Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Uražený Sváťa

V poledních pauzách následujících dnů se Hanka nenápadně pokoušela sledovat Hasana a jeho partu. Bylo to ale složitější, než se zdálo. Kluci obvykle hned po vyučování někam zmizeli. Jen jednou použili hopsací sál, což Hanku přivedlo k závěru, že povolení k užití brány ve škole ani jeden z nich nemá. To ovšem znamenalo, že se přesunují nějak jinak. Ale jak? Možná znají nějakou zkratku. Že by se pohybovali po školních pozemcích pěšky, se Hance nezdálo pravděpodobné. Asi bude muset do svého pátrání zasvětit i Sváťu. V duchu se usmála. Bylo skvělé mít ho tady vedle sebe. Vždycky byl ochoten naslouchat a diskutovat o záhadách i o jejích problémech. Dělil se s Hankou o zajímavosti vyčtené z knih a poskytoval jí zázemí a pocit domova. Vždycky z něj vyzařovala vlídnost a spolehlivost. Vlastně se ani nedivila Lídě, že k němu zahořela láskou. Bláznivě zamilovaná dívka jim ale trochu komplikovala život. Její zamilovanost byla stále silnější a Hanka se musela hodně držet, aby se nesmála úhybným manévrům, které byl Sváťa občas nucen podnikat. Naomi tento stav také nadmíru rozčiloval, ale ani ona ve své snaze domluvit zamilované kamarádce neuspěla. Lída vždy jen chápavě přikyvovala, ale asi nebylo v jejích silách poblázněné city ovládnout. Poblíž Sváti ztrácela soudnost a každé jeho slovo považovala skoro za zákon.

Z toho vzešla i první velká hádka mezi ní a Naomi. Sváťa Lídě rozmluvil účast na jednom plánovaném mejdanu, a tím si z Naomi udělal téměř nepřítele. Ta svou kamarádku častovala výrazy jako: ubohá leštěnka mužskejch bot, nevěrná zrádkyně nebo zbabělá maminčina holčička. Lída brečela, kudy chodila, a slibovala Naomi, že příště určitě dorazí. Jen si při tom slibu dávala velký pozor, aby Sváťa nebyl v doslechu. Bylo jí to ovšem málo platné, protože Hanka to svému kamarádovi hned večer vyslepičila.

„A nemáš pocit, že zrazuješ svou kamarádku, když mi to říkáš?“ mračil se nesouhlasně Sváťa.

„Prosím tě, vždyť je to jen nedospělá puberťačka, která ještě ani pořádně neví, co chce. Tahle hloupá dětská láska k tobě ji rychle přejde, a to, že si vybrala Naomi za svou nejlepší kamarádku, taky zrovna nesvědčí o její velké zralosti.“

Pozorovala, jak Sváťovi při těch slovech tuhnou rysy. Hanka nedokázala odhadnout, co se ho dotklo víc, jestli to byl onen emočně vynucený Lídin slib nebo její trochu poťouchlá radost z toho, že mu o něm mohla povědět. Každopádně neměla šanci to zjistit, protože kamarád se stáhl do svého pokoje a prásknul za sebou dveřmi. Nechápala, proč si to tak bere.

Asi za hodinu zkusila zaklepat na jeho dveře: „Nechceš taky trochu zmrzliny? Mohli bychom si udělat třeba čokoládovou...“

„Nechci!“ ozvalo se bez jediného zaváhání.

To Hanku skoro uzemnilo. Co se to s jejím kamarádem děje? Není nemocný?

„Možná by sis dal trochu čaje,“ navrhla přes dveře nesměle.

„Běž pryč,“ odsekl nezvykle hrubě.

Měla najednou pocit, jako by ji někdo polil studenou vodou. Něco bylo špatně. Ale co? Takhle se přece Sváťa nikdy nechová. Snad se proboha do Lídy nezamiloval, aniž si toho všimla? Misku na zmrzlinu zase schovala, nějak ji přešla chuť. Usnula až pozdě v noci a zdály se jí děsivé sny o tom, jak Avisir zapálil celý dům. Probudila se celá zpocená a pohled na hodinky ji ujistil o tom, že zaspala. Na stole pak našla hrnek s vychladlým čajem a lístek s nápisem: Šel jsem napřed. S.

Bylo jasné, že nestihne ani matematiku ani drakonštinu. Takhle důkladně asi ještě nikdy nezaspala. No co, vrátit se to nedalo, bude si s sebou muset vzít víc peněz na pokutu. Vzápětí si uvědomila, že už je zase středa a že se má na odpolední vyučování dostavit o něco dřív. Takže měla nejvyšší čas vyrazit.

Stihla to opravdu na poslední chvíli. Drago profesor Artevar si tentokrát vtipkování o pozdním příchodu odpustil. Setkal se s ní před jeskyní. Hanka byla velice zvědavá, co přijde dál.

„Tvoje schopnosti by se měly rozvíjet tím správným směrem, proto jsem ti domluvil na následující středy individuální kurz, týkající se magie kamenů, u našeho specialisty, který je ochoten učit ty nejnadanější studenty. Dnes si tě vyzkouší a sám se rozhodne, zda tě přijme nebo ne. Doufám, že se nebudu muset stydět za to, že jsem tě doporučil.“

Hanka měla pocit, že ji drak poprvé pochválil. Jak bylo jeho zvykem, na odpověď nečekal, jen na zem načrtl obvyklý stříbrný kruh. Nezbývalo jí nic jiného, než udělat dva kroky a přesunout se neznámo kam.

Malou chvilku měla dojem, že se ani nepřesunula, protože opět stála u jeskyně ve skalním masivu. Akorát že tahle byla o poznání menší. A menší byl i specialista, který ji tu očekával. Byl asi stejně vysoký jako Zachariáš, nečesané vlasy, trčící na všechny strany, mu aspoň částečně držela tepaná čelenka s velkým diamantem vpředu a neuvěřitelně dlouhé vousy měl zastrčené za pásek. A že to byl široký pásek! Vyznačoval se množstvím praktických poutek a drahých kamenů. Drahými kameny měl zdobené dokonce i boty. Zkoumavě si dívku prohlížel a vraštil při tom obočí. Měl ho husté a široké jako ostatně všichni trpaslíci. Tenhle profesor nebyl malý podsaditý vousatý člověk, tohle byl docela jistě čistokrevný trpaslík. A asi dost zvláštní trpaslík, když působil jako učitel v dračí škole.

Hanka zdvořile pozdravila a čekala, co bude.

„Ty seš Vronová, že? Já jsem nějakej Gemsik Rohan. Povídali, že to s kameny docela umíš, tak se o tom přesvědčíme,“ začal bez dlouhých cavyků a mávl na ni, aby ho následovala. Jeho jeskyně působila jako správně zabydlené trpasličí obydlí a dílna v jednom.

Trpaslík smetl z jedné stoličky zbytky kůží a kývl, aby se posadila. Do ruky jí strčil obyčejný oblázek.

„Udělej v něm magický pole,“ nařídil jí a šel ke kovadlině, kde měl rozdělanou nějakou práci.

Magické pole? Hanka kamínek bezradně obracela v dlaních. Pak do něj zkusila nacpat nějakou magickou energii. Moc se jí tam nevešlo. Trpaslík zatím bušil do nějakého kovu. Energie z kamene zvolna unikala. Jak to má proboha ošetřit, aby se v něm udržela? Ani nepostřehla, že rány u kovadliny umlkly.

„Ts, todle přece umí každej malej harant. Dej to sem!“ vyrval jí oblázek z ruky, pohladil ho a zase ho vrazil zpět do jejích dlaní. Najednou byl ten kámen schopen pojmout desetkrát víc magie než předtím. Jak jen to proboha udělal?

„Když říkám pole, tak myslím pole! Každá částečka toho kamene musí bejt magnetem na magii. A teď polarizuj to pole, aby kámen ochlazoval svoje okolí,“ nařídil Hance.

Ochlazoval? Zase se ocitla před úkolem, který ještě nikdy neřešila. Možná by mohl magicky vázat teplo. Něco zkusila, ale to už tu zase byl trpaslík a spráskl ruce.

„Co to vyvádíš, ženská? To nemá bejt bomba, to má sloužit jako léčivý doplněk, srážející horečku!“

Sebral jí oblázek a dal jí do ruky jiný kámen: „Tak znova! Udělej magický pole.“

Sakra, to je dneska den, pomyslela si nešťastně. Snad by bylo lepší vůbec nevstávat z postele. Zaměřila se na nejmenší částečky kamene a zkoušela je přemluvit k symbióze s magií.

„Todle je ztráta času. Mýho i tvýho,“ konstatoval malý profesor, když přišel zkontrolovat, jak si vede, „jak jsem slyšel, tak ty tvoje sošky ňákou tu magii měly. Jenže úplně neužitečnou. Jedna prej vzbuzuje touhu mrknout se k jednorožcům a ta druhá zase poňouká k přátelství s drakama. To je v praxi úplně na ho... na houby. A to, co sem viděl tady, je taky k ničemu. Budeš si holt muset vybrat nějakej jinej obor.“

Hanka svěsila ramena a přinutila se k přikývnutí. Odložila kámen, oprášila si ruce a vstala. Jenže si nevšimla, že nad ní není dostatečně vysoký strop a praštila se do hlavy o skalní výčnělek.

„Do falanskejch močálů, to je ale dneska den,“ chytila se za poraněné místo, aby zmírnila bolest. Ani si neuvědomila, že si podvědomě vypůjčila Zachariášův výraz. Zato trpaslík zpozorněl.

„Ty znáš falanské močály?“

„Ne. Ani vlastně nevím, jestli existují,“ zavrtěla hlavou.

„Takže jsi to slovo jen slyšela, nebo o něm četla?“

„Jeden můj santarenský přítel ho občas používá.“

„Jaký máš vztah k jednorožcům?“ dál se vyptával trpaslík, když spolu pomalu kráčeli k východu z jeskyně.

„Ten nejlepší,“ odpověděla lakonicky.

„A k drakům?“

„No... Jsou mi svým způsobem blízcí,“ nechtělo se Hance lhát.

„Jaké barvě cejchu bys dala přednost?“

„Nemám v úmyslu se nechat ocejchovat.“

„Hm, možná to s tebou přece jenom zkusím. Budu tě čekat zase ve středu.“

Hanka na něj překvapeně pohlédla. Co ho asi přimělo změnit názor? Některá z jejích odpovědí? Trpaslík na zemi vykreslil přesouvací kruh. Už do něj chtěla vstoupit, když ji chytil za ruku.

„Ještě moment. Tohle je individuální výuka, takže tě ke mně hopsací sál nedopraví. Použij svou šupinku.“ Jeho prst se dotkl reliéfu na jejích hodinkách a na malý okamžik tam zasvětélkoval symbol připomínající kladivo. Pak ji postrčil do kruhu, odkud se dostala ke školní bráně.

Chtěla se rozběhnout k domovu, když jí došlo, že vlastně zmeškala dopolední vyučování, což zcela jistě obnáší dvě pokuty. Nejmíň dvě. Otočila se tedy ke kruhové budově a loudala se do malovaného sálu. Ostatním zřejmě odpolední vyučování ještě neskončilo, protože tu byl nezvyklý klid. Dveře byly tentokrát zavřené a musela zaklepat. Chvíli trvalo, než z nich vykoukla růžová Terignavanova dračí hlava.

„Á, Hana Vronová. Dneska jsi skončila nějak brzo. Profesor Rohan tě nechce?“

„Ještě nevím,“ pokrčila rameny, „moc nadšený ze mě nebyl.“

„A co ti řekl?“

„Abych se ukázala za týden.“

„Aha. A proč jsi vlastně přišla?“

„Zmeškala jsem dopolední vyučování, tak jdu zaplatit pokuty.“

„Student Dundar už je za tebe v poledne uhradil.“

„Opravdu?“

„Ještě něco potřebuješ?“

„Ne, děkuji. To je všechno.“

Teprve po jeho odchodu si uvědomila, že to není všechno. Ještě měla v úmyslu se zeptat na šupinku a na to, jak se s ní vlastně zachází. Teď už to opravdu docela nutně potřebuje vědět.

Ale nenašla odvahu znovu zaklepat. Místo toho doma zkoušela všechno možné: doteky prstem, prstenem, studené, horké, magické, nemagické, světelné, zvukové, bleskové i mentální... a pořád nic.

Pak dorazil Sváťa. Když mu poděkovala za zaplacené pokuty, jen neurčitě zamručel a šel se bez úsměvu posadit ke svým knihám. Pořád ještě s ní nemluvil.

Co je moc, to je moc! Hanka už se na něj skutečně hněvala. Přemýšlela, co mu provést, aby ho taky naštvala. Jak si mimoděk hrála s páskem svých hodinek, náhodou přejela prstem po šupince. Zasvětélkoval na ní jakýsi symbol, ale jen krátce a hned pohasl. Přejela prstem znovu... a nic. To, co ji napadlo, se jí zdálo poněkud praštěné. Že by...?

Znovu v sobě vyburcovala vztek na svého kamaráda za to, že se před ní uzavírá a nechce říct proč. Vždyť mu nic neprovedla! Nemá právo se takhle chovat. Zasloužil by si nějakou malou pomstu. Šupinka znovu zasvětélkovala. Ale nebyl na ní trpaslíkův symbol. Podržela si pocit vzteku na Sváťu a znovu se dotkla reliéfu šupinky. Po každém dotyku naskočil jiný symbol. Dokonce se dostala i k tomu trpaslíkovu kladivu. Kromě světélkování se ale nic dalšího nedělo.

„Měli bychom vyrazit za Lídou,“ připomněl jí Sváťa doučovací povinnosti.

„A nechceš za ní jít raději sám beze mě?“ navrhla mu.

„Nechci! Ale můžu nás omluvit, že nepřijdeme,“ mračil se.

„To není nutné, můžeme klidně vyrazit,“ trochu si oddechla, že se její podezření nepotvrdilo. Ne, že by Sváťovi nepřála nějaký hezký zamilovaný vztah, ale s Lídou by to nemělo budoucnost. Ona je sice chytrá i inteligentní, ale ty její nedospělé touhy a snahy se k někomu upnout Hance připadaly směšné.

Večerní doučování proběhlo jako obvykle, jen v době večeře se Sváťa omluvil a odešel do zahrady za Hermanem.

„Je nějaký smutný,“ vzdychla Lída, když za kamarádem zapadly dveře, a pak se otočila k Hance, „co se mu stalo?“

„Abych řekla pravdu, tak nevím. Možná jenom nemá náladu,“ pokrčila rameny.

Lídě to ale dál vrtalo hlavou: „Kdepak! To musí být něco vážnějšího. Cítím, jak je smutný, až skoro nešťastný. Doufám, že ne kvůli mně. Tak ráda bych mu pomohla, ale on nechce. Vím, že mě nemá rád. Třeba má doma nějakou jinou a začalo se mu stýskat...“

Hanka to ponechala bez komentáře. Mluvit o Sváťově lásce se jí nechtělo.

„Ty jsi přece jeho kamarádka,“ dál dotírala Lída, „pověz mi, byl už někdy zamilovaný?“

„A netrápilo by tě, kdybych řekla, že ano?“

„Řekni mi, jaká byla. Hezká? Chytrá? A...“ dívka se na okamžik odmlčela, jako by potřebovala před další otázkou nabrat dech, „miluje ji pořád ještě?“

Hanka se zamyslela. Přímo položená otázka v ní otevřela třináctou komnatu, které se snažila důsledně vyhýbat. Co když ji Sváťa opravdu pořád miluje? Poslední dobou se choval naprosto korektně a odtažitě, takže se zdálo, že je všechno v normálu a v mezích kamarádských vztahů. Ale co když ho to ještě nepřešlo? Co když jeho dětská láska...? Najednou se Hance rozsvítilo. Už věděla, co se jejího kamaráda tolik dotklo. Zastyděla se. Mluvila pohrdavě o Lídině dětské lásce a neuvědomila si, že Sváťa přesně ví, jak se asi cítí ta, která miluje a není milována. Moc dobře to věděl, protože ani on se od své dětské lásky zatím nedokázal oprostit. Sice docela šikovně předstírá, že se nic neděje, ale uvnitř se možná trápí. Závěr, ke kterému došla, ji nepotěšil. Sváťova láska mohla vyústit v problém, který nechtěla řešit, ani o něm nechtěla mluvit. A už vůbec ne tady.

„Nemusíš nic říkat,“ ozvala se tiše Lída, „vím, že jsi moje kamarádka a nechceš mě zarmoutit. Je to jasné. Miluje jinou. Nemám šanci.“

Hanka smutně sledovala, jak dívce stékají slzy do jídla, a nevěděla, co na to říct. Tenhle den se opravdu moc nevyvedl.

„Nebreč. Sváťa je fajn i jako kamarád.“

„Já vím,“ vzlykala dál, „ještě nikdy jsem nepotkala lepšího kluka. A možná už ani nikdy nepotkám. On je tak, tak...“

Hanka obešla stůl, posadila se vedle mladší kamarádky a objala ji. Nechala ji vybrečet na svém rameni, konejšivě mumlala něco ve smyslu „to bude dobrý“ a hladila ji po hebkých blonďatých vlasech. Lída se pomalu uklidňovala, až nakonec zvedla hlavu a smutně se usmála.

„Díky,“ řekla tiše a stírala zbytky slz.

„Už budeme muset domů,“ podívala se na hodinky Hanka.

„Jasně,“ přikývla dívka a stálo ji asi hodně úsilí, aby se znovu nerozbrečela, „vyřiď Sváťovi, že mu přeju dobrou noc. Teď nemám sílu se s ním vidět.“

„Vyřídím,“ pohladila Lídu po rameni a otočila se k odchodu.

Sváťa před Azuelou, která jim jako obvykle otvírala bránu domů, neobvyklý vzkaz nekomentoval.

Zato doma se okamžitě na Hanku obořil: „Proč se Lída nepřišla rozloučit? Cos jí řekla?“

Hanka dvě vteřiny zvažovala, zda odpovědět podle pravdy. Ale tenhle den se už stejně nedal zachránit, tak proč to komplikovat.

„Vlastně jsem neřekla nic, jen jsem nepopřela její dohady, že máš možná rád jinou.“

„Jsi pěkně zlá, víš to?“ koukl se na ni vyčítavě a zmizel ve svém pokoji. Snad jediný pokrok byl v tom, že nepráskl dveřmi. Na Hanku padl splín. Nechtěla nikomu ubližovat, ale některé situace mají jen horší nebo ještě horší řešení. Protože takové, které by uspokojilo všechny zúčastněné, prostě neexistuje. Člověk se snaží jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a přesto může v očích ostatních působit jako padouch. A nedá se s tím vůbec nic dělat. Jen počkat a doufat, že to přebolí.

Aby se odpoutala od neradostných myšlenek, začala znovu zkoumat šupinkovou záhadu. Vyvolat drobné světelné symboly už dokázala bez problémů. Nakreslila si všechny, které se na hodinkách opakovaly. Pokusila se hodinkového zlatého hada přesvědčit, aby jí o těch symbolech něco řekl, ale dostávalo se jí jen opakovaného sdělení, že tato odpověď není k dispozici. Pozdě v noci to vzdala.

Ještě že ji Sváťa ráno vzbudil. Sice se pořád tvářil jako opuštěné štěně a moc toho nenamluvil, ale snídani si tentokrát dopřál vydatnou. Hanka to považovala za krok správným směrem. Taky zbytečně nezahajovala žádné debaty a chodila kolem kamaráda po špičkách. Trochu jim tu v téhle chvíli chyběl Rafan. Ten si obvykle nebral žádné servítky, všechno řekl naplno a nejspíš by jim vynadal oběma. Jenže od něj to vždycky vyznělo tak lidsky a přátelsky, že mu to člověk ani nemohl mít za zlé.

Ačkoliv to ráno vypadalo, že by se den mohl vydařit lépe, hned první školní hodinu ji Teuklin vyvedl z omylu. Oznámil jí, že vykazuje jen minimální vzestup matematické gramotnosti a začal prověřovat její znalosti veřejně. Pak jí udělil pokutu za naprosto nedostatečnou snahu se vzdělávat. Ostatní se jí smáli nebo se pošklebovali a Hanka by se byla nejraději propadla hluboko pod zem. Takové ponížení už dlouho nezažila.

Rozhodla se skočit zaplatit pokutu hned po drakonštině. Osm stovek jí připadalo jako nespravedlivě vysoká suma. Když ale uviděla tu frontu lidí, směřujících do stejných dveří jako ona, přešla ji chuť čekat. Vyšla ven a rozhlížela se po Lídě, aby se k ní připojila. Nikde ji ale nemohla najít. Nakoukla i za budovu. Ta, kterou hledala, tu nebyla, zato uviděla Hasana a jeho partu. Co tady hledají. Zvědavost jí nedala, a tak potajmu sledovala, co se bude dít. Kluci došli k určitému místu, zastavili se a rozhlédli. Naštěstí si jí nevšimli. Pak jeden po druhém udělali vždy dva rychlé kroky a vyskočili do vzduchu, kde zmizeli. Hanka si protřela oči, jestli se jí to nezdá, a vydala se k místu, kde je zahlédla naposled. Ještě bylo v prachu vidět jejich stopy. Jak jen to udělali? Pokusila se propátrat magickým zrakem okolní prostor, ale podle všeho byl prázdný. Pak použila vizualizaci posledních dvou minut a znovu v duchu sledovala jejich kroky a odraz. Sakra! Něco tu přece být musí! Postavila se do jejich stop a udělala totéž, co kluci. Už v okamžiku, kdy pocítila lehkou závrať, věděla, že asi dělá pěknou blbost.

Ocitla se na jakémsi sportovišti, kde bylo několik starších studentů.

„Ale, ale, to je mi návštěva,“ uslyšela za sebou Hasanův hlas, „kdepak se tu bereš?“

„No já,“ olízla si rty a hlavou jí běžely myšlenky na to, jaká odpověď by byla vhodná, aby se příliš neztrapnila.

„Víš, viděla jsem vás, jak se přesunujete, tak jsem to taky zkusila. A ono mě to přeneslo sem,“ rozhodla se nakonec pro pravdu.

Hasanovi kamarádi se shlukli kolem ní a ostatní taky zvědavě přihlíželi.

„Chceš nám snad tvrdit, že jsi použila skrytý odraz, aniž bys věděla, kam tě hodí?“

„No, dá se to tak říct.“

„Ale ty přece ještě nemáš cejch...“

„Nemám.“

„Takže jsi ani nemohla vidět odrazovou plošinku...“

„Nic jsem neviděla. Prostě jsem skočila do prázdna.“

„V tom případě dovol,“ otočil Hasan oči v sloup, „abych tě pasoval na sebevraha první třídy.“

„Kdyby ses špatně odrazila, mohla bys klidně dopadnout i do rokle za školou,“ přizvukoval jeden z kamarádů.

„Nebo se rozmáznout o skály,“ dodal druhý.

„A co asi řekne Teuklin, až dorazí,“ ušklíbl se menší zrzavý kluk a v očích mu svítily poťouchlé ohníčky.

„Vy máte hodinu s Teuklinem?“ zhrozila se zděšeně Hanka. Ještě nezaplatila matematickou pokutu a tady zaručeně vyfasuje další. A možná ještě vyšší. A navíc přijde pozdě do hodiny magické rovnováhy. To si tedy zavařila na pěkný průšvih.

„Olafe, mohl bys nám prosím tě pomoct?“ vzal ji za ruku Hasan a dotáhl ji k vysokému mladíkovi s čokoládovou pletí, který seděl opodál a o rozruch kolem Hanky se nezajímal.

„Jasně, ale budeš mi dlužit laskavost,“ odpověděl mu oslovený a neochotně se postavil. Byl vyšší než ostatní a dost možná i o něco starší. Shovívavě koukl na nešťastnou Hanku a přejel palcem po pásku na svých hodinkách. Světélko symbolu sotva problesklo a on pak rukou s hodinkami naznačil kruh, který stříbrně zasvětélkoval na zemi. Hanka na nic nečekala a hupsla do něj.

Hodilo ji to k východu ze školy. Rozběhla se, protože měla už jen pár minut na to, aby stihla hodinu magické rovnováhy. Litovala, že nemá hodinu společnou se Sváťou, protože velice toužila někomu povědět o svém úžasném objevu. Začala se těšit na večer, kdy si budou moci popovídat o možnostech, které jim tajemná šupinka nabízí, a začít zkoušet, jak vlastně v praxi funguje.

Sváťa se ze školy vrátil rozmrzelý a zamračený.

„Co chceš k večeři?“ zeptala se ho Hanka.

„Nic.“

„To tě ty dračí speciality připravily o chuť k jídlu?“ popíchla ho.

„Jo. Dnes to bylo horší než jindy. Víš, čím se musí okořenit čerstvě vydloubnuté oči, aby drakům chutnaly?“

„Ale fuj! Dej s tím pokoj. Já bych na rozdíl od tebe povečeřela docela ráda. Nějak jsem si dnes nestihla připravenou svačinu ve škole ani rozbalit.“

„A pokutu jsi zaplatila?“

„Jasně že jo. Ale nechme pokutu pokutou, musím ti hlavně povědět o něčem, co jsem vypátrala ohledně naší tajemné šupinky.“

Hanka začala nadšeně vyprávět, co ve škole zažila. Sváťa zpočátku naslouchal zamračeně, ale pak se nechal strhnout zájmem o magický problém, který se jim možná konečně podaří vyřešit. Začali zkoušet světélkování symbolů a po malé chvíli i on slavil úspěch. Sice jeho šupinka svítila podstatně méně než ta Hančina, ale to nebylo nic divného. Hlavně že bylo symboly vůbec vidět. Hanka nakonec zkusila i hopsací kruh. Na podlaze zasvětélkovala kružnice. Už už do ní chtěla vstoupit, když ji Sváťa chytil za ruku: „Neblázni, Hanko, co si teď počneš v zavřené škole? Musela bys pak na návrat použít bránu, a víš, jak to naposledy dopadlo v Quinwalu...“

„Máš pravdu,“ zarazila se, „dneska už jsem si zahrávala až dost. Není žádoucí mít v Pasteku nějaké opletačky se zákonem.“

„A taky pořádně nevíš, kam by tě to hodilo. Nejdřív bychom měli vypátrat, co ty jednotlivé symboly znamenají a kam vedou. Nemusíš mít vždycky takové štěstí jako dnes.“

Kruh na podlaze se během několika vteřin zase rozplynul. Přesto byla Hanka spokojená. Už zase se mezi ni a Sváťu vrátila důvěra a pohoda. Společné řešení záhady jako by znovu nastartovalo dobré vzájemné vztahy. Jejich spolupráce pokračovala i o víkendu, kdy se opět ujali Avisira.

Před jeho příchodem měli velkou spikleneckou poradu o tom, jak ověřit Sváťovu teorii.

Už je nijak nepřekvapilo, že spiripyr nemá zájem o komunikaci. Nyní už aspoň věděli, že nejen rozumí, ale má schopnost se bez problémů domluvit, a to nejen pomocí dračí komunikace. Pták spokojeně přeskočil ze samorostu na opěradlo své oblíbené židle. Po chvíli se zdálo, že začíná poklimbávat. Naklonil hlavu a mírně přivíral víčka. Hanka se Sváťou se po sobě podívali.

Je čas to zkusit!

Zatímco Sváťa hlasitě listoval v jedné knize, dívka se postavila za Avisirova záda a poslala na něj malou fialovou energetickou kuličku, která se rozprskla do tisíce žahavých jiskřiček. Ty dopadly na záda nic netušícího ptáka. Ten se otočil a vzápětí sáhl Sváťa po sklenici na stole a chrstl její obsah rovněž na Avisirova záda. Polekaný ptačí skřek se rozlehl domem netušenou silou. Hanka si zacpala uši a připravila se na úhybné manévry. Šokovaný pták tentokrát nebyl tak pohotový jako jindy a trvalo mu několik vteřin, než pochopil, že mu to udělali úmyslně a teď se baví jeho leknutím. To ho rozzuřilo téměř do ruda, a to ve skutečném smyslu toho slova. Ptákova aura se zhmotnila do rudé mlhy kolem jeho těla a oči mu jakoby zezlátly. Hanka skoro půl minuty musela uhýbat před ohnivými plivanci z nozder na ptákově zobáku. Sváťa pak hasil to, co dopadalo na podlahu.

„Copak, tohle kouzlo se ti nelíbilo?“ vysmívala se Hanka spiripyrovi a dráždila ho k dalším útokům.

„Ty potrrhlá lidská holobrrčko, ty prrotivná larrvo z bezkřídlého drruhu!“ nadával pták, když mu došla energie na ohnivé plivance.

„Promiň, Avisire,“ usmíval se Sváťa od ucha k uchu, „jen jsme chtěli něco vyzkoušet ohledně tvé léčby.“

„Takovou drrastickou léčbu si strrčte za klobouk,“ pták se pomalu uklidňoval, ale pořád si hlídal záda.

„Ale pomáhá to, podívej,“ nastavil mladík ptákovi malé Hančino zrcadlo, „zase ti přibylo několik dalších peříček na krku a na hlavě. Vidíš?“

Spiripyr se nakrucoval před zrcadlem a prohlížel si se zájmem všechna místa, kam Sváťa ukazoval.

„Když se naštveš nebo rozzuříš, začíná ti dorůstat peří. V bojových podmínkách by z tebe možná byl zase krásný příslušník svého druhu. Co ty na to?“

„Spiripyrové jsou průvodci draků. Nikdy neměli šanci žít v klidu a bezpečí,“ odpověděl pták, tentokrát už bez svého obvyklého zuřivého chraptění.

„My s tebou nechceme bojovat doopravdy,“ pokračoval Sváťa, „ale co bys řekl na takový menší válečný stav, ve kterém bychom si navzájem připravovali drobná magická překvapení. Rád bych vyzkoušel, jestli by to léčebně fungovalo na tvoje opeření.“

„Berru,“ zaskřehotal chraptivě pták, „takže konec mírru, začíná boj!“

Vzápětí plivl po Sváťovi. Ten jenom stihl zdvihnout ruku s knihou před obličej a schytal spáleninu předloktí a u knihy začaly doutnat desky.

„Ty zákeřnej skřehotale,“ pokusila se Hanka Avisirovi zmrazit zobák. To už tam ale pták nebyl. Přemístil se na skříň přímo za ní a zkusil jí plivnout ohýnek do vlasů. Ten ale sklouzl po obranném štítu, který dívka použila. Další spiripyrova slina už neměla žádnou sílu.

„Zdá se, že už ses úplně vyflusal,“ zasmála se Hanka, „takže navrhuji po zbytek dnešního dne příměří. Co ty na to?“

Avisir neodpověděl, jen se přemístil na stůl, kde se ještě o knihy opíralo Hančino zrcátko a znovu začal kontrolovat své řídké opeření. Jak to tak vypadalo, budou mít o víkendech o zábavu postaráno.

Hanka usedla ke stolu, aby napsala pojednání o neviditelnosti pro Teuklina. Na chvíli se jí podařilo zneviditelnit svou ruku, ale uhlídat dokonalé zrcadlení kolem končetiny jí připadalo hodně složité. Zatím se s bídou zmohla na bublinu. Vytvořit vrstvu, která by kopírovala obrys těla, jí připadalo stejně složité jako pokročilá matematika. V neděli chtěla kouzlo neviditelnosti vyzkoušet na Avisirovi. Neviditelnou rukou ho chtěla ťuknout do zobáku, ale neuspěla. Pták se ohnal a bolestivě ji klovl do palce.

„Nebyla jsem dost neviditelná?“ mrzutě se na něj zamračila.

Avisir neodpověděl a otočil se k ní zády. Rozzlobeně na něj hodila utěrku, což zase pro změnu rozčílilo jeho. Než mohla Hanka cokoliv udělat, utěrka na ptákovi shořela na uhel a naštvaný spiripyr zase zkoušel zapálit podlahu, zatímco ona a Sváťa před jeho ohnivými slinami obratně uhýbali.

„Ukaž, neshořela ti pod utěrkou ta nově dorostlá brčka?“ obával se Sváťa, když skončili se vzájemným laškováním. Po chvilce zkoumání ale pokrčil rameny a spokojeně konstatoval: „Zdá se, že oheň tvému tělu svědčí. Peří nejen, že neohořelo, dokonce mám pocit, že je silnější a lépe vybarvené.“

Avisir se zase několik minut natřásal před zrcátkem.

Při pondělní matematice se Sváťa zmohl na svou první školní pokutu. Teuklin ho načapal, jak se baví se spolužákem, a udělil mu tři stovky za vyrušování.

„Ale já jsem mu jen vysvětloval jeden matematický pojem,“ zkoušel se ohradit Sváťa.

„No, když je to tak, budeš to mít za pět set,“ stihl ho nevlídný učitelův pohled. „Ještě nějaká námitka?“

Hance bylo na jedné straně kamaráda líto, neboť i ona vnímala nespravedlnost udělené pokuty. Na druhé straně ale byla ráda, že i takový šprt jako Sváťa si vyzkouší, jaké to je.

V polední pauze Sváťu vyhledala ve frontě před Terignavanovou pracovnou. Stál skoro na konci řady a zamyšleně žvýkal svačinu.

„Jé, to je fajn, že jsi tady,“ řekl, když se objevila, „podrž mi chvíli místo. Musím se na něco podívat zblízka.“

Postavila se do fronty místo něj a udiveně ho sledovala, jak šplhá na ochoz kolem malované stěny a důkladně prohlíží kresby. Zpátky se vrátil s vítězným úsměvem.

„Něco jsi objevil?“

„Myslím, že jo,“ zasvítily mu oči, „schválně se tam jdi taky podívat. Vidíš ty tenké spirálky, co vypadají tak trochu jako poškozená malba? Prohlédni si je zblízka. Jsem zvědavý, jestli uvidíš to, co já.“

Hanka přešla ke stěně, která znázorňovala něco jako mapu školních pozemků a rozhlédla se po spirálkách. Bylo jich tu víc. A jedna přesně v místě, kde viděla Hasana používat skrytý odraz. Další byla u východu školy. Ale ta byla zatočená na druhou stranu. Další spirálku uviděla u kamenů, kde se učila magická rovnováha. A další u velké jeskyně a další u malé jeskyně. A tam si Hanka všimla i další zajímavosti. Při užití magického vidění se vedle spirálky objevil znak připomínající kladivo. Posílila magické vidění a objevila symboly i u dalších spirálek. No jasně! Sváťa objevil klíč k symbolům, které se objevovaly na šupince. Tady se dalo přesně zjistit, kam je který symbol zavede. A ty opačně točené spirálky asi byly skryté odrazové zkratky. Zkoumání malby ji tak zaujalo, že si ani nevšimla, kdy na Sváťu přišla řada. Když se jí připlížil za záda a bafl na ni, málem nadskočila.

„Radši už toho prohlížení nech, za chvíli začne další vyučování,“ upozornil ji a poklepal na hodinky.

„No jo,“ vyděsila se. Přijít pozdě na Teuklinovu hodinu by jí přišlo pěkně draho.

„Ale že se ti podařil parádní objev,“ pochválila kamaráda během poklusu k hopsacímu sálu.

Tentokrát byla hodina zábavných magických efektů docela zajímavá. Konečně začali trénovat opravdové vizuální projevy kouzel. Tahle disciplína šla Hance skoro sama. Teuklin po nich požadoval konkrétní odstíny světla a Hanka si užívala toho, jak snadno se jí dařilo napodobit učitelovy ukázky. Když přestal do kouzel tahat matematiku, byl jí hned mnohem sympatičtější.

Po skončení vyučování počkala úplně nakonec. Odhodlávala se ke kroku, který mohl skončit další pokutou. Ale co, není přece už žádná malá holka, aby se bála učitele.

„Pane profesore, dovolíte, abych se přesunula vlastními silami?“ podívala se na něj a pak přejížděla po šupinkovém reliéfu na hodinkách tak dlouho, až naskočil symbol totožný se symbolem východu, jak ho ukazovala mapa.

„Ještě jsi to nezkoušela?“ zeptal se až nečekaně vlídně.

„Ne,“ byla zaskočena tím, že jí ještě nenapařil pokutu za drzost.

„Tak prosím,“ ukázal gestem k zemi.

Hanka naznačila kruh a hupsla do něj. Doskočila k východu a hned uvolnila doskočiště pro další případné zájemce.

„Dneska vypadáš nějak spokojeně,“ podivila se Lída, která tu na ni čekala.

„To ano,“ přikývla s úsměvem Hanka, „výjimečně jsem nedostala žádnou pokutu a dokonce jsem vyřešila jeden důležitý školní úkol. Zato ty vypadáš nějak posmutněle.“

„No, vlastně tu na tebe čekám, abych pro tenhle týden zrušila naše doučovací večery. Přijela za mnou máma a bude tu otravovat až do neděle.“

„A to bude tak hrozné?“

„Hlavně vyčerpávající. Zase mě bude přemlouvat, abych přešla na jinou školu, a bude hledat tisíc důvodů, proč je to tady pro mě nepřijatelné. Vůbec mě nechápe. Od té doby, co umřel táta, je hrozně ustrašená. Někdy mám pocit, že by vážně bylo lepší být úplný sirotek.“

„To radši ani neříkej nahlas,“ vzala ji Hanka kolem ramen, „bez rodičů je člověk naprosto nepřipravený na situace, kdy se musí umět postarat sám o sebe. Rodiče jsou berlička, o kterou se můžeš opřít, když jsi třeba nemocná, nebo nemáš peníze na jídlo nebo kde bydlet. Můžeš se u nich vybrečet, když tě někdo zklame, můžou ti poradit, jak se dostat z průšvihu.“

„Ty žádné rodiče nemáš, viď?“

„Proč myslíš?“

„Jinak bys takhle nemluvila.“

„Možná tak mluvím právě proto, že jsem vyrůstala v dětském domově jako sirotek.“

„A Sváťa taky?“

„Jo, ten taky. Pak ale našel otce a mají celkem spokojenou rodinu.“

„A ty?“

„Já jsem adoptovaná. Ale rodiče sem za mnou určitě nepřijedou.“

„Jací jsou?“

„Nechci tady o nich mluvit.“

„Chápu. Víš, moje máma je vlastně hrozně hodná. Jenom mi občas leze na nervy. Někdy strašně!“

„Však to ten týden vydržíš a pak se zase všechno vrátí do normálu.“

„Bude se mi po vás stýskat,“ řekla ještě Lída, než zmizela spolu s Azuelou ve vykouzlené  bráně.

Ve středu Hanku čekala další hodina u trpaslíka. V žaludku jí hlodal velmi nepříjemný pocit, že se u něj zase ztrapní a fousatý specialista na magii kamenů ji definitivně pošle k šípku. Aspoň že se už k němu dokáže přesunout. Zhluboka se nadechla a použila šupinku. Kruh ji přenesl k malé jeskyni. Tentokrát na ni nikdo nečekal, tak zdvihla kámen, zaťukala na skálu a vstoupila dovnitř.

Rohan pracoval s kůží. Nechtěla ho vyrušovat, tak zůstala tiše stát u vchodu. Asi po pěti minutách trpaslík konečně odložil práci a kývl na ni, aby šla blíž. Posadil ji na stoličku, vložil jí do ruky kámen a sám zůstal stát před ní.

„Tak sem přemejšlel vo tom, proč ti to minule tak zoufale nešlo vod ruky. Tys asi nikdá magickej kamínek nedělala a to, co ti vyšlo z rukou, bylo nejspíš něco jako náhodnej přidruženej efekt. Nemám pravdu?“

Mlčky přikývla.

„Tak to dneska zkusíme vzít z gruntu. Už jsi někdy spolupracovala s nějakým trpaslíkem?“

„No, nevím, jestli by se to tak dalo přesně nazvat,“ trochu zaváhala při vzpomínce na boj proti aberilům, „ale v podstatě se dá říci, že ano, pane profesore.“

„Nech si toho profesora a říkej mi Rohane.“

Jako pravej trpaslík, pomyslela si Hanka. Zachariáš se taky vždycky tváří, jako že se o nic nezajímá, a přitom mu neunikne ani blecha v psím kožichu. Dříve nebo později si o každém dokáže zjistit neuvěřitelné množství informací.

„Takže teď to vezmeme pěkně od začátku, milá H’anaríjo...“

No nazdar! Odkud proboha ví o mé rodině? Čte myšlenky nebo se snad někde poptal?

„Soustřeď se,“ napomenul ji, „jde o to, že kámen, který chceš proměnit v magický předmět, musíš přijmout jako součást sama sebe. Musí se stát tvým nejlepším kamarádem, tvým bratrem, tvým druhým srdcem. Přidržíš ho v nitru svých emocí a tím vzniká magické pole. Čím více emocí, tím silnější to pole bude. Pochopitelně to závisí i na krystalické struktuře dotyčného kamene, ale to sem dnes nebudeme tahat, to se naučíš jindy. Ten emotivní zásah do kamene je ale nutné následně zafixovat. To se dělá protipólem. Nejdřív jsi ho přijala, jako součást svého já, nyní ho musíš co nejrychleji od sebe odtrhnout. Takže v každém magickém kameni, který stvoříš, zůstane malý kousek tebe samotné. Ono se to slovy špatně vysvětluje, tak doufám, žes pochopila, o co jde.“

„Snad ano.“

„Tak se dej do práce. Vytvoř magické pole.“

Jakmile Hanka oblázek přijala do své mysli, pocítila zvláštní souznění se strukturou kamene. Jako by se procházela uvnitř kamenné hmoty. Ucítila jeho chlad, šedostříbrnou barvu, lehce kovovou chuť... Nechtělo se jí od toho kousku kamene odtrhnout. Ale přemohla se a vyšklubla ho pryč z mysli. Zatočila se jí hlava a po těle ucítila studený pot.

„No sákryš, holka, tos to vzala nějak moc nadoraz,“ uslyšela Rohana a několikrát polkla, aby zahnala sucho v ústech.

„Na, napij se,“ podal jí sklenku. Vypila ji celou na jeden zátah. Ještě že to byla voda, pomyslela si s úlevou, když si uvědomila, že ji dostala od trpaslíka.

„Todle bude zatraceně silnej magickej kamínek,“ spokojeně pokyvoval hlavou Rohan, „máš fakt velkej talent. Ještě že jsem tě minule nevyhodil. Přece jenom je falanskej močál na něco dobrej.“

Hanka se pomalu vzpamatovala. Úbytek magie, který zaznamenala, byl značný. Chvíli potrvá, než se zase všechno doplní. Dnes už asi moc sil na kouzlení mít nebude.

„A teď mi podrobně popiš, co všechno jsi během kouzla cítila,“ pořádal ji Rohan. Občas ji zarazil a přinutil ji, aby si přesně vybavila pocit z kamene, který měla v ruce, a aby si ho zapamatovala. To jí postupně umožní se orientovat v kamenech a poznat, který z nich je a který není vhodný k tomu, aby s ním pracovala. Vlastně to bylo docela příjemné a zajímavé povídání. Ani jí nepřišlo, že se jedná o vyučování. Byla si jistá, že se na příští hodinu s trpaslíkem bude těšit. A na dnešní večer bude mít určitě zajímavější povídání než Sváťa s jeho netradičními hnojivy.

Vzhledem k tomu, že jim tenhle týden odpadlo doučování u Lídy, mohla se Hanka se Sváťou víc věnovat Avisirovi. Dokonce i Sváťa se zapojil do vymýšlení lumpáren, které mohli ptákovi provést. Snad nejlépe se jim vydařilo, když schovali ptákův samorost a nastražili místo něj jen nehmotnou iluzi. Avisir se rozplácl na podlaze jako omráčené kuře a zuřil skoro půl hodiny. Ani jeden z nich z toho střetnutí nevyvázl bez popálenin. Ale od toho dne začala spiripyrovi dorůstat i ocasní brka. Ten pták prostě potřeboval k dobré kondici bojové podmínky.

Vronovi se podařilo za uplynulé tři týdny sehnat o spiripyrech jen pár drobných informací. Jediná novinka, o které ještě nevěděli, bylo doporučení, aby byl pták jednou týdně vykoupán v ohni.

Když Vron odcházel, Hanka ho zase doprovodila k veřejné pastecké bráně. Opět přišla řeč na studentku, která tu loni na jaře málem přišla o život.

„Měla by ses o to víc zajímat,“ jemně ji pokáral přítel, když přiznala, že zatím nic nového neví, „ochránci se pořád ještě snaží zjistit, co se vlastně ve skutečnosti přihodilo. Tentokrát ti mám vyřídit, aby ses nesnažila přivolávat ani harpyje ani běsy.“

„A proč bych to proboha měla dělat?“ zaťukala si Hanka prstem na čelo.

„Co jsem měl vyřídit, to jsem vyřídil,“ usmál se Vron a pak vylovil z kapsy krásné zralé jablko. Podal ho dívce a neodpustil si své oblíbené: „A dávej na sebe pozor.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: