Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jednorožcovo mlčení

Hanka jako obvykle absolvovala večeři u Zachariáše. Tentokrát se tu sešla s Vronem a Nikem. Skoro měla pocit, že podává jedno hlášení za druhým. Nejdřív u Laridona a teď tady. Ještě že u jednorožců na své vyprávění nepotřebuje hlas. Sice ho ze zvyku používala, ale podstatné byly obrazy v její mysli. Zatímco Nikovi musela podrobně vysvětlovat, co kde komu řekla a co slyšela, doma to bylo jednodušší. Jednorožci si dokázali sami přečíst tu část mysli, kterou jim nabídla v rámci komunikace. A jakpak se asi má bráška P’ujibo?

„...z útulku ti vzkazují, že se můžeš zastavit, kdykoliv se ti to bude hodit,“ tulíkovy drápky ji zašimraly na krku a Lotranda přeběhla na její druhé rameno. Díky tomu Hanka zase začala vnímat, že na ni Nik mluví.

„Jo, díky,“ zareagovala roztržitě, „určitě mám v plánu tam pár dní strávit.“

„Ty už napůl spíš,“ zasmál se Nik jejímu nepřítomnému pohledu, „tedy pokud nejsi zamilovaná.“

„Ne, zamilovaná opravdu nejsem,“ řekla unaveně a zvedla se.

„Tak dobrou noc. A pozdravuj u jednorožců,“ popřál jí mladý ochránce a odchytil v jejích vlasech svého tulíka.

Rozloučila se a vyšplhala do stromového domečku, který tu ona i kluci pořád měli k dispozici. Divila se, že je Zachariáš ještě nevystěhoval, když se tu zdržují tak zřídka. Ale bylo milé, že to neudělal. Měla to tu ráda.

V sobotu ráno se v klidu nasnídala a pak vyrazila domů k jednorožcům. Už na ni čekali.

Stáhl se jí žaludek obavami, sotva je spatřila. Nečekala na ni jen její rodina, ale i S’faidea a K’lumonideotis. Vzápětí dorazil i B’hara.

Ucítila jen jejich přivítání. Přesto okamžitě věděla, že je L’gala smutná a R’íhan napjatý. P’ujibo stál uprostřed skupinky a měl mysl natolik uzavřenou, že to Hanka ještě u žádného jednorožce nezažila. Na pohled působil nervózně a vzdorovitě.

„Co se tu děje?“ zeptala se dívka nahlas.

Za všechny jí odpověděla S’faidea: „Čekáme na tvůj příchod, abychom vyřešili jednu vážnou záležitost. Chtěli jsme, aby u toho byla celá vaše rodina. P’ujiba zasáhlo jedno záludné přitahovací kouzlo. Čekali jsme, zda si s tím poradí on sám nebo jeho nejbližší. Ale dál už čekat nelze. Kouzlo se objevuje opakovaně a je nejvyšší čas ho zarazit. Nyní se poradíme, jakým způsobem to provedeme.“

„O jaké kouzlo se jedná?“

„Je to kontaktní magie,“ ochotně jí začal vysvětlovat K’lumonideotis. „To znamená, že každým novým použitím kouzla se kontaktní kanál rozšiřuje a zpevňuje. Je to lidský kanál a není vhodné, aby kdokoliv z jednorožců něco takového strpěl.“

„Taky jsem člověk,“ připomněla jim Hanka.

„Jistě,“ souhlasila S’faidea, „jenže ty jsi členem stáda a kontaktní kanál mezi tebou a R’íhanem je proto přirozený a oficiální. P’ujibo je ale ještě příliš mladý, abychom mu mohli dovolit tak důvěrné spojení s člověkem. Je potřeba ten kanál jednou provždy uzavřít.“

„Nesouhlasím,“ ozval se konečně i P’ujibo, „můj kontakt nikoho neohrožuje.“

„Tak proč před námi uzavíráš svou mysl?“

„Nechci se toho kontaktu vzdát. Nic krásnějšího jsem v životě nezažil.“

„To je zlé,“ ozvala se mysl dalších členů stáda, kteří tu sice nebyli, ale zajímalo je to a aspoň naslouchali. Hanka zapátrala po názoru svého otce. Ten se k tomu však nevyjádřil.

„Prosím o návrhy na způsob vyřešení problému našeho stáda,“ otevřel diskuzi K’lumonideotis.

Hanka zděšeně naslouchala možnostem, které se ozývaly z různých stran.

„Vypovězení ze stáda... zablokování magické aktivity... vynucený výslech a likvidace druhé strany... odklonění kanálu na opačnou spektrální rovinu... uzavření do odstíněné bubliny, dokud nedostane rozum...“

Všichni jednorožci mluvili najednou přesně tak, jak byli zvyklí, když šlo o výměnu názorů. Hance pořád ještě působilo problémy se v tom orientovat. Nedokázala se na tolik podnětů soustředit. Asi bude muset počkat, až se návrhy posunou někam dál.

„Jsem proti násilnému výslechu,“ ozval se rozhodný R’íhanův hlas.

„Už nikdo žádný nový návrh?“ vzal si opět slovo K’lumonideotis.

„Dobrá, probereme to postupně. Vypovězení ze stáda je až poslední možné řešení, zatím o něm nebudeme uvažovat. Zablokování magické aktivity je trest, ale nikoliv řešení. Bez P’ujibovy spolupráce nemůžeme odblokovat nebo zlikvidovat sesilatele kouzla. Vynucený výslech neschválila rodina. Zbývají tedy dva návrhy. Odstíněná bublina nebo odklonění komunikačního kanálu.“

„Odklonění je příliš riziková záležitost, nedoporučuji ho,“ ozvala se S’faidea.

„Ale už jsme ho párkrát úspěšně použili. Při troše opatrnosti je to vhodný způsob,“ namítl B’hara.

„To kouzlo se může velice snadno obrátit proti nám. Zvlášť když nemáme lokalizovanou druhou stranu kanálu.“

„Myslím, že tentokrát má S’faidea pravdu. Zatím nebudeme riskovat P’ujibovu smrt. Pro jistotu posílím obecnou zrcadlovou vrstvu naší komplexní ochrany před vetřelci. Když se někdo pokusí o nějaký větší průnik, je velká pravděpodobnost, že si náhodné odklonění vykoleduje vlastními silami. A našeho mladého poblouzněného nešťastníka zatím zaštítíme magicky odstíněnou bublinou. Apeluji na jeho rodinu, aby ho přivedla k rozumu co nejdříve. Buď se musí sám odříznout od komunikačního kanálu, nebo nám k němu umožní přístup a my to vyřešíme za něj. Souhlasíte?“

Ze stáda zaznělo dostatek souhlasných odpovědí na to, aby mohl K’lumonideotis tento plán přijmout jako schválený. Kolem jejího čtyřnohého bratra se zamihotal vzduch a utvořila se jakási omezeně prostupná slupka, která magické schopnosti mladého jednorožce omezila jen na nejbližší okolí. P’ujibo vzdorovitě potřásl hřívou a zamířil do lesa. Bublina se přesouvala spolu s ním. Po chvilce už tu s Hankou zůstali jen rodiče R’íhan a L’gala.

„Abych se přiznala, moc tomu nerozumím. Co přesně se bratrovi stalo?“

„Začal komunikovat s nějakým člověkem asi s čarodějem nebo čarodějkou.“

„Ale ve škole v Santareně si přece také povídal s lidmi. Jaký je v tom rozdíl?“

„Povídat si s lidmi či s jinými tvory není nic zvláštního, to je normální. Mít ale s někým důvěrný dálkový kontakt, to je něco jiného. To je přípustné jen mezi členy stáda nebo při vznikajícím vztahu mezi budoucími partnery. A jak jistě sama uznáš, to s člověkem není možné. Přesněji řečeno: možné to je, ale není to normální ani žádoucí. Takový jednorožec obvykle bývá vyhnán z magického území a je zapomenut.“

„Je nějaká šance, jak z toho brášku dostat?“

„Podle toho, jak reaguje na rady ostatních, tak jen mizivě malá nebo žádná,“ konstatoval smutně R’íhan.

„A v té bublině, co má kolem sebe, toho druhého neuslyší?“

„Přesně tak.“

„Nás taky neuslyší?“

„Uslyší jen toho, koho bude mít na dohled. Může se pást, může se pohybovat po celém našem území, ale hranice našeho lesa opustit nedokáže, v tom mu bublina zabrání.“

„A co s ním bude dál?“

„To nevím. Buď se s tím časem smíří a kontakt už neobnoví, nebo bude z rodného území vypovězen.“

„Možná byste s ním měli promluvit.“

„O to už se pokoušíme dva měsíce,“ ozvala se i L’gala, „on ale nechce nic slyšet, ani o svém problému hovořit. Dokonce se přestal učit a jen mlčky vykonává tresty, které mu za to byly uloženy. Úplně se odtrhl od reality a svým chováním se nenávratně odsuzuje k samotě. Je to smutný pohled.“

„Tak trochu doufáme, že bude mluvit aspoň s tebou,“ ucítila R’íhanův láskyplný dotek v mysli.

„Dobře. Odpoledne se po něm podívám a zkusím si s ním popovídat.“

„Nic víc stejně udělat nemůžeš,“ přikývl jednorožec. Hanka se jemně dotkla jeho nozder. Cítila zoufalý zármutek obou rodičů a obavu o dítě. Sdílela ten pocit s nimi. Pak ji požádali, aby vyprávěla, co je nového v Pasteku.

Vyhověla jim, ale nemohla se dočkat, až po obědě vyrazí hledat brášku. L’gala jí poradila směr, kterým jít. Bylo tu nádherně. Všude bylo znát, že už jaro vypukne co nevidět. Drobné zelené výhonky, ptačí zpěv, zemitá vůně všude kolem...

Vlastně ani nemusela dlouho hledat. P’ujibo se k ní přidal sám ze své vlastní vůle. Nechtěla tu příjemnou chvilku kazit slovy, na to bude i tak dost času. Jen tak tiše kráčeli vedle sebe a sdíleli ten pocit jara s živoucím lesem. Zastavili se nad vodopádem a pozorovali hru světel a stínů. P’ujibo se přitiskl k Hančinu rameni a nechal se od ní hladit. Vnímala, jak moc se mu stýská po normálním životě ve stádu, jak se nyní cítí osamělý, když najednou zmizela z jeho mysli existence všech členů stáda. Odřízli ho nejen od jeho snů, ale i od normálního života jednorožce. Musí to pro něj být těžké. Opatrně jí otevřel svou mysl. Stesk a smutek se v ní mísil se vzdorem. Měl stádu za zlé, že se ho snaží donutit k návratu do normálního života nátlakem. Tím víc se zatvrzoval a lpěl na svém snu. Dal Hance jasně najevo, že nemá cenu ho přemlouvat. Vlastně to svým způsobem uvítala. Těžko by totiž hledala argumenty, proč jednorožec nesmí snít o člověku. Hance takové provinění nepřipadalo nijak závažné.

„Vždycky budeš můj bratr,“ řekla mu v duchu, „ať už se rozhodneš tak nebo onak. Ráda bych ti nějak pomohla, ale nevím, jak.“

„Pomáháš mi už jen tím, že jsi tady se mnou a neopakuješ ty hloupé argumenty, které do mě hustí ostatní.“

„Podle tebe nemají pravdu?“ zeptala se a hned jí bylo jasné, že se dopustila velké chyby. Jednorožec se od ní odtáhl, uzavřel mysl a rozběhl se pryč.

„Promiň,“ poslala za ním omluvnou myšlenku a osaměla. Začala přemýšlet o tom, jak by měla se svým bráškou jednat, aby ho příště neodradila. Jeho důvěra je tak křehká, každého hned podezírá z nátlaku a skrytých úmyslů. Možná by se měla postavit na jeho stranu a ne se ho snažit přivést zpět ke stádu. Co když stádo nemá pravdu? Vždyť se jedná jenom o sny nebo možná komunikaci na dálku. Co je na tom závadného? Proč kvůli tomu jednorožci spustili takový povyk?

Najednou v mysli ucítila v rámci dračí komunikace Plamův dotyk. „Zítra mám celý den volno. Uděláš si na mě čas, sestřičko?“

„S největší radostí,“ odpověděla a už teď se těšila na setkání.

Jak to, že stádu nevadí moje komunikace s drakem, napadlo ji vzápětí. To je přece taky dálková komunikace. A navíc s bytostí, která by mohla být nepřítelem stáda. Rozběhla se za R’íhanem. Tohle jí musí nějak vysvětlit. Proč ona může a její bratr ne? Není v tom ještě něco, co jí neřekli?

Po večeři, když se šla s R’íhanem projít, zavedla na to řeč. Odpověď asi nebyla jednoduchá, protože otec chvíli přemýšlel, než se pustil do vysvětlování.

„Částečně máš pravdu, dcero. Tvůj kontakt s drakem je hodně podobný tomu, co stádo P’ujibovi zazlívá. Ale tvoje a Plamovo propojení tu bylo už v okamžiku tvé adopce. Museli jsme tě přijmout se vším všudy nebo odmítnout. Drak je součástí tvé duše, ale neovlivňuje tě. Váš vztah je vyvážený. Stádo vlastně vyjádřilo důvěru tobě i Plamovi. On má na draka velice rozumnou a kultivovanou povahu. I to jsme vzali v potaz. Co se týče vašeho vztahu, není to vztah založený na zamilovanosti. To je možná to nejdůležitější, čím se liší tvoje propojení od P’ujibova.“

„A kdyby byl bráška propojen s nějakým důvěryhodným člověkem, taky by k tomu stádo přihlédlo?“

„Podle reakce svého syna soudím, že se z jeho strany jedná o silnou srdeční závislost. Vy lidé byste řekli, že se zamiloval až po uši. Zkušenosti z naší historie potvrzují, že jednorožec se nezamiluje ani do starého člověka, ani do kluka, ale obvykle do dívky, která ještě nebyla dotčena partnerskou láskou. Nebo máš snad nějaké náznaky, že je tomu tentokrát jinak?“

„Nic takového tvrdit nechci,“ uznala dívka zamyšleně.

„Tak vidíš. Z toho nemůže vzniknout vyvážený vztah. Lidská dívka se dříve či později zamiluje do muže a zlomí mému synovi srdce.“

„A kdyby ho milovala stejně silně jako on ji?“

R’íhan se zase odmlčel a nějakou dobu kráčeli v šeru lesa vedle sebe jen v tichém zamyšlení. Nakonec se jednorožec přece jen rozhoupal k odpovědi.

„Dobrá, nebudu ti tajit, že už došlo ke dvěma případům, kdy jednorožci akceptovali vztah jednoho z nás a lidské dívky. Jednalo se o prokazatelně oboustranně mimořádně silnou náklonnost, kdy hrozilo, že vynucené odloučení nepřežije ani jeden z nich.“

„No sláva, konečně se dostáváme k jádru věci,“ zaradovala se Hanka.

„Moc nejásej,“ zchladil její nadšení R’íhanův zasmušilý tón, „ani jednou to nedopadlo nijak slavně.“

„Co se jim stalo?“

„Jedna z těch žen se tolik toužila stát jednorožcem, že časem úplně přišla o rozum a zemřela poté, co se rozhodla přijímat stejnou potravu jako její čtyřnohý druh. Nikdo ji nepřesvědčil o tom, že dělá velkou chybu.“

„A ten druhý vztah?“

„Ti ještě žijí. Jednorožec odešel od stáda, ona se vzdala lidské společnosti. Zvolili samotu, neboť nenašli pochopení ani u jedněch ani u druhých. Vlastně se odsoudili k vyhnanství. Nedokážu posoudit, jestli je ještě pořád jejich soužití naplňuje štěstím natolik, aby to vyvážilo osud, který si zvolili.“

„Samota ti připadá jako nešťastný osud?“

„Ano. Pokud trvá roky a roky, tak ano. Vlastně už se nemají kam posunout. Nebudou mít potomky, které by vychovávali a připravovali do života, nebudou se stádem ani s přáteli vychutnávat proměny času. Nejsem si jist, jestli samotná láska může být smyslem života. Osobně bych se přiklonil k záporné odpovědi.“

Hanka se nad tím zadumala. Až takhle daleko nepřemýšlela. Nyní už částečně chápala, proč se jednorožci snaží P’ujibův vztah zatrhnout hned v počátcích. Ale zvolili opravdu tu správnou cestu? Tím už si tak jistá nebyla. Pořád ji nenapadalo, jak mladému jednorožci pomoct. Vlastně - něco málo by pro něj jeho rodiče udělat mohli...

„Mám na tebe prosbu, otče.“

„Tak povídej,“ povzbudil ji jednorožec, když se zarazila, aby našla správné vyjádření.

„Tvůj syn, vlastně váš syn, ať už ta záležitost dopadne, jak dopadne, je mladý a já cítím, že potřebuje vaši lásku. Potřebuje každý kousek lásky, který mu můžete poskytnout.“

„Ale on s námi přestal komunikovat sám od sebe.“

„Já přece nemluvím o komunikaci. Jen o lásce. Máte ho přece rádi.“

„Jistě.“

„Víš, jak jsi mi často posílal pohlazení na dobrou noc? Bylo to uklidňující, krásné, příjemné, věděla jsem, že je někde někdo, komu záleží na tom, jak se cítím. Chtěla jsem poprosit tebe i L’galu, abyste něco podobného poskytli nyní i mému bratrovi. Přestaňte usilovat o to, aby promluvil, jenom mu dejte najevo, že je a vždycky bude milován.“

„Pokud bude dostatečně blízko na to, aby to vnímal, splníme ti tohle přání s největší radostí.“

„Mám tě ráda. Jsi ten nejlepší otec, jakého znám.“

„Kéž bych měl z P’ujiba stejnou radost, jako mám z tebe,“ vzdychl jednorožec.

Druhý den ráno Hanka vyrazila za svým dračím přítelem. Jako obvykle se sešli u jezera, aby uctili vzpomínkou památku jeho dračí matky.

„Už jsi se mnou dlouho nelétala. Což takhle jeden malý trénink?“ foukl jí drak do vlasů.

„Moc ráda,“ vyšplhala mu za krk a pokusila se kouzlem zpevnit své oblečení, aby se během letu neprodřelo o dračí šupiny a aby její kůže přežila bez zbytečných šrámů. Pevně se chytila výstupků na dračím hřbetu, aby se neskutálela už při vzletu. Mávání křídel k jejímu pohodlí moc nepřispívalo, ale když drak vystoupal dostatečně vysoko a začal plachtit, byla to nádhera. Ten pocit blízkosti a sounáležitosti se ani nedal popsat. Užívali si to oba.

„Což takhle koupel?“ uličnicky se zeptal drak, když se v průběhu kroužení objevila přímo pod nimi stříbrolesklá hladina jezera.

„V téhle zimě? Zbláznil ses?“ protestovala Hanka. „Chceš snad, abych nastydla?! Ať tě to ani nenapadne!“

„Ale ano. Chladná koupel posiluje zdraví.“

„Ne, já proti tomu rozhodně protest...“ dál to nedořekla, protože se potřebovala včas nadechnout.

Drak v plném letu rozrazil vodu a vtáhl ji pod hladinu. Voda byla opravdu ledová. Hanka doplavala k nejbližšímu břehu co nejrychleji a vyškrábala se ven. Magicky vysušila sebe i šaty a mírně zahřívala oblečení, dokud jí nepřestaly drkotat zuby. Drak se zatím blaženě převaloval na hladině.

„Tobě se to vážně líbí?“ kroutila nad ním hlavou.

„Občas je to velice příjemné,“ konstatoval a taky se pomalu vysoukal z vody. Rozevřel křídla, aby k nim mohlo slunce, a uvelebil se na břehu.

„Ty jsi zase vyrostl, co jsem tě neviděla,“ opřela se Hanka o jeho bok a nastavila obličej jarnímu slunci.

„Ty jsi taky vyrostla. Hlavně magicky.“

„Co tím chceš říct?“

„Čaruješ úsporně a s větší lehkostí. Je radost tě při tom sledovat. A je moc krásné být zase chvíli s tebou.“

„Kdyby nás teď tak viděli draci z vašeho hnízda! To by byl malér! Hnali by tě pryč tak rychle, že bys nestačil balit kufry. Doufám, že jim o mně nevyprávíš...“

Drak pobaveně zafuněl. Věděl, že má Hanka pravdu a že by ho jeho soukmenovci za dnešní zábavu rozhodně nepochválili. Ale nelámal si tím hlavu. Užíval si společné chvíle a právě teď mu bylo blaze.

Vycítil ale, že dívka není v takové pohodě jako on.

„Máš starosti. Nechceš si o tom popovídat?“ velice jemně vybídl Hanku k tomu, aby se svěřila s tím, co ji trápí. Pootočil hlavu a nepatrně ji přitom dloubl do ramene.

„A nebude tě to nudit? Je to celé hlavně o jednorožcích,“ láskyplně svého dračího přítele podrbala na hlavě.

„Jen povídej,“ vyzval ji drak a trpělivě naslouchal, dokud neskončila.

„Poraď mi, Plame. Co mám dělat?“

„Postupuj krůček po krůčku.“

„Ale čím mám začít?“

„Přece obnovením důvěry mezi tebou a P’ujibem.“

„Co když to nepůjde?“

„Ale půjde. Jenom na něj nesmíš naléhat. Máš přece dva týdny volna. Strávíš-li je s ním, jistě promluví.“

„Mám tomu věnovat celé dva týdny?“ zarazila se Hanka, která měla během prázdnin úplně jiné plány.

„Máš P’ujiba ráda?“

Drak po ní vlastně ani žádnou odpověď nechtěl. Hanka musela především odpovědět sama sobě, jak naloží s volným časem. Jako všechno, i tohle bylo o prioritách. Dá přednost vlastní zábavě, nebo se pokusí obnovit ztracenou důvěru svého bratra? Co je pro ni důležitější? Nyní už věděla, jak se rozhodne. Možná v příštích dnech zklame pár kamarádů, ale to se nedá nic dělat.

„Díky, Plame.“

„Kdybych mohl být nějak nápomocen, dej mi vědět,“ zafuněl spokojeně a složil sluncem osušená a prohřátá křídla. I Hanka se zvedla a se zívnutím se protáhla.

„Jestli někdy budeš mít pár hodin volna, mohli bychom se zase proletět,“ navrhla.

„Dnešní koupel ti nestačila?“ pousmál se koutkem úst.

„Nemáš náhodou problém s ušima? Já přece mluvila o létání!“

„Určitě se ti ozvu.“

„Budu se těšit,“ mávla na rozloučenou a prošla branou přímo k jednorožcům.

Posadila se do trávy u svého oblíbeného jezírka s divokými ptáky a začala uvažovat, jak využije čas strávený na území stáda. Neměla v úmyslu běhat a shánět bratra. Věřila, že za den nebo dva přijde sám.

Na nejbližší dobu si naplánovala výpravu za drahými kameny. Tentokrát se chtěla zaměřit na ty, které měly předpoklady pro další magické zpracování. Tady bude mít dost času i klidu, aby trénovala své nové schopnosti. Asi by měla taky pár hodin věnovat nácviku neviditelnosti a pár hodin údržbě a zvelebování zdejšího lesa...

Vycítila překvapení svých rodičů, když jim oznámila, že zůstává. Snažili se to nedat najevo, ale vzbudila v nich záchvěv naděje.

Hledání a zkoumání nalezených kamenů Hanku bavilo. Jako by v rukou držela poupě, které teprve rozkvete do plné krásy. Vybrala si několik nejhezčích a nejzajímavějších. Vrátila se s nimi na své oblíbené místo, kde už na ni čekalo ovoce a zelenina. Hm, pozornost rodičů. Bylo toho mnohem víc, než mohla k obědu sníst. Vzala si jen to, na co měla chuť, a znovu obrátila svou mysl k vybraným kamenům. Věděla, že není žádoucí, aby cokoliv uspěchala. Najít ideální souznění s kamenem, to chce čas a trpělivost. Každá struktura je trochu jiná, svým způsobem jedinečná. Musí vycítit každou zvláštnost nebo kaz a všechno propojit ve své mysli s barvami magie.

Jakmile se ponořila do zkoumání kamenů, přestala vnímat čas. Skoro ji překvapilo, když se setmělo. Odložila aktivaci magického pole na ráno.

Probudila se svěží a odpočatá. Proběhla se kolem jezera, opláchla se chladnou vodou a už se těšila na kouzla vkládaná do kamenů. Uvědomovala si sílu svého sedmého smyslu a hodlala ji využít naplno. Kámen, se kterým včera sladila svou mysl, aktivovala ještě před snídaní. Dala do něj vše, co měla právě k dispozici. Už při tvorbě magického pole cítila, jak bude hluboké a stabilní. Byla to dobře odvedená práce. Měla z toho radost. Nějakou chvíli meditovala a odpočívala. Pak se šla najíst. A po chvilce se objevil bráška.

Postával opodál a pozoroval ji. Vyslala k němu jen přátelský úsměv a ujištění, že by ji jeho společnost potěšila. Nic víc. Začal se pást a občas zdvihl hlavu.

Hanka se vrátila ke svým kamenům. Dnes už nebude mít dost magie na práci, ale může zatím zkoumat strukturu dalšího vybraného kousku kamene. Po očku stále pozorovala i svého bratra. Blíž nepřišel, ale neustále zůstával na dohled. Cítila kontakt s jeho myslí a občas ho ujistila, že je fajn, když jí dělá společnost. Těsně před setměním zmizel. Možná proto, že se k Hance při večerní procházce připojil R’íhan.

„Na člověka jsi magicky velice zdatná, H’anaríjo.“

„A nevadí stádu, když tu používám svou magii?“

„Ani v nejmenším. Stádo je potěšeno tím, co umíš.“

„To je dobře. Víš, v Pasteku jsem potkala skvělého učitele. A taky mě to baví.“

„Já vím. Cítím to.“

S R’íhanem si Hanka povídala ráda. Těšil ji jeho zájem a láska. Už se naučila i to, že je lepší se mu svěřit, než své prohřešky tajit. Nikdy ji nekáral přímo a chápal, že člověk prostě nikdy není dokonalý a všechny ty nedostatky a chyby k němu patří. Na druhou stranu se Hanku pokoušel motivovat, aby své slabosti přijala jako fakt a aby se je snažila aspoň částečně vylepšovat. Jako v té záležitosti s Kvidem. Uznal, že se Hanka své spolužačky zastala oprávněně, ale fyzický útok označil za zbrklost. Jednorožci obvykle nejednali tak, aby si z někoho udělali nepřítele. Hanka ale tentokrát oponovala. Podle ní jiná možnost, jak zastavit nepřiměřeně krutý a nespravedlivý trest, neexistovala. I R’íhana bavilo diskutovat po večerech se svou lidskou dcerou. Byl jí vděčný, že zůstala o prázdninách se stádem.

P’ujibo se během následujících dnů popásal v blízkosti Hanky, ale povídat si nepřišel.

V pátek se znovu ozval Plam a Hanka nadšeně souhlasila s dalším společným výletem. Báječně si zalétali, a protože bylo krásně, dívka se smířila i s další koupelí. Když se pak jako obvykle sušili na slunci, drak najednou zdvihl hlavu a roztáhl pysky k úsměvu.

„Co se děje?“ zpozorněla Hanka.

„Sváťa právě rozluštil tajemství tvého kamínku. Jeho nadšení jsem si nemohl nevšimnout.“

„Škoda, že jsem u toho nebyla,“ vzdychla, když si představila, jak musel být její kamarád mile překvapen.

„Poslyš, sestřičko, nejsou ta semínka trochu nebezpečná?“

„Promluvím se Sváťou, aby byl opatrný na to, kde je vysadí. Ale myslím, že i on ví moc dobře, jak choulostivá je to záležitost.“

„Jestli mu něco vyroste, docela rád bych to ochutnal,“ podotkl Plam.

„Ty přece žádné potíže s chrlením ohně nemáš. Nebo snad ano?“

„Nemám, ale i tak by mě zajímalo, jaké to ovoce je.“

„Když mě pokaždé nebudeš máchat v jezeru, možná se za tebe přimluvím,“ škádlila ho Hanka.

Bylo jí v dračí společnosti tak dobře, že se jí skoro ani nechtělo vracet k jednorožcům. Tady na slunci vedle Plama bylo krásně, zatímco tam na ni čekal jen smutný pohled na nešťastného bratra. Pořád ještě doufala, že za ní nakonec přijde a bude ochoten si povídat. Chce to jen trpělivost, trpělivost a k tomu navrch zas a znovu trpělivost.

Druhý den, když se zabývala tvarováním kamenů, se konečně dočkala. P‘ujibo přišel blíž. Dívka vstala, přistoupila k němu a zabořila hlavu do jeho hřívy. Nechal se beze slova objímat a Hanka silou mocí držela na uzdě své emoce, aby ho nepoplašila. Cítila jeho bezbřehý smutek. Nechtěla ho litovat ani mu dávat rady, o které nestál. Jen ho ujišťovala, že ať se stane cokoliv, vždy zůstane jejím přítelem a bratrem. Pak se zase vrátila ke své práci.

„Vím, co si myslíš i co mi chceš říct,“ konečně se P’ujibo rozhodl promluvit, „vím i to, že jsi jediná ve stádě, kdo pro mě má aspoň kousek pochopení.“

„Jsi můj bráška a není mi lhostejné, co se s tebou děje.“

„Rád bych ti všechno řekl, ale bojím se. Bojím se a stydím se za to, jaký jsem.“

„Za co se stydíš? Za svoje city?“

„Ne, to ne. Spíš za to, jaký jsem slaboch. Za to, že nejsem normální. Nechovám se tak, jak se ode mě čeká. Nezasloužím si vaši lásku.“

„Co to plácáš za nesmysly, bráško? Zasloužit si lásku! Zasloužit si můžeš svou mzdu, úctu nebo pokárání. Ale láska je přece úplně jiná kategorie. Vůbec si neumím představit, co všechno by se muselo stát, abych tě přestala mít ráda.“

„Asi jsem se zamiloval do člověka.“

„No a?“

„To je přece hrozné, ne?“

„Proč hrozné? Jak jsem slyšela, občas se to stává.“

„Jenže stádo si myslí, že to hrozné je.“

„Podívej, mluvila jsem s otcem a vnímám to trochu jinak. Stádo se tě prostě pokouší zachraňovat proti tvé vůli. Což je podle mého mínění špatně zvolený přístup.“

„Ty mě nechceš zachraňovat?“

Hanka se usmála a zavrtěla hlavou: „Nejdřív mi pověz, před čím.“

Teď hlavou potřásl i jednorožec: „To taky nevím. Leda před tou hloupou bublinou, co mám kolem sebe.“

Měla na jazyku ještě asi tisíc otázek, ale zase je spolkla, aby brášku neodradila od dalšího hovoru. Jednorožec se odmlčel a znovu se začal pást. Hanka si ale překvapeně všimla, že neškube trávu jako obvykle, spíš se jen tak probírá stébly. Že by mu nechutnalo? Zadívala se na něj s určitou obavou. Na pohled jeho hrudník vypadal o něco hubenější. Dřív mu žebra tolik neprosvítala. Nebo se jí to zdá?

Její taktika se osvědčila. V následujících dnech si s ní P’ujibo začal povídat stále častěji a častěji. Náladu jí kazil jen pocit, že bráška není ani o trochu veselejší. Spíš naopak. V druhém prázdninovém týdnu už se ani nenamáhal předstírat, že se pase.

Ve čtvrtek už Hance povolily nervy. Ačkoliv jí rozum radil, aby se spolehla na moudrost rozhodnutí svého stáda, intuice se boxovala s rozumem v ringu protichůdných pocitů. Hančin šestý smysl bil na poplach, že tahle metoda dožene jejího bratra na cestu do zapomnění. Nakonec to nevydržela a uhodila na bratra přímo.

„Pověz mi, P’ujibo, žereš ty vůbec něco?“

„Ani ne. Nějak nemám chuť.“

„Na to, abys normálně jedl, žádnou extra chuť nepotřebuješ!“

„Mýlíš se, H’anaríjo. Každé stéblo mi připomíná dřevěnou třísku, každý kousek ovoce chutná jako bahno, i naše křišťálová voda je najednou hořká a nechutná.“

„Jsi nemocný...“

„To ani ne. Jen už se mi tak nějak nechce žít.“

Hance chvíli trvalo, než poslední větu dokázala strávit. Připadalo jí nemyslitelné, aby jednorožec, navíc mladý jednorožec toužil po smrti. To je přece proti veškeré logice! Potřásla hlavou, jako by z ní chtěla ta šokující slova vytřást a zamračila se.

„To už je ti všechno kolem tebe úplně lhostejné?“

Jednorožec neodpověděl.

„Podívej,“ odložila všechny ohledy, které k P’ujibovi celé prázdniny měla, „možná ses ocitl v situaci, se kterou si nevíš rady. Ale hledal jsi vůbec jiné řešení, než je smrt?! Ono by to asi bylo moc namáhavé hledat jiné řešení, že?! Rozhodl ses, že budeš zbabělec, o nic se nepokusíš a od všeho utečeš?!“

Hanka se dostávala do ráže a všemi svými smysly bratra varovala, ať před tímhle rozhovorem nezkouší zdrhnout, ať se konečně jednou vzchopí a přizná pravdu nejen jí, ale i sám sobě.

„Ale s tím, co mě potkalo, se nedá bojovat. Před tím se dá jedině utéct do zapomnění,“ konečně velice nešťastným tónem odpověděl.

„Tvrdíš, že jiná cesta není? Víš, co říká můj brácha Rafael? Existuje nekonečné množství cest, a když se jeden trochu snaží, vždycky se dá najít nějaká přijatelná. Pojďme teď hledat spolu, ano?“

Jednorožec neodpovídal, ale Hanka pokračovala bez ohledu na jeho souhlas či nesouhlas.

„Všechno kolem nás má v naší mysli nějaký stupínek důležitosti. Než začneme zkoumat tvoje stupínky důležitosti, povím ti něco o mých. Když jsem se vloni vyhrabala z té šlamastyky kolem sitbelů a vzpamatovala se z toho blázince v Quinwalu, začala jsem přemýšlet, co je teď pro mě v životě nejdůležitější, co chci v nejbližší době dělat, čeho chci dosáhnout, co mě baví. Docela mi trvalo, než jsem si ujasnila priority. Víš co? Zkus odhadnout, co je pro mě důležité. Jsem zvědavá, jestli se trefíš,“ ukryla Hanka část svých myšlenek, aby si mladý jednorožec nemohl odpověď přečíst v její mysli.

Zkroušený P’ujibo trochu pookřál. Když se zrovna nemluvilo o něm, hned se cítil lépe.

„Co je pro tebe důležité,“ zopakoval otázku a na pár vteřin se zamyslel, „toužíš se stát ochráncem, proto potřebuješ být úspěšná ve škole, důležitý je pro tebe vztah s Plamem, Vronem a kluky, co je znáš odmala, důležitý je pro tebe domov u Zachariáše, útulek pro magická zvířata. A učíš se zacházet s kameny, abys je mohla prodávat a nebyla existenčně závislá na nikom dalším. A možná ti trochu záleží i na našem otci.“

„Jsi blízko,“ otevřela Hanka zase svou mysl, „ale není to úplně přesné. Domov u Zachariáše mi je sice milý, ale zdaleka není tak důležitý jako domov, který mám tady. Vás vnímám jako svou skutečnou rodinu. Podobně vnímám i Plama a oba kluky, se kterými jsem vyrůstala. Mám také hodně přátel a daleko na ostrově i biologického otce. I na nich mi pochopitelně záleží. Co se týká mé touhy stát se ochráncem, měl jsi pravdu, patřila na přední místo v mých prioritách. Ale v posledních několika měsících jsem svůj žebříček hodnot trochu přeskládala. Některé podstatné vlastnosti, které dobrý ochránce potřebuje, mi chybí. V roli ochránce bych se musela chovat jinak, než je mi příjemné. Pořád bych polemizovala sama se sebou, zda se něco nedalo udělat jinak a lépe, nutila bych se k rozhovorům s lidmi, kteří mi nejsou sympatičtí, vyčítala bych si každé opominutí... Docházím k názoru, že tuhle cenu za svůj sen platit nechci. Asi nebudu ochráncem. Zato mě začala hrozně moc bavit práce s kameny. Nejen že by mě to uživilo, ale hlavně mě to vzrušuje. Pořád cítím, jak by se to dalo dělat lépe, těší mě pátrat po nových postupech, zdokonalovat se, učit se u těch, co to umějí. Chápeš? Tohle je mimořádně důležitý dílek do mého smyslu života. Jestli pro mě bude stejně důležitý i v budoucnosti, to ještě nevím, to se ukáže až časem.“

Hanka zmlkla a doufala, že i P’ujibo bude nyní ochoten mluvit o svých snech a touhách. Nějaké přece mít musí.

„A co je teď nejdůležitější pro tebe?“ zeptala se ho. „Víš, co? Zapomeň na stádo i na všechny, co ti radí nebo tě kritizují, a podívej se pozorně do své mysli. Co bys udělal, kdyby neexistovala žádná omezení ani zvyklosti?“

„Šel bych hledat svůj sen.“

„Tu dívku ze svého snu?“

„Ano. Ale nechtěj vědět, kdo to je. To neprozradím ani tobě.“

„Dobře. Nebudu se tě na ni ptát, neboj se. Ale představ si, že ji najdeš a dejme tomu, že i ona úplně nejvíc touží po tobě. Co bude dál?“

„Zůstaneme spolu.“

„Počítej s tím, že váš vztah nepřijmou ani lidé ani jednorožci. Budete si muset najít nějaký osamělý kout přírody, kde se vám bude líbit. Stále ještě si pohrávám s variantou, že vaše city budou vzájemné, pevné a stálé. Čím vyplníte svůj život v letech, která strávíte spolu?“

„Proč přemýšlíš o něčem, co nejspíš nikdy nebude existovat?“

„Můj milý bratře, mám v úmyslu se postavit na tvoji stranu, možná i proti vůli celého našeho stáda. Je to závažné rozhodnutí. Než do toho půjdu, ráda bych znala tvou vizi budoucnosti. Chci si být jistá tím, co považuješ za svůj smysl života. Jak vypadá vize, ve které by ses cítil šťastný?“

„Žil bych tady u stáda i s ní...“

„A co když ona bude chtít, abyste žili raději v blízkosti lidí.“

„Přece jí odtud mohu kdykoliv otevřít bránu k lidem.“

„Ona přece také může rovněž argumentovat tím, že od ní můžeš kdykoliv zaběhnout domů. Máš ji tolik rád, abys přistoupil i na její řešení?“

„Jak to mám vědět? Ještě jsem se s ní nesetkal.“

„Nevíš to, a přitom rozhoduješ o svém životě či smrti? Neměl bys to raději nejdřív zjistit?“

„Ale to budu muset odejít pryč od našeho stáda.“

„Ano. A co myslíš? Je to lepší nebo horší než smrt?“

„Zahanbuješ mě, H’anaríjo.“

„Ano. Ale proč to dělám? Mám tě ráda. A kvůli tomu hodlám riskovat hádku se stádem. Možná potom budu muset odejít i já. Ale jestli ti to pomůže, budu spokojeně usínat a nebudou mě trápit výčitky svědomí, že jsem nečinně přihlížela tomu, jak tu pomalu, ale jistě chřadneš.“

„Taky tě mám rád. A nechci, abys ztratila domov, který je pro tebe tak důležitý. Zítra ráno já sám požádám stádo o změnu rozhodnutí. Odejdu odtud a začnu hledat anděla ze svého snu. Máš pravdu. Měl bych vědět, pro koho se to vlastně trápím.“

„Když bude potřeba, budu tady a podpořím tě.“

Hanka cítila bratrovo odhodlání a doufala, že ho to nepřejde. Odklusal pryč a v jeho pohybu se zase objevila jiskra. Možná to bylo tím, že přestal věšet hlavu a ploužit se unaveným krokem. Kam ale půjde, když opustí stádo?

Hanka se rázným krokem vypravila za R’íhanem. Rychle mu vylíčila jejich rozhovor a zeptala se ho na radu.

„Jediné místo, kde by nebyl sám a kde by ho bez problémů přijali, je útulek pro zraněná magická zvířata,“ řekl po krátkém zamyšlení. „Jiné vhodné zázemí mě nenapadá.“

„Dneska s tebou na večerní procházku nepůjdu. Stavím se ještě na pár slov u Zachariáše,“ oznámila mu lehce omluvným tónem. Doufala, že z jejích myšlenek nevyčetl i chuť zpestřit si ovocný a zeleninový jídelníček něčím vydatnějším.

„No, že se taky jednou ukážeš,“ bručel Zachariáš při jejím příchodu. „Každou chvíli se tu po tobě někdo ptá. Ale musíš ještě chvilku počkat. Na večeři má přijít i Vron. Ten se aspoň slušně předem ohlásí a objedná.“

„Promiň, rozhodla jsem se narychlo pod tlakem okolností.“

„Fakt? A já myslel, že jsi konečně dostala hlad.“

„To taky,“ zasmála se a už ze zvyku se hrnula do kuchyně, aby mu pomohla.

Vron dorazil asi hodinu po ní. Vypadal zaprášeně a unaveně. Jeho tvář ale spokojeně zářila, a když ji uviděl, přidal k rozesmátým očím i úsměv.

„Náš program pro děti nadané sedmým smyslem začíná skvěle fungovat,“ mnul si ruce a udělal si pohodlí u stolu v kuchyni. Zachariáš mu podal džbánek s pivem a vytáhl z trouby šťavnatou pečeni. Zavoněla celou kuchyní, až se Hance začaly sbíhat sliny.

Zpočátku jedli mlčky, pak se Vron rozpovídal o systému, který má pomoci dětem z rodin, které by jim normálně neměly šanci zaplatit cestu na Ostrov volby a studium.

Pak začala vyprávět Hanka o starostech, které má její adoptivní rodina s mladým jednorožcem.

„To nejni dobrý, to vůbec nejni dobrý,“ mumlal nespokojeně trpaslík, když skončila, „a ty se jako obvykle snažíš sebe i celou svojí rodinu namočit do pěknýho maléru.“

„Protože už jsem se na to nemohla koukat.“

„No jo, no jo, ale útulek mi nepřipadá jako dobrá volba. Co když si ten tvůj jednorožčí bráška bude myslet, že se ho snažíte předhodit doktorům?“

„A co kdybys ho vzala do hor k jezeru?“ navrhl Vron.

„Tam by se necítil dobře. Potřebuje nějaké místo, kde jsou blízko stromy a roste tam pěkná tráva.“

„No tak já se po něčem poptám,“ zahučel trpaslík s povzdechem.

„Nemusíš se ptát,“ vložil se do toho Vron, „ukážu Hance místo, kam svého brášku může vzít. Tam se mu bude líbit.“

„Ty myslíš...?“

„Jo. Můj kout, kam se chci uchýlit na stará kolena. Osamělý jednorožec by mi nevadil. Jestli si ale bude chtít přivést nějakou ženskou, tak bude lepší, když si časem najde něco jiného.“

„Kout na stará kolena?“ překvapeně povytáhla obočí Hanka.

„Já věděl, že se mi budeš smát,“ vzdychl Vron a vyzval ji, aby ho následovala. Venku byla tma, ale okolí prozařovalo světlo měsíce. Její přítel otevřel bránu do krajiny, která voněla jarem.

Magie tu byla na dosah, ale její hladina byla klidná a vyrovnaná. Z blízkého lesa se ozývaly zvuky nočních tvorů a záhy je tu objevil netopýr a začal trhaně létat kolem nich.

„Támhle je můj srub,“ vedl Vron dívku k malé vyvýšenině na kraji lesa. „Když budeš chtít, můžeš tam klidně přespávat, místa je tam dost. Používám ho zatím jen málokdy.“

„Díky. Myslím, že se tu P’ujibovi bude líbit. Bude mít klid na to, aby se vyrovnal sám se sebou. Snad to zvládne. Na víkend tu s ním zůstanu, ale pak se budu muset vrátit do školy.“

„A nechceš se raději vrátit do školy v Santareně?“

„Jeden trpaslík si tam na mě vsadil, takže se v Pasteku pokusím přežít aspoň do dubna,“ zavrtěla lehce hlavou. Sama byla zvědavá, jestli to zvládne.

Druhý den vstala brzo, aby ji jednání jednorožců nezastihlo v útlumovém stavu rozespalosti. Zase jednou po čase se celá jejich rodina sešla u snídaně.

Stejně jako minule se S’faidea a K’lumonideotis objevili osobně. P’ujibova nervozita jakoby nakazila všechny zúčastněné. A protože to byl on, kdo si vyžádal nové jednání, všichni očekávali, co řekne.

„Zbavte mě prosím toho odstínění,“ požádal je klidně. S’faidea mu vyhověla a mladý jednorožec oslovil stádo a ujistil všechny, že nemá v úmyslu nikoho z nich ohrozit svým jednáním. Mluvil klidně a účelně. Hanka se dohadovala, že nejspíš své vystoupení včera večer prodiskutoval s rodiči a nechal si od nich poradit. To bylo moudré. Asi přece jen dospívá, pomyslela si smutně.

Nakonec P’ujibo stádu oznámil, že jim neposkytne kontakt na osobu, která se vetřela do jeho mysli, a to ani v případě, že mu bude hrozit doživotní vyhnanství. Sice miluje rodné území, ale v případě nutnosti je ochoten zaplatit tuto cenu.

Hanka vycítila ve stádu nesoulad. Zhruba polovina myslí pulsovala pochopením, ale zbytek žádal tvrdší přístup a nepodmíněné vyhoštění vzpurného jedince. Pak si vzali slovo i rodiče. L’gala poukázala na případ, kdy jednorožec zvolil život vedle člověka, a přesto zachoval věrnost letitým zvyklostem jednorožců. R’íhan zase všechny upozornil na to, že jeho syn teprve dospívá a není vyloučeno, že ještě může najít cestu zpět ke stádu.

V podstatě řekli všechno, čím se dalo argumentovat. Hanka přemýšlela, má-li se i ona zapojit do diskuze, ale ucítila jemný otcův dotyk s žádostí, aby se svým člověčím temperamentem do jednání raději nezasahovala. Vyhověla mu a tiše čekala, k jakému verdiktu se stádo přikloní.

„Vzali jsme v úvahu P’ujibovo mládí,“ tlumočila jim konečné rozhodnutí S’faidea, „a požadujeme, aby jmenovaný jedinec opustil území stáda, dokud nebude ochoten promluvit o druhé straně, která ovlivňuje jeho mysl. Změní-li někdy názor, smí se vrátit k dalšímu jednání o svém vyhnanství. Nyní se ptám, kdo ze stáda se za něj zaručí a dohlédne na to, aby dodržoval nepsaný kodex jednorožců a nepošpinil jejich dobré jméno?“

„Já,“ ozvalo se trojhlasně z myslí rodičů i Hanky.

„Souhlasíme. Bude za něj ručit jeho rodina. P’ujibo opustí rodné území ještě dnes. Nepřijde sice o ochranná kouzla našeho stáda, ale vzhledem k jinému místu pobytu počítejte s tím, že budou mnohem slabší než tady.“

S’faidea a K’lumonideotis důstojně odklusali a nechali jim čas a soukromí na to, aby se mladý jednorožec mohl důstojně rozloučit se svým domovem.

Celý den jejich rodina strávila společně. Odsunuli z mysli všechny problémy a jen se procházeli po nejoblíbenějších místech. U vodopádu prošli vodou a na druhém břehu P’ujibo Hanku vyzval ke hře na honěnou mezi stromy. Bylo to jako krátký návrat do šťastné minulosti - něco, co měli oba rádi a co už se nikdy nebude opakovat. Byl to moc hezký den.

Navečer Hanka svou rodinu vyzvala, aby ji následovala. Vkročili na Vronovu louku v okamžiku, kdy za vrcholky stromů zdejšího lesa začalo zapadat slunce. Bylo tu opravdu krásně. Nemohlo se to sice srovnávat s prastarým hvozdem u jednorožců, ale nedotčená příroda a magicky vlídné prostředí stačilo na to, aby se jim zde líbilo. Pozorovala je, jak obíhají celou louku, sklánějí se nad potokem a znovu běží směrem k ní.

„Poděkuj svému příteli, dcero,“ požádal ji R’íhan, „tohle místo je lepší, než jsme doufali, a jsme mu vděční za to, že se má náš syn kam uchýlit. Kéž tu najde klid i svou šťastnou budoucnost.“

Nakonec Hanka a P’ujibo ve ztichlém podvečeru osaměli.

„Nebojíš se samoty?“ zeptala se ho starostlivě. Přece jen ještě měla strach, aby se rozkolísaná mysl jejího bratra nevrátila k nepatřičným myšlenkám.

„Bojím,“ přiznal se její bratr, „ale sám jsem si tuhle cestu vybral. Asi bude chvíli trvat, než vyprchají všechny účinky té věznící bubliny. Pořád ještě se cítím ponížený a tak nějak divně ulepený od té násilné magie. Musím se toho nejdřív zbavit. Pak teprve začnu hledat tu ze svých snů.“

„Zůstanu tady s tebou aspoň do zítřka.“

„To je zbytečné, H’anaríjo, mám v plánu projít si v klidu tenhle kraj a najít svou ztracenou rovnováhu. Běž za svými přáteli a neboj se. Na cestu do zapomnění se dobrovolně nevydám.“

„Budu na tebe myslet,“ neudržela se a objala ho, i když věděla, že se to u jednorožců považuje za prohřešek. Její bráška na to ale reagoval potěšeným zafuněním.

„Tak už běž,“ vyzval ji a Hanka se přemístila do Kouzelných zahrad. Než se vrátí do školy, měla v úmyslu aspoň na chvíli navštívit útulek, pozdravit se s přáteli, prohodit pár slov s Paulou a pak se ještě jednou vyspat ve svém oblíbeném stromovém domečku.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: