Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pomsta draků

Během neděle dorazila do Řádu bdělého Sekurita karavana bytelných povozů, tažených mohutně stavěnými koňmi nebo jaky. Vousatí obchodníci se srdečně zdravili s velmistrem. Přivezli do řádu koření, motyky, rýče, dva pluhy, velkou zamčenou truhlu se zbraněmi, dále zrní, hrách, rýži, několik rolí látek, zásobu jehel a kůží pro ševce a dary pro chrám. V bednách jednoho vozu sem dokonce připutovalo hejno zvláštních ptáků, jejichž chov kvůli chutnému masu a velkým vejcím naplánoval ještě letos na jaře bývalý vidajláma.

Velmistr si spokojeně mnul ruce a poslal skupinu statných dělníků do jeskyní, aby pomohli vyvalit sudy s obzvlášť ceněnou řádovou kořalkou, která byla stejně uznávaným platidlem jako drahokamy. Jeden ze sudů byl v prostoru jídelny otevřen, aby mohli obchodníci ocenit kvalitu zlatavého moku, páleného ze tří druhů místního ovoce. Ochutnat dostali i ti, kdo pomáhali u vozů, takže obchodníci rozhodně neměli nouzi o pomocníky.

Nezaháleli ani pastýři, kteří dostali příkaz vybrat mezi horskými ovcemi s jemným hustým rounem několik chovných kusů a připravit je k transportu.

Všude se motala spousta lidí a nebylo dost dobře možné rozlišit, kdo tu má práci a kdo je jenom zvědavý.

Luke s několika dělníky rozebíral bedny po ptácích. Použitými prkny muži zvýšili a vyztužili postranice vozu, na kterém obchodník zpátky poveze ovce. Dvě bedny vyčlenili na krmení a poslali ženské pro zásobu sena. Obchodník se zvířaty neměl v úmyslu se tu zdržovat a chystal se vyrazit na zpáteční cestu co nejdřív. Ovce poručil rovnou naložit a dohlížel na upevnění beden s krmením. Hodlal bez zbytečného otálení vyjet ještě odpoledne. Nikdo nechápal, kam tak pospíchá. On ale jen krčil rameny a popoháněl pomocníky, aby důkladně připevnili konstrukci, která umožní překrýt vůz ochrannou plachtou.

Před obědem se u pracujícího Lukáše zastavila i Hedva s Janičkou a Terezkou. Nezapomněly si při té příležitosti důkladně prohlédnout vousaté návštěvníky i veliké valachy popásající se v zeleninové zahrádce vedle kuchyně. Vrchní kuchař ten pohled nesl nelibě, ale velmistr nařídil, ať jsou všichni k hostům vlídní a vstřícní, tak mu nezbylo než smutně přihlížet zkáze na záhoncích.

„Můžu si vzít mrkev?“ zeptala se ho Terezka.

Nejdřív se po ní nevlídně ohlédl, ale pak přikývl a sám jí dvě velké mrkve podal.

„Dneska zeleninu určitě nikdo počítat nebude,“ pokrčil rezignovaně rameny.

Rychle zamířila zpět, aby si to kuchař nerozmyslel. Její pohled zabloudil ke kleci s malým Lukášem. Stráže stály bokem, tak ji napadlo jednu mrkev tajně podstrčit tomu nešťastnému klukovi. Opatrně se přikradla blíž. Vězněný chlapec otevřel oči, ale zdvihnout hlavu už neměl sílu. Přesto jí gestem naznačil, ať jde pryč. Nedokázala odhadnout, jestli nemá rád ji nebo mrkev.

Vtom Terezku vzadu za šaty popadla silná ruka.

„Co to děláš?! To se nesmí!!!“ Strážný ji odmrštil od klece tak prudce, až upadla. Velký Luke zahlédl, co se děje. Seskočil z vozu, který upravoval, a sklonil se k Terezce.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a vzápětí výhružně zdvihl zrak ke strážnému. Něžně holčičku postavil a oprášil jí šaty. Strážný ale zahlédl amulet, který dívence vyklouzl z výstřihu a rudě zářil.

„No to snad ne!“ zděsil se. „Proč jste to nechali dojít tak daleko?! Musí do chrámu ještě dnes!“

„Co se to tu děje?“ Velitel hlídky se odpoutal od skupinky kolem obchodníka a začal se zajímat o příčinu rozruchu.

„To jste tedy hodně zanedbali,“ přísně se zamračil na Terezčina ochránce, „musí do chrámu okamžitě. A ty se nebudeš vymlouvat na Barku a dohlédneš na to osobně.“

Luke spolkl protest a neochotně přikývl.

Vtom se nad řádem rozezněl kovový zvuk, jako když kladivo tluče do tyče. Velitel hlídky nevěřícně zdvihl hlavu: „Poplach? Teď? Co se proboha stalo?“

Kovové bušení na chvíli ustalo a pak se ozvalo znovu a ještě hlasitěji.

„Hlídko, póózor! Řád vyhlásil pohotovost! Strážný Koutný poklusem v klus za velmistrem. Okamžitě zjistěte, co se děje. Ostatní sundají medailony a připraví se na obranu řádu!“

„Jakou obranu? A před kým?“ ušklíbl se jeden ze strážných.

Velitel se na něj zaškaredil, ale vynadat mu už nestačil. Kovové bušení ustalo a vzduch se rozechvěl novými zvuky. Byly o hodně hrozivější. Terezka okamžitě poznala, o co se jedná. Řev útočících draků měla ještě v živé paměti.

Strážní byli první, kdo se snažil ukrýt, když jim nad hlavami přelétla dvě obrovská těla draků. Jejich velitel však patřil mezi statečnější jedince a vyslal na draka kouzlo. Při příštím přeletu se k němu nebojácně přidala i Terezka.

„Co si myslíš, že děláš?“ strhl ji Luke ke stěně skladiště, protože se na ně řítil další útočník. Dračí oheň olízl okolí jídelny, zapálil střechu skladiště a splašil koně. Tentokrát už se do boje zapojili všichni strážní. Drak ztratil rychlost a směr, asi měl zraněné křídlo. To ho ale od dalšího útoku neodradilo. Nalétával trochu trhavě a nízko. Luke Terezku strhl stranou, aby byli co nejdál od skupinky strážných, na které drak útočil. Dva muži se po dračím chrlení skáceli na zem, ale ti ostatní dál útočili kouzly.

„Myslím, že jsem ho dostal,“ vítězně zařval velitel. Ostatní vzhlédli k obloze a skutečně. Drak se snažil nabrat výšku, ale bylo to nad jeho síly. Motal se nad jejich hlavami jako opilý. Najednou se přestal snažit a dračí tělo se řítilo přímo na ně. Lidé se rozprchli do všech stran. Při dopadu smetlo část jídelny a klece vězňů také vzaly za své. Ocas ještě několikrát mávl ze strany na stranu a znehybněl. Ačkoliv se nad řádem stále ozýval hluk boje, tady u kuchyně bylo chvilku hrobové ticho. Pak lidé začali zcela nelogicky prchat směrem k pastvinám. Velitel houkl na vojáky a zamířil do míst, odkud zněl nejsilnější dračí řev.

„Co je s Lukášem?“ špitla Terezka, když se vymanila z náruče svého ochránce a spatřila dračí křídlo tam, kde ještě před chvílí byly klece.

Velký Luke se rozhlédl. V okolí kromě nich žádní živí lidé nezůstali. Zahlédl jen několik mrtvých těl. Nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl pomoci odtáhnout dračí křídlo, aby zjistil, jestli jeho syn přežil.

„Počkej tady,“ nařídil Terezce a vběhl do skladiště s dohořívající střechou. Vrátil se s mačetou v ruce a vyšplhal na dračí křídlo. Terezka se dívala, jak se prosekává houževnatou kožovitou blánou k místu, kde předtím stála klec s uvězněným klukem.

„Ne, nechoď sem,“ okřikl ji, když viděl, jak snaží vyšplhat po mrtvém drakovi k němu. Pak se vnořil do vysekaného otvoru. Terezce připadalo jako věčnost, než se znovu vysoukal ven s dětským tělem v náruči.

„Umřel?“ zeptala se ve své naivní dětské upřímnosti.

„Ještě ne, ale moc mu k tomu nechybí,“ začal se Luke rozhlížet, kam by syna mohl položit. Nejbližším vhodným místem byl jako zázrakem nedotčený vůz s ovcemi.

„Musím pro něj sehnat trochu vody,“ zamumlal chraptivě a pohladil chlapcovy zacuchané vlasy. „Počkej tady s ním,“ vysadil na vůz i Terezku.

Po chvilce se vrátil s koženým měchem. Odhrnul plachtu a podal ho Terezce. Vtom se poblíž ozvaly hlasy. Luke si požil prst na rty, aby zůstala zticha, a spustil plachtu zpátky.

„Ovce jsou v pořádku, pane,“ slyšela jeho hlas.

„Tak nám pomoz zapřáhnout,“ nařídil mu velitelský tón. „A ty taky,“ komandoval hlas ještě někoho. Terezka se neodvažovala vykouknout.

„Pospěšte si, tak sakra dělejte!“

„Bacha, letí další.“

„Držte koně, ať se nesplaší.“

„Utáhni ten řemen. Pusť mě k tomu, takhle se to nedělá.“

„Vezmi koně u huby a zaveď nás k hlavní bráně.“

„Musíme to vzít oklikou, u chrámu se bojuje.“

Vůz se dal do pohybu. Terezka se přesunula blíž k chlapci a vzala si jeho hlavu na klín. I když ležel na seně, hodně to drncalo a holčička měla strach, aby se neuhodil o dřevěnou přepážku, která ovcím bránila podupat věci ve zbývající části nákladního prostoru. Mimoděk, aniž se na to soustředila, přecházela její léčivá síla do chlapcova zuboženého těla. Pak se přikrčila, protože se dračí zařvání ozvalo hodně zblízka. Vůz začal drkotat rychleji. Ovce poděšeně zabečely, jak ztrácely rovnováhu během jízdy, kdy vůz kličkoval hned na jednu, hned na druhou stranu.

„Počkejte, mám u vás na voze...“ jakoby zdálky ještě Terezka zaslechla Lukášův hlas. Další dračí zařvání nejspíš polekalo koně, protože vůz sebou trhl a vyrazili ještě rychleji. Pak se zvuky boje začaly vzdalovat. Ovce se trochu zklidnily a nyní jeli rovně bez kličkování. Terezka se konečně odvážila otevřít měch s vodou a pokusila se dát chlapci napít. Sice toho rozlila víc, než chtěla, ale pár kapek se do úst bezvládného Lukáše přece jen dostalo. Terezka mu utřela politý obličej a zarazila se, když otevřel oči. Položila prst na ústa, ale pak si vzpomněla, že tenhle kluk vlastně nemluví. Ještě jednou mu dala napít. Tentokrát úspěšně. Ztěžka polkl a pokusil se o úsměv.

Vpředu se poodhrnula plachta, jak někdo od kozlíku kontroloval ovce. Terezka se polekaně přikrčila.

„Je to dobrý. Vypadají úplně v pořádku. Dostali jsme se z toho. Klika, že vezeme ovce a ne kořalku. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby v tom žáru chytil sud s kořalkou?“

„Zmlkni, hlupáku! Dva soudky máme vzadu taky.“

„A sakra!“

„Věnuj se koním a koukej, kam je řídíš! A pobídni je. Chci být do večera od toho řádového pekla co nejdál.“

Hlasy ztichly, rychlost jízdy se ustálila a Terezka se začala rozhlížet, jestli tu někde není i něco k snědku. Objevila v plátnu zabalený chléb a sušené maso. Ulomila kousek chleba a vrátila se k Lukášovi. Uždibovala z pečiva drobné kousky a dělila se: dva sobě a jeden jemu. Luke ukázal na měch a holčička mu ho podala. Posadil se a dopřál si několik důkladných doušků.

„Kam jedeme?“ zašeptal.

„Nevím,“ pokrčila rameny a taky se napila.

„Ten obchodník asi neví, že jsme tady... Nebo ano?“ Terezku mile překvapilo, že ten kluk konečně mluví. Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou.

„Kde jsme se vzali na jeho voze?“

„Drak spadl na klece a rozbil je. Tvůj táta rozřezal jeho křídlo, vytáhl tě a položil sem. Pak šel pro vodu. Ukázal mi, abych byla zticha a najednou se vůz rozjel.“

„A táta?“

Terezka pokrčila rameny: „Asi šel bojovat s draky.“

Luke zmlkl a holčička šla ulomit další kus chleba. Všimla si malého, pečlivě utěsněného džbánku. Odklopila víčko a nahlédla dovnitř. Med. Opatrně ho přenesla k chlapci. Labužnicky si namáčeli okoralé pečivo a jedli ho s velkou chutí.

„Ukaž,“ natáhl se Luke po jejím amuletu a natočil si ho, aby na něj v šeru pod plachtou lépe viděl. „Tvůj kámen je celý rudý, víš o tom?“

„Mhm,“ přikývla a dál nevzrušeně žvýkala chleba s medem.

„Můj taky vždycky hodně rychle zčervená,“ rozhalil kluk pytlovitý hábit, který měl na sobě.

Terezka se přisunula blíž a dotkla se amuletu, který měl na hrudi v kůži. Olízla si druhou ruku upatlanou od medu a Luke jen nevěřícně zíral, jak bere jeho šperk do prstů, zatímco v kůži zbyla jen zarudlá jizva ve tvaru řádového znaku. Jako by ani nevnímala, že používá magii.

„Ty jsi neměl řemínek?“ zeptala se udiveně. Podala mu amulet zpátky.

„Už ho nechci nosit. Nelíbí se mi,“ odhodil ho Luke do sena.

„Mně taky ne,“ napodobila ho Terezka a její šperk letěl stejným směrem.

Najednou vůz zastavil. Děti ztichly a přikrčily se.

„Zdá se mi, že Bujnej nějak divně našlapuje. Musím mu zkontrolovat kopyta. Ty zatím skoč pro svačinu. Je zabalená v plátně tam vzadu vlevo u postranice.“

Muž odhrnul plachtu. Uviděl děti a vykulil oči.

„Hej, šéfe! Máme tu černý pasažéry!“

Vzápětí děti hleděly do zlostně podmračených očí obchodníka se zvířaty.

„Sakra práce! No, zpátky je teda nepovezu!“

„A co s nimi?“

„To je jednoduchý. Půjdou pěšky,“ zavrčel nevlídně muž. „Tak na co čekáte? Koukejte si vystoupit, nebo vám pomůžu!“

Terezka se začala nešikovně soukat přes postranici vozu. Muž ji zdvihl a postavil na cestu.

„A ty taky, mladej! Vypadni a koukej se rychle vrátit ke svým!“

Luke se naklonil přes okraj vozu a nechal tělo přepadnout ven. Pak se pustil rukama a skácel se do prachu. Muž ho nezachytil ani mu nepomohl. Jen Terezka přiskočila a pokoušela se ho zvednout.

„Tyhle finty na mě neplatí,“ ušklíbl se zarputile obchodník a nechal děti sedět v prachu cesty. Jeho společník se soucitně ohlédl a nenápadně z vozu shodil kožený měch s vodou. Bič zapráskal nad hlavami koní a vůz se dal znovu do pohybu.

„Tady sedět nemůžeme,“ ukázal Luke směrem k nejbližší skále, „musíme najít nějaký převis a schovat se před sluncem.“

S pomocí Terezky se chlapec namáhavě vyškrábal do jednoho krytého výklenku. Bylo odsud dobře vidět na vzdalující se vůz, ze kterého je tak neurvale vyhodili. Terezka ještě doběhla pro měch s vodou, který předtím nepobrala. Byli sami uprostřed neznámé pustiny.

Nad nimi se ozval dračí řev.

„Nehýbej se a hlavně nekouzli,“ zarazil holčičku Luke, když chtěla vyhlédnout ven.

Další dračí řev se ozval o něco dál. Pak uviděli, jak se nad vůz na cestě snesli dva draci a vzápětí obchodníci i se svým majetkem zmizeli v ohnivé kouli.

„Nekouzli, hlavně nekouzli, ať nás ty potvory nenajdou podle magie,“ mumlal kluk a těžce dýchal.

Terezka v mysli uzavřela svou energii do nepropustné slupky, tak jak se ji to snažil naučit Vron, a fascinovaně sledovala, jak ohnivá koule kolem povozu pohasíná a na zemi po ní zůstává jen doutnající stopa. Kdyby je muži nenašli a nevyhodili z vozu, právě teď by se proměnili v popel i oni dva.

Draci se ztratili z jejího zorného úhlu. Ještě několik minut se neodvážili ani pohnout.

„Úplně je spálili,“ zašeptala, když postřehla, že se Lukášův dech vrátil do normálu.

„Musíme být opatrní, mohou přiletět i další.“

„Co budeme dělat? Vrátíme se?“

„Já rozhodně ne. Jestli mám umřít, tak radši tady.“

„Nechci, abys umřel,“ rozhořčeně odmítla Terezka o podobné možnosti vůbec uvažovat.

„Vím, že umíš léčit, ale teď nekouzli, jinak nás draci objeví.“

Přitulila se k němu a po chvilce usnula. Luke si opatrně udělal pohodlí, aby ji nevzbudil. Neměl v úmyslu ji napodobit, ale přesto se i jemu začaly klížit oči.

Pak znovu uviděl u spáleného vozu draky. Zamrazilo ho, když spatřil, že je doprovází velmistr. Určitě ho hledá, aby ho znovu zavřel do klece. Nebo ho dal drakům za to, že jednoho z nich zabil. Díval se, jak obcházejí spáleniště, a modlil se, aby je nevycítili. Neslyšel, o čem se dohadují, a ulevilo se mu až poté, co draci odlétli a lidé odešli vykouzlenou bránou. Úplně mu tím napětím vyschlo v ústech. Jak sáhl po měchu s vodou, Terezka se probudila. Zmateně se rozhlížela, než jí došlo, co se stalo a kde je. Měla tisíc otázek, ale bála se odpovědí, tak je raději ani nevyslovila nahlas.

„Už se můžu jít podívat ven?“ zeptala se.

„Jestli si potřebuješ odskočit, tak klidně,“ přikývl Luke. Nepředpokládal, že by spálený vůz někdo zkoumal dvakrát. A navíc i on si potřeboval někde nenápadně ulevit. Možná by mohl Terezku poslat, aby se pokusila najít nějaký pohodlnější úkryt, ve kterém by přečkali noc. Zkoušel se přesunovat podél skály, ale po pár krocích mu došly síly. Tiše zavolal na holčičku, aby mu pomohla zpět pod převis. Naprosto nechápal, jak se jim podařilo zvládnout přesun od cesty až sem do skal. S povzdechem se uvelebil na stejném místě jako předtím. Vtom si všiml lidí u spáleniště. Oblil ho pot ze strachu, že je mohli zahlédnout. Za žádnou cenu nechtěl zpět do řádu. Přemýšlel, jak přimět Terezku, aby se tam vrátila sama bez něj.

V příštím okamžiku by si asi pustil do kalhot, kdyby měl co, neboť mezi ně vlétla chlupatá koule a skočila holčičce za krk. Nebyl dalek toho sáhnout po magii, ale zarazil se, když mu došlo, že jeho malá společnice se nepolekala ani v nejmenším. Vetřelce přivítala radostným smíchem.

„Plavíku! Můj zlatej Plavíku, kde se tu bereš?“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: