zjistím od tebe.“

Helara zaklepala Rafovi na rameno a významně ťukla na hodinky, aby dala najevo, že spěchají.

Pochopila to i Omaula: „No jo, já vím. Neměla bych vás zdržovat. Poplavte kousek za mnou a já vám otevřu bránu. Přeju šťastnou cestu.“

Omaula vytvořila vodní vír, kterým propluli. Zavedla je k další siréně, která zřejmě patřila k teplovodní skupině, protože byla od pasu nahoru nahá. Raf na ní se zalíbením spočinul očima. Zřejmě něco vycítila, protože ho ignorovala a obrátila se přímo na Helaru.

„Zdravím ochránkyni. Pokusím se vás dostat co nejblíž k městu pěti hradeb. Magická stabilita je tam ale rozhozená, takže je to riskantní přesun. Vezmete na sebe tohle riziko?“

Helara se tázavě podívala na mladíka.

Páni, ona asi nerozumí, uvědomil si Raf. Tohle bylo fakt překvapení. Má stejně jako on dar dýchání pod vodou a nenaučila se sirénsky? Tak proto potřebovala někoho, aby se domluvil tam, kde to ona nedokázala. Trochu ho to pobavilo. Přetlumočil jí otázku symboličtinou. Bál se, že bude dorozumívání trochu komplikované, ale mile ho překvapila, když okamžitě pochopila, oč jde, a odsouhlasila eventuální riziko.

Raf musel nasadit své nejlepší diplomatické schopnosti, aby smazal první nepříznivý dojem, který v siréně zanechal. Asi se mu to podařilo, protože odpověděla přímo jemu.

„Pro jistotu se uchopíme za ruce, aby nás případné vlnění nerozdělilo. Omaula bude odtud sledovat začátek mojí brány a stabilizovat zdejší okolí. Uvolněte se a poddejte se mému vedení.“

Siréna nabídla ruku ochránkyni a lehce se zakabonila, když Helara mezi sebe a jí postrčila Rafa. Ten mírně zrudl ve tváři a snažil se myslet na Demita a jeho instrukce. Moc to nepomáhalo. Siréna byla opravdu svůdně krásná. Naštěstí už nic dalšího nevysvětlovala a soustředila se na otvírání magického průchodu. Pevně sevřel dlaň sirény i Helary a nechal se vtáhnout do brány. Vír s nimi zatočil, až jim zalehlo v uších. Najednou měl pocit, že mu chybí kyslík. Naštěstí to byla jen chvilková nevolnost. Ucítil teplý proud a voda tu chutnala trochu jinak. Byla slanější s hořkotrpkou příchutí. Dno bylo blíž a ježilo se skalnatými výstupky. Vyplavali se sirénou až ke hladině. Na dohled se tyčily ostré útesy, o které se moře rozbíjelo do pěnivých vln.

„Ostrov je tímto směrem,“ ukázala gestem ruky za útesy, „dál už si musíte poradit sami.“

Sotva jí stačil Raf poděkovat a byla pryč. Ani se nenamáhala jim sdělit své jméno. Raf se domníval, že byla tak odměřená kvůli němu, ale Helara ho vzápětí vyvedla z omylu, když si urovnala sepnuté vlasy a procedila mezi zuby: „Nána jedna namyšlená. Když někdo nemá ocas, zelené vlasy a bujné poprsí, tak je holt pod její úroveň.“

„Nemáte ráda sirény?“

„Nesnáším je,“ ušklíbla se na něj, „jsou to pitomé křehotinky. Ale dost keců, musíme plavat. Než se dostaneme do quinwalského přístavu, tak nám to dá kapku zabrat.“

Raf ucítil, jak se v jeho kapse zavrtěl Plavík.

„Poblíž jsou dva delfíni, nemám je požádat o spolupráci?“ zeptal se mentálně.

„Možná by to nebylo marné, zkus to,“ odpověděl mu stejným způsobem.

To už se Helara znovu ponořila pod hladinu a plynulými tempy vyrazila okolo útesů směrem k ostrovu. Trochu se zdržel, než jeho tulík přivolal vodní kamarády a domluvil spolupráci. Delfíni dorazili během půl minuty a jeden vzal mladíka do vleku. Vzápětí dohonili Helaru. Lehce povytáhla obočí a chopila se nabídnuté příležitosti. Nebylo to tak jednoduché, jak to vypadalo. Brzo jim tuhly prsty jedné i druhé ruky. Za tu rychlost to ale stálo.

K pobřeží dorazili už odpoledne. Když si Raf představil, že se sem Hanka trmácela čtrnáct dní na palubě lodi, vůbec jí to nezáviděl. Delfíni je opustili kus od pobřeží, takže plavali ještě asi půl hodiny, než se vyškrábali na kamenitý břeh. Přístav byl na dohled.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: