Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Boj na školním dvoře

„Ne, opravdu si ji domů odnést nemůžeš!“ zastavil Herbichlos Sváťu ve chvíli, kdy se mladík pokoušel propašovat ven knihu z malé studovny v oddělení dračích rostlin.

„Ale tady mám na čtení hrozně málo času,“ neochotně Sváťa vrátil ohmataný rukopis knihovníkovi.

„Tak se tu zastav ve středu, to sem má večer přijít jedna objednaná návštěva a možná se zdrží až do noci. Budu tu muset tvrdnout s ní, takže si tu klidně i ty můžeš někde v koutku číst.“

Sváťa knihovníkovu nabídku s povděkem využil. Naklusal hned po vyučování a těšil se, co všechno tu dnes stihne bez vyrušování prostudovat.

Ne že by byl zvědavý na to, kdo do knihovny přišel, ale když se hlasy Herbichla a jeho návštěvy ozvaly nedaleko něj, nedalo mu to a nakoukl nenápadně do vedlejšího oddělení. Že by se návštěva zajímala o podobnou problematiku jako on?

Starší žena prohlížela názvy knih v polici a nespokojeně vrtěla hlavou: „Je tu všechno možné, ale nikde nic o škůdcích.“

„Netušil jsem, že mohou škůdci napadat i stromy s dračím ovocem,“ mumlal Herbichlos a sehnul se ke spodní řadě knih, jestli tam přece jen něco nenajde.

Vtom se kolem ženy nepatrně zavlnil vzduch a Sváťa zahlédl, jak se knihovník sesunul k zemi. Polekal se. Co teď? Nikdo jiný už v knihovně nebyl.

Žena se sklonila nad Herbichlem a otočila ho na záda. Pohyb ruky naznačoval, že použila další kouzlo.

„Tak, milej zlatej, až se probudíš, tak si budeš pamatovat kulový,“ její chraplavý hlas Sváťu donutil couvnout dál mezi regály. Přesto ho pronesená věta částečně uklidnila. O život zřejmě knihovníkovi nepůjde. Žena rázným krokem zamířila směrem k východu. Má se vydat za ní, nebo zkontrolovat, jak je na tom knihovník? Nakonec se Sváťa rozhodl pro druhou variantu.

Sklonil se nad svým přítelem a pustil se do toho, co uměl nejlépe, do léčení. Mysl omráčeného muže byla kouzlem uvedena do bezvědomí a v prostoru paměti jiskřila jakási podivná nerovnováha. Sváťovi chvíli trvalo, než ji dokázal neutralizovat, teprve potom Herbichla probudil.

„Co je, co se děje?“ chytil se knihovník dlaní za čelo. „Příšerně mě bolí hlava.“

„Ta žena vám něco prováděla s pamětí, ale snad jsem to srovnal,“ odpověděl Sváťa.

„Co to plácáš? Jaká žena?“

„To nevím. Neznám ji. Něco jste jí tady ukazoval a ona vás kouzlem uspala.“

„Cítím se jako po opici. Nic si nepamatuju. Proč je tu okolo tak ticho?“

„Je noc.“

„Noc? Co bychom v noci my dva dělali v knihovně?“

„Čekal jste nějakou návštěvu, tak jste mi dovolil, abych si tu zatím četl,“ dál trpělivě vysvětloval Sváťa.

Herbichlovi trvalo dobrých pět minut, než vůbec dokázal vstát a přemýšlet.

„Musím zjistit, co ukradla a kam zmizela,“ zamířil trochu nejistým krokem k východu.

„Sakra,“ řekl vzápětí, „nemůžu kouzlit. Ta moje hlava! Asi mi exploduje.“

„Mohl bych tu vaši bolest trochu zmírnit, ale to by znamenalo, že vás to zároveň částečně utlumí,“ nabídl pomoc Sváťa. Knihovník ale opatrně zavrtěl hlavou.

„Pojďme ven. Zajdu za Terignavanem, aby se po ní podíval on.“

Právě se blížili k východu z budovy, když se jim zachvěla podlaha pod nohama a uši zalehly z podivného hučivého tónu.

„Do školy pronikl nějaký vetřelec. Rychle!“ našel najednou knihovník dost sil na to, aby zbytek chodby přeběhl a prudce rozrazil dveře.

Sváťa chtěl vyběhnout na dvůr za ním, ale to, co uviděl, ho přimělo zase rychle zacouvat zpět do chodby. Na dvoře stál v měsíčním světle veliký drak, kterého neznal, a bojová kouzla nekontrolovaně vybuchovala mezi ním a profesorem Artevarem.

S největší opatrností znovu vyhlédl z otevřených dveří. Venku bojovali nejen draci, ale i lidé. Musel se hodně namáhat, aby rozeznal, kdo je kdo. Na plac se přiřítil další drago profesor, který neučil ani jeho ani Hanku. Už to skoro vypadalo, že tito dva dračí profesoři s nezvanými vetřelci zatočí, když jim náhle u čumáků téměř ve stejný okamžik vybuchlo cosi modrého a zahalilo jejich hlavy do tmavé mlhy. Artevar i Geoharbes však jen ukročili stranou a pokračovali v boji. Sice je to trochu zpomalilo, ale dál kouzlili a chrlili oheň směrem k vetřelcům. Asi po minutě ale zavrávorali a oba se svalili bezvládně na zem. Sváťa uviděl Herbichla, jak se pokouší zneškodnit kouzlem muže v blízkosti nepřátelského draka. Buď ale jeho magie nebyla dostatečně silná, nebo byl muž chráněn lépe, než knihovník čekal. Kouzlo se nepřítele téměř nedotklo, zato on schytal zásah od ženy, která ho předtím v knihovně uspala. Skácel se vedle draků. Vzápětí se na zem sesunuli i další dva lidé, co bránili školu.

Sváťa byl zmatený. Naprosto nechápal, proč se tu válčí. Co mohou chtít tihle cizinci zrovna ve škole? Je tu snad nějaký poklad, o který stojí za to bojovat? Měl by se asi přidat na stranu profesorů, ale co zmůže sám proti drakovi a dvěma zdatným a zkušeným kouzelníkům? Zvlášť když neuspěli ani Artevar i Geoharbes. Čím by tak nejlépe mohl pomoci?

„Okamžitě opusťte školní pozemky!“ zvučně se rozlehl nocí autoritativní dračí hlas, přicházející ze strany, kam Sváťa nedohlédl.

Zelený dračí vetřelec zdvihl hlavu a zasyčel na ženu: „Tak přece jen je tady. To je on! Dvojitou dávku, Apoleno!!!“

Konečně Sváťa uviděl, kdo z draků ještě brání školu. Terignavan se neobyčejně hbitě uhnul kouzlu, kterým ho chtěl zasáhnout muž, a ožehl dračího nepřítele bílým plamenem. Všichni se teď soustředili na něj, což konečně Sváťovi umožnilo aktivně se zapojit. Přeběhl k omráčeným drakům, aby se podíval, zda je v jeho silách něco pro ně udělat. Bohužel nebylo. Hned při prvním pokusu ucítil, jak se ochromující účinek jakéhosi podivného lektvaru, který draci vdechli, přenáší i na něj. Okamžitě se odtáhl kousek dál a potřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Vtom zahlédl, jak se kolem Terignavanova čumáku rozprsklo cosi modrého. To musí být ono, co omráčilo drago profesory. Bez ohledu na vlastní bezpečnost vyslal rozptylové kouzlo, aby to růžový drak nevdechl celé. Tím ovšem odhalil svou přítomnost vetřelcům. Cizí drak, přesněji řečeno dračice uhnula před Terignavanovým fyzickým útokem. Žena po jejím boku vyslala k nozdrám růžového draka další várku lektvaru. Tu už Sváťa rozptýlit nedokázal, protože se musel bránit útoku mohutného muže, jehož tělo se v záblescích kouzel lesklo bojovým olejem. Muž se ho chystal ochromit. Sváťa se rychle ukryl za nehybným tělem Artevara. Pak se vztyčil a chtěl na bojovníka vyslat speciální kouzlo. Ten však taky změnil pozici a nebyl v dohledu. Kouzlo už se nedalo vzít zpět, tak ho Sváťa nasměroval na dračici. Nedoufal, že by na ni mohlo účinkovat, ale snad ji aspoň na pár vteřin rozptýlí. Zase o kousek popoběhl a konečně uviděl svého protivníka, jak se snaží mu nadběhnout. Na nic nečekal a zkusil ho magicky znehybnit a hned potom omráčit. Ale na tuhle útočnou magii už neměl dost energie. I obranné kouzlo dračího mostu, které právě používal, rychle sláblo s počtem zneškodněných zásahů. Bylo nutné proplížit se kolem dračího těla a schovat se o kousek dál. Při tom spatřil, jak nepřátelská dračice zakořenila do země. No ne! Ono to na ni tedy fungovalo! Vzápětí ho nečekaně zasáhl prudký výboj. Kdyby úder částečně nesklouzl po obranném štítu dračího mostu, byl by na místě mrtvý. Už ani neviděl, jak i Terignavan postupně ztrácí kontrolu nad svým tělem. Trojice vetřelců dokázala celkem snadno porazit sedm obránců školy, z toho tři draky.

„Tak se nám to povedlo,“ usmál se naolejovaný muž na Apolenu. Ta neodpověděla a stále se pozorně rozhlížela kolem sebe. Dobře věděla, že kdykoliv se může objevit některý z dalších profesorů. Nervózně se ohlédla na starou zelenou dračici, která vypadala poněkud unaveně.

„Možná by bylo dobré pokračovat v akci,“ připomněla Apolena Zadrápnuté.

„Vždyť už na tom pracuju,“ zavrčela nerudně dračice.

Po chvíli se nad nimi otevřela brána a na měsícem osvětleném školním dvoře klouzavým letem přistál další zelený drak.

„Matko? Proč jsi mě zavolala právě sem?“ osopil se nazlobeně na Zadrápnutou Pertinah. „A co to tu vyvádíš?“

„Neboj se, respektuji tvé přání. Nikdo tu nezemřel.“ Stará dračice popošla blíž ke svému synovi a podala mu houbu.

„Co s tím?“

„Prach z houby si vetři do očí.“

Pertinah ji poslechl. Jakmile se ale zahleděl na Zadrápnutou, o krok ucouvl.

„Matko?“ dokonce i dračí hlas může někdy zavibrovat překvapením a zděšením.

„Na mě se nekoukej!“ zasyčela dračice nerudně a mávla tlapou směrem k omráčenému Terignavanovi. „On by tě měl zajímat!!!“

„Proboha,“ poklesla Pertinahovi čelist, „zlaté šupiny! Ale to je přece Pán draků.“

„Je tvůj!!!“

Zelený drak chvíli nevěřícně zíral.

„Co se mu stalo? To je tvoje práce, matko?“

„Ano, to je moje práce,“ přitakala dračice hrdě.

Vtom se poblíž otevřela brána a na dvůr vkročil další pastecký profesor. Za ním nějaká holka a za ní... Zadrápnutá zamrkala, jestli ji neklame zrak, ale houby určitě ještě neztratily svou účinnost. Za ní se branou protáhl černý drak. Taková hloupá komplikace! A zrovna teď!!!

„Postarejte se o ně,“ zasyčela na Apolenu a jejího bratra.

Žena po boku dračice sáhla po magii a poslala trpaslíkovi bojový pozdrav v podobě ochromujícího blesku.

„Moc rádi,“ odpověděl Zadrápnuté Kvido, když mezi přicházejícími poznal Hanku. Neváhal ani vteřinu a dívce v ústrety letěla celá série útočných kouzel.

Zadrápnutá jedním okem sledovala činnost svých služebníků a druhým stále ještě hrdě zírala na svého překvapeného syna. Bylo potřeba, aby se Pertinah vzchopil a dokončil, co je třeba.

„Jak se ti líbí dárek, který jsem ti přichystala?“ znovu ji zaplavila hrdost a radost, že to dokázala. Dokázala najít a sama, jenom se svými služebníky, přemoci pána draků. Nyní bude Pánem pokladů její syn...

Z Pertinahova hrdla se vydralo chrčivé citoslovce, jako by ani nenalézal slov.

„Tak na co čekáš, synu?“ zvýšila hlas. „Zabij ho! Habeturdeur je tvůj! Ukonči jeho život a staň se Pánem pokladů!!! Získej jeho talismany a cennosti! Staň se tím největším a nejmocnějším z našeho rodu! Máš před sebou tu nejkrásnější budoucnost, která existuje. Budeš mít vše, po čem draci touží. Všechno je jen tvoje! Tak už ho, u všech krvavých drápů, zabij!!!“

„Ne! To ne!“ zařval rozhořčeně Plam a vrhl se mezi Pertinaha, který udělal dva kroky kupředu, a mezi znehybněného Terignavana. Přitom ještě dokázal uhnout kouzlu zpomalení a odpinknout ocasem od svého čumáku jakousi divnou modrou kouli pryč dřív, než se stihla rozprsknout do tisíce kapek. Vychrlil na Pertinaha záplavu ohně a přinutil ho couvnout dál od omráčeného růžového draka.

Zadrápnutá mávla prackou a v ní se jí objevily tři plody z dračích stromů.

Plam si toho nevšiml, zato Pertinah ano.

„Ne, matko, to ne!“ zařval zoufale.

„Ale jo,“ schlamstla plody stará dračice a vycenila svůj děsivý chrup v podivném šklebu.

Mezitím Rohan máchl rukou a všechna jemu určená kouzla po něm a kamenech, které měl všude na oblečení i kožených ozdobách, jen neškodně sklouzla. Apolena zkoušela všechno možné, ale trpaslíkovy ochranné kameny nepřekonala. Znovu se zavlnil vzduch a dorazil profesor Teuklin. Sotva se za ním brána zavřela, zmizel jim z očí. Neviditelnost ovládal skvěle. Jenomže Zadrápnutá jen natočila hlavu a proud ohně, posílený dračím ovocem, směřoval do místa, kde nikdo nebyl. Zdánlivě nebyl. Vzápětí uviděli Teuklina, jak na sobě hasí doutnající oblečení. Opět zmizel a opět ho Zadrápnutá vyhmátla. Houby pravdivého vidění si dokázaly poradit i s neviditelností nejvyšší úrovně. Teuklinova taktika se tentokrát moc neosvědčila.

Hanka ale neměla čas sledovat dění kolem sebe. Obranné kouzlo dračího mostu ji sice uchránilo před Kvidovou útočnou magií, ale tentokrát mu šťastné karty hrály do rukou víc než jí. Byl na rozdíl od ní vyzbrojen speciálními amulety, bojový olej mu poskytoval ochranu nejen při boji zblízka, ale částečně po něm sklouzávala i nepřesně vyslaná zaklínadla. Hanka se navíc magicky dost vyčerpala na vyučovací hodině a při násilném rozšíření cizí brány. Takže se nyní spíš jen bránila. Zároveň se usilovně rozhlížela a pátrala po Sváťovi. Mezi těly ležících draků ho zatím hledala marně. Doufala, že není pod některým z nich. Moc nechybělo a mohla kvůli tomu dopadnout špatně. Nechala se Kvidem nachytat zezadu. Její nohy se proměnily v těžké neuzvednutelné sloupy, a jak to nečekala, přepadla na břicho na zem. Sice pád vykryla rukama, ale neměla šanci se ohlédnout, co se děje za ní. Naštěstí byl Rohan poblíž a všiml si, že má dívka potíže. Kvido se právě rozmachoval nožem, aby Hanku bez slitování bodl do zad. To ale její profesor nemohl dopustit. Dynamickou otočkou v jakési netradiční piruetě prolétl trpaslík kolem Kvida. I kdyby to někdo viděl zblízka, možná by si při té rychlosti ani pořádně nevšiml, co se stalo. Faktem zůstává, že Kvidova ruka s nožem nedokončila svůj pohyb a nečekaně zvadla. Vzápětí se těžce sesunulo k zemi i jeho tělo. Trpaslíkův nůž prosekl Kvidův krk a poslal mohutného muže do zapomnění.

To by měl Avisir radost, kdyby mě viděl takhle na kolenou, pomyslela si Hanka, když zlomila kouzlo těžkých nohou a zvolna se neohrabaně zdvihala ze země. Dokonce ani netušila, že jí Rohan právě zachránil život.

„No, to je dost, že si na mě taky někdo vzpomněl,“ zaskřehotal nad ní známý ptačí hlas. Spiripyr se jako modrý šíp mihl nad bojištěm.

Dusot dračích tlap přinutil dívku se otočit.

„Tys mi zabil služebníka!!!“ zuřivější dračí hlas snad ještě Hanka nikdy v životě neslyšela. Hned nato uviděla hlavu staré zelené dračice. Zadrápnutá se sípavě nadechovala. Hanka se odkulila stranou a s hrůzou staženým žaludkem sledovala, jak mohutná záplava ohně míří přímo na trpaslíka. Teď se teprve ukáže, pomyslela si zoufale, jak mocné ochrany se ukrývají v jeho kamenech. Ona už v sobě neměla energii ani na uhašení svíčky.

Cosi vlétlo přímo do dračího plamene. Avisir! Kolem něho najednou vzplálo něco jako malé slunce. Oslněná Hanka zavřela oči a pak je jen nepatrně pootevřela, aby mohla štěrbinkami mezi víčky sledovat fascinující podívanou. Spiripyr se koupal v dračím ohni. On se nejen koupal, vypadalo to, že k sobě dračí oheň přitahuje jako magnet. K trpaslíkovi doputoval už jen nedomrlý ohnivý jazyk, s nímž si profesor bez problémů poradil. Znovu se zachvěla země pod dračími kroky. Hlava zelené dračice zmizela. Hanka opatrně vykoukla zpoza těla jednoho ležícího draka, aby se ujistila, že dračice nečekaně nezaútočí z jiné strany. Cosi zadunělo.

Najednou se ozval zoufalý pláč. Hanka pořád ještě nic neviděla. Kolem se rozhostilo až strašidelné ticho. Jen hlasité vzlyky se trhaně nesly do noci.

Už to nevydržela a zamířila doprostřed dvora, odkud se to ozývalo. Rohan ji ale zadržel a šel první. V ruce držel připravenou zbraň, na které Hanka pokazila magické ostří. Uviděla Plama.

I on ji zahlédl.

„Už je po všem,“ sdělil jí v mysli pomocí dračí komunikace, „boj skončil. Taky jsem našel Sváťu.“

Rozběhla se k němu. Pak se zarazila, když spatřila zelenou dračici. Jako by to ani nebyla ona. Najednou vypadala mnohem menší a jak tak ležela na zemi, vzbuzovala spíš lítost než hrůzu. Apolena držela na klíně její hlavu a vzlykala tak zoufale, že to Hance rvalo srdce.

„Ona umírá,“ vysvětlil jí Plam opět jen v duchu, aniž promluvil, „byla už hodně stará a vážně nemocná. Až doteď udržovala svůj vzhled pomocí magie, ale zdá se, že jí došly síly. Tím, že použila několik kusů dračího ovoce najednou, vlastně spáchala sebevraždu.“

Hanka od té podívané nemohla odtrhnout oči. Pertinah vypadal smutně. Došoural se k umírající dračici a dotkl se čumákem jejího krku.

„Nemusela jsi odcházet, matko. Bylo to zbytečné. Kdybychom si předtím promluvili...“

„Co jsem udělala špatně?“ vydechla Zadrápnutá s námahou.

„Nezeptala ses,“ tiše odpověděl Pertinah. „Kdybys to udělala, vysvětlil bych ti, že pánem draků být nechci. Líbí se mi tady. Lázně i pěstování dračího ovoce patří do mého života víc, než touha po moci a po pokladech. Nechci rozhodovat, které dračí hnízdo je a které není v právu. Nechci se prát s každým sebevědomým mladým drakem. Nechci se neustále ohlížet, jestli mě neohrožuje další kandidát na Pána pokladů. Jsem spokojen tady v Pasteku. Byl jsem rád, že jsi tu se mnou.“

„Ach synu...“

„Promiň, matko.“

Tělo staré zelené dračice se zachvělo a znehybnělo. Apolenin nářek nabral na intenzitě.

„Nebreč, můžeš zůstat u mě, když budeš chtít,“ tiše jí nabídl Pertinah.

Hanka se odvrátila, aby zkontrolovala, jak je na tom Sváťa. Žil, ale víc toho nezjistila. Bude muset chvíli počkat, až se jí doplní aspoň část magické energie.

Terignavan se jako první z omráčených draků pohnul a nakonec zvedl hlavu.

Plam i Hanka o kus couvli, aby se mu nepřipletli pod tlapy, až se postaví.

Dívce něco jí v té tmě prasklo pod nohou. Sehnula se a zvedla rozšlápnutou houbu. Neodolala a přejela si prachem z jejího vnitřku oči. Najednou viděla i ve tmě mnohem lépe... najednou uviděla ve tmě... zlatého draka!

Šokovaně sledovala, jak se zvedá ze země. Byl nádherný. Na rameni jeho křídla seděl Avisir. I on byl úžasný. Modré odlesky v jeho peří se mísily se zlatým leskem šupin Pána pokladů. Habeturdeur si protáhl krk a začal se rozhlížet.

Hanka si stoupla na špičky a přejela prachem z houby i Plamovo oko, když k ní částečně sklonil svou hlavu. Nyní tu podívanou vnímali společně.

Habeturdeur udělal pár kroků. Nejdřív se dotkl hlavou svých dvou bezvládných dračích kolegů ze školy. Oba se hned poté začali hýbat a probírat k životu.

Pak se sklonil nad bezvládnými lidmi. Herbichlos a dva další muži se posadili a i oni se začali zmateně vracet do života.

Dále Habeturdeur přistoupil k Plamovi a dotkl se mladíka, kterého drak držel. Sváťa se překvapeně rozhlédl. Když uviděl růžového profesora a Hanku, šťastně se usmál a opřel se spokojeně o Plama. Hanka měla pocit, že se jí ze žaludku odkulil metrákový šutr. Plam jejího kamaráda opatrně postavil na zem. Hanka ho podepřela, když zavrávoral.

„Promiň, nějak se mi podlamují nohy,“ položil jí Sváťa ruku kolem ramen a nechal ji tam.

Tentokrát Hanka nic nenamítala. Nemohla totiž odtrhnout oči od zlatého draka. Pertinah ho mohl zabít, ale neudělal to. Nyní před Pánem pokladů uctivě sklonil hlavu: „Odpustíš mojí matce? Prosím!“

Hodně se to podobalo omluvě. Habeturdeur se zamyslel. Nebo možná zkoumal stav mysli nezvaného návštěvníka.

„Opravdu nechceš být Pánem pokladů?“ zeptal se zeleného draka.

„Ani dost málo.“

„Škoda. Právě tobě bych svou funkci přenechal ze srdce rád. Jsi chytrý, moudrý a dostatečně silný na to, aby tě někdo přepral. Kdyby sis to rozmyslel, můžeme se domluvit.“

„To myslíš vážně, Habeturdeure?“

„Smrtelně vážně.“

„Je mi velkou ctí, ale dovol mi odmítnout.“

„Jistě. Čekal jsem to. Ti moudří se do podobných funkcí nehrnou,“ vzdychl zlatý drak, „moje nabídka ale platí pořád. Kdybys měl někdy zájem, rád půjdu na odpočinek. Teď si ale vezmi Apolenu a vymaž jí paměť na dnešní noc. Tělo tvé matky a Kvida přemístím, kam si řekneš. Taky se vůbec nebudu zlobit, když Kruh dračího oka ztratí pro lidi na přitažlivosti a tak nějak postupně zanikne sám od sebe. Spoléhám na tvou chytrost a inteligenci, jak vysvětlíš ostatním smrt Zadrápnuté a jejího služebníka. Já se zase postarám o to, aby všichni, kdo se dnešního konfliktu zúčastnili, neprozradili nikomu ani slovo o tom, co se tu přihodilo.“

„Říká se, že jsi moudrý, Habeturdeure. Rád jsem si to ověřil osobně,“ zazněl v Pertinahově hlase obdiv a úcta, „zařídím vše podle tvé rady.“

Nejdřív se otevřela brána a zmizela mrtvá těla Zadrápnuté a Kvida. Hned za nimi branou proskočil Pertinah se zhroucenou Apolenou.

Terignavan se nyní otočil k nim. Plam se před Pánem pokladů maličko přikrčil. Sváťa pustil Hanku a překvapeně povytáhl obočí, když si všiml, jak se jeho kamarádka přimkla k Plamovi, co to šlo nejblíž. Zatímco on hleděl na růžového draka, kterého sice ostatní oslovovali jako pána draků, ale hrůzu v něm nevzbuzoval, dívka profesora viděla jako vznešeného zlatého Pána pokladů. Sice Habeturdeurovi, vlastně Terignavanovi pomohli, ale tento majestátní drak asi nebude ten vlídný růžový učitel, jakého znali. Za dobrosrdečnou maskou se určitě ukrývá někdo jiný, mocný a prohnaný. Někdo, kdo určitě nebude chtít kamarádit s nedospělým drakem a studenty. Navíc to byl původně černý drak, to znamená hrdý tvor, který pojmy jako vlídnost a vděčnost řadí do kategorie slabostí.

„Pomáhali jste mi. Díky. Budu si to pamatovat,“ promluvil na ně vlídněji, než dívka čekala. Přesto mimoděk hmátla po amuletu. Už tam ale neměla ten, který by ji dokázal v mžiku přemístit do Kouzelných zahrad, jen svůj starý památečný s Vronovou pamětí. Nervózně ho sevřela. Kdysi si slíbila, že ho příležitostně prostuduje, ale moc jí to nešlo. Nikdy z něj nevydolovala jedinou Vronovu vzpomínku. Teď si přála, aby ten kámen uměl spíš něco, co by je ochránilo před Pánem pokladů. Ale možná má zbytečné obavy, Apolenu přece taky nezabil, i když snadno mohl a nikdo by mu to nezazlíval...

„Mrzí mě to, ale nemohu si dovolit, abyste si to pamatovali i vy.“

S Hankou se zatočil svět.

„Postarám se o ně,“ zaslechla ještě jakoby zdálky Rohanův hlas a vše kolem se zahalilo podivnou mlhou, neprůhlednou a hustou jako sirup.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: