Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Opelichaný pacient

„Jejda, snad už nás Azuela nevystěhovala,“ sondovala Hanka hned po pozdravu.

„Žádné strachy, to by si bez souhlasu naší mladé paní nedovolila. V tom koši vezu večeři. Pan Herbichlos si potrpí na dobré jídlo, ale sám moc vařit neumí.“

„Herbichlos? Ale to je přece jeden z profesorů u nás ve škole,“ vykulil oči Sváťa.

„No jo, to ano,“ přikyvoval Herman, „copak já vám to neřekl? Je ve škole zároveň profesorem i hlavním knihovníkem.“

Pak jim pokynul, aby si naskočili. Odvezl je však jen malý kousek do jedné boční ulice se starými domy, hojně porostlými mechem a lišejníkem. Stavby to ale byly bytelné a i přes své stáří působily zachovale. Zastavil před jedním domem, který měl klepadlo ve tvaru spoutané sirény.

Herman zabušil a otevřít jim přišel starší muž. Jak je vedl do domu, Hanku zaujala jeho postava. Působila tak nějak nesouměrně. Pravé rameno držel výš a možná měl levou ruku o něco kratší než pravou. Tím pádem i hlavu nosil částečně nakloněnou. Lehce prošedivělé vlasy mu trčely do všech stran a nosil bradku a knír. Kdyby nebylo toho podivného vychýlení v ramenou, asi by působil jako pohledný mužský.

Dovedl je do prostorné obytné místnosti, která na první pohled vypadala jako obrovská knihovna. Nicméně tu byl i velký jídelní stůl, momentálně uklizený, s pěti židlemi. Povrch stolu vypadal značně opotřebovaně, četné černé fleky už se asi nedaly vyčistit. Nebo se o to majitel možná ani nepokusil.

Herman se Sváťou odnesli koš do jiné místnosti, možná do zdejší kuchyně. Hanka tak musela jako první čelit pohledu zkoumavých očí jejich hostitele. Muž se na ni díval se zájmem, který pociťovala spíš jako nepřátelský než vlídný. Podobně se na ni obvykle díval i Pohromak. Nebyla si jistá, zda má sklopit zrak nebo to vydržet. Rozhodla se pro druhou variantu a prohlížela si muže se stejným zaujetím, jako on ji.

„Posaď se,“ vybídl ji a vzápětí už tu byli Herman se Sváťou, aby naservírovali jídlo. Herbichlos hleděl na lahůdky poskládané na stole mnohem vlídněji než na hosty. I Hance se začaly sbíhat sliny.

„Nechte si chutnat,“ přistrčil k nim Herman prázdné talířky, aby si nandali podle své chuti, a sám jim šel příkladem. Ani Hanka nezaváhala a pustila se do jídla. Podobně jako Sváťa dávala i ona přednost lehce kořeněné grilované zelenině před karoplackami a tuhým sušeným masem. Knihovník na rozdíl od nich zelenině příliš neholdoval, zato maso v něm mizelo úctyhodnou rychlostí.

Když konečně zahnali hlad, Herman ještě z kuchyně přinesl tác se sladkými drobnostmi, jako bylo ovoce v cukru a lívanečky s marmeládou.

Byla to skoro královská hostina, alespoň na zdejší poměry, což Hanka se Sváťou zatím nedokázali ocenit, neboť i strava u Lídy nesla znaky luxusu. Momentálně ještě netušili, s jakými potížemi se při samostatném stravování v Pasteku setkají.

„Milý příteli,“ obrátil se knihovník na Hermana, „opět jsi mě nadmíru potěšil. Tvoje karoplacky jsou bezkonkurenčně nejlepší.“

„To mě těší,“ usmál se Herman, „přinesl jsem ti i nějaké do zásoby. Nechal jsem ti je v kuchyni na pultě.“

„Díky, to je od tebe milé. Zmínil ses mi, že tady mladí by potřebovali ubytování. Nemohu ti dost dobře odmítnout tuto drobnou laskavost, zvlášť když se můj vnuk vyjádřil, že ho do Pasteku letos nedostanu ani dračím spřežením. Takže jsem ochoten jim na tento rok podkrovní byt zapůjčit. Ale něco za něco. Ty mě za to každý měsíc poctíš podobnou návštěvou jako dnes. Pokud s tím souhlasíš, nechám je tu dokonce bydlet zdarma. Tak co ty na to? Jsi pro?“

„To je od tebe, Herbichle, vskutku velkorysé. Budu se na naše společné večeře opravdu těšit,“ nadšeně souhlasil Herman.

Hanka se Sváťou už tak nadšení nebyli. Trochu jim vadilo, že za ně má platit někdo, koho ani pořádně neznají. Vyléčení jednoho boláku jim nepřipadalo jako adekvátní protislužba.

Herman, jako by četl jejich myšlenky, se vzápětí obrátil k nim: „Nebojte se, nejste mi nijak zavázáni, tyhle návštěvy by se uskutečnily, i kdybyste tu nebyli. Jsme totiž s knihovníkem přátelé a jen se tak vzájemně popichujeme.“

Z Herbichlovy tváře se ovšem nedala vyčíst ani stopa po humoru. Pouze to, že Hermanovo tvrzení nekomentoval ani nepopřel, mohlo naznačit jeho tichý souhlas.

„Tak co, neukážeš jim konečně Avisira?“ otočil se Herman na knihovníka.

„Proč ne. Ale musím vás varovat. Před cizími lidmi je pěkně uječený a navíc patří do skupiny spiripyrů. Takže si na něj dávejte pozor, ať nepřijdete k nějaké nepříjemné spálenině.“

Spiripyrů? Hanka si nemohla vzpomenout, zda o nich někdy něco slyšela. Jestli to brali ve škole, rozhodně to v její paměti neuvízlo. Knihovník odešel do sousední místnosti a vrátil se s těžkým stojanem, ve kterém byl ukotven rozvětvený samorost. Na něm sedělo cosi tmavého, neuvěřitelně opelichaného, jen tu a tam trčely pozůstatky čehosi, co kdysi mohlo vypadat jako peří. Dlouhý zobák s výraznými nozdrami byl skoro černý, stejně jako nohy, opatřené nebezpečně vyhlížejícími drápy. Také tělíčko vypadalo hrozně: strupatá šedá kůže se zbytky opeření. Ani nebylo poznat, jakou to peří mělo původně barvu. Když pták poroztáhl křídla, byl celkový dojem ještě horší. Aby dovršil nepříznivý dojem, otočil hlavu k hostům a začal zuřivě skřehotat. Knihovník měl pravdu, příšerně to rvalo uši.

„Nech toho, ty potrhlej ptáku,“ zacpala si uši Hanka. V tom rámusu ji rozhodně nemohl nikdo slyšet, takže ji nadmíru překvapilo, když se ozvala odpověď.

„Trrhni si protézou, přivandrovalče.“

Chtěla něco odseknout nahlas, ale včas se zarazila, neboť jí došlo, že pták odpověděl pomocí dračí komunikace. Zapátrala po jeho osobnosti, aby si ho dokázala zapamatovat. Hledala komunikační krystal, ale našla jenom jakýsi spirálovitý nestálý ježatý útvar, ve kterém to červeně pulzovalo.

„Co tak ječíš? My jsme tu přece proto, abychom ti pomohli!“ houkla na něj v duchu a rychle zkontaktovala i Sváťu, aby si také mohl poslechnout vzájemnou výměnu názorů. Pták ztichl, ale jen navenek. Jako by kouzlem přenesl nepříjemný tón do roviny psychické komunikace. A v ní si nikdo uši zacpat nedokázal.

„Ccc. Párek nevyučených pozemních krys!“

„Pozemních?! Však ty toho teď taky moc nenalítáš,“ oplatila ptákovi stejně nevlídnou mincí, „ale možná ti vyhovuje sedět jenom na bidýlku a pokřikovat na hosty.“

„Nejlepší kouzelníci mi nedokázali pomoct. Co asi zmůžete vy?“ Nepříjemný podprahový zvuk se pomaličku vytrácel.

„Dovol nám to zkusit,“ naléhala Hanka.

Pták několikrát přešlápl na svém samorostu a Herbichlos se střídavě díval na něj a na dívku. Ta, jak byla v ráži, si toho ani nevšimla.

„A nechceš nám povědět, co ti schází?“ využil Sváťa Hančino psychické propojení, aby zkusil z ptáka vymámit nějakou odpověď.

„Copak bych vypadal jako voškubaný kuře, kdybych to věděl?!“ odsekl nenaladěně spiripyr.

„A jak bys měl správně vypadat?“ odvážila se zeptat Hanka.

Pták do jejich myslí promítl obraz nádherného opeřence s modře duhovým peřím a do ruda vybarveným zobákem.

„Páni,“ vydechli Sváťa i Hanka nahlas v užaslém souzvuku.

„No,“ potřásl hlavou Herman, „asi by potřeboval nějakou speciální výživu pro růst peří.“

Pták na sluhu zlostně zasyčel a pak dračí komunikací sdělil Hance a Sváťovi: „Opovažte se mi cpát do žrádla nějaké hnusoty, nebo mě natírat nějakým fujtajblem!“ Pak si odfrkl a těsně vedle Sváťovy ruky dopadl ohnivý plivanec. Na stole se vytvořil další černý flek.

„Podívej, Avisire, uděláme, co bude v našich silách, abychom ti pomohli,“ zvedla se Hanka a přistoupila blíž k ptákovi, „doufám, že s námi budeš spolupracovat.“ Dávala dobrý pozor na jeho nozdry, aby ji neožehl svým případným kýchnutím. Ale pták se k ní jen nezdvořile otočil zády a nejspíš už nemínil komunikovat vůbec.

„Musí si na vás nejdřív trochu zvyknout,“ pokýval hlavou Herbichlos, „na to, že jste pro něj úplně cizí, se vlastně zklidnil docela brzo. Považuji to za dobré znamení. Jestli chcete, můžete se nastěhovat už dnes večer.“

„Mockrát děkujeme,“ poctil ho Sváťa svým nevinným zářivým úsměvem a vůbec mu nevadilo, že nesklidil sebemenší vlídnou odezvu.

„Pojďte, ukážu vám, kde budete bydlet,“ zvedl se knihovník a všichni ho beze slova následovali. Vyndal cosi ze skříňky v chodbě a vedl je ven před barák. Pak zabočili do úzké uličky mezi domy, kde je kamenné ošlapané schody vyvedly až do výše dalšího podlaží na malou plošinku. Ocitli se jakoby za barákem a došli až k bytelným dveřím v obloukovém zděném vchodu. Herbichlos podal Sváťovi velký disk, který se stěží vešel do dlaně. Na obvodu disku bylo pět prohlubenin na prsty. Sváťa si předmět narafičil do ruky a tázavé pohlédl na knihovníka.

„Trochu ho stiskni a pak ještě jednou,“ napověděl mu muž.

Hanka málem nadskočila, když z disku vystřelily do všech stran podivně tvarované hroty. Po druhém stisknutí zase zajely zpět.

„A teď ty,“ podal podivný předmět Hance. Vyzkoušela ho stejně jako Sváťa a vrátila ho knihovníkovi. Ten provedl totéž a pak předmět zasunul do reliéfu dveří. Při dalším stisknutí se ozvalo mohutné klapání a rachocení a dveře se otevřely. Disk na nich zůstal přichycený.

„Tohle je trojpaměťový zámek,“ začal vysvětlovat Herbichlos, „to znamená, že pozná tři poslední lidi, kteří ho měli před vložením do dveří v ruce. Takže nyní můžeme tento byt otevřít jen já a vy dva. Zámek není třeba vyndávat, po stisknutí vám otevře a po zaklapnutí se sám zamkne. Vyzkoušejte si, zda vám to funguje.“

„To není špatné,“ otevřela Hanka dveře a pak se odvrátila, když se zevnitř vyvalil pach zatuchliny.

„Bude to potřebovat trochu vyvětrat,“ podotkl Herman, který zatím jen zvědavě přihlížel.

„Jestli budou uvnitř nějaké krámy, tak je vyhoďte nebo naházejte do komory. Od teďka je to na celý školní rok vaše.“

Pak už knihovník jen poděkoval Hermanovi za večeři a zmizel. Vešli dovnitř, aby se rozhlédli. Všude bylo neuvěřitelné množství prachu, špíny a pavučin. Hanka podepřela dvě střešní sklápěcí okna, aby dovnitř mohl proudit čerstvý vzduch.

„Tak tohle ručně uklízet nebudu,“ zamračila se.

„A co santarenské zásady? Nezneužívej magii na to, co zvládneš i bez ní,“ rejpnul si Sváťa. To si ale naběhl.

„No, když to říkáš, najdeme kýbl, vodu, mýdlo a můžeš se do toho hned pustit,“ obdařila ho rozpustilým úšklebkem.

„Hm, no, možná máš pravdu. Santarena je daleko,“ máznul prstem do prachu na stole a znechuceně si špinavý ukazováček utřel o kalhoty.

Hanka zatím prošla celé podkroví.

„Jé, hele, koupelna se sedací kádí, to je super, dokonce teče voda. Záchod ujde. A malá ložnice s výhledem na nebe. Ta bude moje! A něco jako knihovna, dokonce s postelí! Tu si můžeš vzít ty,“ povykovala nahlas. Sváťa se omluvně podíval na Hermana a pokrčil rameny. No jo, co může člověk čekat od ženské? Dokud neprošmejdí každý kout, nebude spokojená.

„Hele, neviděls tu někde něco, na čem by se dalo vařit?“ vrátila se Hanka do první místnosti.

Herman přistoupil ke krbu a ukázal na jeden velký kámen s plošinou nahoře: „Je to byt kouzelníka. Když chtěl něco uvařit, magicky si rozpálil tenhle balvan a mohl maso opékat přímo na něm. Snad se na tom dá uvařit i polévka nebo čaj. Prohlédněte skříňky, třeba tu bude mít nějaké nádobí. Kdyby ne, půjčím vám něco svého.“

Nakonec našli nejen talíře a příbory, ale i hrnce, pánev a konvici.

„Já být vámi, tak nechám stěhování na ráno. V nejhorším se vyspíte u nás na podlaze v kuchyni. Po snídani vám pomohu se zavazadly a vy aspoň dobře uvidíte na zdejší úklid,“ navrhl Herman. Oba mladí se po sobě podívali a pak přikývli. Na to, aby se zabydleli, budou mít celou sobotu a neděli, což by mělo bohatě stačit.

Když dorazili domů, zaslechli shora poslední úryvky z hádky Lídy a Azuely.

„...ne, ne, ne! Copak nevíš, co tohle slovíčko znamená? Prostě ne!“

„Zítra dopoledne dorazí nová kuchařka a její pokoj musí být do té doby volný a uklizený. Kromě toho jsem těm tvým kamarádům s holým zadkem domluvila podmínky, o kterých by se jim ani nesnilo.“

„Ty vůbec nevíš, jak to tam chodí! Kamarádi o tom vyprávěli. Nemají se tam kde učit, do postele se smí až po společném večerním nástupu a kontrole, jídlo je drahé a hnusné. Tohle ubytování pro ně nepadá v úvahu! Najdi něco lepšího.“

„Nic lepšího momentálně v Pasteku neexistuje.“

„Tak zůstanou u nás!“

„To nepřipadá v úvahu! To...“ Azuela se zarazila, protože si uvědomila, že už na chodbě není s Lídou sama. Hance připadalo legrační, jak rozzuřeně se tváří. Dělala, jako by si toho nevšimla a pomalu došla po schodech nahoru, následována svým kamarádem.

„Ahoj, Lído,“ hrnul se k zamračené blondýnce Sváťa, jako by ani on vůbec nic nezaslechl, „představ si, že jsme našli skvělý byt. Zítra ráno se stěhujeme.“

Azuela povytáhla obočí a zuřivost se z jejího pohledu částečně vytratila.

„Výborný nápad,“ poklepala bojovnice Sváťovi na rameno, ušklíbla se směrem k Lídě a otočila se k odchodu. Zaslechli už jen, jak za sebou dole práskla dveřmi.

„A já jsem se tak snažila, abyste tu mohli zůstat,“ posmutněla Lída.

„To je dobrý. Vždyť sem stejně musíme docházet kvůli doučovacím hodinám drakonštiny.“

„No jasně,“ rozzářila se, „myslím, že je budu potřebovat tak třikrát týdně. Jste pro?“

„Jestli ti to tak vyhovuje,“ usmál se Sváťa.

„A kde vlastně bydlíte?“

Pomalu došli do zahrady, kde se usadili a vyprávěli Lídě, jak jim Herman domluvil ubytování. Azuela na ně dohlížela z balkónu a Hanka si uvědomila, proč ji sem vlastně ochránci poslali. Nyní, když budou bydlet jinde, nebude už tak snadné na spolužačku dohlížet. I když tady ji vlastně měla na starost Azuela. Asi bude stačit, když na ni bude dávat pozor ve škole. Kdyby se něco dělo, snad si toho všimne.

Když se vraceli chodbou dovnitř, vzala ji Lída za loket a spiklenecky zašeptala: „Ty, Hanko, kdybych zase někdy potřebovala nenápadně vypadnout z domova, pomůžete mi?“

„To nebude tak snadné, když budeme bydlet jinde,“ zamyslela se. Nejdřív chtěla odmítnout, ale pak si uvědomila, že podnikavé děvče by hledalo jinou cestu, jak uniknout nežádoucímu dozoru. Bylo by lepší ji mít pod dohledem. Ale jak to udělat? Najednou dostala nápad.

„Víš co,“ vzala dívku kolem ramen. „mám nápad. Bez Sváťovy pomoci by to nešlo. Ale kdybys rozhodla, že sem bude Sváťa tu a tam docházet a pomáhat Hermanovi se zahradou, dala by se taková akce uskutečnit víceméně podobně jako minule.“

„Holka, ty jsi poklad! To nemá chybu. Jasně, že to zařídím,“ vysloužila si Hanka kamarádské objetí a přes Lídino rameno zahlédla Sváťův zachmuřený pohled.

Jakmile se ocitli v kuchařčině kamrlíku, hned to od kamaráda schytala.

„Zbláznila ses? Proč jí slibuješ takové věci?“

„Když jí vyhovíme my, můžeme na ni dohlédnout. Kdyby si to zařídila jinak, kdo se o ni postará? Ať už chceme nebo nechceme, stala se z ní naše kamarádka. Nemůžeme se na ni vykašlat.“

Sváťa vypadal zamyšleně. Nebyl z toho nadšený, ale uznal Hančiny argumenty.

Druhý den se za pomoci Hermana a jeho plošiny přestěhovali do nového bytu. Hanka magicky uklidila a Sváťa vylepšil kvalitu vzduchu a odstranil pachy. Hned to tu vypadalo veseleji. Konečně si mohli vybalit. Bylo báječné mít zase pokojík sám pro sebe. Akorát jim chyběly zásoby jídla. Vyrazili tedy na zdejší tržiště a na Hermanovo doporučení si koupili větší množství zeleninových elvoplacek. Maso se tu téměř nevyskytovalo. A těch pár šlachovitých, nevábně vyhlížejících zbytků tu prodávali neuvěřitelně draho. Raději si vybrali pár kousků zeleniny. I tak tu zanechali mnohem víc peněz, než se jim líbilo. Sváťa sice pošilhával po medových pernících, ale to by se zruinovali. Hanka zase remcala nad cenami koření a úplně vážně se prodejce zeptala, jestli do toho náhodou nedrtí diamanty. Nakonec vzala jen kukuřičnou mouku a trochu soli a kmínu. Smutně se rozhlíželi, ale nenašli nic jedlého za přijatelnou cenu. Dokonce i vajíčka se tu málem vyvažovala zlatem. Čeká je asi poněkud hladový týden. Snad bude nějaká svačina aspoň v rámci doučovacích hodin u Lídy. Jediná klika byla, že je knihovník nechal bydlet zadarmo. Jinak by všechny prostředky vzaly za své ještě před prvními prázdninami na konci listopadu. Hanka z toho byla rozmrzelá. Asi si bude muset opravdu zapisovat vydané finanční prostředky. I kdyby ochránci proplatili jen čtvrtinu z toho, co zatím utratila, jednalo by se o slušné peníze.

Odpoledne už se ven nevypravili, protože se spustil hustý déšť. Sváťa nahlédl do dvou knih, které si půjčil ve škole, ale brzo je zklamaně odložil. Pak začal zkoumat, co se nachází v knihovně po Herbichlově vnukovi a Hanka se pokusila na horkém kameni vykouzlit něco k snědku. Dušená zelenina s elvoplackami vůbec nebyla špatná. Elvoplacky, podle toho, co jim Herman vyprávěl, se dělaly z dužnatých plodů jedné zdejší hojně rostoucí liány. Chuťově nebyly příliš výrazné, ale úspěšně člověka zasytily. Hanka se pak pokusila z toho, co nakoupili, sestavit jídelníček na příští týden.

Hodně času jim pak zabralo zkoumání průsvitných šupinek, které dostali v pátek. Zkusili snad všechno, co znali, ale nedokázali ani odhadnout, k čemu by mohly sloužit. Neúspěch je dost otrávil. Do střechy vytrvale bubnoval déšť a večer byl jako stvořený na posezení u čaje a vyprávění zážitků z prázdnin. Docela si to užívali. Dvě pohodlná křesla byla mnohem příjemnější a pohodlnější než kanape v kumbálu u Lídy. Sváťa odněkud vylovil částečně rozdrobené sušenky a slavnostně je dal do placu. V současných poměrech to od něj byla velká oběť. Hanka si proto vzala jen jednu pro chuť a ostatní mu solidárně nechala.

Druhý den Sváťa zaběhl k Herbichlovi a vypůjčil si Avisira. Pták okamžitě zabral jednu z židlí, jejíž masivní opěradlo bylo značně poškrábané. Vypadalo to, že je na ni zvyklý. Možná si ho sem bral i knihovníkův vnuk.

Zatímco Hanka usedla k papíru, aby sepsala finanční výdaje tohoto týdne, její kamarád si přisunul židli k Avisirovi. Pták poté, co si dorovnal opelichané pozůstatky po peří, uvolněně sklonil hlavu a zavřel oči. Skoro to vypadalo, že usnul. Hanka přijala s povděkem, že už nevyváděl tak hlasitě jako při jejich prvním setkání. Sváťa setrval v hlubokém zamyšlení skoro půl hodiny. Pak se natáhl po hrnku čaje a Hanka se konečně odvážila zeptat.

„Tak co, přišel jsi na něco?“

„Kdybych se někdy setkal se zdravým spiripyrem, lépe by se mi hledaly nesrovnalosti. Takhle je to mnohem náročnější. Vnímám u něj určitou magickou nevyváženost. Ve spektru jeho aury je málo červené. Možná je to normální, možná ne. Jeho tělo se zdá dobře živené. Ale to peří, to je fakt hrůza. Něco mu musí chybět. Ale co?“

„Není už starý?“

„Podle svalstva na křídlech a podle lesklých dorůstajících drápů bych hádal spíš na mladšího jedince nebo střední věk. Včera jsem ve zdejší knihovničce našel o spiripyrech krátký odstavec. Píšou tam o neobvyklých magických vlastnostech a kráse jejich peří. Prý jsou to velmi temperamentní a inteligentní tvorové a draci je občas chovají jako domácí mazlíčky. Zkusím se ještě zeptat knihovníka, jestli by neměl nějakou odbornou literaturu, která se o nich rozepisuje podrobněji.“

„Tenhle vypadá docela spokojeně,“ kývla Hanka směrem ke klimbajícímu ptákovi, „až se probere, zkusím se ho na pár věcí zeptat. Třeba časem na něco přijdeme.“

Avisir ale nejevil snahu komunikovat, ani když byl vzhůru. Kdyby Hanka nezažila to divoké páteční přivítání, byla by nyní přísahala, že je to jen obyčejný pták bez jakékoliv schopnosti se domlouvat. Veškeré její snahy okázale ignoroval. Večer ho tedy vrátili knihovníkovi, aniž se jim podařilo něco zjistit.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: