Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zikova rodina

Následující dva dny byly naplněny procházkami po městě. Tentokrát ji doprovázeli Vron, Raf a Helara a dvakrát se k nim připojil i Hádes, aby je vzal do míst, která neznali. Do pastiček se chytili dva knutové, jinak se město zdálo být čisté. Hanka se naučila česat tak, aby mohla mít křišťál volně zavěšený ve vlasech a nemusela ho při každé příležitosti zdvihat k očím.

První návštěva u Zikovy matky nepřinesla žádnou pozitivní odpověď. K Hančinu překvapení Artitan doporučil, aby se na ni přišel podívat Pohromak. Potlačila osobní antipatie k tomuto mágovi a byla zvědavá, co víc by mohl tenhle arogantní kouzelník dokázat.

Jejich druhá návštěva trochu připomínala procesí. Žena se tvářila překvapeně, vůbec si nepamatovala, že tu někteří z nich byli už předchozí den.

Pohromak vypadal, že ho to zajímá. Deset nekonečných minut ženu držel za ruce a díval se jí do očí. Pak ji pustil a utřel si zpocené dlaně do pláště. Ostatní mlčky čekali na jeho vyjádření.

„Muselo to být několik vzájemně zapletených proudů temné magie,“ prohlásil a otočil se k DelRiuxovi, „tvrdíte, že jste to částečně viděl. Zkuste si vzpomenout co nejpřesněji na to, co se tam dělo.“

Muž přikývl, ale pak mu pohled padl na Zikovy zvědavě vykulené oči.

„Odejdi, Ziku,“ nařídil mu.

„Ale, tati, já to chci slyšet.“

„Jednou ti to p-povím, ale ne teď. Hanko, prosím tě, vezmi ho ven!“

Odcházela z místnosti stejně neochotně jako Zik. Dveře byly v paláci bytelné, nedalo se čekat, že by něco zevnitř zaslechli.

„To není spravedlivé,“ durdil se chlapec, „mám právo to slyšet. Chci to slyšet!“

„Hmm. Taky to chci slyšet,“ mrkla na něj spiklenecky Hanka a kývla, aby s ní šel k odpočívadlu u okna. Přitiskla si prst na ústa a magicky propojila výklenek u okna s místností, kterou právě opustili. Hlasy zněly vzdáleně, ale bylo jim rozumět.

„...byla těhotná, ale nikdo to ještě n-nevěděl. Můj bratr dal pokyn třem m-mágům a ti spustili nějaké velké kouzlo. Do toho zřejmě její muž otevřel bránu. Byl z toho takový m-magický uragán, že nešlo rozeznat, co všechno se p-přihodilo. Nenarozeného Zika to zřejmě n-nepoznamenalo, ale ona ztratila p-paměť. Fyzicky byla v pořádku a dítě se narodilo n-normálně. Pojmenovali jsme ho Zikmund. Mateřský pud byl n-natolik silný, že existenci dítěte si zapamatovat dokázala, d-dokonce i jeho jméno. Ale to bylo všechno. N-nepamatuje si minulost, rodinu, události, ani mě.“

„Tři mágové? To by odpovídalo,“ zamumlal Pohromak.

„To znamená, že by k rozpletení kouzla museli také asistovat tři z nás,“ podotkl Artitan.

„Ty by sis troufl?“ posměšně se zeptal Pohromak.

„S několika temnými kouzly už jsem se setkal.“

„Máš s bídou úroveň mateřské školy,“ poznávala Hanka známý arogantní hlas.

„Předpokládám, že moji asistenci neodmítnete,“ ozval se Vron.

Chvilku bylo ticho. „Vás beru,“ souhlasil Pohromak.

„No, možná by nám Artitan mohl dělat třetího,“ otráveně připustil po další odmlce.

„Kdy to chcete zkusit?“ zeptal se DelRiux.

„To si myslíte, že máme času nazbyt?! Zkusíme to hned.“

„Bez přípravy?“ hlas Zikova otce zněl poplašeně.

„Opusťte prosím místnost!“

Jak se ukázalo vzápětí, Pohromak nevyhodil jen DelRiuxe, ale i ostatní. Nechal uvnitř pouze Vrona a Artitana. Hanka rychle zrušila odposlouchávací kouzlo a Zik se rozběhl k otci. Mohutná ruka ho vzala kolem ramen: „Neboj se, chlapče, to b-bude dobré.“

Jeho intonace ale moc přesvědčivá nebyla.

„Nó,“ ležérně se opřela o stěnu chodby Helara, „Pohromak je sice lump, ale když chce, tak umí. Jestli se to nepovede jemu, tak je to bez šance.“

„Pohromak v roli zachránce, to je fakt něco nového,“ zašeptala Hanka tak, aby to slyšel jen Raf.

„No jo, asi si budeš muset přiznat, že málokdo je jen černej nebo jen bílej. Ber to tak, že člověk je prostě směsice obojího.“

Ještě chvíli si tiše sdělovali dojmy, když se dveře znovu otevřely a Vron kývl, aby vstoupili.

Zik se vrhl k posteli, kde ležela žena a vypadalo to, že spí.

„Je v pořádku?“ staral se DelRiux.

Pohromak mávl na Artitana, aby to vyřídil a zamračeně bez rozloučení opustil místnost. Hanka zatajila dech. Že by se to nepodařilo?

„On,“ kývl Artitan ke dveřím, které právě zapadly za kouzelníkem, „tvrdí, že se to podařilo. Akorát prý bude chvíli trvat, než se vaší ženě vrátí ztracené vzpomínky. Není však jasné, co všechno si bude pamatovat. To ukáže teprve čas.“

„Mami, maminko,“ hladil Zik ženě ruku a konečně se dočkal.

„Chlapečku můj, ty jsi tady? To jsem ráda,“ zase zavřela oči a DelRiux jemně odtáhl Zika, aby ji nerušil.

„Nechte ji hodně odpočívat a až se probudí, dávejte jí co nejvíc tekutin. Možná bude unavená několik dní,“ zkontroloval ženu Vron a povzbudivě se usmál na Zika, „a něco sladkého by jí taky prospělo.“

Provázeni DelRiuxovými díky postupně všichni odešli. Hanku už palácové večery pomalu začínaly unavovat. A to je měla na pořadu teprve pár dní. Poprvé sice bylo hezké se nechat obsluhovat při koupání, ale teď se přistihla, jak se na služebné utrhuje a dělá naschvály. Přece nejsem malá, vyčítala si to potom, ale nemohla si pomoci. Představa, že při zítřejší korunovaci zase bude upnutá do společenských šatů a bude se muset na všechny usmívat, se jí zdála být nesnesitelná.

Poté, co poslala Faglina za Matyášem, se vloupala do skřínky své služebné, kde si půjčila nejobyčejnější halenku a sukni. Pak po popínavých rostlinách sešplhala z okna do parku. Vyškrábala se na jeden příhodný strom, schovala se mezi větvemi a konečně se mohla uvolnit. Nerušeně nasávala klidnou večerní atmosféru. Litovala, že se nemůže spojit se Sváťou, drakem nebo jednorožcem. Občas smetla s kůže zvědavého mravence a po chvíli došla k závěru, že se má skvěle, a i když stále hrozí zánik jejího světa. Má se tu podstatně líp než u fagliniů.

„No ne, dneska je tu obsazeno,“ ozvalo se jí za zády. Lekla se tak, až málem spadla.

Zik se usmíval od ucha k uchu. Popolezl až na její větev a usadil se hned vedle.

„Jak se ti líbí v paláci?“ zeptal se jí.

„Jó, nádhera.“

„Mně vůbec ne. Na čtvrtejch a pátejch to bylo mnohem lepší a jednodušší. Lidi tam buď byli tví přátelé nebo nepřátelé nebo ti ostatní. Tady je to furt: tohle se sluhům neříká, tohle slušně vychovaný chlapec nedělá, tohle musíš, tohle nemůžeš. Kdo to má vydržet?“

„Jestli bude chtít DelRiux zůstat v paláci, asi ti nezbyde než si zvyknout.“

„A představ si, že budou chtít, abych chodil do školy!“

„No a? To je přece normálka.“

„Jak pro koho!“ odsekl a odmlčel se. Na nebi začala vyskakovat světélka hvězd a hmyz přestal obtěžovat.

„Ty, Hanko,“ ozval se po chvilce, „smáli se ti někdy ve škole spolužáci?“

„Jo, smáli. A někdy dokonce i moji kamarádi.“

„Co se proti tomu dá dělat?“

„Zatnout zuby a smát se spolu s nimi. Ono je to pak rychle přestane bavit.“

„Nechce se mi do školy. Nikoho tam nebudu znát.“

„Je to jednodušší, než se postavit spídům.“

„Myslíš?“

„Jsem si tím jistá.“

Zikovi se z plic prodral smutný povzdech. Obyčejný život mu připadal složitější, než dobrodružné výpravy do ulic. Ještě chvíli si povídali, než jim začalo být chladno.


Další den byl téměř celý ve znamení korunovace.

Hanku, Zika a Matyáše si vyžádala DelMína a pověřila je úklidem a výzdobou chrámu. Pravděpodobně to zorganizovala kvůli Alici, která tu seděla v křesle poblíž oltáře, upozorňovala bratrance na nedostatky a vymýšlela, co by se ještě dalo vylepšit. Viditelně ji to bavilo. Hanka se pustila do aranžování květin a klukům nechala na starost svíce a girlandy. Mnoho času na to neměli, obřad měl začít už odpoledne. V chrámu byl příjemný chládek a slunce prohazovalo barevnými okny veselé paprsky.

DelMína je přišla zkontrolovat a byla příjemně překvapená.

„Odvedli jste dobrou práci,“ pochválila je, „kéž na vás vlídně spočine stvořitelovo oko.“

Hanka si kacířsky pomyslela, jak to asi chápe Faglin, když jeho stvořitelem byli bohrové. Ale proč ne. Kdyby se bohrové rozhodli pro vlídnost, taky by to nebylo k zahození.

Pak je kněžka poslala převléknout. Ukázalo se, že šaty, které Hanka nosila na večeři, jsou oproti těm, co jí nachystali nyní, ještě nadmíru praktické a pohodlné. Tyhle by si bez pomoci služebné ani nedokázala navléknout. Drahými kameny vyšívaný živůtek ji svíral a výstřih odhaloval víc, než se jí líbilo.

„Vypadáte fantasticky,“ naposledy zálibně své umělecké dílo ohodnotila služebná, „na chodbě už na vás čeká váš společenský partner.“

„Společenský partner?“ podivila se Hanka a vrtalo jí hlavou, kdo to bude.

„Při takovéhle mimořádné společenské události musí mít každá dáma svého partnera, který dohlédne na to, aby v pořádku dorazila na místo určení. Měl by se postarat o všechny její potřeby a rovněž ji musí bavit, aby se dobře cítila.“

Hanka opatrně otevřela dveře. Čekal tam na ni Vron. Byla zvyklá, že se její přítel obléká skromně a nenápadně. Tady ale asi, podobně jako ona, neměl na vybranou a přišel vystrojen jako nějaký šlechtic.

„Smím vám, krásná paní, nabídnout své skromné rámě?“ mrkl na ni a lehce se uklonil. Zavěsila se do nabídnuté ruky a zahlédla služebnou, jak spokojeně přikyvuje.

„Jestli to takhle půjde dál, tak nevím, jak těch několik hodin přežiju,“ tiše si postěžovala.

„Třeba to bude zajímavé.“

„To sotva. Samé ceremonie, úklona sem, úklona tam. Co je na tom prosím tě zajímavého?“

„Zkus se na to dívat pod jiným úhlem. Odmysli si všechny ty parádičky, blýskavé efekty a zdvořilůstky a všímej si toho, jak se kdo tváří, kdo koho má či nemá rád a kdo si s kým nejdéle povídá. Možná se ti jednou podobná politická lekce bude hodit. Neříkám, aby ses lidem nabourávala do mysli, ale i pouhé pozorování hodně napoví.“

„Raději bych v magickém útulku čistila klece rochňáků.“

„Nerouhej se, mohlo by se ti to splnit,“ zasmál se Vron. Byla ráda, že ho má vedle sebe. Mohla mu říct cokoliv. Nikdy se na ni nerozzlobil, nikdy jí nic nevyčítal. Tolik pochopení jako on pro ni měl snad akorát Sváťa. Ale ten byl v této chvíli příliš daleko.

Slavnost se konala v chrámových prostorách a pak se všichni přesunuli do korunovačního sálu, který Hanka dosud neviděla. Konečně měla možnost na vlastní oči spatřit posledního z Deliů, kterého ještě neznala. DelBufo byl vyhublý, ale sálala z něj autorita už na dálku. Měl pichlavý pohled a podmračenou tvář.

„Není mi sympatický,“ rozdělila se o svůj pocit s Vronem, „něčím připomíná Pohromaka.“

„Je mocný a schopný. Byla klika, že ho nedostali knutové.“

DelBufo měl evidentně za úkol vložit novému králi na hlavu korunu jako symbol jeho nového úřadu. Hance celá ceremonie připadala poněkud zdlouhavá. Byla ráda, když to konečně dospělo k závěru.

„Nemohli bychom se už vytratit?“ sondovala opatrně.

„Ještě musíme projít špalírem gratulantů. Pak bude hostina, ze které už můžeme odejít, aniž bychom někoho urazili.“

Ukázalo se, že nejen Hanka, ale i Raf s Helarou se vytratili, jakmile to jen trochu šlo. Potkali je v parku před palácem. Chvíli se zastavili, aby si popovídali. Nakonec se shodli na tom, jak ze sebe touží shodit všechnu tu nepohodlnou parádu a konečně si udělat pohodlí.

I další den se Hanka musela nastrojit do společenských šatů. Služebná jí na každý den vždy přichystala nové. Tentokrát byla oficiálně pozvaná novým králem Quinwalu, aby se zúčastnila rituálu Velké sedmy spojeného s losováním. Dokonce se jí dostalo výsady vložit ruku do osudí.

Raf vtrhl do jejího pokoje bez zaklepání.

„Co je to za nesmysl? Taky jsi to dostala?“ svíral v ruce pozvánku.

„Máš strach, že tě osudí vybere?“ zašklebila se na něj.

„No uznej sama! To by byl pěkně blbej fór!“

„Ty bys tu nechtěl vládnout?“

„Poslyš, ženská, to není žádná legrace. Uvědomuješ si, co by to znamenalo?“

„Co se plašíš, Rafe? My s nimi přece nejsme spříznění ani náhodou, u nás je to jen zdvořilostní gesto, kterým nám chtějí vyjádřit úctu a poděkování.“

„No jasně,“ zabručel už trochu uklidněný, „chápu, že jsou chudý.“

„Snad bys od nich nechtěl peníze?“ rozhořčeně se zakabonila Hanka.

„Kdyby je nabídli, potěšilo by mě to,“ poctil ji svým mnohoznačným úsměvem, „neříkám, že bych si je vzal...“

„Víš co? Hele, vypadni,“ vystrkala ho ze dveří, „musím se převléknout.“

„No a co? Nekoukal bych se.“

„Tohle zkoušej na Andělu a ne na mě, buď tak hodnej,“ smála se, ale stejně ho vyšoupla pryč z místnosti.

Toužebně se zadívala z okna do parku. Teď by bylo v koruně stromu tak příjemně...

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: