Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

V moci Rasiů

Probíral se pomalu jako z těžkého snu. Tváří ležel na kamenné podlaze a nebylo to nic pohodlného. Jeho oči vnímaly nedostatečně osvětlené okolí, ale mozku trvalo nějak moc dlouho, než zpracoval informace, které k němu doputovaly. Jako by se díval na příběh někoho jiného. Ruce měl zkroucené vzadu a hned při prvním pokusu s nimi pohnout zjistil, že jsou připoutané. Tělem vystřelil zášleh bolesti. Zavřel oči a doufal, že to přejde. Neměl v sobě ani zlomeček magie, aby mohl cokoliv ovlivnit. Deprimující pocit. Rafovo sebevědomí utrpělo značnou trhlinu.

Odněkud ze strany se ozvaly zvuky a okolní kamenné stěny olízlo světlo pochodně. Hluboké zavrčení vystřídal konejšivý hlas. Raf mírně natočil hlavu, aby viděl přicházející. Tím se do jeho zorného pole dostala dlouhá stěna s připoutanými lidmi. Dva z lidí se postavili a jejich řetězy nepříjemně zachřestily. Další dva zůstali ležet. Jedním z ležících byla i Helara. Pocuchané vlasy jí zakrývaly tvář.

No, to jsme teda dopadli, povzdechl si v duchu Raf a náhle mu myslí jako blesk projel bodavý strach o tulíka. Co se s ním stalo?

„To je dost, že jsi se probral. Jsem blízko, jenom k tobě teď nemohu proklouznout. Musím počkat, až otevřou,“ vytanul mu v mysli k jeho nesmírné úlevě tulíkův hlásek.

Spolu se září pochodně se z chodby vylouply tři postavy a zvíře podobné vlku.

„Esopoesku, přišel tvůj čas, víc magie už spídovo tělo nepojme. Rozhodni se. Máme tu čtyři použitelné kousky. Který si vybereš?“

Zvíře zavrčelo a zajelo čenichem do Helařiných vlasů.

„Dobrá volba,“ pokýval hlavou muž, „je z nich nejsilnější. Ale opravdu ji zvládneš? Nepřeceňuješ se?“

Zvíře zuřivě zavrčelo a Raf si toužebně přál, aby omdlel a nemusel přihlížet masakru, který tu hrozil. Kdyby tak mohl bojovat, kouzlit, něco udělat! Pocit totální bezmocnosti, to bylo snad zatím to nejhorší, co zažil.

„Jak myslíš, souvěrče, je tvoje. Dej se do toho,“ přikývl muž a luskl na své dva společníky. Ti přistoupili k ženě, přitáhli její řetězy skrz oka v kamenné stěně tak těsně, aby se její postava dostala do vzpřímené pozice. Pak kolem jejího hrudníku přitáhli dva kováním zpevněné řemeny, aby se nemohla ani pohnout, a vše zajistili masivními zámky.

Raf si přál zavřít oči, ale nedokázal to.

Muži odstoupili a jejich původní pozici zaujal ten podivný vlk. Muž, který celou akci řídil, sáhl k pasu a vytasil dlouhý lovecký tesák. Posunul se blíž k vlkovi a částečně Rafovi omezil výhled na zvíře. Přes něj viděl jen tlamu a jakousi podivnou hadí hlavu, která se vysunula pod oslintanými čelistmi. Chvíli to vypadalo, že hadí hlava ochránkyni očichává, pak bleskurychle udeřila a zakousla se kousek nad kotníkem, kde ženskou nohu nechránilo žádné oblečení. Helaru to probralo z bezvědomí. Prudce se zazmítala ve snaze o obranu. Kdyby ji kolem hrudníku nedržely kožené řemeny, snad by i dokázala vyrvat řetězy ze stěny, jak divoce zareagovala. Muž pozdvihl ruku s tesákem a v Rafovi se všechno sevřelo strachem a zuřivostí v očekávání smrtelné rány. K jeho údivu ale čepel nezamířila k tělu ochránkyně, nýbrž přesekla hadí hlavu. Zvíře se roztřáslo jakoby v záchvatu a Helara zařvala, až bylo ozvěně zdejší podzemí malé. Pak zmlkla a z její tváře se vytratil civilizovaný výraz. Co jí to udělali? Raf šokovaně zíral, jak nekontrolované tiky berou jejímu obličeji normální vzhled. V tom okamžiku se tesák mihl podruhé a muž vlka zkušeným zásahem zbavil života úplně.

„Odkliďte to,“ nařídil svým průvodcům a ti odtáhli mršinu někam do chodby, odkud přišli. Muž ještě chvíli pozoroval tělo ochránkyně a spokojeně přikyvoval. Ostatním připoutaným nevěnoval ani náznak pozornosti, jakoby tu ani nebyli.

„Tak, Espoesku, teď je to na tobě. Máš před sebou skvělé možnosti, tak ukaž, co umíš,“ promluvil tiše na tupě zírající ochránkyni. „V tomhle těle by ses mohl dostat do světa, kde je magie, co hrdlo ráčí, prostě země zaslíbená, tak to koukej nepokazit.“

Pak muž zkontroloval zámky a řemeny, louč vyndal z držáku a odkráčel. Okolí se ponořilo do milosrdného šera. Ti, co stáli, opět zachřestili řetězy, jak se posadili na kamennou podlahu do slaměné podestýlky. Raf se pokusil zaujmout pohodlnější polohu, ale tělo ho stále ještě nechtělo poslouchat. Musel zůstat ležet. Uvědomil si, že má žízeň a je mu zima.

„Helaro,“ pokusil se oslovit svou společnici, ale neuspěl. Neotočila hlavu, nemrkla, chovala se jako čerstvě vytesaná socha.

„Hej, vy dva, vysvětlete mi, co se to tady dělo,“ houkl na své spoluvězně, ale ti se na něj jen útrpně koukli a nevypadalo to, že by si chtěli povídat.

Stočil tělo do klubíčka v naději, že si uchová víc tepla. Na rozdíl od ostatních vězňů nebyl připoután řetězy, ale jen provazem. Původně tu bylo místo jen pro čtyři, on byl přespočetný. Sice nechřestil, ale jinak v tom žádnou další výhodu neshledával. Navíc mu spoutali i nohy, takže žádná sláva. Asi by měl začít přemýšlet o své situaci... Ale proč se s tím zatěžovat, když je tak jednoznačně beznadějná...

„Rafe, já se k tobě určitě dostanu,“ zareagoval na jeho zoufalé rozpoložení tulík, „ale ta skála je příliš tvrdá. Musím asi najít jinou cestu.“

„Buď, Plavíku, setsakra opatrný. Jsi moje jediná naděje. A kdybych to nezvládl, musíš se nějak dostat ke kouzelníkům, až přijedou, a povědět jim, co se tu stalo.“

„Radši umřu s tebou.“

„Zamítá se, příteli, zamítá se. Někdo je musí varovat. Ty přece víš, co jsem právě viděl. Jestli tu našim kouzelníkům vycucnou všechnu magii, mohli by spadnout do stejné pasti jako já s Helarou. Oni musí dostat varování. A když ne já, tak za nimi musíš ty.“

„Ještě uvidíme,“ odpověděl lakonicky malý přítel a odmlčel se.

Raf upadl na chvíli do jakéhosi mátožného polospánku. Zdálo se mu o velice příjemné návštěvě u sirén, kde ho obletovaly polonahé krásky a odstrkovaly jeho Andělu, že pro něj není dost hezká. Probudily ho šouravé kroky a světlo. Chlap s loučí držel v jedné ruce košík. Světlo vrazil do stojanu a pak z košíku vytáhl tmavou hmotu, co vzdáleně připomínala chleba, rozlomil ji na několik kousků a ty hodil směrem k Rafovi a dvěma vězňům, co se nechtěli bavit. Ti se okamžitě sesunuli do kleku a lačně se zakousli do nabízené nevábně vypadající lahůdky. Do jejich misek nalil vodu. Pro Rafa našel zprohýbanou kovovou nádobu někde v koutě. Vysypal z ní hmyz a taky do ní chrstl trochu vody. Pak se začal zabývat Helarou. Pro ni měl něco lepšího. Nejdřív jí u úst přidržel otlučený pohár a pak ji začal krmit lžící jako mimino. Poslušně jedla a polykala. Teprve když jí dal podruhé napít, něco se změnilo. Do očí se jí vrátil výraz. Výraz zuřivé šelmy. Chlapík upustil nádobu s vodou a polekaně odskočil. Popadl louč a kolébavým krokem mizel z dohledu.

Helara se celá roztřásla.

„Ne, mě nedostaneš, ty grázle. Nebudu tvoje,“ sípala zuřivě a lomcovala spoutanými končetinami, „nedám ti svoje tělo. Koukej vypadnout z mojí mysli. Aááá...“

Zkroutila se bolestí a několikrát uhodila hlavou o stěnu.

„Ne, ne, nikdy,“ nevzdávala podivný vnitřní boj.

Po další vlně bolesti otočila hlavu k Rafovi.

„Uteč vodsaď. Něco udělej a uteč! Řekni našim,“ kousla se do rtu tak prudce, až jí začaly z úst stékat kapky krve, „řekni našim, že do mě nasadili vetřelce. Jestli mě ovládne, ať mě radši zabijou. Aááá...“

Raf se namáhavě dostal až do kleku, ačkoliv věděl, že jí nemůže pomoct. Ještě chvíli se zmítala a sténala, pak zase upadla do letargie. Znovu z ní byla nemyslící loutka. Neuměl si představit, co se v jejím nitru odehrává za horor, ale muselo to být strašné. Opatrně se napil vody a přičichl ke hmotě, co jim hodil žalářník. Smrděla po plísni, takže usoudil, že vlastně ani nemá hlad.

„No sláva, konečně otevřeli ty pitomé dveře,“ zazněl v jeho mysli známý jásavý hlásek a cítil tulíkovu radost. Po několika dalších minutách se mihl šerem drobný stín a vzápětí na krku cítil konejšivou přítomnost malého tvorečka. Jakoby z něj sejmul polovinu starostí. Zase byli spolu, zase jsou na všechno dva. Euforie ze setkání vlila do jeho žil nové síly. Tulík bleskurychle prozkoumal okolí a Raf vnímal, jak opovržlivě oběhl dva spoluvězně a jen si odfrkl, že mají vygumovaný mozek a jsou tudíž hluboce pod úrovní průměrného zvířete. U Helary se naježil a ani se jí nedotkl.

„Co je s ní?“ zeptal se ho v myšlenkách Raf.

„Nevím. Nemocná? Rozdvojená mysl? Chce zabít sebe i všechny kolem? Zlé myšlenky, nerozumím tomu,“ váhal tulík.

„Nemůžeš jí nějak pomoci?“

„Možná... Ale nejdřív tvoje provazy. To spěchá a dá to dost práce. Pak uvidíme,“ vyhodnotil Plavík priority.

„Radši si lehni tak, aby na mě nebylo vidět,“ mentálně doporučil svému lidskému příteli, a jakmile mu Raf vyhověl, ucítil na zápěstí tulíkovy drápky a poutací provaz sebou začal pravidelně škubat, jak ho nahlodávaly malé zoubky.

„Nebylo by jednodušší to rozvázat?“ zeptal se Plavíka.

„Na moje síly je to moc utažené, magii bych tu radši vynechal,“ prskl malý přítel, „ale neboj se, já si s tím poradím i tak. Ještě že tě nezabezpečili jako Helaru, to bych asi nezvládl.“

„Máš představu, kudy by se dalo dostat ven?“

„Myslím, že ano. V té místnosti, co jsem tam zůstal zavřený, byla na stěně malba a jak jsem ji tak zkoumal, musela se týkat zdejších podzemních prostor. Akorát bude nutné nějak šikovně proklouznout přes ubytovací blok zdejší elitní jednotky. Pak už by to měla být hračka.“

„Hračka by to byla, kdybych měl magii.“

„Tady je zvykem krást energii jiným lidem.“

„Ale fuj.“

Tulík to nekomentoval a Raf o té možnosti začal zcela vážně uvažovat. Může člověk v nouzi začít krást? A co se dá označit jako nouze? Raf se stále nedokázal srovnat s představou, že klesne na úroveň zloděje. Tohle byla hranice, kterou se bránil překročit. Třeba existuje nějaká lepší možnost, jen ji najít!

Najednou cítil, jak spoutání rukou povolilo. Otočil se zády ke spoluvězňům a konečně mohl dát ruce dopředu. Sice se ještě chovaly, jako by měl místo nich dřevěnou napodobeninu, ale věděl, že se to po chvilce rozcvičování srovná. Tulík se zatím přesunul k provazu na nohou. Nejspíš nebyl tak zauzlovaný, protože povolil mnohem dřív než ten první.

„Aááá,“ probrala se zase Helara a začala si něco nesrozumitelného mumlat.

„Ne, ne ne,“ zápolila sama se sebou a škubala celým tělem.

„Můžeš jí nějak pomoct?“ zeptal se Raf tulíka.

„Zkusím to,“ souhlasil malý kamarád a vyšplhal po připoutaném těle až ke krku.

„Bože, to je úleva,“ vzdychla, když zmírnil její bolest. Podívala se na svá mnohonásobně zabezpečená pouta a pak na Rafa.

„Zkusím tě z toho vysvobodit,“ navrhl tiše a pokoušel se v šeru prozkoumat jeden ze zámků.

„Ne,“ zarazila ho, „musíš odtud utéct, než ti udělají to co mně. Ten hajzlík, kterého mám v sobě, na mě vyvíjí obrovský tlak. Nedokážu mu vzdorovat věčně, asi mě dostane. Vezmi si Demitův náramek, já ho teď využít nedokážu a tomu hajzlovi ho dát nechci. V levé botě mám schovaný nůž. Vyndej ho, mohl by se ti na útěku hodit. Hlavně už někam zmiz, ať vás nechytí.“

Raf toužil ochránkyni pomoci, ale rozum mu říkal, že má Helara pravdu a že je nejvyšší čas se někde ukrýt a hledat cestu ven. Stáhl z jejího kotníku Demitův náramek a nahmatal v její botě nůž. Neměl ho kam připevnit, protože mu sebrali opasek a jeho obuv nebyla k ukrytí nože vhodná. Po malém váhání zabodl malý nůž do kusu provazu, kterým byl spoután, a pověsil si ho na krk. No jo, amulet, co měl předat Hance, mu taky vzali. Jen hodinky a kouzelnický prsten zůstaly na svém místě. Tyhle dva předměty by stejně nikomu jinému k ničemu nebyly.

V chodbě se ozvaly šouravé kroky. Raf se rychle rozhlédl, ale momentálně nebylo, kde se ukrýt. Vrhl se zpět na zem a předstíral, že je spoutaný. Se svíčkou v ruce přicházel muž. Držel ji tak, aby mu nebylo vidět do obličeje. Zamířil přímo k mladíkovi a strčil mu před oči papír osvětlený mihotavým plamenem.

Raf překvapeně četl:

NEMLUV! NEOSLOVUJ MĚ!

Nejsem tak úplně tím, čím jsem byl.

Až tě rozvážu, tak mě MLČKY NÁSLEDUJ!

V okamžiku, kdy přikývl, že to dočetl, muž papír zapálil a nechal na zemi dohořet. Popel ještě rozšlápl a rozmělnil. Během akce Raf konečně zahlédl jeho obličej. Vron! To je přece Vron! Jak je možné, že ho hned nepoznal! Už už se nadechoval k otázce, když si vzpomněl na slova z papírku. Že by i on? Že by stejně jako Helara...? Zvedl se, aby muž viděl, že už žádná pouta rozvazovat nemusí. Na jeho rameni přistál tulík. Ohlédl se na Helaru, ale ta už zase vypadala jako socha bez života. Vronovi v očích probleskl úsměv. Rychle si dlaněmi zakryl oči, otočil se čelem ke stěně a strnul v nehybné pozici. V Rafovi bouřily emoce téměř nezadržitelně. Toužil se zeptat, co je s Hankou, co je to za potvoru, se kterou teď bojuje zajatá ochránkyně, jak se sem vlastně Vron dostal... a nemohl. Muži spoutaní řetězy na ně se zájmem zírali. Mít tak magii, uspal bych je, napadlo Rafa.

Demitův náramek na jeho ruce ho zaštípal a do žil mu vlil vlnu energie. No, páni, to bylo něco! Pookřál na těle i na duchu. Raf zkombinoval kouzlo spánku a zapomnění, aby muže nenapadlo hned všechno vyslepičit věznitelům. Nyní by možná mohl i osvobodit Helaru... Vron ale náhle vykročil kupředu a mávl rukou, aby ho následoval. Chvíli nevěděl, jak se rozhodnout. Nejspíš by se vrátil k Helaře, kdyby tulík nenatáhl pacičku kupředu a nepobídl ho: „No tak, na co čekáš, Rafe, honem za ním, než nám uteče.“

Doběhl Vrona jen chvíli před tím, než otevřel dveře a vstoupil jimi do další kamenné chodby. Zase je za nimi zamkl a rychlým krokem rázoval nedostatečně osvětleným podzemím. Zahnul vpravo a otevřel průchod do další chodby. Hned za dveřmi odsunul jeden kámen ve zdi a kývl k otvoru. Raf spatřil ze šátku svázaný malý vak. Sehnul se, aby ho vyndal. Na to už ale Vron nečekal, protáhl se zpět do chodby, kterou přišli, a uzavřel průchod bez jediného slůvka rozloučení. Najednou byli s tulíkem sami. Po Vronově odchodu se tu sice rozhostila tma, ale Raf měl nyní dostatek magie na to, aby si přiměřeně posvítil. Zvědavě rozbalil zavazadlo. Bylo v něm trochu sušeného masa, prázdný měch na vodu, svíčka, sirky, košile... Copak je to v ni zamotané? No né, můj opasek i s nožem a amulet! Rafovi se výrazně zvedla nálada. Na dně byl do papíru zabalený předmět. Klíč? A co odemyká?

„Tak už rozbal ten papír,“ nedočkavě naléhal tulík.

Vlastně to nebyl jeden papír, ale dva.

„Pokračuj v cestě podle stopy, vyznačené v plánku. To ostatní si přečti, až se dostaneš do bezpečí. Snad budeš mít štěstí...“

Tulík se mrkl na náčrtek a hned byl v obraze: „Musíme tudy. Do pěti minut bychom mohli dorazit k zabezpečenému průchodu, od kterého je asi tenhle klíč. Pak už budeme v labyrintu pod městem.“

„Škoda, že neovládám neviditelnost,“ povzdechl si Raf, „ale snad bude v nouzi stačit maskovací vzorek.“

Vyrazil kupředu a magickým zrakem hlídal své okolí. Rozhodl se využít všechny své možnosti bez ohledu na spotřebovanou magii. Stejně ho poslední dobou vždycky někdo vysál a měl po legraci, tak nač tou energií šetřit.

Štěstí jim celkem přálo. Potkali jen dva procházející vojáky, kteří vzorek chodby na jeho těle neodhalili. Jakmile dozněly jejich kroky, mohli pokračovat dál.

U zabezpečeného průchodu se ocitli ve chvíli, kdy ho někdo z druhé strany otvíral. Raf se přitiskl ke stěně a vzorek za jeho zády se přenesl dopředu na tělo. Nesměl se ani pohnout, aby na sebe nepřipoutal nežádoucí pozornost.

Prošli dva vojáci a průchod se začal zavírat.

„Jéžišmarjá,“ plácl se do čela jeden z nich, „já zapomněl v hospodě koupit ty karty.“

„Cože? Ty jsi ale trouba. Chlapi tě večer sežerou.“

„No právě! Víš co, já se pro ně radši ještě vrátím.“

„Já už ale s tebou nejdu, vrať se tam sám.“

„Tak mi půjč klíč.“

„Blázníš? Co kdyby byl poplach? To by pak ze mě udělali krmení pro spídy. Já tě teď pustím zpět do města a ty si pak najdi někoho, komu skončila služba a bude se s mužstvem vracet do kasáren.“

„Ty naděláš! Co tě povýšili, tak je s tebou houby sranda.“

„Hele nerejpej a víc trénuj paměť, ať se příště nemusíš vracet,“ ušklíbl se voják a vytáhl stejný klíč, jaký měli v zavazadle od Vrona. k Rafovu překvapení muž ale nestrčil klíč do klíčové dírky, nýbrž ho přiložil do ornamentu zdobícího dveře.

Když oba vojáci konečně zmizeli, mladík si ulehčeně oddychl. Štěstí jim opravdu přálo. Koho by napadlo, že klíč nemá strkat tam, kam obvykle patří? Třeba by tím dokonce i spustil nějaký druh poplachu či pasti.

Vytáhl klíč ze zavazadla, přiložil ho tak, jak to před chvilkou viděl, a konečně byl i s tulíkem venku ze střeženého úseku. Tady směr určovat nemuseli, protože jediná chodba odtud vedla obloukem v mírném svahu dolů. Neváhal a natáhl krok, aby byl co nejdřív pryč. Doufal, že dokáže najít cestu, po které je s Helarou vedl Zikův otec. Náhle uviděl část nohou ve vojenských botách, jak se zasouvají do skály. Polekaně si uvědomil, že zapomíná magickým viděním sledovat své okolí. Než se stačil rozhlédnout, chytily ho zezadu silné ruce a málem ho přiškrtily. Zatáhly ho do skály, do podobné jeskyňky, v jaké se skrývali s Helarou. Tísnilo se tu několik mužů. Jeden prohledával vojáka, který se před chvílí rozhodl vrátit do města pro karty. Teď tu ležel omráčený a chlap nad ním vztekle mávl rukou: „Sakra, to je ale smůla. Zrovna tenhle u sebe žádný klíč nemá.“

Tulík vyletěl z kapsy u košile a začal povykovat: „Přítel, tohle je přítel.“

„Pusť ho,“ zazněl známý hlas, trochu drhnoucí ve zjizvené čelisti. Raf s úlevou zalapal po kyslíku.

„Co se s-s-stalo? Kam jste z-z-zmizeli,“ pokračoval namáhavě v řeči mohutný muž. „A kde je ochránkyně?“

Raf si mnul krk a pak k němu nešťastně zdvihl oči: „Dostali ji.“

„Mrtvá?“

„Ne tak docela. To bude na delší povídání,“ nechtělo se Rafovi právě teď a tady mluvit o tom, co ho trápilo.

„Ale jestli potřebujete klíč od tamtoho průchodu,“ ukázal do směru, odkud přišel, „tak ten vám poskytnout mohu.“

Vytáhl klíč a ukázal ho přítomným.

„No paráda,“ řekl chlapík, co prohledával vojáka, „takže máme to, pro co jsme přišli. Tohodle ňoumu odnesu za nejbližší hospodu a můžeme domů.“

Než došli na čtvrté hradby, Rafa už bolelo celé tělo. Skupina mužů se nikde moc nezdržovala. Bylo znát, že jsou na podzemní přesuny zvyklí. Když konečně vylezli na povrch, světlo Rafa málem oslepilo. Mžoural hůř než krtek.

Zik se k nim přihnal jako velká voda. Nejspíš je vyhlížel. Otec se na něj usmál a zaťukal si na nos. Chlapec se zamračil, ale jen na okamžik. Zjistil totiž, že mu Plavík právě prozkoumává kapsy. To ho náramně pobavilo. Odlovil ho a něco malému zvědavci šeptal do oušek.

„Zaveď Rafa k nám d-d-domů,“ nařídil Zikovi otec. „A zařiď, ať se v-v-vykoupe.“ Chlapec se rozzářil, asi se těšil, jak bude zase dovádět s tulíkem. Pak ale zkoumavě pohlédl na vyčerpaného mladíka a už nezdržoval.

„No, víš,“ začal vysvětlovat během přesunu k jednomu malému provizornímu domku, „on to vlastně není náš domov, jen takové přechodné bydliště, než táta najde něco vhodnějšího. Ale hnedka vedle je studna. Nanosím ti vodu, aby ses mohl opláchnout.“

„Máš pocit, že to potřebuju?“ popichoval ho Raf, který si byl velmi dobře vědom toho, jak ve vězení načichl tím nejhorším smradem.

„Nó,“ prala se v Zikovi snaha neurazit hosta s evidentní pravdou, „vlastně jo. Tu vodu radši nanosím hned.“

„Pomůžu ti,“ chtěl se přidat Raf navzdory bolavému tělu.

„Kdepak, to bych si u táty nešplhnul. A kromě toho... stejně máme jen dvě vědra.“

Zik hosta zavedl do pokoje se slamníkem a dekou.

„Tady si nech věci, přijdu ti říct, až bude káď plná,“ opustil ho Zik.

Raf se posadil na udusanou podlahu, aby od něj nenačichlo lůžko a otevřel svůj vak. Blahořečil Vronovi, že mu vrátil všechny jeho věci, včetně kraťasů na plavání a přidal i čistou košili. Teď se bude hodit. Oblečení si připravil na postel a z vaku vypadl papír. Plavík se ho zmocnil a usadil se s ním uprostřed deky.

„Neříkej mi, že se učíš číst,“ smál se Raf.

„Vadilo by ti to?“

„Vůbec ne. Jestli máš chuť, mohu tě to naučit.“

„Náhodou už to skoro umím,“ mávl ocáskem Plavík a přinesl lejstro Rafovi na klín, „ale na tuhle čmáranici to zatím nestačí.“

„Tak ukaž,“ ujal se toho mladík a tulík mu vyšplhal na rameno.

Raf se začetl do řádek, které následovaly po prvním sdělení. Při čtení Vronova vzkazu pociťoval chvějivé mrazení v útrobách.

„Snad budeš mít štěstí... Udělám vše pro to, abych ti pomohl. Možná se divíš, proč jsem musel odmítnout rozhovor. Nemluvil bys totiž se mnou, ale s tím druhým. Mám nyní rozdvojenou mysl. Ta cizí část mé současné osobnosti umí přemýšlet, povídat si, kouzlit a plánovat budoucnost. Můj zbytek ovládá jen pohyby, konzumování potravy a přijímá smyslové vjemy, včetně emocí. Ta dominantní část mysli se neustále intenzivně snaží převzít kontrolu i nad tímto zbytkem a bohužel se jí to často daří. Ale ne trvale. Teď se mi hodí zkušenosti z mé minulosti. Mohu na pár minut ovládat své tělo bez cizího zásahu. Když jsem tě uviděl zajatého, posílilo to moji starou osobnost. Trápí mě, že nevím, co je s tvou sestrou. Kvůli její bezpečnosti jsem zablokoval vzájemný kontakt. Snad je v pořádku.

Varuj všechny před kouzelníky s rozdvojenou myslí, jsou magicky mocní a nikdy nezradí RasMufa. On je mozkem a velitelem. Chce dál množit tyto mágy, a proto shání zajatce se sedmým smyslem. Ti pak dopadnou jako já nebo hůř. Víc toho napsat nestihnu. Jestli to půjde, chraň sebe i svou sestru. V.“

„To se mu snadno řekne, chraň svoji sestru,“ zahučel Raf, „ale kde ji má člověk najít?“

„Je tu ještě jeden papír, co neumím číst,“ ukázal tulík na druhý list.

„No jo, ale tohle nepřečtu ani já,“ zadumal se nad podivným textem Raf. I zde byl jednoduchý nákres. Co ale představoval, to byla záhada. Nebylo jasné, zda je to šifra nebo jen text psaný jinou řečí. Raf to zkoumal ze všech stran, nejdřív pouhým okem pak i magicky, ale pořád mu to nic neříkalo.

„Máš tady připravenou tu koupel,“ ozval se Zikův hlas odněkud z domu. Raf papíry schoval, popadl čisté oblečení a vyrazil za očistou.

Po umytí a jídle se konečně mohl na chvíli natáhnout na lůžko a ihned usnul.

Vzbudil ho tulík. Zcela nekamarádsky mu zaťal drápky do ucha.

„Jauvajs! Co se děje?“

„Šéfové povstalců tu čekají, až se probudíš. Přece je nechceš nechat čekat,“ přeťapkal drze po jeho obličeji a pobaveně uhnul, když po něm Raf nevrle sáhl.

„To nemohli počkat do rána?“ nerudně mumlal mladík.

„Ale vždyť už je ráno,“ pletl se mu tulík do oblékání a měl legraci z toho, když se mu podařilo ukrást Rafův hřeben.

Jeho společník ho ale odmítl honit, prohrábl si vlasy jen rukama a zastrčil si cíp košile do kalhot. Pak vstoupil do kuchyně. Byla to jediná dost velká místnost na to, aby se sem vešel stůl. Káď na koupání někam zmizela. Nyní tu bylo kromě stolu několik porůznu upravených sedátek. Na Rafa zbyla stará bedna postavená na výšku. Zikův otec na ni mlčky ukázal a mladík si přisedl ke shromážděným mužům. Přistrčili před něj kus chleba a jakýsi mírně ochucený nápoj, trochu to vypadalo jako čaj. Nechutnal nijak extra, ale osvěžil.

„Tady Dejus tvrdí, že už ses oficiálně přidal k našemu odboji. Je to pravda?“ zeptal se jeden z mužů.

„Vlastně ano,“ přikývl Raf po krátkém zamyšlení, „Rasiové provádějí něco, co není slučitelné s lidskou existencí. Jestliže u vás neprobíhají stejné nebo podobné praktiky, připojím se k vaší straně až do příjezdu našich mágů, to znamená mých nadřízených. Potom už budu pod jejich velením.“

„Předal jsi nám klíč, takže ti chceme důvěřovat.“

„K čemu vám ten klíč bude?“

„Než dojde k většímu ozbrojenému konfliktu, chceme osvobodit aspoň pár zajatců. Půjdeš do toho s námi?“

„Ano, ale nebude to snadné. Mají velice silné kouzelníky, kteří z člověka vycucnou veškerou magii a ochromí ho dřív, než stačí zvednout ruku se zbraní. Moje spolubojovnice byla velice zkušená ochránkyně a ve třech lidech nás hravě přemohli.“

„Byla? Oni ji zabili?“

Raf chtě nechtě začal vyprávět o všem, co je u Rasiů potkalo. Nevynechal ani rituál, kdy do jejího těla vpravili další osobnost, ani zážitek s Vronem. Spolusedící pozorně naslouchali a Zikův otec si mlčky vyměnil s velitelem významný pohled. Raf poslal tulíka pro papíry, které si přinesli. Muži si přečetli vzkaz pro Rafa, ale druhé lejstro odkládali s pokrčením ramen. Teprve když se dostalo k Zikovu otci, muž překvapeně povytáhl obočí nad svým fungujícím okem.

„Něco podobného už jsem jednou viděl,“ vysoukal ze sebe po kratší námaze, „mohla by to být mapa, cestovatelský artefakt. Schovej si to. Třeba je tvoje sestra cestovatel a mohla by to potřebovat.“

„Cestovatel? Jak to myslíte?“ schoval Raf oba papíry zase do opasku.

„Dejus má na mysli schopnost navštěvovat jiné světy. Za pomoci speciálních artefaktů se na ně může dostat, aniž vykouzlí obvyklý typ brány,“ vysvětloval Tian.

„Tak o tom nic nevím,“ pokrčil rameny Raf.

Ozvalo se prudké zabušení na dveře a dovnitř vpadl Josef.

„Promiňte, že ruším, ale už jsou tu zase!“

„Kdo je tady?“

„Spídové!“

„Hrom do smradu práce,“ praštil pěstí do stolu Tian, „vždyť jsme tu bránu zavítali před dvěma dny! Jak je to, sakra, možný?!“

„Říkal jsi, že to musí vydržet nejmíň dva týdny,“ vyčítavě podotkl jeden z mužů u stolu.

„No to by teda zatraceně mělo!“

„Možná už nemáš takové schopnosti jako dřív,“ rýpl si znovu.

„Tak si to zkus sám, chytráku! Moje schopnosti se ani v nejmenším nezměnily, musí v tom být něco jiného. Skoro bych se vsadil, že někdo naši práci sabotuje.“

„P-p-pojďme to zase zavřít,“ zvedl se Dejus.

Zik vyskočil a postavil se k němu.

„Ty ne, t-t-ty zůstaneš doma,“ řekl mu otec.

„Ale tati,“ udělal na něj smutné oči Zik. Otcovo gesto ale ukončilo veškeré jeho škemrání. Chlapec si povzdechl, ale už neprotestoval. Velmi dobře věděl, kdy nemá šanci.

„Už jsou u Motýlí brány stráže?“ padla otázka, zatímco se přítomní muži zvedali a kontrolovali své zbraně.

„Jsou. Ale to nebude žádnej problém, dnes jim velí Horkarundan.“

„A mágy s sebou nemá?“

„To nevím. Hlídka o nich nic neříkala.“

„Radši, Josefe, skoč pro pár mužů, ať nám přijdou krýt záda.“

„Jasně,“ přikývl hromotluk a opustil místnost.

„Mohu nějak pomoci?“ zeptal se velitele Raf.

„Jak jsi na tom s magií?“

„Docela slušně.“

„Tak jo, to se může hodit, pojď s námi.“

„Jestli mi ji zas někdo nevycucne,“ podotkl skepticky mladík a Tian ho povzbudivě poklepal po rameni.

„Až se vrátíme z akce, připomeň se mi. Naučím tě, jak si nenechat svou energii ukrást. Není to tak složité, když člověk ví, jak na to.“

„Tak jdeme,“ zavelel Zikův otec a Raf si v té chvíli nebyl jist, zda je velitelem Dejus nebo Tian.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: