Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hančin nový domov

Třetího dubna se rozhodla přestěhovat do Vronova srubu. U Zachariáše si vyzvedla své staré hodinky a amulet s Vronovou pamětí. Šňůrka už u něj byla poněkud ošoupaná, tak jí trpaslík dal jinou.

„Není moc dlouhá?“ zaváhala dívka, když si starý amulet navlékala na krk. Ale pak nad tím jen mávla rukou.

V santarenské škole si domluvila individuální výuku zaměřenou na směrování a dlouhodobé shromažďování zásob magie. A kromě toho se rozhodla ještě pro specializaci tvarování šperků. Docela jí vyhovovalo, že bude chodit do školy jen dva dny v týdnu. Konečně měla dost času pro Terezku. Po několika dnech zjistila jednu zvláštní věc. Holčička se každé ráno budila za svítání. Opatrně, aby nikoho nevzbudila, se vytratila ze srubu a zmizela v šeru lesa. Za hodinu se vrátila a v pohodě dospala zbytek ranních hodin. Byl trochu problém ji sledovat, byla nadmíru opatrná.

Protože ale vždy mizela stejným směrem, jednou Hanka využila iluzi na zamaskování faktu, že není v posteli, a trpělivě číhala na svou malou sestřičku v lesním houští. Konečně se dočkala a to co, objevila, ji zahřálo u srdce. Terezka se scházela s jednorožcem. Nosila mu kousek ovoce a zeleniny, česala mu hřívu hřebenem z krabičky, kterou dostala od Hanky, a dokonce si při tom broukala jakousi melodii. P’ujibo sice o mnoho lépe nevypadal, ale zatím žil a zdálo se, že mu Terezčina přítomnost dělá dobře.

Jednou jí Vron přinesl dopis: „Tohle ti nechal Nik u Zachariáše.“

Nedočkavě ho otevřela a znejistěla. Byla oficiálně pozvaná na zhodnocení akce, zaměřené na ochranu Lídy Laridonové. Podívala se na svůj prsten. Bílý odlesk na něm ji uklidnil. Snad jí nebudou klást za vinu Lídino zranění.

Když pak u Zachariáše čekala, až si ji Nik vyzvedne a zavede ji na místo schůzky, málem si nervozitou začala kousat nehty. Uklidnila se až přímo na místě, když zjistila, že není sama, koho se budou vyptávat, že dorazila i Azuela a Pohromak.

Muselo jít o důležité šetření, protože byl přítomen i odborník na vizualizaci dějů minulých. Jak postupně vypovídali o všem, co Lídu během roku potkalo, došlo i na jeho vystoupení. Po Hančině svědectví převedl do obrazu její vzpomínky na to, jak Naomi přivolávala tulíka. Přítomní ochránci byli zděšení faktem, že si někdo něco takového vůbec dovolil. Nakonec se dopracovali až k oné kritické noci, kdy dívka přivolala jednorožce. Azuela vypadala spokojeně, že tahle část šetření už se jí netýká, zato Pohromak znervózněl.

Vizualizaci scény, kdy se Hanka dohadovala s harpyjí, muž vyvolal včetně obrazu i zvuku. Musel být opravdu špičkovým odborníkem, když tohle všechno zvládl.

Tentokrát se na chvíli mezi přítomnými rozhostilo ticho.

Nakonec promluvila žena, kterou Hanka neznala: „Musím přiznat, že jsem ztrátu vlasů považovala za vážné selhání ochrany toho děvčete. Po zhlédnutí tohoto svědectví jsem ale změnila názor. Ochrana zafungovala lépe, než kdo mohl předpokládat. Víc by pro ni nedokázal udělat nikdo z nás.“

Souhlasné mumlání zaniklo ve výzvě, aby Hanka pokračovala v líčení následných událostí. Muž, který měl na starosti vizualizace, se začínal potit. Kolik jich asi ještě zvládne, byla zvědavá Hanka, když se propracovala ke scéně, kdy čarodějka strčila do Lídy a došlo ke zranění. Jen si otřel pot z čela a pustil se do dalšího kouzla, kde bylo přesně vidět, jak se to stalo. Dokonce dokázal zesílit zvuk natolik, že bylo slyšet i to, co Adéla Lídě šeptala.

„Od teďka je jednorožec tvůj sluha a musí splnit vše, o co ho požádáš. Ať tě vezme na místo, kde rostou houby pravdivého vidění. Přines mi je a na příštím shromáždění slavnostně vstoupíš mezi pojmenované. Ty to dokážeš! Cítíš se skvěle a jsi plná elánu. Tak si pospěš a vykonej, co je třeba.“

Zesílený šepot zněl děsivě.

„A co na to jednorožci?“ zeptal Nik.

„Povím vám vše, co se týkalo Lídy. To ostatní byl soukromý hovor mezi členy stáda,“ rozhodla se Hanka tlumočit jen část událostí v Posvátném háji.

„Mám to zobrazit?“ zeptal se vyčerpaný muž.

„Není třeba. Víc nás zajímá, jak to bylo s Lídou potom.“

Naštěstí byla scéna, kdy Hanka použila svůj amulet, relativně krátká. Muž se snažil udržet vizualizaci co nejdéle, ale krátce poté, co vzal Zachariáš Lídu do náruče, mu došly síly a obraz pohasl.

„Děkujeme, to stačí,“ pokynula mu žena, že se může vzdálit. „Co bylo dál, už známe i ze svědectví jiných. Nyní dávám hlasovat o míře úspěšnosti celé plánované akce.“

Hanka udiveně vzhlédla. Pod stropem zasvětélkoval rudý světelný válec. Přísedící natáhli ruce a spodní část válce se zbarvila zeleně. Zelená barva stoupala, až nakonec u stropu zůstal jen malý proužek rudé barvy.

„Výborně! Zaneste do protokolu, že akce byla označena za 95procentní úspěch. Děkujeme především Haně Vronové, která v kritických okamžicích prokázala svou pohotovost a postarala se o ohroženou dívku lépe, než by to dokázal leckterý špičkově vyškolený ochránce.“

„Tak vidíš, jsi dobrá,“ plácl ji po rameni Nik. „Jestli pořád ještě chceš mezi ochránce, stačí požádat. Teď tě zaručeně vezmou všemi deseti.“

„Ještě si to rozmyslím. Než jsem si to vyzkoušela, byly mé představy o téhle práci poněkud naivní.“

„Zmoudřela jsi,“ usmál se Nik. Z Hančina prstenu zmizela bílá ploška a opět na něm zářily jen ty rudé. „Tvoje přísaha skončila po zhodnocení akce,“ vysvětlil jí Nik. „Jestli máš soupis vynaložených prostředků, vezmu to do kanceláře a ochránci ti to proplatí.“

„Byla jsem líná to psát,“ mávla Hanka rukou, „nic po nich nechci.“

„Jak myslíš,“ zatvářil se nesouhlasně, ale nahlas nic nenamítal. Možná i proto, že k nim přistoupila Azuela.

„Jdu se podívat na Lídu. Nechceš jít se mnou?“ usmála se bojovnice na Hanku.

„Ráda,“ přikývla a vyrazila Azuele v patách.

Laridon už je očekával. Hanka se podivila, že tu není i Lídina matka.

„Zhroutila se a není na tom o moc lépe než naše Lidka. Musí se léčit jinde, aby ji neměla pořád před očima,“ vysvětlil neochotně, proč se o vnučku stará sám. Mávl rukou, jako by chtěl zahnat všechny nepříznivé okolnosti, a pokynul jim, aby šly dál.

„Tak co, jak to probíhalo?“ zeptal se Azuely.

„Devadesátipětiprocentní úspěch,“ žena se zvědavě podívala, jak na to bude Bdělý reagovat.

„To není možné,“ zatvářil se nevěřícně.

„Zprávu určitě dostanete.“

„Byla vážně zraněná, přišla o vlasy a rada ochránců to přesto vyhodnotila jako úspěch?“ stále ještě nevěřil jejímu tvrzení.

„Je to tak. Je v podstatě zázrak, že vaše vnučka ještě žije. Už o svých zážitcích promluvila?“

„Ne. Je teď jako vyměněná. Dřív byla rázná, plná života, nápadů, energie. Teď jen sedí, kouká do prázdna, nebo lhostejně dělá to, co jí nařídíme. Je to jen stín mojí holčičky.“

V jeho hlase zazněla taková bolest, že se Hanka až zachvěla. I on byl stínem toho dřívějšího Laridona, kterému v očích jiskřil humor a hlas duněl sebejistotou a vlídností.

„Můžeme se za ní podívat?“

Vedl je do zahrady, kde v houpací židli podřimovala Lída.

„Je z tebe pěkná bledule,“ postavila se před ni Azuela se založenýma rukama, „měla bys začít trochu sportovat.“

„Ahoj,“ špitla Hanka a přitáhla si volnou židli blíž k Lídě.

„Ahoj,“ odpověděla jí bývalá spolužačka mdlým hlasem.

„Tak už se jim povedlo mě z Pasteku vyštvat,“ oznámila jí Hanka. Lída projevila vlažný zájem.

„Dojdu pro nějaké občerstvení,“ otočila se Azuela a vydala se do domu.

„Co je s Naomi, nevím, protože ani ona už se ve škole neobjevila,“ pokračovala Hanka ve zprávách o dění v Pasteku, než byla nucena odejít.

„Už se asi mezi Pojmenované nedostanu,“ posteskla si Lída tiše.

„Ty bys mezi ně fakticky chtěla patřit?“ nemohla Hanka uvěřit, že tohle děvče pořád ještě touží právě po tomhle.

„Víš, najednou nic nemám, nic nejsem, nic nechci,“ vzdychla rezignovaně.

„Jak to, že nic nemáš?“ zamračila se Hanka. „Vždyť máš všechno. Rodinu, domov, možnost rozhodnout se pro jakoukoliv školu, po které zatoužíš.“

„Kromě Pasteku,“ trpce se ušklíbla kamarádka.

„No a? Najdeš lepší.“

„Na žádnou jinou školu nechci.“

Hanka v její reakci zaznamenala aspoň stopu po bývalé umíněnosti. Tady ji chovali jako v bavlnce a to možná nebylo pro její duševní zdraví nejlepší prostředí. Možná stejně jako Avisir potřebovala podněty, které by ji vytočily a donutily vzít zase život do vlastních rukou.

„Jasně. Chceš tvrdnout tady v té umělé zahradě jako hloupá ošklivá holka bez budoucnosti.“

„Proč jsi na mě zlá?“

„Protože to potřebuješ.“

„To není pravda.“

„Taky jsi zlá.“

„Co to plácáš?“ skoro se rozčílila Lída.

„Vůbec tě nezajímá, jak se má P’ujibo.“

Lída skryla obličej do dlaní a rozbrečela se. Hanka zalitovala, že byla tak neomalená.

„Nebreč a přijeď se k nám na něj podívat,“ trochu neohrabaně ji objala a Lída začala brečet ještě víc. Hanka s obavou sledovala, jak se k nim blíží Azuela s mísou ovoce.

„Jen ji nech vybrečet, potřebuje to,“ vlídně podotkla bojovnice, když viděla, jak je z toho Hanka nervózní.

„To mi děda nikdy nedovolí,“ vysoukala ze sebe Lída mezi vzlyky.

„Ale dovolí, když na tom budeš trvat.“

„Stejně to nemá cenu.“

„Ty jsi přece vždycky za svoje sny dokázala bojovat. To se mi na tobě líbilo. Pamatuješ na naše začátky s Lukerdekem? Zvládly jsme to. Nejsi přece žádná padavka.“ Hanka už nevěděla co přidat, aby Lídu vyburcovala z její letargie.

„Všechno je pryč.“

„A co tvoje sny?“

„Jsou k ničemu. Stejně se mi nikdy žádnej nesplní.“

„To nemůžeš nikdy předem vědět.“ Hance v mysli probleskl nápad a hned začala pracovat na jeho realizaci. Rozhlédla se. Nikdo nikde nebyl, jen Azuela. Otočila se na ni. „Vezmu teď Lídu na chvilku pryč. Kdyby začal Laridon vyšilovat, tak si něco vymysli a ujisti ho, že se do půl hodiny vrátíme,“ požádala ji Hanka.

„Ale on setkání s jednorožcem výslovně zakázal,“ zamračila se bojovnice.

„Nevezmu ji k jednorožci,“ usmála se Hanka a popadla Lídu za ruku. Otevřela bránu a provlekla bývalou spolužačku do hor.

„Proč tu jsme?“ podivila se Lída. Pak se rozhlédla a popošla k jezeru.

„Je tu docela hezky.“

„Za chvilku přiletí návštěva, ale nemusíš se bát, je to přítel.“ Hanka sledovala oblohu a zkoušela hádat, odkud se Plam vynoří. Tentokrát otevřel bránu vysoko nad nimi a zvolna kroužil nad jezerem, až připlachtil přímo k nim.

„Černý drak,“ ožila při jeho spatření Lída, „není to náhodou ten Sváťův?“

„Přesně tak,“ Hanka s napětím sledovala, jak se Lída probouzí k životu. „Jmenuje se Zuřivý plamen. Pojď, seznámím tě s ním.“

Lídě se najednou nedostávalo slov. Nábožně se dotkla Plamových šupin a rozechvěle ho pohladila po nozdrách.

„Radši jí vysvětli, že nejsem žádný domácí mazlíček,“ zabručel nespokojeně drak směrem k Hance.

„Potřebuji, abys ji na chvíli vzal nahoru.“

„Mám ji povozit?“ odfrkl nesouhlasně.

„Jen trochu a ne vysoko. Trpí totiž závratí.“

Drak mávl prudce ocasem a Lída polekaně uskočila.

„Co to děláš?“ pokárala ho Hanka.

„Nelíbí se mi to.“

„Ale pro mě je to důležité. Prosím.“

„Tak jí pomoz nahoru a ať se pořádně drží.“

Hanka spolužačce ukázala, jak se usadit mezi křídly a kterých šupin se držet. Plam se rozběhl a vyhoupl se do vzduchu. Udělal to tak plynule, že Lída na jeho hřbetě ani nezakolísala. Zvolna obletěl jezero a zase přistál tam, odkud vzlétl. Hanka dívce pomohla dolů.

„Vidělas to? Já jsem letěla na drakovi,“ chrlila ze sebe vzrušeně. „To byla nádhera, že to ani nejde popsat. Takovou dobu jsem po tom toužila. Bylo to ještě mnohem hezčí, než jsem si představovala. Celá ta krajina pod námi. Kdybys to viděla, no prostě paráda.“

Vůbec nedbala na to, že má ruce celé poškrábané od šupin, jak se křečovitě držela.

„Díky, Plame, udělal jsi dobrý skutek,“ napůl omluvně poděkovala Hanka.

„Byl bych radši, kdyby o tom letu moc nevyprávěla,“ podotkl drak a zvedl se k odletu.

Hanka nechala Lídu vypovídat a mezi řečí jí přeléčila ruce, aby si její děda po návratu nevšiml něčeho nepatřičného.

„Tak vidíš. Jeden sen se ti splnil. Teď je na čase si vytyčit nějaký jiný a vykročit za ním.“

„Moc, moc, moc ti děkuju. Jak ti to oplatím?“

„Mám jen jediné přání. Abys vyřešila svůj vztah s jednorožcem.“

Lídina nadšená tvář při té zmínce prudce pohasla: „Nevím, jestli to dokážu.“

„Věřím, že ano.“

„Ale děda...“

„Hele, Lído, dědu do toho netahej. Je to jen mezi tebou a P’ujibem. Popřemýšlej o tom, a až se na to budeš cítit, tak mi pošli vzkaz do Kouzelných zahrad v Santareně. Budu čekat. Nenechám tě v tom samotnou, neboj se. Určitě to nějak vyřešíme.“

„Dobře. Pokusím se o to.“

„Výborně. A teď už se musíme vrátit.“ Hanka otevřela bránu a ucítila, že se spustil magický alarm. Vynořila se s Lídou přímo do náruče Laridonovi. Z jeho očí sršely blesky. Pocítila nutkání před jeho zlobou utéct. Ale slíbila Lídě, že ji podpoří. Tak zatnula zuby a připravila se na vynadání.

„To snad není pravda. Jak sis mohla dovolit odvést moji vnučku bez mého vědomí?! Co kdyby se jí něco stalo?“

„Nezlob se na ni, dědo, myslí to se mnou dobře,“ ozvala se Lída a Laridonův pohled zvlídněl.

„Víš, právě mi splnila jeden můj sen. Tak jí nenadávej. Cítím se teď mnohem líp.“

„A co jste dělaly?“ nemohl se Laridon zbavit podezíravosti.

„Byla jsem se proletět na černém drakovi,“ prohlásila Lída skoro rozpustile.

„Nechytila jsi někde úpal?“

„Nic jiného ti neřeknu ani já ani Hanka.“

„No dobrá, tak si to svoje holčičí tajemství nechte,“ usmál se smířlivě na obě dívky. Zálibně spočinul zrakem na své vnučce, která se konečně přestala podobat porouchané loutce.

„Tak se tu mějte pěkně, já už musím běžet,“ urychleně se rozloučila Hanka, aby Bdělého nenapadlo vyslýchat i ji. Otevřela bránu přímo k jednorožcům a vstoupila na území stáda.

Je na čase, aby si tu pomalu začala odpracovávat svůj trest. Aspoň jeden den v týdnu by si na to měla udělat volno. Taky by se možná měla zeptat na sazeničku stromu, aby měl pastecký velikán na školním pozemku listnatého kamaráda.

Ve středu odpoledne se vypravila do Pasteku, aby navštívila Sváťu. V bytě bylo uklizeno a na stole místo knih trůnily sušenky, jednohubky a bramboráčky.

„Copak to tu na mě chystáš?“ zbystřila Hanka.

„Nic zvláštního, jen se tu zastaví jeden tvůj známý.“

„A kdo?“

K odpovědi se Sváťa nedostal, protože někdo právě zaklepal na dveře.

„Uvidíš.“

Běžel otevřít a pustil hosta dovnitř.

„Pane profesore?“

„Rohan, moje milá, teď už jenom Rohan.“

„Ráda vás vidím.“

Trpaslík odstrčil připravené křeslo a vybral si k sezení židli.

„Tak už jsem vymyslel, jak tě budu učit. Tady to nepůjde, ti z Kruhu by to vyčuchali a zas by kuli pikle proti profesorům. Štve je, že ani jeden z nás si s nimi nechce hrát na ty jejich pojmenované a nepojmenované.“

Sváťa odněkud vykouzlil tuplák s pivem a Rohan opatrně ochutnal. Pak teprve se zhluboka napil a spokojeně mlaskl: „Hm. Ujde.“

„Budeme se scházet u Zachariáše každou druhou středu. Ty zaplatíš jídlo a pití a já tě budu učit. Co ty na to?“

„To záleží na tom, kolik toho dokážete za jeden večer vypít... Ne, promiňte, to byl jen pokus o humor.“

„Kdybych vypil všechno, co snesu, byl bych nejdražší učitel široko daleko,“ zachechtal se host, „ale neboj se. Při učení budu potřebovat čistou hlavu, nebude to tak hrozné.“

„V tom případě to beru.“

„Domluveno,“ trpaslík ochutnal bramboráček a přitáhl si k sobě celou mísu.

„A co nového ve škole?“ zeptala se Hanka. „Nic špatného se nikomu nepřihodilo?“

„Zatím ne, ale mohlo by,“ pohlédl Rohan na Sváťu, „zvlášť těm, co se courají po sadu s dračím ovocem.“

„To už je přece dávno, ne?“

„Jo, poměrně dávno. Celý dva dny.“

„Sváťo!“ uhodila Hanka na kamaráda. „Tys tam zase byl?“

„Nic jsem neutrhl, neukradl, jen mě zajímalo, v jaké půdě rostou,“ bránil se kamarád. „Nechápu, jak se to mohl někdo dozvědět?“

„Hlídka tě viděla a informovala školu, že se nějaký student zatoulal do sadu. Máš jedinou kliku, že sis odtamtud neodnesl nic víc, než prach na botách. Artevar rozhodl, že náhodnou zvědavost trestat nebude. Takže ve svém vlastním zájmu už tam nechoď. Příště by ti to neprošlo.“

„To jsou mi teda nápady!“ mračila se na kamaráda Hanka.

„Zrovna se o tom učíme ve škole.“

„Tak vidíš, proč jsi tam teda musel lézt?“

„Neříkají nám pravdu. Teorie ve škole se o dost liší od podmínek, ve kterých zdejší dračí stromy skutečně rostou. Prostě jsem si své podezření musel ověřit na vlastní oči.“

„No dobrá, ale už tam nechoď.“

„Nepůjdu. To, co jsem viděl, mi stačilo,“ pousmál se Sváťa.

„A co Naomi? Už chodí do školy?“ zajímalo Hanku.

„Myslíš tu Lídinu kamarádku, co už nedokáže lhát?“ zamručel Rohan.

„No ano. Ale jak víte o tom lhaní?“

„Přišla do kanceláře oznámit, že odchází na jinou školu. Vyřizoval to s ní Teuklin. Dost se bavil, když zjistil, co tu malou postihlo. Pak ji kvůli její bezpečnosti osobně a urychleně doprovodil pryč z Pasteku. Kdyby to, co vyprávěla, slyšeli lidi z Kruhu, nezůstala by naživu ani půl dne.“

„A co vyprávěla?“ zpozorněla Hanka.

„Nejsem ani blázen, ani dost opilej na to, abych ti to vykládal. Z Teuklina to taky vypadlo až při cestě domů, když se s bídou držel na nohou.“

„Takový matematický suchar a alkohol?“ podivila se Hanka.

„Jó, holka, tady pije každej. Žádnou jinou pořádnou zábavu pro chlapy v Pasteku nenajdeš.“

„A neleze to moc do peněz?“

„Mno, jednou měsíčně se to dá přežít.“

„To už by snad bylo lepší vyrazit do hospody někam mimo Pastek, ne?“ podotkl Sváťa.

„A hele, pan chytrej,“ ušklíbl se trpaslík. „Já mám po flámu nejradši svou postel a dodržuju jedno starý dobrý přísloví: když kořalka zavoněla, kouzla jenom blbec dělá.“

S Rohanem to byl nakonec docela příjemný večer.

V sobotu se u Vrona zase objevil Sváťa s Aničkou a s další zásobou hraček. To už je Terezka vítala s rozzářenýma očima. Po obědě kamarádku zatáhla ven.

„Neměli bychom je hlídat?“ začala po chvíli nervózně poposedávat Hanka.

Sváťa na okamžik zavřel oči a pak prohlásil: „Zatím je to dobrý. Stavějí spolu rybníčky. Akorát pak budou obě holky zralý na velkou koupel.“

„Sleduješ ji magicky?“

„No jasně. Ale jen v době, kdy ji mám na starost.“

„A jak to děláš?“

„Kouzlo rodinného zraku. Vidím a cítím to, co ona. Je to sice trochu náročné na magii, ale půl dne se to dá přežít. Jenom ode mě nesmí být moc daleko, to pak spotřeba magie narůstá nad únosnou míru.“

„A jak se to dělá?“

„Je to systém: tvoje krev - moje krev, tvoje oči - moje oči. Ale tobě to asi nebude fungovat, když nejsi s Terčou příbuzná.“

„Vronovi to přece funguje,“ namítla.

„Nefunguje, i když tomu tak občas říkám,“ zavrtěl muž nesouhlasně hlavou, „používám jiné sledovací kouzlo. Tereza na sobě nosí moji magickou značku, citlivou na leknutí, na emoce, na magii a na přiblížení neznámé osoby.“

„Hm, asi bych taky měla něco podobného vymyslet na dobu, kdy na ni dohlížím.“

„Právě dorazil Rafan,“ upozornil je Vron.

„Vážně?“ zaradovala se Hanka a spolu se Sváťou vyběhla ze srubu, aby ho přivítala.

Hned v patách za nimi se od potoka přiřítily obě malé holky a hned se nadšeně vítaly s Plavíkem.

„Nějak moc rychle se domákly, že máme návštěvu,“ zamyšleně je pozorovala Hanka.

„Třeba nás taky hlídají,“ uculoval se Sváťa, „dost možná systém moje oči - tvoje oči funguje oboustranně.“

„Hm, nabývám dojmu, že Terča ani zdaleka není tak zaostalá, jak si o ní myslíme.“

„Jenom nemluví...“

„Přesně tak.“

„Bude potřebovat hodně lásky, aby se srovnala,“ tiše dodal Sváťa.

„A občas pár na zadek,“ ušklíbl se Rafan, „ale pěkně od srdce a láskyplně.“

„No, už jsem nad touhle možností taky docela vážně přemýšlela,“ zasmála se Hanka.

Zatímco si Rafan dopřával pozdní oběd, Vron se někam vytratil. Asi zase něco zařizuje, pomyslela si Hanka. Určitě není jednoduché dál pracovat na projektu pro nadané nemajetné děti, když se sám stará o dítě. Docela chápala, že využívá každé chvíle, kdy si odtud může odskočit.

Tentokrát se ale její odhad ukázal jako chybný. Když se jejich přítel vrátil zpátky, přivedl dalšího hosta. Branou spolu s ním vstoupila mezi ně Lída.

„Ahoj, kde se tu bereš? Děda už tě pouští samotnou mezi lidi?“ divila se Hanka.

„Děda musel narychlo někam odjet. Tak jsem si řekla, že se vypravím do Kouzelných zahrad a domluvím si s tebou schůzku. Ale tady tvůj přítel tam zrovna byl a povídá, abych šla rovnou s ním, a tak jsem tady.“

Mezi stromy se pohnulo něco bílého. Na pěšině se objevil jednorožec. Pomalu kráčel k nim a Lída mu vyběhla vstříc. Cípy hedvábného šátku, který měla uvázaný na hlavě, za ní vlály jako slavnostní stuhy. Vypadala v něm mnohem dospěleji a Hanka si musela pořád připomínat, že je to vlastně ještě holka, co zatím ani neměla šanci dokončit školní rok.

Hleděla, jak se Lída objímá s P’ujibem a jak najednou i jednorožec působí veselejším a živějším dojmem. Ucítila, jak do její dlaně vklouzla dětská ručka. Překvapeně se podívala na Terezku, která se její ruky držela nezvykle pevně, jako by se bála, že se ztratí. Holčička fascinovaně zírala na to, jak Lída šeptá jednorožci krásná slůvka. Stažené Terezčino obočí a pevně sevřené rty ale prozrazovaly, že se jí ten pohled ani dost málo nezamlouvá. Ani Hanka neměla ze setkání těch dvou pocit, že je v dohlednu šance nějak přijatelně vyřešit jejich vzájemnou závislost. Nakonec děvče i jednorožec zvolna zamířili k lesu a po chvilce zmizeli mezi stromy.

„Dojemný příklad lásky,“ zamumlal s povzdechem Rafan, „všichni víme, že to skončí fiaskem, ale vymluvit se jim to nedá.“

Pak se otočil na Vrona: „Vážně neznáš nějaké šikovné kouzlo, po kterém by dostali rozum?“

„Lidi může přivést k rozumu akorát zkušenost. Kouzla jsou na to krátká,“ pokrčil rameny jejich přítel.

„A nebude ji její děda hledat?“ staral se Sváťa.

„U Zachariáše tvrdila, že se dnes musí vrátit domů za dvě hodiny. Takže se tu asi moc dlouho nezdrží.“

„A jak se dostane domů? Pokud vím, tak bránu neovládá.“

„To není problém, už jsem u nich byla,“ řekla Hanka, „sice tam člověk každým otevřením brány spustí poplach, ale Lída dokáže Laridona uklidnit jediným pohledem. To bude v pořádku.“

Rafanův tulík začal dorážet na Aničku a chtěl se honit. Holčičku nemusel vybízet dvakrát. Terezka sice byla zvědavá, o čem si dospělí povídají, ale pak neodolala a připojila se ke hře s tulíkem i ona.

„Ještě mám jednu věc, kterou musím vyřídit, ale do půl hodiny jsem zpět,“ znovu opustil Hanku a oba kluky Vron.

„No, taky to nemá jednoduchý,“ podotkl Rafan, když muž zmizel.

„No, to nemá,“ souhlasila Hanka, „sám se starat o malé dítě...“

„To nemyslím,“ zavrtěl kamarád hlavou, „víš, zaslechl jsem, že se proti jeho dobročinnosti začíná zvedat odpor některých ochránců.“

„Protestují proti tomu, že pomáhá chudým dětem?“ nemohla uvěřit Hanka.

„Pokud jsem to správně pochopil, tak pár nespokojenců tvrdí, že děti z problémových rodin mohou být časem nebezpečné.“

„Nesmysl! Každý se sedmým smyslem může být nebezpečný. A vzdělání je spíš ku prospěchu než ke škodě.“

„Mně nemusíš přesvědčovat,“ zasmál se Rafan Hančině vášnivé obhajobě, „já s tebou souhlasím. Jen říkám, co jsem slyšel.“

„Jo, táta už o tom taky doma mluvil,“ připustil neochotně Sváťa.

„A co na to říká?“

„Že by se měl Vron věnovat něčemu užitečnějšímu.“

„A to jako čemu?“ zamračila se Hanka.

„Třeba léčení nemocných, co sedmý smysl nemají.“

„On se taky bojí chudých dětí?!“

„Vron prý objevil několik velice silných talentů. Až vyrostou, budou opravdu mocní...“

Jejich další hovor přerušila Lída, která s brekem vyběhla z lesa.

Hanka se zvedla z trávy, kde seděla a vykročila jí vstříc.

„Copak se stalo?“

„Řekla jsi, abych vyřešila svůj vztah s P’ujibem. Já se fakt snažím, ale nejde to.“

„Ale no tak, Lidko, uklidni se,“ pohladila ji Hana po rameni. Dívka se jí ale vrhla do náruče a rozbrečela se ještě víc.

„On mě nemá rád,“ vzlykala srdceryvně.

„Pššš,“ tišila ji Hanka a zamračila se přes její rameno na kluky, když viděla, jaké dělá Rafan posměšné obličeje. Sváťa se k němu naštěstí nepřidal. Přistoupil blíž a poklepal na paži plačící dívky.

„Co se stalo?“ Hanka ucítila, jak Sváťa ke své otázce přidal utišující kouzlo.

„Přemlouvala jsem ho, aby bydlel u nás, ale on nechce. Prý se mnou půjde jenom tehdy, když mu to nařídím. Ale já mu přece nechci nic nařizovat. Chci, aby byl šťastný i on.“

„On bude šťastný jen tehdy, když mu vrátíš svobodu,“ konečně i Rafana omrzelo pošklebování a vmísil se do hovoru.

Lída přestala vzlykat a podívala se překvapeně na mladíka, který k ní tak autoritativně promluvil.

„To je můj bratr Rafael,“ představil ho Lídě Sváťa.

„Ale já mu přece svobodu neberu,“ odpověděla a dívala se na Rafana tak, jako kdyby Hanka a Sváťa v její blízkosti úplně přestali existovat.

„Jste k sobě nějakým způsobem připoutaní. Měla bys to pouto zrušit.“

„Ale jak?“

„Prostě si přej, aby mezi vámi dvěma žádné pouto nebylo.“

„Přeji si, aby mezi námi dvěma žádné pouto nebylo,“ poslušně odříkala Lída.

„Nebude to fungovat, pokud to nebudeš myslet vážně,“ vzdychl Rafan.

„Jestli po mně chceš, abych P’ujiba přestala mít ráda,“ zamračila se Lída, „tak ti dopředu říkám, že to nedokážu. Je tak sladký, tak nádherný, chci, aby u nás bydlel.“

Rafan znechuceně mávl rukou: „To je marný. Přesně, jak jsem čekal. Tyhle věci se prostě vysvětlit nedaj.“

„Ale já přece chci pro jednorožce to nejlepší. Mám ho ráda. Nechci mu ubližovat. Je úžasný, nic tak čistého, tak hlubokého jsem zatím neprožila.“ Lída viditelně nechápala, proč na ni všichni hledí tak bezradně a smutně.

„Radši už tě vezmu zpátky k vám,“ pokynula jí Hanka, „některé věci se prostě nedají vyřešit jediným rozhovorem.“

Otevřela bránu a odvedla bývalou spolužačku bezpečně domů. S velkou úlevou ji přenechala v péči služebných.

„Příští neděli po obědě mám zase volné odpoledne,“ pošeptala Lída Hance těsně před tím, než vykouzlila bránu zpět k Vronovi, „zastav se tu pro mě.“

Hanka přikývla. Na jednu stranu chtěla téhle dospívající holce pomoct, ale na druhou stranu nebyla moc nadšená představou, že se bude každý týden muset znovu koukat na to, jak se utužuje její vztah s jednorožcem. Při pohledu na nešťastného P’ujiba a na to, jak ožívá jen v její přítomnosti, se Hance svíral žaludek strachem o osud čtyřnohého bratra. Děsila se chvíle, kdy skončí v Lídině zahradě jako její miláček a atrakce pro dívčiny návštěvníky.

„...jestli tohle nepochopí, tak je jednorožec v pasti a sám nemá šanci se z ní vyhrabat,“ zastihla Hanka po návratu Rafana a Sváťu uprostřed vážné diskuze.

„Lída není zlá, myslí to dobře. Časem to určitě pochopí,“ obhajoval jejich spolužačku Sváťa.

„Copak říkám, že je zlá?“ prohloubily se Rafanovy vrásky mezi obočím. „Jenže samotné dobré úmysly jsou... k ničemu,“ zvolil při pohledu na Hanku slušnou variantu výrazu, „dokud ona sama není připravená se postavit na vlastní nohy. Zatím je to pořád rozmazlená maminčina holčička. Očekává, že jí ostatní budou celej život umetat cestičky a ona sama se jen pohodlně poveze na vlně přívětivého osudu. Jenže takhle to nefunguje! Každý se dříve nebo později musí rozhodnout sám za sebe a vybrat si, co vlastně od života chce. Dokud to neudělá, bude pro ni P’ujibo něco jako krásná hračka a ty s tím nic nenaděláš.“

„Možná ne, možná jo,“ oponoval Sváťa, i když taky musel cítit, jak jsou Rafanova slova pravdivá, „musíme to prostě pořád zkoušet. Lída je hodná holka a jednou otevře oči a sama uvidí, co je pro jednorožce dobré a co ne.“

„Idealisto,“ smutně se ušklíbl Rafan, „než se toho dočkáš, tak zešedivíš.“

„Možná zešedivím, ale nevzdám to. P’ujibo je přítel. Nemám v úmyslu ho opustit.“

„A já snad jo? Akorát nevidím svět tak růžově jako ty.“

Hanka se na kluky beze slova dívala a uvědomila si, jaká ji v životě potkala klika, když ji s nimi osud svedl dohromady. Skutečné bratry by nemohla mít raději.

„A co ty se tady tváříš jako přežraná kočka s čumákem od smetany?“ pobaveně zaznamenal její pohled Rafan.

To Hanku probralo. „Kde je vlastně Terezka s Aničkou?“

„Pst, hrajou si na špióny a tajně s Plavíkem poslouchají, co si tu povídáme,“ tiše jí s úsměvem sdělil Sváťa.

„No nazdar, to se dozvědí věci,“ ušklíbla se Hanka, „radši půjdu uvařit něco k večeři.“

„To nemusíš,“ ozval se Vronův hlas. Jak se vynořil z brány, zaslechl její poslední slova a s úsměvem ukázal na zavazadlo ve své ruce. „Pozdravuje vás Zachariáš a vzkazuje, že vařit na dálku ho moc nebaví, že bychom raději měli chodit na jídlo k němu.“

„Třeba už by to Terezka zvládla,“ přikývla zamyšleně Hanka.

„Taky si myslím,“ souhlasil Vron, „možná už bychom to příští pátek mohli zkusit, co vy na to, mládeži?“

„Máme přijít taky?“ ujišťoval se Sváťa.

„Pokud s sebou přivedeš i sestru, tak to bude pro Terezku mnohem jednodušší.“

„Tak jo,“ nenechal se Sváťa dlouho přemlouvat. Večeře u Zachariáše bylo něco, co se prostě nedá odmítnout.

Druhý den ráno Hanku probudily vzlyky. Večer si s Vronem a kluky povídala dlouho do noci, takže tentokrát zaspala i pravidelnou ranní Terezčinu vycházku. Její návrat ji ale probudil. Proklouzla dveřmi dovnitř potichu jako obvykle, ale ramínka se jí třásla pláčem.

„Copak je?“

Holčička ale vklouzla do své postele a celá se schovala pod dekou. Hanka se zvedla a šla se posadit na její postel. Už už sahala po kouzlu dračí komunikace, ale v půli cesty se zarazila. Kdyby narušila její křehké soukromí, kdo ví, zda by nerozbila důvěru, kterou jí holčička projevovala. Raději to zkusí bez kouzel. Možná jen s troškou uklidňující magie.

„Copak se stalo? Jsi zraněná?“ zeptala se tiše a nahlédla pod deku.

Terezka se posadila a zavrtěla hlavou. Pak se tiše stočila Hance do náruče. Nechala se hladit po vlasech a nakonec zvedla své uslzené oči.

Hanka opatrně začala sondovat, kvůli čemu přišla s pláčem.

„Něco tě bolí?“

Terezka vzdychla, ale pak zavrtěla hlavou.

„Jsi smutná?“

Přitakání.

„Kvůli jednorožci?“

Několikrát přikývla.

„Nechce s tebou kamarádit?“

Pokrčení ramen.

„Nebo snad dneska nepřišel?“

Dvojí přikývnutí doprovodily další slzy.

„On je taky moc a moc smutný,“ hledala Hanka slova, kterými by vysvětlila P’ujibovo chování, „možná jen nechtěl svůj smutek přenášet i na tebe. Nebo šel na dlouhou procházku a nestihl se do rána vrátit.“

No, tohle je hodně slabé vysvětlení, pokárala Hanka v duchu sama sebe. Kdyby její čtyřnohý bratr neovládal kouzlo brány, dalo by se to použít, ale Terezka není hloupá, aby se nechala ukonejšit takovým nesmyslem. Nicméně holčička se pomalu uklidňovala a nakonec zatáhla Hanku k sobě do postýlky, aby tam mohla ležet vedle ní.

„Třeba přijde zítra,“ zamumlala Hanka a zívla, „nebo pozítří...“ A obě ještě na chvíli usnuly.

Vron měl starosti. Svěřoval Hance Terezku každou volnou chvíli, kdy neměla školu.

„Co se děje? Něco vážného?“ zkusila se jednou zeptat.

„Ale ne, nic vážného,“ odbyl ji neurčitým mávnutím ruky, „jenom nějaké administrativní těžkosti kolem našeho projektu.“

„Předpokládám, že jde o projekt pro chudé nadané děti,“ nechtěla se Hanka nechat odbýt.

„No, pár lidí má nějaké námitky, ale nemyslím, že by to dokázali zastavit. Jenom každou chvíli vyžadují doklady o tom, jak si děti, které se dostaly do škol, vedou. Musím otravovat jejich učitele, aby psali na své žáky posudky. Stojí mě to spoustu času,“ dodal mrzutě.

Ve středu navečer ale nikam nemohl, protože měla Hanka vyučovací hodinu s Rohanem. Zachariáš jim vyčlenil jednu sklepní místnost. Hanka ani netušila, že zde podobné prostory vůbec existují. Kromě uskladněných soudků tu byla i stěna se spoustou držáků na zbraně.

„Páni,“ vydechla, když tu bohatě zaplněnou zeď spatřila. „A kde máš schované vojsko?“ mrkla lišácky na Zachariáše.

„Nikdy nevíš, kdy co budeš potřebovat,“ ušklíbl se její trpasličí přítel, vzal palici a udeřil do helmice napůl zazděné vedle dveří. Kolem zavibrovala vlna magie.

„Co to bylo?“ nemohla Hanka honem určit, o co jde.

„Jenom taková izolační vrstva. Teď si tu můžete kouzlit, jak chcete, a nikdo vás nebude otravovat s kontrolama, ohledně množství použité magie.“

„Dost dobrý,“ pokýval uznale Rohan, „taky byste mohl od minuty učit.“

„Nemohl,“ ušklíbl se Zachariáš, „já bych svý žáky asi zabil dřív, než bych do nich natloukl vědomosti. Nemám na takovou práci trpělivost.“

Rohan Hanku zavedl ke stolu s různými noži.

„Dnes tě naučím, jak se dělá magické ostří. Pokud je to nůž na zeleninu, je to vcelku jednoduché. Bojový nůž ale musí mít nejen dobré ostří, ale i solidní pevnost. A to už taková legrace není. No a vrcholem magického umění jsou nože pro hledače drahých kamenů. Takové magické ostří, které čistě přeřízne achát nebo dokonce i diamant, je prostě k nezaplacení. Ale tím tě dnes trápit nebudu, nejdřív zkusíme támhletu kudlu na zeleninu. Tak dávej pozor...“

Rohanovo tvrzení, že to bude jednoduché, se nezakládalo na pravdě ani v nejmenším. Hanka se trápila skoro dvě hodiny, než byl její učitel spokojen.

„No, dáme si večeři a krátký oddych a pak ještě zkusíme bojový nůž.“

Hanka jen poslušně kývla, ale bylo jí jasné, že se dnešní lekce nejspíš protáhne do tmy. Rohan jako učitel své žákyni nikdy nic neodpustil. A dneska v noci bude ráda, jestli jí zbyde magie aspoň na otevření brány domů. No, v nejhorším přespí ve stromovém domečku.

Bylo to přesně takové, jak předpokládala - náročné. Náročné na magii, náročné na soustředění, náročné na přesnost a pečlivost.

Už skoro měla pocit, že se jí to daří, když se v její mysli cosi ozvalo. Bylo to vzdálené, ale naléhavé. Narušilo to její soustředění. Chtěla to ze své mysli vytěsnit, když si náhle uvědomila, že jde o Plama. Ale proč ho vnímá tak nezřetelně? Aha, izolované prostředí.

„No to snad ne! Co to děláš?! Vždyť jsi to úplně zkazila!“ rozčílil se Rohan a vytrhl jí bojovou zbraň z rukou.

„Omluvte mě,“ vyskočila, a aniž vnímala, co na ni křičí, vystřelila ze dveří sklepní místnosti. Okamžitě její mysl neobvyklou silou zaplavilo drakovo rozčilení. Mísily se v něm hlavně strach a zuřivost.

„Co se stalo, Plame?“ zeptala se a dál utíkala chodbou k východu ze sklepa. Jestli se má někam přemístit, bude to lepší ze zahrady.

„Sejdeme se u matčina hrobu. Potřebuji tvou znalost Pasteku. Musíme otevřít bránu do správného místa.“

Hanka konečně doběhla ke dveřím do zahrady a nadechla se chladnějšího nočního vzduchu. „Proč do Pasteku? Co se děje?“ Ani si v tom rozčilení neuvědomila, že nemluví jen v duchu, ale i nahlas. Plam se ale zrovna přemisťoval, takže jí neodpověděl. Ani ona se nezdržovala a otevřela bránu. Chladný horský vzduch se začal mísit s tím santarenským. Prošla branou a náhle ucítila, jak se jí kdosi vmísil do kouzla a bránu pozdržel otevřenou. S tímhle se zatím nikdy nesetkala. Překvapilo ji, že je něco takového možné. Uhnula stranou, protože ta cizí síla převzala úplně nad branou kontrolu. Mohla sice zasáhnout a bránu násilně uzavřít, ale co kdyby tím někomu nenávratně ublížila.

Uviděla, jak noční oblohu překryl stín dračího těla.

Mezitím se z její brány vynořila silueta Rohana. Trpaslík stále ještě svíral bojový nůž s pokaženým magickým ostřím. Náhle z jeho druhé ruky vystřelil namodralý výboj směrem k drakovi. Hanka přiskočila a prudce do trpaslíka strčila.

„Nechte toho, sakra! Tohle je můj přítel!“

Výboj pohasl a drak přistál vedle nich.

„Tohle je Rohan, můj učitel,“ vzala Hanka představování dost zkrátka, „a tohle je Zuřivý plamen, jehož dračí cejch nosí můj kamarád Sváťa.“

„Slyšel jsem, že mluvíš o Pasteku, tak jsem vyrazil za tebou,“ vysvětlil Rohan napůl omluvně svůj vpád.

Hanka si ho nevšímala a přistoupila blíž k drakovi. Ani nemusela nic říkat.

„Sváťa je v nějakém maléru,“ promluvil drak s ohledem na trpaslíka nahlas, „použil bojová kouzla i dračí most na svou ochranu, a než jsem stihl zjistit, o co jde, ztratil jsem s ním kontakt.“

Hanka okamžitě sáhla po dračí komunikaci a pokusila se vyvolat obraz Sváťovy zelené krystalické kapky. Jindy by obraz naskočil okamžitě, dnes se z mlhy představ vůbec nevynořil.

„Nejde to, viď?“ sledoval drak její počínání.

„A ty nevíš, co se mu stalo?“

„Je v magické izolaci, v bezvědomí, zraněný nebo...“ ani nemusel poslední možnost vyslovit. Hance se okamžitě sevřel žaludek strachem o kamaráda.

„Musíme za ním,“ vyhrkla.

„Jo, musíme za ním do školy.“

„Do školy? To asi ne! Touhle dobou už ve škole být nemůže.“

„Když kouzlil, tak tam byl,“ trval na svém drak.

„Jenže škola má magické bariéry, tam nemáme šanci se dostat. Jedině snad...“ Hanka se ohlédla po Rohanovi.

„Jsi si jist svým tvrzením, Zuřivý plameni?“ obrátil se trpaslík přímo na draka.

„Má můj cejch. Dokud je v bdělém stavu, mohu místo jeho pobytu určit s velkou přesností. A naposledy kouzlil právě ve škole.“

„Tak jo, bránu do školy otevřít mohu. Ale vezmu tam jenom Hanku, tebe ne,“ prohlásil Rohan tónem, který nepřipouštěl námitky, „vzít do školy cizího draka, to bych mohl hned zítra bejt nezaměstnanej.“

Hanka vnímala, jak se drak nadechuje k protestu, ale tichou komunikací v mysli ho zarazila: „Nemáme čas na to, se hádat. Důvěřuj mi.“

Nahlas prohlásila: „Tak to se nedá nic dělat. Vemte tam prosím aspoň mě. Jestli Sváťa ještě žije... Měli bychom si pospíšit, Rohane.“

Jak se trpaslík tváří, nebylo ve tmě moc dobře vidět. Beze slova však otevřel bránu a prošel na školní dvůr pastecké školy. Hanka na jeho bránu použila stejnou fintu, jakou on použil před chvílí na tu její. Dokonce si dovolila bránu i o něco rozšířit, aby dokázal proklouznout i drak. Trochu se bála Rohanovy reakce, ale při vstupu do prostoru školy jí bylo okamžitě jasné, že bude mít profesor úplně jiné starosti. A oni taky!

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: