Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Dva do počtu

Rituál Velké sedmy byl okázalý a zdlouhavý. Jako ostatně všechny ceremonie v Quinwalu. Ještě že Hanka seděla vedle Zika a Matyáše, se kterými si mohla tiše vyměňovat dojmy.

„Jaké číslo máš na pozvánce?“ zajímal se Zik.

„Nevím.“

„Tak se podívej. Znamená totiž pořadí, v jakém se bude přistupovat k osudí.“

Hance se zrak stočil na podivnou kouli na kamenném podstavci. Vypadala tak trochu jako skleněná, ale nebyla. Obal tvořilo jakési zvláštní průhledné silové pole, uvnitř něhož se nacházely kulaté bílé kamínky. V kouli to chvilkami drobně jiskřilo.

„Až budu jednou v péesce, kdo ví, třeba si taky jednou budu moct sáhnout dovnitř,“ zahleděl se Zik stejným směrem jako Hanka.

„Chtěl bys patřit do Velké sedmy?“ podivila se.

„No jasně! Kdo by nechtěl.“

Ozvaly se fanfáry a do sálu vstoupil nastrojený DelHas s korunou a královskou holí, která vzdáleně připomínala hůl moci z výbavy ochránců. Zatím však neusedl, jen se postavil za sedm dosud prázdných křesel a začal řečnit. Hanka zpočátku moc nedávala pozor, protože líčení povstaleckých aktivit ji nijak zvlášť nezajímalo. Až když se dostal k vysvětlování, proč zůstala křesla prázdná, zbystřila pozornost.

„...a moudrý je ten, kdo se ze svých chyb dokáže poučit. Naším hlavním úkolem je znovu sáhnout do osudí, abychom umožnili vznik nové Velké sedmy a ověřili si, zda do jejích křesel usednou ti praví. Pokusíme vzkřísit plný počet vyvolených. Proto jsme pozvali všechny, kdo přiložili ruku k dílu a přispěli k obnově pořádku v našem krásném městě. Nyní jako první půjdu příkladem a svěřím se Losu osudu, aby určil, zda patřím do jednoho z křesel.“

DelHas rozvážným krokem přistoupil k jiskřivému osudí, ukázal přítomným prázdnou dlaň a pak vložil ruku skrz stěnu dovnitř. Zalovil mezi kamínky a postavil se tak, aby jeho sevřenou pěst všichni viděli.

„To by byl trapas, kdyby neuspěl,“ mrkla Hanka na Zika.

„Je si nějak moc jistej,“ komentoval to Matyáš.

„Bodejť by si nebyl jistej, když to ráno zkoušeli nanečisto,“ zašeptal Zik koutkem úst.

„Cože???“

„DelBufo s Tianem testovali, jestli pokaždé vytáhnou ten správný kamínek. Když to fungovalo, rozhodli se to převést veřejně.“

„Jak o tom víš?“

„To nemůžu říct, ale je to pravda.“

Král pomalu rozevřel pěst a úlevné vydechnutí davu signalizovalo, že kámen je opravdu černý. Zvolna se otočil kolem své osy, aby se i ti za jeho zády mohli přesvědčit na vlastní oči. Důstojně došel k prostřednímu křeslu a usedl. Holí pokynul obřadníkovi, aby se ujal organizování losovacího obřadu.

Po králi byla na řadě DelMína.

„Ta to taky zkoušela?“ šeptem vyzvídala Hanka.

„Ne. Jenom král s mágem. Jestli to bude fungovat u ostatních, se neví.“

Kněžka zdaleka nevystupovala tak okázale jako DelHas. Nenuceně došla ke kouli, hrábla do kamenů a otevřela dlaň. Lesklý černý kamínek ji uznal jako vyvolenou.

DelBufo svou roli sehrál s nonšalancí protřelého kouzelníka. I on si vylosoval černé znamení.

„Teď přijde táta,“ neklidně se zavrtěl Zik.

DelRiux přišel vystrojen jako bojovník. Ani se pořádně nedíval a ukázal kámen. Vypadal skoro zklamaně, když i ten jeho byl černý.

„Jakpak asi dopadne DelArk?“ pozorovala Hanka nervózního správce. Připadalo jí, že se k němu král zachoval nefér, když mu neumožnil tichou zkoušku nanečisto. Co když ho osudí neuzná, co si pak o něm přítomní pomyslí? Správce si to možná uvědomoval víc, než se zdálo. Hanka zkontrolovala jeho spřízněnost. Nepochybně tam byla. Ale bude to stačit?

Sáhl do koule, ale neotevřel dlaň jako ostatní. Nejdřív se malou škvírkou koukl sám. Vypadal nadmíru překvapeně. Vzal perlu do dvou prstů a konečně ji ukázal směrem ke králi.

„Výborně,“ usmál se DelHas a pokynul muži, aby usedl k nim. Správce zářil, jako by právě vyhrál v loterii.

„No, a teď se ukáže, jestli se jim podaří najít šestého a sedmého,“ zadíval se Matyáš se zájmem na lidi, co se začali houfovat u obřadníka.

Dalším na řadě byl Josef. Hanka mu držela palce, ale asi to nestačilo. Otevřel dlaň a na ní se skvěla bílá perla. Po několika vteřinách zavířila v jiskřičkách a zmizela. Jeden po druhém přistupovali pozvaní, nejdřív ti, kteří stáli DelHasovi po boku v nejhorších bojích. Pak došlo na Pohromaka a jeho skupinu mágů. Hanka se musela zvednout, aby nenarušila naplánovaný sled oceněných. Bílá perla lehce zabrněla v její dlani a rozprskla se stejně jako ty předtím. Raf si viditelně oddychl, když ani on nebyl vyvolen. Zástup dalších občanů města byl dlouhý. DelHas se vskutku pokusil pozvat co nejvíc vhodných kandidátů. Jenže čas běžel a výsledek se neměnil.

„Tak co, nenudíte se tu?“

Ohlédli se. Na židle za jejich zády usedl Josef s Evelínou.

„No nazdar,“ špitla Hanka a Zik se chápavě zašklebil.

„Tenhle by mohl uspět, to je mladej Stavjan ze druhejch. Miluje moje palačinky a staré víno. Ach bože, taky ne... Ale Glorie ze salonu je taky moc šikovná. Ta by... Možná Centini od zlatníků...“

„Ona snad zná celý město,“ divil se Matyáš.

Sice přišlo pár lidí, které chůva neznala jménem, ale jinak to byla studnice vědomostí o tom, kdo je kdo a co komu chutná.

„A tohle je bratr tvého otce,“ poklepala Zikovi na rameno, když k osudí přistoupil zdatný měšťan s rukama jako lopaty. Snad na každém prstě měl prsten. Hance to připadalo nevkusné. Chlapec se na své židli nespokojeně zavrtěl.

„Cože? Tohle že je můj strejda? Vůbec se tátovi nepodobá. Mám z něj husí kůži,“ mračil se Zik, když spatřil Riuxův obličej. Moc dobře toho chlapa poznal a ještě měl v živé paměti, jak ho nedávno v podzemní chodbě málem uškrtil.

„No, tvůj táta taky nevypadá, že by ho měl rád,“ přikývla Evelína a vzápětí začala komentovat příchod dalších hostů.

„Vždyť je z toho musej brnět uši. Nech už toho,“ umravnil svou ženu Josef, když viděl, jak je z těch všech řečí Hanka nesvá.

Evelína poslušně zmlkla. Na řadu se dostávali DelHasovi pomocníci ze čtvrtých hradeb. Jejich oblečení nebylo občas zcela korektní, ale nadšení z toho, že jim sám král dopřál možnost vložit ruku do osudí, jim zářilo z očí zcela jednoznačně.

„Že sem tahá takové vandráky,“ neudržela se chůva a dala najevo svou nechuť nejen slovy, ale i výrazem obličeje.

„Král nám zmoudřel,“ usmál se Josef jejímu rozhořčení, „věrnost těchto lidí mu bude užitečná. Tím, že je pozval, jim svou úctu vyjádřil mnohem účinněji, než by to dokázal prostřednictvím peněz.“

Konečně se zástup pozvaných začal tenčit.

„Jenže vyvolených je pořád jenom pět,“ vrtěl Zik nechápavě hlavou.

„Možná čekají na tebe,“ smála se Hanka.

Pak si všimla, že se obřadník na konci fronty s někým dohaduje. Když se muž otočil, poznala Vrona. Obřadník se ho snažil postrčit blíž k osudí, ale její přítel mu říkal něco, co se obřadníkovi vůbec nelíbilo, a rozhodně vrtěl hlavou. Nakonec to vzdal, bezradně pokrčil rameny a kývl směrem ke králi.

Vron přistoupil k osudí jako poslední, ale dovnitř nesáhl. Místo toho se otočil ke křeslům Velké sedmy a zdvořile se uklonil. Přítomní ho sledovali s trochou zvědavosti a ve výrazu se zračilo znepokojení.

„Vaše veličenstvo,“ oslovil krále, „vážím si vašeho pozvání a jsem jím opravdu poctěn. Přesto bych rád přenesl právo sáhnout do osudí na někoho jiného. Obřadník si nebyl jist, zda je to možné, takže se musím zeptat vás.“

Členové Velké sedmy vypadali překvapeně a nejistě se po sobě podívali.

„Komu to právo chcete přenechat?“ zeptala se DelMína.

„Jsem přesvědčen o tom, že Sedma potřebuje cestovatele. Dovolte přistoupit k osudí Matyášovi Dvořákovi.“

„Není dospělý,“ namítl DelBufo.

„A navíc přišel z jiného světa, nemůže s námi být spřízněný,“ podivil se DelHas.

„Také s vámi nejsem spřízněný,“ trval na svém Vron.

Hanka zhoupla křišťál, aby to pro jistotu zkontrolovala. Její přítel skutečně nevykazoval žádnou nitku příbuznosti se členy Sedmy. Zato Matyáš... Pro jistotu si promnula oči a podívala se ještě jednou. Velice silná linie Matyáše spojovala se Zikem a skoro stejně silné příbuzenství vykazoval i s DelBufem. Jak je to možné? Najednou jí do sebe zapadly všechny střípky informací, které o Zikovi a Matyášovi měla. Zikova matka byla ve chvíli zakletí v jiném stavu. Její muž s dítětem zmizel. Pak se narodil Zik. DelVorjak, Dvořák, otec a syn, oba cestovatelé, oni přece mohli přežít průchod nestabilní branou. Zachránili se ve světě bez magie. Nyní Matyáše zavál osud sem. Fagliniové mu obnovili vzpomínky na jeho rodný jazyk, zná věci, které by jako cizinec znát nemohl. Musí to tak být! A Vron si tyhle informace určitě dal dohromady dřív než ona.

„Já jsem pro, ať to zkusí,“ zřetelně pronesla DelMína a ustála i zachmuřený DelBufův výraz.

„Proč ne... souhlasím,“ podpořil ji král a podíval se na DelRiuxe, který rovněž přikývl.

Vron pokynul Matyášovi, aby zaujal jeho místo u osudí. Chlapec rozpačitě vstal a nechal se postrčit blíž k vířící průhledné kouli. Sáhl dovnitř a uchopil jeden bílý kámen. Jak ho nesl v prstech, bylo jasně vidět, že změnil barvu v okamžiku, kdy se dotkl silového pole stěny. Matyáš držel černý kámen. Kolem se rozhostilo absolutní ticho. Jako by všichni přítomní zapomněli dýchat. První se vzpamatovala DelMína, zdvihla se a vzala nového člena Velké sedmy za ruku. Dovedla ho ke křeslu a skoro ho do něj musela přitlačit, než se podvolil a usedl. Vzápětí celá místnost zahučela šepotem a tichým hovorem. Tohle vskutku nikdo nečekal.

„Velká sedma má šest členů,“ oznámil hlasitě král a pak se zeptal, „je tu ještě někdo, kdo byl pozván k losování?“

„Ať to ještě zkusí on,“ ozvala se hlasitě Hanka a ukázala na Zika.

„To snad nemyslíš vážně!“ protestoval chraplavý hlas mezi přihlížejícími. „Vždyť je to jen malej zlodějíček z pátejch hradeb!“

Trhla sebou a zlostně se rozhlížela, kdo to řekl. Bratr Zikova otce Bruno Riux se díval po jejím malém kamarádovi nevraživým pohledem.

„Vždyť ani není DelRiuxovým synem. Je to jen malej otrhanej darebák, o kterého se můj soucitnej bratr stará,“ pokračoval s přezíravou nabubřelostí váženého měšťana.

DelRiux vstal ze svého křesla a vypadal hrozivě. DelHas ho však vzal za rameno a vtlačil ho autoritativně zpět. Povstal místo něj a vykročil směrem k Zikovi. Ten chtěl couvnout, ale král ho vzal kolem ramen a na Bruna hleděl značně nerudně.

„To, že někdo žije na čtvrtých nebo pátých hradbách, ještě neznamená, že to nemůže být člověk mimořádných kvalit. Možná to nevíte, ale tenhle kluk mi zachránil život. Dokonce riskoval ten svůj, aby mě ochránil. Zdá se vám to málo? Pro mě je to hrdina, se srdcem na správném místě. K osudí jsem ho nepozval jen s ohledem na jeho věk. Nyní se však ukazuje, že Los osudu na dospělost nebere ohled. Takže jestli má někdo nárok na přistoupení k osudí, Zik ho rozhodně má. Nuže, můj malý příteli, můžeš to zkusit.“

Vyděšený chlapcův pohled vyhledal Hanku. Spiklenecky na něj mrkla a hlavou lehce kývla směrem ke kouli.

„Snad se nebojíš?“ popíchla ho šeptem.

„No dovol!“ ohradil se a odhodlaně vyrazil směrem k osudí. Nepatrně se mu třásla ruka, když zalovil mezi bílými kamínky...

„A je nás sedm,“ vydechla DelMína.

DelRiux zdvihl syna do náruče a objal ho. Pak ho něžně posadil do posledního volného křesla.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: