Bez COOKIEs je omezený přístup!

Otřes

Zpět Obsah Dále

Chlap od pokrývačů sice přišel, ale kšeft si neodnesl. Byl to taky postarší pán, jeden ze starých poctivých řemeslníků. A právě ta poctivost ho trochu zradila.

„Na tuhle střechu si pamatuji,“ řekl mi dobrosrdečně. „Tu si dal dělat starý pán, ať je mu země lehká... A k nám tehdy začali vozit poctivé německé střešní tašky. To se ještě chtěli Němci nad námi Čechy vytáhnout a možná i zlikvidovat českou konkurenci, protože když to naše firmy zabalily, kvalita šla kvapem do kytek. Ale tyhle tašky z počátků dovozu jsou fakt dobré. S tím matrošem byla radost pracovat a řekl bych, že vydrží ještě padesát let, na rozdíl od současných šmejdů, co pukají už po půl roce.“

„Myslíte si, že střecha vydrží?“ dožadoval jsem se ujištění.

„Všechny střechy z té doby jsou pořád bez kazu,“ ujistil mě. „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Dnes už se Němčouři české konkurence nebojí, tak to tu za nic nestojí. Parádně nás převezli. Ale vaše střecha nás oba přežije.“

Jeho poctivost ho vlastně připravila o kšeft. Kdyby tvrdil, jak je oprava potřebná, vydělal by si. Ale byl to ještě řemeslník ze staré školy a profesionální čest mu nedovolila lhát. Takových lidí dnes v Čechách bohužel ubývá a dnešní mladí jsou lepší manažeři než odborníci. Pokud slovem »manažer« nemyslím »šmejd«.

Měl jsem tedy kliku.


Instalatérská firma byli naštěstí poctiví Češi, většinou ještě ze staré školy. Přivezli malou avií materiál a dali se do práce. Za nimi brzy zůstala krásně vykachlíčkovaná koupelna, nový bojler, vyřešili dokonce i odpady ve sklepě. Sklepy mě ale překvapily. Byly masivní, klenuté z dobrých cihel a k mému údivu dokonce dvoupatrové. Horní patro si nájemníci dřevěnými přepážkami rozdělili na jednotlivé kóje, ovšem vedly zde také litinové odpady a kvůli jejich napojení jsem musel některé majitele kójí požádat o umožnění přístupu. Všichni byli naštěstí ochota sama. Bodejť by ne! Nezačal jsem otevírat téma příliš nízkého nájemného, což pro jistotu nenapadlo ani nikoho jiného, a mé zdvořilé požadavky byly vlastně prkotiny, proč by mi nevyhověli?

Staré dveře na konci sklepa. Co je asi za nimi?

Staré dveře na konci sklepa.
Co je asi za nimi?

V nejvzdálenějším konci sklepů jsem přitom objevil bytelné zamčené dřevěné dveře. Nikdo z nájemníků se k nim nehlásil. Byl jsem tu jménem prababičky a cítil jsem se oprávněný zjistit, co je za nimi. Naštěstí byly zamčené starodávným zámkem, který se dal odemknout obyčejným šperhákem z kusu zahnutého drátu.

Za dveřmi bylo k mému překvapení zakroucené starodávné schodiště vedoucí ještě o patro níž. Vinulo se jako užovka a zdálo se mi, že že navazující podzemní prostory ani nepatří k domu naší prababičky, schodiště se na ně nenapojovalo pravoúhle, ale nějak zešikma. Stupínky schodů nebyly příliš prošlapané a zdálo se, že po nich nikdo nechodil. Jenže tam byla tma jako v pytli.

Zakroucené schody do neznáma...

Zakroucené schody do neznáma...

Musel jsem výzkum podzemí chtě nechtě přerušit, než si opatřím pořádné světlo. Zdálo se mi, že z podzemí vane jakási podivná nakyslá vůně. Zatuchlina to nebyla, ale nemohl jsem si hned vzpomenout, k čemu tu vůni přiřadit.

Takže nejprve koupit pořádnou lampu, pak teprve uvidím! Zamkl jsem opět staré dveře šperhákem a vyšel ze sklepa.

A jde se na nákup!


Nákup jsem výhodně spojil s donesením obědů a hned po společném jídle a umytím nádobí (pořád ještě v plechovém dřezu, kuchyňská linka zatím nebyla v provozu) jsem prababičce řekl, že jdu prozkoumat sklepy. Prababička mi při té příležitosti udělala na čele křížek a svěřila mě do ochrany svaté Barborky, patronky horníků. Podařilo se mi nerozesmát se, ale když jsem položertem namítal, jakýpak já jsem horník, když jdu jen do sklepa, řekla mi s tajemným výrazem, že podzemí zdejší čtvrti nemá právě dobrou pověst. Prý se tu občas zjevuje ohnivý pes, v některých domech řádí duchové a některé kočky, hlavně ty černé, určitě nejsou úplně přirozené. Když takovou černou kočku uvidím, mám si okamžitě odplivnout, aby na mě neskočila. Ona by sama nikdy do sklepa nevkročila, protože se bojí. Jednak tmy, ale také vrahů. Co kdyby tam na ni nějaký číhal? Trpělivě jsem jí snažil vysvětlit, že za zamčenými dveřmi by vrah již dávno zemřel hlady, takže tam na ni ani na mě nečeká. Uznala to, ale jen napůl.

„Duch vraha je určitě stejně nebezpečný jako vrah zaživa,“ řekla s jistotou. „Kdyby se tam objevilo nějaké divné světlo, otoč se a upaluj nahoru, jako by ti za patama hořelo!“

Slíbil jsem jí to s lehkým srdcem a prababička se upokojila. Vzal jsem si gumovky, neboť jsem očekával, že v dolních partiích sklepa může být voda, obě zakoupené svítilny a vydal jsem se na průzkum.


Pod schody byly další, dávno nepoužívané sklepy...

Pod schody byly další, dávno nepoužívané sklepy...

Sestoupil jsem po schodech hlouběji než o patro. Dolní sklepy byly dávno nepoužívané. Byl jsem si skoro jistý, že tyto sklepy patří sousednímu domu, ale neznamenalo to, že to vzdám. Propojení sklepů by usnadňovalo »práci« zlodějům, zvlášť kdyby sklepy sousedního domu byly ještě méně zabezpečené než naše. Jak je vidět, vžil jsem se do příslušnosti k zdejšímu domu a vedl jsem si skoro jako majitel, ačkoliv majitelkou byla prababička, já tu byl jen jako host.

Dole byly jen jakési prázdné sudy...

Dole byly jen jakési prázdné sudy...

Ocitl jsem se v prostorách klenutých cihlami. Byla tu tma, ale svítilny ji snadno rozptýlily. Místnost navazující na schody byla prázdná, ale stranou vedly průchody do menších klenutých místnůstek. Hned v první jsem objevil jakési dřevěné sudy, pevně stažené rezivými železnými obručemi. Usuzoval jsem z toho, že v domě nahoře mohla být kdysi hospoda, ale to si asi budu muset potvrdit z jiného zdroje, můj úsudek mohl být pouhým plácnutím. Proč by nemohl mít sudy třeba hokynář a uchovával by v nich jen kyselé zelí, slanečky nebo okurky? Zdálo se mi, že obruče nejsou příliš zrezivělé, ale to o ničem nevypovídalo. Vzpomněl jsem si na kreslený vtip, jak archeolog lamentuje nad tím, že meč tisíc let starý vypadá zachovalejší než lopata stará čtrnáct dní...

Prošel jsem kolem sudů – a zastavil jsem se, jako kdyby mě někdo přimrazil.

Sem asi budu muset pozvat archeology... ...ale až to prozkoumám sám...

Sem asi budu muset pozvat archeology...
...ale až to prozkoumám sám...

V nevelké místnůstce, vydlabané do skály, tam leželo vedle sebe pět polorozpadlých rakví a v nich...

Budu sem muset pozvat archeology, pomyslel jsem si, tohle by mi neprošlo. Je s podivem, že to tajemství vydrželo až dosud. Vždyť sem mohl přijít kdokoliv, dveře by zkušeného zloděje ani nezpomalily. Je ale vidět, že pradědeček se tím nevzrušoval a jistě nebyl první. Prababička ne, ta sem za celý svůj život nevstoupila, bála se přece tmy a vrahů. Když nad tím budu chvilku uvažovat, o takový nález opravdu není co stát. Stačí představit si oplétačky s ouřady, počínaje rakouskými žandáry, nebo pod koho to vlastně spadalo... Vysvětlujte policajtům, že jste ty lidi nezamordoval! Dneska by snad nešlo o hlavu, tyhle mumie budou prokazatelně starší než já, ale určitě bude hrozit tahanice s archeology, takové nálezy se jistě musí hlásit... ale což, ohlásím je, až to tady trochu prošmejdím. Hlavně s ničím nehýbat, abych mohl tvrdit, že to tak už bylo, když jsem vstoupil.

Ostré světlo svítilny ozářilo hrůzný zával...

Ostré světlo svítilny ozářilo hrůzný zával...

Hrůzný nález mě proti podobným překvapením včas obrnil, takže mě nález v dalším výklenku už tolik nevyděsil. Ostré světlo svítilny tam ozářilo hrůzný zával: hromadu lidských kostí. Řeknu vám, nebožtíci ležící spořádaně v rakvích jsou proti tomu úplně v pohodě. Safra, začínalo to být dost morbidní. Co se asi v těchto sklepních prostorách odehrávalo?

Utěšoval jsem se tím, že se jedná nejspíš o archeologické zajímavosti. Ve středověku se děly věci! A možná i častěji než se učíme v dějepisu! Ale i kdyby šlo o pozůstatky nějakých dávných vražd, dnes už je všechno jen archeologie. I kdybych zavolal na ohledání Policii, nic by s tím nesvedli. Nanejvýš se tu dá udělat radiokarbonová analýza, aby se zjistilo století, odkud to pochází. Známe to. Plus minus dvě stě let, když se vědátoři strefí aspoň do správného století, bude to úspěch.

Tím víc mě ale zajímalo, jak je možné, že o těchto věcech nemá nikdo v domě ani ponětí? Opravdu jsem první, kdo ty dveře šperhákem odemkl a podíval se za ně? Vždyť v domě žijí lidé, jistě se tu vystřídaly celé generace!

No jo, ale... možné to je. Nájemníci se za zamčené dveře neodvážili, nechtěli mít asi problémy s domácím. Znárodnění asi proběhlo formálně, vždyť pradědečka s prababičkou ani z domu nevystěhovali! Co já vím, pradědeček dělal ve svém bývalém domě domovníka a přihlásil se jako oprávněný vlastník až v době restitucí, což zřejmě proběhlo také tak formálně. Prababička se do sklepa nepodívala za celý život, protože si jako malá holčička vsugerovala, že na ni ve sklepě číhá vrah. Jenže pradědečka se na to už nezeptám, všichni pamětníci vymřeli.

No, aspoň se podívám, kde má tohle sklepní patro východ do sousedního domu. Podle mě jsou ty zamčené dveře na konci půdorysu prababiččina domu, sklep tedy logicky patří sousedům. Tuto mou domněnku podpíralo i to, že »dolní sklep« byl vyzděný převážně cihlami, kdežto pradědečkův dům měl podsklepenou část z poctivého kamene. Každému muselo být jasné, že každou tuto část stavěl někdo jiný, už kvůli odlišnému materiálu.

Jenže v té chvíli jsem si uvědomil jinou nesrovnalost.

Ulice je zde mírně svažitá. Sousední dům má vchod ve výši přízemních oken prababiččina činžáku a obdobně je tomu i na opačné straně. Naše sklepy jsou poměrně hluboké a když k nim připočtu ony další schody dolů, pak je mi jasné, že stropy dolního sklepa jsou nejméně deset metrů pod úrovní sousedního domu. To by už nebyly dvoupatrové, ale přinejmenším třípatrové sklepy! Jenže to bude další rarita. Ne nemožná, ale málo pravděpodobná. Budu se muset zajímat o historii zdejší čtvrtě. V městském centru si to měšťané jistě mohli dovolit, ale ne tady za hradbami, než je jako překážející zbourali. Ostatně, za pradědečka se tenhle dům stavěl, není zas tak starobylý! Pokud při stavbě nevyužili zbytků nějakého staršího domu. To se přece také stávalo a stává. Domy se staví, obývají a udržují, ale také chátrají a občas třeba i vyhoří. Navázat na starší základy mohla být ve své době výhoda, zejména když byly pevně stavěné a zachovalé.

Uvidíme!


Šmejdění po nově objeveném labyrintu zabralo odpoledne, než bys řekl »švec«. Rozhodl jsem se nakreslit si plánek zdejšího labyrintu, i když nehrozilo, že bych tady zabloudil. Tohle sklepní patro bylo poměrně členité, nicméně dalo se pořád udržet v hlavě. Jistým problémem byla tamta hromada kostí. Mohla zakrývat jak nevelký výklenek, tak celou chodbu. Můj orientační smysl tvrdil, že bych se tímto směrem dostal až kamsi pod ulici, ale vyloučené to nebylo. Jen bych tady nehledal východ do sklepů sousedního domu. Ten musel být jinde.

Jenže jiný východ jsem nikde neobjevil. Všemi směry jsem narážel na solidní cihelné stěny a nepoškozené klenby. Že by zde byl jeden jediný východ a to právě ten do pradědečkova domu? Vždyť bylo jasné, že tyhle prostory k sobě tak nějak nepatří!

Nejvíc podezřelým se mi zdál opačný konec toho sklepního bludiště. Cihlové stěny tam plynule přecházely do skály, ale ani při silném osvětlení jsem tam nenašel nic divného. Když jsem ale zaujatě zkoumal napojení cihlových zdí na skálu, znenadání mě cosi vyrušilo. V první chvíli jsem se domníval, že venku prostě jede nějaké těžší vozidlo, ale pak rachot zesílil, až mi bylo jasné, že to rachotí přímo za mnou.

Za mnou se ozval rachot...

Za mnou se ozval rachot...

A když jsem se ohlédl, ztuhla ve mně na okamžik krev.

Dva metry za mnou se propadla podlaha.

A najednou jsem stál za dírou jako do pekla!

Fuj, to ale bylo leknutí!


Hlavou mi prolétly hrozivé příběhy o lidech, pod nimiž se znenadání otevřela půda a už je nikdy nikdo nespatřil. Kdysi se to snad stalo v Brně přímo na ulici a ženskou, která tam spadla, našli až za pár let, či jak to bylo. A měli problém ji identifikovat, neboť po té době už toho z ní mnoho nezbylo. A to se prý událo za dne a viděla to spousta svědků! Kdežto tady... kdo by mě tu hledal? Věděla o mně jen prababička, ale ta by se sem neodvážila...

No, měl jsem zase nezaslouženou kliku. Vždyť jsem přes to místo před pár minutami v pohodě přešel, žádný pohyb podlahy mě nevaroval!

Horší bylo, že jsem stál v dlouhém výklenku, odkud jsem se nemohl vrátit jinak než právě přes to propadlé místo.

Dá se to přeskočit?

Možná, i když tu nemám prakticky žádný rozběh. Udrží mě ale protější okraj propadliny? Zvlášť když dopadnu na narušené místo plnou svou váhou!

Jenže v té chvíli se z té díry ozvaly podezřelé zvuky. Cosi se tam chrulo, jakoby se přesýpalo kamení. Asi se chystá utrhnout další část podlahy a jestli tu budu čekat, zřítí se to i pode mnou!

Říká se, že nouze dokáže člověka vybičovat k výkonu, jaký by za běžných podmínek nedokázal. Musím to potvrdit. Přeskočit tu díru by snad neměl být problém, ale ve sklepě, bez pořádného rozběhu a v gumákách to bylo něco jiného. Ale když se ozvaly další kamenné zvuky z hlubin, rozhoupal jsem se a bez ohledu na příliš krátký rozběh jsem se odrazil.

Protější strana mě udržela. Nezřítil jsem se do hlubin, kde by asi ze mne zůstaly jen kosti, ale zastavil jsem se až u schodů do našeho sklepa. A nohy i ruce se mi klepaly, když jsem zavíral ty starobylé dveře.

Prababička měla pravdu, když mě varovala. Podzemí zdejší čtvrti nemá dobrou pověst plným právem. Nezjevil se mi ohnivý pes, ale pravé mrtvoly. To by snad mohlo stačit, aby v některých domech řádili i duchové. Žádné světélko mě nevarovalo, ale moc nechybělo, abych se odsud sám nevrátil.

Mám prababičce poděkovat za varování, nebo to před ní raději zatajit?

Instinkt mi říkal, že »za Bé« bude správně...

I když... člověk míní...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 22:30