Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Přivolávací kouzla

Ani se nenadáli, a už v polovině října přišel první sníh s deštěm a nepříjemné sychravé počasí. Školní prostory, kde se učili, ale byly magicky zatepleny, takže se tam prakticky nic nezměnilo.

Hanka se naučila přemisťovat pomocí šupinky, ale zatím ještě neměla odvahu to používat veřejně. I Sváťa dával přednost hopsacímu sálu před používáním agresivní magie, kterou šupinka vyžadovala.

Jednou po hodině drakonštiny Hanku zastavil Hasan.

„Všiml jsem si, že se hodně kamarádíš s Lídou a Naomi...“

„No, to jo. A co má být?“

„Potřeboval bych zjistit jednu maličkost.“

„A jakou?“ zpozorněla.

„Olaf by rád věděl, jestli Naomi na svých mejdanech využívá magické vůně.“

„A proč ho zajímá takováhle ptákovina?“ podivila se Hanka.

Došlo jí, že si chce Olaf vybrat splátku za laskavost, kterou onehdy Hance prokázal. Možná má důvod špehovat Naomi a po ní bude chtít, aby mu nosila zprávy. Jenže tenhle druh laskavosti mu Hanka rozhodně prokazovat nechtěla. A už vůbec ne prostřednictvím Hasana.

„Taky se divím, že ho zajímá zrovna tohle,“ pokrčil rameny spolužák, „ale slíbil jsem mu, že se tě na to zeptám.“

„Já vím, že jsem tak trochu jeho dlužníkem. Ale špehovat kamarádky pro něj nebudu.“

„Nejde přece o žádné špehování,“ ohradil se Hasan, „jenom o jednu jedinou malou informaci.“

„Jestli se někdy dostanu na mejdan, který bude Naomi pořádat, možná ti odpovím. Zatím ale nemůžu nic slíbit,“ snažila se Hanka vymanévrovat, aniž by jeho žádost přímo odmítla.

Hasan se s tím kupodivu spokojil. Doufala, že to časem vyšumí do ztracena, ale trochu se mýlila.

Několik dní nato Hanka se Sváťou v polední pauze studovali namalované obrazy v hale, když k nim dorazila se spikleneckým výrazem Lída a požádala je, aby jí pomohli se dostat na mejdan k Naomi. Tentokrát už si své rozhodnutí nenechala rozmluvit. Sváťa z toho byl nešťastný, ale neodporoval. Uznával Hančinu argumentaci, že bude lepší na dívku dohlédnout, než riskovat, že se na tu akci nějak dostane i bez jejich pomoci. Nechali se zatáhnout do kouta stranou od ostatních, aby nikdo nic neslyšel. Ale bylo to spíš jen takové symbolické gesto, protože magické možnosti naslouchání byly účinnější, než těch pár metrů, a ani tiché šuškání by nezaručilo dostatečnou diskrétnost, kdyby se je někdo rozhodl špehovat.

„Ve čtvrtek večer dám Azuele do pití něco na spaní,“ mrkla na ně spiklenecky.

„A nebylo by lepší to zařídit magicky?“ zeptal se ustaraně Sváťa.

„Blázníš?“ rozhodila ruce Lída. „Ta je tak nachystaná na všechny magické útoky, že by mě zabila dřív, než by zjistila, kdo jsem.“

„Tak jo,“ rezignovala Hanka, „budeme na tebe čekat u Hermana.“

„To ne, radši počkejte v zahradě.“

Možná měla Lída pravdu. Kdyby do toho zatáhli Hermana a Azuela je při něčem načapala, vystavili by ho velkému riziku. Takže nakonec k Lídinu domu dorazili až po setmění a nechali se propašovat dovnitř. Sváťa si našel úkryt v zahradě a byl ochoten tam počkat, až se holky vrátí z mejdanu, aby je mohl pustit zahradní brankou domů, aniž by se spustil poplach. Byl tu i jako pojistka, kdyby se Azuela vzbudila a začala Lídu hledat. Doufali ale, že na tuto variantu nedojde.

I cesta k Naomi by teď byla jednodušší, když měla Hanka k dispozici supervolonové prkno, ale Lída k jejímu překvapení odmítla nastoupit a trvala na tom, že půjdou pěšky. V tomhle nevlídném počasí to Hanka nemohla pochopit. Nicméně stejně s sebou prkno vzala.

Mejdan uvnitř už byl v plném proudu. Lída tam zapadla jako kapka do vodopádu. Zato Hanku vítala Naomi s poněkud kyselým výrazem. Hned jim oběma strčila do ruky nějaké pití a přiťukla si s nimi, aby měla jistotu, že si loknou. Byl to alkoholový koktejl, což Hanku ani v nejmenším nepotěšilo. Lízla si jen symbolicky a všechny její smysly se rozezněly na poplach. Kromě alkoholu se jejího těla dotkla i magie. Začala zkoumat, na co je zaměřena a skoro si oddechla, když dospěla k závěru, že má jen navodit dobrou náladu a uvolnění. Přesto využila nejbližší chvilky nepozornosti své hostitelky a nechala část koktejlu vsáknout do ubrousku, který zahodila. Přece jen bude lepší si zachovat čistou hlavu. Už tak trochu po zkušenostech z minulé návštěvy tušila, jak to tu bude vypadat. Snažila se proto Lídu přimět spíš k tancování, než ke konzumaci podezřelých chuťovek a alkohol jí v nestřežených chvilkách ředila vodou. Už to skoro vypadalo, že dívka tuhle akci přežije v lepší kondici než minule, když najednou Lída zmizela. Hanka si jen na půl minutky odskočila, a když se vrátila, byla její chráněnka pryč. Nejdřív proběhla všechny místnosti v přízemí, ale jako by se Lída do země propadla. Divné bylo i to, že zde nepotkala ani hostitelku. Sáhla po magii, aby našla poslední dívčinu stopu, ale vtom na její rameno dopadla ruka zdejšího vyhazovače.

„Tady se nečaruje, moje milá! V přízemí je zakázáno používat magii.“

„Hledám Lídu a Naomi. Jestli víte, kde jsou, tak nepotřebuji kouzlit,“ podívala se na něj nevlídně.

„Hezky si tu někde dřepni a počkej na ně. Však ony se časem objeví.“

„A kde jsou?“

„Do toho ti nic není!“

„Jsou někde nahoře?“ vrhla Hanka pohled na schody vedoucí do patra.

„Tam je vstup pouze na pozvání, tam nemůžeš.“

Zvažovala, zda bude lepší se pohádat nebo ustoupit a hledat jinou cestu.

„No tak jo, chvilku počkám. Jestli ale nepřijdou, tak jdu domů,“ rozhodla se pro druhou variantu.

Jakmile se přidala k tancujícím, chlapík o ni ztratil zájem.

Po chvilce se pustila chodbou ke kuchyni. Tady byl velký nepořádek a nikde ani noha. Otevřela okno do zahrady a narazila na dřevěnou konstrukci, po které se v létě pnuly květiny. Doufala, že bude mít dostatečnou nosnost, aby jí posloužila jako žebřík. Vyšplhala po ní na balkon. Nyní mohla přes ozdobné závěsy zahlédnout velkou osvětlenou místnost plnou sedících lidí. Podrobnosti bohužel stínila záclona. Rozhlédla se a pomocí úplně nepatrného kouzla si otevřela malé neosvětlené okno, na které ještě mohla při troše šikovnosti z balkonu dosáhnout. Protáhla se dovnitř a zjistila, že je na záchodě. Vykoukla na chodbu a přemýšlela, kam se ukrýt. Vtom se ze dveří velkého pokoje vyřítily dvě dívky a zamířily přímo k ní. Jedna z nich byla Lída.

„Jé, ty jsi tady, to je bezva,“ rozzářila se, když Hanku spatřila.

„No, já, víš, dole bylo obsazeno, tak jsem...“ koktala a kývla směrem k záchodu.

„Nikam nechoď, počkej tu na mě,“ požádala ji Lída, jako by to bylo úplně normální.

„Musíme si pospíšit, abychom o něco nepřišly,“ popadla Hanku za loket, když zase vyšla ven, a táhla ji směrem k velké místnosti.

„Počkej, nevím, jestli můžu dovnitř, když jsem nebyla pozvaná,“ na oko se zdráhala Hanka.

„Nesmysl. Naomi je přece naše kamarádka, takže my můžeme chodit, kam se nám zachce,“ mávla rukou Lída. Přede dveřmi se ale zarazila: „Musíme tam vklouznout úplně tiše a sednout si dozadu, abychom nerušily přivolávače. Tak pojď.“

Hanka následovala dívku tak nenápadně, jak jen dokázala. Lída k ní šoupla polštář, aby se měla na co posadit, protože židle tu nebyly. Asi dvacet dívek tu sedělo v půlkruhu a sledovalo brunetku s krátkými ježatými vlasy. Ta měla zavřené oči a v tureckém sedu lehce pohupovala tělem. Ruce položené na kolenou dlaněmi vzhůru měla pomazané divnou zelenou hmotou. Aura magie viditelně pulzovala v týle její hlavy. Několik minut se nic nedělo, ale všichni seděli naprosto nehybně a napjatě brunetku sledovali. Hanka nedokázala určit přesný okamžik, kdy se nad jejími dlaněmi objevil malý chomáček mlhy. Hlasitější vydechnutí přihlížejících podtrhlo všeobecné napětí. V chomáčku mlhy se začal rýsovat obrys žáby. Byl stále zřetelnější a začal se i vybarvovat.

„Panebože, hararská ropucha,“ spíš vydechla, než zašeptala Lída.

Hance to nic neříkalo, tak čekala, co bude dál. Brunetka přisunula jednu ruku blíž k žábě. Ozvalo se žabí zaskřehotání a pak se tvor rozplynul ve stejném obláčku mlhy, v jakém se objevil. Dívky kolem začaly nadšeně tleskat.

„Děkuji ti, Lívie, to bylo působivé. Jsi opravdu dobrá,“ postavila se na druhém konci pokoje Naomi a podala brunetce malé umyvadlo, aby si mohla umýt ruce od té nevábně vypadající hmoty. Pochvalné komentáře se ozývaly všude kolem.

„To bylo moc pěkné, ale nebezpečné,“ řekla Lída.

„Čím nebezpečné?“ zajímalo Hanku.

„Kdyby ta žába skočila směrem k Lívii a dotkla se jí, kompletně by se tu zhmotnila. A my bychom ji pak musely chytat v rukavicích, protože má na kůži jedovaté bradavice. Ještě že nedošlo k plnému přivolání.“

Hančin pohled se střetl s pohledem Naomi. Zdálo se, že jí Hančina přítomnost není dvakrát po chuti. Ale nahlas neřekla nic. Jen gestem pobídla další dívku, aby zaujala místo před půlkruhem divaček. Znovu se kolem rozhostilo ticho. Tato dívka si před sebe položila květiny. Jejich vůně doputovala až k Hance. Vzpomněla si na Hasana a dávala pozor, zda se vůně dotkne jen nosu, nebo i něčeho jiného. Ano, tohle byla skutečně magická vůně, která z celého pokoje udělala velkou rozkvetlou louku. Hanka se pro jistotu zaštítila proti magickému ovlivnění a sledovala pozorně celý proces kouzlení. Tentokrát došlo k plnému přivolání a po pokoji nyní poletoval motýl. Nadšení dívek nebralo konce.

Pak začaly přemlouvat Naomi, aby něco ukázala i ona. Lída se k nim přidala a hecovala svou kamarádku, ať jim všem ukáže, co umí. Nakonec se jim podařilo hostitelku přemluvit.

„Dobrá. Ukážu vám něco hodně zvláštního. Držte mi palce, ať se to povede. Teprve nedávno jsem dokončila přípravnou fázi, tohle bude první pokus o nahlédnutí.“

„Jsem hrozně zvědavá, o co půjde,“ zašeptala Lída, „dokonce ani mně neřekla, na co se připravuje.“

„Doufám, že se nechystá přivolávat běsa,“ šeptla Hanka, když si vzpomněla na Vronovo varování.

„To by ani v tomhle pokoji nemohla,“ mávla bezstarostně rukou dívka. Hanku až zamrazilo v zádech, když Lída tuhle myšlenku zavrhla jen kvůli rozměrům místnosti.

Za okamžik už klid pokoje narušoval jen dech přihlížejících. Hanka se pomalu začínala nudit. Tohle čarování bylo tak trochu na dlouhé lokte. Zjevně bylo potřeba se mimořádně hluboce soustředit. Ucítila vůni zeminy. A zase byl v té vůni magický podtext. Naomi si dávala na čas. Hanka už se skoro bála, že usne, když se konečně objevilo mlžné zachvění. Obraz tentokrát nebyl příliš zřetelný, ale to, co uviděla, ji dokonale probudilo. Už se zvedala, že vstane, když ji Lída chytila za loket a zadržela. To snad není možné! Naomi přivolávala tulíka.

Obraz se lehce zavlnil a zmizel.

„Co to bylo za tvora?“ zeptal se hlas jedné divačky.

„Viděla jsi?“ zářila Lída jako čerstvě zrozené sluníčko. „To byl tulík! To je úžasné! Naomi je fakt skvělá. To je prostě bomba!“

„No já nevím,“ nesdílela její nadšení Hanka, „tohle by se tulíkům asi dělat nemělo.“

„Nebuď měkota,“ smála se jí Lída, „možná je to malinko přes zákon, ale to nic nemění na tom, že je to skvělý úspěch. Ale ne abys o tom vyprávěla někomu cizímu! Co se stane v téhle místnosti, o tom se nemluví! Jasné?“

Ani nečekala na Hančinu odpověď a hrnula se blahopřát své úspěšné kamarádce.

„No, děvčata, tak jsme si užily, a nyní zase zpět do víru mejdanu!“ zatleskala Naomi a světla v pokoji pohasla.

„Měly bychom vyrazit domů,“ snažila se Hanka odtáhnout Lídu pryč od pití a jednohubek.

„Ještě chvíli,“ bránila se opakovaně rozdováděná dívka, až se Hanka naštvala a poslala na ni nenápadné malé kouzlo únavy.

Když Lídu strkala ven ze dveří, objevil se městský strážce a Hanka ještě slyšela, jak se rozčiluje, že magie, použitá v tomto domě, vykazuje nepovolený prvek brány. Dožadoval se audience u majitele domu a vyhrožoval vysokou pokutou.

„Neboj se,“ zamumlala Lída, „Naomi to má podplacený. Vždycky jenom někoho pošlou, aby se neřeklo.“

Hanka to nekomentovala a posadila si alkoholem omámenou spolužačku před sebe na prkno. Musela letět opatrně a přidržovat ji, protože Lída vsedě usnula. Za chviličku už je Sváťa pouštěl brankou. Kdyby tu nebyly poplašné pasti, bylo by nejjednodušší vletět s prknem až do zahrady. Jenže Azuela viditelně nechtěla nic nechat náhodě a opevnila všechny přístupy do domu, kromě hlavního vchodu a branky pro služebnictvo. I ty dva vstupy se ale daly v noci bez poplachu otevřít pouze zevnitř.

Domů se Hanka se Sváťou dostali až skoro k ránu.

„Stálo to aspoň za to?“ zívnul Sváťa.

„No,“ ušklíbla se Hanka, „děly se tam věci, o kterých bych jako Lídina kamarádka vůbec neměla hovořit. Asi by se to dalo brát jako zrada, kdybych ti o tom vyprávěla.“

Sváťa zbystřil a pak se zakabonil, když pochopil narážku na svoje odtažité chování.

„Sice jsem jí žádný slib nedala, ale nerada bych tě svým nevhodným chováním ke společným kamarádkám znovu urazila,“ dál pošťuchovala zvědavého Sváťu.

„A nejsi ty moje kamarádka mnohem déle než Lídina?“ sondoval opatrně její ochotu mluvit.

„Podívej, ty dlouholetej kamaráde,“ dala si ruce v bok, „když udělám nějakou chybu nebo přehmat, tak mi to řekni místo toho, aby ses tvářil jako hladovej mučedník. Pak se i já budu chovat jako kamarádka.“

„Když ono je to někdy složitý,“ udělal na Hanku psí oči, jako by prosil o porozumění.

„Dobrá. Uděláme dohodu,“ zívla i Hanka, „když budeš potřebovat soukromí, tak mi řekneš, že si jdeš hrát na medvěda, a já budu dva dny respektovat tvoje samotářské potřeby. Ale když se tě nějaké moje řeči dotknou, tak mi to na rovinu povíš. Platí?“

„Jo,“ přikývl okamžitě, „ale ty mi budeš zítra, tedy vlastně už dnes vyprávět, co všechno se na tom mejdanu dělo.“

„Pokud nezaspíme, povím ti to při snídani,“ vyrazila Hanka v přímém směru k posteli.

V pátek ze sebe ve škole mnoho aktivity nevymáčkla. Byla ráda, že proplula školními hodinami bez větších problémů. Ani odpolední doučování u Lídy nebylo o mnoho lepší. Sváťa dokonce usnul na pohovce, takže se obě holky po špičkách vykradly z místnosti a šly si povídat na chodbu.

„Poslyš,“ využila Hanka příležitosti, aby se něco dozvěděla o Lídiných schopnostech, „ty už jsi taky někdy něco dokázala přivolat?“

„No jasně. Vždyť už tenhle obor studuju druhý rok.“

„A co jsi přivolala?“

„Sem tam nějaké mouchy, šneka, vránu a netopýra. Ten byl ale hnusnej. Musela jsem si ruce napatlat jeho trusem, aby se mi to podařilo. Byla smůla, že jsem si na závěrečnou zkoušku v prvním kurzu vylosovala zrovna tuhle létající myš.“

„A co se učíte letos?“

„Letos musí každý z nás ukázat, jak velké zvíře je schopen přivolat. Takže jsme začali u zajíců nebo orlů a ti nejlepší by na konci školního roku mohli zkusit i přivolání koně.“

„Páni, to bych teda chtěla vidět,“ vrtěla hlavou Hanka.

„Víš, přivolat velké zvíře už není o mnoho složitější. Jakmile se jednou naučíš postup, je to jen otázka soustředění, trpělivosti a znalosti druhu. Proto bylo Naomino vystoupení tak působivé. Nikdo z nás tulíky moc nezná. Sice jsme je viděli, já si s nimi dokonce i několikrát hrála, ale to nestačí. Při přivolávání musíš zvířeti nabídnout něco lákavého, něco, co má rádo a kvůli čemu je ochotno přijít. A iluze toho lákadla musí být dokonalá a přesvědčivá. Jinak jen ztrácíš čas.“

„A jak vlastně najdeš konkrétní zvíře, které chceš přivolat?“

„No, na to je několik postupů. Může to být náhodná volba. Když máš přivolávací nadání, dokážeš vycítit jedince s požadovanými předpoklady. Je to, jako když hodíš udici do vody. Jenže tohle je magická udice. Nejdřív se s tím jedincem seznamuješ v jakémsi vzájemném snu a během té doby musíš vypátrat, co má nejraději, co by se mu líbilo. Tím také posiluješ vzájemné pouto. Pak už ho dokážeš zaměřit i v bdělém stavu. To je čas, kdy se začíná zkoušet přivolávací rituál. Já momentálně trénuji přivolání jezevce. Jenže to se musí provádět venku.“

„A co když ho přivoláš? Dokážeš ho potom zase odeslat zpátky?“

„Ne. To neumím. Vlastně ani nevím, z kterého místa pochází. On mi to říct nedokáže a já vidím jen to, co obvykle vidí on.“

„Ale tím mu docela dost ublížíš, když ho vytrhneš z jeho domova,“ podívala se Hanka zvědavě na kamarádku, co si o tom myslí ona.

„Mouše nebo šnekovi je to nejspíš jedno. Ale máš pravdu, že by to některé zvíře mohlo ohrozit. Proto je tu druhý postup, při kterém se zaměřuješ na zcela konkrétního jedince. Někdo ti dá pár jeho chlupů, dráp, šupinu nebo něco z jeho těla a ty vyšleš magickou udici přímo k němu.“

„Vidím, že je přivolávání docela zajímavý magický obor,“ překvapeně konstatovala Hanka.

„Že jo? Taky se mi to zamlouvá,“ potěšil Lídu kamarádčin zájem.

„Ale poslyš, tulík je přece inteligentní tvor. Není trochu neetické ho přivolávat?“

„To máš složité. Jak se pozná, kdo je a kdo není inteligentní tvor?“

Hanka se zamyslela. Byla trochu v rozpacích, jak by měla definovat inteligenci. Tulíci vypadali a žili tak trochu jako zvířata. Ale dokázali se učit, přizpůsobit a dokonce i mluvit či spolupracovat s jinými druhy. Ale stačí to na to, aby byli označeni jako inteligentní? Vždyť i psi dovedou něco podobného. Jen na rozdíl od tulíků nemají sedmý smysl. A lidská řeč není pro jejich hlasivky vhodná, jinak by ji určitě taky už uměli. I kůň je chytrý a fuň dvojnásob...

„Máš pravdu. Definovat inteligenci není úplně jednoduché. Jedině by se možná dalo říct, že ji mají ti, co přetvářejí svět k lepšímu s ohledem na své potřeby.“

„V tom případě se to na tulíky nevztahuje. A na draky možná taky ne. A ani na jednorožce,“ namítla Lída.

„Myslím, že žádnou definici raději vymýšlet nebudu,“ zasmála se své marné snaze Hanka, „nicméně tulíci jsou, pokud vím, přísně chránění, takže si pořád myslím, že není vhodné si s nimi zahrávat.“

„Já zase myslím, že to s těmi svými obavami přeháníš. Naomi určitě žádnému tulíkovi neublíží. Ke kompletnímu přivolání nejspíš vůbec nedojde a ona bude mít úžasnou zkušenost.“

„Není Naomi o něco starší než ty?“

„No a co? To vadí?“

„Ne. Jen mě zajímá, jak jste se skamarádily.“

„Naomi je úžasná a já jsem moc ráda, že o mé přátelství vůbec stojí.“

Hanka to nekomentovala. Bála se, aby nenarušila Lídinu sdílnou náladu.

„Znám ji sice teprve od loňska, ale už naše první seznámení mělo něco do sebe. Já ji prostě uznávám. Tenkrát se stal ten malér jedné holce z naší školy. Prý zažila něco příšerného a už se nikomu nepodařilo ji z toho vyléčit. A ještě před tím jedna holka umřela.“

Hance se srdce rozběhlo rychleji. Tohle je první zmínka o událostech, které ji zajímaly. Visela na Lídě očima a snažila se tvářit nezaujatě.

„Ve škole zavedli velice přísný režim, za každou hloupost se platily nehorázné pokuty a já válčila s mámou, abych nemusela přejít na jinou školu. Tehdy za mnou přišla Naomi. Povídá mi: jsi tak hrozně podobná těm dvěma nešťastnicím, mám o tebe strach, moje milá. Chci s tebou kamarádit a chránit tě, abys nedopadla jako ty dvě. Dovol mi to, prosím. Bylo to od ní tak šlechetné. Dokonce si změnila některé předměty, abychom spolu mohly být co nejvíc. No řekni sama, něco tak fantastického člověk za život mockrát nepotká.“

„To od ní bylo opravdu milé,“ souhlasila Hanka.

„Prý se to těm holkám stalo při nějakém nepovedeném přivolávání, tak od té doby chodí Naomi vždycky se mnou, aby na mě dohlédla.“

„Ona ty dvě holky znala?“

„Říkala, že ano a že nedopustí, aby něco podobného potkalo i mě.“

„Zdá se, že o tebe měla starost,“ přikývla Hanka, ale vrtalo jí hlavou, jaké motivy asi vedly Naomi k podobnému jednání. Ona přece nepůsobí dojmem lidumila. Chtěla snad odčinit nějakou svou vinu? A proč nabídla ochranu právě Lídě? Opravdu jen kvůli jejímu vzhledu? Hrál snad vzhled těch dvou dívek nějakou roli? Ví o té záležitosti Naomi něco, o čem mlčí? Najednou měla Hanka víc otázek než odpovědí.

Další jejich hovor bohužel přerušil příchod rozespalého kamaráda. Sváťa se omlouval za svůj společenský prohřešek, ale Lída ho velice roztomile ujistila, že ve spánku vypadá tak dětsky a bezbranně, až se skoro začal červenat.

O víkendu jim Vron přivezl další malou zásobu Zachariášových magicky lisovaných jídel. Hance předal knihu s názvem Přivolávací techniky a rizika a Sváťovi obraz spiripyra. Vypadal podobně jako v Hančině optické vizi. Sváťa hned obraz připevnil na zeď. Do téhle podoby zbývala Avisirovi ještě dlouhá cesta. Těch pár nových brček, která mu narůstala, byl jen zlomek skutečného opeření. Ale přece jenom vypadal o fous lépe než na začátku léčení.

Hanka celý víkend přemýšlela o tom, zda má či nemá Hasana informovat o magických vůních na mejdanu. Nakonec se rozhodla. Poví mu jen to, že se na mejdanu s magickými vůněmi setkala, nic víc. Tím splatí svůj dluh a příště už ho může s klidným svědomím odmítnout.

Rozhodla se to Hasanovi oznámit ještě před začátkem pondělní hodiny drakonštiny. Odhodlaně vyrazila k místu, kde se bavil se svými dvěma kamarády. Všichni byli sklonění nad nějakým svitkem. Jakmile si všimli Hančina příchodu, pustili svitek, aby se sám zaroloval. Zahlédla ho sotva na zlomek vteřiny. Přesto ale bylo vidět, že se jedná o starý špatně čitelný dokument s jakýmsi nákresem.

„Copak to tu máte hezkého?“ kývla směrem ke svitku Hanka.

„Ále,“ mávl rukou Hasan, „nic, co by mohlo zajímat tvé krásné oči.“

Kdyby Gábor nesebral svitek a neschoval ho chvatně do tašky, asi by se tím Hanka už nezabývala. Tohle zbrklé gesto ale vyburcovalo její ženskou zvědavost.

„A copak bys ráda?“ snažil se Hasan odvést její pozornost drobným kouzlem. To ovšem podcenil Hančinu vnímavost. Zároveň tím potvrdil její úvahu, že svitek opravdu stojí za prozkoumání.

„Jen jsem ti přišla odpovědět na jednu otázku, abych splatila tvou laskavost. Nečekej ale, že ti řeknu víc než jen tohle jedno jediné slovo: ano.“

„Odpověď na Olafovu otázku zní ano?“ ujišťoval se Hasan.

„Přesně tak, ale na nic víc už se neptej.“

„A seš jistá svou odpovědí?“

„Kdybych si nebyla jistá, neodpověděla bych ti.“

„Výborně. Možná bychom mohli svou spolupráci rozšířit. Nebyla bys škodná. Olaf by tě odměnil velice štědře.“

„Jsi na špatné adrese.“

„Počkej, nemusí jít přece jen o peníze. Mohl by tě naučit pár kouzel, nebo se za tebe přimluvit u nějakého profesora.“

„Jako třeba u Teuklina?“

„Nó,“ rozpačitě zaváhal Hasan, „zrovna u tohohle asi ne...“

„Nenamáhej se,“ zarazila ho Hanka, „splatila jsem mu laskavost, ale tímto způsobem nehodlám spolupracovat vůbec s nikým! Je to jasné?“

„Tvoje škoda,“ ušklíbl se Hasan.

Hanka se otočila a zamířila ke svému sedátku. Byla ráda, že má tuhle záležitost z krku. Do začátku hodiny zbývalo už jen pět minut. Využila je k tomu, aby se v duchu vrátila do okamžiku, kdy zahlédla starý svitek, který kluci tak střežili. Ten zlomek vteřiny, kdy ho zahlédla, stačil k tomu, aby si mohla magicky vyvolat onen správný okamžik a zafixovat si do paměti vizualizaci svitku. Nyní si byla jistá, že si i večer přesně vybaví to, co viděla. Když se bude hodně snažit, možná dokáže svou vzpomínku magicky přenést i na čistý papír jako otisk. Na nic víc už neměla čas, protože do třídy vstoupil Terignavan a ona pozorně naslouchala, jak vypráví o sektě draků, která se neúspěšně snažila přeorientovat na vegetariánské stravování.

K podrobnějšímu prohlédnutí svitku se Hanka dostala až v úterý večer. Těšila se na něco zajímavého, ale poté, co spolu se Sváťou prohlédla nákres, se dočkala akorát zklamání. Byl to nákres jakéhosi neobvyklého kompasu s nápisem DOMITOROSKOP 12. Popisek v drakonštině byl stručný. Upozorňoval uživatele, že používání přístroje je omezeno na nezbytně nutné případy a každé zneužití bude domitorem trestáno dle jeho uvážení. Ani ona, ani její kamarád z toho nebyli moudří. Růžice kompasu byla bez popisků, jen místo severu byl zobrazen maličký symbol draka a nějaké slovo. To bylo ale částečně poškozeno a dalo se z něj přečíst jen pár písmen: Habe...r...ur.

„Co znamená slovo domitor?“ podívala se Hanka tázavě na kamaráda.

„Moje hodinky říkají, že to v drakonské terminologii znamená vládce.“

„Jaký vládce? Vládce draků?“

„Hm, žádné podrobnější informace nejsou k dispozici. A slovo domitoroskop prý vůbec není ve slovníku.“

„Takže ani nezjistíme, k čemu tenhle divný kompas vlastně je.“

„Přesně tak. Nic, co by dávalo smysl, mě nenapadá. Dneska tomu na kloub nepřijdeme. Leda, že by ses zeptala těch svých spolužáků z drakonštiny.“

„To ani náhodu! Zase by po mně chtěli nějakou protislužbu.“

„Tak to zatím schovej, můžeme se na to poptat u nás během prázdnin.“

Prázdniny! To báječné slovíčko příjemně pošimralo jejich mysl. Na poslední dva týdny v listopadu se oba těšili jako malí. Bude skvělé se zase vrátit do známého vlídného prostředí a na chvilku zapomenout na pochmurný Pastek. To ještě Hanka netušila, že tyhle prázdniny stráví nedaleko odsud ve velice zvláštní společnosti.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: