Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na útěku

Dole u vozu Hanka zápolila s drtivým přívalem smutku. Jakmile jí Rafan zaklepal na rameno, trhla sebou.

„Smutníš hezky, ale na špatném hrobě,“ zašeptal.

Nechápavě zvedla pohled ke kamarádově tváři.

„Jdu něco zařídit. Nezapomeň vzít domů naše prkna. Sejdeme se na místě, kde jsi naposledy rozdávala oříškové sušenky. Co nejdřív! Tak ten smutek tady moc neprotahujte.“

Udiveně povytáhla obočí, když Rafan proklouzl vykouzlenou branou pryč.

„Co říkal?“ obrátil se k Hance s nepřítomným výrazem Vron.

„Abychom to s tím smutkem nepřeháněli,“ zamyšleně zopakovala Hanka. „A máme se postarat o prkna.“

„Má pravdu,“ vzdychl po chvíli muž, „pojďme domů.“

Otevřel bránu do soutěsky, kde zůstala u skály odložená supervoloná prkna, a pak do Santareny. Hance nezbylo, než ho následovat. Jakmile pohasl ovál brány, odhodila svůj náklad do trávy u stromového domku a chytila Vrona za rukáv: „Máme sraz někde jinde.“

„Jaký sraz?“

„Máme se sejít tam, co ráno.“

„Proč?“

„Nevím. Asi se děje něco, o čem Raf nechtěl u toho spáleniště mluvit.“

„No dobře. Mrknout se tam můžeme.“

Přesunuli se do blízkosti Magického lesa a pustili se známou pěšinkou k plácku, kde ráno plánovali Terezčinu záchranu.

„Vronééé!“ ozval se nadšený výkřik a vzápětí muž svíral v náručí svou adoptovanou dceru. Hanka nevěřícně přihlížela nečekanému shledání.

„Brečet jsi měla u spáleniště, ne tady,“ plácl ji po zádech Rafan, když viděl, jak jí tváře smáčejí slzy radosti.

„Ona žije,“ vydechla Hanka, když konečně našla řeč.

„Kdybys mi to neřekla, nevěděl bych to,“ dál si ji dobíral kamarád.

„To je báječné. Kde jsi ji našel?“

„Tulík ji našel. Já ji jen odvedl sem, abychom neriskovali svědky, až zjistíte, že přežila.“

„Já se snad zblázním radostí.“

Rafan shovívavě sledoval, jak holčička po Vronovi objímá i Hanku. Užij si to, říkal kamarádce v duchu, protože mu bylo jasné, že bouřlivé nadšení a radost se rozplynou v okamžiku, kdy dojde na otázku, co dál.

„Pojď honem,“ vzala Terezka Vrona za ruku, „musím ti ukázat mého nového kamaráda. Tohle je Luke.“

Holčička vlekla muže k místu, kde seděl na trávě vyhublý dvanáctiletý kluk. Pokusil se postavit, aby se přivítal s příchozími. Hned bylo vidět, že se na nohou drží z posledních sil.

„Posaď se,“ vyzval ho Vron a Terezka okamžitě přiskočila, aby Lukášovi pomohla.

„Dá si někdo svačinu?“ vybalila Hanka zásoby od Zachariáše.

Luke se zmocnil největší masové placky. Vron ale zadržel jeho ruku: „Vypadáš, jako bys poslední dobou hladověl...“

„Byl zavřený v kleci a nikdo mu nesměl podat jídlo ani vodu,“ žalovala Terezka.

„Jak dlouho jsi nedostával najíst?“

„Týdny,“ špitl kluk s pohledem upřeným na placku.

Vron z ní ulomil sotva třetinu a zbytek mu vzal: „Aspoň tři dny jez malé porce, jinak ti bude zle.“

Kluk se zakousl do toho, co mu zbylo.

„A důkladně to rozžvýkej! Ne že to budeš polykat vcelku,“ přisadil si Rafan.

Terezka se po obou vyčítavě koukla, ale pak se zmocnila vlastní placky a s chutí se ládovala.

„Ty jsi ten kluk, co utekl a zabil draka?“ nevydržela to a ještě během jídla se zeptala Hanka.

„Ano, kvůli tomu mě zavřeli do klece,“ pohlédl na ni vzdorovitým pohledem. „Chcete mě vrátit do řádu?“

„Kdyby ses tam objevil, velmistr by tě musel předat drakům,“ podotkl Rafan, než se natáhl pro další placku. Ale pak ji pomalu položil zpět, jako by mu přestalo chutnat. „Můžeme tě nějaký čas ukrývat, ale to k ničemu nepovede ani to tvůj problém nevyřeší...“

Na Vronovi spočinulo několik tázavých pohledů.

„Ale mě nepošleš zpátky, že ne?“ prosebně na něm visela očima Terezka.

„Kéž bych to mohl rozhodnout já sám,“ vzdychl nešťastně muž. „Podlé té vaší magie vás najdou všude, kam se uchýlíte. Běžné antimagické prostředky na vás nebudou fungovat a vy ani nedokážete žít životem lidí bez sedmého smyslu. To je, jako bych chtěl po skřivánkovi, aby nezpíval. Máte v krvi po svých předcích velký dar. Jenže je to prokletý dar. Ať o tom přemýšlím z kterékoliv strany, nenapadá mě, jak vás schovat.“

„Když nebudeme kouzlit, tak nás nenajdou?“ upřela na něj důvěřivý pohled Terezka.

„Nekouzlit? To nezvládneš, ani kdybys chtěla,“ obdařil ji shovívavým úsměvem, „jen za tu dobu, co tu sedíme, jsi magicky donutila brouka, aby obešel placky, urovnala sis vlasy, poslala léčivou sílu Lukášovi, postrčila drobečky k tulíkovi a možná jsem ani nezaznamenal všechny tvé aktivity.“

„Kdežto my se na problematickém území Magického lesa kouzlit vůbec neodvážíme,“ posteskla si Hanka.

„Ale to přece není těžké,“ usmála se holčička, „magie tu teče jako vodopád a tvoří víry. Když se o ni neotřeš proti proudu, je úplně bezpečná.“

„Hm,“ ušklíbla se ironicky Hanka, „jak snadné.“

„A opravdu úplně všichni lidé s Martisovou krví žijí v řádu?“ zamyšleně pohlédl na Vrona Rafan.

„Proč by nějaká skupina nemohla žít jinde?“

„Protože smlouva praví, že Martisova zapovězená magie musí být zabezpečena nepřekročitelnými řádovými hranicemi, pojistkou dračích kamenů a nesmí se vyskytovat jinde, než na území, které schválila dračí rada.“

„Tak donutíme dračí radu, aby schválila nové místo, kde by mohla žít Terezka a Luke,“ Hanka si byla vědoma toho, že její návrh je jen smutným pokusem o humor.

„Jasně. Pro kluka, který omylem zabil draka, to určitě udělají s velkým nadšením,“ neodpustil si podobně laděný komentář Rafan.

„Terezka se klidně může vrátit do řádu, moji rodiče se o ni rádi postarají,“ odhodlaně se vložil do diskuze Luke, „a já půjdu říct drakům, kdo jsem.“

„Nesmysl,“ dvojhlasně protestovali Rafan a Hanka.

Terezka hupsla Vronovi do náruče, celá se roztřásla a nesouhlasně vrtěla hlavou.

Vron ji pohladil, posadil si ji na koleno a postupně všem pohlédl do očí.

„Tohle řešení můžeme zvolit kdykoliv, takže bych ho nechal až jako poslední možnost. V řádu jsou přesvědčení, že jste mrtví. Draci si myslí totéž. Vidajláma je zraněná, proto odhaduji, že po vás nezačnou pátrat do té doby, než se nějak nešťastně odhalíte vlastním kouzlem.“

Vron se odmlčel, znovu pohladil Terezku po zádech a pokračoval: „Já tu s vámi zůstat nemohu, pořád ještě jsem pod dozorem ochránců a i v této chvíli vlastně riskuji vaše odhalení. Snad si zrovna teď nikdo nevzpomene, že mě má hlídat. Ačkoliv courání po rezervaci bych asi dokázal obhájit. Ale k věci. Teď půjdu a zkusím zjistit, jestli se mezi lidmi nevyskytoval nebo nevyskytuje někdo s Martisovou krví, kdo od draků dostal výjimku. Jestli existuje, já ho najdu. Najdu a zjistím, co by se pro vás dva dalo udělat, abyste nemuseli zpátky. Pokud se mi to nepodaří do chvíle, než vás odhalí, půjdu společně s Terezkou do řádu a budu tam žít s ní.“

„Ale v řádu vám zablokují magii a budete muset přijmout řádové zákony,“ upozornil ho Luke.

„Jsem si toho vědom. Dovedu si představit, co mě čeká. Pár přátel mi sice bude chybět, ale podruhé už Terezku opustit nechci.“

„Copak tebe by nemohli pouštět ven?“ namítla Hanka.

„Nemohli. Jakmile přijmu jejich život, musím respektovat i místní zákony. Zřejmě už bychom se nikdy neviděli.“

Hančiny oči spočinuly na holčičce, která velice pozorně sledovala vše, co Vron říká. Pomalu se uklidňovala, zatímco Hanka poslední navrženou možnost nemohla strávit. Já to unesu, snažila si vsugerovat vyrovnanost a sílu. Ta malá má jen jedinou životní oporu, ona Vrona potřebuje víc.

„Najdi nějaké lepší řešení, Vrone,“ požádala ho s marnou snahou zastřít úzkost.

„A najdi ho rychle,“ naléhavě se na něj zahleděl i Rafan. „My se ségrou se pokusíme utajit fakt, že ti dva přežili, tak dlouho, jak jen to půjde.“

Terezka se přimkla k dívce a smutně sledovala, jak její adoptivní otec zase odchází pryč. Rozšmudlávala si slzy na tvářích a držela se Hanky jako klíště.

„Neboj se, to zvládneme,“ vzala ji do náruče a utřela jí šmouhy pod očima. Rafan Terezce na rameno položil Plavíka a pak vzal měch, aby došel k prameni pro čistou vodu. Byl pryč déle, než obvykle. Možná stejně jako Hanka potřeboval přemýšlet o tom, jak se v téhle situaci zachovat. Přece jen už patřil mezi ochránce ve výcviku a tohle nebylo tak úplně v souladu s tím, co nařizoval zákon a zvyklosti.

„Vyprávěj mi o tom, jak to chodí v řádu,“ vybídla dívka Lukáše.

„Normálka. Práce, odpočinek, návštěva v chrámu.“

„A škola?“

„Jaká škola? Co to je?“

„Místo, kde se učíš číst a psát.“

„Aha, postupové úrovně. Ty jsou v řádu taky. Ti, co chtějí pracovat v chrámu a ve službách velmistra či vidajlámy, se učí číst a psát, pastevci se učí o zvířatech, stráže zacházet se zbraní a trénovat sílu.“

„A děti?“

„Chodí s rodiči. Ty menší někdo hlídá, ty větší pomáhají podle toho, co zvládnou.“

„Takže žádná škola?“

„Co je škola?“

„Místo, kam děti pravidelně chodí, aby se naučily kromě psaní čtení a počítání taky něco o historii, magických dovednostech, o bytostech našeho světa a tak podobně.“

„Takové místo by se mi líbilo,“ pousmál se Luke.

„Do té doby, než by ti napařili spoustu domácích úkolů,“ ušklíbla se pobaveně Hanka.

„A ty umíš číst a psát?“ zeptal se Rafan, který mezitím dorazil se zásobou vody.

„Umím znaky svého jména,“ prohlásil hrdě kluk.

„To já umím taky,“ pochlubila se Terezka. „Učil mě táta.“

„Vážně?“ podivil se Luke. „Na tohle jsi přece ještě malá.“

„Koukám, že vzdělanosti se v řádu moc nefandí,“ snažila se Hanka nedat najevo své zděšení nad tím, v jaké nevědomosti jsou Martisovi potomci vychováváni.

„Vzdělaní lidé mívají příliš mnoho otázek. A taky by se mohli začít zajímat o svět za plotem,“ usoudil Rafan.

„Jenže když nemají ani základní vědomosti o magii, jak si pak poradí při podobné kritické situaci, jako byla ta s draky?“

„Já tě naučím číst a psát. Chceš?“ nabídla Terezka Lukášovi.

„Jasně že jo,“ pohladil chlapec tulíka, který mu přelezl na klín.

Rafan se tázavě podíval na Hanku. Usmála se a pokrčila rameny. Luke už stejně nemá šanci se vrátit a zařadit do své odloučené komunity, tak proč mu právě teď nedopřát trochu radosti.

„Já jsem pro. Můžeme si zahrát na školu,“ řekla nahlas a začala vzpomínat, co všechno s nimi učitelé probírali v prvním ročníku. Jen magické dovednosti z plánovaných aktivit vyloučila. Dokud Luke trochu nezesílí, není žádoucí, aby přitahovali pozornost.

„Neměl by ses vrátit do výcviku?“ zeptala se Hanka druhý den Rafana.

„Až se dostavím na základnu ochránců, začnou mě vyšetřovat a vy se budete muset postarat sami o sebe. Takže radši počkáme, až bude Luke v kondici.“

Rafan shovívavě sledoval, jak si Hanka zkouší hrát na učitelku. Zpočátku si neodpustil pár posměšných poznámek, ale když viděl, jak nadšeně hltá Luke každou novou informaci, jak moc se snaží všechno naučit, pocítil k tomu klukovi obdiv. Lukášovo nadšení strhlo i Terezku a za pár dní se naučila víc, než za několik týdnů u Vrona. Nakonec se do vyučování zapojil i Rafan, aby se děti aspoň zhruba orientovaly v zeměpisu, a pro zábavu je dokonce naučil i pár slov sirénsky. Největším úspěchem bylo, když Luke sám dokázal dojít až k potoku. Od té chvíle se jeho fyzická kondice zlepšovala velice rychle.

U potoka se psaní i matematika učila nejlépe. Přesto Rafan trval na tom, aby se tam nikdy nezdržovali moc dlouho. Dával přednost úkrytu na trávě mezi křovisky. Dokonce zakázal rozdělat oheň, na kterém by si mohli opéct nebo ohřát jídlo. Hance jeho opatrnost připadala přehnaná. Až do chvíle, kdy jim při návratu od potoka vlétl do cesty tulík.

„Schovat, schovat, rychle schovat,“ povykoval rozčileně.

„On mluví,“ vykulil oči Luke.

„Pssst,“ zatáhla ho Hanka do křoví a přitiskla k zemi i Terezku.

Pak zaslechli dva mužské hlasy.

„No né, tohohle maníka já přece znám. Ahoj, Rafe, kde se tu bereš?“

„Ahoj, Divochu.“

„Takže druidové měli pravdu. Máme tu člověčí škodnou.“

Pak se hlasy o něco ztišily a nebylo slovům rozumět. Trvalo dlouho, než návštěva odešla. Zjistili to až v okamžiku, kdy se nad houštinu naklonil Rafanův obličej.

„Hru na schovávanou jste zvládli výborně,“ řekl uznale a pomohl jim z oblečení obrat větvičky a hmyz.

„Nezjistili, že jsme tady?“ nedůvěřivě sondovala Hanka.

„A co myslíš ty?“

„Jsou to strážci rezervace. Tipla bych si, že o nás vědí.“

„Neřekli ani slovo, neptali se, kdo je tu se mnou, ale mám pocit, že nás chtěli svou návštěvou varovat.“

„Už jenom to, jak hlasitě přicházeli...“ souhlasně přikývla Hanka.

„Některý z druidů si asi něčeho všiml. Už to tu pro naše malé kamarády není bezpečné.“

„Vezmu děti ke dračímu hrobu.“

„Ne,“ odmítavě mávl rukou Rafan, „tam se občas courají draci a není se, kde schovat.“

„A co nemagický kontinent? Tam o draka nezavadíš.“

„To je pravda. Ale pokud by nás tam někdo ohrožoval, ubráníme se jen do výše své zásoby magie. A kdyby se do konfliktu vložili oni,“ kývl směrem k Terezce a Lukášovi, „a začali vysávat energii ze všeho živého kolem sebe, zářili bychom v Oku Bdělých jako beďar na nose.“

„Co tedy navrhuješ?“

Rafan pomocí komunikátoru, který dostali s sebou, oslovil trpaslíka v Santareně.

Stihl ale říct pouze: „Asi budeme potřebovat nějaké odlehlé útočiště, Zachu. Tady už to není bezpečné...“ A komunikátor se sám od sebe vypnul.

„Starej mizernej krám! Víte co? Sbalíme se a přesuneme do míst, odkud se dá otevřít brána. Vy se schováte a já se skočím poradit k Zachariášovi osobně.“

Nemuseli se ukrývat dlouho. Od okamžiku, kdy je Rafan opustil, mohlo uplynout sotva pár minut a znovu se ve vzduchu zhmotnil ovál brány. Kamarád se vrátil.

„Ničeho se nebojte a vstupte,“ vyzval děti a spiklenecky mrkl na Hanku.

Jeden po druhém prošli bránou a ocitli se na mořském břehu. Vlny olizovaly písečnou pláž, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Z druhé strany byla ohraničená vykousaným skalním masivem. Úzký pruh houževnaté trávy pod jejich nohama odděloval širokou písčitou část od nízkých křovin a stromů. Ve svahu mezi zelení se krčila polozbořená rybářská chatrč.

„Jsme kousek za rybářskými vesnicemi v blízkosti Dubovníku,“ upřesnil Rafan.

Luke hleděl na oceán s otevřenou pusou: „Kde je konec té vody?“

Rafan se zasmál: „Tady bych se spíš ptal, kde je konec břehu. Vždyť už jsem ti o mořích vyprávěl.“

„Moře, oceány, slaná voda...“

„Musíme ochutnat, jestli je opravdu slaná,“ prohlásila Terezka, ale pak vyjekla a rozběhla se směrem úplně opačným. Hanka nejdřív nechápavě otočila hlavu, ale pak se usmála. Spatřila totiž u dveří chatrče Zachariáše. Holčička se bez váhání vrhla do jeho přátelsky rozevřené náruče. Trpaslík mávl i na ostatní, aby vstoupili do rybářského domku.

Uvnitř obydlí to zdaleka nevypadalo tak bídně jako zvenčí. Strop byl podepřený a zpevněný. Podél nejdelší stěny čekaly čtyři srolované rohože na spaní, kout za dveřmi sloužil jako miniaturní kuchyňka a hned vedle stál bytelný stůl, který se právě teď málem prohýbal pod množstvím jídla.

„Dovolil jsem si pro vás připravit jeden malý rychlý oběd,“ usmál se trpaslík.

„Najíš se s námi?“ hleděla na jídlo Hanka a zalitovala, že tu s nimi není Sváťa. Bohatou nabídku by jistě uměl ocenit.

„Nejde to. Mám nějakou práci v Kouzelných zahradách,“ přátelsky dívku plácl po zádech Zachariáš. S námahou zachovala rovnováhu. Děti se vrhly ke stolu, zatímco ona s Rafanem vyprovodili trpaslíka ven. Hanka v duchu poděkovala osudu, že jim dopřál takového báječného přítele, jakým byl tento zdánlivě nerudný, ale velice prakticky založený chlapík.

Terezka i Luke uvítali změnu prostředí s nadšením. Vodu si rychle zamilovali a Rafan je začal učit plavat.


Zhruba ve stejné době procházel Laridon zprávy, které se mu navršily na stole. Ty nepodstatné odkládal k založení do archivu a ty, jimiž bylo třeba se ještě zabývat, vracel zpět na stůl. Zaváhal nad dvěma zprávami. Každá z nich sama o sobě patřila mezi běžné záležitosti, kterými se nebylo potřeba zdržovat. Ale obě dohromady v něm vyvolávaly nepříjemný pocit, že všechno není tak, jak by mělo být.

V jedné Klauson popisoval konflikt mezi draky a příslušníky Řádu bdělého Sekurita. Došlo sice ke ztrátám na životech draků i lidí, ale nakonec bylo vše uzavřeno smírem a návratem ke smlouvě. Lidé s Martisovou krví potvrdili souhlas s tím, že nikdo s jejich nadáním se nebude volně a nekontrolovaně pohybovat mimo vyhrazené území. Draci odškodnili řád za mrtvé a zavázali se nechat pevnost a její okolí na pokoji. Zpráva však kromě jiného uváděla jednu okolnost, která Laridona znepokojila. Konfliktu byli osobně přítomni Vron a jeho dva svěřenci Hana a Rafael. Pokoušeli se o kontakt se svou bývalou svěřenkyní Terezou. Ta však během bojů zahynula podobně jako chlapec, jehož aktivity dračí útok vyvolaly. Na první pohled bylo všechno uzavřeno a vyřešeno. Až na to, že se na jeho stole zároveň objevilo hlášení o tom, že se Rafael nevrátil do výcviku a poslal jen vzkaz, že vyřizuje naléhavé rodinné záležitosti. Tohle se dalo klasifikovat jako vážné porušení předpisů. Ten kluk si koledoval o vyloučení z řad ochránců. Laridonovi vrtalo hlavou, proč si nepodal oficiální žádost a nepočkal na souhlas svého velitele. Je pravděpodobné, že by v naléhavém případě byl řádně uvolněn. On ale přece rodinu nemá. Co tolik spěchalo? Proč se po konfliktu v řádu nevrátil do výcviku?

Laridon vstal od stolu a přešel k oknu. Chvíli zadumaně hleděl ven a pak se vydal do místnosti, kde Oko Bdělých střežilo klid a mír zdejšího světa.

„Najdi mi Vrona,“ požádal muže, který měl na starosti dohled nad sledovanými osobami, a přistrčil k němu nerost s Vronovým jménem. Kámen v aktivní zóně lehce změnil barvu. Oko u mužova stolu zalovilo v éteru a po chvilce přeneslo obraz muže pročítajícího svitky v jakési knihovně.

Laridon přikývl. „Hlídej ho,“ požádal ochránce, „a kdyby se v jeho blízkosti vyskytla malá holka, chci ji vidět.“

Nespokojeně se přesunul zpátky k sobě a nechal si zavolat časostopaře.

„Máš dneska hodně práce?“ zeptal se.

„Zrovna jsem se tím probíral,“ znechuceně se ušklíbl muž, „samé prkotiny. Ukradené a ztracené věci, dvě obvinění z nepovoleného vniknutí na cizí pozemek a jedno podezření z použití krvavé magie.“

„Dobrá. Nejdřív vyřiď krvavou magii, pak se mrkni na ta dvě obvinění. Až to budeš mít, nech se přesunout k Řádu bdělého Sekurita a důkladně se koukni na tohle,“ Bdělý podal časostopařovi zprávu o konfliktu s draky.

„Prověř mi, zdali tyhle dvě děti opravdu zemřely ve spáleném voze, jestli nějakým způsobem nedokázaly uniknout dračímu útoku.“

„Ale to je zpráva od Bdělého Klausona.“

„No a? Myslíš si, že měl čas se podrobně věnovat každé prkotině?“

„Proč vás zajímají ty děti?“

„Jestli opravdu zemřely, je všechno v pořádku. Jestli ne, chci to vědět dřív než draci.“

„Máte konkrétní důvod se domnívat, že jsou naživu?“ snažil se ochránce ze svého nadřízeného vytáhnout pár dodatečných informací.

„Ani ne tak důvod, jako nepříjemné svrbění za krkem,“ oči Bdělého zabloudily na stůl ke hlášení o Rafaelově nepřítomnosti ve výcviku, „nerad bych se dočkal dalšího dračího útoku.“

„Mrknu se na to, pane.“

„Mrkni se důkladně,“ kývl Bdělý.

„Vždycky všechno dělám důkladně,“ dotčeně se ohradil ochránce.

Laridon zprávu o Rafaelově nepřítomnosti zařadil po chvilce váhání zpět mezi nevyřízené záležitosti.


Ačkoliv dny u moře plynuly v klidu a téměř idylicky, pociťovala Hanka nervozitu. Občas zkontaktovala Vrona, jestli už náhodou nenašel něco zajímavého. Cítila při mentálním propojení jeho vztek i narůstající nespokojenost. Vždycky jen stroze oznámil, že zatím nic neobjevil a přerušil kontakt. Se svým dračím bratrem Plamem si povídala obden a jen krátce, aby jí Rafan nevyčítal, že nebere ohled na bezpečnost dětí. Jediný, koho se vůbec neodvažovala oslovit, byl R’íhan. Nechtěla slyšet, že dělají velkou hloupost, když ukrývají Martisovy potomky. Určitě by naléhal, aby je vrátili do řádu. Kdyby se jednalo jen o Terezku, dalo by se o tom přemýšlet, ale co Lukáš? Představa, že by řád vydal chlapce drakům, byla nepřijatelná.

Během společně stráveného času se Hanka naučila mít Lukáše ráda. Byl to zvídavý kluk s velkou touhou se učit a poznávat. Vůbec se nedivila Terezce, že k němu přilnula. Uměl ji rozesmát, dováděl s ní ve vodě a nebránil se ani hloupým holčičím hrám. Mnohokrát se Hanka ptala sama sebe, zda by opravdu mohl být nebezpečný. Kdyby ho dostali draci, znamenalo by to pro něho rozsudek smrti. O tom nepochybovala ani v nejmenším. Draci měli z Martisovy krve strach. Aby si to nemuseli přiznat, byli mnohem ochotnější vrhnout se do boje než se účastnit rozhovorů. Drakům by těžko někdo vysvětloval, že má Luke vlídnou povahu a v podstatě je nijak neohrožuje. Hanka se obávala, že ani Plamův strýc Hor by nestál na jejich straně. Bojovala s nutkáním ho kontaktovat, ale Plam i Rafan jí to rozmlouvali. Ubránit děti proti Horovi by nejspíš nebylo v jejich silách.

Hanka domyla nádobí po obědě a vyšla na pláž, aby se koukla, jak Rafan učí děti plavat. Už jim to šlo docela dobře. Nedaleko proplula jedna z rybářských bárek, kterou tu občas vídali. Naštěstí rybáři nejevili nejmenší snahu je navštívit. Očekávala nebezpečí ze strany draků nebo ochránců. Ukázalo se však, že poněkud podcenila obyčejnou lidskou chamtivost. Bydleli v polorozpadlé chatrči, tak proč by se zloději měli namáhat?

Zapomněla však, že úspěšně obchodovat se dá nejen s cennostmi, ale i s lidmi.

V noci Hanku a Rafana probudilo magické poplašné vlákno, které obtáčelo jejich stavení. Vylétli z postelí. Mladík se sklonil nad dětmi a magicky posílil jejich spánek. Opatrně otevřel dveře. Když se dlouho nic nedělo, protáhl se jimi ven.

Hanka opatrně vyhlédla, ale ve tmě toho rozeznala jen málo a nic podezřelého. Sáhla po magickém vidění. Byli tři a snažili se Rafana dostat kouzlem. To se ale přepočítali. Po jeho štítu zákeřný úder sklouzl jako po skle. Následovala bleskurychlá odveta. I oni však měli ochranu, takže mladíkův protiútok vyzněl do ztracena. Hanka k nim vyslala kouzlo zpomalení a dezorientace. Vzápětí se po jejím štítu svezla sprška ochromující magie. To už ale dva z mužů vyběhli proti Rafanovi, aby ho napadli hrubou silou. Třetí z úkrytu posílal střídavě kouzla na něj i na ni. Patřil mezi magicky zdatné, nebo svou moc vydatně posiloval amulety. Rafan odhodlaně vykročil proti oběma mužům. Jednoho z nich odzbrojil a praštil ho vlastní tyčí do nohy tak silně, že chlap nebyl schopen se na ni znovu postavit. Hanka usoudila, že si kamarád s tím druhým rovněž poradí, a soustředila se na zneškodnění magicky útočícího lumpa. Hledala lepší úhel k zaměření kouzla, když ji náhle instinkty varovaly, že je tu ještě někdo další. Připravené kouzlo duchapřítomně vrhla směrem k vetřelci za svými zády. Vtom ji do hlavy zasáhl prudký úder. Sice měla aktivní magický štít, ale jen v rámci základní ochrany. Proti hrubé síle, která ji srazila do písku, to rozhodně nepomohlo. Stačilo to jen k tomu, že po ráně do hlavy neztratila vědomí. Navzdory bolesti znovu sáhla po magii. Nebyla ale dost rychlá. Jeden z chlapů ji zalehl a znehybnil, druhý na její ruku s prstenem natáhl náramek dřív, než stihla cokoliv podniknout. Pak ji silné ruce otočily na břicho a spoutaly. Když chtěla vykřiknout, aby Rafana varovala, že mají antimagické náramky, jeden z mužů jí vtlačil obličej do písku tak prudce, že měla co dělat, aby jemná zrníčka nevdechla. Skoro omdlela z působení náramku, který magickou energii zároveň vysával a zároveň bolestně obracel proti ní samotné. Jen okrajově, jakoby zdálky slyšela klení útočníků a jejich hádku.

„Udělal bránu a utekl!“

„Proč jsi ho nechal zdrhnout, debile? Co když si teď přivede pomoc?!“

„Musíme odtud vypadnout! A rychle!“

„Zpacifikoval jsi ty dva malé?“

„Jasně. Mají náramky a jsou tak ospalí, že se ani nebrání.“

„Tak je seber a padáme odtud.“

„I tak je to dobrej úlovek.“

„Zavři hubu a pomoz mi s nimi na loď!“

„Vstaň a koukej jít po svejch!“ bota surovce Hanku bolestivě zasáhla do boku. Pomyslela si, že ji mohou kopat horem dolem, stejně nebude mít v téhle chvíli dost sil na to, aby se zvedla.

„Pomoz jí,“ přistrčil jeden z chlapů k Hance Lukáše.

„Sundej mi ten náramek, nebo umřu,“ z posledních sil zašeptala Hanka, když se ji kluk snažil zvednout na nohy.

V okamžiku, kdy chlapec stáhl z jejího zápěstí antimagický řemínek, pocítila obrovskou úlevu.

„Ty malej hajzle,“ uštědřil Lukášovi facku muž, který si všiml, co jeho malý zajatec provedl. Kluk upadl na zem, ale hbitě se překulil z dosahu násilníka. Vzápětí se mohutný chlap začal svíjet v bolestech břicha.

„Ta mrcha kouzlí,“ mávl rukou směrem k ní, pak se zkroutil, sesunul k zemi a z jeho úst vycházelo jen bolestné sténání.

Dva z mužů, kteří zareagovali na jeho výkřik a vystartovali k oslabené Hance, náhle zůstali stát jako zkamenělí. Pak Terezka ukázala prstíkem na muže s poraněnou nohou a na společníka, který ho přidržoval, a ti rovněž znehybněli.

Holčička doběhla k Hance a vzala ji kolem krku. Hanka cítila, jak její slabost mizí a najednou byla úplně v pořádku. Na pláži se zachvěl vzduch a z oválu brány vyběhl Zachariáš s Rafanem, oba po zuby ozbrojení.

„Sákryš, ženská jedna zatracená, ty mi fakticky nedopřeješ žádný potěšení,“ zavrčel trpaslík na Hanku, když zjistil, že už není proti komu bojovat.

„To ne já, to Terezka,“ postrčila děvčátko směrem k trpaslíkovi. Ten odložil sekeru, aby mohl holčičku zdvihnout nad hlavu a přitisknout ji do svých vousů.

Rafan zatím vytáhl řemeny a spoutal sténajícího muže. Hned nato odzbrojil i ty nehybné a svázal jim nohy. Hanka na jejich ruce navlékla antimagické náramky a pak požádala Lukáše a Terezku, aby zrušili kouzla, která na útočníky uplatnili.

Zachvění magie z další otvírané brány Hanku vyplašilo. Málem už byla připravená odtáhnout obě děti někam do bezpečí, když jí došlo, že se dostavil Vron. Chtěla ho nadšeně uvítat, ale starý přítel se tvářil znepokojeně. I uvítání s Terezkou odbyl jen krátkým pohlazením.

„Ty jsi moje malý trápení, viď?“ řekl jí s láskyplnou výčitkou. „Jestlipak si ještě pamatuješ, co říkám stále dokola?“

„Nekouzlit...“ špitla provinile holčička.

„To jsem rád, že jsi to nezapomněla. Ještě kdybys to dokázala dodržet,“ vzdychl bezradně.

„Ale oni nás napadli,“ zastal se malé kamarádky Luke, „byli suroví a kopali do Hanky.“

„Obrana je dobrý důvod k magii,“ přikývl s vážnou tváří Vron, „ale jestli si vašeho zásahu nevšimli dračí mágové v širokém dalekém okolí a jestli se tu do hodiny neobjeví jejich útočná letka, živím se od zítřka jako pasáček dračího žrádla.“

„Ochránci tu asi taky budou co nevidět,“ zasmušile dodal Rafan. „Takové krásné místo,“ mávl rukou směrem k moři, kde se rýsoval první náznak svítání, „a my abychom zase někam utíkali.“

„Zvládneš to tady sám, Zachu?“ otočil se Vron tázavě na trpaslíka.

„Já určitě! A co ty, vejlupku Falanskejch močálů? Dokážeš rozžvejkat to stoletý sousto, který sis uhryznul, nebo ti z něj vypadaj zuby?!“

„Možná vo ně přijdu, možná ne,“ ušklíbl se muž, „špetku koření do toho zatracenýho guláše, kterej jsme si v poslední době zavařili, jsem našel. Ale ještě by to chtělo recept, jak ho použít.“

„Hrm... Tak už radši zmizte. Hned zítra se vám povohlídnu po dalším úkrytu.“

Vron otevřel bránu, a aniž komukoliv dovolil se loučit nebo si dojít pro věci, vyzval je k přesunu. Vyměnili mořský vzduch za vůni lesa. Vron je vedl po stezce, kterou vyšlapala zdejší zvěř, až k nenápadnému podzemnímu úkrytu. Podle vybavení patřil lovci. Terezka s Lukášem se bez protestů nechali zahnat na slamník vycpaný voňavým senem. Stulili se k sobě a Vron je přikryl měkkou sešívanou kožešinou. Usnuli, sotva dolehli. Možná ještě působil zbytek Rafanova uspávacího kouzla.

„Vezmi kotlík,“ vyzval Vron tiše Hanku, „uvaříme venku trochu lesního čaje.“

Rafan sesbíral suché chrastí a rozdělal oheň v černém kruhu lovcova ohniště. Vron donesl z lesa vědro plné vody a hrst bylin. Na šikmou větev zahákli kotlík s vodou, přihodili do něj natrhané lístky a posadili se do blízkosti plamenů.

„Nepřijdou ochránci nebo draci po našich stopách?“ s obavou hleděl Rafan na stezku, po které sem dorazili.

„Po stopách ne, o ty se Zachariáš postará,“ unaveně odvětil Vron.

„Jak se postará?“

„Přesně to nevím, ale poslední dobou se hodně přátelí s Demitem. Myslím, že od něj pochytil pár užitečných dovedností. Taky z něj vymámil seznam knihoven, které jsem při svém pátrání obcházel.“

„A našel jsi něco?“ zbystřila pozornost Hanka.

„Našel. Ale zatím z toho nejsem příliš moudrý.“ Vron vylovil z kapsy ručně psanou knihu a podal ji dívce.

„Užitečné vědomosti magického chudáka,“ nejistě slabikovala napůl setřený nadpis na deskách.

„Žoldáka,“ opravil ji Vron a ušklíbl se nad její neschopností poradit si s ručně naškrábaným textem.

„Ukaž, radši ti něco přeslabikuju sám,“ vzal jí knihu z ruky a nalistoval pasáž v druhé polovině svazku. Ještě než začal číst, podotkl: „Chlapík, co to sepisoval, měl nejspíš v plánu na stará kolena vyučovat magické žoldáky. V knize je množství praktických rad a doporučení. Poznámky ale nejsou dostatečně podrobné a srozumitelné. Sloužily mu asi jen jako záchytné body při osobních konzultacích. Škoda že už není mezi živými, aby nám řekl něco víc o tom, co si zapsal.“

Vron sklonil oči a začal číst: „A nikdáž neberte zakázky ohledně osob s krví Martisovou. Jen blázen se s těmito přátelí, jen dvojnásobný blázen by proti nim pozdvihl zbraň. Vždy jest nutno se s nimi domluvit. Zoufalému Martisovu potomku lze nabídnout pouze dvě varianty. Na náhorní plošině za písečnou soutěskou (viz mapka 17) najde útočiště, kde spolu se svými může žít v klidu a míru, aniž by prchat před draky musel. Toto jest cesta správná a lze ji maximálně doporučit. Potkáte-li však osobu nepokojnou se značnými magickými vlohy krve Martisovy, utečte. Jestli se vám to nepodaří, pošeptejte takovému kouzelníkovi to, co vím o druhé možnosti. Chce-li dotyčný žít jinde než na náhorní plošině, musí projít cestu, na které odevzdá svůj život do dračí péče. Ta cesta začíná v Jeskyni ztráty (viz mapka 18). Dál by měla pokračovat Údolím mámení kolem zříceniny věží Sester šera, přes Záludný les, Tvůj hrad až k opuštěným dolům, kde nalézti je možno rudek, vibrující v souznění s Martisovou magií. Skrze tento nerost je možné zavázat svůj život drakům a spočinout v jeskyni oživlých kamenů. Přesně takto mi trasu popsal muž, který vyšel živ z této podle jeho slov nelehké zkoušky. Nikdy, řekl mi, NIKDY NIKOHO NA TÉTO POUTI NEDOPROVÁZEJ!!! A protože veškeré jeho rady se mi v praxi nadmíru osvědčily, považuji za rozumné uposlechnout i tuto.“

„A dál?“ dožadovala se Hanka, když přítel přestal předčítat.

„To je všechno, co si o Martisově krvi zapsal.“

„No... to toho moc není,“ nedokázala potlačit své zklamání.

„Ukaž mi ty mapky,“ natáhl se po zápiscích Rafan. I Hanka se naklonila blíž, aby lépe viděla. Nákresy byly jednoduché a srozumitelné. Dokonce byly po straně zapsány jakési směrové a časové údaje a nejbližší obecně známé místo.

„No jasně,“ nadšeně to komentoval Rafan, „podle jeho popisu u sedmnáctky bych k Řádu bdělého Sekurita trefil docela snadno.“

„A co druhá mapa?“ nedočkavě se natáhla Hanka, aby otočila list. Čekalo ji však zklamání. Byla na ní vyznačená pouze krátká cesta od údolí nejkrvavějšího dračího konfliktu k Jeskyni ztráty. Dál následoval už jen soupis míst, jak si ho pamatovala z textu, nikde ani zmínka o určení směru nebo vzdálenosti.

„Tomu říká mapka?“ ušklíbla se zklamaně.

„Vzhledem k tomu, jak přesné jsou jeho údaje o cestě k řádu,“ kousal si zamyšleně ret Rafan, „zdá se být i tohle docela nadějné. Třeba se dají další vodítka objevit přímo v jeskyni.“

„Ještě zjistit, jaké údolí měl pisatel na mysli,“ mračila se Hanka.

„Vsadil bych se, že se jedná o oblast poblíž trpasličího důlního městečka Atweeru,“ zaklapl Vron knihu a zastrčil ji do kapsy, „mrknu se tam, ale ne dneska. Ter by byla zklamaná, kdybych zase hned zmizel.“

„Mohl bych?“ natáhl Rafan ruku k jeho kapse.

„Si to přečíst?“ neochotně vylovil muž rukopis a půjčil ho mladému ochránci. „Ale neponič ho, tak trochu jsem ho ukradl. Bylo by vhodné, abych ho zase nepoškozený vrátil.“

„Tak trochu ukradl?“ povytáhl obočí Rafan.

„Měl jsem ho v ruce právě v okamžiku, kdy vás přepadli obchodníci s lidmi. Nestihl jsem prostudovat mapky, a protože jsem spěchal za vámi, knížku jsem prostě strčil do kapsy.“

Hance se na tváři rozhostil úsměv, když pozorovala, jak dychtivě se její kamarád rukopisu chopil. Pak se obrátila na Vrona. „A právě teď se nacházíme kde?“ zeptala se.

„Jihovýchodně od Santareny. Odsud pochází většina divoké zvěře, jejíž maso skončí na talířích obyvatel a hostů města.“

„A co když se objeví lovec nebo někdo jiný, komu to tady patří?“

„Neobjeví. Zachariáš si tohle území zaplatil v aukci, na které se pronajímají lovecká území kolem Santareny. Pokud nepošle lovce on, může sem zabloudit leda tak pytlák.“

Hanka do ohně přistrčila další dvě větve, udělala si pohodlí a přivřela oči. Musela se s Plamem podělit o nejnovější informace. Možná se v jeho domácí knihovně najde pár zmínek o místech, která byla v rukopisu jmenována.

„Kvůli tobě abych se pořád hrabal v knihovně,“ brblal Plam, ale dívka věděla, že udělá vše pro to, aby jí vyhověl.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: