Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tu noc si chci pamatovat!

Najednou stála v Kouzelných zahradách a cítila se mizerně. Bolela ji hlava a mozek odmítal spolupracovat. Něco nebylo v pořádku.

Rozhlédla se. Byla noc a nad záhony v zahradě poletovaly světlušky. Vedle ní stál profesor Rohan a taky tu byl Plam a Sváťa. Kde se tu vzali?

„Už je ti dobře?“ zeptal se ustaraně trpaslík.

„Nějak jsme to dnes večer s těmi kouzly přehnali,“ pokračoval s povzdechem, „musel jsem dojít tady pro Sváťu a toho tvého draka, aby ti v případě, že se z té mdloby neprobereš, pomohli. Musel jsem je dost drsně probudit. Doufám, že jsem jim při tom neublížil.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Hanky starostlivě Plam.

„Snad jo,“ uvědomila si, jak je skoro na dně s magií. Pohlédla na Sváťu, který si masíroval čelo, jako by ho taky bolela hlava. Poslední, co si pamatovala, byla chvíle, kdy začala pracovat na magickém ostří zbraně, kterou Rohan držel v ruce. Že by ji to tak rozhodilo? Několikrát se zhluboka nadechla. Od domu sem přicházel Zachariáš s Vronem. Co tu dělá Vron? Proč nehlídá Terezku? Nebo se jí skutečně přihodilo něco vážného a zavolali sem proto všechny, kdo byli v dosahu? Nebyla zvyklá na to, aby ji paměť tak zrazovala.

Náhle si uvědomila další nesrovnalost. Na zbrani v Rohanově ruce byly stopy krve. A na jeho oblečení také! A měl částečně ohořelý rukáv!

Rychle pohlédla na své oblečení. Bylo uválené a triko dokonce natržené. Na koleni měla dlouhý šrám. Kde k němu přišla? Na krku se jí zhoupl kámen s Vronovou pamětí. Asi bych si měla zkrátit tu šňůrku, pomyslela si zmateně a sáhla po něm, aby ho zastrčila za triko.

V tom okamžiku proletěla jejím mozkem smršť a během jediného záblesku vyčistila všechny cestičky v její paměti. Jako by se jí rázem rozsvítilo! Už věděla naprosto přesně, co se během dnešní noci událo. Kámen jí vrátil její vlastní vzpomínky. Tak takhle to funguje, zaradovala se nad tím objevem.

Předstírala, že si kontroluje šrám na koleni a nenápadně vtáhla do dračí komunikace Plama a Sváťu. Znovu sevřela kámen paměti a promítla své vzpomínky do jejich myslí. Ucítila, jak se částečně pročistila i jejich paměť.

„No tohle!“ pronesl Sváťa nahlas a podíval se na draka. Plam se zakabonil.

„Dračí vděčnost je nekonečná,“ zavrčel sarkasticky.

Hanka znovu pohlédla na Rohana. Vymazali paměť i jemu? Bylo to pravděpodobné.

„Co je s vámi? Kde jste byli? A jak to proboha vypadáte?“ pohlédl na ně Vron podezřívavě.

„A kdo teď hlídá Terezku?“ odpověděla mu Hanka otázkou.

„Ta zatím spí a za tu chvilku, co u ní nejsem, tak se snad nic nestane,“ nepřestával se mračit.

Když nedostal odpověď od nich, obrátil se na Rohana: „Co se stalo? Proč se dnes Hanka nevrátila domů?“

Zachariáš zatím nepromluvil, ale i on se díval na profesora dost nevlídně a stejně jako Vron čekal na jeho odpověď.

„Chtěl jsem toho na dnešní hodině stihnout co nejvíc. Omlouvám se. Asi jsem toho požadoval po Hance víc, než bylo zdrávo.“

„Copak se ani vy, pane profesore, nepamatujete na školní dvůr v Pasteku?“ zeptal se naivně Sváťa.

V Rohanových očích se překvapeně zablesklo: „A co bych si měl podle tebe pamatovat?“

Sváťa se zarazil a nerozhodně se podíval na Hanku a na Plama.

„Třeba na to, kdo je ve skutečnosti Terignavan,“ postavila se Hanka mezi Rohana a Sváťu. Pozorně sledovala profesorovu reakci. Nepůsobil zmateně, spíš překvapeně a polekaně. Dospěla k názoru, že Rohanovi paměť nevymazali. Spíš ho jen pověřili tím, aby je dostal domů a naservíroval jim nějakou pochybnou historku o dnešní noci.

Vtom profesor sáhl po magii a lítostivě se podíval do jejích očí. Chtěla se bránit, ale neměla čím. To, co se událo, pak bylo dílem okamžiku. Vron ji odstrčil a zaštítil, Zachariáš přiskočil a ubalil Rohanovi takovou ránu pěstí, až trpaslík upustil zbraň a odlétl metr dozadu. Tam ho k zemi přišpendlila Plamova tlapa.

„Tohle naší Hance dělat nebudeš,“ zavrčel Zachariáš výhružně a zdvihl z trávy dlouhý nůž. Významně si ho prohlédl a naklonil se nad dračí tlapu, která dusila profesora.

„Počkej, Zachu,“ odstrčila ho trochu Hanka. „A ty mu aspoň dovol dýchat,“ mávla na Plama.

„Je opravdu tak nutné, abychom na tu noc zapomněli?“ zeptala se ležícího Rohana. V ruce pevně svírala kámen paměti a čekala, co odpoví profesor.

Trochu sípal, jak ho Plamova černá tlapa stále ještě držela přes hrudník:„Kdyby se všem nepodařilo vymazat paměť, musel by Terignavan odejít ze školy a hledat si útočiště někde jinde. Uvědom si, že ani on to nemá snadné. Nepřeje si, aby někdo cizí znal místo jeho pobytu. Když se mi nepodaří vymazat vaši paměť, budu mu to muset říct a on odejde. Bylo by ho škoda. Má rád děti a v naší škole se mu líbí. A my ho taky máme rádi.“

„A když slíbíme, že zachováme jeho tajemství?“ navrhla Hanka.

„To nebude stačit. Pokud mu nebudu moci zaručit, že je jeho tajemství vymazáno, sebere se a odejde.“

„To je ale zapeklitá situace,“ vzdychla, „vlastně ho docela chápu. A nechci být příčinou toho, aby musel odejít z Pasteku. Souhlasím s tím, abyste nám znovu vymazal paměť, Rohane. Ale nejdřív očistěte ten nůž a dejte do pořádku naše šaty.“

„A ty ho pusť,“ nařídila Plamovi.

„Opravdu mu to máme dovolit?“ zadíval se Hance do očí Zachariáš a stále si pohrával se zbraní.

„Ano,“ přikývla.

Pak nenápadně ukázala Vronovi kámen ve své dlani, aby předem umlčela jeho případné námitky. Viděla, jak se jejímu příteli rozšířily oči překvapením a poznáním. Po tváři mu přeběhl potlačovaný úsměv.

„Nelíbí se mi to,“ pronesl nahlas, když nahradil pobavený výraz nespokojeným zamračením, „ale jestli si to Hanka sama přeje, nic nenamítám.“

Zachariáš se na něj otočil a zdálo se, že nevěří vlastním uším. Tak rychlý Vronův souhlas nečekal. Nakonec ale vrátil zbraň Rohanovi a jen bezmocně pokrčil rameny.

„Víte co? Dělejte si tu, co chcete. Ale beze mě!“ zavrčel směrem k Rohanovi, otočil se k nim zády a rázným krokem zamířil k budově. Ještě zaslechli, jak mumlá: „Koukat se na to je prostě nad moje síly.“

„Promiň,“ vzdychl Rohan. Hanka uvolnila z dlaně amulet a podmračeně sledovala, jak na ni profesor sesílá kouzlo zapomnění. Opět se s ní zhoupl svět. Trochu se to podobalo tomu, když se člověk probudí z mimořádně živého snu, který vzápětí zapomene. Ucítila prudkou bolest hlavy a nemohla přimět svůj mozek, aby začal náležitě spolupracovat. Sváťa opodál seděl v trávě s hlavou v dlaních a nad ním se skláněl Plam. Drak vypadal zmateně.

„Co se to tu děje?“ pohlédla Hanka překvapeně na Vrona a profesora. Znovu si vyslechla Rohanovu omluvu za to, že přecenil její síly a že ve zmatku zavolal všechny Hančiny přátele, když se bál o její zdraví. Tentokrát jeho historku přijala, i když se jí na tom něco nezdálo. Rohan ale vypadal vcelku klidně a spokojeně. Po chvíli se rozloučil a zmizel branou do Pasteku.

„Jsem s magií skoro na dně, nemohl bys mi udělat něco s tou příšernou migrénou?“ obrátila se na Vrona. Naprosto nechápala, proč se její přítel usmívá. Přistoupil k ní a paměťový kámen, který se jí volně houpal na řemínku, jí vtiskl do dlaně. Podruhé té noci zažila očistný průvan ve své mysli. Hlava ji sice bolet nepřestala, ale teď už se to dalo vydržet. Podobně jako poprvé vtáhla pomocí dračí komunikace do svých vzpomínek i Plama se Sváťou.

„Tohle by se drakovi rozhodně nemělo dělat,“ vrčel podrážděně Plam, „ani takovému dobrákovi, jako jsem já.“

„Potřetí už bych to asi nepřežil,“ unaveně konstatoval Sváťa, „mám z toho takový divně rozmazaný pocit. Některé vzpomínky jsou kdesi daleko v šeru, jiné jsou z doby, kdy jsem byl v bezvědomí a některé zase vidím jakoby dvojmo.“

„To nic, to se srovná,“ uklidňoval ho Vron, „to je tím, že to nejsou všechno tvoje vzpomínky, ale částečně Hančiny. Však on už si to tvůj mozek přebere. Jakmile se uvolní zablokovaná paměť, je jen otázkou času, kdy si vybavíš celou událost ze své vlastní perspektivy. Netrap se tím a dopřej hlavě trochu času na regeneraci.“

„Jo, bylo by škoda zapomenout, co jsme během dnešní noci prožili,“ podívala se Hanka na Plama.

„To ano,“ přikývl černý drak, „ale asi bychom měli Terignavanovo tajemství respektovat a nemluvit o něm.“

„Já o tom rozhodně nikomu vykládat nehodlám,“ souhlasila.

„A co Rafan? Nesmím to říct ani jemu?“ zarazil se Sváťa.

„Ber to tak, že je teď Raf ochráncem. I on bude muset o některých záležitostech, se kterými se setká, mlčet. I před námi. My mu necháme ta jeho tajemství a on nám zase ta naše. To přece na vztahu k němu nic nemění. Pořád to bude náš starší brácha.“

„Nikdy jsem před ním žádné tajemství neměl...“

„Vítej na prahu dospělosti,“ ušklíbla se přátelsky Hanka.

„Tak jo,“ zajiskřilo se Sváťovi šibalsky v očích, „a můžu ti dát pusu?“

„Hele, tak moc dospělej zase nejsi,“ odbyla ho s úsměvem.

Černý drak mezi ně strčil svou tlamu: „Nevím, jak vy, ale já se potřebuji trochu prospat. Tak mě laskavě omluvte.“

Jakmile Plam zmizel v bráně, Vron se jich zeptal: „A kde hodláte dospat tuhle noc vy dva?“

„No přece tady,“ odpověděli dvojhlasně a kývli směrem ke stromovému domku v zahradách.

„Tak se dobře vyspěte, já musím za Terezkou,“ mávl jim na rozloučenou a zmizel taky.

„Ráno už snad na bránu do Pasteku budu mít magie dostatek,“ zívla Hanka a zamířila do neošetřované části zahrady.

Vtom se ze tmy před nimi vynořil jednorožec.

„R’íhane,“ překvapeně se zarazila Hanka, „ani jsem nezaznamenala, že jsi přišel.“

„Jsem tady už skoro stejně dlouho jako vy a vůbec se mi nelíbí, jak sis zahrávala s paměťovými kouzly. Mohla jsi poškodit mozek nejen sobě, ale i svým přátelům,“ pokáral ji.

„Neudělala jsem to schválně.“

„Podruhé už ano,“ nesouhlasně odfrkl její čtyřnohý otec.

„Chtěla jsem si tuhle noc pamatovat,“ ohradila se dotčeně.

„Dovol mi, abych přeléčil tebe i tvého kamaráda,“ požádal jednorožec.

„Tak jo, stejně mě trochu bolí hlava,“ vděčně souhlasila dívka.

„Určitě ne tolik jako mě,“ čekal Sváťa, až dojde řada i na něj.

Hanka ucítila jednorožcovu vlídnou magii a všechna ta bolavá tíha z jejího těla postupně mizela. Pocítila příval magie. Najednou se začala doplňovat plynule a mnohem rychleji.

„Páni, to je úleva,“ vzdychl i Sváťa, když R’íhan skončil s léčením.

„Jestli tě zajímají paměťová kouzla, najdi si co nejdřív nějakého dobrého učitele,“ doporučil jednorožec Hance ještě, než odešel.

Náhle na ně padla taková únava, že měli co dělat, aby se vyškrábali do stromového domku a zalezli do svých postelí. Naštěstí se jim vůbec nic nezdálo.

Druhý den je vzbudilo rachocení v troubě.

„No ne, to vypadá jako Zachariášův budíček,“ protíral si oči Sváťa a začal z trouby vytahovat snídani, která by uživila celou jejich třídu.

„Jakpak se asi vyspal Teuklin?“ probudila se i Hanka v lepší náladě, než se dalo po těch několika málo hodinách spánku čekat. Po rychlé sprše už byla ochotná o nočních událostech i žertovat. „V noci byl v poněkud ohořelém stavu.“

„Terignavan ho vyléčil stejně jako nás,“ mumlal Sváťa s plnou pusou. „Určitě dorazí na hodinu včas jako vždycky.“

„Dokážeš u Herbichla předstírat, že si nic nepamatuješ?“ Hanka se trochu obávala Sváťovy schopnosti něco předstírat.

„Náhodou... Mojí nejlepší obranou je útok. Budu se ptát a ptát a ptát, až ho bude brnět hlava.“

„Jen aby,“ zapochybovala, „možná jsem ti měla vzpomínky vrátit raději až o prázdninách.“

„Opovaž se na mě zase zkoušet paměťová kouzla,“ zašermoval Hance před očima vidličkou. Na malou chvíli měla pocit, že se oba vrátili do dětských let. Snídají ve stromovém domečku a řeč je o prázdninách...

Jakmile otevřela Sváťovi cestu do Pasteku, zastavila se u Zachariáše. Pověděla mu o boji na školním dvoře, jen místo skutečného důvodu uvedla jako motiv pomstu Zadrápnuté vůči Terignavanovi.

„No a takhle přibližně to bylo. Víc prozradit nemohu.“

„To je mi taky jasný, že v tom bylo ještě něco. Kvůli tomuhle by ti paměť mazat nemuseli. Rohan si rozhodně za rámeček nedá, jak tady s vámi zacházel. Příští vyučovací středu s ním hodím řeč!“

Když slova „hodím řeč“ použije člověk, znamená to rozhovor, Hanka si ale vůbec nebyla jistá, co to znamená, když je použije trpaslík. V každém případě to znělo dost výhružně.

Protože dnes žádnou vyučovací hodinu v Santareně neměla, pospíchala za Terezkou a Vronem.

Holčička byla pořád smutná. P’ujibo se s ní ráno přestal scházet. Několikrát ji Hanka přistihla uprostřed hry, jak svěsila ruce do klína a zadívala se do prázdna. Nebo se zarazila uprostřed dovádění a chtěla se zničehonic pomazlit nebo si došla pro panenku, aby ji k sobě přitiskla. Když potom u potoka našla v písku jednorožcovy stopy, rozplakala se nad nimi.

Hanka si ji vzala na klín a přemýšlela, jak ji utěšit.

„Neplač, on tě má rád. Možná právě proto za tebou nechodí.“

Terezka na Hanku upřela uslzené oči s otázkou.

„Nebo se možná po zkušenosti s Lídou bojí přátelství s lidmi. Víš, ona ho taky má ráda, ale nepřímo tím zavinila, že se teď P’ujibo nemůže vrátit domů k mámě a tátovi. Vzniklo mezi nimi takové zvláštní magické pouto. Oni dva ho přetrhnout nechtějí a nikdo jiný to bez jejich souhlasu udělat nemůže. A dokud to pouto trvá, nemůže P’ujibo domů do rodného lesa. Je kvůli tomu hodně nešťastný. Ale má Lídu rád, takže s tím nic neudělá. A asi taky nechce, aby něco podobného vzniklo i mezi ním a tebou. Proto se ti vyhýbá. Nechce, abys byla nešťastná jako on a Lída.“

Terezka se zamračila.

„Já vím, Lída se ti asi moc nelíbí...“ Terezka souhlasně zatřepala hlavou.

„Ale P’ujibo ji má rád a je k ní svým způsobem připoutaný. S tím nic nenaděláš.“

Holčička sklopila oči a znovu se přitiskla k Hance. Po chvilce se ale vyhrabala z jejího klína a šla zase stavět rybníčky z písku a bláta.

Navečer se Hanka vypravila za Sváťou, protože byla zvědavá, co se říká v Pasteku a ve škole.

„Nó, ve škole se nestalo nic zvláštního,“ mrkl na ni kamarád, když se ho na to zeptala, „ale v dračích lázních prý se jedna stará dračice přežrala nějakýho ovoce, či co. Nakonec na to umřela, ale v agónii ještě stihla zabít jednoho svého služebníka. Jo, a nějakou starou ženskou, co s ním byla příbuzná, zase připravila o rozum. Nebo o paměť? Asi jsem ty klepy neposlouchal moc pozorně.“

„A co Teuklin?“

„Rozdával pokuty jako vždycky.“

„A Herbichlos?“

„S tím jsem ještě nemluvil, ale pozval jsem ho dnes na večeři.“

„A co Avisir?“

„Nevím. Dojdi si dolů pro něj.“

„To nemusím. Stačí ho požádat,“ zasmála se Hanka a pozvala spiripyra nahoru.

Objevil se na opěradle své oblíbené židle a vypadal úžasně. Hanka na něm mohla oči nechat. Nádherné lesklé peří v modrých, duhově měňavých odstínech, nebezpečně vypadající rudý zobák, jiskra v oku. Nemělo to chybu.

„Docela mu to sluší, co?“ pozoroval Avisira Sváťa.

Hanka přikývla a rozhodla se něco vyzkoušet.

„Můžeš mi Avisire říct, co se stalo během dnešní noci?“ zeptala se ho.

Pták si urovnal peříčko na křídle a zaskřehotal: „Kromě toho, že jednomu mýmu příteli zachraňoval život nedospělej černej drak a tobě zase ten skrček Rohan, se nedělo vlastně nic důležitýho. Dal jsem si jednu báječnou ohnivou koupel a trochu si protáhl brčka.“

„Rohan že mi zachránil život? Ani jsem si nevšimla? Pověz mi o tom podrobněji.“

„A nemám ti to radši ukázat?“

„Nó, jestli můžeš, tak ukaž.“

„Stačí požádat...“

V místnosti se objevila mlžná koule a v jejím středu malý obraz ze školního dvora. To, co bylo uvnitř koule, bylo zaostřené a dobře viditelné. Hance chvilku trvalo, než poznala sama sebe, jak se ukrývá před magickými útoky Kvida. Teprve z téhle perspektivy uviděla, jak ji nepozorovaně obešel a dostal se jí do zad. To jsem ale byla hloupá, že jsem s tím nepočítala, pokárala v duchu sama sebe a sledovala, jak po jeho kouzlu padá k zemi. Fascinovaně zírala na nůž, který se vznášel nad jejími zády, i trpaslíka, jak v poslední chvíli Kvida zabíjí.

Ona i Sváťa byli tak soustředěni na obraz v mlžné kouli, že si ani nevšimli, kdy dovnitř vstoupil Herbichlos. Možná i on viděl, co jim spiripyr ukazuje, protože jeho hlas zazněl dost naštvaně.

„Avisire! Přece jsem tě žádal... ty víš, o co!“

„Ona taky požádala.“

Obraz i koule se rozplynuly.

„Ale to přece...“

„Taky má brko přátelství.“

„Cože? A od kdy?“

„Dlouho.“

„Proč jsi mi nic neřekl?“

„Neptal ses.“

„Takže to neví ani...?“

„Ne, Habeturdeur se taky neptal.“

„Ty jeden pitomej zobáku, vypelichanej hlupáku! Všechno jsi pokazil!“

„Nejsem vypelichanej,“ zasyčel na něj pták, „a vy jste toho pokazili víc.“

„Co tím myslíš?“ nacvičeným pohybem uhasil knihovník ohnivou spiripyrovu slinu na svém rukávu a posadil se ke stolu.

„Habeturdeur udělal chybu.“

„Jakou?“

„Vzal paměť přátelům.“

„To tedy ne! Jen těm, kdo by ho mohli ohrozit. A ty jsi hloupá slepice, když to nerespektuješ.“

„Já nemusím, to jen ty se svým cejchem vždycky tancuješ, jak píská.“

„Dobře víš, že jsme přátelé a cejch mám jen kvůli tomu, abych cítil, když se mu něco stane.“

„...a papouškoval to, co říká.“

Další ohnivou slinu, co dopadla na stůl, uhasila Hanka. Sváťa se tiše zvedl a šel připravovat večeři. Možná má pravdu, pomyslela si při pohledu na něj. Jídlo by mohlo zklidnit emoce.

„Drž zobák!“

„A to nebyla jediná chyba!“

„Co ještě?“

„Ani jste mě nezavolali, když vás přepadli.“

„Bylo to rychlé a čekali jsme, že to zvládneme.“

„Čekali, čekali, všechno jste pos...“

„Avisire!“

„...postavili na hlavu. Zavolat mě musela ona.“

„Dobrá, dobrá. Uznávám, že ti Rohan vděčí za život. Vždyť už to ocenil i Terignavan. Co bys chtěl víc?“

„Respektuj přátele přátel.“

„Kdybys dneska držel ten svůj nevymáchaný zobák na uzdě, mohli ode mě a Terignavana dostat dárek, a aniž co tušili, jít dál. Teď budu muset napravit, co jsi pokazil.“

„Jen přes mou mrrrtvolu!“ zaujal spiripyr bojový postoj.

„Když jinak nedáš,“ napůl se zdvihl ze židle knihovník.

V ten okamžik před něj Sváťa položil talíř se svíčkovou a Hanka vstoupila mezi Herbichla a načepýřeného Avisira, aby hned vedle talíře postavila misku s brusinkami.

„Jestli jsem to správně pochopila, jste další z těch, kdo mají v úmyslu nám vymazat paměť,“ podívala se knihovníkovi přímo do očí, „co si takhle nejdřív na toto téma nezávazně popovídat u večeře? Vždyť už je to jedno, jestli budete mazat časový úsek o půl hodiny kratší nebo delší, ne?“

Herbichlos se podíval na ni, pak na svíčkovou a posadil se. Sváťa zatím naservíroval jídlo i pro ně a Avisirovi přinesl misku se zvláštními oříšky, které Hanka naznala. Pták do nich ale nadšeně ponořil zobák. Možná se Sváťa přece jen ve zdejší škole něco naučil o dračích mazlíčcích a o specialitách na dračích stolech.

Chvíli bylo ticho, do kterého cinkaly jen jejich příbory a občas lupla slupka oříšku.

„Terignavan oceňuje, že jste se postavili na jeho stranu a pomáhali mu,“ odložil Herbichlos po chvíli na okamžik příbor, aby mohl sáhnout do kapsy. Přisunul ke každému z nich malou krabičku a znovu se pustil do jídla.

„Naše pomoc mu stejně k ničemu nebyla,“ pokrčila rameny dívka, „Pertinah ho vůbec zabít nechtěl. Vlastně to bylo mnoho povyku pro nic.“

„Pamatuješ si i tohle?“

„V mém životě je pár chvil, na které bych docela ráda zapomněla, ale včerejší noc mezi ně nepatří,“ podívala se na muže téměř vyčítavě.

„Moc mi to neusnadňuješ.“

„Neohrožujeme vašeho dračího přítele o nic víc než třeba Rohan.“

„Trpaslíci dovedou mlčet.“

„To my také,“ otevřela mu částečně svou mysl, aby se přesvědčil, že to myslí vážně.

„To, že máte u sebe Avisirovo pero přátelství, je velice zajímavé. Uznávám, že se vám podařilo ho vyléčit, ale stejně nechápu, proč uzavřel takové těsné přátelství právě s vámi. Spiripyrové většinou uznávají jako sobě rovné jen draky.“

„Jestli to nebude tím,“ zamumlal Sváťa s plnou pusou, „že tady Hanka je taky napůl drak.“

„Co tím chceš říct?“

Herbichlos se na vteřinu zarazil a najednou měla Hanka pocit, že se na ně dívá jinýma očima.

„Terignavan je tu s vámi?“ zeptala se přímo.

„Ano. Vadí ti to?“

„Vůbec ne, ale možná bych taky mohla přizvat svého přítele do diskuze,“ odpověděla a zároveň oslovila v duchu Plama a pozvala ho do svého komunikačního krystalu.

„Spíš bych očekával, že draka pozve on, má jeho cejch,“ kývl knihovník bradou směrem k Sváťovi.

„Pro mě je to jednodušší, mám v dračí komunikaci docela slušnou praxi.“

„Zdá se, že je v tobě opravdu něco dračího.“

„Já a Zuřivý plamen jsme dohromady jeden člověk a jeden drak. Naše mysl je ale do určité míry vzájemně promíchaná.“

„Možná by bylo lepší vrátit každému to, co je jeho.“

„Ano. Plamova matka se o to snažila. Ale nepovedlo se to.“

„Asi by to chtělo kouzelníka specialistu.“

„Hor by to býval dokázal, ale my dva jsme si přáli zachovat to, co máme, a nic na tom neměnit. Respektoval naše přání.“

„Znáte Hora?“¨

„Ano, je to Plamův strýc.“

„Dokážete zachovat mlčení i před ním?“

„Pokud z nás tu informaci nebude chtít dostat násilím, tak ano.“

„Dobrá odpověď. Terignavan souhlasí.“

„S čím souhlasí?“

„Abyste si pamatovali tuhle noc. Vkládá ve vás velkou důvěru. Snažte se ji, i ve svém vlastním zájmu, nezklamat.“

„Páprda dostal rozum,“ podotkl pták, který právě sezobl poslední zlomek oříšku.

„Avisire!“

„Vždyť je to pravda. Hraje si na růžového páprdu a na pořádný boj aby jeden čekal řadu let. Takovou ohnivou koupel, jako včera, bych potřeboval každý týden.“

„Tak, na to zapomeň!“

„Protivnej mír!“ brblal ještě pták a Herbichlovy oči se vrátily k normálu.

Sváťa sáhl po krabičce na stole a otevřel ji. Uvnitř bylo několik malých šedých krystalů. Hanka dostala totéž.

„Co to je?“ zdvihla oči.

„Zeptej se Rohana,“ usmál se knihovník.

Teď, když opadlo všechno napětí mezi nimi, mohli si konečně začít v klidu povídat. Dlouho to ale nevydrželi. První začala zívat Hanka a hned po ní Sváťa. Herbichlos to vzal jako pokyn k odchodu a odnesl s sebou i Avisira.

„Musím se trochu vyspat aspoň dneska,“ zdvihla se od stolu také Hanka, „kdo ví, na jak dlouho se protáhne ta zítřejší večeře u Zachariáše.“

„Vyzvedni mě hned po vyučování,“ požádal ji ve dveřích Sváťa, „budu muset ještě domů pro Aničku.“

„Jasně,“ kývla Hanka a spěchala domů.

Jestli měli obavy, že bude Terezka při večeři v neznámém prostředí nesvá, tak na svůj strach hned v první minutě zapomněli. Zaprvé jí svědčila společnost upovídané a hravé Aničky a zadruhé se ukázalo, že trpaslíkův zjev v ní hned na první pohled vzbudil sympatie a důvěru. Když od něj obě malé holky dostaly korálkové ozdoby pro sebe a pro panenky, celé se rozzářily. Anička slušně poděkovala, ale Terezka přistoupila blíž k němu a natáhla ruce. Jakmile ji Zachariáš vyzdvihl do náruče, objala ho ručičkama a přitiskla svou jemnou tvářičku do jeho vousů.

„Ty jedna malá tulinko,“ usmál se na ni, „obtočit si trpaslíka kolem prstu hned při prvním setkání, to se jen tak někomu nepodaří.“

Takže celý večer proběhl bez problémů a komplikací.

Po večeři vytáhl Rafan Hanku stranou od ostatních.

„Vymyslel jsem pro Lídu takové malé překvapení. Ale potřebuji, abys mi s tím trochu pomohla.“

„Překvapení? Pro Lídu?“

„Jo. Přemýšlel jsem o ní a dospěl k názoru, že by potřebovala trochu nasměrovat. Víš, máme u ochránců takovou šikovnou dívku empatičku, co nám pomáhá v případě psychických bloků.“

„Psychický blok? Co to je?“

„Když prožiješ situaci, se kterou se nedokážeš sama vyrovnat, uzavře se tvůj problém do jakéhosi sklepení ve tvé mysli a ty se snažíš na něj nemyslet a bojíš se o něm nahlas mluvit. To je psychický blok.“

„Aha. A co s tím jako dělá?“

„Pokaždé něco jiného. Vyprávěl jsem Veronice o Lídě, i o tom, co se jí stalo, co prožila. Trochu jsme diskutovali a ona navrhla takový malý pokus. Ale potřebujeme, aby Lída aspoň částečně spolupracovala.“

Rafan Hance vysvětlil, co vymysleli.

„Myslím, že bude souhlasit,“ usmála se Hanka, „minule na tobě mohla oči nechat, takže předpokládám, že schválí úplně všechno, co navrhneš.“

„No, vidím, že bych se měl od ní raději držet dál,“ ušklíbl se Rafan, „no nic, v neděli zkusíme to, co Veronika navrhla. Třeba to Lídu posune z toho jejího osamění zpět mezi lidi.“

Kéž by, pomyslela si Hanka. Trápilo ji pomyšlení na P’ujiba a jeho budoucnost. Lída je právě teď ve velice komplikovaném věku. Moc velká na to, aby poslouchala dobré rady, ale k dospělosti jí ještě několik let chybí. O zkušenostech ani nemluvě. Zatím pořádně nezvládá ani vlastní problémy, natož ty jednorožcovy.

„Co vy dva tady kujete za pikle?“ vyhmátl je Zachariáš.

„Ále, nic důležitého,“ mávla rukou Hanka.

„Tak pojďte pěkně dovnitř, budu podávat zmrzlinu.“

„Ňam, už se těším,“ zamířila okamžitě zpět.

Na chodbě v šeru zakopla. O podlahu kovově zazvonila sekera.

„Sakra, ženská, dávej přece pozor! Zrovna jsem ji nabrousil,“ hartusil Zachariáš a palcem zkontroloval, jestli je všechno v pořádku.

„Proč ji máš tahle nešikovně v cestě?“ podivil se Rafan.

„To jen pro každej případ,“ zamumlal trpaslík. „Až přijde Rohan, mám v plánu si s ním důvěrně popovídat.“

„Zachu!“ zpozorněla Hanka. „Doufám, že nemáš v úmyslu mu ublížit?!“

„Od minulého setkání má u mě malý vroubek,“ vyhnul se přímé odpovědi trpaslík.

„Ve středu v noci mi Rohan zachránil život!“ postavila se před něj a kladla důraz na každé slovo.

„Jsi si tím jistá?“

„Ležela jsem na zemi a Kvido se mi chystal do zad vrazit kudlu,“ pokračovala pomalu, jako by si dávala záležet na tom, aby i tupý trpaslík pochopil, co mu říká. „Rohan byl trochu z ruky, ale vyskočil, udělal ve vzduchu takovou zvláštní otočku a nožem, co měl v ruce, Kvida zabil.“

„Otočku, říkáš?“ začalo to Zachariáše zajímat. „Popiš mi, jak vypadala,“ požádal ji.

Hanka se v úzké chodbě pokusila napodobit Rohanův pohyb.

„Akorát, že to provedl tak rychle, že skoro ani nešlo postřehnout pohyb jeho zbraně,“ dodala po svém neumělém vystoupení.

„Sekerníkova pirueta!“ zajiskřilo Zachariášovi v očích. „Nikdy bych do něj neřekl, že něco takového může umět.“

Natáhl se a pověsil sekeru na hák zatlučený do zdi.

„No dobře, ukecala jsi mě. Budu ho šetřit,“ ušklíbl se na dívku a uhodil pěstí do otevřené dlaně.

„Taky jsem včera v Pasteku dostala dárek. Možná bys mohl vědět, co to je,“ vytáhla Hanka z kapsy malou krabičku a otevřela ji.

Trpaslík nakoukl dovnitř a hvízdl: „Šedá tuha! To je přímo královskej dar.“

„K čemu to je?“

„Nejlepší možná surovina pro výrobu amuletů a komunikátorů. Zeptej se Vrona, on ti o tom poví víc než já.“

„No vidíš, vlastně jsem mu to vůbec neukázala. Je z něj teď takovej starostlivej taťka, že skoro zapomínám, kým dříve byl.“

„Neměla bys to vyplýtvat na nějaké hlouposti, je to dost vzácný nerost. Dobře si to schovej. Většina kouzelníků by za tuhle krabičku obětovala život. Ten tvůj, pochopitelně.“

Trpaslík plácl Hanku dobrácky po zádech, až zalapala po dechu a byla vděčná Rafanovi, že stihl zachytit její krabičku s kamínky dřív, než se celý obsah rozletěl všude okolo.

„Tak snad jdeme na tu zmrzlinu, ne?“ kývl na ně Zachariáš a popostrčil je směrem ke kuchyni. „Když už vás tu mám tak pěkně po ruce, pomůžete mi ji naservírovat.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: