Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Není dračí cejch jako dračí cejch

Jakmile se však přesunula k útulku pro nemocné magické tvory, už neměla nejmenší šanci o tom dál dumat. Všude bylo plno lidí. Část z nich se věnovala zvířatům a zbytek se bavil přípravou slavnosti. Všichni ji vesele zdravili a zapadla sem jako do velké spřátelené rodiny. Protože byl krásný jiskřivý zimní den, rozhodli se slavnost uspořádat venku. Mojeranovi vnuci připravovali ohňostroj, a když se Hanka přivítala s Vronem, mluvil s ní její přítel vlastně jen napůl.

„Vem si něco na hlavu, ať nenastydneš,“ neodpustil si poznámku při pohledu na její sestřih a jedním dechem pokračoval, „Same, já tě vidím, z příborů nám laskavě rachejtle nedělej!“

Vzápětí jí Sidi vrazila do ruky štos zateplovacích polštářků, aby je začala rozmisťovat na dřevěné lavice, které mezitím chlapi stavěli podél dlouhého stolu.

Konečně se dostala i do kuchyně, aby se tu přivítala se svou nejlepší kamarádkou Paulou. Stihly si vyměnit sotva pár slov, ani tady nebyl klid.

„Darebové nenažraní,“ ozval se rozhořčený hlas kuchařky, následovala velká rána, jak víko jedné mísy padalo dolů až na zem a kolem nich prolétly dvě šmouhy, „Plavíku, Lotrando, počkejte, až vás chytím!“

„A ty sem taky radši nechoď!“ mávla utěrkou proti někomu, kdo nakoukl dovnitř dveřmi. Hanka poznala rozesmátého Sváťu.

„Jé, to je dobře, že už jsi tady,“ mávl na ni, když ji uviděl, „pojď se mnou do haly, potřebuji s něčím pomoct.“

Pokrčila omluvně rameny směrem k Paule, ale ta se jen usmála a postrčila ji ke dveřím: „Jen běž, určitě se ještě uvidíme.“

Kamarád ji táhl do haly, kde byla umístěna zvířata, kterým by mrazivé ovzduší mohlo být na obtíž.

„Tak co, domluvila jsi to na zítřek s Plamem?“

„Jasně, že jo. Snad jsi mě nevytáhl z kuchyně jen kvůli tomu, aby ses zeptal?“

„To je dobře. Doufám, že to Plam dokáže.“

„Svatopluku?!“

„Ale to víš, že tě potřebuju v hale. Chtěl bych prohlédnout jednu nemocnou hopsuletku. Ale k tomu je nutné, aby ji někdo udržel v klidu aspoň na dvě minuty. Nemohu dělat obojí naráz. A všichni kolem jsou pořád tak zaměstnaní...“

„Jenom já se tu flákám, chceš říct,“ vrhla po něm podmračený pohled.

Uličnicky pokrčil rameny a už ze zvyku se klidil z Hančina dosahu.

Celý den byl plný zmatku a chaosu. Teprve večer, když všichni usedli ke společnému jídlu, se jako mávnutím kouzelného proutku všechno zklidnilo.

Po kratičké meditaci, věnované všem, kdo vkročili na cestu do zapomnění a kteří někomu z přítomných při oslavě slunovratu chybí, začala oficiálně večeře.

Zachariáš sem přivezl speciální mísy a talíře, na kterých teplé pokrmy nevychladly, Vron obstaral dostatek svítilen, aby na jídlo dobře viděli, a Mojeranovi vnuci vyzdobili okolí jiskřivými efekty a po jídle slíbili ohňostroj. Hanka si pro jistotu důkladně prohlédla svůj příbor, než ho vzala do ruky, ale vypadalo to, že Vron přehnanou aktivitu vynalézavých dvojčat náležitě usměrnil. Myslela si to až do chvíle, kdy vzala barevnou lžičku, aby si zamíchala nápoj, který měl původně dvě barevné vrstvy: dole žlutou a nahoře červenou. Sotva se lžička dotkla tekutiny, proměnila se v prskavku a drobné barevné šupinky ulpěly na všem, co bylo poblíž. Navíc nevyprskla jen Hančina lžička, ale vzápětí ji následovaly i všechny ostatní. Leckdo by možná i stihl uskočit, ale ne z lavice, odkud se dá nejrychleji zmizet jen tak, že se překulíte dozadu. Pokud si Hanka dobře všimla, uniknout barevným šupinkám kotoulem vzad se v její blízkosti podařilo jen Nikovi a Rafanovi. Pak pohlédla zvědavě na Vrona. Ten se ani nepohnul, a přesto neměl na kůži jedinou šupinku. Všichni ostatní teď byli kropenatí v nejrůznějších odstínech.

„Nebojte se,“ halekal vesele Sam, „do zítřka to zmizí samo od sebe.“

Oba kluci schytali od Mojerany pohlavek, ale vzhledem k oslavám jen takový symbolický, aby se neřeklo. Jejich ohňostroj pak Hanka označila za mimořádně vydařený. Pak byl čas na předání drobných dárků a občas i na pár slov. Noc byla příliš krátká na to, aby si člověk mohl popovídat s každým, koho znal.

Nakonec se Hance přece jen podařilo zatáhnout Nika kousek stranou od ostatních, aby se mohla zeptat: „Poraď mi, Niku, jak se má člověk rozhodovat v situaci, kdy rozum radí jedno a instinkt se tomu brání.“ A vylíčila mladému ochránci dilema, se kterým bojovala, když po ní chtěli, aby se Kvidovi omluvila.

„Draci uzavírali sázky, jestli se omluvíš?“ řehonil se pobaveně Nik bez ohledu na Hančin zachmuřený výraz.

„Nakonec se to zamotalo jinak, než jsem zamýšlela,“ vzdychla, „ale co bys mi v takovém případě poradil do budoucna? Jak by si ochránci přáli, abych se zachovala?“

Nik opět zvážněl: „Nejdřív musíš prodělat výcvik, tam tě vyškolí, kdy a komu je vhodné se omluvit a kde si hrát na hrdinu. Zatím po tobě nikdo nemůže chtít kvalifikované rozhodnutí. Jednej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, to bude ochráncům stačit.“

„Ale pořád nevím, jestli mám upřednostnit hlas rozumu nebo své instinkty. Co myslíš?“

„Nevím, těžko říct...“

„Ťuk, ťuk, můžu se zapojit do debaty?“ ozvalo se ze tmy a přistoupil k nim Rafan. „Omlouvám se, ale slyšel jsem poslední otázku. Možná bych na ni měl odpovědět já.“

„To není třeba. U tebe vím úplně přesně, co bys mi řekl,“ odsekla dívka rozladěně, že se jí nepodařilo zjistit Nikův názor.

„Ano? A co bych ti řekl?“ zeptal se provokativně Rafan.

„Že můj rozum těžce kulhá za pádícími instinkty a že mám udělat to, co mě napadne jako první.“

„No vida, líp bych se nevyjádřil ani já,“ ušklíbl se kamarád, „tak proč se na to ptáš Nika, když to víš?“

„Chtěla jsem slyšet názor ochránce.“

„To, že je ochránce, ještě neznamená, že ti odpoví přesněji než já.“

„Co se rozčiluješ? Mám právo se zeptat, koho chci.“

„Už mi nedůvěřuješ?“

„To víš, že ti důvěřuju, ale...“ Hanka se zarazila. Rafan do ní ryl jako vždycky, když chtěl, aby odkryla své karty. „Přišel ses pohádat?“

„Ne,“ opustil kamarád agresivní tóninu, „jen jsem se přišel mrknout, co vy dva spolu pečete.“

„Neblázni, Rafe,“ pousmál se Nik, „tohle není o našich vzájemných sympatiích, to je pracovní schůzka.“

„Pracovní?“ zarazil se mladík a znovu se na oba pátravě zadíval. „Předpokládám, že je to tajné. Tak si tu hezky pokecejte,“ otočil se na podpatku a odkráčel zpět do tmy.

Nik se za ním díval a trochu znejistěl: „Nenaštval se?“

„Ne. Věří nám. Možná ho akorát mrzí, že není zasvěcen do problému.“

„To je ale mezi ochránci normální. Měl by si na to zvyknout.“

„Ty ho neznáš tak dobře jako já. On si dokáže z náznaků složit informace tak, že většinou uhodne i to, co se před ním tají. Jako by skládal mozaiku. Když dostupné informace zapadnou do obrazu, ví, že je blízko. Myslím, že můj úkol v Pasteku uhodne v okamžiku, kdy se od Sváti dozví, že je Lída vnučkou Bdělého. Možná by bylo jednodušší mu o tom říct.“

„Ne. Zatím to neříkej ani jemu ani Sváťovi. Pokud to uhodnou a zeptají se tě přímo, tak to nemusíš zapírat. Ale sama od sebe jim nic nenaznačuj.“

„Dobře, Niku. Abych pravdu řekla, moc se mi zatím to plnění úkolu nedaří. V poslední době se nám Lída dost odcizila. U draků získala cejch a sebevědomí, už nás nepotřebuje a přiklonila se ke své bývalé kamarádce. Nemám povahu na to, abych se za každou cenu vtírala do její přízně. Možná nebudu dobrý ochránce.“

„Koukám, že Lída u draků sebevědomí získala a tys ho tam ztratila. Přestaň se trápit tím, co by na to řekli ochránci, a dělej prostě všechno, co je v tvých silách. Kdyby ti instinkt napověděl, že je něco špatně, ozvi se Vronovi. On to zváží a poradí ti nebo pomůže.“

„Mám strach, že bych se o tom nemusela dozvědět.“

„Hlavu vzhůru! A teď už se pojď vrátit k ostatním, než nás začnou podezírat jako tvůj kamarád,“ vzal ji Nik přátelsky kolem ramen a dovedl ji tak až k Paule, které se Lotranda právě pokoušela zacuchat účes.

„Á, to je dobře, žes mi ji konečně přivedl,“ usmála se Paula na manžela a přejela Hance po hlavě proti růstu vlasů.

Hanka se zašklebila: „To fakt nechápu, proč mi teď lidi pořád sahají na hlavu.“

„Musí se přesvědčit, jestli se jim to nezdá,“ pošťuchovala ji Paula. Nyní vypadala mnohem šťastnější, než v létě. Bylo moc fajn si zase povídat s nejlepší kamarádkou. Vydržely to až do svítání.

Po snídani zahlédla Sváťu, jak netrpělivě přešlapuje opodál a čeká na ni. Rychle dopila kávu, oblékla se a rozloučila se s přáteli.

„Tobě to dnes trvá...“ mumlal Sváťa nespokojeně, když se k němu konečně přidala.

Otevřela na volném prostranství bránu přímo do hor, kde byla pohřbena Karmaneuduna. Kdyby tak mohla brány používat i v Pasteku, to by byla úleva. Jenže získat tam nějaké povolení bylo dost obtížné, o financích ani nemluvě.

Jakmile prostoupili k jezeru, opřel se do nich chladný vítr. Hladina byla zamrzlá a sníh byl navátý do bílých uhlazených jazyků.

„I v zimě je tu krásně,“ vzdychl tiše Sváťa při pohledu do nížiny.

Měl pravdu. Oblohou se sunula načechraná oblaka a pokojný ráz okolí rušily jen jejich stopy.

„Už letím,“ odpověděl drak, když ho oslovila.

Bránu musel otevřít rovnou ve vzduchu, neboť se zhmotnil přímo nad jezerem. Nabral rychlost a při nízkém průletu udeřil ocasem do ledu na hladině. Ten se rozpadl na drobné kry a drak při druhé otočce zaplul uvolněným otvorem pod vodu. Led asi nebyl silný, neboť ho o kus dál prorazil, aby opět vzlétl z vody přímo do vzduchu.

„Koukám, že se v létání o hodně zlepšil,“ ohodnotila Hanka obdivně drakovu letovou techniku. Plam provedl otočku přímo nad nimi a sklepal při té příležitosti zbytky studené vody přímo jim na hlavu.

„Co blázníš?!“ otřepala se zimomřivě dívka, když jí ledová sprcha stekla za krk.

„Ále,“ přistál Zuřivý plamen těsně vedle nich a rošťácky mrkl na svou lidskou sestru, „jen si chci být jist, že jsem plně při smyslech nejen já, ale i ty.“

„No, trochu jsme to včera, tedy vlastně dnes, natáhli, ale proč bychom kvůli tomu neměli být při smyslech?“ podivila se.

Drak zafuněl a pak spustil: „Říkala jsi, že ode mě chceš cejch. Co si sakra myslíš, že udělám?! Nejsem žádnej otrokář ani trapnej růžovej exhibicionista, abych něco takového používal! Pár textů jsem si o tom přečetl a říkám: ne! Stokrát, tisíckrát ne!!! Respektuj mě laskavě jako černého draka a nechtěj po mně takový svinstvo! Cejch... Ty snad ani nevíš, že je ve hře i varianta, kdy bys jako služka mohla patřit mému bratrovi. Umíš si to představit? Sloužit Zuřivému drápovi?! Co kdyby si vzpomněl, ty víš, na co...“

Hanka nejdřív s úžasem sledovala drakovo rozhořčení a pak jí došlo, co se přihodilo. Vlastně mu zapomněla říct, že cejch nechce pro sebe, ale pro Sváťu. Jak se rozčiloval, pocítila k Plamovi obdiv a lásku. Bylo nádherné s ním sdílet část osobnosti.

Drak vycítil její emoce a zarazil se. Přišlo mu divné, že má Hanka z jeho projevu takovou radost. Čekal nátlak a přemlouvání. Tohle ho úplně zmátlo.

„Co je? Rozmyslela sis to?“ zeptal se opatrně.

„Špatně jsem se vyjádřila, Plame,“ usmála se na něj, „o cech jsem tě nechtěla požádat já, ale Sváťa.“

Drak stočil hlavu, aby mohl pohlédnout na Hančina kamaráda. Ten jen lehce přikývl a omluvně pokrčil rameny.

„Ještě není plnoletý, takže by mu ten cejch vlastně zůstal jen dva roky,“ začala vysvětlovat dívka a snažila se odhadnout, jak její dračí bratr přijme novou variantu.

„Víš, Plame, v Pasteku jsou místa, kam se neocejchovaný člověk vůbec nedostane,“ pustil se do vysvětlování i Sváťa, „a protože Hanka už cejch přijmout nemůže, bylo by užitečné, kdybych se tam mohl podívat aspoň já. Celé jedno patro knihovny je pro nás nepřístupné a my nutně potřebujeme informace, abychom se mohli chránit před Vyvolenými z Kruhu dračího oka. Ti by mohli být pro Hanku nebezpeční.“

„Hm,“ zafuněl drak a bylo vidět, že si případnou odpověď důkladně rozmýšlí.

„Rafan mě pověřil, abych o těch lidech zjistil co nejvíc. Taky má o Hanku strach. Bohužel si znepřátelila jednoho z nejvlivnějších představitelů města. Zatím sice nepodnikli nic, co by ji ohrozilo na životě, ale Raf do mě hučel, abych na to příliš nespoléhal.“

„Opravdu je to pro vás tak důležité?“ otočil se drak zase k dívce.

„Nevím,“ zaváhala Hanka, „nedokážu to odhadnout. Možná ano, možná ne. Pokud by ti to mělo přinést nějaké problémy v hnízdě, netrváme na tom.“

Odvrátila se, aby nemusela snášet Sváťův vyčítavý pohled. I tak ho cítila v zádech.

„Hnízdu jsou tyhle záležitosti ukradené. Nikoho to nezajímá. Jenom já s tím mám trochu problém. Je to proti mému smýšlení, proti všem mým zásadám. Pomocí cejchu bych mohl Sváťu ovládnout a přinutit ho, aby dělal věci, a to i takové, se kterými z hloubi duše nesouhlasí. I když na druhou stranu,“ drak zase pohlédl z jednoho na druhého, „bych vás měl v takovém případě víc pod kontrolou...“

Sváťa se ošil, ale drakův pohled vydržel: „Já ti důvěřuji, Plame. A neprovozuji nic, co bys nemohl vědět. A o tvůj cejch stojím.“

„Tak dobře,“ vzdal to drak.

Sváťa se rozzářil a vykročil drakovi vstříc.

„Udělejte si pohodlí,“ vyzval je Plam, „asi to bude chvíli trvat. Nemám žádnou praxi a chci to udělat správně, tak jak to popsali v příručce, kterou mám z matčiny knihovny.“

„Taky jsem přinesl jednu knihu půjčenou v Pasteku,“ vylovil Sváťa ze svého zavazadla dotyčnou bichli. Drak do ní nahlédl a spokojeně pokyvoval.

„To souhlasí. Je to popsáno úplně stejně,“ konstatoval, když dočetl zatrženou pasáž.

Sváťa si vyhrnul rukáv až k rameni. Všichni se usadili na kameny, které jim drak ohřál svým dechem, a Plam se pustil do neobvyklého úkolu. Hanka ani nedutala, ačkoliv byla napnutá, zdali se to drakovi podaří.

„Hotovo,“ prohlásil najednou Plam unaveně a Sváťa ukázal Hance zmrzlou ruku. Nad loktem se mu proplétal černý ornament.

„Paráda, co?“ usmál se na ni a potom poděkoval drakovi.

„Nebolí to?“ zeptal se chlapce Plam.

„Trochu,“ přiznal Sváťa, „ale dá se to vydržet.“

„Do zítřka by se to mělo zklidnit. Počítej ale s tím, že tě to tu a tam bude zlobit. Kdykoliv se nějaká magie dotkne tvého cejchu, zabolí to.“

„Bolení zubů je horší,“ hrál si Sváťa na hrdinu, ale Hanka na něm poznala, že není ve své kůži.

„Dej mu na to teplý obklad,“ poradil jí Plam. Pak si protáhl křídla a oznámil jim, že si musí zaletět domů trochu odpočinout. Něžně se rozloučil s Hankou a zmizel.

„Chceš jít k vám domů, nebo se přesuneme k Zachariášovi?“ obrátila se na Sváťu.

„Oběd u Zachariáše bude ta nejlepší náplast na všechny bolesti,“ natáhl se pro své zavazadlo, ale Hanka byla rychlejší. Popadla vak a prostrčila Sváťu vykouzlenou bránou do známé zahrady.

Když se pozdě odpoledne vraceli do Pasteku, byly všechny přepravní plošiny rozpůjčované a oni stáli s těžkými zavazadly v rukou a vůbec se jim nechtělo se vláčet takovou dálku pěšky. Zachariáš je napakoval vším možným, od jídla, zeleniny až po sušené ovoce. Jídlo bylo sice lisované do tenkých plátků, ale právě teď jim o moc lehčí než ve skutečnosti nepřipadalo.

„Zkusím šupinku, mohla by nás hodit aspoň k tržišti,“ soustředil se Sváťa na své hodinky. Na zemi se mu však podařilo vykroužit jen pár jiskřiček.

„Promiň,“ omlouval se Hance, „nějak už dnes nemám dost síly. Všechnu mi vysává ta bolest kolem cejchu.“

„Mám nápad,“ rozhodla se při pohledu na svého zdeptaného kamaráda, „Herbichlos mi dovolil používat symbol k němu domů. Myslím, že je vhodná příležitost toho využít.“

Vykroužila na zemi stříbrný kruh a postrčila do něj kamaráda i se zavazadly. Namáhavě nadskočil a pak se stejným způsobem přemístila i Hanka.

Čekala, že doskočí na rovnou podlahu a vůbec nepočítala s tím, že se v místě doskoku bude povalovat Sváťův vak. Zvrkla si nohu a rozplácla se i s kufrem na podlahu. Zároveň její mysl zaplavil známý ptačí jek.

Avisir vztekle útočil na Sváťu a kloval ho do rukou, kterými si její kamarád kryl oči. Už měl předloktí celé zkrvavené. Zacouval do rohu, kde se schoulil do dřepu, aniž by zuřivého spiripyra pustil ke svému obličeji.

„Co jančíš, bláznivej ptáku?“ ohnala se Hanka po Avisirovi, ale vykoledovala si jen palčivé plivnutí.

„Ty mrcho zákeřná,“ naštvala se na něj, když viděla, jak opakovaně útočí na Sváťu. Hmátla po jeho ocasu. Chytila ho za brčka a mrskla s ním do opačného rohu místnosti. Jedno brko jí přitom zůstalo v ruce.

Spiripyr divoce zaječel a šel jí po hlavě.

„Bude z tebe zase bezocasá slepice,“ zasyčela na něj krvelačně a podklesla v kolenou těsně před kontaktem. Pták narazil do krbové zdi a Hanka sebrala košťátko na vymetání krbu. Než se Avisir vzpamatoval, přetáhla ho po hřbetě a znovu hmátla po jeho ocasních perech. Jenže spiripyr už byl opatrnější a včas se přemístil jinam. Znovu zamířil ke Sváťovi. Hanka se oháněla košťátkem jako plácačkou a díky spiripyrově zobáku zbylo za chvíli z krbové pomůcky jen oškubané torzo s držátkem. Hanka se chtěla natáhnout pro krbovou lopatku, ale pták jí to nedovolil. Aspoň ho zaměstnala natolik, aby dal pokoj krvácejícímu Sváťovi.

„Ták dost!!!“ zazněl Herbichlův rozkaz jako prásknutí bičem. Hance zacukaly koutky úst, když si všimla, že má knihovník ve vousech zamotané dvě polévkové nudle. Asi byl někde na večeři.

Rychle potlačila nutkání ke smíchu a začala se omlouvat. Knihovníkův zrak spočinul na Sváťovi. Nevšímal si Hančiných omluv a přivolal k sobě Avisira. Ten se najednou vznesl a přistál na hřbetu jeho ruky. Na křídlech se mu modrozeleně zalesklo peří a ocas měl zase o něco delší.

„No, kamaráde, už zase začínáš vypadat k světu,“ řekl muž a odnesl ptáka k jeho samorostu.

„Pojďte sem,“ kývl na Hanku a Sváťu, aby přistoupili blíž. Vzal z police lahvičku a namazal jim rány a spáleniny. Pálilo to jako čert, ale oba zatnuli zuby a jen mimika knihovníkovi prozradila, že je to zabolelo.

„Vy dva mě stále něčím překvapujete. Občas nevím, co si mám o vás myslet,“ zahleděl se na ně muž a Hanka uzavřela svou mysl, když ucítila jeho zvídavý psychický dotyk.

„Ukaž ruku,“ nařídil Sváťovi.

Mladík poslušně nastavil předloktí, kde mu pták potrhal oblečení i kůži. Knihovník ale hmátl po jeho levé ruce a poněkud bezohledně mu vyhrnul rukáv až nad loket.

„Černý cejch jsem už hodně dlouho neviděl,“ procedil knihovník mezi zuby, a aniž Sváťu pustil, sáhl po utěrce u krbu. Nebo to byl ručník? Přehodil ho přes kámen, na kterém obvykle kouzelník vařil či ohříval jídlo, a pak ukázal na keramickou vázu, která byla v polici mimo jeho dosah. Hanka mu ji podala a sledovala, jak sype na kus hadru jakýsi černý prášek. Pak luskl prsty a prášek vzplanul. K Hančinu překvapení ale hadr neshořel, jen jakoby doutnal. Herbichlos ho připlácl na Sváťův cejch a chlapec sykl bolestí.

„Vydrž,“ řekl muž a zavázal ten hadr kolem ruky. Avisir za jeho zády nazlobeně zasyčel.

„Kuš! Tohle je přítel,“ houkl na něj knihovník a pak dodal směrem k Hance, „nesmíte mu to mít za zlé, on prostě nesnáší ocejchované lidi. Ani mně nemá rád, jen mě svým způsobem respektuje. To, že se vám podařilo ho skoro vyléčit, považuji za malý zázrak. Díky.“

„Přestalo to bolet,“ dotkl se Sváťa obvazu a usmál se.

„Nech si to zavázané až do rána. Černej cejch je prevít. Bez ošetření by tě bolest mohla potrápit pěkně dlouho. Tohle je vyzkoušené. Čím dřív to člověk použije, tím je to účinnější.“

„Tak děkuju.“

„Hm. Akorát, že jsem kvůli vám přišel o večeři. Nestihl jsem dojíst ani polévku. A teď už by bylo hloupé se tam vracet.“

„Něco vám za chvíli přinesu. Máte rád rajskou?“ usmála se Hanka a drbala si spáleninu, která právě začínala svědit.

„Mám. A nedrbej si to,“ podal jí Herbichlos kufr a Sváťův vak. Vyprovodil je před dům, a než zabočili za roh, dodal: „Ještě něco! Knížky ze školní knihovny není dovoleno odnášet mimo Pastek. Tak si to laskavě zapamatujte!“

Namáhavě se dohrabali do podkrovního bytu.

„Páni, já snad usnu dřív, než se přesunu do postele,“ vzdychla Hanka unaveně, když sebou plácla do křesla.

„Ještě dlužíš našemu panu domácímu tu rajskou,“ zaujal Sváťa stejnou pozici v druhém křesle a ani on se neměl k tomu, aby šel jídlo připravit.

„Vlastně nám ani nevynadal. Zaslouží si ji,“ konstatovala Hanka a zvedla se, aby to zařídila.

Hned potom oba zapadli do postele, aby nabrali sílu na další školní dny.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: