Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sestry šera

Kolem poledního konečně dorazili na místo. V nejbližším okolí zříceniny skoro nic nerostlo. Hanka s holčičkou prozkoumaly všechna dostupná místa, ale vchod do věží nenašly.

„Asi je zavalený,“ zkoumala dívka nedávno zborcenou stěnu a zkusila pohnout jedním menším kamenem.

„Počkej, takhle s tím nehneš,“ odstrčila ji Terezka. Kameny se náhle začaly pohybovat jako při zemětřesení a odhrnuly se stranou. Za nimi se vynořil kamenný oblouk a pod ním okované dveře.

„Dejte pozor, chrání je nějaká divná magie,“ varoval je slepý Luke. „Pusťte k tomu nejdřív mě!“

Hanka s obavou sledovala jeho počínání. Nebýt dětí, neměla by šanci tady přežít. Jejich schopnostem bez své dračí poloviny nemohla ani zdaleka konkurovat. Přesto děti spoléhaly na to, že je povede a napoví jim, co dál.

Náhle se od dveří ozval výbuch a Lukáše to odhodilo metr zpátky s popálenýma rukama. Terezka se k němu hned vrhla a spálené dlaně mu vyléčila.

„Škoda, že nedokážu vyléčit taky tvoje oči,“ vzdychla.

Hanka ani nečekala, až se usadí prach, a nedočkavě zamířila k otevřenému vstupu. Magicky si posvítila do temné chodby. Zahlédla začátek schodiště klesajícího do podzemí.

„Br, jsou tady pavouci,“ nakoukla dovnitř i holčička.

Po chvilce už všichni tři sestupovali po schodech do neznámých prostor. Několikrát je Luke zarazil a zkoumal barevné skvrny, signalizující magii. Jednu past odstranil a ve druhém případě je donutil překročit dva schody najednou. Bez úhony dorazili na rozcestí.

„Vpravo nebo vlevo?“ zarazila se Hanka.

„Já jdu tudy,“ rozhodla to holčička za ni. Narazili na další schodiště. Vedlo vzhůru a točilo se v oblouku.

„Jsme uvnitř širší věže. Tady zevnitř vypadá celkem zachovale.“

„Zastavte na chvíli,“ pustil Luke Hančino rameno, kterého se obvykle při chůzi držel, a zahleděl se svýma vybledlýma očima na stěnu.

„Něco vidíš?“

„Klíč, ale...“

„Copak?“

„Dotkl jsem se ho a zmizel.“

Popošli ještě výš, ale dál už byly schody pobořené a chybějícím stropem větrné závany vháněly na jejich hlavy prach.

Terezka pokrčila rameny: „Asi musíme do druhé věže.“

Vrátili se po svých stopách na rozcestí a tmavou chodbou se vydali na opačnou stranu zříceniny. Cestu jim zahradily zamčené dveře, které snadno otevřela i Hanka. Údivem jim poklesla brada. Vkročili do hradních místností, kterých jako by se nikdy nedotkl zub času. Vyleštěný nábytek, nádherné obrazy, křesla se zlacenými ornamenty, stůl, prohýbající se pod lákavým pohoštěním.

„Pojďte dál, jsme moc rády, že jste nás navštívili,“ vykročily jim vstříc dvě krásně oblečené dámy.

„To jsou ony,“ zašeptal Hance do ucha Luke, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Neber si jídlo ani pití!“ zadržela dívka holčičku, když se chtěla rozběhnout k prostřenému stolu.

„Nebuď na ni tak přísná,“ napomenula ji vlídně jedna z dam, „pro všechny je tu jídla dost. Až si odpočinete, rády vás provedeme po našem malém království.“

„Je tu něco v nepořádku s časovým posunem,“ dál šeptal chlapec. „Neměli bychom se tu zdržovat.“

„Jenom si prohlédneme věž a hned zase půjdeme,“ zamířila Hanka ke dveřím na druhém konci komnaty.

„Tam nesmíte,“ zastoupily jim dámy cestu a náhle v nich nezůstala ani špetka zdvořilosti.

Luke se pokusil o kouzlo, ale sestry se jen zlomyslně zasmály: „Máš smůlu, tohle ti tu fungovat nebude.“

„Ale tohle možná ano,“ opřela se Hanka do dlouhého stolu a s jeho pomocí přimáčkla ženy ke stěně. V následující chvíli kopla do dveří a všichni tři jimi proběhli do další místnosti. Terezka vlekla za ruku Lukáše k dalším otevřeným dveřím, ale chlapec se vzepřel: „Tudy ne, musíme projít magickým vchodem v rohu.“ Úlohy se obrátily. Teď zase pro změnu vlekl Luke Terezku. Hanka neviděla vůbec nic, ale pustila se za nimi.

„Měl by na to fungovat ten klíč z druhé věže,“ mumlal a dotkl se dlaní stěny. Jentaktak se všichni stihli protáhnout magickou skulinou do chodby se schodištěm dřív, než je dostihly rozzuřené sestry.

„Jé,“ vydechla Terezka, když Hanka osvětlila prostor kolem nich. Stěny byly pokryty figurálními malbami.

„Támhle je země skřítků a tady zase hrad, než se z něj stala zřícenina... a vlci, co žerou nejtlustší skřítky...“ povykovaly na sebe jedna přes druhou.

„A most vidíte?“

„Ne.“

„Já ano,“ Lukášova slova přitáhla jejich pozornost. „U každého nosného sloupku stojí dva hubení skřítci a po mostě přecházejí poutníci. Abychom mohli přejít soutěsku, potřebujeme spolupráci osmi skřítků.“

„Mám nachytat osm skřítků najednou?“ ujišťovala se holčička, zda správně porozuměla.

„Nemyslím, že bychom je měli nachytat,“ mračil se v zamyšlení Luke a vystoupal po schodech výš k dalším malbám.

„A kde je vezmeme?“ vyrazila Terezka za ním.

„Zkus zavřít oči a podívej se na stěnu svou magií,“ nabádal ji chlapec.

„To nejde,“ protestovala netrpělivě.

„Ale jde, když se trochu soustředíš.“

„Vypadá to, jako by skřítkové prolézali nějakou škvírou,“ řekla po chvíli.

I Hanka se pokoušela soustředit, ale neviděla nic.

„Aha, už to mám!“ zajásal Luke. „Musíme jim otevřít průchod z jejich světa sem. Oni nám pak za to umožní přechod mostu.“

Vystoupali po schodišti až na vrchol polorozpadlé věže, aby jim neunikl žádný detail malovaných obrazů.

Nahoře se před nimi otevřel výhled do kraje.

„Začíná svítat,“ podivila se Hanka, „to nechápu. Přece jsme po hradě nemohli bloudit tak dlouho.“

„Myslím, že nás ovlivnila ta divná časem nedotčená komnata,“ odpověděl jí Luke, „kdybychom se v ní zdrželi, možná bychom dopadli jako Sestry šera. Uvnitř jsou živé a krásné, venku ale bloudí jako znetvoření duchové.“

„Obávám se, že na nás pořád ještě čekají, až se budeme vracet,“ ušklíbla se Hanka znechuceně.

„Nechci tamtudy jít,“ vzhlédla k ní holčička s nadějí, že je vezme jinudy.

„Ještě je tu otázka, jak otevřít bránu pro skřítky. Obávám se, že sestry nás to nenaučí.“

„Kouzlo brány je složité,“ namítl zamyšleně Luke, „obsahuje spoustu detailů, přesnou dávku energie...“

„Umím ho, akorát nemám k dispozici dostatek magie,“ zahleděla se Hanka na obraz ze světa skřítků. Dokázala by podle malůvky otevřít bránu? Dost o tom pochybovala. Pokus o bránu do neznámého místa vždy patřil mezi krajně rizikové a energeticky náročné aktivity. Jenže ani jedno z dětí se nikdy nic podobného neučilo, měla by to udělat ona sama.

„Zkus si vzít moji magii,“ nabídl jí Luke.

Hanka zkušebně otevřela bránu na cestu před zříceninou, ale dopadlo to bledě.

„Takhle to nepůjde,“ zarazila ho.

„Zkus to se mnou, já vím, jak na to,“ vklínila se mezi ně holčička. „Čaruj ještě jednou.“

Hanka se pokusila o kouzlo brány spíš jen z důvodu, aby malou kamarádku nezklamala, než že by věřila v úspěch. Skloubit dva druhy magie pro konkrétní kouzlo možná dovedou jednorožci, ale oni? Uprostřed schodiště se rozevřel známý ovál. Popadla obě děti a rychle je vykouzlenou bránou protáhla ven ze zříceniny.

„A teď přičaruj dveře pro skřítky,“ radovala se Terezka, jak jim to jde.

„Kde to jsme?“ dožadoval se informací Luke.

„Pojďme k mostu,“ navrhla Hanka.

„Ale ne pěšky. Udělej bránu,“ zavelela holčička.

Než dívka stihla vznést námitky, Terezka ji vzala za ruku a upřela na ni své sladké důvěřivé oči. Tomu se nedalo odolat. Aspoň si procvičíme výměnu magie, pomyslela si a splnila dětské přání. Šlo to úplně hladce a vzápětí stáli u mostu.

„A co to zkusit rovnou na druhou stranu,“ poňoukala dál malá pomocnice.

„Proč ne.“ Hanka vykouzlila další průchod. Zdálo se, že úspěšně, ale jen do chvíle, než se protáhli bránou a zjistili, že stojí tam, odkud vyšli.

„Aha, nejde to,“ konstatovala bezstarostně holčička, „musíme si nejdřív přivést ty skřítky.“

Otvírat bránu do místa, které zná jen z obrazu, byla pro Hanku nová zkušenost. Několik prvních pokusů selhalo, protože si nedokázala správně představit reálné prostředí.

„Neboj se, ty to dokážeš,“ povzbuzoval ji Luke.

Hanka to nevzdávala a zkoušela to znovu a znovu. Skoro se lekla okamžiku, kdy uspěla. Její mysl zaplavil jásot malých mužíčků, kteří se drali do její brány. Magie jejími žilami protékala jako vodopád. Na udržení otevřené brány, co brány, vlastně jen branky, jí byla neuvěřitelná spotřeba. Stihli proběhnout čtyři skřítkové, než jí Terezčina ruka vyklouzla z dlaně.

S obavou se podívala po holčičce. Vypadala velice unaveně.

„Chytil jsem dva,“ hlásil rozjařeně Luke, „ale musíš mi, Ter, trochu pomoct, neumím je lovit tak dobře jako ty.“

„Nemůžu pomáhat s bránou a zároveň je chytat,“ vysvětlovala vyčerpaně.

Hanka sledovala chlapce, jak tápe rukama, aby nahmatal Terezku. Malinko ho popostrčila. Luke kamarádku objal. Nebránila se a stulila se mu do náruče. Přestože jí vymazali vzpomínky, důvěřovala mu.

„Už je mi dobře,“ prohlásila po chvilce, „můžeme pokračovat.“

Následující otevřenou bránou pustili šest hubených tvorečků. Luke si byl vědom své odpovědnosti a dokázal magicky spoutat čtyři.

„Už jen dva a můžeme přejít most,“ hlásil.

„Pochytej jich víc, mám hrozný hlad,“ opravila jeho počty.

I Hanka už byla unavená, přesto její poslední brána vydržela nejdéle a jejím oválem se protáhlo osm skřítků. Dokonce i ona jednoho z nich ochromila.

„Chci od tebe čerstvě pečenou placku, velkou jako moje předloktí,“ poručila si, „a ne abys hned utekl.“

V dlaních se jí zhmotnila placka a hubený skřítek vypadal na umření.

„Na, najez se,“ ulomila mu kousek. Chňapl po jejím dárku a nacpal si ho chamtivě do pusy. Dívka podělila i zbylé chycené skřítky a dost zbylo i na ně. Luke mezitím svým zajatcům vysvětlil, co od nich potřebují.

„Ale to nás nejdřív musíte vykrmit, abychom to dokázali,“ namítl jeden z nich.

„Nevymýšlej si,“ cvrnkla do jeho čepičky Terezka, ale přesto mu podala zbytek placky, kterou právě dojídala.

Po krátkém odpočinku poslali skřítky na místa u nosných kůlů mostu a konečně dokázali vstoupit na lávku přes soutěsku. Když byli asi v půlce mostu, objevili se jim nad hlavami dva draci.

„Mám je zahnat?“ sledovala Terezka jejich přílet s krajní nedůvěrou. Hanka děti okamžitě zaštítila svým kouzlem.

„Jen se přiletěli podívat. Neublíží nám,“ uklidňoval je Luke.

„Jak to víš?“¨

„Mají přátelskou barvu.“

„Jak vypadá přátelská barva?“

„Je neagresivní, zvědavá, odtažitá... musela by ses dívat stejným způsobem jako já, abys pochopila, proč tomu říkám barva,“ vysvětloval kamarádce.

Přesto se Hanka nedokázala zbavit pocitu nedůvěry, když ty dva velké létající ještěry sledovala. Nicméně přešli bez problémů a skřítkové do jednoho zmizeli.

Vstoupili do příjemného prostředí lesa. Různé druhy stromů lemovaly vyšlapanou pěšinu. Kdo tudy asi chodí, napadlo Hanku.

„Je tu hezky. Proč se to asi jmenuje Záludný les?“ vypadalo to, že se Lukášovi honí hlavou podobné otázky jako Hance.

„Co znamená záludný?“

„Záludný je ten, kdo se tváří naprosto neškodně a přátelsky, a přitom ti ublíží ve chvíli, kdy jsi bezbranná,“ poučil holčičku Luke.

Hanka vycítila, že se atmosféra kolem nich změnila. Kolem boty se jí omotala dlouhá travina. „Jé, hele, červení mravenci,“ ukázala holčička na mraveniště pár kroků od nich.

„A jsou tady nějak moc přítulné rostliny,“ nervózně si Luke strhával z lokte tenké větvičky, kterými ho zachytilo křoví. Tohle už nebyl ten přátelský les, co před chvílí. Hanka si s mrazením připomněla jednu z Rafanových vizí.

„Tady se mi nelíbí,“ zarazila děti, „pro jistotu se kousek vrátíme a přenocujeme na okraji lesa. Všichni se potřebujeme pořádně vyspat, než vkročíme do neznáma.“

Hanka udělala veškerá magická opatření, která ji napadla, aby ochránila během spánku sebe i děti. Luke její počínání zvědavě sledoval a občas vypomohl svou magií.

„Snad nás to vzbudí, kdyby se dělo něco nepatřičného,“ zkontrolovala naposledy svou práci, než zavřela oči. Noc naštěstí proběhla klidně, bez vyrušování.

Druhý den se pustili jedinou vyšlapanou pěšinou do nitra lesa. Zdálo se jim, že letitý mírumilovně vyhlížející, místy až přítulně kamarádský les nemůže skrývat nic nebezpečného, přesto byli neklidní.

„Ani skřítkové tu nejsou,“ nespokojeně se rozhlížela holčička.

„Je divné, že tu nikde nevidím stopy zvěře. Mohli bychom si k jídlu ulovit tak maximálně nějakého ptáka. Ale jsou moc malí na to, aby nás nasytili,“ přemýšlela nahlas Hanka.

„Nechci jíst ptáky,“ zamračila se na ni Terezka. „Podívej, támhle rostou jahody.“

Hned se vrhla k paloučku a sbírala rovnou do pusy. Hanka hrst jahod nasypala do dlaní Lukášovi, který je pracně hledal jen po hmatu.

„Nikam nechoďte, jdu se rozhlédnout po okolí,“ nařídila dětem. Zapojila magii, aby našla něco k večeři. Po delším úsilí objevila tři bažanty. Toho největšího nalákala k sobě a usoudila, že by na zahnání hladu měl stačit.

Vrátila se k dětem s částečně oškubaným úlovkem. Obalila ho listy, opatlala hlínou, připomínající jíl, a vložila do vyhloubené díry v zemi. Kolem poskládala kameny a ten největší položila nahoru.

„Zahřeju kameny, aby maso upekly podobně jako trouba,“ vysvětlila dětem.

„A nemůžeš žárem ošetřit rovnou maso?“ divil se Luke.

„Ne. Bylo by tvrdé a bez chuti. Jestli se chceme najíst, musí se upéct pomalu.“

„Ale já už se nemůžu dočkat,“ vzdychala Terezka nedočkavě každých pět minut.

Konečně Hanka usoudila, že je čas bažanta ochutnat. Kamenem opatrně oťukala horní část spečené hlíny a...

„Kde je maso?“ vykulila oči holčička. V hlíně se roztahovalo dřevo. Hanka s podezřením zvedla zrak k nejbližšímu vysokému listnáči.

„Ten strom nám snědl večeři,“ zafňukala Terezka.

Luke se hmatem osobně přesvědčil, že si nevymýšlí. „Ještě má z toho masa mastnej kořen,“ zamračil se.

„Kdyby měl vousy, určitě by si je mlsně olizoval,“ ušklíbla se Hanka a zvedla se. „Pojďme se vyspat někam dál. Nemám ráda masožravé stromy.“

Terezka se chtěla rozběhnout napřed, ale náhle strnula, jako by narazila do neviditelné stěny.

„Nemůžu jít dál,“ podivila se. Hanka s Lukášem dopadli podobně.

Vyzkoušeli na pružnou stěnu nejrůznější magické finty, ale bez úspěchu. Ručkovali po neviditelné zábraně kolem stromu. Byla všude.

„Dobře jsme ho nakrmili, chce si nás nechat,“ konstatoval Luke, „podle barev, které vidím, začíná neprostupná vrstva na konci kořenů.“

„Mohla bys použít hada, aby nás dostal ven,“ navrhla Terezka.

„Copak nedokážete vlastními silami překouzlit jeden jediný strom?“ nechtělo se Hance plýtvat hadími schopnostmi na takovou z jejího hlediska banální záležitost.

Luke s Terezkou se předháněli v nápadech, ale ani Martisova magie nezabrala.

„Možná je to součást testu,“ popichovala je Hanka.

„Tak to zkus ty, když jsi tak chytrá,“ naštval se Luke.

„Přece to nemůže být tak neproniknutelné,“ chopila se iniciativy Hanka. Vyzkoušela narušení vrstvy, otestovala její sílu u kořenů i v nejvyšších větvích, kam vyšplhala. Nikde ale nenalezla slabé místo.

„Víte co?“ rozhodla nakonec. „Hada požádám o pomoc až ráno. Už se stmívá, přespíme tu a budeme doufat, že si nás tenhle listnatý velikán nedá jako zákusek.“

„Já budu hlídat jako první,“ přihlásil se dobrovolně Luke.

„Dobře. Až se ti bude chtít spát, tak mě vzbuď,“ přikývla dívka a uložila se s Terezkou do trávy.

Probudilo ji lomcování ramenem.

„Vstávej, děje se něco divného. Nějaká magická havěť létá kolem našeho stromu,“ šeptal rozrušeně Luke. Jak se Hanka zdvihla, probudila i holčičku.

Za pružnou magickou zábranou se míhalo hejno obrovských netopýrů se zubatými tlamičkami a drápy na nohou i křídlech. Občas se zakousli do větví stromu, občas naráželi do stěny a drásali ji ve snaze dostat se skrz. Přilétalo jich stále víc a víc. Strom se při každém kousnutí do větve zachvěl.

„Já mu pomůžu,“ rozběhla se Terezka ke kmeni a pokusila se ho obejmout. „Pojďte mi pomoct,“ obrátila se naléhavě na Hanku a Lukáše. Na přání holčičky objali kmen a Martisova magie se spojila se sílou stromu. Magická zábrana zesílila.

Jakmile lesním porostem pronikly první paprsky slunce, netopýři zmizeli. A krátce poté se rozplynula i neviditelná stěna.

„Spletli jsme se v něm,“ pohladil Luke kmen stromu, „on nás vlastně chránil.“

„Tu večeři si fakt zasloužil,“ přitakala Terezka a všichni tři znovu vyrazili na cestu. Hladoví, ale spokojení, že unikli kontaktu s podezřele útočnými létavci.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: