Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Komu kámen zpívá?

Za dva dny došli k opuštěným štolám. Terezka se rychle zotavovala a Hanka díky Lukášovi také. Sice neměl Terezčiny vlohy k léčení, ale dokázal ulovit dvě kachny, které výrazně vylepšily jejich ovocný jídelníček.

Hanka nakoukla do jedné staré štoly. Dřevo trámů, zajišťujících bezpečnost chodeb, už mělo své nejlepší dny za sebou.

„Neboj se,“ zahlédla Terezka její starostlivý výraz, „postaráme se, aby ti to nespadlo na hlavu.“

„Tak co, jdeme dovnitř?“ bezstarostně je vybídl Luke.

„Ani nevíme, s čím se tam můžeme potkat,“ nemohla se Hanka zbavit nepříjemného pocitu.

„Co asi tak může žít v podzemí? Pár myší, netopýrů, pavouků nebo stonožek. Nic, co bychom svou magií nezvládli,“ vykročil chlapec do nitra hory jako první.

„Ta skála zpívá,“ dotkla se Terezka jedné stěny.

„Opravdu,“ podivil se Luke, když ji napodobil, „asi každý z nás musí najít kámen, který bude zpívat nejvíc.“

Hanka mlčela. Pro ni zdejší kamení nezpívalo. Jen z něj měla svrbění za krkem. Nevěřila, že to bude tak snadné, jak si Luke představuje. Dotkla se svého hadího náramku. Uklidňovalo ji, že ji hadí průvodce dosud neopustil, takže má k dispozici ještě jednu radu nebo pomoc.

Na začátku chodby se zamotali do pavučin, což Terezka nesla značně nelibě. Jak ale kráčeli dál svažující se podzemní chodbou, vymizeli pavouci s utkanými sítěmi a nahradil je agresivní druh, který lovil skokem. Nebylo snadné je držet od těla nebo odehnat, neboť si vypěstovali jistou magickou imunitu. Než dorazili k šachtě se žebříky, byli od nich pokousaní všichni.

„Doufám, že ve spodních chodbách nebudou,“ vrčel Luke, když slézali do nejhlubších pater dolu.

„Jen aby tam nebylo ještě něco horšího,“ sýčkovala Hanka.

V nejhlubším místě dolu bylo teplo a vlhko. Klacek, který si dívka přinesla s sebou, jí začal překážet. Odložit se ho neodvážila, člověk nikdy neví, komu se bude muset bránit. Aby ho využila, nacpala do něj zásobu světelné magie. Poslouží místo lampičky.

Protahovali se uzoučkými slizkými chodbami a dvakrát museli obcházet zával. Celkem snadno si vybavovala mapu, kterou viděla na hradě. Horší ale bylo určit místo, kde právě jsou. Potom vyšplhali o patro výš. Zde byla snad nejrozsáhlejší spletitá síť chodeb. Mazlavý povrch stěn se Hance vůbec nezamlouval. Při prolézání koncových chodbiček člověku nezbylo, než se občas opřít o stěnu a nebylo jak se zbavit slizu na dlaních. Při prozkoumávání patra zašli až do míst, kde se hůř dýchalo a sliz téměř kapal ze stropu.

„Tady mi skála zpívá nejvíc,“ přivírala oči Terezka.

Vtom na ni dopadl veliký chomáč připomínající lepidlo.

„Fuj,“ snažila se ho ze sebe sklepat, ale nešlo to. Chomáč se začal roztékat po jejím těle. Luke přiskočil, ale ani jeho magie nedokázala podivnou slizkou vrstvu, co se tvářila nevěřitelně živě, odloupnout. Naopak. Její část se přemístila na jeho ruce a sunula se výš.

Rovněž Hanka vyzkoušela všechny magické finty, od zmrazení, odpuzení, žáru, vyschnutí až po ochromení a magický most, ale neúspěšně. Sliz pohltil její magii jako nejchutnější mlsku a ani ho nenapadlo se stáhnout. Terezka si začala drásat obličej, aby aspoň pusu, oči a nos uchránila. Luke se snažil ruce otírat do oblečení, ale sliz byl nezdolný a stále bobtnal a rozlézal se. Hanka přiskočila k rozklepané holčičce a otřela její obličej do svého oblečení, pak ji přitiskla k sobě bez ohledu na riziko, že i ona se stane obětí mazlavého agresora. Možná je čas požádat o poslední pomoc hada... Sliz se nabalil na Hančin klacek a vycucl z něj světlo.

Takže on nejde po lidech, on jde po magii!

„Nacpi všechnu svou energii do mé hole,“ poručila Terezce a sama jí šla příkladem.

Lepivý chomáč se stáhl z jejich těl a obalil magií nacpaný klacek. Hanka i s holčičkou couvly z jeho dosahu. Chomáč bobtnal jako kynuté těsto. Luke okamžitě napodobil jejich taktiku. Náhle hmota pukla a rozpadla se na několik menších kousků. Ty se okamžitě začaly přelévat a sunout jejich směrem.

„Jdou po nás. Cítí, že se nám doplňuje magie,“ couvla Hanka ještě o dva kroky.

„S tím si poradíme,“ oklepal se z nepříjemného zážitku Luke a sebral dva kameny. Hodil je mezi lepivé útočníky: „Posílejte všechnu magii do kamenů. Až se k nim ty potvory doplazí, protáhneme se a půjdeme dál.“

Od hole se rozprskl další chomáček.

„To zírám. Ono se to snad rozmnožuje flusáním. Jestli je ještě nikdo nepojmenoval, budu jim říkat flusavci.“

Lukášův nápad fungoval dokonale. Chodba byla lepivým neřádem úplně zamořená. Co chvíli nastražovali magické kamínky, aby mohli projít.

„Ne, počkej, ten ne,“ vytrhla malý červený nerost z kamarádových dlaní Terezka, „tohle je kámen, který zpívá jenom pro mě.“ A láskyplně si ho přitiskla ke tváři. Chvíli vypadala, jako by pro ni přestal existovat svět. Luke povytáhl obočí, ale vzápětí se urychleně musel zabývat odlákáním flusavců.

Zdálo se jim, že trvá celou věčnost, než se probojovali územím agresivního slizu. Oddechli si, když doputovali na druhý konec důlního patra, kde byl klid. Schoulili se k sobě a okamžitě usnuli. Nikdo z nich neměl dostatek sil na to, aby v temnotě chodby hlídal. Hanka alespoň rozprostřela pár strážních kouzel. Padl na ně zbytek její magické energie.

Luke na rozdíl od Terezky svůj kámen nenašel. Vyšplhali tedy o patro výš. Vstoupili do jediné dlouhé široké chodby s krátkými odbočkami. Konečně nemuseli sklánět hlavu, kterou si občas otloukali o nízké stropy. Luke poctivě prolézal postranní chodbičky a hledal. Zatím marně. Ke konci se už i hlavní chodba zmenšovala a zužovala. Přesto se Luke odmítal otočit a vrátit.

„Instinkt mi říká, že musím až na konec téhle chodby. Něco tam na mě čeká.“

Úzký otvor chodby ústil do rozlehlé skalní dutiny. V magickém osvětlení se na stěnách zrcadlily rudé záblesky. Luke zamířil ke středovému sloupu, který podpíral klenbu skalní síně. Hanka s Terezkou ho zvědavě následovaly. Ve skále se třpytil stříbrný řetěz s medailonem.

„Být tebou, nesahala bych na něj,“ pokusila se ho Hanka varovat, ale pozdě. To už Luke s pomocí magie stříbrný závěs sebral.

„Podívej, jak je nádherně zdobený. Úžasná práce!“ ukazoval ho kamarádkám.

Hned vedle se ve skále zatřpytil meč.

„Vezmi si zbraň a bojuj,“ rozlehl se skalní ozvěnou přísný hlas. Přicházel k nim bojovník s mečem v ruce. Byl nalehko. Jeho jediným oblečením byly kožené kalhoty, zdobené širokým stříbrem a drahokamy vykládaným pásem. Husté polodlouhé vlasy měl sepnuté úzkou stříbrnou čelenkou. Vypadal impozantně a nebýt napřaženého meče, i sympaticky. Hanka přemýšlela, je-li to duch či výplod zdejší nevyzpytatelné magie.

„Nechceme s vámi bojovat, jen tu něco hledáme,“ pokusila se Hanka vyjednávat. Vzápětí se na muže sesypala Lukášova a Terezčina magie.

Muž Hanku i Terezku nekompromisně odstrčil a opřel hrot meče Lukášovi o hruď. Martisova magie proti němu byla bezmocná. Hanka se pokusila o ochromení ruky, svírající zbraň.

Bojovník se na ni otočil s výsměšným pohledem: „Každý kousek vaší energie mi dodává větší sílu. Klidně v tom pokračujte.“

„Ten náhrdelník jsem si chtěl jen prohlédnout,“ namítl Luke, „ne ho ukrást!“

„Mohu tě zabít i bez boje, jestli je ti to milejší,“ tlačil ho muž ke skále, kde se třpytil meč.

Luke upustil stříbrný závěs a chopil se zbraně. Hned bylo jasné, že je na něj příliš dlouhá a těžká.

„Co to děláš?“ zeptala se Terezka Hanky, když zaznamenala její kouzlo.

„Posílám mu sílu a zrychlenou obratnost,“ zašeptala tak, aby to slyšela jen holčička.

„Dobrý nápad,“ usmála se Terezka a přidala se.

Chlapec neobratně vzdoroval muži, pro něhož byl meč prodlouženou částí paže. Po celou dobu pouze ustupoval a bránil se. Bojovník se ho snažil zatlačit ke skalní stěně, ale Luke se nenechal. Zachytával mečem protivníkovy rány nebo na poslední chvíli uhýbal. Vypadalo to, že se rychle učí. Po chvíli se pokusil o výpad a škrábl muže na žebrech. Ale ani bojovník nezaváhal a pokusil se mu vyrazit zbraň. Chlapec ji neudržel a jen zoufale sledoval, jak vylétla do strany. Překulil se po zemi, aby se dostal k místu dopadu, a schytal zásah do stehna. Přesto zbraň uchopil a další protivníkův výpad odrazil jejím ostřím. Odskočil a kulhavě kroužil kolem bojovníka. Ten prudce zaútočil. Luke naznačil úhyb stranou a v okamžiku, kdy muž protáhl výpad za ním, vší silou ťal do jeho ruky se zbraní. Poklesl při tom na koleno a měl problém se zvednout. Útočník přehodil meč do druhé ruky. Lukášovi nezbylo, než jít do lehu, aby se vyhnul ostří. Spíš náhodou než úmyslně natočil zbraň proti bojovníkovi. Ten v setrvačnosti svého rozmachu nalehl na Lukášův meč hrudí a částečně se zhroutil přes chlapce. Hanka i Terezka vyjekly strachy a rozběhly se blíž.

Luke odstrčil krvácející tělo a s hekáním se zvedl. Pak muže obrátil na záda.

Rána na bojovníkově hrudi silně krvácela. I Luke krvácel ze stehna a z ruky. Prudce odhodil svou zakrvácenou zbraň a pro jistotu odkopl dál i mužův meč.

„Proč mě osud nutí zabíjet, když já sám to vůbec nemám v úmyslu?!“ v jeho pohledu se mísil vztek s ukřivděností. „A jen kvůli tomuhle!“ sebral ze země medailon s masivním stříbrným řetězem.

„Tohle je vaše,“ zamračeně se naklonil nad umírajícího muže a pustil řetěz na mužovu zakrvácenou hruď.

Bojovník otevřel oči. Levou nezraněnou rukou sevřel medailon a podíval se Lukášovi do očí: „Tvoje a moje krev se smísila. Za svůj dar dostaneš můj dar.“

Tělo i s medailonem se jim před očima začalo vytrácet a v louži krve zůstalo jen bojovníkovo srdce. Aspoň Hance to tak připadalo. Luke se sehnul a zvedl ho.

„Co to je?“ s obavou v hlase se zeptala Terezka.

„Konečně mám i já svůj kámen, svůj temnorudek,“ natáhl před ni svou dlaň, aby se mohla podívat.

„Ten můj není tolik červený,“ vylovila holčička svůj nerost, aby ho srovnala s tím Lukášovým.

„Řekl bych, že tvůj bude jasnorudek,“ usmál se s úlevou chlapec. Vítězně prošel poslední zkouškou a poté, co zmizelo tělo, se cítil mnohem lépe.

„Odpočineme si tady?“ navrhla Hanka, když si všimla, jak je vyčerpaný. Terezka se jemně dotýkala jeho ran a postupně do nich posílala léčivou magii.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Luke, „pojďme nahoru a přivolejme draky. Ať to máme co nejdřív za sebou. Chci vědět, na čem jsem.“

„A nezabijou nás?“ zvedla k Hance oči Terezka.

„Neměli by,“ pokusila se Hanka nasadit bezstarostný výraz, ale holčičku neoklamala.

Beze spěchu vyšplhali z důlní šachty a došli chodbou zamořenou pavouky ven na slunce.

„Teď se ukáže, jestli naše cesta byla k něčemu dobrá,“ vytáhl Luke z kapsy svůj kámen. Terezka ho napodobila.

„Chci se zavázat oživlému kameni,“ promluvil Luke v drakonštině. Jeho výslovnost byla výborná. Dokonce i Hanka uznale pokývala hlavou.

„To nás naučila lampička v hradní knihovně,“ pochlubila se Terezka a vzápětí i ona pozdvihla svůj jasnorudek nad hlavu, „taky se chci zavázat oživlému kameni.“

Hanka vnímala sílící magické vibrace. Byly tak intenzivní, že konečně i ona uslyšela kameny zpívat. Najednou ji oslepil dvojí světelný zášleh a děti zmizely.

„A co já? Vždyť jsem prošla stejnými zkouškami jako ti dva?!“

Chvíli čekala, jestli bude přemístěna spolu s dětmi, ale marně. Zůstala trčet opuštěná v nehostinné krajině poblíž dolu a zoufale se snažila zachytit magickou stopu přenosu. Přišlo jí nespravedlivé, že tu byla zapomenuta. Tolik úsilí musela vynaložit, aby se všichni tři dostali až ke kamenům a nesklidila za to ani zlomek ohledů a vstřícnosti. Zatracení arogantní ještěři! Co si člověk nezařídí osobně...

Ale vždyť jsem ještě nevyčerpala pomoc moudrého hada, problesklo její rozzlobenou myslí uklidňující poznání. Sotva na něj pomyslela, sklouzl had z její ruky a vztyčil se v prachu před ní ve své plné velikosti. Trochu se vymykalo chápání, jak své tělo dokázal vtěsnat do jemného stříbrného šperku. V duchu poděkovala staré dračici za její dar.

„Stačí si jen přát a vrátím tě tam, kde jsi doma,“ nabídl jí had dřív, než stačila požádat o pomoc.

„Nechci domů. Musím se dostat za dětmi. Nenechám je v tom samotné. Slíbila jsem jim to.“

Hadí hlava se nesouhlasně zakývala.

„Objevíš-li se nepozvána, draci tě zabijí. Rituál oživlých kamenů nebývá přístupný veřejnosti.“

„Přesto trvám na svém přání. Jestli to dokážeš, moudrý hade, dostaň mě za nimi.“

„Po mém kousnutí budeš den a noc bez magie.“

„Risknu to.“

„Odvaha ti nechybí,“ kýval had v zamyšlení hlavou ze strany na stranu. Hanka napjatě čekala, jak se kouzelný tvor rozhodne.

„Dobrá. Pošlu tě za dětmi. Je v mých silách ti na dobu bez magie poskytnout částečnou ochranu. Budeš mít šanci si s draky promluvit a přesvědčit je, aby ti povolili účast na rituálu. Ale nedělej si velké naděje. Dost pochybuji, že by ti vyhověli. Souhlasíš s variantou, kterou jsem navrhl?“

„Souhlasím a děkuji ti za všechno, co jsi pro nás udělal. Pošli mě za nimi.“

Had se vymrštil a zakousl se jí do nadloktí, kde ho nosila. Zavrávorala a poklesla v kolenou. Všechno se s ní točilo. Ačkoliv byla na ztrátu magie připravená, její tělo protestovalo. Prudká bolest v ruce rozhodně nepatřila k příjemným zážitkům.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:18

Komentáře: