Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dívka mezi vidoucími

„Ale no tak,“ vzala kněžka dívku kolem ramen, „přece tu nebudete stát na chodbě. Jsou tu i příjemnější místa na čekání.“

Posmutněle ji následovali. Zavedla je do místnosti s krbem. Byla to útulná pracovna s pohovkou, třemi pohodlnými křesly, kde se povalovalo několik knih, na polici byly narovnány další. Svitky nastrkané v košíku se vršily hned vedle rozpleteného svetru.

Žena vyklidila křesla a pobídla své mladé hosty, aby se uvelebili. Se smíšenými pocity ji poslechli. Kněžka si k nim přitáhla židli, a než se posadila, přihodila do krbu kus dřeva.

Kde asi to dřevo berou, když tu nic pořádného neroste, napadlo Hanku. Ale neměla možnost se zeptat, protože se slova ujala DelMína.

„Zdá se, moji milí, že pro sebe teď máme trochu času. Možná bychom ho mohli docela účelně využít. Co vy na to?“

Odpověď na svoji řečnickou otázku nečekala a hned pokračovala: „Dokonce máme čas i na to, abyste si mohli přečíst svitek, co jste odnesli z knihovny. Nechci vám dělat kázání, ale opravdu není dovoleno si odnášet dokumenty domů.“

„Já nechtěl, to jen, víte... jak bych to...“ koktal Zik, když vytahoval svitek.

„Když už jsi ho přinesl, tak nám ho prosím přečti,“ laskavě mu pokynula kněžka.

Ta baba nám snad vidí až do žaludku, pomyslela si Hanka s nevolí.

Jejich mladší kamarád rozvinul starý dokument a zahleděl se do psaného textu. Pomalu začal číst.

„Jejich svět Nebus je pro lidi v podstatě nedostupný...“

„Cože?“ překvapeně se zvedla ze židle žena a nahlédla Zikovi přes rameno. „Bohrové? Překvapili jste mě. Myslela jsem, že vás budou zajímat knutové.“

Zamyšleně se vrátila na svou židli a kývla na chlapce, ať pokračuje.

„Bohrové patří k mimořádně inteligentním jedincům a kontakt s nimi nelze doporučit. Mají tendenci vylepšovat geneticky sami sebe, takže není dost dobře možné odhadnout, jak se jejich vzhled do příštího kontaktu změní. Původně se hodně podobali lidem. Snaží se však vylepšovat nejen sebe, ale i své okolí a experimentují s možnostmi stvoření života. Při posledním setkání hovořili o svých zákonech jako o kodexu pevně daných pravidel. Patří mezi ně i nevměšování se do záležitostí jiných životaschopných světů. Výjimkou je jen případ hrozící nákazy, která by se mohla nekontrolovaně šířit někam dál. Pak vstoupí v platnost další jejich zákon, který praví, že účel světí prostředky. V zájmu dalších světů je pak možno nakaženou oblast deratizovat, to jest kompletně zbavit života. Při setkání s nimi doporučuji obezřetnost. Jsou ochotni naslouchat logickým argumentům a uznat právo na život, ale jejich hodnocení toho, co je a co není nákaza, je poněkud odlišné od našeho. Jsou nakloněni považovat za nákazu světa vše, co živí tvorové nedovedou svým jednáním ovlivnit, například počasí, přemnožení hmyzu a podobně. Bude-li tyto řádky jednou číst nějaký méně zkušený cestovatel, doporučuji mu vyhýbat se bohrům a pokud možno i jednání s nimi. Jinak si musí uvědomit, že tihle tvorové bez problémů vnímají řeč slov i těla a částečně i mysli. Emoce považují za vývojovou nedokonalost a znak primitivů. Pochopit jejich technologie genetického vylepšování života je nad naše chápání, což nás staví do pozice trošku chytřejších zvířat. Jsou sice schopní a mocní, ale žádat je o pomoc se nevyplácí. Kdyby nedejbože došli k názoru, že si zasloužíme nějak vylepšit, náš svět už by přestal být naším světem. Osobně se považuji za zkušeného cestovatele a tato slova svěřuji pergamenu pro případ, že se mi něco přihodí a zápis najde některý z mých nástupců. Doufám, že nebude tak hrdý nebo hloupý, aby mé rady ignoroval.“

„To je všechno?“ zeptala se Hanka, když Zik zdvihl oči od svitku.

„Jo. Je tu už jen jakýsi náčrt podoby té bytosti.“

„Ukaž,“ naklonila se k němu, „hm, no, moc se to nepodobá bohrovi, kterého jsme viděli.“

„Obávám se, že v tomhle vám nepomohu,“ konstatovala DelMína, „čekala jsem, že se spíš budete zajímat o knuty. Kněz, co ho sem dosadili Rasiové, o nich tvrdil, že budou pro naši společnost požehnáním. Ale vyprávět mi o nich nechtěl. Ve starých knihách jsem pár informacích o knutech našla, ale bohrové? Do dneška jsem o jejich existenci ani neslyšela.“

„A co tu máte o knutech?“ zbystřila pozornost Hanka.

Žena kývla, aby se šli podívat k jejímu pracovnímu stolu. V několika knihách tu kněžka měla záložky a postupně otvírala různě velké a většinou tlusté bichle, aby se její hosté mohli podívat do textu. Hanka se Zikem se pustili do zkoumání poznámek, ale zklamaně konstatovali, že neobsahují nic nového. Teprve v té poslední nejobsáhlejší konečně narazili na něco zajímavého. Kromě toho, co už znali, se tu psalo: Knutové se zaměřují výhradně na osoby se silně vyvinutým sedmým smyslem. Upřednostňují mezi nimi ty, které jsou orientovány na duchovní život a tělesným žádostem nepřikládají velkou váhu. Chcete-li knutovi zabránit, aby si vás vybral, doporučujeme intenzivně myslet na své sexuální aktivity, případně na intenzivní tělesné projevy, jako je zvracení, průjem, přejídání, nemoci a podobně. Není to sice stoprocentní, ale má-li knut na výběr, takto orientovaným jednotlivcům se vyhne. Ačkoliv knut touží po zdravém fyzickém těle, nekontrolovatelné tělesné projevy a emoce jsou mu odporné. Zápis končil větou s několika vykřičníky:

Velká sedma musí všemi prostředky zabránit jejich proniknutí do zdejšího světa a mezi lidi!!!

„Kdo to do té knihy zapsal?“ zajímal se Zik.

„Nejvíc užitečných zápisů o bytostech přicházejících z Motýlí brány je od cestovatelů mezi světy. Každý, který tady žil, se snažil zanechat v záznamech co nejvíc údajů, aby si zdejší Velká sedma dokázala poradit se všemi rizikovými tvory. Většina jich ovšem není tak záludných jako knutové,“ potřásla hlavou kněžka.

„Vy dokážete poznat, kdo je a kdo není cestovatel?“ vyzvídala Hanka.

„Víš, děvče, já už už hodně let zastávám své místo tady v chrámu a nějaký ten rok i roli stařešiny Velké sedmy. Mým úkolem je znát a radit. Takže ano, poznám. Kupříkladu ty to nejsi. Ale tenhle mladíček to v sobě má. Dokonce vnímám i to, že má u sebe malého dračího knuta.“

„No dovolte, já nejsem žádný knut, patřím k fagliniům,“ ohradil se nerudně Faglin. „Nikdy jsem po žádném těle netoužil. Uvolil jsem se doprovázet cestovatele jen kvůli mimořádně nepříznivým okolnostem, jinak bych v poklidu žil mezi svými.“

„O světě fagliniů jsem toho četla opravdu hodně. Říkáte si školitelé, že? Díky vám získávají cestovatelé schopnosti a znalosti a někdy i cestovatelské artefakty. Nebo se snad mýlím?“

„Nemýlíte. Pomáháme jim a dělíme se s nimi o poznatky. Vždycky bylo v našem zájmu, aby se blízké světy vyvíjely klidně a ve vzájemné rovnováze. Je lépe, když jsou brány mezi nimi uzavřené a nepřístupné. Aby to tak zůstalo, to je úkolem cestovatelů. Měli by plnit úlohu strážců klidu a rovnováhy. To je učíme.“

„Záslužná práce,“ usmála se DelMína.

„Bohužel je teď náš domov ohrožen stejně jako ten váš. Bohrové začali knuty považovat za nebezpečnou nákazu.“

„Je jich tu jen pár. Proč by to mělo být tak nebezpečné?“ Hanka měla pocit, že kněžka dráčka tak trochu provokuje, aby z něj vymámila informace.

„Jakmile knut obsadí inteligentního tvora s dostatečným sedmým smyslem, dokáže se rozmnožovat. Za několik desetiletí by váš svět byl kompletně v jejich moci.“

„Myslela jsem, že knutové mají vlastní svět. Proč mají potřebu pronikat k nám?“

„Ano. Jeden svět už zabrali. Jenže tím narušili přirozené rozmnožování ovládnutých druhů. Nedbali o jejich tělesné potřeby, takže druh, který se zpočátku jevil jako nejvhodnější, poněkud zdegeneroval. Museli začít používat těla spídů. To jim ale nevyhovuje, protože spídové se často chovají instinktivně a v bojových akcích se neohlížejí na přání knuta a chovají se spíš jako krvelačné šelmy.“

„Ano, v našem světě je mnoho inteligentních druhů,“ přikývla kněžka, „nedivím se, že o nás mají zájem.“

„Bohrové nedopustí, aby se ho zmocnili.“

„No, zdá se, že máme problém. A ne malý! Tian mi o tom řekl. Osud města teď závisí na něm a jeho lidech. Měli bychom se pomodlit.“

„Taková důležitá bitva a my u toho nejsme,“ posteskl si Zik. „Není tu aspoň nějaké okno, kterým by se dalo z výšky pozorovat, jak na tom jsou naši?“

Kněžka vypadala, že se modlí aspoň v duchu. Chlapcova slova ji ale rychle vrátila do reality. Chápavě přikývla.

„Je tu něco lepšího. Pojďte se mnou. I já jsem celá nesvá, když nevím, jak to probíhá.“

Vedla je dlouhou chodbou. Občas potkávali služebnictvo, které kněžku uctivě zdravilo. Ona jim vlídně odpovídala. Hanka byla stále ve střehu. Nechtěla DelMínu podcenit. Za její vlídností se pravděpodobně skrývala mocná žena.

Chodba ústila do další chodby. Ta už nebyla tak honosně upravená jako ty chrámové a točila se do mírného oblouku. Následovalo schodiště vzhůru a jakési tajné dveře.

Poté, co se otevřely, vkročili do veliké místnosti bez oken, osvětlené podivnou magickou září. Vypadalo to tu jako v obrovském nemocničním pokoji. Dvě řady podivných postelí, nad kterými se nadnášely vesměs spící ženy a dívky. Procházeli mezi jejich postelemi a neodvažovali se kněžky zeptat, co to tu vlastně je.

„Alice,“ zastavil se najednou Matyáš, „to je přece Alice.“ Rozběhl se k jedné z postelí a chytil za ruku spící dívku.

„Ali, slyšíš mě? Probuď se. Co to tady s tebou proboha udělali?“

Kněžka k němu přiskočila hbitěji, než by u tak staré ženy člověk očekával. Odstrčila Matyáše od lůžka a pohladila dívku po hlavě.

„Co to vyvádíš, cestovateli? Snad ji nechceš zabít,“ řekla káravě.

„Je to moje sestřenice. Chci s ní mluvit!“

„Ona ale neumí naši řeč.“

„Mluví česky stejně jako já. Probuďte ji, prosím.“

DelMína gestem přivolala blíž ošetřovatelku, která jim stála za zády od chvíle, kdy Matyáš spící dívku chytil za ruku.

„Jak je na tom?“ zeptala se ošetřovatelky kněžka.

„Začala trochu hýbat nohama a naučila se několik našich slov. Stále je ale mezi námi nespokojená a pořád se dožaduje něčeho, čemu nerozumíme. Dokonce ani nerozumíme jejím mentálním obrazům.“

„Probuďte ji.“

„Jak si přejete, paní.“

Světlo nad postelí Alice změnilo barvu a dívka zamrkala. Poté se přestala nadnášet a klesla přímo na lůžko. Pomalu se posadila a vykulila oči.

„Maty! Matyáši, kdes byl tak dlouho?“ řekla česky, takže kromě jejího bratrance jí nikdo nerozuměl. Ostatním bylo jasné jen to, že chlapce oslovila jménem.

„Myslím, že bude lepší je nechat, aby si popovídali o samotě,“ postrčila kněžka Hanku a Zika dál do místnosti, kam měli původně namířeno.

Poslušně doprovodili ženu k velké zamlžené čočce na zadní stěně haly. Po jejích stranách nebyly postele, ale dvě křesla.

„DelMíno, to je dobře, že jsi tady,“ vstala z křesla malá holčička a přiběhla kněžku obejmout.

„Jak se cítíš, Sivko?“

„Dneska špatně,“ podívala se na kněžku vyčítavě dívenka.

„Špatné obrazy?“

„Já už se dneska nechci dívat. Nechci vidět, jak se lidi navzájem zabíjejí.“

„Mrzí mě, že to po tobě musím chtít,“ pohladila ji DelMína, „ale potřebujeme vědět, jak se situace vyvíjí.“

„Já vím,“ vzdychla trochu nedětsky holčička, „jsem vám vděčná za uzdravení, a jestli jste přišli nahlížet, jsem připravená.“

Vrátila se do svého křesla a navlékla si podobně jako žena v druhém křesle širokou čelenku, která se jí svezla až přes oči. V zamlžené čočce to zavířilo a začaly se v ní vynořovat obrazy. Trochu poodstoupili, aby lépe viděli. Obrazy se střídaly v jakémsi chaotickém pořadí. Pár okamžiků ukazovaly boj muže proti muži uprostřed krásné zahrady, pak uviděli skupinu, která se pokoušela zabarikádovat v komnatě, následoval obraz věže, odkud povstalci vyhodili dvě bezvládná těla. Při dalším záběru Zik skoro nadskočil.

„To je táta. A krvácí! Copak mu nikdo nepomůže?“

Bezmocně sledovali, jak se skupina povstalců vrhla kupředu proti několika spídům a čarodějům. Zdálo se, že je chtějí převálcovat prostou přesilou. Ti, co byli zasaženi kouzlem, překročila další vlna zuřivých útočníků. Spídy sice zabili, ale zraněním se nevyhnuli. Obránci nestíhali kouzlit. V pozadí povstalců zahlédli několik známých čarodějů. Ti se snažili ochromené muže probrat z letargie a zároveň částečně chránit útočící spolubojovníky. Situace začala být nepřehledná. Hanka si docela dobře dokázala představit hluk řinčících zbraní, supění bojujících i sténání zraněných. Tady nic slyšet nebylo, o to to bylo strašidelnější. Tam někde se hrálo o osud světa a oni tu stáli bezmocně stranou. Cítila, jak ji Zik chytil za ruku a instinktivně ho přitiskla k sobě, když další obraz vykreslil, jak se meč noří do těla a Dejus podklesává v kolenou. Při otočce se ale ohnal svou zbraní, což jeho protivníka poslalo na zem. Vzápětí ho musel zabít, aby sám unikl smrti. Následující chvíle měly blízko k masakru. Rasiové viditelně neměli v úmyslu se vzdát a úporně bojovali až do samého hořkého konce. I když se vítězství klonilo na stranu Deliů, nějak se z toho ani nedokázali radovat. Tyhle obrazy byly příliš kruté na to, aby je dokázali vypudit z paměti.

DelMína sundala holčičce čelenku a tím přerušila přenášení obrazů: „Myslím, že už jsme viděli dost. Dá se říct, že jsme zvítězili.“

„Jak je možné, že jsme to všechno viděli?“ zeptala se Hanka kněžky.

„Všechny ženy a dívky, co tady jsou,“ mávla DelMína kolem sebe, „jsou součástí našich vidoucích očí. Jejich šestý smysl, mám na mysli mimořádnou vnímavost k emocím a dění v blízkém okolí, umožňuje nahlížet do ohrožených oblastí.“

„Držíte je tu proti jejich vůli?“

„Ale vůbec ne. Po umístění na zdejších obláčkových lůžkách touží řada nemocných. Nikdo tu nezůstane déle než rok. Vybraní nám dávají k dispozici svůj šestý smysl a na oplátku se jim u nás obnoví zdraví.“

„A co Alice? Nepřijali jste ji nějak moc rychle?“

„Kdybych ji nepřijala, neměla by šanci v Quinwalu přežít. A pak. Nevyužít jejího šestého smyslu by byla škoda. Je mimořádně vnímavá. A taky se velice rychle uzdravuje. Ještě tu není ani tři týdny a už začala hýbat nohama. Brzo by se mohla sama postavit.“

„Rasiové sem také chodili?“

„Ano. Ale nezdálo se jim to příliš užitečné. Jejich kněz se za nás naštěstí přimluvil.“

Zik Hanku zatahal za rukáv: „Musím se jít podívat za tátou, jdeš se mnou?“

DelMína ho chytila za loket a otočila k sobě: „Teď vás ven v žádném případě nepustím. Musíte počkat, až vás někdo vyzvedne.“

„Ale...“ chtěl protestovat chlapec, jenže kněžka na něj pohlédla podmračeným autoritativním pohledem tak naléhavě, že si to rozmyslel. Sklopil oči a o jeho tichém protestu svědčil jen jeho zarputilý výraz.

„Neboj se, najdu ti průvodce, který vás tam dovede. Tak buď prosím chvilku trpělivý,“ opatrně ho pustila, jako by se bála, že uteče. Zik se choval trpělivě jen s největším sebezapřením.

Kněžka je vyzvala, aby počkali a šla si promluvit s jednou sestrou. Hanka toho okamžiku využila k tomu, aby kontaktovala Rafa.

„Už je konec. Jsem v pořádku,“ uklidňoval ji, „Dejus je sice zraněný, ale Tian tvrdí, že to není vážné. Počkej chvilku, prý ti mám něco vzkázat...“

Na chvíli se odmlčel.

„...jo, máte počkat v chrámu. Přijde tam Štístko a doprovodí vás k nám. Prý bude potřeba co nejdřív zkontrolovat pár lidí, jestli jsou čistí.“

Nakonec se Zik dočkal. Akorát Matyáš s nimi nešel. Nechtěl opustit Alici, takže si půjčili jen Faglina a kamaráda zanechali ve společnosti jeho sestřenice.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: