Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Terezčina volba

Sotva pohaslo okno brány, zasáhlo do jejich myslí mnohohlasé uvítání stáda, které bylo mile překvapeno jejich nenadálým příchodem. Téměř okamžitě přiklusali R’íhan, L’gala a P’ujibo. Terezka spontánně běžela mladého jednorožce obejmout. Její čtyřnohý kamarád sdílel její radost a nechal se opakovaně hladit malou ručkou, která ho nedávno zachránila před vyhoštěním ze stáda.

„Chceš vidět, jak to tady u nás vypadá?“ navrhl jí P’ujibo a Terezka nadšeně souhlasila. Ani se neohlédla a důvěřivě následovala bílého čtyřnohého kamaráda do lesa. Zajímalo ji úplně všechno a jednorožec ochotně odpovídal na záplavu zvědavých otázek a seznamoval ji se všemi zvláštnostmi zdejšího hvozdu.

„Neboj se, on ji ohlídá,“ uklidňoval Hanku R’íhan, když vyprovázela holčičku starostlivým pohledem. „U nás jí žádné nebezpečí nehrozí.“

„Já vím, to je jen takový reflex. Navíc nemám nejmenší tušení, proč nás Vron poslal ke stádu už teď před prázdninami. Něco se děje, ale nechce mi říct, co.“

„Možná si dělá starosti kvůli té malé.“

„Kvůli Terezce? To se mi nezdá. Všechno se přece srovnalo. Adoptoval ji, začala mluvit, je nadaná...“

„Její nadání je vskutku mimořádné,“ pokýval hlavou jednorožec.

„To máš pravdu. Od té doby, co přetrhla pouto mezi Lidkou a P’ujibem, vlastně kouzlí, kudy chodí. Předtím se nezdálo, že by uměla své magické vlohy tak přirozeně ovládat.“

„Ano. Během té neobyčejné magické události našla nejen svou řeč, ale i sama sebe.“

„To je přece v pořádku, ne? Proč by to mělo Vrona trápit?“

„Pravděpodobně se bojí, že mu ji vezmou.“

„Ty myslíš, že by mohli?“ podívala se Hanka zamyšleně na svého čtyřnohého otce.

Představa, že by někdo přišel a chtěl odvést Terezku pryč, se jí vůbec nezamlouvala. Vzpomněla si, jak Vron Terezce zakazoval užívání magie. Možná by rád před ostatním předstíral, že není nadanější než ostatní děti. A mohli by mu ji ochránci kvůli tomu odebrat, i když se už uskutečnila adopce? Asi by se měla zeptat Rafana, jestli to zákon umožňuje.

„Netrap se něčím, co ještě nepřišlo,“ vlídně ji napomenula L’gala, „nikdy předem nevíš, co bude. A mnohdy ani není jasné, zda dobré věci skončí dobře a zlé špatně. Život je bludiště cest a leckdy nedohlédneš ani na první křižovatku. Ani ty nedokážeš předpovědět, co bude pro holčičku dobré a co ne.“

„Máš pravdu,“ rozhodla se Hanka zahnat znepokojivé myšlenky. Možná se bojí něčeho, co vůbec nenastane.

Následující dva dny si Hanka i Terezka užívaly naplno. Bylo slunečné přívětivé počasí, Hanka učila Terezku plavat v jezírku, vyrazily dokonce i k potoku hledat drahé kameny. Terezka se pod vedením P’ujiba sešla s několika mláďaty jednorožců a vydržela si s nimi celé hodiny hrát. Vykouzlila jim hejno barevných motýlů, které nebylo snadné dohonit a kteří při nejmenším doteku mizeli. Pak se společně soustředili na hledání nerozkvetlých poupat květin a nutili je vykvést. Večer se unavená holčička i se svou panenkou stulila k Hance a v měkké trávě obě klidně spaly až do rána.

Ve čtvrtek za nimi k jezírku přišel R’íhan a požádal je, aby ho obě doprovodily. Dovedl je na místo, kde se pokojně popásali S’faidea, strážkyně hranic a léčitelka, a naslouchající K’lumonideotis, strážce života a času. Hanka je viděla ráda a byla zvědavá, o co půjde.

Při jejich příchodu oba jednorožci zvedli hlavy a popošli o pár kroků k nim. Promluvili přímo k Terezce.

„Děkujeme ti, dívko, za záchranu mladého P‘ujiba. Dlužíme ti velkou laskavost a naše rada se usnesla, že je vhodné, abychom ti nabídli život uprostřed našeho stáda. Ochráníme tě, dáme ti vzdělání a v okamžiku plnoletosti se staneš plnohodnotným členem stáda. Co na to říkáš? Chceš být jedním z nás?“

Terezce se rozzářily oči jako diamaty a Hanka nepochybovala o tom, že dívenka v příští vteřině nadšeně přikývne. Nabídka jednorožců byla opravdu nečekaná. Tak nečekaná, že tím byl dokonce překvapen i sám R’íhan, jak vycítila. Vzpomněla si, jak složité byly dohady kolem toho, zda budou nebo nebudou adoptovat ji, a naprosto nechápala, jak je možné, že Terezce to samé nabízejí hned při její první návštěvě. Že by to bylo kvůli jejímu nadání? Nebo tím chtějí vyrovnat onu zmiňovanou laskavost? Něco podobného ale nemohou udělat bez Vronova souhlasu. Zachytila Terezčin pohled a nadechovala se k vysvětlení, že to nebude tak jednoduché. Holčička ji ale předešla a promluvila sama.

„Ano. Mohli bychom tu s tátou bydlet. Je to tu moc hezké.“

„Myslím, že jsi tak úplně naši nabídku nepochopila,“ vlídně podotkla S’faidea, „u stáda bys bydlela jen ty a Hanka. Nikdo jiný.“

„Táta ne?“

„Tvoji rodiče zemřeli.“

„Vron je můj táta! A bez něj tu bydlet nebudu,“ prohlásila nekompromisně Terezka.

„Dobrá. Nutit tě nemůžeme. Ale raději si to ještě rozmysli. Byla bys tu v bezpečí. Naučila by ses úžasné věci. Měli bychom tě rádi.“

„To byste museli mít rádi taky tátu,“ sdělila strážkyni bez obalu holčička. Hanka měla co dělat, aby se nezasmála nahlas, jak to mrně bez mrknutí oka odkoplo nabídku nejváženějších jednorožců.

K’lumonideotis se ale na Hanku obrátil důvěrným kontaktem, který slyšela jen ona.

„To dítě je upřímné a čisté. Pro nás není jeho odpověď urážkou, H'anaríjo. Jen jsme zarmoucení jeho osudem, pokud odmítne,“ řekl jemně a Hanka najednou cítila jednorožcův opravdový hluboký smutek. Jak vyčetla z jeho pootevřené mysli, kterou jí předestřel, v radě hlasoval pro přijetí holčičky do stáda a upřímně toužil jí pomoci stejně, jako i ona pomohla jednorožcům. To vše se nyní dívce pokoušel vysvětlit ve svých myšlenkách. Hanku to zarazilo. Obvykle starého mudrce ani nenapadlo, že by se měl zdržovat rozhovorem právě s ní. Proč najednou ta změna? Jako by chtěl vyzdvihnout důležitost osudového okamžiku.

Než si stihla promyslet odpověď, pokračoval: „Málokdo může tu malou naučit, jak zacházet s magií, kterou používá. My bychom to dokázali. Promluv s ní o tom tak, aby to pochopila. Ať ještě zváží svou odpověď. Než odtud odejdete, rádi přijmeme změnu jejího názoru. Jakmile ale opustí území jednorožců, cesta ke stádu se pro ni uzavře. Naše hlasování nebylo jednotné a příště už určitě nebude dostatek hlasů na to, aby jí bylo dovoleno žít u stáda.“

„A kdo by ji učil? R’íhan?“

„Učil bych ji já a musela by se mnou žít v Posvátném háji.“

„Ona by nebydlela v naší rodině?“ ujišťovala se nedůvěřivě Hanka.

„Ne. Jejím domovem by byl Posvátný háj. Ale mohla by u vás občas strávit pár hodin.“

„A mohl by ji navštěvovat i Vron?“

„Ne. To by nebylo vhodné.“

„Už by ji nikdy nesměl vidět?“ zarazilo Hanku jednorožcovo vyjádření.

„Dokud ta malá nepřekročí práh dospělosti, tak ne.“

„Jenže on ji adoptoval. Nyní je jejím otcem.“

„Pokud ji má rád, jistě by naši podmínku akceptoval.“

Jednorožec vycítil dívčin vnitřní nesouhlas. Hanka byla otřesená představou, že by chtěl někdo Terezku odloučit od světa, vzít jí všechny její dětské radosti a ještě prohlašovat, že je to pro její dobro. Oč byli jednorožci lepší, než její skuteční rodiče, kteří holčičku drželi někde ve sklepní místnosti?

„Možná i její opravdoví rodiče chtěli tu malou ochránit před krutým osudem,“ odpověděl K’lumonideotis na její myšlenky.

„Ochránit? A před čím?“

„Svět nemá rád mimořádně nadané jedince. Jsou pro své okolí příliš nebezpeční.“

„Nesmysl!“ nesouhlasila Hanka se starým moudrým jednorožcem. „Vron z Terezky vychová slušného odpovědného člověka!“

„Všechny věci nejsou jen o výchově. Co když mu okolnosti neumožní, aby ji dobře vychoval?“

„Jaké okolnosti?“

„To nevím. Dokud nenastaly, těžko předvídat, kam tu malou dovede cesta osudu.“

„Tak proč si myslíš, že je potřeba Terezku chránit?“

„Moje zkušenost mi říká, že s jejím nadáním se nedokáže vyhnout neblahému osudu. Poradíte si s těmi, kdo budou požadovat její smrt?“

„Kdo by asi mohl požadovat smrt dítěte?“

„Neobyčejně nadaného dítěte!“

„No dobře. Kdo by měl zájem na smrti neobyčejně nadaného dítěte?“

„Především draci.“

„Cože???“

„Nebude-li jedním z jednorožců, už nikdy nebude mít k dispozici magii stáda, aby ji zachránila, až se bude bránit a použije nějaké náročné kouzlo. Pak se před ní otevřou jen dvě možnosti: ztráta čisté mysli nebo smrt. Přemýšlej o tom, H'anaríjo, než s tou malou budeš o našem návrhu hovořit. Jsme její šance, jak si zachovat čistou mysl a naučit se zacházet s velkým darem magie. Ale musí se rozhodnout co nejdřív. Dokud je její mysl jasná a čistá.“

„Ale Vron říkal,“ vzpomněla si Hanka na den, kdy její přítel vyprávěl o svém prvním setkání s Terezkou, „že má na svědomí život svého skutečného otce. A přesto je pořád čistá?“

„Sama přece dobře víš, že zoufalé činy na záchranu sama sebe, svých milovaných a svého domova nikoho neposkvrní. Na ty má každý jedinec právo.“

„Budu o tom přemýšlet a promluvím s ní,“ slíbila Hanka K’lumonideotisovi.

„Pověz jí, že změna jejího názoru by jednorožce potěšila.“

„Jistě. Nezapomenu na to.“

Když se Hanka rozhlédla, zjistila, že R’íhan s Terezkou i S’faidea už odešli. Ještě jednou se otočila ke K’lumonideotisovi.

„Děkuji za odpovědi, které jsem dostala na své otázky,“ rozloučila se s ním s obřadnou zdvořilostí, „bylo mi ctí rozmlouvat s nejmoudřejším mezi moudrými.“

Starý jednorožec nepatrně kývl hlavou, aby naznačil spokojenost s tím, že naslouchala jeho radám, a vzápětí i on vykouzlenou bránou odkráčel pryč.

Hanka tu zůstala sama se svými myšlenkami. Momentálně v nich měla pěkný zmatek. Z postoje jednorožců vyplynulo hned několik zásadních věcí. Terezčino nadání je tak velké, že ji to bude dříve nebo později ohrožovat na životě. Někdo ji bude muset chránit, než vyroste a naučí se ovládat svou magii. Nevhodné použití síly ji může dovést na práh smrti. A nejen to. Strach z jejího nadání může některé jedince dohnat k tomu, aby se ji pokusili odstranit, dokud je malá a nedovede se náležitě bránit. Sice nechápala, proč by na její smrti měli mít zájem především draci, ale zkušený jednorožec určitě věděl, o čem mluví. A pak je tu otázka, jak se k tomu postaví sami ochránci? Budou důvěřovat Vronovi natolik, aby mu holčičku nechali na vychování? A dokáže vůbec její přítel Terezku uhlídat, aby neprovedla kouzlo, které by ji zabilo, nebo jak říkají jednorožci, zbavilo čisté mysli? Co vlastně K’lumonideotis myslel tou čistou myslí? Jak by se mohlo dítě kouzlem pošpinit?

Hanka se pomalu vydala směrem k R’íhanovu domovu. Její otec už na ni čekal. Pověřil P’ujiba, aby se zatím o holčičku postaral a sám byl připraven s Hankou probrat vzniklou situaci. Dlouho diskutovali o tom, co je pro tu malou lepší. R’íhan se přikláněl k variantě, aby přijala ochranu stáda. Hance se ale zdálo, že by tím Terezka přišla o šanci na normální život. Důvěřovala Vronovi, že chce pro holčičku to nejlepší.

„Ale vždyť on sám tě poslal s Terezkou sem k nám,“ namítl jednorožec, „třeba doufal, že jí něco podobného nabídneme.“

Hanka se pokusila Vrona kontaktovat pomocí dračí komunikace. Nebyl však dostupný. To bylo divné. Buď spojení přímo odmítal, nebo se něco stalo. Zkusila se zeptat Rafana.

„Tady je všechno v pořádku. Zachariáš nic neříkal a o Vronovi nevím. Od neděle jsem ho neviděl. Netuším, co by s ním mohlo být,“ podivil se Hančinu dotazu kamarád. „Mám se skočit podívat do vašeho srubu?“ nabídl, když vycítil Hančinu starost.

„Ano.“

Rafan se ozval asi po čtvrthodině. „Doma taky není a skoro to vypadá, že už několik dní. Jestli chceš, nechám mu na stole vzkaz, aby tě kontaktoval, až se vrátí.“

„Dobrý nápad,“ poděkovala kamarádovi Hanka.

Tím, že si nemohla promluvit s Vronem, se její dilema jen prohlubovalo. Co má Terezce doporučit? Několik příštích dnů by mohlo mít velký dopad na její další osud. Varování jednorožců nebylo radno brát na lehkou váhu.

„Máš přece dost času,“ snažil se Hance ulehčit rozhodování R’íhan. „Klidně o tom přemýšlej, jak dlouho potřebuješ. Až si všechno uspořádáš ve své vlastní mysli, pak budeš připravena i na to, promluvit si se svou malou sestřičkou. Není, kam spěchat. Najdi, co ti radí svůj rozum a tvé srdce. Uveď svou duši do souladu a pověz té malé, co si o tom myslíš. Nezapomeň ale, že to bude především Terezka, kdo bude mít poslední slovo. Ona sama se musí rozhodnout. Ani ty, ani my ji nemůžeme nutit k něčemu, co její mysl odmítá.“

„Ona sama z toho ještě přece nemá rozum.“

„Možná. Ale i tak bude rozhodovat o svém osudu právě ona. Každý má právo na svůj názor i na své chyby. O tom je život.“

„Ona ale ještě nedokáže posoudit, co je pro ni dobré,“ namítla Hanka.

Skoro se zdálo, že se R’íhan zasmál: „Co svět světem stojí, stále se opakuje to samé. Děti nedůvěřují radám svých rodičů a moudrých starců. Každý chce sám projít lesem svých chyb a omylů až k branám zkušenosti. I Terezka má právo na tuto cestu. Ty jí poskytneš informace a ona se bude muset rozhodnout.“

„Něco na tom bude,“ připustila s úsměvem Hanka, „taky dost často ignoruji dobré rady svých přátel.“

„Tak vidíš. Pověz té malé vše, co víš a co cítíš, ale nenuť ji k něčemu, co není připravena přijmout, to by vedlo jen k výčitkám a trpkosti. Ona sama se rozhodne a jen ona sama pak ponese důsledky své volby. Tvoje cesta životem nepatří a ani nebude patřit k jednoduchým. Ta její ale může být ještě těžší, než ta tvoje. Nadání je dar i prokletí.“

„Ale i ona má přece nárok na to, aby si mohla hrát a radovat se jako jiné děti.“

„Je jiná než normální děti, jejich hry ji brzo přestanou bavit. Bojím se, že vždycky bude tak trochu sama. Smiř se s tím, H'anaríjo, ani ty to nemáš šanci ovlivnit.“

„Mám ji ráda. Nechci, aby se trápila.“

„Ani my nechceme, aby se trápila,“ řekl R’íhan, „proto jí nabízíme život u našeho stáda. Tady bychom ji měli rádi a unikla by mnoha problémům.“

„Možná,“ připustila s povzdechem Hanka. „Víš, musím o tom ještě chvíli v klidu přemýšlet. Bylo milé, že sis o tom se mnou promluvil.“

Následující den Hanka vyhledávala samotu. O Terezku bylo dobře postaráno, tak si mohla dovolit v klidu přemýšlet nad tím, co se přihodilo, a hlavně nad tím, co by se mohlo přihodit v budoucnu. Nakonec se dopracovala k názoru, že nabídku jednorožců by bylo dobré přijmout. I když nemohla kontaktovat Vrona, věřila, že ho zná natolik, aby odhadla jeho postoj. Dospěla k přesvědčení, že je Vron záměrně poslal k jednorožcům dřív, než otevřel dokument s pečetí ochránců. I to jeho rozloučení vypadalo tak, jako by už holčičku neměl nikdy vidět. Možná tušil, že mu ji chtějí odebrat. Po přečtení příkazu už by nebylo snadné vzít Terezku mezi jednorožce. Hanka si byla téměř jistá, že jsou její úvahy správné.

V sobotu si šla společně s Terezkou zaplavat. Když se potom sušily na břehu, holčička posmutněla: „Už bych se chtěla vrátit domů.“

„Což o to, domů se vypravit můžeme. Ale počítej s tím, že tam Vron nebude,“ odpověděla Hanka.

„Jak to víš?“

„Už několikrát jsem ho zkoušela kontaktovat, ale nedaří se mi to. Asi je někde daleko nebo mimo můj dosah.“

„Copak ty s ním umíš mluvit na dálku?“

„Umím.“

„Taky to chci umět.“

„Až se naučíš pořádně ovládat magii, zvládneš to určitě i ty,“ nechtělo se Hance složitě vysvětlovat, že dračí komunikace není mezi lidmi obvyklá.

„A jak se to dělá?“

„To je složité. Každý používá jiný způsob. Můžu ti ukázat, jak to dělám já. Ale nesměla by ses polekat, až ti vstoupím do mysli.“

„A proč bych se měla polekat?“ nechápala holčička.

„Tak zavři oči a dávej pozor,“ usmála se Hanka a zaměřila se dračí komunikací na Terezčinu mysl. Dívčin krystal byl hodně do rezava a svým způsobem barevně neustálený. Mihotaly se v něm odlesky od oranžové po zemitě hnědou. Uprostřed krystalu se náhle rozzářily dychtivé dětské oči.

„Tak co, moje malá sestřičko, slyšíš mě?“ zeptala se Hanka v myšlenkách.

„To je krása, moc se mi to líbí,“ odpověděla holčička stejnou cestou.

Ještě si vyměnily několik myšlenkových vzkazů a pak Hanka dračí komunikaci ukončila. Terezka byla chvíli zticha, ale pak se posadila a mračila se.

„Mně to nejde. Jak to děláš?“

„Víš, jsem tak trochu spřízněná s drakem,“ musela nakonec Hanka s pravdou ven, „takže mi to umožňuje používat některé dračí dovednosti. A tohle je jedna z nich.“

„Jak se to udělá, aby se člověk spříznil s drakem?“

„No dobře,“ vzdychla, „udělej si pohodlí. Povím ti příběh o tom, co se stalo jedné malé holčičce, která si několik let myslela, že je úplně obyčejný sirotek.“

„Bude to o tobě?“ okamžitě se zorientovala Terezka.

„Ano.“

„Tak už povídej,“ dožadovala se netrpělivě.

Když Hanka skončila, holčička jen smutně vzdychla: „Takže já tohle asi umět nebudu. Jsem jenom obyčejný člověk.“

„Vůbec nejsi obyčejný člověk,“ zavrtěla Hanka s úsměvem hlavou, „to by ti jednorožci nenabídli, abys patřila do našeho stáda.“

„Jenže nechtějí, aby tu se mnou bydlel Vron,“ dotčeně našpulila pusu dívenka.

„Ale něco podobného se ti může stát i doma. Třeba ochránci řeknou, že Vron není vhodný jako vychovatel pro tak nadanou holčičku, jako jsi ty. Třeba tě odvedou do nějaké speciální školy pro nadané děti. Co uděláš potom?“

„Uteču zpátky k Vronovi.“

„A když ti to nedovolí?“

Terezčina pusa se nakrabatila a vypadalo to, že začne plakat.

„Možná bys měla raději zůstat mezi jednorožci. Mají tě rádi.“

Vzdorovitý pohled signalizoval, že Hančina slova rozhodně nepadla na úrodnou půdu.

„Já chci domů. Za Vronem!“ řekla skoro plačtivě, ale rozhodně.

„Jakmile odejdeme, budou to jednorožci brát jako tvé odmítnutí. Už tě nikdy mezi sebe nepřijmou,“ pokoušela se Hanka holčičce objasnit důsledek jejího rozhodnutí.

„Tak ať! Chci za tátou!“

„P’ujibo bude smutný,“ vytáhla Hanka nejvyšší trumf.

Terezka se na okamžik zarazila a pak se rozplakala naplno.

„Když mně se... po tátovi... hrozně stýská,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky a stulila se v Hančině náručí.

Na břehu jezírka se objevil jednorožec a zamířil pomalu k nim.

„Neplač, moje malá přítelkyně,“ pronesl konejšivě P’ujibo, „dokud bude tvoje srdce plné lásky tak jako dnes, jednorožci budou na tvé straně. Vždycky mezi nimi budeš mít nejméně jednoho věrného přítele.“

Terezka přestala vzlykat a pokusila se o úsměv.

„Vysaď ji na mě,“ požádal Hanku P’ujibo, „vezmu ji ještě naposledy na naše nejkrásnější a nejkouzelnější místa.“

Hanka zadumaně hleděla, jak její čtyřnohý bratr odnáší Terezku směrem k lesu. Nyní už bylo jasné, že se dívenka v žádném případě Vronovy společnosti dobrovolně nevzdá.

Hanka se opět pokusila o kontakt se svým přítelem a už ji nijak nepřekvapilo, že ani tentokrát neuspěla. Nedá se nic dělat. Bude se muset s Terezkou vrátit a zjistit, co se doma stalo. Byla rozhodnutá svou malou sestřičku bránit před každým, kdo by jí chtěl nějak komplikovat život. Třeba i před samotnými ochránci!

Jak tak byla ještě plná emocí, vzala do dlaní jeden z nalezených kamenů a vymodelovala na něm reliéf Terezčina obličeje. Cítila, jak do kamene proudí její nejistota smíšená s láskou a touhou poskytnout tomu dítěti radost ze života. Práce ji uklidňovala a mírnila její rozbouřené city. Při té činnosti jako by se všechny rozporuplné myšlenky spojily a konečně se prolnuly do vzájemné rovnováhy. Až najde Vrona, přesvědčí ho, aby jí svěřil všechno, co ho trápí. Je třeba najít pro Terezku tu nejlepší cestu, na které by byla aspoň trochu šťastná. A na to budou muset oba dva spojit všechny své síly.

Naposledy se dotkla kamene, když se objevil R’íhan a před ní se zhmotnilo jídlo.

„Už je pozdě, měla bys něco sníst,“ připomněl jí vlídně.

Pak se naklonil nad právě dokončený kamenný reliéf: „Pozoruhodná práce, H'anaríjo, necháš nám ho jako upomínku na tu malou?“

„Opravdu se ti líbí?“ potěšilo Hanku.

„Je vskutku mimořádný. Buď si jistá, že si ho k nám přijdou prohlédnout všichni členové stáda.“

„Co teď dělá Terezka?“

„Můj syn si asi chce užít její společnost, jak nejdéle bude moci. Ale určitě ji večer přivede, nemusíš o ni mít obavy.“

„Zítra ji vezmu zpátky domů.“

„Kéž vás provází přízeň osudu,“ R’íhan stále ještě upřeně hleděl na vytvarovaný kámen.

Terezka se z výletu vrátila spokojená a usměvavá. Přinesla si spoustu zážitků a nevěděla, o čem vyprávět dřív. Ještě i před spaním Hance líčila, jak s P’ujibem naslouchali zpěvu dryád, jak se napili u pramene, kde kdysi Hanka se Sváťou tvarovali skálu, aby byl přístup k vodě vhodný pro všechny žíznivé, a kdyby jí únava nezamkla víčka, povídala by snad až do rána. I tuhle poslední noc strávily obě dívky v měkkém loži z voňavé trávy a zdály se jim příjemné sny. Možná to zařídil R’íhan, možná to bylo jen díky harmonii místa, kde se spaly. Ani jedna z nich netušila, že je to poslední bezstarostná noc, která jim byla dopřána.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: