Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Lídino tajemství

Sváťa se z prázdnin vrátil už v sobotu večer. Jako by se s jeho příchodem celý podkrovní byt rozzářil. Vtrhl dovnitř rozesmátý, s velkou taškou sušenek, oříšků, ovoce a čokolády. Odhodlaně svoje zavazadlo bránil před Hankou, která do něj hned chtěla nahlédnout. Milostivě jí na uvítanou přidělil jednu čokoládu, ovoce vyndal na mísu a zbytek zásob křečkovsky uschoval do své ložnice.

„Myslel jsem, že nemáš sladké ráda,“ překvapeně sledoval, jak v kamarádce darovaná čokoláda rychle mizí.

„Na rozdíl od tebe,“ olízla si prsty, „jsem dva týdny téměř hladověla.“

„U draků ti nedali najíst?“ zarazil se a nebyl si jist, zda si z něj Hanka neutahuje.

„No, občas to tam bylo trochu složitější,“ pokrčila rameny a začala vyprávět. Sváťa pozorně naslouchal a pak doběhl ještě pro jednu čokoládu a oříšky.

„Promiň, to jsem netušil,“ omluvně dobroty přistrčil přes stůl před Hanku. Pak začal pro změnu vyprávět on, co je nového doma a v Santareně. Když Hanka vyzvídala, co říkal Plam, Sváťa jen s úsměvem zavrtěl hlavou: „To ti povím až zítra, protože bychom jinak ani nešli spát. Ty jsi měla dneska náročný den a já taky. Takže vydrž, všechno se postupně dozvíš.“

„To není fér mě takhle napínat,“ udělala na něj ublížený kukuč, ale nezlobila se. Uznala, že má pravdu, že i ona už se těší do své zdejší postýlky. A představa, že může zítra vstávat, až se jí bude chtít, v ní vzbuzovala téměř euforii. Jak málo někdy stačí k tomu, aby se člověk cítil šťastný.

Nedělní ráno si zasloužilo své jméno. Venku bylo mrazivo, ale uvnitř se teplota díky magii zdejšího domu držela na velmi příjemné hladině. Sice si mohli zapálit oheň v krbu, ale to bylo spíš na efekt než kvůli zimě.

„Chceš snídani do postele?“ zaťukal na ni Sváťa. Chvíli o jeho nabídce velice vážně uvažovala, ale pak vyskočila a rychle se oblékla. Lépe se jim bude mluvit u stolu.

Sváťa začal o setkání s Plamem vyprávět ještě s plnou pusou.

„To víš, chtěl o tobě vědět úplně všechno, když si tenhle školní rok nemůžete povídat jako obvykle. Tak jsem mu postupně vylíčil všechno, na co jsem si vzpomněl, a nakonec jsem se vytasil s tím okopírovaným obrázkem domitoroskopu. Plam z toho taky nebyl dvakrát moudrý, ale slíbil mi, že se na to někoho zeptá.“

„A koho se na to ptal?“

„Jednoho dračího archiváře. Prý na něj musel použít drobnou magickou motivaci, aby byl vůbec ochoten o tom hovořit.“

„No jo, jemná kouzla, to je něco, co Plam skvěle ovládá,“ zasmála se Hanka, „ostatní draci jsou zvyklí na silnější magii a jeho specialit si obvykle ani nevšimnou.“

„Podle toho, co archivář vyprávěl, je domitoroskop zařízení, které v případě potřeby dokáže najít Pána pokladů.“

„Najít Pána pokladů? Co je to za blbost,“ podivila se Hanka, „copak on se někde schovává?“

„Víš co? Tak já ti to celé vylíčím od začátku, tak jak to vyprávěl Plam,“ dopil Sváťa kakao a pak pokračoval.

„Současným pánem draků je Habeturdeur. Když zvítězil nad svým předchůdcem, žil prý nějakou dobu celkem klidně na území svého rodného hnízda. Jenže jak šel čas, začali ho tam vyhledávat mladí silní draci, aby si s ním změřili své síly. Nic nepomohlo, že jich pár zabil, přilétali stále další a další. Znechucený vládce draků se odstěhoval a usídlil se stranou od ostatních. Jenže ti, co s ním chtěli bojovat, ho zase našli. To už se naštval a začal se skrývat. Jenže proti tomu oficiálně protestovalo několik dračích hnízd. Prý by Pán pokladů měl být k zastižení vždy, když je třeba projednat něco důležitého. Říkali: jako vládce draků by měl v těchto situacích vládnout a ne se schovávat. Proto Habeturdeur vymyslel domitoroskop a nechal ho v opatrování svému rodnému hnízdu. Jenže zase se našel nějaký vykuk, který domitoroskop ukradl, aby mohl vyzvat Pána pokladů na souboj.“

„Koukám, že to pán draků nemá jednoduché,“ ušklíbla se Hanka.

„To nemá. Ale je to prý drak značně inteligentní s vysoce vyvinutým sedmým smyslem. Proto domitoroskop zdokonalil a vytvořil jich celkem třináct. Na dračím shromáždění přístroje rozdal tak, aby v těch největších důležitých lokalitách byl vždy aspoň jeden. Upozornil draky, že pouze jeden z rozdaných přístrojů bude ukazovat na Pána pokladů. Ostatní budou zaměřeny na draky, kteří s ním nemají nic společného. Ostatní měli tendenci reptat, ale Habeturdeur je uklidnil, že jakmile někdo začne kterýkoliv z přístrojů používat, on se to zaručeně dozví a přijde se osobně přesvědčit, co se objevilo za problém. Pokud ale domitoroskop někdo vezme z legrace nebo z rozmaru, může od něj očekávat nepříjemný trest. A jestliže s ním některý drak bude chtít zápasit o titul Pána pokladů, musí nejdřív prokázat dostatek inteligence a schopností tím, že ho i v těchto ztížených podmínkách dokáže najít. S tím ostatní souhlasili.“

„A co ten nákres? Ten taky dělal pán draků?“

„O tom archivář nic netušil. Každý Uznaný starší samozřejmě ví, kde se nachází nejbližší domitoroskop a žádný nákres k tomu nepotřebuje.“

„To je vážně divné. Ten nákres musel vytvořit drak nebo někdo, komu o tom drak vyprávěl.“ „Nebo ukradli svitek přímo z dílny Pána pokladů...“

„Ale lidem přece domitoroskop k ničemu není.“

„Nezapomeň, Hanko, že v Pasteku si draci vychovávají svoje služebníky. Třeba Hasan a jeho kamarádi pracují pro draka, který by rád pána draků objevil.“

„Ale to by pak znamenalo, že ten drak ještě domitoroskop nenašel. Že ho možná teprve hledá.“

„... a že to není nic oficiálního, protože v tom případě by ho hledat nemusel a normálně by se zeptal Uznaného staršího ze svého hnízda.“

„Nebo se mýlíme a jde jen o to, že kluci našli či ukradli zajímavý starý svitek,“ pokrčila rameny Hanka, „a pátrají po tom, co je na něm namalované.“

„Tak by to taky mohlo být,“ uznal Sváťa.

„A kde jsi našla tohle?“ zaťukal prstem na sešit, který Hanka objevila minulou neděli.

„Ále, trochu jsem tu uklízela a našla při tom takovou primitivní skrýš. Asi to patřilo Herbichlovu vnukovi.“

„A co na to říkáš?“

„Jenom jsem to prolistovala. Nějaké ručně kreslené mapky,“ pokrčila rameny, „moc práce si s nimi nedal.“

„Je to s tebou možné? Najdeš ve skrýši takový poklad a ani se neobtěžuješ si ho pořádně prohlédnout,“ nechápal Sváťa.

„Našel jsi tam něco zajímavého?“

„Něco mimořádně zajímavého. Správně bych tě měl nechat, abys na to přišla sama. Ale kdo ví, jak dlouho by ti to trvalo. Je to tak senzační objev, že bych určitě nevydržel čekat. Chci si o tom promluvit hned. A možná bychom to mohli i vyzkoušet.“

„Co vyzkoušet?“ nechápala Hanka.

„Copak to nevidíš? To nejsou jen mapky. Když si je dobře prohlédneš magickým zrakem... No tak to proboha zkus. Už vidíš symbol? Přece z toho úplně svítí!“ Sváťa skoro nadskakoval nadšením, zatímco se Hanka vedle něj pokoušela soustředit na kresbu.

„No jo, máš pravdu, už to vidím.“

„Mám nápad,“ přitáhl si Sváťa sešit blíž k sobě. Opatrně se prstem dotkl mapky a vzápětí i šupinky na pásku svých hodinek. Hanka spatřila, jak na šupince zasvětélkoval nový, právě přenesený symbol.

„To je senzace,“ dál se rozplýval její kamarád, „s tímhle se dostaneme skoro všude. Už vůbec nebudeme muset používat hopsací sál. Ani do města už nemusíme chodit pěšky.“

„Nechodili jsme pěšky, máme tu přece prkno,“ dotčeně namítla Hanka, ale Sváťa ji vůbec neposlouchal a ťukal symboly jeden za druhým do své šupinky. U obrázku sadu se zarazil a otočil se na Hanku: „Sem bych se moc rád podíval.“

„Proč ne. Můžeme to zkusit,“ nechtěla mu kazit radost.

„Jenom tam nakoukneme a hned se vrátíme,“ nedočkavě na podlaze vykouzlil světelný kruh a pokynul kamarádce, aby do něj vstoupila. Sám ji hned následoval.

Ocitli se v rozlehlé zahradě. Stáli uprostřed křoví, které jako pás oddělovalo část se záhony od ovocného sadu.

„Tý jo, to je dračí ovoce,“ šeptal vzrušeně Sváťa, když se rozhlédl, „počkej, utrhnu si jeden plod.“

„Mám nepříjemný pocit za krkem. Moc bych nedala za to, že je to tu hlídané,“ nervózně pátrala po nějakém zabezpečovacím kouzlu.

„Neblázni,“ chtěla zarazit kamaráda, který právě uškubl kulatý plod podobný malému melounu. Až ji tělo zabrnělo probuzenou magií.

„Rychle pryč! Mizíme,“ houkla na Sváťu a rychle načrtla světelný kruh. Ani se pořádně nepodívala na symbol, který použila. Její kamarád ten magický poplach cítil také. Nezaváhal a s rozběhem hupsl do kruhu. V mžiku vykroužila druhý a oba stáli na školním pozemku před Rohanovou dílnou.

„Kde to jsme?“ zarazil se Sváťa. „Myslel jsem, že nás hodíš domů.“

„Možná sis nevšiml, ale já jsem si zatím nestihla opsat symboly ze sešitu. Domů nás musíš dostat ty.“

„Tak jo,“ dotkl se Sváťa své šupinky, ale světelný kruh se mu vykouzlit nepodařilo. Pak zkusil jiný symbol, ale se stejným výsledkem.

„Nejde mi to,“ pokrčil nešťastně rameny, „budeme odtud muset pěšky.“

„Zkusím nás přesunout aspoň k východu ze školy,“ dotkla se své šupinky Hanka. Na světelný kruh se ale nezmohla ani ona. Omluvně pokrčila rameny a zapátrala v paměti, kterým směrem by měli vyrazit, když vtom se za nimi ozval drsný hlas.

„Ale, ale, copak tu naši studenti pohledávají v neděli?“

Trpaslík nevypadal potěšeně, že je tu vidí. Na jejich pozdrav vůbec neodpověděl. Jen čekal na vysvětlení.

„Omlouvám se, pane profesore. Ve zmatku jsem použila šupinku a netušila jsem, že tu v neděli nefunguje.“

„Ve zmatku povídáš? A copak to má ten tvůj kamarád v ruce? Není to náhodou dračí ovoce?“

„No, on... my... jaksi...“

„Předpokládám, že ho ukradl, protože na tržišti se neprodává. Takže se co nevidět mohu těšit na návštěvu strážců sadu. Doufám nečekáte, že vám za to poděkuji.“

„Opravdu si ho nikdo nesmí utrhnout?“ zaraženě se zeptal Sváťa a podával plod trpaslíkovi. Ten si ho vzal a prohlédl ho ze všech stran.

„No jo, už jsou skoro zralé,“ konstatoval jakoby pro sebe.

„Ještě jednou se omlouvám,“ nevěděla Hanka, co na to říct. Pak rychle dodala: „Mám vás pozdravovat od Leona Fraska.“

Trpaslík přikývl, ale mračit se nepřestal.

„Dobrá, když už jste tady, pojďte na kafe a zákusek. Dejme tomu, že jsem vás na dnešek pozval, abych vám taky vyřídil jeden pozdrav. Od Zachariáše.“

Trpaslík strčil ovoce do kapsy a kývl, aby ho následovali. Prošli kolem jeho dílny dál do skal, kde po pohodlném schodišti sestoupili do jakéhosi skalního doupěte. Trochu to tu připomínalo obydlí jejich santarenského trpasličího přítele. Hanka si nemohla vzpomenout, že by v přítomnosti Rohana někdy vyslovila Zachariášovo jméno. Odkud ho asi zná?

Jako by trpaslík odposlouchával její myšlenky, odpověděl na otázku dřív, než ji stihla vyslovit nahlas.

„Využil jsem prázdniny k prohlídce Santareny a ubytoval se v Kouzelných zahradách. Zvláštní náhoda. Jak jsem zjistil, tamější hoteliér vás zná. Domluvili jsme spolu nějaký obchod ohledně kamenů a medoviny. Užitečná návštěva.“

Jestli Hanka profesora Rohana z něčeho nepodezírala, tak to byl zájem o turistiku. Zato si dovedla velice živě představit, že ho do Santareny zavedla zvědavost. Pokud si vzpomínala, tak výraz falanské močály slyšela jen od Zachariáše a Vrona. Bude se jich muset někdy zeptat, kde k němu přišli. Jestliže je to něco, co patří výhradně do trpasličího slangu, pak by bylo jasné, co Rohana přimělo k cestě do Santareny. Trpaslíci žijící ve městech mezi lidmi bývají obvykle zdatní obchodníci a není od věci se s nimi seznámit. Zvlášť když jeden žije v Pasteku, kde je tak draho.

„To vážně úžasná náhoda, že jste potkal právě našeho přítele,“ skočil na to Rohanovi Sváťa, „on je moc fajn a moc nám pomáhá.“

„A má skvělou medovinu,“ kývl jejich hostitel a šoupl před ně velkou mísu s buchtami. Velikost buchet byla poněkud nadstandardní. Ač na ně měla Hanka chuť, rozhodně se necítila na to, aby některou z nich zkonzumovala celou.

„Dáte si kafe nebo horkou čokoládu?“ zeptal se Rohan.

„Čokoládu,“ vydechl nadšeně Sváťa. Hanka zapřemýšlela, jaká asi bude velikost hrnku.

„Já bych prosila jen nějaký malý šálek kávy,“ pípla nesměle.

„Jo, šálek,“ zafuněl trpaslík a sáhl pro čtvrtlitrák. Před Sváťu pak postavil skoro hrnec s čokoládou. Pozorovala kamaráda, kterého to ani v nejmenším nezarazilo. Navíc sáhl po buchtě. Pak se šibalsky podíval po Hance, ulomil z ní asi třetinu a tu jí podal.

Omluvně pokrčil rameny směrem k Rohanovi: „To máte těžký. Ona jí jako vrabec a jak ji tak znám, ani by kvůli tomu vaše buchty neochutnala. A to by byla fakt škoda.“

Rohan to nekomentoval, protože i on si právě ukousl pořádné sousto a labužnicky ho zapíjel kafem. Jen jeho pohled o něco zvlídněl, když viděl, jak mladíkovi chutná.

Někde v jejich blízkosti se zachvěla magie.

„To je dobrý. Já to vyřídím,“ zdvihl se trpaslík a zamířil ke dveřím.

V minutě byl zpět a skoro se pochechtával: „No jo, hlídači. Vysvětlil jsem jim, že zabloudili.“

Posadil se zpět k nedojedené buchtě. Než do ní kousl, požádal Hanku, aby mu povyprávěla o konfliktu s Kvidem.

„Copak už o tom opravdu ví celé město?“ zachmuřila se, ale trpaslíkově žádosti vyhověla.

„Uzemníš nejmocnějšího muže zdejšího kraje a divíš se, že si o tom cvrlikají vrabci na střeše?“ ušklíbl se vesele profesor.

„Chtěla jsem se mu omluvit, ale nešlo to.“

„I kdyby to šlo, myslím, že by ti stejně neodpustil,“ lokl si trpaslík kafe, „takhle ses aspoň neshodila před draky. Osobně si myslím, že zdejší drago profesoři návrh na tvé vyloučení ze školy zamítnou. Což ovšem neznamená, že to budeš mít snadné. Příznivci Kruhu se tě nejspíš pokusí vyprovokovat k nějaké nepředloženosti. Jakmile někoho ze spolužáků magicky napadneš, nebo se dopustíš nějakého jiného vážnějšího přestupku, máš to spočítané.“

„Proč by někoho napadala? Žádné spory tu s nikým nemáme,“ zamračil se Sváťa.

„Neměli jste. Zatím,“ skepticky konstatoval Rohan.

„Asi už bychom vás neměli zdržovat,“ nadhodila Hanka, když si všimla, že její kamarád právě statečně dopil kakao.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny trpaslík, „tak pojďte ven. Uvolním vám cestu ze školy.“

Když se přesunuli na volné prostranství, trpaslík pro ně vytvořil světelný kruh, který je přenesl na ulici poblíž vstupu do školy. Dračí ovoce jim k Sváťově lítosti nevrátil.

Jestli Hanka čekala, že se o ní a jejím provinění bude ve škole po skončení prázdnin jednat a hovořit, nedočkala se. Žádnou větší reakci okolí nepostřehla. Vyučování probíhalo normálně, žádný z profesorů se o ničem ani nezmínil, jedině snad Lída se začala chovat mírně odtažitě. Jakoby tím pobytem u draků o kousek dospěla. Rozkvetla a stouplo jí sebevědomí. Toho si všimli i její spolužáci a začali ji víc obletovat. V drakonštině udělala až neuvěřitelný pokrok. Doučovací hodiny sice úplně nezrušila, ale oznámila Sváťovi, že bude stačit, když se budou scházet pouze jednou týdně ve středu. Hanka měla nepříjemný pocit, že kamarádství mezi ní a Lídou o dost ochladlo. Nechápala, čím to je. Že by ji Naomi zase u Lídy pomluvila? Zamyšleně sledovala, jak se její chráněnka opět přimkla ke své staré kamarádce a obě teď připomínaly nerozlučnou dvojici. Oč jednodušší je kamarádit se s kluky, pomyslela si Hanka. Tam se člověk pohádá, popere a hned se všechno vyjasní. Pak nad tím mávla rukou a rozhodla se chovat, jako by nic neobvyklého nepozorovala. Vnucovat se Lídě rozhodně nebude, aby ji ještě nakonec neodehnala úplně.

Začátkem druhého prosincového týdne Hanka onemocněla. Bylo zvláštní, že si toho nevšimla ani ona ani Sváťa. Provalilo se to při hodině matematiky, kdy se spolužačka sedící za Hankou přihlásila o slovo a požádala Teuklina, aby ji přesadil dál od Vronové, že se nechce nakazit.

Profesor k nim přistoupil blíž a pozorně se zadíval na Hanku.

„No jo, květnice,“ řekl znechuceně, „sbal si věci, Vronová, a přesuň se domů. Do konce týdne jsi omluvena z vyučování.“

Hanka naprosto nechápala, o čem je řeč. Když ale viděla, jak se od ní odtahují i další spolužáci, bez námitek poslechla. Vyběhla na chodbu a poprvé za celou dobu nastavila obrazec své šupinky přímo na přesun do bytu. Od příhody v sadu s dračím ovocem odložili se Sváťou praktické vyzkoušení nových symbolů z nalezeného sešitu na neurčito. Nyní ale chtěla být ze školy pryč co nejdřív, aby mohla zjistit, co se to s ní vlastně děje.

Když po přesunu doskočila na zem, hned věděla, že použití symbolu domova nebyl zrovna nejšťastnější nápad. Neocitla se totiž nahoře v podkroví, ale stála uprostřed Herbichlova bytu. Vzápětí na ni zaútočil Avisir. Marně na něj ječela: „Copak mě nepoznáváš, ty hloupej ptáku?“

Musela se zároveň bránit a zároveň hasit to, spiripyrovy ohnivé flusance zapálily. Cítila neobvyklou únavu, a když se jednu chvíli koukla na svou ruku, vyděsila se. Na kůži jí vykvetly jedovatě barevné fleky.

Náhle se v místnosti zhmotnil Herbichlos. Zatím ho znala jako zasmušilého klidného muže, který mnoho emocí neprojevuje. Teď z něj ale sálal vztek a doslova sršel rozhořčením.

„Co tu děláš a jak jsi se sem dostala?!“ cedil mezi zuby a Hanka měla obavu, že zaútočí a ona se bude muset chránit nejen před útoky Avisira.

Pak se ale vibrující magie kolem něj o fous zklidnila a Hanka sebrala odvahu k odpovědi.

„Pospíchala jsem domů, tak jsem použila šupinku,“ ťukla do hodinek a aktivovala symbol připomínající židli, který podle sešitu patřil ke zdejšímu domu.

„Odkud máš ten symbol?“ zeptal se Herbichlos už klidnějším tónem a Avisira, který se mu přesunul na rameno, chytil za krk, aby mu znemožnil další ohnivé útoky.

„Našli jsme při úklidu sešit vašeho vnuka,“ neochotně přiznala pravdu Hanka.

„Takže on ho ten hlupák nezničil?! Já ho přetrhnu jak hada,“ zamumlal zlostně, ale už to byl jen zlomek zlosti, která s ním lomcovala při příchodu. Dívka nechala pohasnout své magické štíty a unaveně svěsila ramena.

„Hned mi ten sešit přineseš! Ne, počkej, radši půjdu s tebou nahoru osobně,“ pustil spiripyrův krk a odložil přiškrceného ptáka na jeho samorost. Hanka si jen okrajově všimla, jak se jeho peříčka na hlavě duhově zatřpytila.

„A co je tohle?“ otočil si ji Herbichlos k oknu, aby na dívku lépe viděl. „Ty snad máš květnice!“

„Jestli narážíte na barevné skvrny, co mám na rukou, tak asi ano,“ připustila unaveně.

„Kdes k tomu přišla?“

„To fakticky netuším. Nikdy jsem o téhle nemoci neslyšela. Ani nevím, jak moc je nakažlivá. Ale soudě podle reakce mých spolužáků, se domýšlím, že určitě ano.“

„Hlavně mi tu na nic nesahej, je to nemoc špinavých rukou,“ zavrčel knihovník a po ruce, kterou se Hanky dotkl, se mu rozběhly magické plameny. Sykl bolestí a pak si ruku zchladil studenou vodou.

„Na tři dni se zavři do pokoje, ať k tobě kamarád vůbec nechodí. Hlavně to nezkoušej léčit magicky, jinak ti ty skvrny na kůži zůstanou několik měsíců. Čtvrtý den už bys pro své okolí neměla být nakažlivá. Jen budeš kapku barevná. Ale to časem zmizí samo.“

Podruhé už na ni nesáhl, jen ji pobídl gestem: „A teď mě doveď k tomu sešitu!“

Šel jí v patách až nahoru do podkroví. Sešit se povaloval mezi knihami na stole a Herbichlos do něj zamračeně nahlédl a pak ho hodil do krbu. Použil na něj silnější spalovací kouzlo, než bylo nutné. Navíc ještě botou rozdrtil popel, který po papíru zbyl.

„A teď mi ukaž všechny symboly, které máš na hodinkách!“ nařídil přísně.

Kdyby byla Hanka v kondici, možná by se hádala, ale dnes bez námitek poslechla. Muž vytáhl z lemu saka tenkou hůlku a tak, aby se dívky ani nedotkl, použil na symboly, které pocházely ze zničeného sešitu, jakési neznámé likvidační kouzlo. Zarazil se až u posledního znaku.

„Symbol, který vede ke mně domů, si zatím můžeš nechat. Budu s tím počítat a řeknu Avisirovi, že patříš mezi zvané.“

„Nechtěla jsem...“ začala se Hanka omlouvat, ale muž ji gestem umlčel.

„Musím zpátky do školy. Ty si zalez do postele a nedělej hlouposti.“

Ani se nenamáhal odejít z místnosti. Jen na podlaze vyvolal stříbrný kruh a důstojným hopsnutím zmizel.

Hanka přistoupila k zrcadlu a skoro couvla leknutím. I na tváři jí začaly vyskakovat skvrny všech barev a vypadala, jako když se chystá na maškarní. Ještě zkontrolovala břicho. To bylo ještě barevnější. Unaveně se dosoukala do koupelny a pak do postele.

V následujících dnech zjistila, že se jí chce spát skoro pořád. Sváťa navzdory doporučení do jejího pokoje chodil, nosil jí pití a jídlo, které vždy po probuzení našla na stolku.

V pátek ráno konečně zase pocítila, jak se jí vrací síla. Vstala, oblékla se a šla kamarádovi dělat společnost u snídaně. Přivítal ji úsměvem. Když ale veselé ohníčky v jeho očích nemizely ani během jídla, Hanka znervózněla: „Co je?“

„Rozkvetla jsi přímo do krásy,“ znovu se neubránil úsměvu. Hanka se vrhla k zrcadlu. Sáhla si na tvář, aby se ujistila, že vidí opravdu jen sama sebe. Velké barevné fleky začaly mizet, ale jejich ústup se projevoval zvláštním způsobem. Rozpadly se totiž na spoustu drobných skvrnek, které světlaly od středu ke kraji. Její tvář opravdu připomínala rozkvetlou louku.

„Hlavně na to nezkoušej žádnou magii, jinak ti to zůstane na tváři mnohem déle,“ varoval ji Sváťa. „Já osobně si myslím, že ti to docela sluší,“ prohlásil nevinně, jako by si Hančina nevrlého pohledu, kterým po něm šlehla, ani nevšiml.

Celý týden po návratu do školy Hanka musela strpět záplavu posměšků a vtípků, které si spolužáci při pohledu na její rozkvetlou tvář nedokázali odpustit. Dokonce ani Lída se jí nezastala. Hihňala se s Naomi na společných hodinách a Hance bylo jasné, že je to většinou na její účet. Naštěstí už všechno začínalo blednout a vracet se do normálu.

Jednoho prosincového dne Hanka konečně objevila příčinu, proč se jí Lída po návratu od draků tak odcizila. Kamarádka měla tuniku se širokými rukávy, a jak zvedla ruce, aby si upravila vlasy, Hanka na její ruce zahlédla zelený dračí cejch. Chytila ji za ruku a téměř hrubě ji otočila k sobě.

„Ty máš cejch?!“ nemohla uvěřit, že se Lída dala označkovat.

„No jasně!“ ušklíbla se. „Na rozdíl od tebe jsem nezaváhala ani vteřinu, když mi to Bohantyr nabídl. Byla bych blbá, kdybych to odmítla. Ani netušíš, jaké možnosti tu má člověk s cejchem.“

„Ty ses zbláznila!“ vyjela na ni Hanka, ale blondýnka ji poctila jen soucitným úšklebkem.

Naomi, vyburcovaná hlasitým hovorem, se přišla kouknout, co se děje. Hanka měla pocit, že se na ni dívá jako nežádoucí domácí hmyz.

„No vidíš, co jsem ti říkala?“ vzala Naomi Lídu kolem ramen. „Ona je úplně pitomá. Bála se cejchu a teď ti závidí. Vykašli se na ni. Ty teď patříš mezi elitu a ona ať se jde klouzat.“

Ten den Lída zrušila i zbývající doučovací hodinu drakonštiny. Hanka měla pocit, že ve své misi těžce selhává. Pokud bude Lída něco divného provádět, možná už se to ani nedozví. A navíc ten cejch. Vlastně je to její vina, že Lídě domluvila pobyt v dračích lázních. Co na to asi řekne její děda? O tom, co řeknou ochránci, ani přemýšlet nechtěla. Bílý flíček na jejím prstenu zatím barvu nezměnil, ale stejně se cítila provinile.

Když se o tom večer zmínila Sváťovi, byl její kamarád stejně šokovaný jako ona.

„Bohantyr je velice rozumný drak,“ vzdychla Hanka, „ale být celý život jeho vazalem, to fakt neumím představit.“

„Taky bych o takovou vyhlídku nestál,“ souhlasně pokyvoval Sváťa, „i když na druhou stranu by to člověku otevřelo možnost mrknout se do spodní části zdejší knihovny. Ptal jsem se Herbichla, jestli není možné získat nějakou výjimku, ale prý to nejde. Škoda.“

Druhý den přitáhl Sváťa domů mimořádně tlustou bichli o dračím cejchování, takže s ním večer vůbec nebyla řeč. Tak si zašla dolů vypůjčit Avisira, aby se něčím zabavila.

Následující den ráno měl kamarád oči celé červené.

„Snad jsi nečetl celou noc,“ dobírala si ho a vlastně ji ani příliš nepřekvapilo, když přikývl.

„A co ses dozvěděl zajímavého?“

„Lída udělala dobře, že se nechala ocejchovat,“ odpověděl unaveně.

„Cože?!“ nechtěla Hanka věřit vlastním uším.

„Chceš říct, že jsem se taky měla nechat ocejchovat?!“

„Ne. U tebe je to něco jiného. Ty už by ses cejchu nezbavila. Ona ale není plnoletá. To znamená, že její cejch se dá definovat jen jako dočasný. Pro ni je to pocta, ale ne celoživotní závazek. Pokud si ho totiž mezi sedmnáctým a osmnáctým rokem nenechá od draka potvrdit, cejch sám od sebe zmizí jako tvoje květnice.“

„Opravdu? To jsem nevěděla,“ zamumlala Hanka a napadlo ji, kolik asi ještě neví věcí o zdejších zvyklostech. Možná by se měla začít zajímat i o Kruh dračího oka. Jakmile si vzpomněla na Kvida, lehce ji zamrazilo v zádech. Jako by ji její intuice před něčím varovala. Rychle své obavy zahnala a trochu se jí ulevilo, že Lídina pošetilost nejspíš nebude mít trvalé následky.

„Ty, Hanko, co myslíš, že by stalo, kdybych o cejch požádal Plama?“ trochu nesměle se zeptal Sváťa.

Nevěřícně se na něj podívala. Ale kamarád to pravděpodobně myslel smrtelně vážně. Trochu se nad tím zamyslela. Ještě mu nebylo ani šestnáct. Pokud ta kniha říká o cejchu pravdu, vlastně by to do budoucna skoro nic neznamenalo. Uměla si představit, jak moc se Sváťa touží dostat do speciálního patra knihovny. Ale bude Plam ochoten se v téhle záležitosti angažovat? A umí to vůbec?

„O Vánocích bychom se s ním mohli zkusit setkat,“ navrhl, když ho Hanka nezarazila hned po vyslovení tohoto téměř kacířského nápadu.

„Nejsem si jistá, jestli to půjde,“ pokrčila nerozhodně rameny.

„Vezmu s sebou tuhle knihu,“ tvář se mu rozzářila směsicí odhodlání a nadšení, „a když bude potřeba, tak ji Plamovi přečtu. Myslím, že je v ní všechno, co potřebujeme vědět.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: