Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Honba za informacemi

Helara na nich magicky usušila oblečení a udělala pár změn na své vizáži. Kolem pasu si uvázala sukni, vestu si oblékla rubem navrch, takže teď vypadala jako ozdobný kus oděvu. Rezavé vlnité vlasy si rozpustila a zručně do nich vpletla šátek, aby jí nepadaly do obličeje. Z kapsy vylovila rtěnku a namalovala se. Raf si prohodil kraťasy a košili si ležérně zavázal na uzel.

„No, milej, zlatej, jdeme na to,“ kývla směrem k městu, když se obuli, „abys věděl, co se bude dít, tak poslouchej. Nebudu to opakovat. V přístavu se budeme tvářit, že okukujeme tu ohořelou loď. Jde nám ale o to nějak nenápadně proklouznout branou dovnitř, takže oči na stopky! Nejlepší by bylo se přifařit k nějaké početnější skupince lidí. Potřebujeme zjistit, zda v bráně někdo hlídá a jestli kontroluje procházející. Až pronikneme do města, zkusíme najít nějakou putyku a tam se kromě jídla a pití snad dostaneme i k informacím. Budeš předstírat, že jsi můj brácha, tykat mi a oslovovat mě Helaro. A v žádném případě nebudeš drzej a nebudeš odmlouvat, když ti něco nařídím, jasné? Nejlepší by bylo, kdyby ses držel někde v koutku a předstíral slabomyslnost. Při téhle misi bude potřeba se rychle přizpůsobit prostředí. Nikdy nesmíš být nápadný. Se zloději musíš mluvit zlodějskou hantýrkou a s pány kultivovanou mluvou. Nebudeš-li si vědět rady, dělej hlupáka.“

„To snad zvládnu,“ vzdychl Raf a nabídl Helaře kus sušeného ovoce ze svých zásob.

„Taky doufám,“ ušklíbla se ochránkyně, ale ovoce si vzala.

Pomalu došli až k přístavu, kde kotvila ohořelá loď. Raf na ni ukazoval už z dálky a bez okolků zamířil až k poškozenému molu. Helara ho nahlas napomínala, aby nechodil moc blízko a téměř sestersky ho peskovala za neomalenou zvědavost. Pak nad ním mávla rukou a znechuceně se posadila na dřevěné zábradlí, zatímco Raf procházel kolem lodi a snažil se odhadnout stupeň jejího poškození. Nakonec usoudil, že bez opravy na suchu nemá šanci vyjet na moře. Vtom se mu do mysli vetřely Helařiny symbolické obrazy. Sdělovala mu, že brána je střežená a lidé ukazují hlídačům předloktí. Vyrozuměl z jejího sdělení, že je potřeba někoho oslovit a prohlédnout mu ruku. Na oko neochotně se coural směrem k ní a prohlásil nahlas, že chce loď vidět ještě z druhé strany ze břehu pod molem. Helara zamířila k místu, kde jakýsi hromotluk opravoval poškozenou část mola a zpevňoval ohořelá místa. Raf dál pokračoval k lodi a svou společnici nechal, ať naváže kontakt s domorodcem.

Tulík vystrčil čumáček z kapsy a kýchnul.

„Nemají tu moc dobrou mořskou vodu,“ prskl znechuceně a nakoukl Rafovi přes rameno, kde je ochránkyně.

„Pořád ještě si chceš hrát na schovávanou, Plavíku?“

„Jasně. Copak nevidíš, jak nás podceňuje? Možná bychom jí za to měli provést nějakou rošťárnu.“

„No... Nebyl bych proti, ale teď asi není ta nejvhodnější chvíle.“

„Myslíš?“ zklamaně fňukl tulík, naposledy si pročísl packou ocásek a zase se schoval do kamarádovy kapsy.

„Musím se jít mrknout, jestli něco vypátrala u toho chlapíka,“ řekl ještě Raf a vykročil zpátečním směrem.

„Bacha na něj,“ ozval se mentálně z kapsy tulík, „ten muž má hodně ošklivou mysl.“

Raf se přišoural skoro až k nim, když se Helara jedovatě ozvala: „No, doufám, že teď už konečně přestaneš s tou zatracenou lodí otravovat!“

Neodpověděl, jen bojácně pokrčil rameny.

„Tak ho vidíš, fakana mizernýho,“ otočila se zase na hromotluka, „lepí se na mě jak mokrej hadr a čeká, že se o něj budu starat. Kdybych nebyla jeho ségra, na mou duši bych ho uškrtila vlastníma rukama. Příživník mizernej! A ještě furt s něčím votravuje. Prej: chci vidět tu loď, chci vidět tu loď, chci vidět tu loď a mele to furt jako kolovrátek, dokud mu člověk nevyhoví. Už mi fakt leze na nervy.“

„Tak ho na noc pošli vartovat k Motýlí bráně. Když budeš mít kliku, bude do rána po něm.“

„Ále... Copak to člověk může udělat vlastnímu bráchovi?“

„Tsss, snadno. Kdyby nevobtěžoval, pozval bych tě na panáka. Za chvíli mi končí šichta, hodili bychom voko k Volezlý žábě, jestli maj černý pivo nebo tvrdou zelenou. Co ty na to?“ plácnul Helaru po zadku, až nadskočila.

Raf očekával, že sáhne po kudle a odkáže otrapu do rozumných mezí, ale ochránkyně se k jeho překvapení chraplavě uchechtla a svůdnicky zakoulela očima.

„Tak jo, divochu, já to beru. Klidně počkám, až budeš mít padla. Já zaplatím dlabanec a ty zaplatíš chlast. Oukej?“

„Tě žeru, kočko. Doufám, že ti nevaděj tvrdší móresy.“

„Hele, ty horo sádla, nepředbíhej! Nejdřív dlabanec, pak chlast a pak se uvidí.“

„Jaká hora sádla?! To jsou samý svaly, číčo. Jen dočkej času a já ti je předvedu.“

„Sem celá žhavá,“ ušklíbla se Helara a ustoupila, aby se vyhnula dalšímu poplácání po zadku.

Raf pocítil další její psychický kontakt. Upozorňovala ho, že mu na ruku přičaruje kresbu. Zasvědilo ho předloktí a cosi jako razítko mu zabarvilo kůži. Páni! Že ale neztrácí čas.

Muž přitloukl poslední prkno a sbalil do vaku nářadí. Hodil si popruh přes rameno a kývl směrem k městské bráně.

„Běž první,“ postrčila ho s úšklebkem ochránkyně.

„Chceš vidět mý svaly na zádech?“ zavlnil se, hrubě se zasmál, ale poslechl.

„Koho jsi to sbalil, Futafle?“ smál se muž v bráně.

„Hele, moc moji číču nevokukuj, nebo ti vydloubnu vobě pozorovatelny,“ naježil se hromotluk a postrčil Helaru i s Rafem před sebe dovnitř. Ještě jednou loupl výhružným pohledem po strážném a pak všichni vykročili do ulic. Helara se do muže zavěsila, aby nevyšlo najevo, že neví, kterým směrem se dát. Ten se naparoval jako kohout a nadšeně ji vedl k vybrané hospodě. Už na pohled to místo patřilo k nejhorším, jaké kdo kdy viděl. Smrdělo na dálku, okna byla vytlučená a dveře místo pantů jen opřené o stěnu.

„Neměli bychom radši jít jinam?“ ohrnul Raf nos.

„Si táhni, kam chceš,“ ohnal se po něm muž jako po dotěrném hmyzu.

„Nevotravuj,“ přidala se Helara, ale taky nevypadala dvakrát nadšeně.

Uvnitř to bylo ještě horší. Podlaha i stoly se tu nejspíš uklízely jedním hadrem, podivné existence tu kouřily ještě podivnější svinstvo, které určitě s tabákem nemělo ani společný název a sedělo se tu na nevábných bedničkách bůhví od čeho. Obsluhovala tu vychrtlá stará ženská.

„Hej bábo! Přines nám kus žvance. Ale ne že po něm zase budu dva dny sedět na hajzlu! To bych ti sem přišel vlastnoručně pochroumat ciferník.“

Halasná hromotlukova objednávka babiznu trochu popohnala a po chvilce jim přinesla mísu s nějakou podivnou masitou šlichtou, která v Rafovi nevzbuzovala důvěru. Sáhl po krajíci chleba, který sice byl tvrdý, ale plesnivě nevypadal. Zato hromotluk se pustil do jídla téměř hltavě. Helara se přidala a nabírala si z mísy stejně často jako její společník. Kdyby se ale soustředil něčí pohled na to, co nabírá, vyšlo by najevo, že v té šlichtě vlastně jen máchá lžíci a taky dává přednost chlebu.

Krátce po jejich příchodu vtrhla do putyky horda otrhanců a za velkého halasu si taky poručila něco k jídlu a kořalku. Bouřlivě diskutovali o tom, zda jim Rasiové za práci zaplatí, nebo jestli by nebylo lepší se přidat k jejich protivníkům, kteří obsadili část Quinwalu a chystají se vládu Rasiů svrhnout. Postupně se skupinka rozdělila a polovina se zastávala Rasiů a polovina hájila snahu je svrhnout.

„A co ty?“ drcla Helara do lokte svého společníka. „Fandíš Rasiům nebo těm druhejm?“

„Voboje jsou stejný grázlové.“

„Co ti na nich vadí?“

„Všechno.“

„Hele, povídej si se mnou, nebo si půjdu pokecat k někomu jinému.“

„Se vopovaž! Tudle noc seš tu pro mně. A nepřej si mě naštvat!“

„Tak si se mnou povídej, brouku. Přece chceš, aby se mi dnešní večer taky líbil. Nebo ne?“

„Žádnej strach. Ještě žádná si nestěžovala.“

„Hele, burane, já nejsem každej!“ naštvala se konečně Helara, když zjistila, že vybraný subjekt není ochoten poskytovat informace, které nutně potřebovala.

„Zůstaň sedět, nebo budeš litovat!“ zuřivě procedil mezi zuby hromotluk a zajel rukou k pasu.

Raf se naklonil mezi ně: „Nebyl by tu ještě kus chleba?“

Jeho snaha zabránit konfliktu ale dopadla bídně. Už když viděl, jak se k němu blíží obrovská pěst, bylo mu jasné, že nestihne uhnout. Neměl tu dost prostoru. Rána ho odhodila až na stěnu putyky. Jen zaznamenal, jak Plavík vyklouzl z kapsy dřív, než schytal úder. Vzápětí muž zařval a o podlahu klepla upuštěná dýka. Helara po ní hrábla a při tom pohybu muži vrazila vší silou loket pod žebra, až po tom zařvání přišel o dech a lapal po vzduchu.

Raf si stíral krev, která se mu spustila z nosu, a tulíkův návrat vnímal spíš jen pocitově.

„Mňam,“ tetelil se blahem Plavík a mentální komunikací pokračoval, „rafnul jsem ho a z toho nože vycucnul magii. Stačilo by škrábnutí a ochránkyně by udělala cokoliv, co by po ní tenhle večer chtěl. Teď už je nůž neškodný. Zbytek určitě zvládne sama.“

„Díky,“ odpověděl rovněž jen mentálně Raf a ohmatával nos, jestli je či není zlomený. Snad ne. Nechal Helaru, ať si to s hromotlukem vyřídí sama a odpotácel se k pultu, kde stará barmanka se zamračeným výrazem sledovala vývoj konfliktu.

Raf vylovil ze zásob nejmenší drahokam a nenápadně ho ženě ukázal.

„Platím jídlo a potřebuju trochu vody na umytí,“ řekl tak tiše, aby to slyšela jen ona.¨

Kývla ke dveřím za pultem. Tam mu do oprýskaného umyvadla nalila trošičku vody.

Raf jí podal kamínek a omyl si obličej a ruce. Krev už se naštěstí zastavila.

„Taky potřebujeme nějakej klidnej a čistej nocleh,“ koukl na ni po straně, „a pár zdejších drobnejch.“

„Tolik nazpátek nemám,“ zamumlala.

„Pokud nám někde zařídíte klidný spaní,“ prohrábl si vlasy, „je zbytek váš.“

Nečekal na odpověď a protáhl se zpět do lokálu. Kolem jejich stolu se shromáždili ostatní hosté, takže zpočátku ani neviděl, co se tam děje. Podle výkřiků: nandej mu to, holka, nešetři ho, usoudil, že ochránkyně má navrch a pokračuje v udílení lekce slušného chování. Dalo mu práci se prodrat zpět k jejich stolu. V okamžiku, kdy se mu to podařilo, byla už Helara s chlapíkem hotová. Ležel pod stolem a ochránkyně už jen symbolicky kopla do jeho boty.

„Měli bychom vypadnout,“ zamumlala směrem k Rafovi.

„To můžeme, už jsem zaplatil,“ kývl ke dveřím.

„Zatracená práce! Tohle fakt moc nevyšlo,“ uhladila si sukni a vykročila k východu.

„Dej si pozor, krásko,“ pokřikoval za nimi jeden z hostů, „až se zmátoří, bude tě chtít voddělat.“

Jen mávla rukou a protáhla se z putyky ven. Tady číhal menší hubený kluk a zatahal Rafa za košili: „Mám vás dovést za dědou.“

„Tak nás veď,“ přikývl a Helara je bez protestu následovala.

Když klučina zaběhl do jednoho zchátralého stavení, Helara se obrátila na Rafa: „Hele, nevšiml sis, kdo v té hospodě měl tulíka? Nějak mi nesedí, že by někdo s tulíkem trčel v takové hnusné díře. A žádný z těch, co jsem tam viděla, mi nepřipadal jako čaroděj. Možná jsi zahlédl něco, co já ne.“

„Nepřipadá mi, že by některej z těch týpků, co tam popíjeli, mohl mít tulíka,“ odpověděl vyhýbavě Raf a cítil, jak se té představě jeho malý kamarád mentálně hihňá.

„Toho kreténa, co nás tam přivedl, něco raflo. Jsem si téměř jistá, že to byl tulík,“ mumlala zamyšleně ochránkyně a Plavík v kapse se svíjel smíchy. Pak ale uznale prohlásil: „Ona je fakt dobrá, když mě zahlédla. Byl jsem mimořádně rychlý.“

„A nechceš se jí konečně představit?“ navrhl mu mentálně Raf.

„Nechci. Takhle je to mnohem větší legrace.“

Dveře, kam zaběhl chlapec, se pomalu otevřely a vyhlédl z nich mladý, ale neuvěřitelně hubený muž. Chvíli si je prohlížel, pak uvolnil vstup a gestem je vyzval, aby vstoupili.

„Prý hledáte klidný nocleh. Jídlo tu ale nemám a budete se muset spokojit s podlahou.“

„Jestli tu nejsou krysy a obtížný hmyz, bude nám to vyhovovat,“ snažila se Helara přizpůsobit oči temné chodbě, do které vstoupili. Muž si zřejmě na světlo moc nepotrpěl. Otevřel další dveře: „Dal jsem vám tam dvě čisté deky. Někdy mi tu pochodují mravenci, ale dnes jsem je neviděl a jiný hmyz by tu být neměl.“

„To tu nemáš ani svíčku?“ podivila se ochránkyně.

„Jestli máš, zaplatíme ti ji,“ zacinkal Raf drobnými v kapse.

„Jeden malý zbytek bych snad našel,“ zamumlal muž a odběhl. Vrátil se s malým otlučeným svícnem.

„Chcete ji rozsvítit?“ zeptal se, ale to už ji Helara měla zapálenou. Zkontrolovala místnost, připravené deky a souhlasně kývla, když Raf upustil do mužovy dlaně tři mince.

„Páni. Jsem utahanej jako kotě,“ zívl Raf a natáhl se na menší deku.

„Dobře. Budu hlídat jako první,“ ušklíbla se podmračeně ochránkyně, posadila se na druhou pokrývku a sfoukla svíčku.

Rafa probudilo tulíkovo mentální zaťukání: „No tak už se probuď, Rafe. Ochránkyně usnula a my tu máme nezvanou návštěvu. Mám ho rafnout?“

Jakmile se mladíkova mysl posunula do bdělého stavu, hned Raf vycítil blízkost další osoby. Jejich hostitel právě prohmatával váčky, které měli u opasků a jeho jemné prsty se dotkly i zbraně. Zatím nic neukradl, ale kdo ví, jestli sem i on nepřišel se zbraní v ruce.

„Ne, žádný takový předmět s sebou nemá,“ reagoval mentálně tulík na jeho myšlenky.

Jakmile se však muž dotkl Helařiny vesty, vystřelila ruka ochránkyně vzhůru a chytila muže pod krkem. Vzápětí vzplál plamínek svíčky vedle pokrývky. Žena se zatím nenamáhala vytáhnout zbraň a hubený muž se ani příliš nebránil, spíš se snažil vykroutit z jejího sevření.

„Copak nevíš, že je neslušné okrádat vlastní hosty?“ zavrčela na něj znechuceně.

„Já nepřišel krást,“ mnul si krk, když ho pustila, „jen jsem se snažil zjistit, kdo jste.“

„Tak proč ses nezeptal?“

„Tady není zvykem se někoho na cokoli ptát. Zvědaví lidé umírají mladí.“

„No dobrá,“ srovnala si Helara vlasy a kývla velitelským gestem na muže, aby se usadil na podlahu proti ní, „tak mi pověz, co jsi o nás zjistil. Když budeš vstřícný, možná ti ta tvoje nezdvořilost pro tentokrát projde.“

„Já, já se moc omlouvám, velectěná paní. Ale to víte, když se na pátých objeví nějací bohatí lidé, vždycky to signalizuje nějaké potíže.“

„Připadáme ti bohatí?“

„No jistě. Jste dobře živení, kvalitně obutí a oblečení. Nevím, co tu hledáte, ale je jasné, že do naší společenské vrstvy rozhodně nepatříte.“

„Čím se živíš?“ zajímalo ochránkyni, když dospěla k názoru, že je to celkem inteligentní chlapík s dobrým postřehem. Muž si nervózně olízl rty, ale mlčel.

„Nejspíš nějakou zlodějinou, co?“

„To ne. Já nekradu,“ ohradil se.

„Trvám na tom, abys mi po pravdě odpověděl. Jestli je to něco nezákonného, já to vyšetřovat nebudu.“

Po krátkém váhání pokrčil rezignovaně rameny a odpověděl: „Umím napodobit razítka.“

„Cože?“

„No, přece vstupní razítka.“

Rafovi to došlo dřív a zaklepal na své předloktí, kde měl doposud viditelný barevný symbol. Tím gestem se rozsvítilo i Helaře.

„Kolik druhů razítek vlastně existuje?“

„Hodně. Pro otroky, pro pracující, pro sloužící, pro vojáky a navíc je to odstupňované podle toho, na které hradby má kdo přístup. Nepotřebujete taky nějaké razítko? Jedno bych vám udělal zadarmo.“

„Poslyš, ty se určitě dost vyznáš,“ zahleděl se na něj Raf, „jaká je vlastně momentálně ve městě situace? Máme vsadit na kartu Rasiů nebo Deliů?“

„Jó... to kdybych věděl!“ podrbal se na hlavě jejich hostitel. „To je složitý a já neznám všechny karty, které jsou ve hře. Možná je lepší se ještě nějaký čas držet stranou. To je ta nejserióznější rada, jakou vám mohu poskytnout.“

„Víš co?“ vmísila se do hovoru ochránkyně. „My si raději uděláme vlastní názor. Ty nám teď pěkně podrobně pověz, co se tu během posledních dnů dělo. Možná pak zapomeneme na tvé nepatřičné móresy.“

„No, nevím, jestli toho vím víc než vy, ale když chcete, jsem vám k službám.“

Tohle bylo jiné terno než povídání s hromotlukem. Chlapík vyprávěl až do rána a ukázalo se, že je opravdu bohatým zdrojem informací. Před ochránkyní a Rafem se začala rýsovat problematická situace Quinwalu v celé své šíři. Rasiové, kteří se během jednoho dne zmocnili celého města, se zvolna dostávali do potíží. Část jejich stráží byla čím dál častěji nucena bojovat s potvorami, které vylézaly z Motýlí brány, další stráže musely hlídkovat u bran a nyní bylo potřeba najít dostatek bojeschopných mužů i na obranu před stále aktivnějšími povstalci. Ti se zformovali pod velením bojovníka z rodu Deliů a opevnili se na části čtvrtých hradeb. Dokonce tam přestěhovali i nemocnici pro chudé. Lidé začali přívržence Rasiů obviňovat z nelidského zacházení s dětmi a chudáky a z toho, že nedokážou město ochránit před nebezpečnými potvorami z brány. Stále víc obyvatel se začínalo přiklánět k původním vládcům Quinwalu. Čím přísnější režim Rasiové nastolovali, tím méně věrných jim zůstávalo. Jak by ale dopadlo přímé střetnutí obou znepřátelených stran, to nikdo nedokázal odhadnout. Zatím se ani jedna strana neodhodlala k tomu, aby rozpoutala bitvu o město.

Rafovi z toho naskakovala husí kůže. Měl by Hanku najít co nejdřív. Tady to opravdu nevypadalo na rekreaci. Bude muset Helaru přemluvit, aby se na třetí hradby podívali co nejdřív. Snad nebude problém najít hospodu Hančiny chůvy. Pak ale zase nastane problém, jak se dostat domů, když jedna loď leží v přístavu neschopná plavby a další sem dosud nedorazily.

Sice se moc nevyspali, ale ochránkyně byla spokojená a chovala se téměř vlídně. Souhlasila s Rafovým návrhem, aby se nejdřív pokusili najít Hanku s Vronem, a využila speciálních služeb jejich hostitele.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: