Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

P’ujibovy sny

Hanka prošla branou ke své rodině jednorožců a s velkou radostí se nadechla chladné svěží vůně. Byla tu zima a zároveň nebyla. Navzdory chladu se cítila příjemně a krásně. Její stádo ji opatrně zdravilo a vítalo domů. Jednorožci se snažili nezahltit její mysl hromadným kontaktem, a přitom většina z nich měla potřebu ji pozdravit po tak dlouhé nepřítomnosti. Jako odezvu nechala ve své mysli naplno proběhnout příjemné pocity z návratu.

R’íhan a L’gala vyčkali, až jim stádo dopřeje trochu soukromí, a teprve pak se objevili, aby ji uvítali osobně.

„Jestli se chceš nejdřív trochu projít, promluvíme si později,“ vybídl ji R’íhan, který dovedl vycítit její rozpoložení. Byla mu vděčná za to, že jí hned po návratu dopřál čas na procházku a nezačal hned vyzvídat, co je nového, jak by to udělali lidé.

Za okruhem R’íhanova domova už ležel sníh a Hanka, která si sem nevzala teplé oblečení, musela sáhnout po magické energii, aby z ní kolem sebe vytvořila hřejivou vrstvičku. Vděčně si vzpomněla na Teuklina, který po nich požadoval, aby se naučili kvůli neviditelnosti kontrolovat povrch svého těla a místo ochranné koule používat jen tenkou vrstvu kolem pokožky. Teprve nyní ocenila, o kolik méně magie na to potřebuje. Také tolik nerušila les kolem sebe.

Uvolnila svou mysl a nechala ji splynout s magií na území jednorožců. Její duši zaplavil klid a mír. Chvíli si ten pocit jen tak užívala a pak v duchu pomocí dračí komunikace oslovila Plama. Konečně měli pro sebe dost času. Drak Hance vylíčil, jak se vrátil zpět do hnízda a do rodné jeskyně, která mu každým svým zákoutím připomíná matku. Naštěstí tam všechno zůstalo přesně tak, jako ve chvíli, kdy odtud s matkou odešel, takže momentálně bydlel ve veškerém pohodlí. Také začal podrobně zkoumat matčinu knihovnu a několikrát už dokonce hlídal dráče svého bratra. Sistin, jako nový Uznaný starší, Plama beze slova přijal zpět do dračí komunity a zaštítil ho svou autoritou. Plam zapadl zpátky mezi své vrstevníky a zapojil se do běžné výuky. Nikdo se mu tu nesmál ani nepoškleboval. Možná v tom svou roli sehrála i Horova autorita. Pak spolu probrali Hančiny zážitky v Pasteku. Nakonec musel komunikaci ukončit její dračí přítel, aby stihl závody v letové akrobacii, které jeho hnízdo pořádalo pro mladé. Vtom si Hanka vzpomněla na to, co slíbila Sváťovi.

„Ty, Plame, já vím, že to černí draci nedělají, ale uměl bys vytvořit cejch? Myslím pro člověka?“

„To myslíš vážně?“ nevěřil drak vlastním uším.

„Jistě, jinak bych se na to neptala. Mohli bychom se sejít v úterý u matčina hrobu?“

„Sejdu se moc rád, ale... No, víš, teď už musím letět. V úterý si o tom spolu promluvíme.“

Hanka vnímala Plamův odchod ze své mysli skoro jako ztrátu. To, že byla nucena částečně skrývat svou identitu a nemohla s ním komunikovat častěji, jí dost vadilo. Skoro si přála, aby už její poslání v Pasteku skončilo. Mírnou oklikou zatočila zpět k domovu. Najednou zaslechla známý zvuk, otočila se do směru, odkud zazněl dusot a vzápětí už objímala krk svého jednorožčího brášky.

Napůl očekávala, že si jako obvykle bude chtít hrát a aspoň chvilku se honit po lese. Jenže její čtyřnohý bráška tentokrát ladně srovnal krok s jejím a jen se občas lehce hlavou dotýkal Hančina ramena. K rodičům došli skoro mlčky. Dívce vrtala hlavou P’ujibova proměna. Že už by dospíval? Nevěděla přesně, jak je to u jednorožců, ale možné by to bylo. Vždyť i ona se změnila.

„Už se moc těšíme na tvoje vyprávění,“ ujistila ji L’gala vřele, když si dívka udělala pohodlí, aby mohla vypovědět, co zažila. Hanka je nezklamala a vzala to pěkně od podlahy se všemi podrobnostmi. Vynechala akorát chvíle, kdy se ocitla na pochybách ohledně své mise pro ochránce. O těch si raději promluví s R’íhanem až později mezi čtyřma očima.

Její čtyřnohý otec jako obvykle přesně vycítil, co má za lubem a vyřešil to velice jednoduše. Po večeři na svou lidskou dceru kývl: „Pojď se se mnou projít, H’anaríjo. Pokud nepohrdneš mými radami, probereme to ještě dnes. Asi ti bude příjemnější, když si to vyříkáme mezi sebou jen my dva.“

Tentokrát Hanka nemusela kouzlit proti zimě, protože jednorožec s tmavou skvrnkou na krku se o její pohodlí beze slova postaral.

Hanka otevřela otci svou mysl a využila schopnosti jednorožců komunikovat přímo myšlenkami, ve kterých se zrcadlily i emoce. Ušetřilo jí to dlouhé vysvětlování a R’íhan velice dobře cítil, co ji trápí.

„Jsi ještě mladá a stále se máš co učit,“ vlídně odpověděl na její obavu, že nemá na zadaný úkol patřičné schopnosti, „myslím, že ani samotní ochránci od tebe nečekají žádné zázraky. Udělej prostě to nejlepší, co zvládneš a co tě napadne. Věřím, že to bude stačit. Netrap se budoucností a soustřeď se na přítomnost. Hledej semínka a zkus odhadnout, co z nich vyklíčí.“

„Vždycky, když si s tebou promluvím, připadá mi hned všechno jednodušší,“ usmála se ve skutečnosti i v duchu. Jednorožcova důvěra jí vracela klid.

„A co si, tati, myslíš o názoru profesora Rohana?“ zeptala se dívka opatrně.

„Jeho názor není důležitý. Mnohem důležitější jsou tvoje pocity. Práce by měla uspokojovat. Ptej se sama sebe, co tě baví, v čem jsi dobrá, na co jsi hrdá, když se ti podaří něco mimořádného. V pocitech nech vyklíčit začátek cesty svého života. Nespěchej. Není, kam spěchat. Až si budeš jistá, teprve pak se definitivně rozhodni. Možná vyzkoušíš ještě mnoho cest, než najdeš tu pravou.“

S takovou odpovědí Hanka moc spokojená nebyla. Ale natolik už svého čtyřnohého otce znala, že se žádného dalšího upřesnění nedožadovala. Stejně by se nevyjádřil, jestli se má věnovat magii kamenů nebo se stát ochráncem. Taktně jí sdělil, že se musí rozhodnout sama.

Jak kráčeli šerem lesa, Hanka si po chvíli všimla, že začíná sněžit. Vločky se snášely večerním tichem a stromy se tvářily ospale. Jako by ona a jednorožec byli jedinými živými bytostmi široko daleko.

„H’anaríjo,“ oslovil ji najednou otec, „mám k tobě prosbu.“

Dívka se překvapeně ohlédla. Obvykle se nestávalo, že by po ní otec něco chtěl.

„Co potřebuješ?“

„Byl bych rád, kdyby sis mohla popovídat s P’ujibem.“

„A proč? Co je s ním?“

„Nevím, nechce se mi svěřit.“

„Něco se mu stalo?“

Jednorožec neodpověděl a Hance připadalo divné, že by právě on, který dokáže přečíst a vycítit každou myšlenku, netušil, na co její bratr myslí.

„Kdy jednorožci dospívají?“ zeptala se přímo.

„To se nedá vyjádřit počtem let,“ potřásl hřívou R’íhan, „každý to má jinak. Když přestanou jednorožce bavit hry a začne se zajímat o život stáda, dá se to nazvat dospíváním.“

„Aha. A co bráška? O co se zajímá?“

„O lidi,“ tón otcova hlasu Hanku zarazil. Proč by mělo právě R’íhanovi vadit, že je jeho syn zvědavý na svět lidí? Je to přece logické, když má lidskou sestru.

„A na tom je něco špatného?“

„Možná, nevím... Uzavřel se před stádem i před rodinou. Mám o něj strach.“

„A proč se nepodíváš do jeho mysli? Ty to přece umíš.“

„Ale to bych ho zradil. Už by pak svůj domov nemusel považovat za domov. To mu nechci udělat. Zkus s ním promluvit. Tobě třeba poví, co se s ním děje.“

„Dobře, já to zkusím,“ slíbila Hanka.

Jednorožec potřásl hlavou a otočil se směrem k domovu. Po chvíli sněžení zhoustlo a bez magického zraku už by asi ani neviděli na cestu.

„Budeš potřebovat nějaké další prostředky na financování studia,“ podotkl otec, „vezmi s sebou zítra k řece bratra, ať ti pomůže s hledáním vhodných kamenů.“

Druhý den se Hanka s P’ujibem vydala podél řeky. Břehy lemovala ledová krajka a rostliny, sklánějící své usychající stvoly do proudu, byly sevřeny modrostříbrnými prstýnky z ledu.

Oba usoudili, že bude lepší věnovat pozornost kamenitým břehům a vodě se raději vyhnout. Kamenů na březích bylo ale méně a jednorožec je prohrabával kopýtky, aby vůbec něco našli. Hanka zneužila jeho soustředění, hrábla do nejbližší závěje a trefila ho sněhovou koulí přímo do ucha. P’ujibo se rozhořčeně ohlédl, ale když uviděl, jak se jeho sestra kření od ucha k uchu, opsal rohem malý oblouček a Hance přistál sníh z nejbližší vhodné větve přímo za krk.

„Jen počkej, to ti nedaruju,“ začala se s bráškou koulovat a oba dováděli jako malí.

„Už dost, už dost, příměří,“ zamávala rukama, když cítila, jak je kompletně promáčená, ačkoliv do vody ani nevkročila. P’ujibo rozpustile hrábl kopytem, ale pak elegantně pohnul rohem a galantně dívku svým kouzlem vysušil.

„Ani nevíš, jak je krásné být zase chvíli doma,“ prohrábla si krátké vlasy a jemně se dotkla bratrovy hřívy, „když se mi v noci zdá, že jsem tady s vámi, jsou to vždycky ty nejhezčí sny.“

„Taky mívám krásné sny,“ vzdychl mladý jednorožec.

„O domově?“

„Ne. O lidech.“

„Sny o lidech ti připadají krásné?“ podivila se Hanka.

„Občas se mi zdává o dívce. Je tak krásná a nevinná. Její vlasy mají barvu podzimní břízy a oči se podobají letní obloze.“

„Nevadilo by ti, kdybys mi ukázal její podobu?“ požádala opatrně.

„Ne, to ne,“ couvl jednorožec polekaně a chvíli to vypadalo, že chce utéct. Pak si to ale rozmyslel a znovu začal rozhrabávat kameny.

„Promiň. Omlouvám se, že jsem byla zvědavá.“ Hanka zklamaně pokrčila rameny, otočila se a šla prohledávat břeh dál od svého bratra.

Po chvíli ucítila jemné dloubnutí do ramene.

„Nezlob se na mě, H’anaríjo, ty jsi jediná ze stáda, kdo pro mě má pochopení. Ale neměl jsem ti to říkat.“

„A proč? Čeho se bojíš? Každý má přece sny. To je normální.“

„U lidí možná. Ale jednorožec, kterému se zdá o dívce, je pro stádo nebezpečný. Když o tom někomu řekneš, vyženou mě.“

„Proč by to dělali? Sen přece nikoho neohrožuje.“

„Kdybych snil o někom, koho jsem někdy viděl, tak by to nebylo tak zlé. Ale tohle je... nevím, jak bych ti to vysvětlil... něco jako most mezi mojí duší a duší té dívky. Zdá se mi, že je za tím mně neznámý druh magie.“

„Tak se svěř otci. Určitě s tím dokáže něco udělat.“

P’ujibo prudce zavrtěl hlavou, až se jeho hříva rozevlála na všechny strany: „Ne, to nepřipadá v úvahu. Ona je anděl. Nechci o ty sny přijít. Slib mi, že o tom rodičům neřekneš.“

Jednorožec na ni naléhavě hleděl, dokud nepřikývla.

„Dobrá, neřeknu jim to,“ vzdychla nad bratrovou neústupností.

„Víš, ty sny jsou krásnější než všechno, co jsem zatím zažil,“ dál básnil P’ujibo a Hance z jeho vášně začala naskakovat husí kůže. Tohle opravdu nebylo normální. Horečně přemýšlela, čím by mohla brášku vytrhnout z poblouznění.

„Možná bych tě mohla seznámit s mojí kamarádkou Lídou. Taky je blondýnka s modrýma očima. Mohl bys pak snít o někom, koho znáš.“

„Ne, to už by nebylo ono,“ zamítl její nápad P’ujibo.

„A nemůžu pro tebe udělat něco jiného?“

„Ne. Jen dodrž svůj slib a nic rodičům neříkej.“

„Neřeknu. Ale možná bys jim to měl říct ty sám.“

„Už o tom nebudeme mluvit,“ uzavřel se najednou mladý jednorožec i před ní a odsoudil k nezdaru Hančin poslední pokus přivést ho k rozumu.

Když ji večer R’íhan odvedl stranou, aby se zeptal na její rozhovory s bratrem, jen bezradně pokrčila rameny.

„On se ti skutečně svěřil?“ s nadějí se zeptal otec.

„Ano, ale nechtěl, abych vám o tom řekla.“

„Chápu,“ posmutněl R’íhan.

„Nabádala jsem ho, aby si s vámi promluvil. Ale neposlouchal mě.“

„Je to něco zlého?“

„Já nevím. Je to... je to... Naskočila mi z toho husí kůže.“

„On nechce, aby mu někdo pomohl,“ vyznělo to spíš jako konstatování než jako otázka. Hanka toužila otci otevřít svou mysl, ale zradit brášku nedokázala.

Těsně před usnutím ji napadlo, co asi bude pro bratra horší? Její zrada, nebo solidární mlčení, kvůli němuž nedočká pomoci od své rodiny a svého stáda? Další dilema, se kterým si nevěděla rady. Do spánku se jí vkradl neklid a několikrát se probudila, aby znovu přemýšlela o tom, jestli se má nebo nemá svěřit rodičům. Na P’ujibovi jí příliš záleželo. K ránu se rozhodla, že to otci poví. Jen on dokáže svého syna zachránit i proti jeho vůli.

Vyhledala R’íhana ještě před snídaní. V okamžiku, kdy už se nadechovala, potřásl hřívou a promluvil jako první.

„Nedělej to,“ řekl láskyplně, „jednorožec ti dokáže odpustit hodně věcí, třeba i to, že jde kvůli tobě na smrt. Nikdy ti ale neodpustí zradu. Ani takovou, která vzejde z lásky k němu. Nic mi neříkej. Vím, co tě trápí, a moc mě mrzí, že k nám syn nemá důvěru. Ale ani já ho nezradím a nechám ho jít cestou, kterou si vybral. Daruji mu svobodu volby navzdory tomu, že cítím, jak ho to táhne do problémů.“

„Být jednorožcem není vždycky snadné,“ sklopila Hanka oči, aby zamaskovala zmatek ve své mysli.

„Už na to nemysli. Běž za svými přáteli a dobře se bav. Tohle není tvůj problém a jen čas ukáže, co z toho vzejde.“

„Každý problém rodiny je i můj problém,“ smutně se usmála a věděla, že ji otec chápe.

„Soustřeď se na to, co můžeš ovlivnit, a netrap se tím ostatním,“ podotkl.

„Děkuji za rady. Vím, že bych se jimi měla řídit, ale občas je to nad moje síly,“ omluvně pokrčila rameny a hřálo ji vědomí, že R’íhan ví, co přesně tím chtěla říct. Že to od ní není žádná schválnost ani neúcta.

Jenom ji mrzelo, že se s ní toho rána P’ujibo nepřišel rozloučit.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: