Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nesnadné rozhodnutí

Hančina brána zavedla Rafana, Terezku a Lukáše do Pasteku. Stáli přímo před vchodem do podkrovního bytu, o který se Hanka dělila se Sváťou, dokud tu ještě studovala. Rychle otevřela dveře a postrčila je dovnitř.

„Než se náš kamarád vrátí, aspoň se najíme,“ rozhodla a přistoupila k Zachariášovu automatu, aby omrkla, co může dětem nabídnout.

Vtom se rozletěly dveře a do místnosti vtrhl Sváťa. Když spatřil návštěvu, rozzářila se jeho tvář úsměvem: „Vy jste tady? No to je báječné.“

„Asi se moc nezdržíme, jdou po nás draci,“ opětoval úsměv Rafan.

„Jenom si u tebe dáme něco k snědku,“ začala Hanka v rychlosti chystat jídlo.

„Určitě máte i žízeň,“ sáhl Sváťa po hrnku, aby ho naplnil moštem. Pohyb však nedokončil.

„Co je?“ zeptal se Rafan, když spatřil, jak se Hanka i Sváťa přesně ve stejném okamžiku zarazili a nehybně strnuli na místě. Z automatu vytékal mošt na podlahu, zatímco Sváťa držel hrnek těsně vedle a proudící tekutinu vůbec nevnímal.

„Co se děje?!“ musel hlasitě zopakovat svou otázku, aby se jeho slova prodrala až k jejich vědomí.

„Plam,“ vydechli oba současně.

„Musím se tam vrátit,“ vystartovala Hanka ke dveřím.

Rafanova ruka ji však ocelovým stiskem zadržela. „Nemůžeš se vracet.“

„Je zraněný. Možná umírá,“ pokusila se vytrhnout z kamarádova sevření.

„Nechce, abychom k němu šli,“ téměř bez výrazu zašeptal Sváťa a konečně položil hrnek tam, kam patřil. Akorát, že teď už do něj nic neteklo.

„Já za ním musím,“ skoro se Hance podařilo osvobodit z Rafanova sevření.

Ten ji ale odstrčil a postavil se do dveří před ni.

„Musíš si vybrat,“ řekl tvrdě, „život Plama, nebo život Terezky a Lukáše.“

Hanka se na něj dívala, jako by ani nechápala, o čem to mluví.

„Plamovi nepomůžeš. Svým svěřencům možná ano!“ pokračoval pomalu a důrazně.

Terezka se rozběhla k nim a objala Hanku kolem pasu. Dívka ji mimoděk pohladila a oči se jí zalily slzami. Rafan přestal blokovat dveře a přistoupil k Sváťovi, aby mu pomohl s přípravou jídla a pití. Odstrčili na stole knihy, aby se tam pohoštění vešlo. Hanka se jako mátoha vrátila ke stolu a napila se.

„Jez,“ přistrčil před ni Rafan talíř s bramborami a dušenou zeleninou.

„Nemám hlad,“ mdle zaprotestovala dívka. „Ale Terezka si určitě dá, viď?“ přitáhla si na klín holčičku a podala jí lžíci.

„Ty se taky pořádně najez,“ nařídil Rafan Lukášovi a šel mu příkladem. Sváťa si stejně jako Hanka vzal jenom pití a nepřítomně zíral na hladinu moštu ve sklenici.

Děti jedly mlčky, jen lžíce ťukaly o talíře.

Zoufalá Hanka se ponořila do relaxační hladiny a pokusila se spojit s Plamem. Ten s ní však nechtěl nebo nemohl mluvit. Všechny smysly jí signalizovaly, že je to s ním špatné. Zatraceně! Copak nemůže udělat vůbec nic?! V duchu oslovila Vrona.

„Drží mě ochránci,“ zareagoval téměř okamžitě, „neměla bys...“ Vtom bylo spojení násilně přerušeno psychickým výbojem. Hanka se prudce nadechla, aby potlačila bolest. Pevně sevřela víčka, přesto jí před očima tančilo plno hvězdiček. Když ne Vron, tak kdo by mohl Plamovi pomoct? Zatápala po Horově krystalu, ale zmohla se s bídou na zamlžené obrysy. Přesto vyslala jeho směrem zoufalou žádost o pomoc pro Plama. Nikdo jí neodpověděl a mlhavá vize se rozplynula. Zase nevydařený pokus! Marně v duchu hledala někoho dalšího, kdo to zná u dračího hrobu, ovládá kouzlo brány a mohl by se postavit drakům. Napadl ji už jen Demit, ale toho oslovit nedokázala. A jednorožce do konfliktu zaplést nemůže...

„Zjistil jsi něco o Atweeru?“ vytrhla ji z neveselých myšlenek Rafanova otázka, adresovaná Sváťovi.

Všichni zvědavě pozvedli zrak.

„Ne. Vlastně jo. No, moc toho není,“ zamumlal zmateně kamarád, ale vzápětí jako by se probral z podivné letargie. Sáhl do kapsy a na stole hranou dlaně urovnal zmuchlaný papír.

„Tohle jsem objevil ve školní knihovně. Nevím, jestli vám to k něčemu bude, ale nic dalšího jsem nenašel.“

Hanka se stejně jako ostatní naklonila, aby si prohlédla ne příliš zřetelnou laickou kresbu mapky.

Atweer byl uprostřed a linky směřující od něj nejspíš byly cesty.

„Tohle je Jeskyně ztráty,“ zaťukal na papírek prstem Rafan.

„Jsi si tím jist? Tady je to popsáno jako Jeskyně moudré dračice,“ podotkl Sváťa.

„Drobivé skály, Údolí mrtvé vody,“ četla Hanka další nápisy na mapce, „co tu máme ještě? Trnitý hvozd, Svatý pramen, Pomočené jeskyně, Pustá planina.“

„Čteš to blbě,“ natáhl k papíru ukazováček Sváťa. „Tohle jsou Pavoučí jeskyně a ne Pomočené. A pramen není Svatý, ale Skrytý. A tyhle čárkované linky by mohly vyznačovat podzemní cesty.“

„Není to trpasličí mapa?“ napadlo najednou Hanku.

„Je. Jak jsi to uhodla?“

„Pavoučí jeskyně, Skrytý pramen, Pustá planina, ty cesty... Možná vím, kde to je,“ vydechla vzrušeně.

Zvenčí se ozval dračí řev. A další...

„Draci. Asi nás našli,“ nervózně si olízl rty Luke.

Tentokrát dračí zařvání zadunělo blíž. Rafan shrábl pokreslený papír a zastrčil ho do zápisků žoldáka.

Hanka vyskočila a mávla na Sváťu: „Hupsneme na tržiště a pak někam dál, udělej kruh.“

Rafan pozorně sledoval, jak dívka skočila doprostřed světelně ohraničeného kruhu a zmizela. Sváťa na podlaze vykroužil nový obrazec a kývl na Lukáše: „Stačí do něj jen skočit a při doskoku pokrč kolena.“

Za okamžik se sešli na tržišti. Rychle se přesunuli do míst, kde nikdo nebyl.

„Kam chceš teď?“ zeptal se Sváťa Hanky.

„Ještě máš symbol přesunu do sadu s dračím ovocem?“

„Mám, ale hrozně tím riskuješ.“

„Ničeho se nedotkneme a zmizíme bránou. Jestli nás budou draci stopovat, bude ve zdejších sadech poněkud rušno,“ ušklíbla se při představě, co může způsobit vpád cizích draků na pozemky plné stromů s dračím ovocem.

„Já s Rafem nemůžu děti opustit,“ Hanka ztěžka polkla, aby potlačila chuť se rozbrečet, „slib mi, že se za Plamem podíváš a nenecháš se při tom zabít. Kdyby... kdyby bylo nejhůř, postarej se o jeho tělo. Tvůj cejch je pořád ještě viditelný, draci z jeho hnízda ti to musí umožnit.“

„Podívám se za ním, hned jak vás dostanu do sadu,“ kývl nešťastně Sváťa a opět nakreslil na zemi světelný kruh.

Hanka měla trochu strach, bude-li možné otevřít bránu přímo v sadu. Naštěstí se to podařilo a celá jejich skupinka se přesunula do nevlídné pustiny poblíž rozeklaného skaliska.

„Tady je to ještě nevlídnější, než v okolí řádu,“ vzpomněl si Luke na místo, kde vyrůstal.

Rafan se pozorně rozhlédl a zpytavě pohlédl na Hanku: „Kde to vlastně jsme?“

„Támhle jsou ještě pozůstatky tábora, kam ochránci zavřeli děti, co si nechaly do kůže zasadit sitbely,“ zamířil Hančin ukazováček do stepi. „A tohle,“ otočila se, aby mohla ukázat na skalisko, „je místo, kam jsem tenkrát utekla. Skrytý pramen. Od něj vede podzemní cesta skrz jeskyně, kam trpaslíci chodí lovit pavouky. Pavoučí jeskyně. Jestli jsem se nespletla, a já si myslím, že ne, máme výchozí bod pro cestu do Atweeru.“

„Půjdeme podzemní cestou?“ zeptal se Luke a v jeho otázce se prolínala obava i nadšení z nového zajímavého dobrodružství.

„Nelíbí se mi to,“ mnul si Rafan kůži za krkem, zatímco tulík vystrčil pacičky, aby rozepnul knoflík na kapse u košile a vysoukal se ven. Protřepal si pomačkaný kožíšek, rozhlédl se a hned se pokusil vyprovokovat Terezku, aby se s ním začala honit.

„Vůbec nemáme představu, kolik aberilů v jeskyních přežilo,“ v jeho hlase zazněl starostlivý podtón, „chybí nám zbraně i vybavení. Umíš si představit ten malér, kdyby...“

Nedořekl. Ani nemusel. I Hance se udělalo mdlo při představě, že by aberilové dostali pod kontrolu osobnost s Martisovou krví. Asi by bylo bezpečnější se vydat do Atweeru přes území stepní pustiny.

Náhle tulík vyskočil Rafanovi na rameno a kníkl: „Kouká na nás a má sekeru.“

Hanka se stejně jako ostatní ohlédla ke skále. Jestli tam někdo byl, musel se hodně rychle ukrýt. „Je to trpaslík nebo vysoký člověk?“ zeptala se Plavíka.

„Na člověka mrňous,“ přeskočil tulík na její rameno.

„No jasně. Kdo jiný než trpaslík by se coural u zdejšího pramene,“ upírala zrak ke skále a přemýšlela, jak pozorovatele oslovit. Než to stačila vymyslet, pozorovatel se zdvihl v celé své trpasličí výšce.

„Rád tě zase vidím, Hanko. Přišla jsi lovit visáky, nebo pořádáš výlet pro své kamarády?“

„Frutiku! Kde se tu bereš?“ zaradovala se, když poznala Gehanova nejstaršího syna. „Je vás tu víc?“

„Ne. Jsem tu sám. Skládám zkoušku v přežití z podzemních zdrojů.“

„A to má být co?“

„Tři týdny jím a piju jenom to, co najdu v jeskyních a chodbách pod povrchem.“

„Na tom se přece nedá přežít, vždyť pod zemí nic neroste,“ namítla.

„V hloubce ne, ale do jeskyní pod povrchem tu a tam prorůstají kořeny stromů obalené houbami, v dutinách se občas schovávají zvířata a znám i jezírko, kde se dají chytit ryby, když je jeden dost šikovnej.“

„Poslyš, naše parta se potřebuje dostat do Atweeru, nebo přímo do Jeskyně ztráty, někteří ji taky znali jako Jeskyni moudré dračice. Nevíš náhodou, kde to je?“

Mladý trpaslík opatrně sešplhal k nim dolů a po lidsku si potřásl pravicí se všemi přítomnými. Když se trpaslík a přítomní navzájem představili, znovu se obrátil k Hance.

„V Atweeru už jsem byl, ale jako výletní místo ho moc nedoporučuju. Na lidi se tam koukaj nevlídně,“ podrbal se ve vousech, které jevily jistou snahu se houfovat do plnovousu. „Ale kde je ta vaše jeskyně, to fakt nevím. Ta jména mi nic neříkají.“

Rafan vytáhl obě mapky a rozložil je na zem. Frutik je dvakrát pootočil, aby je viděl ze správného úhlu a pak se pátravě zadíval na vůdce výpravy.

„My tomu místu říkáme Jeskyně zoufalců a zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo byl uvnitř. Vážně tam máte namířeno?“

„To máme,“ přikývl Rafan, „akorát ještě váháme, jestli jít stepí nebo podzemní cestou. Aberila bychom opravdu potkat nechtěli.“

„Žádné obavy, ti už tu nejmíň rok nejsou. Zato visáci se hodně rozmnožili. Cesta přes Pavoučí jeskyně moc bezpečná není.“

„Já nechci k pavoukům,“ oklepala se odporem Terezka.

„No dobrá, vezmeme to vrchem,“ uklidňovala ji Hanka.

„Vrchem? Zbláznili jste se?“ vykulil oči Frutik. „Vososáci vás vysajou zaživa!“

„Vososáci?“

„Copak jste neslyšeli o krvežíznivých vosách?“

„Ne.“

„Okolí Atweeru je jimi zamořeno. Všichni, kdo tam žijí, se natírají smradlavou česnekovou mastí, která tenhle dotěrný hmyz odpuzuje.“

„Já nechci smrdět,“ zamračila se Terezka.

Rafan ji vzal do náruče a vážně se na ni podíval: „Podívej, Ter, máme jen tři možnosti. Návrat do řádu, cestu kolem pavouků nebo jít vrchem a pokud možno nekouzlit, abychom nepřilákali draky. Ovšem bez kouzel a smradu si hmyz těžko udržíme od těla. Co ty na to?“

„Já bych si vybral pavouky,“ nesměle se ozval Luke. Terezka se po něm vyčítavě podívala, ale pak přikývla.

Tulík zabalancoval na jejím rameni, když ji Rafan zase postavil na zem.

„Provedu vás kolem jeskyní tou nejbezpečnější cestou,“ nepokrytě se radoval Frutik, že bude mít v podzemí na pár dní společnost.

Mladý trpaslík hbitě vyšplhal na skalisko a mávl na zbytek společnosti: „Tak na co čekáte? Pojďte dovnitř.“

Pomalu šplhali v jeho stopách až na plošinku. Tady Frutik pohnul kamenem a ze skály vytryskl pramínek vody. Trpaslík naplnil vodou menší kožený měch.

„Koukám, že nemáte žádnou výbavu na cestu,“ zamyšleně se podíval na prázdné ruce svých společníků. „Což o to, vody je všude dost. Sice není tak dobrá jako ta z pramene, ale přežít se na ní dá. S jídlem to asi bude horší, ledaže byste se živili jako já houbami a trusem netopýrů.“

„Pár dní o hladu se dá přežít,“ pokrčil rameny Luke a bezstarostně mrkl na Terezku. Vysloužil si tím však jen její nesouhlasný pohled.

„Nedá se nic dělat, musíme si vystačit s tím, co máme. Kouzlení a cestování branami by mohlo přilákat draky.“

„Do podzemí snad nevidí...“ nejistě namítl Luke.

„Jdou po nás ti nejlepší dračí kouzelníci. Raději bych nic neriskovala,“ obdařila Hanka obě děti starostlivým pohledem.

„Jdou po vás draci?“ Frutik měl najednou oči jako dva talíře. „Co jste jim provedli?“

„To je na dlouhé vyprávění. Teď na to není čas, měli bychom vyrazit,“ utnul povídání Rafan a zamířil do otvoru, který Frutik ve skále otevřel. Trpaslík se bez dalších řečí podřídil jeho autoritě a přijal ho jako velitele výpravy.

Hanka zpočátku magicky osvětlovala cestu. Přesto se neubránila klasické podzemní nehodě a praštila se do hlavy, když se soustředila na terén pod nohama a přehlédla sníženou část stropu. Její ruce vystřelily k bouli na hlavě a přestala svítit.

„Jé, teď vidím o hodně líp, než když jsi svítila,“ okomentovala situaci Terezka.

„Já taky,“ překvapeně konstatoval Luke.

„Uhodila ses hodně?“ starostlivě zatahala Hanku za oblečení holčička.

„Žádné kouzlení ani léčení, Terezko,“ přísně se na ni podívala Hanka, „to se docela dobře zahojí samo.“

„Tak co? Můžeme pokračovat v cestě?“ zeptal se Rafan, který se stejně jako Frutik zastavil a vyčkával, co bude.

„Jasně,“ postrčila Hanka děti před sebe a svícením už se nezatěžovala. Magický zrak byl v tomhle terénu spolehlivější než oči.

Když Rafan zastavil k odpočinku, Hanka se automaticky koukla na hodinky. Pořád ještě si nezvykla na to, že je nemá. Podle únavy odhadla, že je večer a venku už se možná šeří. Frutik vysypal z plátěného vaku houby, které nasbíral po cestě.

„Pečené by byly lepší, ale dají se sníst i syrové,“ nabídl svůj poklad ostatním.

Hanku pobavily nedůvěřivé pohledy dětí i Rafanova zjevná nechuť k nabízené hostině. „Já to zařídím,“ mrkla na ně a vysypala houby na jeden kámen s rovnějším povrchem. Magicky rozpálila jeho plochu a obracela houby tak dlouho, až vypadaly skoro jako kousky pečeného masa.

Frutik ochutnal a olízl se: „Jestli nemáte chuť, vůbec se nebudu zlobit a slupnu to všechno sám.“

Nakonec každý aspoň ochutnal.

Na tvrdé skále se o pohodlném spaní nedalo mluvit. Ještě že aspoň děti se vešly spolu s Frutikem pod jeho pokrývku.

Hanka spíš jen klimbala a meditovala, než spala. Pokoušela opakovaně spojit s Plamem, ale jeho krystal neodpovídal. Zkusila se tedy spojit se Sváťou.

„Nic dobrého ti zatím říct nemůžu,“ ozval se po chvilce s náznakem vyčerpání a nelibosti, „a na to špatné nechci ani pomyslet. A teď už mě neruš, pokouším se zachránit tvého a mého draka.“

„Nemám přijít? Nepotřebuješ víc magie?“

„Ne!“ zaznělo strohé kamarádovo odmítnutí. „Teď bys tu stejně nebyla moc platná.“

Hanka se pokusila na tvrdé skále najít méně nepohodlnou pozici. Cítila se provinile, že není v téhle chvíli u svého dračího bratra, který podle všeho bojuje o život. Nesmí umřít, nesmí umřít, opakovala v duchu stále dokola své nejvroucnější přání, jako by tím mohla něco změnit. Bylo jí do breku. Najednou začala pochybovat i o poslední naději pro Lukáše a Terezku. Co když v jeskyni nenajdou žádné další vodítko? Proč zrovna jim osud tak nemilostivě nadělil Martisovu krev?

Něco ji něco zašimralo pod bradou. Pod její rukou se protáhl tulík a přitulil se k její hrudi. Ihned ucítila jeho láskyplnou empatii a byla mu za ni vděčná.

Putovali s Frutikem pod zemí několik dní. Trápil je pocit hladu a voda v jeskynních prohlubních měla divnou příchuť. Proto nadšeně přivítali zurčící malý vodopád s lahodnou vodou stékající shora.

Napili se a Rafan vyhlásil krátký odpočinek. Frutik si vyhrnul rukáv košile a zalovil v písku pod vodopádem. Po několika pokusech položil před Hanku několik krásných rudých kamínků.

„Říkáme jim dračí slzy,“ postrčil je blíž k dívce, aby si je prohlédla. „Voda je vyplavuje ve skalách, nese je korytem potoka a ty nejohlazenější se obvykle propadají sem do podzemí. Draci neradi vidí, když je prodáváme lidem.“

„Proč?“

„Z nějakého mně neznámého důvodu věří, že se do kamene vsákla krev draků, co tady poblíž zemřeli v nejkrvavější bitvě dějin. Takový nesmysl. Tohle není typ kamene, do kterého by se mohlo něco vsáknout,“ pokrčil rameny Frutik.

„Co ty víš,“ vzala Hanka zamyšleně jeden oblázek do dlaně, „draci kamenům rozumí stejně dobře jako trpaslíci. Možná mají důvod věřit...“

Přejížděla prsty po vyhlazené červené plošce s šedobílými žilkami a najednou se v kameni začal rýsovat reliéf draka.

„To je Plam?“ zeptala se Terezka, která zvědavě sledovala její počínání.

Hanka polkla slzy a půjčila jí kamínek do ruky. Nikomu se nesvěřila s tím, že její dračí bratr svádí neuvěřitelně dlouhou bitvu o život. Sváťa ji varoval, že v blízkosti hlídají cizí draci. Nejspíš očekávají, že Hanka udělá osudovou chybu a přijde se podívat na svého zraněného dračího přítele. Díky tomu by pak měli šanci znovu zachytit stopu uprchlíků. I tím, že kontaktovala Sváťu, vlastně riskovala odhalení.

„Je to moc hezké,“ vrátila jí Terezka kamínek, „taky něco zkusím.“

A než stihla Hanka cokoliv namítnout, otočila se k Lukášovi a vzápětí obě děti držely již vytvarované kamínky.

„Vím, že nemáme čarovat,“ omlouval se Luke, „ale tohle bylo jen takové maličké tiché kouzlo.“

I Rafan se naklonil, aby viděl, co děti ukazují. Na Terezčině kameni byl Vronův a Hančin obličej a na Lukášově se drželi v objetí muž, žena a malá holčička.

Oba vložili kameny Hance do ruky, aby si je mohla prohlédnout zblízka. Kámen neslyšně tepal životem, sálala z něj touha po lásce a po domově. Mlčky podala dětské výtvory Rafanovi.

„Jste tak šikovní,“ pokusil se o úsměv, ale za ním se skrýval smutek a trpkost. Hanka měla podobný pocit. Takový úžasný talent a schopnosti. Děti by se potřebovaly učit, tvořit a být šťastné. A zatím... Pak oba sklopili zrak před Frutikovým tázavým pohledem.

„Ty to nezkusíš?“ nechápavě se podívala Terezka na Rafana.

„Ne,“ shrnul nepoužité oblázky zpět pod vodopád, „dopřeju dračí krvi klid a mír.“

„Ale vy si ty svoje nechte,“ zadržel Frutik Lukášovu ruku, která se rovněž napřahovala k vodopádu, „bylo by škoda je zahodit.“

„Nemáme je kam dát, můžou zůstat tady,“ natáhla Terezka ruku do vodopádu a kámen upustila. Luke ji napodobil. Jen Hanka se nedokázala s malou dračí podobiznou rozloučit a strčila rudý kámen do kapsy.

Další část chodby se svažovala dolů. Pokračovali v cestě a provázel je malý potůček, kterým proudila část vody od vodopádu. Některá místa byla působením vody nepříjemně kluzká. Voda se ztratila až v jeskyni, do které došli. Odtud se rozbíhalo několik cest.

„Musíte se rozhodnout,“ zastavil je Frutik. „Do Atweeru vede tahle široká chodba. Ale na vaší mapě je vyznačená i cesta přímo k jeskyni, kterou hledáte. To by měla být támhle ta úzká škvíra. Nikdo ale nezaručí, že bude průchozí. Chcete to zkusit? Nebo zamíříme nejdřív do Atweeru?“

Děti se tázavě podívaly na Rafana.

„Potřebovali bychom se najíst, umýt a sehnat nějaké zásoby. Ale nemáme čím zaplatit. Možná bych mohl dojít bránou pro něco domů, až se vyhrabeme na čerstvý vzduch,“ uvažoval nahlas Rafan.

Frutik se tázavě podíval po Hance.

Náhle se nad jejich hlavami ozval skřípavý zvuk.

„Bortí se klenba, honem do chodby,“ okamžitě pudově zareagoval trpaslík a vrhl se k široké chodbě vedoucí do Atweeru. Jenže Terezka zazmatkovala a utíkala k úzké průrvě. Luke se bezmyšlenkovitě rozběhl za ní. Hanka na vteřinu zaváhala a málem ji to stálo život. Strop se začal s rachotem bortit a obrovské kamenné bloky zaduněly o dno jeskyně. Téměř šipkou se vrhla do průrvy za dětmi. Objala je a prach málem zahltil jejich plíce. Hanka vytvořila magickou bublinu s čistým vzduchem a štítem proti padajícím kamenům. Ještě chvíli to kolem nich rachotilo a potom skály ztichly. Jen tu a tam osamělý kamínek zachřestil mezi sutí. Hanka se pokusila průrvou nahlédnout zpět do jeskyně, ale žádná jeskyně už neexistovala. Jen kamenný zával, který nebyla šance odstranit.

„Rafe?“ zatápala pomocí dračí komunikace po kamarádově mysli.

„Jste v pořádku?“ téměř okamžitě vnímala jeho starostlivý tón.

„Ano. Ale přes zával se k vám nedostaneme.“

„Nedá se nic dělat,“ ujal se hned Rafan velitelské role, „pokuste se dostat do Jeskyně ztráty chodbou, ve které jste se schovali. Nemělo by to být daleko. Ne víc než dva dny. To zvládnete. Já zatím vyrazím s Frutikem do Atweeru, obstarám tam nějaké vybavení a budu pospíchat do jeskyně za vámi. Počkejte tam na mě.“

„Jistě, generále, dle vašeho rozkazu,“ neodpustila si Hanka rýpnutí.

Vycítila, jak Rafan zjihl a dovedla si úplně přesně vybavit jeho lehce zvlněný úsměv.

„Dejte na sebe pozor,“ dodal vlídně, „přijdu, jak nejdřív to půjde.“

Vrátila se k dětem, aby je uklidnila, že se nikomu nic nestalo.

„A co to bylo?“ chvěla se Terezka doznívajícím šokem. „Zemětřesení?“

„To nebylo zemětřesení,“ tiše jí odpověděl Luke, „to byli draci.“

„Cože? Draci?!“ překvapeně zareagovala Hanka. „Jak to víš?“

„Cítil jsem je,“ přiznal chlapec.

Nemohla si pomoct a zamračila se na něj: „Jenom takové malé tiché kouzlo, že?! Jak nás proboha mohli najít tak rychle?“

„Bojím se,“ pípla holčička.

„Nedá se nic dělat, musíme jít,“ opatrně se Hanka vydala kupředu úzkou chodbou a kývla na Lukáše, aby zaujal místo vzadu a dohlédl na Terezku. „A odteď žádné kouzlení! Jasné?!“ dodala ještě s významným pohledem. Chlapec pokorně přikývl, což ji částečně uklidnilo.

Postupovali mnohem pomaleji než v širokých chodbách. Některými místy se jen stěží protáhli, ale cesta vedla stále správným směrem. Aspoň v to Hanka doufala. Časem se zase dostavila žízeň, o hladu vůbec nemluvě.

K nočnímu odpočinku Hanka vybrala malý rozšířený prostor a zabezpečila malé spáče proti hmyzu. Původně chtěla nad dětmi držet stráž, ale únava byla silnější než ona.

Probudilo ji Terezčino zaječení. Uhodila se do lokte o skálu, jak leknutím vyskočila. Použila světlo, aby se lépe zorientovala.

Holčička znovu zaječela a ukazovala Lukášovi na záda. Visák! V Hance by se krve nedořezal. Proti tomuhle nebezpečnému hmyzu její ochranné kouzlo zřejmě nefunguje. Opatrně, velice opatrně zabalila pavouka do silové bubliny a smetla ho z chlapcových zad. Pak se rozhlédla po okolním prostoru a spatřila, jak se k nim sunou další jedinci.

„Rychle vstávejte, musíme odtud zmizet.“

Terezku nemusela dvakrát pobízet. Navzdory hladu žízni a únavě vystartovala kupředu takovým tempem, že jí sotva stačili.

Najednou chodba končila.

„Musíme zpátky,“ zklamaně ohmatával skálu Luke.

„Ne, já k pavoukům nejdu,“ kategoricky odmítla holčička a kolem nich proteplila vzduch její magie.

„Co to děláš?!“ napomenula ji Hanka, ale na další slova se nezmohla.

Skála uzavírající chodbu se v mihotavém okamžiku změnila a přímo před nosem se jim objevily dveře. Kolem vytesaného otvoru byla skála protkána symboly, nepochybně magickými. Nahoře byl nápis. Hanka si na něj posvítila, aby lépe rozeznala písmena mezi ozdobnými ornamenty.

„Tvé odhodlání vstoupit musí být silnější než touha po návratu,“ přečetla nahlas.

Terezka se opřela do dveří a zmizela, aniž je otevřela. Hanka se vrhla za ní, ale neprošla. Marně hledala nějaký skrytý symbol nebo mechanizmus, na který holčička sáhla. S bezradným pohledem se otočila na Lukáše: „Všiml sis, co udělala předtím, než zmizela?“

Zavrtěl hlavou a s vážným výrazem zabloudil pohledem nad dveře, kde stál nápis, co jim Hanka před chvíli četla.

„Nechtěla se vrátit, utíkala před pavouky,“ řekl tiše a přistoupil blíž ke dveřím, „ani já se nechci vrátit, utíkám před draky a před tím, co mi chtějí udělat.“

Hanka nestačila ani mrknout a byl pryč. Dotkla se stejného místa na dveřích jako on, ale pro ni se vstup neotevřel.

„Já se přece taky nechci vrátit,“ řekla nahlas, ale nepomohlo to.

Třeba nemám tu správnou magii, abych dveře otevřela, napadlo ji a posadila se na zem, aby o tom chvíli přemýšlela. Nejdřív se ale potřebovala uklidnit. Nic jiného stejně nemůže dělat, než vzít rozum do hrsti a najít cestu. Ale jakou cestu? Cestu dovnitř? Nebo snad cestu zpátky k závalu a pokusit se jím prohrabat? Co by řekla Vronovi, až by se s ním setkala? Nebo má zkusit otevřít bránu uvnitř skály a riskovat, že zbortí okolní kamenné stěny?

„Bránu neotvírej, dítě,“ ucítila v hlavě R’íhanův dotyk, „narušený masiv skal kolem tebe by mohl zničit všechny jeskyně. I tu, do které vstoupily děti. Vyčkej na pomoc svého přítele.“

„R’íhane, chci za nimi,“ vyslala k jednorožci zoufalou prosbu.

„Nedělej to, dcero. Vstoupíš-li dovnitř, možná už se nikdy neuvidíme. Ne nadarmo se tomu místu říká Jeskyně ztráty.“

„Ty tohle místo znáš, otče?“ v Hančině tónu zazněla trpká výčitka.

„Neznám. Jen ti tlumočím, co mi právě nyní říká S’faidea.“

„Tak ať mi poradí, jak se dostanu za Lukášem a Terezkou,“ naléhala Hanka.

Cítila, jak jednorožec vzdychl a vyslal k ní láskyplné pohlazení. Nakonec přece jen odpověděl: „Vzkazuje ti, že klíčem je nápis nade dveřmi. A pokud se ti podaří vstoupit, mám ti vyřídit, abys nedůvěřovala svým smyslům. Tvrdí, že draci zde pro Martisovy potomky nachystali cestu klamu. Prý je to nebezpečný smrtící test.“

Hanka poslala jednorožci představu, jak ho objímá a noří svou tvář do jeho hřívy.

„Víc už prý neví ani S’faidea,“ ujistil ji R‘íhan ve směsici smutku a lásky.

Jakmile kontakt s jednorožcem zmizel, Hanka si vzpomněla na Plama. Ani dnes ale jeho mysl nebyla dostupná. Pomyslela si: ztratím Plama, ztratím Terezku a možná ztratím i Vrona, až mu vylíčím, jak jsem tu selhala.

Vstala a znovu se zahleděla na nápis nade dveřmi.

„Bez Terezky se rozhodně vrátit nechci,“ řekla dveřím, jako by jí mohly rozumět, a zlostně do nich strčila. Zalapala po dechu v závrati, která ji pohltila...

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: