Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Shledání

„Tomu říká poblíž hradeb?! Taky nás mohl vyložit blíž u města,“ reptal Matyáš, když už hodinu pochodovali pouští.

Hanka mlčky šlapala a nekomentovala to. To, že se Horo vůbec angažoval, považovala za malý zázrak.

„Copak vážně očekáváš, že my dva odvrátíme pohromu, se kterou si nedokázali poradit ani bohrové?“ ozval se po chvilce znovu.

„To nevím. Ale uvažuj. Horo by nás tu nenechal samotné, kdyby se myslel, že to není v našich silách. Třeba ten tvůj dráček umí i něco víc, než jen radit.“

„Asi bychom ho měli pojmenovat,“ zastavil se Matyáš a vylovil zpod oblečení dráčka ve velikosti vrány, „teď už to není jen zástupce fagliniů, ale samostatná osobnost.“

Dráček několikrát neobratně roztáhl křídla a zase je složil.

„Jak by ses chtěl jmenovat?“ zeptala se ho Hanka.

„Jsem jeden z fagliniů.“

„Tak jo,“ usmál se Maty, „když na tom pořád trváš, budeme ti říkat Faglin.“

„Chvilku si odpočineme,“ posadila se Hanka do teplého písku a mnula si lýtka.

Dráček se pokoušel na zemi poskládat své čtyři nohy tak, aby se to podobalo chůzi.

„Teorii znám, ale použít pohyb v praxi je mnohem náročnější,“ stěžoval si Faglin. „Ale zase už o něco lépe rozumím knutům. Je pro ně výhodnější při ovládnutí něčího těla nechat základní pohyby a vjemy obsluhovat původního majitele, než se to naučí oni sami.“

„Jak by bylo nejlepší je zlikvidovat?“

„Zabít tělo, které ovládli, a udělat to co nejrychleji. Knut potřebuje na přesun z těla do těla několik minut. Přestěhovat kompletní osobnost není tak snadné, jak by se zdálo.“

„Nevím, jestli dokážu zabít člověka jen proto, že jeho tělo ovládl vetřelec,“ vzdychla nešťastně Hanka.

„Někdo to udělat musí, jinak bohrové obrátí vaši existenci naruby,“ nepotěšil dívku dráček. Když se při pokusu vyšplhat na Matyho koleno převrátil Faglin na záda, musela se zasmát, ačkoliv jí moc do smíchu nebylo.

„Ty jsi ale nešika,“ něžně ho sebral chlapec a zase zastrčil malého tvora za oblečení. Město už bylo na dohled, měli by tam dorazit ještě za světla.

Ke hradbám dorazili za šera.

„A co teď,“ zeptal se Matyáš, když se krčili u hradeb a zpovzdálí pozorovali stráže u brány.

„Zkusím někoho zkontaktovat,“ řekla Hanka a zaplavila ji vlna radosti, že ji magie zase poslouchá. Jako první ji napadl Vron. Zamračila se při zjištění, že stále ještě neodpovídá. Oslovila tedy Tiana.

„Hanko?“ zareagoval překvapeně. „Kde jsi?“

„Venku u hradeb a ráda bych se dostala s Matyášem dovnitř.“

Chvilku nepřicházela odezva, asi se Tian s někým radil.

„Počkejte poblíž místa, kudy nás Zik dostal do města, pošlu ho, aby vás vyzvedl.“

„Doufám, že nás tu zase nenapadnou nějaký potvory z brány,“ popošli o něco dál podél hradeb a unaveně se posadili na zem. Po chvíli Matyášovi klesla hlava a usnul Hance na rameni. Šero trvalo jen velmi krátce a kolem nich se snesla noc.

„Hej, jste tady někde?“ ozval se tichý hlas a Hanka nešetrně zatřásla svým společníkem.

„Ziku, jsi to ty?“ zašeptala do tmy.

„No sláva! Jste v pořádku? Kde jste vlastně byli?“ přihrnul se k nim rozjařeně. Najednou Hance někdo zezadu přikryl oči.

„Hádej, kdo je to,“ zapomněl Zik šeptat.

Chytila poslepu cizí ruce a ani nemusela použít magii. Díky intuici v rámci svého šestého smyslu si byla jistá, ač tomu rozum odmítal uvěřit. Navíc ucítila známé tulíkovy tlapky na svém krku a hned poté ji zašimral jeho ocásek.

„Rafe...?“

„Na vteřinu jsem doufal, že bys mě nemusela poznat,“ objal ji její kamarád.

Přitiskla se k němu jako ke staršímu bráchovi: „Kde se tu bereš?“

„Horo ti nic neřekl? Ale amulet ti, jak koukám, předal. No nic. Co kdybychom si našli na vyprávění příjemnější místo?“ navrhl Raf a kývl na Zika, aby je vedl. Tentokrát si Hanka v průlezu pod hradbami raději moc nesvítila. Na druhé straně hradeb na ně čekal mohutný muž se zjizvenou tváří.

„To je můj táta,“ vysvětlil Zik. Muž jen kývl, aby ho následovali a vedl je úzkými uličkami až ke vchodu do podzemí. Dál kráčeli bludištěm chodeb až k dalšímu místu, které je zase vyvedlo na povrch. Muže tu všichni lidé, co potkali, evidentně dobře znali a nikdo se na nic neptal. Šli za ním až k nevzhledné chatrči.

„P-p-přinesu s-s-slamníky a ráno si p-p-popovídáme,“ řekl otec Zikovi, když otevřel dveře do místnosti, kde už měl lůžko Raf.

Někdo zabušil na dveře domku: „Dejusi, chci s nimi mluvit.“

„D-d-dej si pohov, Tiane, a n-nech je vyspat. Přijď ráno,“ vykázal návštěvníka Zikův otec a Hanka byla ráda, že jim zjednal klid.

„Připravím koupel,“ prohlásil Zik, když spolu s otcem umístil na podlahu další dva slamníky.

„Moc se netěš, mají tu jen studenou vodu,“ krotil Raf Hančino nadšení.

„To nevadí, mám vlasy plné písku, potřebuju to spláchnout,“ natáhla se na čistý slamník.

„A teď budeš mít písek i v posteli,“ zavrtěl nad ní hlavou kamarád.

„Hezký pokus, ale stejně se ti nepodaří mi zkazit náladu,“ zašklebila se na něj. On ale najednou přikývl a zvážněl.

„Co je?“ znejistěla Hanka, když se ani nepokusil o nějaký další vtip na její adresu.

„Nejdřív se umej a najez. Povídat budeme až pak.“

Smutně na něj koukla a pokrčila rameny: „Máš pravdu. Ani já nemám zprávy z kategorie dobré. Ba dokonce ani z kategorie nepříjemné.“

„Kategorie katastrofa?“ dohadoval se Raf.

„Jo. Trefa do černého.“

„Být tvým sourozencem je někdy vážně riziková záležitost. Já to říkám pořád, že přitahuješ průšvihy. Už by bylo na čase dát si chvíli pauzu.“

„No jasně, hned jak z tohohle vyvázneme živí,“ znovu se usmála. Přátelské špičkování s Rafem jí pomáhalo zbavovat se napětí a strachu.

Hned po koupeli Zik přinesl do jejich společné ložnice mísu s obloženými chleby a džbán chladné čisté vody. Dlouho do večera pak všichni postupně vyprávěli, co je během uplynulých dnů potkalo.

Druhý den ráno čekalo Hanku další líčení jejich zážitků. Opět se u Zikova otce sešli nejdůležitější příznivci Deliů, aby si poslechli, jaká hrozba jim visí nad hlavami. Dívka se zase na oplátku dozvěděla informace o tom, jak noc před jejím návratem probíhalo osvobozování zajatců. Muži o tom vyprávěli poněkud neochotně, vlastně to Hance řekli jen proto, že na tom Dejus trval. Pár lidí se podařilo vyrvat z vězení Rasiů. Vyjma mágů, pochopitelně. Ti se k nelibosti všech přidali k Rasiům, jako ostatně všichni mágové, kteří skončili v jejich moci.

„Bohrové měli pravdu,“ zamračila se Hanka. „Magie proti vetřelcům ani v nejmenším nepomáhá. Je mrzuté, že se jim kouzelníci neubrání.“

„Tak proti nim pošleme ty ostatní,“ navrhl jeden z mužů.

„S těmi si ti jejich mágové poradí ještě rychleji. Akorát, že jim pak nehrozí, že se v nich usídlí vetřelec,“ vzdychl Tian a podíval se na Hanku.

„A co kdyby nám p-p-poradil on?“ ukázal Dejus na dráčka, na kterého zlomyslně dorážel Rafův tulík a nutil Faglina točit se na stole jako káča. Raf hmátl po svém malém společníkovi a strčil ho razantně do kapsy, kterou zapnul.

„Poslouchal jsi?“ zeptal se ho Maty.

„Jo,“ odfrkl si dráček a při tom vychrlil drobný plamen.

„Dávej pozor, ať tu něco nezapálíš,“ snažila se Hanka uhasit utěrku, která začala doutnat.

„No a?“ naléhal Maty na dráčka.

„Musíte je vzít po jednom. Nejlepší by byl šíp nebo šipka z kuše do zad.“

„A když budou mít aktivní štít?“

„Pak bude mít střelec smůlu.“

„Nic lepšího nám poradit neumíš?“

„Chytit do antimagické klece.“

„To by na ně fungovalo?“

„No jistě. Uhnízdili se přece v lidském těle.“

„T-t-to by možná s-s-stálo za úvahu.“

„Kde bychom takové klece vzali?“

„B-b-budeme muset navštívit chrám.“

„Tam něco takového je?“ podivil se Tian.

„Ale jak je chcete do klece dostat?“

„M-m-musíme něco v-v-vymyslet.“

„Jenže probojovat se do chrámu je v podstatě nemožné.“

„Nezapomeňte, že máte ve svém čele DelHase a DelRiuxe.“

„Už vám tak můžeme říkat?“

„Radši ne. Zatím zůstaneme u Tiana a Dejuse. Nechceme přece nepřátele varovat dřív, než to bude nutné.“

Nakonec se debata stočila k otázce, jak se co nejbezpečněji dostat do hlavního chrámu a kolik lidí k tomu podniku přizvat. Pak někdo navrhl, aby akci podpořili ještě útokem, který by odvedl pozornost mágů, které mají k dispozici Rasiové.

„Pomůžeme vám,“ chtěl se do akce vnutit Raf, ale nepodařilo se mu to.

„Ne! Nemůžeme riskovat, že dostanou tvoji kamarádku. Budete hlídat tady, aby mezitím někdo neohrozil naše rodiny. Zbyde tu proklatě málo lidí. Jasné?“

„Ale...“

„Ber to jako rozkaz.“

„To neuhádáš, to máš marný,“ podotkl Zik a znechuceně mávl rukou.

Když klaply dveře, všichni se jako na povel ohlédli. Do místnosti vstoupil Josef.

„Slyšel jsem, že prý tu je Hanka Vronová,“ rozhlédl se po přítomných a pak se mu obličej rozzářil úsměvem, „to bude mít Evelína radost. Pracuje ve vyvařovně, měla bys ji co nejdřív navštívit.“

„No vidíš a hned máš program na dnešní den. Budeš pro nás kuchtit,“ zašeptal jí do ucha Raf. Její zuřivý pohled, kterým ho obdařila, přijal s úsměvem.

Dá se říci, že se v táboře povstalců nenudili. Zik jim ukázal všechno, co je zajímalo, a Hanka Rafa naučila, jak si chránit magii před zdejšími zloději. Pak pomáhali s nákupem na tržišti a neunikli ani službě v kuchyni.

Odpoledne ozbrojení muži vyrazili do ulic. Sledovali jejich odchod se smíšenými pocity. Nejradši by se k nim přidali. Hance připadalo nespravedlivé, že je odsunuli na vedlejší kolej.

„Čas běží a už máme jenom třináct dní,“ mračila se nespokojeně.

„Pojďte,“ kývl na ně Zik, „aspoň vám ukážu, co jsem nedávno objevil.“

„Nemůžeme. Pověřili nás hlídáním okolních ulic.“

„Nebuď otravnej, jako naši dospěláci,“ nespokojeně protestoval Zik.

„Nemůžu se na to vykašlat, pověřili mě tím,“ nenechal se zviklat Raf, „ale vy klidně běžte.“

„Jak myslíš,“ utrhl se na něj Zik a popadl za ruku Hanku a Matyho. Vlekl je do hlavního štábu povstalců. Prokličkoval podzemními prostorami a otevřel v jednom skladišti poklop do dalšího podzemního patra.

„Táta by mě zabil, kdyby se to dozvěděl,“ šklebil se, když z polic vytáhl dvě voskem zapečetěné láhve.

„Co to je?“ nedůvěřivě si je prohlížel Maty.

„Něco na vylepšení nálady. Uvidíš,“ odšpuntoval jejich průvodce jednu láhev a do mělkých kalíšků jim nalil zlatavý nápoj.

„Já nevím,“ ochutnala to Hanka, „je to zároveň sladké i pálivé.“

„Jen se ještě napij, bude ti skvěle, však uvidíš.“

Poslechla Zika na rozdíl od Matyho, který kalíšek po malém olíznutí zase nenápadně odložil na kamenný schod. Tam si k němu přišel přičichnout Faglin. Nespokojil se však jen s čicháním. Vylízal všechno, co v kalíšku zbylo. Zik si nalil druhou várku a zasmál se. Hanka se k němu přidala. Začala se hihňat něčemu, co jí Zik šeptal.

Maty je chtěl okřiknout, aby toho nechali, když mu pohled zavadil o dráčka. Ležel pod schodem na zádech a hrabal nožkama ve vzduchu. Pomohl mu otočit, ale než stačil mrknout, Faglin už se zase válel na zemi.

„Nějak mě neposlouchá tělo,“ oznámil Matymu.

„No, to je taky nápad! Vymlasknout tolik alkoholu v poměru ke své velikosti!“

„Když ono to tak báječně vonělo a chutnalo,“ dál třepotal nohama ve vzduchu.

„No, koukám, že jsi pěkně opilej,“ ušklíbl se Maty a sebral nemohoucího dráčka ze země. Pak se ohlédl po Zikovi. Ten právě sahal po druhé láhvi, že ji také otevře.

„Hele, kámo,“ sebral mu láhev z ruky a postavil ji zpět na polici, „to by stačilo. Myslím, že už jste toho do sebe nalili víc než dost. Rychle najdi cestu zpátky, než nás tu někdo načapá.“

„Co se na mě vytahuješ,“ začal se rozčilovat Zik, „to, že seš cestovatel, ještě neznamená, že tu můžeš poroučet.“

„Má pravdu,“ zastala se Matyáše Hanka a vzala Zika kolem ramen, „bylo to fajn, ale už bychom měli vypadnout.“

„Když myslíš...“ vzdal to Zik a trochu nejistě se pustil po žebříku směrem vzhůru.

„Co to s vámi je,“ podezřívavě si je prohlížel Raf, když se k němu vrátili.

„Vždyť vy jste vožralí,“ došlo mu konečně, když se Hance zvrtla noha a chytila se ho, aby udržela rovnováhu.

„Jenom úplně malinko,“ zahihňala se, když její kamarád otočil oči v sloup a nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Copak oni,“ zasmál se Maty, „ale koukni na Faglina.“

Vylovil dráčka a postavil ho na zem. Ten škytl, prskl trochu ohýnku a chvíli vrávoral. Pak se svalil a zase škytl.

„Už mám od toho jeho škytání popálené břicho.“

Tulík vystrčil hlavičku z kapsy a seběhl po Rafově oblečení na zem k dráčkovi. Čichl k němu, znechuceně si odfrkl a ostentativně se otočil k Faglinovi zády. Dráček znovu škytl a tulík musel odskočit, aby neměl připálený ocásek.

„Tak co tomu říkáš, Plavíku?“

„Hloupý kouzelník. Odpojil mozek od těla.“

„No, to je dost přesný,“ zasmál se Maty a zase sebral dráčka. Tentokrát už ho raději opatrně nesl v ruce, než ho přejde škytavka.

Do večera se Zikovi i Hance podařilo trochu vystřízlivět. Dráček na rozdíl od nich usnul a neprobudilo ho nic, co dělo kolem něj.

Dvě hodiny po setmění se vrátila skupina, která měla odpoutat pozornost. Měli dva zraněné, ostatní z bojové potyčky vyvázli lépe, než se dalo čekat.

„Jak se na scéně objevili ti jejich kouzelníci, tak jsme to přesně podle Dejusových pokynů zabalili a zmizeli,“ líčil akci jeden z účastníků.

„Běžte se najíst a spát,“ řekl Rafovi jejich velitel, „hlídání teď převezmeme my.“

Vděčně poslechli a přesunuli se k Zikovi domů. Jejich nejmladší kamarád usnul ještě dřív, než se stačil najíst. Společnými silami ho donesli na slamník. Zik začal nahlas chrápat.

„No nazdar, to nevím, jak se vyspíme,“ zasmála se Hanka a přesunula se s ostatními do kuchyně. Matyáš vylovil spícího Faglina zpod oblečení a s povzdechem ho položil na stůl. Hanka zapátrala po chlebu a našla i zbytek tvarohové pomazánky od snídaně. Pustili se do jídla.

Dráček se probudil a začal si opatrně protahovat končetiny. Pak se postavil a zkusil zamrskat ocasem. Když to nenarušilo jeho rovnováhu, přiblížil se k Matyho talíři.

„Máš hlad?“ zeptal se ho mladý cestovatel.

„Jestli je to naléhavý pocit, abych do sebe dostal to, co voní na tvém talíři, tak ano.“

„Tak si dej,“ začal před něj přistrkovat namazané kousky chleba.

Dráček pár soust snědl a pak se zarazil: „Neudělá to se mnou něco podobného, jako to pití ve sklepě?“

„Možná budeš po jídle pociťovat chuť si lehnout a odpočívat, ale mozek ti to neodpojí.“

„Co to bylo za zbraň, kterou jste předtím na mě použili? Myslel jsem, že jsme spojenci,“ ozval se mezi jídlem Faglin.

„Jakou zbraň máš na mysli?“ podivila se Hanka.

„No přece to pití.“

„Ale to byl jen obyčejný alkohol. A navíc tě ani nikdo nenutil to pít.“

„Nešlo tomu odolat. Bylo to silnější než moje opatrnost, a pak mě to úplně vyřídilo. Tak se nediv, že jsem to vyhodnotil jako zbraň. Navíc velice zákeřnou a účinnou.“

„Zbraň, povídáš?“ zahleděl se Raf do prázdna a jeho ruka s chlebem se zarazila na půl cesty k ústům. Hanka se zájmem sledovala, jak se i jeho žvýkání omezilo na poloviční rychlost. Nerušila ho, jen byla zvědavá, co se mu právě honí v hlavě. Poté se jejich pohledy střetly. Na Hančino tázavé pokývnutí se zašklebil.

„Možná bychom měli něco vyzkoušet. Ráno pošleme Zika, aby pár lahví přinesl sem.“

„Chceš se taky opít?“

„Já ne. Ale jestli to voní tady Faglinovi, mohlo by to vonět i vetřelcům v tělech kouzelníků. Kdyby se podařilo Dejusovi jednoho z nich chytit...“

„A k čemu by to bylo? Přece to stejně časem vyprchá.“

„Třeba bychom díky tomu ty kouzelníky nemuseli zabít. Poskytlo by nám to čas je někam přemístit a zbavit je magie,“ hledal Raf nějakou naději pro Vrona a Helaru.

„No, teď by se nám hodilo pár antimagických náramků,“ podotkla Hanka.

„Tady je asi neseženeme. Možná, až sem dorazí loď s našimi mágy. Ale do té doby musíme něco vymyslet sami.“

„To se ti snadno řekne. Ale co?“

„Jestli nám někdo dokáže poradit, tak je to Zikův táta.“

„Jo, to znám. Zase to budou chtít udělat bez nás,“ zaškaredila se Hanka.

Vtom jejich pozornost připoutal dráček. Začal zuřivě mávat křídly a podařilo se mu zvednout pár centimetrů nad stůl. Moc ale neovládal směr a dostal se mimo prostor stolu. Následně klouzavý let zakončil nárazem do stěny a žuchnul na podlahu.

„Co blázníš?“ zase ho Maty zdvihl na stůl. „Neublížil sis?“

„Musím se tohle tělo naučit ovládat, jinak mi je k ničemu,“ začal Faglin zase roztahovat křídla.

„Ty že jsi inteligentní bytost?! To mě nemůžeš požádat, abych tě vzal někam, kde ti nehrozí tak tvrdý dopad, když chceš trénovat?“

„Nechtěl jsem tě obtěžovat s takovou maličkostí.“

„No právě! Tohle je maličkost, která by mě neobtěžovala ani v nejmenším a tobě by nehrozilo, že si poškodíš křídla,“ naštvaně opáčil Maty a odešel i s dráčkem do ložnice, jejíž podlahu skoro kompletně zakrývaly jejich spací slamníky.

„Doufám, že nám to tam nepodpálí,“ dívala se za nimi Hanka a pociťovala, jak už se i jí klíží oči.

„To nemá cenu,“ usoudil po nějaké chvíli Raf, „dnes už se asi Dejuse nedočkáme, pojďme raději spát.“

Ráno je vzbudil ruch z kuchyně a zvýšený hlas Zikova otce. Ohlédli se po Zikově lůžku, ale to už bylo prázdné. Asi jejich kamarád vstal časně.

„Ale tati...“

„Už jsi se za m-m-mámou nebyl podívat tři dny!“

„To ti řekla?“

„Nebuď drzej!“

„Stejně by si to nepamatovala.“

„P-p-podívej, Ziku, jsi jedinej, koho si p-p-pamatuje a poznává. Neměl bys ji zanedbávat. Ani teď!“

„Já vím, tati, já za ní zajdu.“

„To by pro tebe neměla být otravná p-p-povinnost. Má tě ráda, uvědom si to.“ Dejus v rozčilení zadrhával méně než jindy.

„Já si to uvědomuju, tati. A nekřič tolik, vzbudíš ostatní.“

„Začínáš se p-p-podobat svýmu skutečnýmu tátovi.“

Chvíli bylo v kuchyni ticho, pak se zase ozval Zik.

„Víš, Dejusi, už nějakou dobu si říkám, že asi nebudeš mým skutečným otcem. Ale na nikoho jiného si nepamatuji a tebe mám rád. Pro mě vždycky budeš opravdovým tátou ty.“

Všichni v ložnici už byli vzhůru a trochu rozpačitě se po sobě podívali. Teď asi nebyla ta nejvhodnější chvíle vtrhnout do kuchyně.

„A povíš mi, kdo byl můj skutečný otec?“

„J-j-jeden nešťastník, co uprostřed Quinwalu p-p-použil bránu. A p-p-proto se už nemohl nikdy vrátit.“

„Popravili by ho za to?“

„Jo.“

„A proč ji použil?“

„P-p-podobně jako Hanka. Šlo mu o život.“

„Pověz mi, tati, pravdu. Hanku taky popraví?“

„Kdyby na to někdo v-v-veřejně poukázal, je to p-p-pravděpodobné.“

„Ale ona přece zachránila Tianovi život. A je cizinka.“

„P-p-použití brány nelze n-n-ničím omluvit. Za to m-m-může být popraven i k-k-král.“

„Tak to bych si měl dávat pozor na jazyk.“¨

„T-t-to bys teda měl a t-t-tvoji kamarádi taky.“

Rafovi na hlavu doskočil Plavík a pak se odrazil do výšky. Všichni se ohlédli, co to provádí, a uviděli dráčka, jak poletuje nad nimi a provokuje tulíka. Ten se na něj během skoku pokusil dosáhnout, ale dráček hbitě uhnul a bravurně vybral zatáčku.

„No ne, Fagline, to bylo vážně dobrý,“ pochválil ho Maty, „učíš se rychle.“

Zik je asi zaslechl, neboť nakoukl do pokoje: „No, to je dost, že jste se vzbudili. Pojďte se najíst, na stole na vás čeká teplý čaj a placky s medem.“

Chvíli jedli mlčky, ale pak to Raf nevydržel a začal vyzvídat, jak dopadla večerní akce.

„Nic moc,“ vzdychl Dejus, „d-d-do chrámu jsme se nedostali. Zkusili jsme to t-t-tedy ve skladišti pod ním. M-m-máme jednu klec, ale poškozenou. N-n-nevím, jestli ji dokážeme spravit, bude na to p-p-potřeba hodně magie.“

„My vám rádi pomůžeme,“ nabídla se Hanka.

„D-d-dobře, po jídle se na to p-p-podíváme.“

Ukázalo se, že klec sem dopravili povstalci rozloženou na jednotlivé díly. Některé museli odnést kováři, aby je narovnal a aby bylo možné je k sobě smontovat. Teprve po sestavení klece se Tian s Dejusem pokusili zprovoznit i její funkci magickou. Několik dobrovolníků se uvolilo dělat pokusné králíky, aby si ověřili, že je provozuschopná. Pro Hanku s Rafem to byla nová zkušenost. Práci s magickými předměty sice ve škole trénovali, ale žádný z nich neměl sloužit k něčemu podobnému jako klec. Hančina magická energie se toho dne scvrkla na půlku a Raf si vypomáhal Demitovým náramkem. Teprve pozdě večer to všechno začalo fungovat podle DelRiuxových představ.

„A dvanáctý den je v háji, teď už nám jich zbývá jen jedenáct,“ neodpustila si Hanka před spaním připomenutí, jak čas neúprosně letí.

Druhý den ráno u snídaně se konala další porada, na níž se kromě Dejusových hostů sešli i velitelé povstalců.

„Jestli je opravdu tak málo času, navrhuji zaútočit hned,“ řekl jeden z nich.

„Všechny boje,“ vzal si slovo Josef, „se odehrávají, jak jistě víte, stejným způsobem. Dojde ke střetu, chvíli to vypadá, že vyhráváme, ale pak dorazí ti jejich mágové a my se musíme stáhnout, jinak by ztráty na životech byly příliš vysoké.“

„Tak na ně prostě udeříme plnou silou.“

„Ne. To by byla hromadná sebevražda. Navrhuji počkat, až dorazí loď mágů, o které mluvil Rafael. Podle mých propočtů by se tu měla objevit tak za dva nebo tři dny.“

„A co když je dostanou stejně jako naše mágy?“

„Naše mágy přemohli po jednom nebo maximálně po dvou. Budeme-li útočit zároveň fyzicky i magicky, poskytne nám to výhodu, kterou potřebujeme.“

„Ty věříš, že vyhrajeme?“

„Já věřím jen jednomu. Pokud nevyhrajeme, bude lepší zemřít v boji.“

„Prima vyhlídka. Hlavně když člověk ví, na čem je,“ zamumlal chlap a dál už nediskutoval.

Pak si vzal slovo Tian a prodiskutovali rozdělení služeb a hlídek na nejbližší tři dny. Dohodli se, že rozšíří hlídkování i na přístav, aby při příjezdu netrpělivě očekávané lodi byl vždycky někdo nablízku.

„Chtěl bych se o něčem poradit,“ zadržel Raf Dejuse, když se muži po poradě rozcházeli.

„Dobře. Počkejte na mě, za chvilku se vrátím.“

Zik zaběhl do pokoje a vítězně se vrátil se dvěma láhvemi.

„Tak jsem je sem včera donesl, jak jsi chtěl,“ hlásil spiklenecky Rafovi.

„Senzace. Nech je rovnou na stole.“

„Seš si jistej, že mě táta nezabije?“

„Kdyby náhodou chtěl, tak mu budeme pomáhat,“ ušklíbl se Raf.

„Neboj se,“ drcla do ztuhlého Zika Hanka, „to byl jen blbej vtip.“

Nad stolem se mihla letící šmouha a poblíž lahví přistál dráček. Se zvednutým čumákem je začal očichávat.

„Přes ten voskem zapečetěný špunt přece nemůžeš nic cejtit,“ vrtěl Matyáš nad jeho chováním nechápavě hlavou.

„Úplně stačí, že si tu vůni dokážu představit,“ Faglin se s lahvemi málem mazlil.

„Ty by ses toho klidně znovu napil?“

„Jo. Doufám, že mi dáte aspoň olíznout kalíšek.“

„Ovládej se,“ zamračil se Matyáš, „takhle nějak se u nás chovají lidi, co se na našem světě musí jako alkoholici podrobit léčení.“

„Co myslíš, Fagline,“ vzal Raf dráčka do ruky a otočil ho hlavou k sobě, „mohlo by to stejně neodolatelně vonět i knutům?“

„No,“ zamyslel se, „vyloučeno to není. Ty myslíš...? Tak proto jsi nechal Zika přinést ty láhve sem!“

„Možná by to stálo za pokus. Přece ty sám jsi tohle pití označil za zbraň.“

„Tělo je hrozně zrádná věc, budu se muset naučit ovládat nejen jeho pohyby,“ konstatoval dráček v Rafově dlani.

Dveře klaply a vrátil se Dejus. Láhve na stole mu padly do oka jako první.

„Co je to za hloupej nápad? A kde jste to sebrali?“ zareagoval a ani jednou se při tom nezakoktal.

„Víš tati, ono se to jaksi...“ koktal tentokrát spíš Zik.

„Je to zbraň!“ přerušil ho razantně Raf.

Dráček se přesunul na Rafovo rameno, aby měl lepší výhled na naštvaného muže s jedním nevlídně hledícím okem. Tulík obsadil druhé rameno a zvědavě pozoroval, jak se to vyvine.

„Alkohol mi do baráku nikdo tahat nebude!“

Zase ani jedno zakoktání.

„Chceme to vyzkoušet jako zbraň proti knutům,“ postavil se Raf, aby to mohl muži říct z očí do očí.

Dejus se natáhl pro hrnek, nalil si čaj a konečně se posadil. Raf si rovněž udělal pohodlí a čekal.

„No tak p-p-povídej,“ vyzval ho Zikův otec.

„Víte, co? Já vám to raději ukážu,“ mrkl po straně Raf na Zika, který se krčil na své židli v očekávání, co tomu táta řekne, až přijdou na přetřes hrátky s alkoholem.

Raf odšpuntoval jednu láhev a na jeden z talířů nalil pár kapek. Dráček se z jeho ramene okamžitě přesunul na stůl a vrhl se ke zlatavé loužičce. Raf mu ale rukama bránil v přiblížení. Dráček použil veškeré své schopnosti a rychlost, aby mezi nimi proklouzl k té rozlité lahůdce. Nakonec Rafovu ruku přismahl dračím ohněm, až mladík bolestí ucukl. Faglin se vítězně vrhl k talíři a bleskurychle vylízal, co v něm bylo. Raf si chladil spáleninu v ústech. Dráček se slastně protáhl a nabral směr k Matyášovi. Nohy se mu začaly motat dřív, než tam dorazil. Všichni se museli smát, jak se neohrabaně snažil držet rovnováhu.

„No, to je vážně k smíchu,“ zlobil se Maty a zamračil se na Rafa, „a ty ho ještě v tom alkoholismu podporuj!“

Raf mávl rukou a pohlédl významně na Dejuse: „A knutové jsou vlastně příbuzní fagliniů. Chtěl bych aspoň na jednom z nich vyzkoušet, jaký vztah k alkoholu mají oni.“

Dráček mezitím dostal škytavku a ostatní kolem stolu měli co dělat, aby se neřehnili nahlas dráčkovi i naštvanému kamarádovi.

„Takže ty d-d-doufáš, že by to mohla být jejich s-s-slabina?“

„Kdyby se to potvrdilo, byla by to výhra v loterii. Kdyby ne...“ Raf rozhodil bezmocně rukama, „nic se tím pro nás nezmění.“

„No jo, t-t-to se ti snadno řekne, vyzkoušet, ale jak někoho z nich d-d-dostat sem?“

„Počíhat si na někoho, až půjde ven? Hanka dokáže vetřelce poznat.“

„Mágové ale n-n-nechodí ven, ani do hospody. Jsou jen t-t-tam, kde se bojuje.“

„Nebo zkusit navštívit Vrona...“

„N-n-nepřipadá v úvahu! T-t-to už radši boj,“ Dejus okamžitě zavrhl poslední návrh, „m-m-možná by stačila malá p-p-potyčka v uličkách u tržiště.“

„Ale tentokrát nás nenecháš sedět doma, tati, že ne?“

„A co myslíš?“

„Služba v kuchyni?“ zatvářil se Zik nešťastně.

„Ne. Tentokrát b-b-budete na tržišti r-r-rozsévat zmatek. A b-b-budete se držet dost d-d-daleko od kovářů.“

„No jasně,“ rozzářil se chlapec, „zmatek, to je moje specialita. Můžu jít s Matyášem?“

„Jo,“ kývl Dejus, strčil do kapes obě láhve a pak ukázal na Hanku a Rafa, „vy dva p-p-pojďte se mnou, m-m-musíme sehnat pár dobrovolníků.“

Zikův otec patřil mezi velitele, kteří se snaží nic nenechat náhodě. Vybral několik mužů a nelitoval času, aby našel dva nejlepší střelce.

„Cože? Střílet na flašku z praku? Nepřeskočilo ti náhodou?“ bránil se ten druhý. „To je přece hovadina. Ledaže... ledaže bys v ní měl zápalnou směs.“

„Hele, je to jen taková p-p-pokusná akce, abychom něco vyzkoušeli. Tak se rozhodni, jestli nám s tím p-p-pomůžeš nebo ne.“

„Jasně že pomůžu. Jen nechápu její účel. Rád vím předem, do čeho jdu.“

„Takže p-p-po obědě sraz u kovářů.“

„Budu tam,“ ušklíbl se chlapík nespokojeně, že mu neprozradili víc informací.

Dejus spokojeně kývl a zamířil na tržiště. Navzdory poměrům ve městě tu bylo pěkně živo. Zikův otec Rafovi a Hance ukázal, kde by měli hlídkovat a na co dávat pozor. Začal jim vysvětlovat, jak mají signalizovat, pokud rozeznají knuta.

„Ale proč to dělat tak složitě, když se s vámi mohu domluvit mentálně?“ podivila se Hanka.

„V tomhle d-d-davu se svou s-s-symboličtinou nemáš šanci.“

„Víte co, ukážu vám, jak probíhá dračí komunikace. To je něco úplně jiného. Můžeme být v kontaktu, aniž si toho někdo všimne. A ani nemusíme být na dohled,“ začala vysvětlovat a hned předvedla i názornou ukázku.

„To ujde,“ řekl překvapeně Dejus.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: