Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Řád bdělého Sekurita

„Co že se stalo?!!!“ velmistrův tón vibroval překvapením a vztekem.

„Luke Pé tajně opustil území řádu. Na dvoře jsme našli jen jeho odhozený medailon. Zatím nevíme, jak to dokázal. Poslední blokaci magie prodělal teprve před měsícem. Nemělo by být v jeho silách překonat všechny tři bariéry. Já vážně netuším...“ nešťastně a ustrašeně vysvětloval strážný, zatímco mladší kolega vedle něj usilovně pozoroval špičky svých bot.

„Copak nikdo necítil vibrace překonávaných bariér?“

„Ne, pane. Nikdo nic necítil, ani se nespustil žádný poplach.“

„U snídaně ještě byl?“

„Ano. Viděl jsem ho tam.“

„Chybí nějaký kůň nebo tažné zvíře?“

„Nechybí. Všechno jsme zkontrolovali. Musel utéct pěšky.“

„Hory kolem jsou neschůdné a záludné. Daleko se dostat nemohl. Máte dvacet čtyři hodin na to, abyste ho chytili vlastními silami a dovedli zpět. Pokud se vám to podaří, budu hodnotit vaši nedbalost ve službě pouze jako nedostatečnou bdělost. Jestli ale budu muset svolat komando, aby ho chytilo, budete oba souzeni za přečin proti řádu.“

Staršímu muži se na čele zaperlil pot.

„Koukejte tuhle svoji šanci nezpackat. Okamžitě ho chyťte a přiveďte zpátky. A chci ho pokud možno živého! Bude za svůj čin krutě pykat před očima ostatních. Všichni služebníci řádu si musí uvědomit, kde je jejich místo, a že podobné akce jsou naprosto nemyslitelné. Tak na co čekáte? Nevyjádřil jsem se snad dost jasně?!“

Muži zvedli ruku k řádovému pozdravu a vypadli z místnosti velmistra rychleji než vyplašená lasice.

„To je malér, to je malér,“ cedil mezi zuby starší ze strážných, když utíkali ke zbrojnici, aby si vyzvedli vybavení potřebné do nebezpečného terénu hor.

„Jak ho tam venku ale dokážeme najít? Zvlášť když nemá medailon...“ ztěžka dýchal jeho mladší kolega, který se ještě nedokázal úplně zbavit návalu paniky.

„Mám výcvik se sokolem. Snad nám jednoho ptáka s sebou půjčí.“

„Fakt si myslíš, že to dokážeme?“

„Musíme, protože jinak skončíme mezi nimi,“ strážný mávl směrem k davu, který se po obědě pomalu rozcházel, aby se zase někde v okolí zapojil do práce.

Všichni ti lidé v jednoduchých bavlněných oděvech působili na první pohled dojmem klidu a vyrovnanosti. Většina z nich tu prožila celý život a nikdy ani po ničem jiném netoužila. Tiše plnili své povinnosti a odevzdaně docházeli do chrámu na pravidelné kontroly spojené s blokací magie. Horší to bylo s těmi, které sem dopravili představitelé řádu zvenčí. Ti bývali vzpurní a často museli být zavíráni do antimagických klecí, které byly zabudovány v blízkosti jídelny, aby všichni služebníci řádu měli provinilce pěkně na očích.

Na ty zvenku bylo potřeba dávat dobrý pozor. Odmítali nošení medailonku, který červeným leskem odhalil i sebemenší zásoby magie, a dost často se pokoušeli o útěk z pozemků řádu. Obvykle ale pohořeli hned na první ochranné bariéře. Po každém útěku si vysloužili měsíc pobytu v kleci a každý druhý den absolvovali blokaci magie. Pokud přežili pokus o útěk i následný trest, bylo jim dovoleno se opět zařadit mezi poslušné služebníky. Opakovaně už se obvykle o útěk nepokoušeli. Jen tři to v posledních letech zkusili podruhé. Dva se vůbec nedostali přes bariéry. Pak byli odsouzeni k trvalé ztrátě magie. Jeden si po exekuci sáhl na život, ten druhý byl absolutně apatický a do roka umřel. Tomu třetímu se opravdu podařilo dostat ven, ale raději se nechal zabít, než by se vzdal bojovníkům řádu.

Právě proto byl útěk Lukáše Pé tak nečekaný a nepochopitelný. Zaprvé to byl teprve dvanáctiletý kluk a zadruhé se tu narodil. Byl pravda trochu divočejší a zvídavější než ostatní děti, ale proč se tak najednou rozhodl utéct? A jak proboha dokázal překonat všechny tři bariéry? Řád bdělého Sekurita se všude chlubil tím, že se přes jeho ochrany nedostanou ani ti nejlepší kouzelníci. Tak jak to mohl dokázat malý nevzdělaný kluk? A čeho chce vlastně útěkem dosáhnout? Přece musí vědět, že se před bojovníky řádu a vidajlámou neschová nikde na světě.

„Ty, Adalberte, mám vzít žahavé pískomety?“ zeptal se svého staršího kolegy mladík, kterému při pohledu na sbírku zbraní pookřálo sebevědomí.

„A k čemu prosím tě? Na, vezmi si raději omračovací bleskovku,“ hodil po něm starší kolega těžkou hůl. „A taky najdi nějakou slušnou kuši a omračující střely. Přece víš, že ho máme dostat živého.“

„Už jsi, Adalberte, někoho zabil?“

„Jenom neúmyslně. Zmrskal jsem jednou jednoho zlodějskýho hajzlíka tak, že na to za tři dny umřel. Jinak ne. To víš, Máčku, nejsem a asi nikdy nebudu bojovník. Jsem jenom strážnej.“

„Neříkej mi, Máčku, už nejsem žádnej malej kluk.“

„Nedělej si iluze, mladej, dokud se nezačneš chovat jako drsnej chlap, tak se té přezdívky jen tak nezbavíš. Pro všechny seš a asi ještě dlouho budeš Máček, co by za makový pečivo prodal vlastní mámu,“ uchechtl se starší strážný. „Tak co, už máš všechno? Můžeme vyrazit?“

Po chvilce oba stáli u brány, která poskytovala jediný průchod mezi venkovním světem a řádem. Brána byla součástí staré pevnosti a střežili ji ti nejspolehlivější ze spolehlivých. Adalbert měl na rameni připoutaného sokola s čepičkou. Když prošli poslední kontrolou, kde si úředník pečlivě pořídil soupis veškerého vybavení, které nesli s sebou, zamířili úzkou pěšinou do hor. Hlavní přístup do pevnosti řádu vedl širokým kaňonem. Ten byl ale pod stálým dohledem a žádný rozumný uprchlík by bez jízdního zvířete tuto cestu nepoužil. Určitě tudy neběžel ani Luke. Budou muset šplhat a kontrolovat nepříjemně členitý terén kolem nekonečných hranic řádových pozemků.

Horská cestička se po několika minutách šplhání vytratila a dál už se oba muži drželi jen linie vnější řádové bariéry. Nejdřív potřebovali najít místo, kudy se Luke dostal ven. Odtud se ho mohou pokusit vystopovat, případně vyšplhat někam výš, aby dokázali sledovat let pátracího sokola. Do tmy zbývalo několik hodin. Doufali, že aspoň odhalí směr, kudy se kluk vydal. Měli s sebou i magické brýle do tmy, aby zbytečně neztráceli čas ani v noci. Na tom, jak dnešní akci zvládnou, závisí celý jejich další život. Za každou cenu musí uprchlíka chytit. Jinak by se Máčkovy sny o tom, jak se jednou stane slavným bojovníkem řádu, mohly hodně rychle rozplynout.

Adalbert nasadil ostré tempo a jeho mladší kolega za ním s funěním poklusával. Nespouštěli oči z terénu kolem sebe, aby náhodou nepřehlédli stopu. Kluk sice mohl skákat po kamenech, ale zase tolik jich tu nebylo. A v travnatém úseku došlap zahladit nedokáže.

Dvakrát za sebou narazili na pěšinku, ale po krátkém ohledání zjistili, že to byla zvěř. Teprve třetí stopa je uspokojila. Dokonce bylo na první pohled jasné, jak se mladík dostal přes třetí bariéru. Tato ochranná magická vrstva měla kromě poplachového signálu v sobě i magii, která odpuzovala vše živé a to, co se tím nedalo odradit, při kontaktu na hodně dlouhou dobu omráčila. Vrstva byla vysoká něco málo přes tři metry, aby příliš neomezovala pohyb ptáků a hmyzu. Nyní před oběma strážnými ležela asi pětimetrová tyč, kousek dál se rýsovala pomačkaná tráva a na jednom kameni ulpělo cosi, co vypadalo jako zaschlá krev.

„Co myslíš, že se tu stalo?“ nakrčil čelo Máček.

„No,“ podrbal se na bradě Adalbert, „ten kluk někde musel sehnat tyč, nějak si ji na druhé straně zapřel...“

„...nebo mu ji někdo podržel...“ skočil mu do řeči mladší kolega.

„...vyšplhal na ni a pak se s ní skácel přes bariéru, aniž se svým tělem dotkl jejího okraje.“

„A proč se nespustil poplach?“

„Bariéra signalizuje narušení jen když jde o kontakt s živým organismem. U neživých předmětů reaguje až na opakovaný pohyb v jednom místě. Jinak by poplach spustila každá navátá větvička nebo trs trávy.“

„A co říkáš na tohle? Je to krev?“

„Vypadá to tak. Kluk se asi při dopadu zranil o hranu kamene. Zřejmě nic vážného. Té krve je poměrně málo.“

Bez dalšího zdržování se pustili po stopě. Chlapec se místy snažil své pronásledovatele zmást změnou směru a přesunem po skalnatých místech, ale když se strážní pozorně rozhlédli, bylo nad slunce jasné, že jediná schůdná cesta vede horským sedlem. Nemělo logiku, aby se uprchlík motal v blízkosti pozemků řádu. A přes nepřístupné zubaté horské vrcholy by se vydal jen blázen nebo kamzík.

„Pokud to riskneme a vydáme se přímo k sedlu, mohli bychom se během noci dostat skoro až k němu. Pak vypustíme sokola, aby nám ho našel,“ uvažoval nahlas Adalbert.

„Ale co když se pleteme a on k sedlu nezamíří?“

„Pak budeme po zbytek svého života nosit vodu nebo kydat hnůj.“

„To já nechci.“

„Já taky ne. Ale jinej nápad, jak ho chytit do dvaceti čtyř hodin, nemám. Ty snad jo?“

„Ne.“

„Takže nezbývá nic jiného, než to risknout,“ ušklíbl se Adalbert na Máčka a zamířil po kamenité stráni vzhůru k sedlu. Mladší kolega ho s povzdechem následoval. Šlapali až do tmy, pak si dopřáli několikaminutovou pauzu na krátké občerstvení. Adalbert vylovil z brašny noční brýle a s krátkými přestávkami pochodovali celou noc. Čím byli výš, tím méně bylo kolem nich keřů a trávy. Únava se jim zakusovala do svalů na nohou a ani sokol nebyl na rameni strážného moc spokojený.

Když začalo svítat, měli horizont sedla skoro na dosah. Máčkovi se zdálo, že to nemůže být dál než deset minut ostré chůze, ale Adalbert vrtěl hlavou.

„To se ti jen zdá. Já to odhaduji nejmíň na další hodinu, než se tam dostaneme.“

„Neodpočineme si?“ unaveně pohlédl na kolegu mladík.

„Tak jo. Chvilku se posaď. Já se zatím porozhlédnu a vypustím sokola. Třeba něco zmerčí.“

Po chvíli se muž se sokolem vrátil. Ani nebylo třeba se ho ptát, jak uspěl. Jeho zasmušilý výraz mluvil sám za sebe. Odhad, kudy se uprchlík pustí, se ukázal jako mylný. Velmistr je rozhodně nepochválí.

Mlčky seděli na kamenité stráni a ani nádherné barvy vycházejícího slunce je nedokázaly pozvednout na duchu. Zpět do pevnosti nespěchali. Mohli doufat jen v jediné - že bude jejich nadřízený shovívavý.

„Co myslíš? V jaké náladě bude velmistr, až se vrátíme?“

„V té nejhorší, jakou si umíš představit.“

„Mizerná nálada ho neopouští od chvíle, co onemocněl vidajláma.“

„Jo. A my mu ji rozhodně nevylepšíme.“

„Třeba by nám nový vidajláma mohl udělit milost, až ten protivnej dědek zaklepe bačkorama.“

Adalbert nevěřícně pohlédl na kolegu: „Copak ty nevíš, kdo bude novým vidajlámou?“

„Anita?“

„Přesně! To radši budu celej život tahat vodu, než bych žádal o milost právě u ní.“

„No, je trochu upovídaná.“

„Talentem dvakrát neoplývá, ale vyřídilku by mohla rozdávat. Lituju velmistra, až se s ní bude muset hádat. I když na druhou stranu, on to asi zvládne. Párkrát na ni zařve a vsadím boty, že pak už si Anita netroufne ani otevřít zobák.“

„Proč si vidajláma nevybral do učení někoho šikovnějšího?“

„Žádný výrazný zkrocený talent už se tu nevyskytl řadu let. Neměl z čeho vybírat. Po smrti Slavomíra byla Anita jeho jediná šance, jak pro řád vychovat kněze, který by ho aspoň částečně dokázal nahradit.“

„No, Luke Pé určitě nějaký talent mít musí, když se mu podařilo dostat přes bariéry.“

„Jenže o nezkrocené talenty naši páni nestojej. Kdyby se ten fracek choval vůči řádu disciplinovaně, měl by před sebou možná skvělou kariéru. Tímhle útěkem ale pohřbil nejen svou budoucnost, ale bohužel i tu naši. S chutí bych ho teď přišpendlil nožem k dobytčí ohradě. Čert nám ho byl dlužen!“

„Život je nespravedlivej,“ souhlasil Máček, „proč se to muselo stát zrovna nám?“

„Jó, hochu, osud je mrcha. Rozdá ti karty a ty s nima musíš hrát, ať už chceš nebo ne. A jestli jsi chlap, tak budeš hrát, jak nejlíp umíš. Možná si někde v budoucnu lízneš eso a život se na tebe zase usměje. Ale teď to s námi moc valně nevypadá.“

„Chceš říct, že je čas se vrátit a oznámit velmistrovi, že jsme neuspěli?“

„Přesně tak, mladej, přesně tak. Chlap musí umět přijmout úspěch i neúspěch.“

Adalbert se zvedl a kývl na mladíka. Zvolna začali sestupovat k úpatí skalního masivu.

„Ještě pustím sokola, aby si chytil nějakého hlodavce,“ sundal strážný ptákovi čepičku a vyhodil ho do vzduchu.

„A neuletí ti? Jak ho vlastně ovládáš?“

„Jsem na něj psychicky napojený,“ promnul Adalbert v prstech sokolovo pírko. „Rozumí jednoduchým pokynům jako: najdi živého tvora, najdi vodu, můžeš lovit, schovej se, a poslechne mě, když ho vyzvu k návratu.“

„Taky bych to chtěl umět,“ vzdychl tiše Máček a toužebně se zadíval na kroužícího sokola. Vzápětí musel sklopit oči k zemi, protože se dostali na úzkou pěšinu, která se klikatila v drolícím se svahu mezi trnitými plazivými keříky. O kousek dál se ježilo husté křoví, kterému bylo potřeba se obloukem vyhnout.

Najednou zazněl ostrý sokolí skřek a vzápětí další.

„Co se děje?“ zeptal se Máček, když viděl, jak se jeho kolega zarazil.

„Nějaké nebezpečí, nějaké veliké nebezpečí.“

„Kde?“

„Jestli mu dobře rozumím, tak někde nahoře u sedla.“

„Máme jít zase zpátky? To snad...“ další slova uvázla Máčkovi v hrdle, protože se nad jejich hlavami objevila obrovitá silueta zelené letící příšery.

Mohutný drak vykroužil oblouk a zamířil přímo k nim. Nevypadalo to ale, že by chtěl přibrzdit a přistát. Místo toho natočil křídla a při průletu vychrlil záplavu ohně do křovin vedle nich. Křovisko vzplálo divokým plamenem.

„On nás chce zabít,“ vykřikl polekaně Máček a namířil holí přímo na draka. Ten se otočil a vypadalo to, že chce útok zopakovat. Mladík neváhal ani vteřinu a vypálil proti útočícímu tvorovi plnou dávku omračující energie. Vůbec nevnímal, že na něj starší kolega křičí a ukazuje na něco za jeho zády. Hned po první dávce se pokusil vypálit další omračující kouzlo, ale to se ve vzduchu nějak podivně zformovalo a zasáhlo draka naprosto nečekanou silou. Máček měl co dělat, aby uhnul padajícímu dračímu tělu. To narazilo do kamenitého svahu a strhlo obrovskou lavinu šutrů.

Zatímco Máček útočil na zeleného draka, Adalbert spatřil, jak ze zapáleného křoví vyběhl hledaný Luke a šaty na něm doslova hořely. Kluk si toho ale nevšímal a natáhl dlaně proti drakovi přesně ve chvíli, když podruhé nalétl, aby chlapce sežehnul ohnivým dechem. Lukášovo kouzlo se spojilo s kouzlem omračující hole a draka nadobro zneškodnilo. Adalbert přiskočil, aby na chlapci uhasil hořící šaty. Pak ho strhl do strany, aby neskončili pod dračím tělem a lavinou kamení.

Máček chvíli fascinovaně zíral na dračí tělo, které se nehýbalo. Potom se v doznívajícím návalu strachu otočil k Adalbertovi. Útočnou hůl svíral, jako by ho pálila v dlani. Z toho, co uviděl, také zrovna moudrý nebyl. Jeho starší kolega držel v náručí dvanáctiletého kluka, který měl těžké popáleniny a třásl se jako list ve větru. Na první pohled bylo jasné, že je v šoku a chvílemi ztrácí vědomí.

„Osud nám opravdu rozdal divný karty,“ procedil starší muž mezi zuby a opatrně zraněného chlapce položil na zem. Pomalu vstal a šel se podívat na draka zblízka.

„Je mrtvý,“ konstatoval při pohledu na zakalené oči. Pro jistotu přidržel dlaň před čumákem, ale zelený drak opravdu nedýchal.

„Něco mi říká, že ani za tohle nás velmistr nepochválí,“ zachraptěl Máček, jak měl ještě napětím stažené hlasivky.

„To teda ne,“ vzdychl Adalbert a vrátil se zpět ke zraněnému chlapci, který občas tiše zasténal.

„Jak ho dostaneme zpět?“

„Musíme počkat. Poslal jsem k naší tvrzi sokola, aby přivedl pomoc.“

„To se teda načekáme,“ zahleděl se Máček přes planinu směrem k pevnosti řádu.

„Myslím, že ne,“ zamumlal Adalbert.

Vzápětí se nedaleko nich otevřela brána, ze které vystoupil sám velmistr. Ohlédl se po zraněném chlapci, ale nejdřív spěchal k tělu zeleného draka.

„Co se tu stalo?“ zeptal se ostře a jeho výraz nevěstil nic dobrého.

Máček si olízl rty, ale nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo. Všechno musel vylíčit jeho starší kolega.

Teprve nyní se velmistr sklonil nad Lukášem. Zlověstně pohlédl na oba strážné: „Já teď vezmu kluka zpět. Vy dva se postaráte o to, aby dračí tělo úplně zmizelo pod kamením. Až budete hotovi, vraťte se do řádu a všem oznamte, že jste Lukáše nenašli. Jestli vám z pusy unikne jediné slovo o tom, co se tu přihodilo, přijdete o jazyk, magii a pravou ruku. Je vám doufám jasné, že ani v nejmenším nežertuji...“

Oba strážní se zmohli jen na vyděšené přikývnutí.

Velmistr je zanechal na místě a byl si jist, že ani nepípnou. Rozhodl se, že je jen potrápí, ale nesesadí. Budou mu vděční do konce života a jejich loajalita by se někdy mohla hodit. Z brány se vynořil v malé soukromé zahradě a zamířil do dveří, kde se lékař snažil udržet při životě vidajlámu.

„Tak co, měl jsem pravdu?“ zachraptěl spokojeně stařec, když uviděl, že velmistr přináší chlapcovo tělo.

„Sakra, příteli, nemůžeš ten odchod do zapomnění ještě o něco odložit? Zrovna teď bych tě tu potřeboval jako sůl.“

„Byl jsem starý už v době, kdy tě k nám přivedli jako chlapce. Dá se říct, že jsem sloužil řádu déle, než se sluší.“

Stařec se na chvilku odmlčel a pak se zeptal: „Co s ním uděláš?“

Velmistr pohlédl na popáleného chlapce a jeho pohled ztvrdl.

„Zavřu ho do klece a postarám se o to, aby umřel, aniž by s někým promluvil.“

„Možná by se dal zkrotit,“ namítl stařec.

„Ne. Je příliš silný a nezvladatelný. Byl zraněný, a přesto zabil draka. Dokázal před námi utajit míru svého nadání. Dokonce ani medailon ho neprozradil. Ne. Nikdo z nás by ho nedokázal kontrolovat. Musí zemřít. A já se postarám, aby umíral pěkně pomalu.“

„Není to zbytečně kruté?“

„Možná. Ale je to nutné. Ostatní se z toho poučí a nám to ušetří problémy s dalšími utíkajícími nespokojenci.“

„Ale on tu má rodiče.“

„Musíme být tvrdí. Jestli se mu pokusí pomoct, skončí v kleci spolu s ním.“

„Kéž je řádu osud milostiv,“ zašeptal stařec a zalapal po dechu. Přítomný lékař se k němu vrhnul, ale jeho snahy byly marné. Vidajláma vydechl naposledy.

„No, to jsem zvědav, jak to bez něj zvládneme,“ vzdychl velmistr, překročil Lukáše položeného na koberci a šel mrtvému zatlačit oči. V zamyšlení se zahleděl na důvěrně známou starcovu tvář. Schopnost plakat ztratil velmistr už dávno. Přesto ho smrt kněze v hloubi duše zasáhla. Stáhl z jeho kostnaté, nemocí vysušené ruky prsten, který byl dlouhá léta odznakem jeho funkce.

To bylo vše, co starý muž měl. Vidajláma totiž jako jediný člen řádu nenosil medailon. Jen on mohl používat dar magie bez omezení. Jako jediný člen řádu nedocházel do chrámu na kontrolu a blokaci magie. Jen on mohl nepřetržitě disponovat veškerou svou magií a v souladu se zákony řádu ji užíval hlavně k tomu, aby v rámci svých schopností monitoroval magické síly tohoto světa.

„Teď musím bezodkladně jmenovat nového vidajlámu, vlastně novou...“ vykročil velmistr ke dveřím. Lékař doufal, že jeho nadřízený ve vypjaté chvíli nebude mít na popáleného chlapce čas a on ho stihne aspoň částečně ošetřit. Zmýlil se. Velmistr se ve dveřích otočil. Sáhl na polici, kam odložil nalezený medailon, který uprchlík na dvoře těsně před svým útěkem odhodil. Strhl ze šperku řemínek, takže mu v ruce zůstal jen hvězdicovitý kruh, jako symbol otevřené zubaté dračí tlamy. Uvnitř kruhu bylo vsazeno oko se světlezeleným kamenem.

„Už nikdy si ho nesundáš, ty jeden mizernej hloupej spratku,“ zasyčel vztekle, sklonil se, aby odhalil chlapcovu hruď, a přitiskl medailon k zarudlé kůži. Když svou ruku odtáhl, medailon byl hluboko vrostlý do chlapcovy popálené kůže.

„Teď musím pryč,“ zabodl své oči do těch doktorových, „než se vrátím, nalij tomu darebákovi do pusy nějaký jed, aby nemohl mluvit.“

„Ale pane...“

„Nebo mi snad chceš asistovat při výkonu trestu a vyříznout mu jazyk?“

„Ne, pane.“

„Tak to zařiď, jak umíš. Ale ať při tom neumře! Ručíš mi za něj!“

Lékař se sklonil nad chlapcem. Přátelil se s jeho otcem a to, co měl nyní vykonat, se příčilo všem jeho zásadám. Rozhodl se pro roztok, po kterém chlapcova ústa ochrnou. Malé dávky používal při trhání zubů. Po velké dávce by ale účinek mohl zůstat trvalý. Dokonce mohl ochrnout nejen jazyk, ale i krk a hrozilo, že pacient nebude moci polykat a zemře na nedostatek tekutin. Možná by to bylo lepší, než umírat v antimagické kleci.

Lékař nerozhodně stál nad popáleným tělem a neměl to srdce nalít kapky Lukášovi do úst. Sbíral sílu k rozhodnutí vzepřít se velmistrovu příkazu. Nadřízený se ale vrátil dřív, než čekal.

„To je ono?“ vzal lahvičku z lékařovy ruky a celou ji vylil do Lukášovy pusy dřív, než ztuhlý doktor stihl nějak zareagovat.

Potom zdvihl popálené mladíkovo tělo a osobně ho odnesl až do jedné z klecí nedaleko jídelny. Lukášovo srdce tlouklo silně a pravidelně. Velmistr se spokojeně ušklíbl. Ten kluk tu jako odstrašující příklad vydrží dlouho. Teď bude potřeba utužit kázeň co nejvíc. Smrt starého vidajlámy nepochybně naruší klid celé komunity. Než se Anita zapracuje v nové funkci, bude to náročné.

Navíc ho trápila ještě jedna věc. Než vidajláma zemřel, tvrdil, že kdosi neznámý použil zapovězenou magii někde daleko odtud.

Kdyby všechno bylo tak, jak má být, museli by oni dva urychleně vyrazit na cestu, aby toho jedince společnými silami našli a zkrotili. To bylo hlavní a nejdůležitější poslání Řádu bdělého Sekurita. Nikdo s Martisovou krví se nesmí jen tak nekontrolovaně potulovat po téhle zemi. To by znamenalo nepřípustné riziko pro všechny tvory se sedmým smyslem. Jestliže bylo starcovo tvrzení pravdivé, a on o tom ani v nejmenším nepochyboval, bude muset tuhle akci podniknout s Anitou. Zvažoval, zda bude její magie stačit na to, aby podezřelou osobu společnými silami vypátrali. Doufal, že ano. Jinak by Řád bdělého Sekurita nedokázal dodržet své závazky a to by bylo zlé. Pravděpodobně by toho draci využili a zlikvidovali celou jejich komunitu. V této chvíli velmistrovi rozhodně do smíchu nebylo.

A do toho všeho ještě tak nevhodně načasovaný průšvih s Lukášem. Cloumal s ním nezvladatelný vztek, když si vzpomněl, jaké s ním měl plány. Doufal, že z něho jednou vychová elitního bojovníka. A on to trouba takhle nevratně zpacká. Zaslouží si každý kousek utrpení, které ho v příštích týdnech čeká. Hlupák!

V následujících dnech se velmistrovi nedařilo nic, na co sáhl. Lidé se neodvážili reptat nahlas, ale svůj nesouhlas s velmistrovým jednáním jednoznačně dali najevo tím, že úplně ignorovali vidajlámův pohřeb. Anitu nerespektovali, protože věděli, že se jí příčí tvrdé tresty a na nikoho je nepoužije. Musela se o spoustu věcí s lidmi hádat nebo smlouvat. Marně se ji velmistr snažil poučovat o tom, jak si má vybudovat autoritu. Nyní byl on ten zlý, kdo trestá a rozhoduje o životě nebo smrti členů řádu.

Lukášova matka skončila v kleci u svého syna hned první den po večeři. Neměl z toho radost, ale nic tak na lidi nepůsobí, jako odstrašující příklad. Nechá je umírat tak dlouho, jak jen to bude možné.

S Anitou se hádal každý den nejméně třikrát. Horší bylo, že nebyla schopná zachytit ani zlomek zapovězené magie za hranicemi jejich pozemku. Byl z toho nervózní. Řád by potřeboval nějakou další nadanou osobu, která by byla ochotna chránit svět před dědictvím krve, která koluje v žilách všech potomků Martisova rodu. Ale kde někoho takového najít? Kdo vezme dobrovolně na svá bedra nelehký úděl? Bojovat proti vlastní krvi je těžké. A zbavovat své příbuzné magie je ještě těžší. Jenže kdyby s tím přestali, drakům už by nic nebránilo, aby každého Martisova potomka zabili ihned po jeho odhalení. Jen uzavřená smlouva je jakžtakž chrání před dračím nájezdem. Ti lidé tady žijí jen díky tomu, že nepoužívají ve větší míře zapovězenou magii a že neopouštějí pozemky řádu. Je to omezující, ale jsou naživu. Ti hlupáci si vůbec neuvědomují, že to všechno dělá pro jejich dobro. Neprojevují ani náznak vděčnosti.

Velmistr přemýšlel, na kom si vylít nepolevující zlost, kterou v poslední době pociťoval téměř neustále, když ho oslovil člen hlídky od brány.

„Co chceš?!“ vyštěkl nevlídně na vojáka.

„Pane! Před bránou přistáli tři draci a žádají o slyšení.“

„Draci?“ velmistr ztěžka polkl. „Zelení?“

„Dva zelení a jeden černý, pane.“

„Dobrá. Ať zaletí na první nádvoří, že za nimi hned přijdu. Hned jak seženu Anitu, chci říct vidajlámu.“

„Vyřídím, pane.“

Vyhnal do terénu všechny poslíčky, co našel, aby Anitě, až ji najdou, vyřídili, ať se v oficiálním rouchu dostaví na první nádvoří. Dlužno jí připsat k dobru, že na místo dorazila skoro stejně rychle jako on.

Draci už byli celí netrpěliví. Lidé si s nimi vyměnili zdvořilé úklony a pozdravy a napjatě čekali, co mají draci na srdci, když přiletěli hned tři najednou.

„Před několika dny se u vás měl zastavit jeden z našeho hnízda a projednat u vás jistou záležitost. Byl tu?“ zeptal se jeden ze zelených ještěrů.

„Žádný drak k nám do řádu nedorazil,“ zavrtěl hlavou velmistr.

„To je pravda, nebyl tady,“ potvrdila Anita. „Co s námi měl projednat?“

Drak se zachmuřil. Obě odpovědi byly podle jeho instinktů pravdivé. Kam ale potom dračí vyslanec zmizel?

Slova se ujal černý drak: „Jedná se o zapovězenou magii. Zjistili jsme, že ji teď nedávno někdo použil a to velmi intenzivně. A že to nebylo tady u vás. Přesněji řečeno, i u vás jsme jeden výkyv před několika dny zaznamenali.“

„Ano. Zřejmě se jednalo o uprchlého chlapce. Ale ten už je zase u nás a je plně pod kontrolou. Osobně ručím za to, že už nikdy neuteče.“

„Chci vám věřit. Ale kvůli tomu tady nejsme. Přišli jsme kvůli tomu prvnímu impulzu. Víte o něm?“

Anita se pustila do vysvětlování, jak starý vidajláma umíral a jak je varoval, ale už nebyl schopen upřesnit, kde přesně k výboji Martisovy magie došlo. Draci ji nepřerušovali, ale bylo znát, že jim zbytečné řeči nové kněžky nejsou právě po chuti.

„Vy víte, v jaké oblasti se impulz objevil?“ přerušil tok řeči své společnice velmistr.

„Máte mapy?“

„Jistě,“ přikývl a mávl na strážné, aby donesli svitky map.

Draci po krátkém dohadování vybrali mapu divočiny a označili v ní poměrně velkou oblast.

„Podle našeho mága to bylo pravděpodobně někde tady. Máte tři dny na to, abyste tu osobu našli a dali věci do pořádku. Jestli neuspějete, vložíme se do toho my a vyřešíme celou záležitost po našem.“

„Ale tři dny, to je hrozně málo,“ namítla Anita.

„Dobrá, dáme vám na záchranu té osoby týden. Ale ani o hodinu víc. Pak už se nám raději kliďte z cesty, ať nepřijdete k úrazu.“

„Děkuji, že dodržujete naši smlouvu.“

„Hlavně ji dodržujte i vy,“ zasyčel ještě černý drak a bez dalších řečí se rozběhl po nádvoří, aby vzlétl. Zelení draci ho následovali. Ale ti aspoň těsně před odletem odpověděli velmistrovi na pozdrav.

„Co budeme dělat?“ upřela Anita důvěřivý pohled na velmistra.

„Jaké je v té oblasti nejbližší město, do kterého se dá rychle dostat?“

Anita se sklonila nad mapu: „Myslím, že nejbližší je asi tohle. Santarena.“

„Výborně. Tak si běž rychle sbalit cestovní potřeby.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: