Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Musíš jít s námi!

Rafanovo kouzlo zabralo. Terezka se cítila ospalá a všechno jí bylo jedno. Držela ji za ruku zvláštně vonící cizí žena. Muž, který šel s nimi, si sundal amulet a otevřel pro ně bránu kamsi do skal. Když prošli, zase si amulet nasadil. Kráčeli cestou mezi vysokými skalními masivy do brány pečlivě střežené pevnosti. Muže a ženu ale nikdo nezastavil, naopak jim strážní uctivě otvírali brány i dveře.

Konečně vstoupili do budovy, kde žena v prvním patře bydlela. Důkladně omámenou Terezku umyla, převlékla ji do jednoduché čisté košile a položila do postele. Holčička ucítila další zklidňující a uspávací kouzlo.

Stejná žena ji i probudila. Teď už všechny stopy po omámení zmizely a Terezka si uvědomila, že je zle, že se stalo přesně to, čím ji strašila Hanka. Zalitovala, že si raději nezvolila pobyt u jednorožců. U nich by měla aspoň Hanku. Tady s ní nebude nikdo, koho zná.

„Chtěla bych za Vronem,“ řekla ženě, která se ji snažila učesat.

„Není žádný Vron a ani nikdy nebude. Smiř se s tím. Ale strach mít nemusíš. Členové našeho řádu se ti budou líbit. Jsou tu i děti. Určitě se s nimi skamarádíš.“

„Já chci domů.“

„Tady jsi doma. Nyní tě zavedu na naše shromáždění a určíme ti opatrovníka. Tak se snaž trochu usmívat, jinak tě nikdo nebude chtít.“

Terezka se ošklivě zakabonila. Ženu to ale nerozházelo. Navlékla holčičce na krk podobný amulet, jaký viděla předtím u muže. Nazelenalý kámen na její hrudi se okamžitě zbarvil do ruda.

„Tohle teď musíš pořád nosit. Je to důležité. Kdyby ses amulet pokusila sundat, budeš přísně potrestána,“ řekla tak důrazně, že holčička nenašla odvahu odporovat. Jen se po ženě vyčítavě koukla.

Anita ji odvedla ke chrámu, u něhož se shromáždění konalo. Terezku překvapilo, jak mnoho lidí tu tiše přešlapovalo a na něco čekalo. Pak uviděla přicházet známého muže ve slavnostním oblečení.

Velmistr prošel davem, který mu uctivě uvolnil uličku k chrámovému schodišti. Vystoupil na první plošinu, aby ho všichni viděli.

„Vítám vás, moji milí, na pravidelném chvalozpěvu za našeho spasitele, za bdělého Sekurita,“ zazněl jeho zvučný hlas. Pak kývl na muže, který rovněž vystoupal nahoru a nyní předstoupil před shromáždění.

Začal melodickým hlasem provolávat jakási hesla, kterým Terezka moc nerozuměla.

„...zachránce náš. Za své životy vděčíme moudrosti jeho.“

„Ctíme Sekurita,“ zapíval dav.

„Dal pravidla řádu k dobru našemu.“

„Ctíme Sekurita,“ opět zahučel dav.

„Ve jménu jeho volíme pokoru a odříkání.“

„Ctíme Sekurita.“

„Šťastný život patří moudrým a skromným.“

„Ctíme Sekurita.“

„Jsme stoupenci míru a odkaz jeho nezradíme.“

„Ctíme Sekurita.“

Nakonec muž odstoupil a slova se zase ujal velmistr.

„Než ti z vás, kteří potřebují očistu, vstoupí do chrámu, mám tu k projednání jednu záležitost. Byla nalezena malá dívka, jejíž rodiče zemřeli a která svým rodem patří k nám. Hledám dobrovolníka, který by se jí ujal a vychoval ji,“ pokynul Anitě a Terezce, aby přišly nahoru k němu.

Dav ztichl tak, že by bylo slyšet i minci, kdyby upadla.

„Já, já, já si ji vezmu,“ tlačila se do předních řad mladá žena s divoce rozzářenýma očima.

„Bláznivá Barka?“ zašeptal nespokojeně velmistr směrem k Anitě. „Copak tys předem nedomluvila, kdo se jí ujme?“

„Ne, pane. Neřekl jste, že bych měla,“ znervózněla Anita.

„Vždyť jsi vidajláma, proboha! Přece tě nebudu donekonečna vodit za ručičku!“ syčel šeptem. „Teď tu holku musíme dát Barce, protože nikdo jiný už se nepřihlásí. Ale možná by sis ji mohla nechat ty. Je nadaná.“

„To ani náhodou. Je vzpurná a já zatím žádné následovníky nepotřebuji.“

„Moc dobře se mi s tebou nespolupracuje, Anito. Doufám, že časem přijdeš k rozumu,“ zašeptal velmistr nevlídně.

Pak ale nasadil škrobený úsměv a vzal Terezku za ruku. Dovedl ji k mladé rozzářené ženě.

„Barko Há, zde ti svěřuji do péče Terezu Há. Budeš zodpovědná za to, že bude pravidelně docházet na očistu, na blokaci magie, že si nikdy nesundá medailon a že neopustí vyhrazené prostory řádu. Vychovávej ji k pokoře a skromnosti, aby mohla být mezi námi spokojená a šťastná. Požádej správce, ať ti pomůže zařídit novou větší místnost, kam by se vešly potřeby pro vás obě.“

„Děkuji, pane, moc děkuji. To je nejhezčí den mého života. Budu mít rodinu, dceru, to je nádhera. Jsem tak šťastná,“ sklonila se, aby velmistrovi políbila ruku.

„Na očistu a blokaci ji odveď do chrámu hned teď, rozumíš?“ vytrhl jí muž svou ruku z dlaní a znechuceně si ji otřel o plášť.

„Ano, pane,“ popadla Barka Terezku za ruku a opakovaně se hluboce klaněla.

Velmistr gestem vybídl Anitu, aby se ujala slova.

„Moji milí, děkujme osudu za každý krásný den pod záštitou našeho řádu.“

„Ctíme Sekurita,“ zašuměl ještě jednou dav a začal se rozcházet.

Holčička se v rozpacích zahleděla na svou novou opatrovnici a nebyla si jistá, co si o ní má myslet. Vlastně to byla docela hezká žena s dlouhými vlnitými mírně narudlými vlasy a lehce kyprými tvary. Jednoduché bavlněné šaty měla pomalované barevnými květy a vůbec celkově působila mezi zdejšími lidmi až nepřiměřeně vesele. Nejvíc ale Terezku mátly její oči. Nikdy se nedívala přímo. Oči pořád těkaly někde kolem, jako se třepotají motýli kolem objektu, který je zajímá.

„Ty jsi Terezka? Já jsem Barka. Ale můžeš mi klidně říkat mámo. Teď ale musíme za Katem. Neboj se, je to Kat s velkým K, ne s malým.“

Holčička poslušně cupitala za ženou, která mluvila, aniž se na ni přímo podívala. Vešly do chrámu, který měl hned za dveřmi čekárnu. Sedělo tu mlčky několik lidí. Posadily se na volnou lavici v rohu velice strohé místnosti. Kromě pár kreseb v omítce tu nebylo vyjma lavic vůbec nic.

Zvenku se ozval zvuk kovového klepadla a dovnitř vstoupili dva strážní, kteří vlekli zuboženého vězně. Dveře proti vchodu se rozlétly a jakýsi hubený muž pokynul strážným, aby vězně doprovodili dál. Muž poté prošel čekárnu a zkontroloval medailóny.

„Á, ty jsi ta nová,“ zastavil se u Terezky. „A jak se máš ty?“ podíval se na Barku.

„Moc dobře, Kate,“ odpověděla oslovená a prohrábla si své krásné vlasy.

„A budeš na mě hodná, když vás vezmu přednostně?“ mrkl do Barčina výstřihu a uchopil mladou ženu za bradu, aby její oči natočil k sobě.

„Vždycky jsem na tebe hodná.“

„Tak jo, pojďte,“ kývl, aby ho následovaly.

Zavedl je do místnosti, která se Terezce ani dost málo nelíbila. Možná proto, že tu byly do zdi zapuštěné řetězy, zakončené pouty. Strážní právě kompletně připoutávali svého vězně a žertovali na jeho účet.

Ostatní přítomní byli připoutáni vždy jen za jednu nohu nebo za ruku, podle toho, kam pouto pasovalo lépe.

„Tak pojď. Děti dáváme támhle,“ chytil Kat Terezku za předloktí. Barka se najednou sebrala a utekla zpět na chodbu.

„Já nechci,“ snažila se protestovat vylekaná holčička.

„Tuhle proceduru nemá rád nikdo. Ale bez ní to prostě nejde,“ muž jí nedal možnost se vzepřít. Když sáhla po magii, medailon ji změnil a Terezčiny ruce a nohy skoro zhadrovatěly. Kámen v medailonu se rudě rozzářil.

„No vidíš,“ řekl jí téměř vlídně, když jí zacvakl pouto na noze, „a za hodinku to máš za sebou.“

Uprostřed místnosti bylo cosi, jako kašna s vodou. Kat k ní přistoupil, vytáhl z kapsy kus hadru a namočil ho. Pak se vrátil k Terezce a podložil mokrým hadrem její medailon: „Nech si to tam, nebude tě to tolik pálit.“

Jakmile odešel, zaplavila místnost zvláštní mlha a podlaha začala měnit barvu. Terezka ucítila, jak se kámen na medailonu propaluje do její hrudi. Magie pohltila všechny její smysly. Bylo to skoro až děsivé. Lidé kolem začali sténat. Terezka si vzpomněla na Vrona. Pořád ji napomínal, aby nečarovala. Jenže ona neposlouchala. A teď je to tady. Pomohlo by, kdyby se nepokoušela o magickou obranu? Pak ji ale ta mlha zabije. No a co? Ať si třeba umře! Bylo jí tak zle, že jí najednou bylo všechno jedno. Zhluboka se nadechla a pustila mlhu do svého těla. Přijala barvu podlahy za svou a najednou se jí úžasně ulevilo. Kámen přestal pálit, její magie byla pryč a až na to pouto, co měla na noze, se cítila volná. Ostatní se stále svíjeli v křečích na podlaze a sténali bolestí. Všichni, kromě jednoho. Podívala se na připoutaného vězně. Jejich pohledy se střetly. V té chvíli si uvědomila, že je to vlastně ještě kluk. Vypadal hrozně, ale oči měl jasné a byl stejně klidný jako ona. Rty měl suché a popraskané a krk rozdrásaný do krve. Jeho medailon byl vrostlý přímo v kůži.

Vzala mokrý hadr, co jí dal Kat a hodila mu ho. Překvapeně ho zvedl a pak si ho vyždímal přímo do úst a vděčně se na Terezku usmál. Nejvíc se usmívaly jeho oči.

„Jak se jmenuješ?“ zavolala na něj.

Ale on jen ukázal na pusu a pokrčil rameny.

„Já se jmenuji Terezie Vronová,“ oplatila mu úsměv a začala zkoumat své pouto, jestli by nešlo sundat. Kluk na ni ale začal gestikulovat a naznačoval jí, aby to nedělala. Jenže Terezka už si mezitím zula botu a stáhla pouto přes štíhlou nožku. Lidé kolem ní přestávali sténat a upadali do jakési bezvědomé letargie.

Terezka nabrala do dlaní vodu z nádoby uprostřed místnosti a donesla ji zuboženému chlapci. Znovu se vděčně napil z jejích dlaní. Dotkla se škrábanců na jeho krku a ucítila v prstech slabé brnění. Čím bolavější bylo místo, kterého se dotkla, tím silněji ji brněly a pálily prsty, jako by skrz ně procházelo něco palčivého. Sama ani pořádně netušila, proč to dělá. Měla pocit, že to tomu klukovi pomáhá a ulevuje od bolesti. Cítila na sobě jeho upřený pohled. Byl tak zubožený a vychrtlý, že ho najednou přišlo Terezce líto, obtočila mu ruce kolem krku a objala ho. Jak se jejich medailony dotkly, zalil holčičku nádherný pocit sounáležitosti. Najednou si byla jistá, že tu má báječného kamaráda.

Mlha v místnosti začala ustupovat a Terezka polekaně vzhlédla. Kluk ukázal na prázdné pouto a na její nohu.

„Mám si to zase navléknout?“ zeptala se.

Důrazně přikývl a ukázal na lidi, co tu na podlaze leželi v bezvědomí. Sám se zavěsil do pout a tvářil se, že je bez sebe. Při tom na holčičku spiklenecky mrkl jedním okem. Pochopila, co jí chce říct a honem se vrátila na své místo. Jen botu už si nestihla zavázat.

Když viděla, jak do dveří vchází Kat, položila se na zem a zavřela oči, jak to viděla u ostatních. Leknutím vyjekla v okamžiku, kdy jí muž na hlavu vychrstl misku vody.

„Vstávej, maličká, je to za tebou,“ odemkl její pouto a trochu se zarazil nad rozvázanou botou. Pak ale mávl rukou: „Barka na tebe čeká na chodbě, tak utíkej.“ A šel polévat i ostatní, aby je probral z letargie.

Terezka poslechla. Věnovala poslední pohled připoutanému klukovi, který úspěšně předstíral naprosté vyčerpání.

„Máš ho krásně zelený,“ dotkla se jejího medailonu Barka, „tak to má být. A teď si musíme najít nový domov.“

Terezka se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Nikdy v životě neviděla komunitu, kde by se pěstovalo tolik plodin a choval se dobytek. Všechno pro ni bylo nové a zajímavé. Barka tu a tam pokřikovala na lidi a občas i na zvířata.

„Ahoj, Dálo, čau Kryšpíne!“ Mladíci, kterým byl Barčin pozdrav určen, se ale odvraceli stranou a tvářili se, že neslyší.

„Ahoj, ty velká tlustá krávo, kdy už se konečně otelíš?“ Terezka se ohlédla po dobytčeti, které dál bez zájmu přežvykovalo svou potravu. Všichni se chovali, jako by Barka vůbec neexistovala.

Teprve když dorazili k úzkým uličkám mezi jednoduchými domky, chytil ženu za paži správce.

„Pojď se mnou. Ukážu ti, kde teď s tou malou budeš bydlet,“ řekl jí přísným hlasem. Zavedl je až na konec jedné uličky a ukázal na předposlední dům.

„Tady je to,“ vtáhl je dovnitř a otevřel dveře vlevo, „tahle místnost je teď vaše. Na postelích máte to, co potřebujete. Záchod je společný pro všechny, co tu bydlí.“

Záchod byl podivná bedna, naplněná sypkou písčitou zeminou, nahoře měl kruhový otvor a víko, které Terezka zvědavě odklopila.

„Když jsem teď máma, dostanu volné dny?“ zeptala se Barka správce.

„Nejsi máma, jen opatrovnice. A žádné volné dny nedostaneš. Zítra tu malou vezmeš s sebou do práce. Je už dost velká, aby mohla třeba zalévat záhony. A ne abys zase přišla pozdě!“

Jakmile se k nim správce otočil zády a odcházel, Barka na něj rozpustile vyplázla jazyk. Pak Terezku postrčila dovnitř do místnosti: „Běž a ustel postele.“

Holčička začala rozhrabovat hromádku s dekou, povlečením, košilemi, zástěrou a našla i jednoduché řemínkové boty.

„Copak ty to neumíš?“ zamračila se na ni opatrovnice a strčila jí do ruky deku a povlečení. Terezka na to jen bezradně hleděla. Pak začala nešikovně strkat kousavou ovčí deku do hrubého povlaku.

„Ty jsi ale nemožná,“ odstrčila ji hrubě Barka a udělala to sama. Terezka byla zmatená. Co tu vlastně od ní chtějí? A proč ji nenechali u Vrona, když o ni tady nikdo nestojí?

Zvenčí se ozvalo pět tupých dřevěných úderů.

„No vida, je tu večeře,“ zlepšila se Barce nálada jako mávnutím kouzelného proutku.

„Ale ty tu zatím musíš počkat, protože očištění nemají na večeři nárok. Sedni si na postel a ani se nehni. Já se za chvíli vrátím,“ nařídila holčičce a vyběhla ven. Terezka opatrně vykoukla za ní a sledovala, jak se její opatrovnice vzdaluje. Sotva byla z dohledu, hned začala zvědavě prozkoumávat okolí domečků. Ale moc k vidění tu nebylo. Pár květin, pár bodláků, hora zeminy, která se nápadně podobala té v záchodové bedně. Dál už se neodvážila, aby se neztratila. Řady domků v okolí se sobě podobaly jako vejce vejci.

Zamířila raději zpět k jejich novému obydlí a ve dveřích se srazila s cizím mužem.

„Ty tu bydlíš?“ podivil se.

Kývla a ukázala na dveře vlevo.

„Nejsi ty ta holka, co se jí ujala Barka?“ zvedl obočí muž.

Znovu přikývla.

„Neumíš mluvit?“

Podívala se na něj a nevěděla, co říct.

„Byla jsi na očistě, že? Asi ti nedali večeři. Máš hlad?“

„Mám.“

„Tak si vezmi tohle,“ muž podal Terezce kukuřičnou placku.

„Děkuju,“ natáhla se vděčně po jídle.

Z místnosti vpravo se ozval pláč.

„Ach jo, to zas bude noc,“ zasmušil se spolubydlící a vkročil do svého pokoje. Terezka zvědavě nakoukla za ním. Na posteli brečelo asi dvouleté dítě. Muž ho vzal do náruče a hladil ho po zádech. Moc to ale nepomohlo. Dítě plakalo dál.

„Chybí mu máma,“ vzdychl, posadil se a dítě si dal na klín. Terezka strčila do pusy poslední kus placky a začala na mrňouska dělat obličeje. Dítě se utišilo a zvědavě ji pozorovalo. Pak se po ní natáhlo a Terezka si vlezla na postel a dováděla s ním, dokud jí neusnulo v náručí. Opatrně ho položila ke stěně a lehla si vedle něj. V ten moment usnula i ona.

Ráno se ale probudila ve své posteli. Někdo ji musel přenést. Vedle hlasitě chrápala Barka. Jakmile Terezka odběhla na záchod, žena se vzbudila. Protáhla se a vyskočila z postele. Uvázala si zástěru a vyběhla ven. Ve dveřích ji zarazil jejich spolubydlící.

„Počkej, Barko, snad tu malou vezmeš aspoň na snídani, ne?“

„Už ji nechci, už mě nebaví.“

„Dítě ale nemůžeš odložit jako špinavý šátek.“

„Hm, tak na co čeká? Ať jde se mnou,“ pokrčila žena lhostejně rameny.

„Vezmi si zástěru a běž s Barkou,“ vybídl muž Terezku.

Poslechla ho a měla co dělat, aby svou opatrovnici dohonila. V jídelně bylo příliš mnoho lidí a Terezka netušila, co má dělat, aby dostala jídlo. Barce jakási žena podala pečivo a džbánek. Ta se napila a kulaté pečivo snědla, aniž se starala o holčičku, která ji hladově sledovala. Když Barka odložila džbánek na dřevěný stůl, Terezka z něj vypila poslední zapomenuté kapky a hned musela spěchat, aby se jí Barka neztratila v davu. Po nějaké době spolu s ní dorazila do rozlehlé zeleninové zahrady.

Muž, který tu organizoval práci, poslal Barku, aby vyplela záhon s řepou a Terezce vrazil do ruky konev na zalévání. Chvíli ji to bavilo, ale pak spíš pobíhala od záhonu k záhonu a honila motýly. V poledne na ni Barka zapomněla, takže holčička nedostala ani oběd. Nijak se tím netrápila a dala si několik mrkví. Při tom ji nachytal hlídač.

„To se nesmí. Tady si sama nic brát nemůžeš,“ napomenul ji. „Jak to, že nejsi na obědě s Barkou?“

„Nevím. Nic mi neřekla.“

„To je taky nápad svěřovat dítě takové bláznivce,“ hartusil muž a vytáhl z kapsy kus okoralého chleba. „Jestli máš hlad, tak si dej,“ nabídl ho Terezce, která ho zhltla na tři kousnutí.

Muž ji pak zavedl ke správci zahrady. Tam holčička zůstala, dokud se lidé nezačali pomalu vracet zpět.

„Barko, takhle by to nešlo!“ pokáral správce mladou ženu, když se vrátila do práce. „Jednou sis tu malou vzala na starost, tak o ni musíš pečovat. Musí být čistá, najedená a musí znát zdejší pravidla. Dnes to, že tu ta malá kradla mrkev, přehlédnu, ale ať už se to neopakuje.“

Terezka znovu dostala konev a zase ji správce poslal zalévat. Už ji to nebavilo ani trochu, ale dávalo na ni pozor příliš mnoho lidí, takže se neodvážila někam utéct.

Když pak večer odcházela s Barkou pryč, zatáhla ji žena stranou od ostatních lidí.

„Tak ty jsi zlodějka, co?“ otočila holčičku k sobě a začala s ní zuřivě třepat. „To jsem si vzala k sobě pěknou zmiji. Copak nevíš, jak se máš chovat?! Jen počkej, jí tě to odnaučím...“

A Barka začala Terezku bít po hlavě, po zádech, zkrátka kam se trefila. Holčička se schoulila do klubíčka a chránila si hlavu. Vtom Barka ucítila, jak jí tuhnou ruce, a Terezčin medailon se začal barvit do ruda.

„Ty zmije, malá! Tak ty budeš kouzlit?!“ Barka ji od sebe odstrčila tak prudce, až se při dopadu na zem několikrát překulila. „Já už tě nechci, rozumíš?! Nechci tě, nechci!!!“

Terezka se dívala, jak od ní žena utíká pryč a rozplakala se. Seděla na místě skoro až do tmy a doufala, že si pro ni někdo přijde. Pak se zvedla a zamířila směrem, kterým žena odešla.

„Copak tu děláš?“ oslovil ji najednou vlídný ženský hlas.

„Já jsem se ztratila,“ fňukla holčička.

„Ty jsi ta Barčina, že?“ usmála se stará žena. „Tak pojď, pomůžu ti najít cestu domů.“

V uličce mezi domy potkaly muže, který s Terezkou bydlel ve stejném domku.

„Ale, ale, kdepak se takhle večer touláš?“ oslovil ji.

„Víte, kde bydlí, Lukáši?“ zeptala se stará žena, co holčičku přivedla.

„Samozřejmě. Barka dostala byt hned vedle mého.“

„Tak ji zaveďte domů a vyřiďte Barce, aby si ji lépe hlídala. Takhle malé dítě se přece nemůže samo potulovat.“

Muž vzdychl a vzal Terezku za ruku: „Tak pojď se mnou. Musím ještě tady vedle k jedné tetě pro lék na odřeniny.“ Pak otočil ruku holčičky: „Koukám, že ho taky budeš potřebovat, máš loket celý krvavý. Co jsi dělala, prosím tě?“

Terezka mlčela a poklusávala, aby stačila mužovu rychlému tempu. Pak vyzvedli u jedné ženy mast a zase zamířili k domovu. Už zdaleka slyšeli řev, který se z domku rozléhal. Muž pustil ruku holčičky a vrazil poklusem dovnitř.

„Co to s Janičkou děláš?!“ zuřivě se obořil na Barku. „To ji neumíš pohlídat ani pět minut?!“

Terezka se dívala, jak muž bere batole do náruče a láskyplně ho konejší. Stejně zamračeně to pozorovala i Barka. Pak si všimla Terezky a podívala se na ni zvláštním pohledem.

„Ty ses ke mně konečně vrátila, moje maličká?“ usmála se Barka a natáhla ruce, jako by čekala, že se jí holčička vrhne do náruče.

Terezka ji ale pozorovala nedůvěřivým pohledem a nevěděla, co má dělat.

„Mám hlad,“ oznámila Barce.

„Tak pojď honem domů,“ zatáhla ji Barka do pokoje, kde bydlely.

„Ty jsi teď moje děťátko a musíš mě mít ráda,“ řekla sladkým hlasem a pokusila se vzít Terezku do náruče. Ta se ale kroutila a vzpírala.

„Dej mi pusinku, já jsem teď tvoje máma.“

„Nechci,“ odstrkovala ji Terezka vší silou.

„Tak nic k jídlu nedostaneš!“ naštvala se najednou Barka a holčičku odhodila na postel.

Terezka se rozplakala.

„A neřvi, nebo tě vyhodím z baráku!“ okřikla ji zlostně pěstounka. Terezka si zalezla pod deku a snažila se, aby její vzlyky nebyly příliš hlasité. Nakonec do jejího trápení vstoupil spánek. Zdálo se jí, jak večeří s Hankou a Vronem. Byl to tak živý a krásný sen, že se ani nechtěla probudit.

Ráno byla opět v místnosti sama. Ze spaní ji vlastně vyrušilo dětské povykování. Opatrně nakoukla do vedlejšího bytu.

„Jen pojď dál, Terezko, namažu ti ten tvůj odřený loket.“

„Kde je Barka?“ podivil se, když se i s malou přichystal k odchodu z domova. „Snad ti zase neutekla?“ zamračil se.

Terezka jen lhostejně pokrčila rameny. Byla ráda, že je žena pryč.

„Víš co? Zajdeme na snídani společně a pak se zastavíme za panem správcem. Takhle by to prostě nešlo. Barka není vhodný opatrovník.“

Muž vzal do náruče Janičku a s Terezkou za ruku vyrazil do jídelny. Tentokrát si holčička všimla klecí s potrestanými lidmi. V jedné netečně seděla žena, opřená o mříže a hlavu v dlaních. V druhé zahlédla známou zuboženou postavu.

„Co je to?“ zeptala se muže.

„Pojď pryč,“ táhl holčičku směrem ke stolům, kde se snídalo, „tohle není podívaná pro děti.“

Terezka se podvolila a pak na chvíli zapomněla na vězněné osoby, protože se podávalo výborné čerstvé pečivo s marmeládou a ona už měla opravdu velký hlad. Posadili se s jídlem k jednomu dlouhému stolu.

„Jestli chceš ještě jednu buchtu, tak si doběhni, oni ti dají,“ usmál se muž a kývl bradou směrem k výdejně potravin.

Terezka poslechla a doběhla si ještě pro další pečivo. Jak se loudala zpět ke stolu, vzpomněla si na klec s vězněným chlapcem. Okamžitě tam zamířila, aby se podívala zblízka. Nikdo si jí nevšímal, takže se dostala až k mřížím.

„Ahoj,“ řekla tiše a chlapec zvedl hlavu. Jeho pohublá tvář se na Terezku usmála.

„Chceš buchtu?“ ulomila půlku ze svého pečiva a prostrčila ji mřížemi.

Chlapec zavrtěl hlavou a snažil se holčičce naznačit, aby se ohlédla.

„Tohle se nesmí,“ chytila Terezku zezadu za oblečení stráž a odtáhla ji dál od mříží. To už přiběhl i Luke a vzal Terezku do náruče.

„Je tu nová. A Barka jí ještě pořádně nevysvětlila, co se smí a co ne,“ zamračeně pozoroval strážného, připraven holčičku bránit.

Strážný se na něj podíval a soucitně pokrčil rameny: „No tak jí to vysvětli sám. Dneska jsem jako nic neviděl. Ale příště už na ni dej pozor.“

Vtom se ozval usedavý řev. Janička, která sem přicupitala za svým otcem, stála před vedlejší klecí a zoufale plakala. Muž postavil Terezku na zem a běžel za dcerkou. Také žena v kleci se postavila a tiše plakala.

„Janičko, moje Janičko, co nám to udělali?“

Muž vzal dvouleté dítě do náruče a jen zvuk skřípajících zubů prozrazoval emoce, které v sobě dusil.

„Zas... velmistr, zabiju ho. Tohle už přesahuje všechny meze. Zabiju ho!“ cedil zlostně mezi zatnutými zuby.

Žena přitiskla zoufalou tvář na mříže a její oči se snažily muže skoro hypnotizovat.

„Ne, Lukáši, to ne! To nesmíš! Janička nemůže zůstat sama. Starej se o ni. Prosím!“

„Stejně tu jednou někoho zabiju,“ dál skřípal zuby a po malých krůčcích couval od klece pryč.

Terezka se ohlédla po druhé kleci a uviděla chlapce, jak rovněž stojí u mříže a zamračeně pozoruje celou scénu. Napadlo ji, že má asi žízeň. Odběhla k nedalekému stolu, sebrala jeden opuštěný nedopitý hrnek s čajem, a zatímco se ostatní dívali ke kleci s ženou, podala ho klukovi. Ten ho vděčně přijal a jedním hltem vyprázdnil. Terezka si od něj prázdný hrnek vzala zpátky a vrátila ho na místo, odkud ho vzala. Pak ucítila, že ji někdo sleduje. Rychle se ohlédla a střetla se s Lukášovým pohledem. Natáhl k ní ruku, aby se ho chytila. Naposledy se ohlédla ke kleci s chlapcem a pak poslušně vložila svou malou dlaň do mužovy ruky.

Vedl ji mlčky mezi lidmi, co je sledovali soucitnými pohledy. Janička ještě pořád vzlykala a nechtěla se uklidnit.

„Asi má hlad,“ zvedla k ní oči Terezka.

„Nemá hlad. Chtěla by mámu. Ale tu jí zavřeli do klece,“ odvětil muž tiše s ponurým výrazem ve tváři.

„A proč?“

„Protože podala jídlo svému synovi. To je ten, co jsi mu dala kus buchty a hrnek s pitím.“

„To se nesmí?“

„Ne. To se nesmí.“

„A proč?“

„Protože to nařídil velmistr.“

„Velmistr?“

„Velmistr je muž, kterej může úplně všechno. Nařizuje, co se smí a co nesmí. Rozhoduje, jestli někdo bude žít nebo ne. A kdo se mu postaví, ten umře.“

Terezka tak úplně nechápala, o čem muž hovoří, ale velice dobře vnímala, jak je rozzlobený. Raději se přestala vyptávat.

Luke svou dceru a Terezku odvedl k ženě, která ve velkém stanu pečovala o několik dětí, a tam je přes den nechal. Děti dostaly v poledne jídlo přímo od ženy a mohly si odpočinout ve velkém stanu, kde byly i polštáře a deky. Terezka si smutně uvědomila, jak moc se jí stýská po Vronovi a Hance. Tady měla jen Janičku, která k ní za tu chvíli, co se znaly, až nepochopitelně přilnula. Pořád za ní běhala a chtěla si s ní hrát. Terezka si všimla, že kámen na krku malé holčičky se toho rána zbarvil skoro do červena. Byl ještě o stupínek červenější než ten její.

Večer je Luke obě odvedl na večeři. Dával si dobrý pozor, aby držel obě holčičky co nejdál od klecí. Teď už byl spíš smutný než rozzlobený. I jeho kámen na amuletu byl hodně do červena.

„Budu muset požádat správce, aby ti našel jinou opatrovnici,“ pohladil Terezku po hlavě.

„A budu pořád bydlet s vámi?“ zeptala se váhavě. Vedle Lukáše se cítila lépe než s ostatními.

„To asi ne. Ale možná se někdy uvidíme u snídaně nebo u večeře. Nebo v chrámu. Tam to ale obvykle není moc příjemné. Jenže všichni, komu zčervená v amuletu kámen, tak jako nám, si tam nakonec musí zajít.“

„Půjdeme už dneska?“ zajímala se.

„Tak moc to zase nespěchá,“ usmál se muž. Pak se zarazil: „Ty se tam nebojíš jít?“

„Ne.“

„Copak tobě nebylo špatně?“ podivil se.

„Jenom chviličku. Pak jsem šla pro vodu tomu klukovi, co je v kleci.“

„Cože?“

„On tam byl uvázaný a nemohl si svléknout provaz tak jako já.“

„On tě požádal o vodu?“

„Ne. On nemluvil. Ale žízeň měl.“

„A co na to říkali ostatní?“

„Nic, ti jenom leželi a nekoukali se.“

„Chceš říct, že všichni ostatní byli v bezvědomí, jenom ty a můj syn ne?“

Terezka nevěděla, co na to odpovědět, tak jenom důvěřivě hleděla muži do očí. Luke se tvářil zamyšleně.

„Vzal si vodu,“ dodala nakonec, když Luke nic neříkal, „jenom nechtěl říct, jak se jmenuje.“

„Jmenuje se Luke stejně jako já,“ pohladil ji muž po hlavě, „jsi moc hodná, že jsi mu dala napít. Ale už to nedělej. Strážný by tě mohl uhodit.“

„Tam žádný strážný nebyl.“

„Jasně že ne. Když jsou všichni bez sebe, tak je nikdo hlídat nemusí.“

„Ale my jsme byli vzhůru,“ vycítila Terezka, že právě tahle informace udělala muži radost, tak ji ještě jednou zdůraznila.

Luke si prohrábl vlasy a zavrtěl hlavou: „Jsi opravdu zvláštní dítě. Víš co? Nebudeme správci nic říkat a necháme věci tak, jak jsou teď. Barce určitě nebude vadit, když se o tebe postarám já.“

Ještě ten večer muž přestěhoval Terezčinu postel k sobě. Barka byla nadšená. Pečovat o dítě ji obtěžovalo. Nyní měla pro sebe krásnou velkou místnost, kam si mohla zvát návštěvy. Hned se zase začala na Terezku usmívat. Ta se ale od ní držela dál, už Barce nedůvěřovala.

Pokud si Luke myslel, že si nikdo ničeho nevšimne, mýlil se. Už další den se všechno doneslo velmistrovi. Ten si okamžitě dal zavolat vidajlámu.

„Anito, takhle by to nešlo. Když se v komunitě děje něco jinak, než předpokládáme, musíš mi to hlásit a neprodleně se o tom se mnou poradit. Doufám, že víš, o čem mluvím!“

Mladá žena se pod přísným velmistrovým pohledem začala ošívat. „Máte na mysli to dítě, co jsme svěřili Barce?“

„Proč jsi za mnou nepřišla a neřekla mi, že opatrovnictví nefunguje?“

„Vždyť se nic neděje. Všechno se vlastně vyřešilo samo. Terezu si vzal na starost otec toho uvězněného chlapce. Musí teď pečovat o dvě malé holky, takže nebude mít čas dělat potíže u klecí.“

„On se té holky ujal dobrovolně?“

„Už to tak vypadá. Možná bychom mohli propustit jeho ženu, aby mu to nakonec nevlezlo na mozek a neruply mu nervy.“

„Nejsem si jist, jestli se mi to líbí. Neměli bychom to děcko raději svěřit někomu jinému?“ zamračeně hleděl na Anitu velmistr, „Víš aspoň, proč se té cizí holky ujal?“

„Prý si moc hezky hraje s jeho malou dcerkou.“

„Hmmm.“

„Mohu pustit z klece jeho ženu?“

„No dobrá, v pátek ji pusť,“ přikývl po chvilce velmistr, „ale ručíš mi za to, že se k Lukášovi v kleci už nikdo z jeho rodičů nepřiblíží. V době jídla tam pošli víc strážných.“

„Jak si přejete, pane,“ usmála se Anita spokojeně, že tentokrát vyvázla bez velkého kázání, a byla překvapená, jak je velmistr až nezvykle vstřícný.

V pátek ráno osobně nechala otevřít klec se ženou a pomohla nešťastnici ven.

„Tvůj trest skončil. Jdi se najíst, umýt a na zotavenou máš dva dny, které můžeš strávit odpočinkem,“ oznámila jí oficiálním tónem. Pak ji postrčila pryč od klece a tiše dodala: „Hlavně už nedělej žádné hlouposti, nebo tvoje malá holčička zůstane bez mámy!“

Žena byla slabá a zapotácela se. Z davu přihlížejících se natáhly přátelské ruce, aby ji podepřely. Anita sledovala její odchod a mračila se. Nedočkala se ani žádného nadšení ani slov díků. Trochu znechuceně si pomyslela, že velmistr má pravdu, když tvrdí, že dobrými skutky si autoritu nikdo nezíská a že přísnost je jediná cesta, jak v komunitě udržet pořádek.

Jako první svou maminku uviděla Janička. Vytrhla se Terezce, která ji držela za ruku, a s výskáním se rozběhla k mámě.

Terezce až vhrkly do očí slzy. Přesně tak by se ona vrhla do náruče Vrona, kdyby tu teď byl. Jenže tu nebyl. Snažila se nerozplakat a stejně jako všichni kolem ní i ona upřeně sledovala dojemné setkání rodiny. Na ni jako by zapomněli. Už se chtěla sebrat a utéct, ale otec Janičky náhle vstal, udělal dva kroky a zdvihl ji do náruče.

„Tohle je Terezka,“ oslovil svou ženu, „nikoho nemá a Barka, která je její opatrovnicí, se o ni nestará. Takže teď bydlí u nás.“

„Tejeska,“ ukázala prstíkem i Janička v matčině náruči.

„Ráda tě poznávám,“ usmála se žena a ztěžka se posadila. Bylo vidět, že je příliš unavená na to, aby dívku uvítala srdečněji. Jednou rukou objímala Janičku a tou druhou si občas uždíbla nepatrné sousto z pečiva na stole. Muž Terezku posadil vedle sebe. Chtěl na lavici posadit i Janičku, aby své ženě uvolnil ruce, ale dítě se nechtělo od mámy hnout.

„Má červený amulet,“ prohlížela si žena nevěřícně šperk své malé dcery, „bude muset do chrámu. Nezdá se ti to divné? Začíná to u ní nějak brzo.“ Bezradně pohlédla na manžela.

„U Lukáše to začalo taky brzo, vzpomínáš si?“ zareagoval s neznatelným povzdechem.

„Je ještě příliš malá na tu hrůzu, co ji v chrámu čeká.“

„Ukaž,“ natáhla ruku Terezka, aby si prohlédla amulet holčičky. „To nic není, vždyť je jenom malinko červený.“

„Ale měl by být zelený.“

„Tak jo,“ usmála se Terezka a žena zalapala po dechu.

Jako by se najednou probrala z letargie. Šokovaně střídavě hleděla na Terezku a na amulet své dcery. Kámen batolete byl najednou krásně zelený. Zato Terezčin amulet žhnul nyní do ruda.

„Chceš taky?“ natáhla se Terezka i k amuletu Janiččiny matky a dotkla se ho dvěma prsty.

„A co ty?“ usmála se na Lukáše. Muž byl tak překvapený, že ruku holčičky zachytil až poté, co sáhla i  na jeho na kámen v amuletu.

„Co to proboha děláš?“ zašeptl, otočil ji k sobě a zastrčil její šperk, který teď svítil opravdu rudě, za oblečení. „Teď budeš muset do chrámu ty!“

„Mně to nevadí,“ usmála se Terezka a vesele pokrčila rameny.

„Jak to jenom udělala?“ nemohla se žena vzpamatovat z údivu.

„Tady o tom nebudeme mluvit,“ tiše rozhodl Luke. „Až se najíš, doprovodím tě i s dětmi k nám domů.“

Od té chvíle měla Terezka mámu Hedvu.

Žena se rychle zotavila a zahrnula děvče do své rodiny s takovou samozřejmostí, že tím byl překvapen i Luke. Postupně vyplouvaly na světlo i podrobnosti o Terezčině minulosti.

„Hrozně si vymýšlí,“ šeptala večer manželovi Hedva, když mu tlumočila Terezčiny historky. „Ale k Janičce se chová moc hezky. Měli bychom požádat vidajlámu, aby nám ji svěřili napořád,“ dodala.

„Asi máš pravdu,“ přikyvoval, „poradím se o tom s doktorem.“

„A taky se zeptej, kdy už konečně pustí našeho Lukáše. Mám skoro pocit, že ho v té kleci chtějí nechat umřít.“

„Už jsem se ptal,“ zamumlal muž neochotně.

„A?“

„Doktor je přesvědčen, že se na útěku muselo stát něco neobvyklého.“

„Opravdu? Ty mě děsíš!“

Luke pevně objal svou ženu a pokusil se zarazit další vyptávání něžným polibkem.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: