Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jeskyně ztráty

Hanka se ocitla v absolutní tmě. Mohla jen slepě hmatat kolem sebe. Nefungovalo magické vidění ani světlo a po jiném kouzlu se bála sáhnout, aby ji tahle nevyzpytatelná síla nešoupla zase před dveře. Pohmatem zjistila, že podlaha je absolutně rovná a hladká jako leštěný mramor v palácích. Čich rozeznával stopy dračího pachu a zatuchliny.

„Zdravím moudrou dračici a přála bych si s ní mluvit,“ zkusila pronést drakonštinou do ticha.

„Ať jsi, kdo jsi, pusť mě prosím za holčičkou, která vstoupila do tvých dveří.“

V místě, kde se Hanka nacházela, nebylo slyšet vůbec nic, ani šramot, ani kapky vody, ticho dívku poněkud znervózňovalo. Vykročila jedním směrem, aby se pokusila dojít ke stěně jeskyně či místnosti. Buď ji kouzlo drželo na jednom místě, nebo ten prostor musel být nekonečný.

Asi přece jen budu muset kouzlit, pomyslela si Hanka a sáhla po magii.

„Vyčkej,“ vyzval ji hlas. Nebyla si jistá, jestli ho slyšela doopravdy, nebo jen ve svých myšlenkách. Poslechla a trochu se uvolnila. V průběhu magického studia se o trpělivosti naučila hodně, ale tady to snad byly ty nejhorší podmínky na zvládnutí nervozity. Jen tma, ticho a člověk s přemírou bujně se rozbíhajících myšlenek a obav. Po chvíli se jí přesto podařilo ponořit mysl do meditační hladiny a ztratila kontrolu nad ubíhajícím časem.

Náhle ji oslepilo prudké světlo. Několikrát zamrkala, aby dostala zrak pod kontrolu. Sál kolem ní by mohl směle konkurovat velikostí a výzdobou kterékoliv korunovační místnosti na světě. Vysoká oblouková okna propouštěla denní světlo, stěny byly bohatě zdobeny zlatými květy a spirálami, honosné obrazy znázorňovaly výjevy z bitev a dějin. Jediné, co chybělo, byl nábytek. A ještě něco bylo špatně. Křišťálové stropní lustry odrážely sluneční svit...

„Buď vítána,“ příjemný dračí hlas zazněl okamžik před tím, než se zjevila nádherná černá dračice s leskle duhovými šupinami. Ani Plam neměl tak krásné šupiny.

„Jsem ráda, že mohu osobně pozdravit moudrou dračici z této jeskyně,“ odpověděla zdvořile Hanka a bylo jí jasné, že musí být manipulována iluzemi.

„Pověz mi, proč jsi přišla? Co požaduješ?“

„Chci ty dvě děti, co sem vstoupily, doprovodit na jejich cestě.“

„Ale ty nemáš jejich krev.“

„A to vadí?“ hleděla Hanka upřeně dračici do očí.

„Ty tu cestu nezvládneš. Chybí ti Martisova magie.“

„Když budu potřebovat, děti mi pomohou.“

„Hloupá důvěra,“ podotkla posměšně dračice a Hanka se rozzlobila.

„Ty mi moji důvěru vzít nemůžeš!“

„Já ne, ale Martisova mláďata ji rozbijí dřív, než se slunce dvakrát dotkne obzoru,“ zazněl síní dračí smích.

V té chvíli Hance došlo, co není se světlem v pořádku. Slunce nerozsvítilo v křišťálových hranolech lustrů duhu. Tvrdě sáhla po magickém vidění a stěny sálu se rázem proměnily v jeskyni.

„Netoužíš po kráse? Máš radši realitu?“ zareagoval drak na její magii. „No dobrá, máš ji mít. Stejně už mě vyčerpává servírovat lidem sladké iluze.“

Najednou z ticha vyskočily všechny zvuky, pachy a tma. Magický zrak Hance naštěstí fungoval. Rychle zaostřila na všechno kolem sebe. Černá dračice vypadala mnohem větší než její iluze. Ale pohled na ni byl žalostný. Vyzáblé končetiny, křídla olezlá šedou plísní, šupiny matně vybledlé, jen oči měly ostrý a vyzývavý lesk.

Jeskyní mlaskavě ťukal zvuk kapek dopadajících na hladinu vody, pach rozkladu a zatuchliny se Hance ani trochu nezamlouval. Potlačila svou nelibost a soustředila se na dračici.

„Děkuji,“ řekla na její adresu odměřeně, „opravdu dávám přednost realitě.“

„Neděsí tě moje podoba?“ zkoumavě se na ni zahleděly dračí oči.

„Potřebovala byste lepší stravu a občas vystavit křídla slunci,“ zvolila Hanka vlídnější tón.

„Bylo by pro tebe lepší se vrátit a nechat děti dětmi. Ti dva světu nepřinesou nic dobrého.“

„Máte věštecké schopnosti?“ polekala se Hanka.

„Nemám. Zkušenost ale funguje podobně.“

„Já nesouhlasím. Jsou to ještě děti. Měly by si hrát, učit se, poznávat svět v jeho rozmanitých podobách. Copak vám, drakům nedochází, že je svými útoky tlačíte do pozice bojovníků a psanců dřív, než mají možnost poznat, jak příjemný může být život?“

„Chceš, abychom jim dopřáli vzdělání a moc?“

„Bojíte se jich?“

„I Martis byl zpočátku ochráncem a dobrým člověkem. Přál si pro všechny lepší život. Jenže pak ho začala rozčilovat lidská malichernost, hamižnost a netolerantnost. Začal na problematické jedince tlačit, aby se chovali rozumně. Když neposlechli po dobrém, zařídil to po zlém. Myslel to dobře. Byl hodný a vzdělaný...“

„Čím se vlastně provinil?“ zaraženě se zeptala Hanka.

„Měl naslouchat svým přátelům a lidem kolem sebe. Jenže on došel k názoru, že sám ví všechno nejlíp.“

„Snažíte se naznačit, že neměl dělat to, co považoval za správné?“

„Je to složité, že?“ dračice si udělala pohodlí a zvědavě pozorovala Hanku.

„Chtěla jste říct, že měl lidem pomáhat a ne je předělávat?“

„Zasáhneš-li do osudu někoho jiného, měníš nejen jeho, ale především sebe. Zvaž to, dívko.“

„Teď jste mluvila o něm nebo o mně?“

Hanka z toho náznakového rozhovoru začínala být nesvá. Dračice nevypadala, že by chtěla něco vysvětlovat.

„Kam se vlastně poděly děti?“ zeptala se jí přímo.

„Ruku v ruce vyšly vstříc svému osudu.“

Že se vůbec ptám, ušklíbla se v duchu Hanka.

„Mohu jít s nimi?“ rozhodla se skoncovat s hovorem v náznacích.

„Pokud na tom trváš, tak ano,“ přikývla dračice, „tam vzadu za sloupem začíná chodba, která tě vyvede do stejného údolí, kam odešly děti.“ Mávla tlapou ke tmavé části jeskyně, kde se snižoval strop až téměř k podlaze.

Hanka zašilhala po prohlubni s vodou.

„Bez obav se napij, je to dobrá voda,“ vyzvala ji dračice vlídně.

S úlevou ponořila dlaně do chladné čiré tekutiny a zahnala vyprahlý pocit v puse. Vlhkými dlaněmi přejela tváře a urovnala vlasy. Přitom si všimla nejrůznějších zajímavých kamenů zasazených do stěny nad vodou. Z náhlého popudu zalovila v kapse a vytvarovala na místě, kam dosáhla, lůžko pro krvavě rudý kámen s reliéfem Plama. Za ní se ozvalo zafunění. Dračice vstala a přišla se podívat blíž. „Hezké místo jsi vybrala,“ natáhla krk, aby dostala oko do těsné blízkosti Hančina dárku, „líbí se mi tvá práce, sestro draka. Něco ti za to dám.“

Na kraji jezírka se před Hankou zhmotnil stříbrný náramek. Opatrně ho uchopila a natáhla na ruku. „Je mi velký,“ zakvedlala s ním na zápěstí.

„Natáhni si ho nad loket. Víš, co to je?“

„Vypadá jako malý stříbrný had.“

„Je to zárodek moudrého hada a ty budeš mít tu čest ho uvést do života.“

„A jak se to dělá?“

„Třikrát ti musí poradit nebo pomoci. Pak se napije tvé krve i magie, natrvalo ožije a opustí tvou ruku. Stane se samostatným jedincem.“

„Děkuji vám, nejmoudřejší z moudrých,“ zdvořile se uklonila Hanka a přemýšlela, jaký pozdrav se hodí k této příležitosti.

„Jdi už, nebo ti děti utečou,“ pobídla ji dračice a pak tiše dodala, „a snaž se přežít.“

„Sbohem. Nebo taky možná nashledanou,“ vyhrkla Hanka a namířila si to do temného kouta jeskyně. Vstoupila do chodby vedoucí ven ze skály. Teprve nyní jí došlo, že se nezeptala na spoustu důležitých věcí. Ohlédla se zpět, ale díra, kterou se před chvílí protáhla, nenávratně zmizela. Co se dá dělat... tohle opominutí už nenapraví. Ale mohla by se aspoň zeptat Rafana, kde jsou a jestli už s Frutikem dorazili do Atweeru...

Hanka automaticky sáhla po dračí komunikaci a zacloumal s ní šok. Jeskyně ztráty! Až teď pochopila, co se jí tam stalo a zároveň i kdy k tomu došlo. Není divu, že bylo tak těžké uklidnit mysl a relaxovat. Jen nechápala, že si toho nevšimla hned. Taková ztráta! Chtělo se jí brečet i vztekat se zároveň.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: