Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nástrahy Kruhu dračího oka

Od středy do pátku Sváťa trávil každé odpoledne v knihovně. Hance bylo jasné, že to ještě nějaký ten čas jiné nebude a že si na samotu po návratu ze školy bude muset zvyknout. Chodila si proto půjčovat Avisira, aby si měla doma s kým povídat. K ní se pták choval téměř přátelsky a vzájemné pošťuchování se obvykle obešlo bez větších zranění. Někdy pták jen tiše poslouchal, co Hanka povídá, a chvílemi klimbal na svém samorostu.

I v pátek odpoledne dívka přemýšlela nahlas, zatímco ptačí host měl hlavu skloněnou k jedné straně a zavřené oči.

„Tak to vidíš, Avisire, vyhrožovali mi, že ve škole nevydržím ani do konce roku, a zatím se vůbec nic neděje. Za necelý týden začneme psát nový letopočet a co nevidět se přehoupne i první polovina školního roku. Skoro to vypadá, že už proti mně nic podnikat nebudou. Škoda, že nejsem muška. Moc ráda bych zaletěla do lázní a poslouchala, zda si tam o mně ještě povídají...“

„Mám tlumočit?“ skřehotavě se zeptal pták.

Hanka se na něj překvapeně podívala, a přestože nechápala, co má Avisir na mysli, přikývla: „No... ano.“

Byla zvědavá, o co půjde.

Pták začal mluvit lidskou řečí a nejen to. Dokonce napodoboval dva hlasy.

„... to se ptáš vážně? Samozřejmě, že nejsem spokojen. Takové hloupé drobné legrácky přece nemohou účinkovat!“

„Ale tvrdil jste, že je ještě do konce února čas.“

„To sice ano, ale měli byste přitvrdit hru.“

„Samozřejmě. S tím se počítá.“

„Jak je vidět, není to žádná slečinka, kterou rozhodí, když přijde o vizáž nebo o vlasy. Zkuste něco účinnějšího.“

„Doufejme, že se nám ji podaří vyštvat, aniž bychom jí museli ublížit.“

„Ty vaše hloupé ohledy...“

„Naše? Vy jste přece nařídil, aby zmizela bez rozruchu a vyšetřování!“

„Copak je tak složitý to zařídit, když ji vidíš každý den? Čekal jsem od tebe víc.“

„No tak ať to zařídí ta pitomá husa, co doma používá zakázané magické vůně.“

„A to se podívejme! Tak ty ji špehuješ?! Chtěl jsi ji tím vydírat, co? Tak hele, mladej, drž se od ní dál. Ona má mnohem důležitější úkol než ty. Jestli jí zkřížíš stéblo přes cestu, tak si mě nežádej.“

„Já jen, že vůbec nedbá na opatrnost.“

„A co je ti po tom? Ona už věrnost Kruhu prokázala několikrát. Patří mezi Pojmenované právem. Ty ses mezi ně dostal nedávno, tak si moc nevyskakuj. Hleď si svého úkolu a ji nech na pokoji. Rozumíš?“

„Také jsem prokázal věrnost Kruhu.“

„Ale na rozdíl od ní jsi téměř nic neriskoval. Zatím sis mohl jen hrát. Teď ale očekávám, že splníš svůj úkol, jinak ti vlastnoručně vydláždím cestu mezi bezejmenné.“

„Žádnej strach, já svůj úkol splním. Jenom nechápu, proč jste ji prostě po tom incidentu nenechali vyhodit ze školy.“

„Draci a ten pošahanej trpaslík nás přehlasovali. Takže teď je nutné, abys odvedl svou práci ty. Doufám, že to dokážeš. Ale pospěš si s tím. A jestli to nepůjde po dobrém, musí to jít po zlém. Zkrátka to udělej, jak chceš, ale během dvou měsíců ať je pryč!“

„Stane se, jak si přejete, pane.“

Avisir se odmlčel a Hanka přemýšlela, čí slova jí vlastně tlumočil. A jednalo se o rozhovor, který probíhal právě teď, nebo jde o něco, co už stalo dřív?

„Poslyš, Avisire, dokážeš mi říct, kdo s kým mluvil?“

„Starší muž a mladík ze zdejší školy.“

„Jak se jmenují?“

„Nevím.“

„Jak vypadají?“

„Jako lidi.“

„Copak jsi je neviděl?“

„Ne. Jenom slyšel. Na tvou žádost.“

„Ten rozhovor probíhal právě teď?“

„Ano.“

„A už spolu někdy mluvili?“

„Nevím.“

„Dřív jsi je neslyšel?“

„Ne.“

„A jak to, že jsi je slyšel teď?“

„Na tvou žádost.“

Hanka z toho moc moudrá nebyla.

„A kdybych se tě zeptala, co právě teď říká Sváťa?“

„Nic, neslyším ho.“

„A co říká Lída?“

„Neznám. Žádná spojitost.“

„Jaká spojitost?“

„Neznám vyžádanou bytost, nedokážu lokalizovat.“

„Škoda. Její plány by mě fakt zajímaly,“ povzdechla si Hanka a zamyslela se nad další objevenou Avisirovou schopností. Kdyby ten pták byl ochotnější k rozmluvám, kdo ví, co všechno by o něm ještě zjistili.

„Mohu si půjčit tyhle tři knihy?“ zaskřehotal znenadání.

„Cože?“ trvalo Hance chvíli, než si vzpomněla, že Avisira požádala, aby tlumočil, co říká Sváťa.

„Ale já bych potřeboval všechny tři.“

„Znělo by líp, kdybys tlumočil celý rozhovor a ne jen to, co říká Sváťa,“ podotkla Hanka.

„To nejde. Opakuji, že knihy ze spodního patra se půjčují jen po jedné. Mám ti to snad říct ještě drakonsky, abys mi rozuměl?“

„No dobře. Vezmu si tuhle.“

„Už nemusíš tlumočit,“ zarazila Hanka Avisira, „neříkají nic zajímavého.“

Pták zmlkl.

„Doufám, že taky někomu netlumočíš, co říkám já,“ zadívala se na spiripyra výhružně.

„Jen pánovi.“

„No nazdar. Ale co - zas tak moc jsme ho nepomlouvali. A poslyš, Avisire, to tlumočíš každému, kdo tě o to požádá?“

„Ne.“

„A čím jsem si to zasloužila já?“

„Máš moje pero.“

Hanka stočila pohled na polici, kam odložila svůj úterní úlovek: modrozelené duhové pero z Avisirova ocasu.

„To je zajímavé. Jen aby tě někdo kvůli tomu neoškubal,“ vzala zmíněné pero do ruky a ušklíbla se na ptáka, který byl od úterka docela pěkně opeřený.

„Mně dokáže chytit jen drak,“ odvětil pyšně.

„Já ale nejsem drak,“ namítla Hanka.

„Oči klamou. Jsi drak.“

„Poslyš, jestli tomu dobře rozumím,“ zamyšleně si prohlížela modrý brk, „něco tě nutí sloužit tomu, kdo tě oškube.“

„Ne sloužit. Jen na požádání.“

„Takže to vlastně neděláš dobrovolně.“

„Ne,“ potvrdil její slova pták.

Hanka vzdychla: „Otec říká, že jeden z největších darů je dar svobody. To, co umíš, by pro nás bylo užitečné, ale neměla bych dobrý pocit, kdybys to dělal z přinucení. Vezmi si své pero zpátky. Nechci tě omezovat. Jsi jeden z nejzajímavějších tvorů, které jsem kdy potkala, a mám tě svým způsobem ráda, i když spolu momentálně válčíme.“

Podala Avisirovi pero a očekávala, že ho svým silným zobákem rozcupuje na kousíčky. Spiripyr ho ale opatrně uchopil a jeho aura se rozhořela rudou září. Hanka užasle sledovala, jak se modrá barva pera změnila na rudou, posléze bílou a nakonec zůstalo zlatavé. Pták ho položil před dívku.

„Máš dobrého otce,“ pronesl Avisir skoro slavnostně, „naučil tě dívat se a vidět. Tvůj dar mě potěšil. I já ti chci něco dát. Tohle je pero přátelství. Občas pro tebe budu tlumočit dobrovolně.“

Hanka zdvihla zlatý brk a v prstech cítila magické mravenčení. Spiripyr ji stále překvapoval.

„Děkuji. Cením si toho. Znamená to, že teď jsi mým přítelem?“

„Přátelství draka a ptáka? Nenakřáp ti někdo hlavu? Pero přátelství znamená jen to, že budu respektovat tvoje přání.“

„Chceš naznačit, že na našem vztahu se vlastně nic nezmění...“

„Chytrá dračí hlavička.“

„Takže budeme v léčení pokračovat i nadále?“ zeptala se tónem, ve kterém lehce vibrovala struna poťouchlých záměrů.

Pták se hned načepýřil v obranném postoji.

„Ale ne dneska,“ zasmála se Hanka jeho reakci, „za chvíli se vrátí Sváťa. Asi bych tě měla odnést dolů.“

„Dračí otrok,“ opovržlivě se oklepal pták.

„Sváťa není žádný otrok,“ zamračila se a popadla samorost tak razantně, až musel Avisir roztáhnout křídla, aby udržel rovnováhu, „on je přítelem draka! Pamatuj si to, hloupej ptáku!“

Spiripyr po ní prskl palčivou slinu a Hanka byla chvíli v pokušení omlátit ptáka o futro. Pak si ale řekla, že dnes byl Avisir až neobvykle milý a hovorný, a rozmyslela si to. Rychle ho odnesla do knihovníkova bytu a netrpělivě čekala na kamarádův návrat.

„Tak co? Půjčili ti jenom jednu knížku místo tří?“ provokativně se zeptala, když dorazil.

„Tys mě špehovala?“ zeptal se překvapeně a trochu se mu nakrabatilo obočí. „Žádnou magii jsem necítil...“

„Bez obav. Nechtěla jsem tě špehovat. To Avisir. Stačilo jedno vyškubnuté brčko a...“

Hanka Sváťovi vylíčila svůj odpolední objev. Jenže kamaráda zaujal víc odposlechnutý hovor než spiripyrovo zlaté pero.

„Takže brácha měl pravdu.“

„A v čem?“

„Že ty tvoje květnice a ztráta vlasů nebyly náhoda. Tvrdil, že každá normální holka už by Pastek nechtěla ani vidět, kdyby se dvakrát za sebou střetla s posměchem spolužáků kvůli své vizáži.“

„A já nejsem normální?“

„Ani v tom nejmenším,“ v Sváťově hlase zazněl obdiv a láska. Vzápětí hned sklopil oči a několikrát si odkašlal, než se na Hanku znovu opatrně podíval. „To ale znamená, že tě podobné nepříjemnosti budou provázet i v dalších dnech.“

„Jenže teď už si budu dávat pozor,“ zavrčela Hanka. „To by v tom byl čert, abych nezjistila, kdo na mě šije boudu.“

„Proč ale do konce února? Proč ne do konce ledna? Jestli je za tím Kvido, spíš bych čekal, že se tě odtud pokusí vystrnadit co nejdřív.“

„No. Však uvidíme, kdo si na kom vyláme zuby,“ zašklebila se bojovně.

Následující dny byla ve škole jako na trní. Neustále dávala pozor, zda odněkud nepřichází nějaká magická aktivita. V posledním prosincovém dni se jí někdo pokusil znemožnit v hodině magické rovnováhy. Její motýlci zahynuli v jediném okamžiku, neboť nečekané zablokování jejího magického proudu mělo podobné účinky jako prudká herda do zad. Hančina obranná reakce rozhodila magickou rovnováhu nejen v místě, kde seděla, ale i několik dalších spolužáků při tom utrpělo ztrátu koncentrace a motýlků. Jejich rozhněvané protesty okamžitě přivolaly profesora. Ten Hanku vykázal z hodiny s pokutou. Zase všechno proběhlo tak rychle, že neměla čas zaměřit útočníka. Možná zareagovala přehnaně na pouhou škodolibost, ale kdo by se tomu v její současné situaci divil.

Další incident se odehrál několik dní poté v polední pauze. Zašimralo ji v zádech a svetr, který měla na sobě, se začal rozpadat na vlákna. Ještě zahlédla, jak Sváťa zdvihl ruku a zahýbal prsty. Na koho vlastně zaměřil své kouzlo? Hanka se rychle ohlédla. Jak se střetly dva proudy magie, ucítili to vlnění všichni kolem. Její kamarád najednou odhodil nedojedenou svačinu do prachu a v rozběhu chytil jednoho ze starších kluků pod krkem. Oba se okamžitě svalili na zem ve snaze dostat toho druhého pod sebe. Hanka na nic nečekala a spěchala Sváťovi na pomoc. Dva kluci jí ale zastoupili cestu. To ji poněkud nadzvedlo. Ne nadarmo se učila u Mojerany. Jeden schytal ránu loktem do žeber a druhý ji pustil hned poté, co ho kopla pod koleno. Konečně se prodrala kruhem přihlížejících. Sváťův soupeř měl výhodu díky své váze. Kamarád to vyrovnával u něj málo vídanou zuřivostí. Zaváhala. Ti dva na zemi se převalovali tak, že nevěděla, jak zasáhnout. Ani jeden z nich nyní nepoužíval magii, protože ta by mohla přivolat některého z profesorů a o případnou pokutu pochopitelně zájem neměli. Taky si Hanka nebyla jistá, zda by se Sváti nedotklo, kdyby se vložila do zápasu jednoho proti jednomu. Její kamarád ale viditelně prohrával. Soupeř ho přitlačil břichem na zem a snažil se mu zkroutit ruce dozadu. Už už se chystala, že zakročí, když se přihodilo něco zvláštního. Jak se její kamarád pokusil vykroutit ze sevření, povolily švy na jeho rukávu. To vyvedlo kluka nahoře z rovnováhy a Sváťa ho shodil ze svých zad. Vyskočil a připravil se na další útok. Protivník dosud v ruce svíral jeho rukáv, ale nevypadalo to, že by se chystal k další akci. Místo toho o krok ucouvl a pustil urvanou část oděvu do prachu. Všichni ztichli a v němém údivu zírali. Hance trvalo několik vteřin, než si uvědomila, na co. Na Sváťův černý cejch. Využila jejich strnulosti a šla sebrat rukáv. Přihlížející dav spolužáků o krůček ucouvl. Jen Lída se posunula kupředu, aby si prohlédla černý ornament.

„Páni,“ vydechla obdivně, „ty máš... Netušila jsem, že i černí draci...“

„To je určitě nějaký podvod, černí draci to nedělají. Má to namalované,“ ozval se hlas z davu.

„To není namalované,“ dotkla se Lída ruky a její pohled přetékal obdivem. Sváťův protivník se nenápadně vytratil a i ostatní se začali zvolna rozcházet, aby stihli odpolední vyučování.

„Stav se u mě večer. Moc ráda bych slyšela, jak jsi přišel k černému cejchu,“ usmála se Lída, ale vstřícné odezvy se nedočkala.

„Promiň, potřebuji si ještě něco ověřit v knihovně,“ zamumlal Sváťa a otočil se k ní zády. Lída posmutněle vyrazila za čekající Naomi.

„Ukaž, aspoň provizorně ti spravím rukáv,“ nabídla mu Hanka.

„To se nemělo stát,“ vzdychl Sváťa, „potřeboval jsem ten cejch kvůli knihovně a ne, aby mě ostatní okukovali.“

„No jo, budeš teď celebrita,“ neodpustila si malé popíchnutí a magicky spojovala švy rukávu. Do večera by to mělo vydržet. Bohužel její svetr už dát dohromady nešlo. Zůstala jen v tenké blůzce. Naštěstí v prostorách školy nikdy nemrzlo. Sváťa poděkoval a oprášil si kalhoty.

„Nechci být středem pozornosti. Vadí mi to,“ bručel popuzeně.

„Žádný strach. Za pár dní si zvyknou a dají ti pokoj.“

„Ale co jim mám říct, až se budou ptát na mého draka?“

„Už nemáme čas, něco vymyslíme večer,“ postrčila ho Hanka směrem k hopsacímu sálu.

Ačkoliv Sváťovi ani nepoděkovala, hřála ji myšlenka na to, jak se jí zastal. Nebylo důležité, jestli někoho přepral nebo ne, ale fakt, že se o to vůbec pokusil. Je příjemné mít vedle sebe někoho, kdo vždycky stojí na vaší straně, pomyslela si vděčně.

V příštích dnech se kolem Sváti začali rojit starší kluci ve snaze se skamarádit. Nebyl tím nadšen. Začal se svým spolužákům vyhýbat. Díky tomu on i Hanka poznali nejrůznější zákoutí školy, kam utíkali, aby si mohli v klidu sníst svůj oběd. Do hodin se naučili přemisťovat pomocí šupinky a podobným způsobem rovněž opouštěli školu. Tato taktika byla užitečná i pro Hanku, neboť se značně zúžily možnosti příznivců Kruhu dračího oka. Jejich snahy o to, znepříjemnit jí život, jakoby ustaly. Během ledna ji nepostihly žádné další pohromy. V klidu se věnovala učení a dokonce zase o něco pokročila i v matematice.

Nejvíc ji to ale bavilo u Rohana. Během několika posledních hodin pracovala s jeho pomocí na kamínku s tajnou schránkou, která maskovala ještě tajnější schránku. Brala to jako naprosto skvělou zábavu až do chvíle, kdy práci dokončila.

Rohan z jejích rukou převzal magický kámen a významně se na ni zadíval: „Právě jsi složila zkoušku z prvního stupně výroby magických kamenů. Přeješ si pokračovat u mě, nebo si vybereš jiný obor vzdělání?“

„Jasně, že chci pokračovat,“ nechápala Hanka, proč se jí ptá na takovou samozřejmost.

„Výborně,“ kývl a na chvilku se otočil zády. Když se znovu obrátil k ní, vložil jí do ruky její poslední výrobek.

„Je tvůj,“ řekl významně a čekal.

Hanka poděkovala, ale když viděla, že jeho vyčkávavý postoj trvá, pomalu kámen otevřela. Do ruky jí vypadlo pár drobných diamatů. Pohlédla na trpaslíka. Ne, tohle není ono, uhádla z jeho pohledu, a otevřela supertajnou schránku. Na dlaň se jí vysypalo několik semen.

„Nedávno jste mi přinesli jablko,“ mrkl na ni spiklenecky, „usušil jsem pár semen i pro tvého kamaráda. Slyšel jsem, že rád zahradničí. Tady ale není příliš vhodné klima, ať to raději zasadí někde poblíž svého domova.“

„Opravdu je to...“

„Jen pár obyčejných semínek,“ přerušil ji rychle profesor a naznačil, aby to opět schovala dovnitř. Pochopila, že není žádoucí o tom mluvit nahlas. Páni! Sváťa se zblázní radostí! Proto ta supertajná schránka. Semena dračího ovoce jsou určitě velká vzácnost. To je od Rohana milé, že se s nimi rozdělil. Měla z tohoto dárku větší radost než z nového proužku na svých hodinkách. Ukončená specializace jí podle regulí školy umožňovala praktikovat naučené znalosti, jak sama uzná za vhodné. Bude-li vyrábět magické kamínky, jistě se kdykoliv a kdekoliv snadno uživí. Její nadšení učitele potěšilo a spokojeně sledoval, jak se semena opět vrátila do svého úkrytu.

Pak pokračoval: „Jako téma tvé další specializace navrhuji magické vylepšování zbraní a ochranných pomůcek. Co ty na to, H’anaríjo?“

„To zní dobře,“ usmála se, „to zní moc dobře.“

Byla osudu vděčná za to, že ji v Pasteku svedl dohromady s profesorem Rohanem. Tady u něj se toho vlastně naučila nejvíc.

Po příchodu domů magický kámen věnovala Sváťovi. O jeho tajných schránkách se ale nezmínila. Byla zvědavá, zda na ně její kamarád přijde sám. K jejímu zklamání ale kámen odložil a svou pozornost zaměřil na velice objemnou kroniku Pasteku, kterou právě přivlekl z knihovny. Byly v ní záznamy o událostech ve městě za posledních padesát let, vyjma posledního roku. Autor zápisků podle stručného vyjádření na posledním popsaném listě nečekaně zemřel na srdeční selhání.

„To chceš vážně celé přečíst?“ prolistovala Hanka část knihy. Občas přelétla očima kousek textu, ale nic zajímavého neobjevila. Číst o tom, zda se někdo narodil, zemřel, či oženil, jak se vyhláška města o úklidu změnila s podrobným upozorněním, která část byla vymazána, přepsána či upřesněna, ji rozhodně nebavilo. Její kamarád byl ale jiného názoru.

„No jasně. Tohle může být úplná pokladnice informací.“

„Tohle nepřelouskáš ani za dva měsíce,“ prohlásila skepticky.

„Když budu číst jenom to důležité, za dva až tři dny to musím zvládnout,“ usadil se u stolu a nalistoval první stránku.

Hanka nad ním jen rezignovaně pokrčila rameny a šla trénovat selektivní neviditelnost. Podle Teuklina nebyl žádný problém ukrýt hodinky na ruce tak, aby ruka byla vidět. Ač se hodně snažila, vůbec se jí to nedařilo. Přemýšlela, co napsat do pojednání za tento týden, aby nevypadala tak zoufale neschopně. Možná by měla radši ještě den nebo dva pokračovat v tréninku. Neviditelnost je zatraceně náročná disciplína.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: