Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Azuela odchází

Hanka se pokusila trochu uklidit, aby tu po nich při odjezdu na prázdniny nezůstal příliš velký nepořádek. Zvolna se chystali k odchodu, když vtom na jejich dveře někdo zaklepal.

Azuela!

„Stalo se něco?“ vyděsila se Hanka.

„Myslíš Lídě? Ne, ta je v pořádku,“ uklidnila ji návštěvnice. „Ale rád by si s tebou promluvil její děda.“

„A není on už náhodou ve funkci Bdělého?“

„To sice je, ale chce s tebou mluvit soukromě. Ne z titulu své funkce.“

„A můžeme k němu jít spolu?“ kývla hlavou směrem k Sváťovi.

„Laridon bude chtít, abys mluvila otevřeně.“

„To nebude problém. Sváťa už stejně všechno ví.“

„Dobře. Tak pojďte oba,“ přikývla Azuela. Jakmile vyšli z domu, otevřela bránu do nádherné zahrady. Obydlí Laridonovy rodiny se odráželo na hladině jezírka s barevnými rybkami.

„Žijí tady teprve krátce,“ sdělila jim cestou Lídina společnice, „celou zahradu neobejdeš ani za tři hodiny. Mezi námi, hlídat bych to tu nechtěla.“

„Všechno je to tu takové násilné a vyumělkované,“ vrtěl hlavou Sváťa, „měli by si pořídit lepšího zahradníka.“

„No jistě,“ ušklíbla se Azuela, „teď si mohou dovolit skoro všechno.“

Zdálo se, že Laridon vůbec nepočítal s tím, že by mohli pozvání odmítnout. Očekával je v knihovně, která byla částečně vybavena jako pracovna. Na stolku, kam se běžně odkládaly knihy, bylo připraveno pohoštění a křesla byla už předem rozmístěna do kruhu, aby mohli jen usednout a začít diskutovat.

Laridon je přivítal s úsměvem, ale kolem očí nedokázal zamaskovat starostlivé vrásky. Azuela na nic nečekala a usedla do jednoho křesílka. Laridon jí podal pití a gestem hosty vybídl, aby si vybrali občerstvení. Hanka zvolila misku s ovocným salátem, Sváťa dal přednost nadýchanému moučníku.

„Děkuji vám, že jste přišli,“ kývl, ať klidně pokračují v jídle. Sám se podobně jako Azuela jen napil a sáhl po dýmce. Během řeči ji velice precizně a pomaličku nacpával, jako by chtěl jen zamaskovat nervozitu a něčím zaměstnat ruce.

„Pochopitelně už vím, čím ochránci Hanku pověřili. Sice mi to připadá trochu překombinované, ale budiž. Až do včerejška jsem si myslel, že je ve škole všechno v pořádku a pod kontrolou.“

Laridon se na okamžik odmlčel a šlehl pohledem směrem ke strážkyni.

„Dokud mě tady Azuela nepožádala o uvolnění ze služby. Prý není v jejích silách strážit někoho, kdo s ní odmítá spolupracovat.“

Hanka překvapeně zdvihla obočí a byla velice zvědavá, co se dozví dál.

„Šel jsem si tedy promluvit se svou vnučkou. Byla rozčilená. Než jsem se jí stihl na cokoliv zeptat, nařídila mi, abych Azuelu vyhodil, neboť neustále překračuje hranice slušného chování. Upřesnit to nechtěla. Jen trvala na tom, že už Azuelu vedle sebe nechce, a jen tak mimochodem mi oznámila, že byla přijata mezi Přistupující do Kruhu dračího oka. Prý je to v Pasteku velká pocta a uznání mimořádných schopností takto vyznamenaného jednotlivce...“

„Cože?“ Hanka málem vyprskla poslední sousto. „Oni už ji zatáhli do Kruhu? Vždyť je nezletilá.“

Bdělý přestal nacpávat dýmku a sledoval, jak se kdo tváří.

„Podle oficiálních informací je Kruh dračího oka jakési sdružení významných obyvatel Pasteku, kde se odehrávají hromadné meditace a prý se tam neděje nic nezákonného ani rizikového.“

Pak se Laridon otočil na Hanku: „Ale tvoje reakce naznačuje, že to vidíš jinak než moje vnučka. To mě zajímá. Povíš mi o tom něco víc?“

„Jistě, ráda,“ přikývla Hanka, „ale nemyslíte, že by vám o tom měla vyprávět spíš Lída?“

Muž odložil nacpanou dýmku a vzdychl: „Víš, to není tak jednoduché. Začala si hrát na dospělou. Bojím se, že nám její puberta dá zabrat víc, než jsme čekali. Dřív byla svéhlavá, ale svěřovala se. Dnes mi jen stručně oznámila holá fakta a tím to končilo. Mám o ni strach. Už jsem přišel o syna, nechci ztratit i ji.“

„Tak už ji raději do Pasteku vůbec nepouštějte,“ doporučila mu Hanka.

„Ano, to by bylo nejjednodušší řešení. Ale i v takovém případě bych o svou vnučku přišel. Je tou školou úplně posedlá. Sice už přestala mluvit o létání na drakovi, ale o odchodu někam jinam nechce ani slyšet. Prý kdybych jí Pastek zakázal, do konce života se mnou nepromluví ani slovo. A ona by toho byla schopná, to mi věř. Je paličatá po tátovi.“

Azuela se na svém místě zavrtěla a vložila se do rozmluvy: „Problém je v tom, že jsme ztratili její důvěru. Jestliže nebude spolupracovat, není v lidských silách ji chránit. Kamarádí s lidmi, kteří se mi nelíbí. Stále víc a víc podléhá jejich vlivu. Abych to řekla naplno, úplně ji zblbli, pane. Není s ní rozumná řeč. Nemohu ji ochraňovat.“

„To je pravda. I nám se vyhýbá. Trochu mluví akorát tady se Sváťou,“ potvrdila její slova Hanka.

„Ten ji ale ochránit nedokáže,“ ušklíbla se Azuela, „toho by přepralo i pětileté agresivní mrně.“

„Nejsem tak bezmocný,“ zamračil se Sváťa.

Azuela však jen opovržlivě mávla rukou a Laridon rezignovaně pokýval hlavou.

„Ještě zvažte svoje rozhodnutí, Azuelo. Rád bych vás poprosil, abyste zůstala aspoň do konce školního roku,“ zkusil mladou ženu přemluvit nejen slovy ale i pohledem.

Ta ale jen odhodlaně zavrtěla hlavou: „Je mi líto, pane, že musím odmítnout. Nezlobte se. Mám Lídu docela ráda a nikdy bych si neodpustila, kdybych selhala. A jak už jsem řekla: bez důvěry ji nemohu střežit.“

„Škoda. Ale chápu vás a děkuji za vaše dosavadní služby. Na rozdíl od mé vnučky jsem s vámi byl spokojen,“ Laridon vstal a došel k polici, kde měl připravený sáček s drahými kameny. Azuela rozpačitě převzala z jeho rukou svou mzdu, uklonila se a odešla.

„A co vy? Nechtěli byste bydlet společně s mou vnučkou?“

„To by nedělalo dobrotu, pane,“ ozval se Sváťa dřív, než mohla Hanka přikývnout, „ona je moc hezká dívka a já bych za sebe nemohl stoprocentně ručit... Jestli tedy chápete, co tím chci říct...“

Laridon se usmál a přikývl: „Jistěže chápu, taky jsem byl mladý...“ A znovu vzdychl. Sáhl po nacpané dýmce a konečně si ji zapálil.

„Tak mi konečně povězte něco o tom Kruhu dračího oka,“ vyzval své zbývající hosty. Hanka a Sváťa se střídali ve vyprávění. Laridon beze slova naslouchal a knihovnu provoněl kouř jeho tabáku.

Všichni sebou škubli, když se nečekaně rozrazily dveře.

„Už zase kouříš v knihovně, dědo? Víš, že se to nemá?!“ vtrhla dovnitř Lída.

„Jé, kde vy se tu berete?“ překvapeně zaznamenala přítomnost svých spolužáků.

Tentokrát byla nejpohotovější Hanka.

„Azuela si vyžádala naše svědectví, že s tebou nezacházela špatně ani násilně,“ zvolila diplomatickou odpověď, která se částečně blížila pravdě.

„To je k ničemu. Vy jste přece u našeho posledního konfliktu vůbec nebyli. Tak jakou může mít vaše svědectví cenu? Už jsi ji konečně vyhodil, dědo?“ pohlédla Lída nasupeně na muže s dýmkou.

„Odešla a už se nevrátí,“ odvětil škrobeně a bez úsměvu.

„No sláva. Stejně už mi tam k ničemu nebyla.“

„Budu ti muset sehnat jiný dozor.“

„Copak jsem nějaký trestanec? Už jsem velká, dědo, dokážu si poradit sama.“

„Jsi nezletilá a já nebudu nic riskovat.“

„Nechci, aby se mi někdo cizí coural po celém domě.“

„Fajn! V tom případě požádám tvou matku, aby se k tobě dočasně přestěhovala.“

„To nemyslíš vážně, dědo...“ polekala se Lída.

„Smrtelně vážně, holčičko.“

„Tak jo. Někoho sympatického mi sežeň,“ vzdala dohadování Lída. „Slibuju, že nebudu dělat žádné naschvály.“

„Beru tě za slovo,“ významně na ni pohlédl Laridon a Lída urychleně vyklidila pole. Práskla za sebou dveřmi, až to zadunělo.

„No, to fakt nevím, koho lepšího než Azuelu k ní seženu,“ vzdychl muž a nechal si dovyprávět vše, co Hanka se Sváťou o Kruhu věděli. Nakonec jim poděkoval a vyprovodil je na zahradu, odkud se mohli přemístit tam, kam potřebovali.

Laridon se pak vrátil do pracovny a vyklepal vyhaslou dýmku. Jako Bdělý si mohl dovolit skoro všechno, ale přesto to nestačilo na to, aby si poradil s jednou malou tvrdohlavou holkou, kterou z celého srdce miloval. A hanba by ho fackovala, kdyby na ni někdy v životě měl uplatnit svou magickou moc. Takové věci se příbuzným nedělají. Ale co kdyby na tom závisel její život? Některá rozhodnutí vůbec nejsou jednoduchá...

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: