Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pátrání v Santareně

Do Santareny se dostali ještě téhož dne. Velmistr se čertil, neboť nedělní ruch znamenal fronty ve veřejné bráně, tlačenici u zavazadel a všude se rozléhal povyk neukázněných dětí.

„Já bych je naučil disciplíně,“ cedil zlostně mezi zuby, když do něj jeden rozdováděný uličník při honičce vrazil.

„Nevšímejte si jich, pane,“ snažila se ho uklidnit Anita a vlekla ho do jednoho z vyhlídkových vozíků, které tu byly připraveny pro turisty a návštěvníky.

Průvodce začal vysvětlovat, co všechno je ve městě k vidění, ale velmistr jeho řeči stroze utnul.

„Zavez nás na místo, kde nabízejí nejlepší a nejklidnější ubytování,“ poručil mu.

Průvodce rezignovaně pokrčil rameny a zamířil ke Kouzelným zahradám.

„A ty zapoj všechny své smysly, ať tu osobu najdeme co nejdřív,“ zašeptal směrem k Anitě.

„To se rozumí samo sebou, pane,“ odpověděla až netradičně stručně.

„Tak co?“ zajímal se, když nesli zavazadla k budově s nápisem Kouzelný domov.

„Já nevím.“

„Co nevíš?!“ zarazil se velmistr.

„Támhleta malá holčička. Něco mi říká, že by mohla mít Martisovu krev, ale nejsem si jistá.“

„To snad není pravda!“ cedil vztekle mezi zuby velmistr. „Než něco podnikneme, musíš si být jistá!“

„Když ona nepoužívá magii, abych si to ověřila.“

„Dobře. Budeme ji zatím jen pozorovat. Já zařídím ubytování a ty zůstaň tady a sleduj ji. A taky všechny, co k ní patří.“

Anita kývla a šla se posadit k jednomu volnému zahradnímu stolku. Poručila si kávu. Po chvíli si k ní přisedla starší dáma. Když si všimla, koho Anita sleduje, zapředla rozhovor.

„Mají tam pěkně veselo, že?“

„Jo, to jo.“

„To jsou hosté majitele tohoto ubytovacího zařízení. To je támhleten trpaslík, pan Zachariáš.“

„Vážně? To je zajímavé,“ přizvukovala Anita a doufala, že jí toho žena poví víc. A rozhodně nebyla zklamána. Stará paní znala všechny drby a klepy z okolí. Za chvíli už Anita věděla, že ta malá byla nedávno adoptovaná, protože její rodiče zemřeli při nějaké divoké domácí rozepři a že se teď jmenuje Terezie Vronová.

„A jak se jmenovala předtím, to nevíte?“

„Jednou to říkali. Počkejte, já si vzpomenu. Aha. Myslím, že Martinová.“

„Opravdu? To je ale náhoda!“ pohotově zareagovala Anita. „Víte, měla jsem tu poblíž příbuzné toho jména. Musím zjistit, jestli ta malá náhodou nepatřila k nim.“

„Propánakrále! Ale to by pak ta holčička byla vaše příbuzná,“ stará žena na své židli doslova nadskakovala rozrušením a nadšením, „to byste ji zřejmě chtěla získat do své péče, ne? Jestli ano, tak o ni musíte požádat co nejdřív. Víte, já se v adopcích trochu vyznám. Do půl roku je možné v případě prokázané příbuznosti zvrátit adopční rozhodnutí.“

Tu paní mi snad seslalo samo nebe, pomyslela si Anita a zářivě se na povídavou stařenku usmála.

„Tak to abych se pokusila o té malé všechno zjistit co nejrychleji.“

„Jestli chcete, tak já vás s nimi seznámím.“

„Raději ještě ne,“ mírnila Anita stařenčino nadšení, „nejdřív si musím být jistá tím, že je to skutečně moje příbuzná.“

„Ale ovšem, to chápu. Tohle je vážná záležitost. Ale i tak vám budu držet palce. Jste moc milá paní. Bože, tohle je tak romantické. A až budete mít jistotu, že jde vskutku o vaši příbuznou, požádejte ochránce, ať vám zprostředkují předání. Někdy je zrušení adopce poněkud náročné a noví rodiče nechtějí dítě vydat po dobrém. Věřte mi, já už to zažila. Je lepší ten vztah rozseknout najednou a co nejrychleji, jinak to pro dítě představuje nepříjemné trauma.“

„Je vidět, že jste zkušená žena,“ přikývla Anita a v duchu si mnula ruce. Jestli to dítě má v sobě Martisovu krev, a ona si tím byla skoro jistá, bude možné prokázat příbuzenství nade vši pochybnost, neboť všichni členové Řádu bdělého Sekurita ji v sobě v menší či větší míře mají.

V té chvíli Terezka použila malé kouzlo a Anitu zabrněly všechny smysly. Je to ona! Kdyby tu teď byl velmistr, mohli tu holku popadnout a zmizet s ní dřív, než si někdo všimne, co se děje. Ona sama si ale na podobnou akci netroufla.

Když večer všechno vyprávěla svému společníkovi, ten se chytal za hlavu.

„Propána, ženská, na co jsi čekala? Máš holku na dosah a necháš si ji takhle hloupě uklouznout?!“

„Vezmeme to oficiálně přes ochránce. Jsme prokazatelně její příbuzní, takže nám ji musí vydat.“

„No dobře, já to vyřídím s ochránci a ty se pokus lokalizovat místo, kde ta malá bydlí.“

„Promiňte, pane, ale momentálně ji necítím, asi je ode mě moc daleko.“

Anita se přikrčila před pohledem velmistra, který ji zlostně propaloval očima.

„Jsi vidajláma. Musíš se víc snažit,“ řekl nakonec ponuře, „jinak náš řád draci brzo srovnají se zemí. Jestli nedokážeme dodržet smlouvu, kterou s nimi máme, je po nás. Chápeš to? Osud řádu je ve tvých rukou a závisí na tvých smyslech a schopnostech najít všechny jedince, kterým Martisova krev propůjčuje moc kouzlit.“

„Já se vynasnažím,“ slíbila velmistrovi nejistě.

„To bych ti radil,“ zavrčel muž nevlídně.

Velmistr svou společnici proklínal celé pondělí. Vyjednával s ochránci o zrušení adopce a musel absolvovat množství pokořujících rozhovorů a testů, než konečně uznali, že jde skutečně o příbuzenský vztah a že mu holčička má být vydána.

V úterý byl Vronovi doručen dopis, který mu nařizoval, aby během středy předal dítě, které má ve své péči, jeho příbuzným. A protože Vron na výzvu nijak nereagoval, objevil se u něj hned ve středu večer ochránce, doprovázený mužem a ženou, kteří si chtěli Terezku odvést.

Dlužno říci, že se ochránce hodně zlobil, když zjistil, že holčička není doma a nachází se na území jednorožců.

„Odešla k nim na návštěvu dřív, než jsem si přečetl váš dopis,“ hájil se Vron.

„A jste ochoten vydat to dítě, až se vrátí od jednorožců, jeho příbuzným?“ zahleděl se na něj přísně ochránce.

Vron si dal s odpovědí na čas.

„Třeba by u nás mohli chvíli bydlet, než si na ně Terezka trochu zvykne...“ pokusil se smlouvat, aby oddálil okamžik, kdy se bude muset s holčičkou rozloučit.

„Takže ne?!“ vyhodnotil ochránce jeho vyhýbavou odpověď jako odmítnutí a zle se na Vrona zamračil. „V tom případě půjdete se mnou a budete izolován do té doby, než se nám podaří dítě předat jeho zákonným opatrovníkům. A jestli to děcko máte rád,“ dodal ochránce výhružně, „tak si velice rozmyslíte jakýkoliv odpor nebo pokus o útěk! Je v zájmu všech, aby ta akce proběhla co nejrychleji a v klidu.“

Ochránce rozhodně nebyl rád, že musí řešit tuto ožehavou situaci. Doufal, že svým razantním postojem omezí nežádoucí citové výlevy na minimum.

„Ale to dítě bychom potřebovali dostat nejpozději do soboty,“ důrazně připomněla žena a zatahala ochránce za rukáv, za což si i ona vysloužila jeho nevrlý pohled.

„Podívejte, madam, jestli o to dítě stojíte, tak si prostě počkáte, až se vrátí z návštěvy u jednorožců.“

„Ale v neděli už hrozí, že draci...“ vložil se do toho velmistr. Jenže ochránce ho autoritativně přerušil: „Žádné pohádky, prosím! To platí i pro vás, pane! Vyčkáte v Kouzelných zahradách, než vám dítě přivedeme. Kde jste vlastně byli v době, kdy přišlo o rodiče? Proč jste mu neposkytli nový domov hned? Všechno jste zbytečně zkomplikovali a dítě z toho dnes může mít psychické problémy!“

„Rád bych hovořil přímo s Bdělým,“ nasupil se velmistr.

„S radostí vás u něj objednám. Klidně si na můj postup můžete stěžovat,“ kousavě odvětil ochránce a vzápětí klepl Vrona do hlavy holí moci.

„A vy si odpusťte ty pokusy o skrytou komunikaci na dálku. Na to nemáte mé povolení.“

Vron se stáhl a rezignovaně pozoroval, jak ochránce vkládá upozorňovací kouzlo na dveře od srubu. Zadoufal, že Hanka s Terezkou zůstanou u jednorožců do nejdéle. Raději by strávil v izolaci řadu let, než by svoji holčičku vydal těm dvěma zamračeným lidem. Pravda, patřili k nějakým hodně vzdáleným příbuzným malé Terezky. Cítil z nich podobnou magii, jakou používala i ona, ale sympatičtí mu nebyli. Nějak si neuměl představit, že by té malé dávali pusu na dobrou noc a chovali ji, když jí nebude dobře. Bylo na nich zkrátka něco odtažitého a mrazivě nevlídného.

Velmistra objednali k Laridonovi na čtvrtek. Bdělý nebyl vzkazem, že má přijmout jakéhosi stěžovatele, dvakrát nadšen. Znovu se podíval na jeho vizitku. Bylo tam jen jméno. Donatus Gé. Proč by si někdo jen kvůli jménu nechal dělat takovou honosnou vizitku? Není on tam nějaký magický dodatek?

Laridon vyzkoušel několik nahlížecích kouzel. Teprve to poslední, nejsložitější, odhalilo další písmena pod jménem: Velmistr Řádu bdělého Sekurita.

„Co znamená Řád bdělého Sekurita?“ zeptal se Bdělý svého asistenta.

„Malý momentík, hned to zjistím,“ odpověděl mužíček úslužně. Laridon se ušklíbl. Kdyby jeho asistent nebyl tak šikovný, asi by ho vyměnil. Ta jeho skoro podlézavá ochota mu lezla na nervy. Ještě neuplynula ani minuta a mužíček byl zpátky a podával Bdělému starý svitek.

„A sakra!“ vzdychl Laridon, když dočetl. „To nám tu ještě scházelo.“

„Uveďte ho jako váženou osobnost,“ nařídil službě u vchodu.

Pak se zamyslel nad tím, proč asi nebyla ta malá skupina lidí, jejichž magie je pro draky tak nebezpečná, vyhubena. Martisovi potomci. Lidé se zvláštně pokrouceným sedmým smyslem. Vlastně byla jejich kouzla nebezpečná úplně pro všechny. Kdyby se někdo z nich rozhodl se vzepřít a bojovat, normální ochránci by na takového jedince nestačili. Na druhou stranu by ale jejich pomoc v případné válce s draky či jinými bytostmi byla k nezaplacení. Kde vlastně ta jejich pevnost je? Bude se muset potom podívat na mapu. Řád bdělého Sekurita. Výhradně pro lidi s Martisovou krví. Nakonec, proč ne... Jestliže mají vlastní komunitu a hlídají se tam navzájem, nemůže proti nim nikdo nic namítat. Přesto Bdělého existence téhle skupiny podivně zneklidnila.

„Pane,“ vstoupila po zaklepání služba, „ohlášená návštěva je tady.“

Vzápětí byl do místnosti uveden důstojně vyhlížející muž.

„Vítejte, velmistře,“ nasadil Bdělý příjemný úsměv a pokynul k připravenému křeslu.

„Rád se s vámi setkávám, Ctihodný,“ cítil se polichocen návštěvník a přijal nabízené křeslo, „těší mě, že víte, kdo jsem.“

Laridon před něj přistrčil přichystané občerstvení a usedl naproti.

„Jestli jsem to dobře pochopil, jedná se o něco vážného, když jste tolik naléhal na přijetí u mě. Smím vědět, oč jde?“ rozhodl se přejít rovnou k věci a nezdržovat se zbytečnými zdvořilostmi a chozením kolem horké kaše. Jestli si ten chlap chce stěžovat na chování ochránce ve službě, tak ať to vybalí rovnou.

„Předpokládám, Ctihodný, že víte, co má náš řád na starosti. Povím vám proto co nejstručněji, o co se jedná. Náš starý vidajláma před několika dny zesnul a jeho nástupkyně, která má na starosti vyhledávání osob s Martisovou krví, je ještě velmi mladá a nezkušená, což trochu komplikuje situaci. To dítě, o jehož svěření jsme požádali, lokalizovala teprve před několika dny, takže došlo k jistému zdržení. Nechceme tu rozpoutávat žádné konflikty, ale je nutné, abychom ho odvedli k nám co nejdříve.“

„Ale přece jsme rozhodli, aby vám bylo vydáno. Nebo ne?“

„To sice ano. Jenže je tu drobná komplikace. Draci nám dali ultimatum. Do soboty.“

„Ultimatum?“

„Jestli k nám neodvedeme holčičku do soboty, draci vezmou celou záležitost do svých rukou.“

„A to znamená co?“

„Jejich útočné komando vypálí všechna místa, kde by mohla být.“

„Dračí komando že bude chtít zabít jednu malou holku?“ nemohl uvěřit Laridon.

„Nepodceňujte to. Jakmile je řeč o Martisově krvi, draci vidí rudě. Nejradši by nás povraždili všechny. Jenom smlouva je zatím drží stranou. Než se nadějete, jsou schopní rozpoutat válku. Musíte sem tu holku dostat od jednorožců co nejdřív.“

Jestli byl Laridon proti někomu zaujatý, tak to byli právě jednorožci. Představa, že by je měl o něco žádat nebo dokonce prosit, se mu ani v nejmenším nezamlouvala.

„Jednorožcům rozhodně nelze nařizovat, aby své hosty poslali pryč. To oni prostě neudělají,“ nasadil Bdělý svůj nejpřísnější a nejnadřazenější výraz, aby případné velmistrovy námitky utnul dřív, než budou vzneseny, „jednodušší bude vyčkat, až se od nich Hana a Terezie Vronovy vrátí samy. Když si to pohlídáme, měli bychom se o jejich návratu dozvědět téměř okamžitě. A my si to ohlídáme, pane velmistře, to mi věřte.“

„Jak myslíte, pane. Jen mám obavy, aby pak nebylo pozdě.“

„Taková malá holka přece nemůže být pro draky žádnou děsivou hrozbou.“

„Jen jestli budou draci stejného názoru jako vy,“ ušklíbl se velmistr zamračeně.

„Víte co? Počkáme do soboty. Jestli se neobjeví, budeme řešit situaci operativně. Nemějte obavu, my to zvládneme. Ochránci žádný konflikt v Santareně nepřipustí.“

„No, jak myslíte, já jsem vás varoval,“ zdvihl se velmistr z křesla a poroučel se k odchodu.

S návštěvou u Bdělého byl hrubě nespokojen.

„Tak co? Jak jste dopadl?“ zajímala se Anita, když se vrátil do Kouzelných zahrad.

„Kéž mu dračí zuby poslouží místo židle!“ zavrčel vztekle. Dál už se vyptávat neodvážila.

„Nemysli si, že tu budeme jen tak zbůhdarma čekat,“ pokračoval, „koukej najít nějakého schopného průvodce, co se moc nevyptává. Prozkoumáme nejširší okolí a ověříme, jestli se tu neskrývá nějaký příbuzný, o kterém nevíme. Taky se mrkneme na místo, kde tu malou našli. A ty se hodně snaž, ať ti neunikne ani nejmenší stopa po Martisově magii! Ti pitomí ochránci snad ani netuší, s jak choulostivou záležitostí mají co do činění. Musíme mít jistotu, že tu kromě té malé už žádný další kandidát do našeho řádu není. Hrom aby do těch draků! Jestli tu zatracenou holku nedostaneme včas...“

„...bude z toho pěkný malér,“ dořekla tiše Anita a skoro poklusem se odebrala splnit velmistrovy příkazy. Být vidajlámou se jí líbilo, ale teď na ni nepříjemně dolehla tíha odpovědnosti, kterou by nejradši hodila na někoho jiného, jen kdyby tu někdo vhodný byl. Jenže není...

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: