Bez COOKIEs je omezený přístup!

Otrokem

Zpět Obsah Dále

Přiznám se, zůstal jsem z toho chvíli paf. Co si to ten oživlý diamant myslí? Ale brzy jsem se vzpamatoval.

„A co kdyby ses mě nejprve zeptal, jestli nebudu proti?“ řekl jsem stejně jízlivým tónem, jakým mě dosud častoval on.

„Už jsi slyšel, že by se někdo otroků ptal na jejich mínění?“ opáčil ještě drzeji ten hlásek. „Ať chceš nebo ne, jsi zkrátka můj další lidský otrok. Pro začátek mi postačí, že vidím tvýma očima a slyším tvýma ušima. Důkladnější drezúra přijde později.“

„Jenže otroci se obvykle bouří a snaží se osvobodit!“ řekl jsem. „Takže se nediv, když tě nebudu poslouchat!“

„Drezúra přijde později,“ odvětil hlásek spokojeně, i když ještě jedovatěji. „Tvoje oči a uši mi zatím postačí. Ale potěším tě, i ty na tom něco získáš. Přinejmenším zapomeň na všechny vaše nemoci. A taky tě čeká delší život než je na tomto světě obvyklé. Být otrokem má i své výhody!“

„Možná, ale každý člověk si cení svobody,“ odvětil jsem.

„Člověk možná,“ připustil. „Ale pro otroky to není. Budeš ještě rád, že mi můžeš sloužit! Netěš se, že bys mi nějak vyklouzl. Jistě sis všiml mé úpravy a ujišťuji tě, není to jen telepatie. Máš v sobě celou armádu nanobotů. I kdybys skočil do propasti, nebo z věže, i kdyby ses obalil trhavinou a odpálil se, nebude ti to nic platné. I kdybys byl na kousky, nanoboti tě opět sdrátují. A taky se neutopíš, dokonce ani v kyselině ne. Jen ti nezaručím, že tě to nebude bolet. Každý takový případ si protrpíš jako zvíře. Ostatně, ani zvířata to nikdy nezkouší dvakrát.“

„Netvore!“ ulevil jsem si.

„Chápu tě,“ odvětil klidně. „Některá zvířata vyvádějí ještě víc. Však ono tě to přejde! A klidně mi nadávej, mě to nevyvede z míry, i když mi budeš spílat nejhoršími urážkami. Jsem mírnější než vaše vrchnost. U mě máš úplnou svobodu projevu, říkej si co chceš, za pouhá slovíčka netrestám. Zanadávej si, ale služ!“

„A co kdybych lidem prozradil tvoje sídlo?“

„Když se chceš znemožnit, prosím!“ opáčil. „Uvědom si, že to budu vědět v té chvíli, kdy to někomu řekneš. A pochopitelně, až sem někoho přivedeš, mě tu nenajdeš. Takových skrýší mám habaděj a tři přehršle! A jestli doufáš, že mé sídlo nemá nohy, pak ti prozradím, že v případě potřeby docela obstojně lítám.“

„Ale já ti sloužit nebudu!“ skoro jsem vykřikl.

„I budeš, budeš,“ ujistil mě.

A v té chvíli... se rozplynul...


Předmět se znenadání neuvěřitelně proměnil...

Předmět se znenadání neuvěřitelně proměnil...

Teď teprve jsem zůstal stát s otevřenými ústy! Když jsem se pak trochu vzpamatoval, pokusil jsem se ten bláznivý předmět aspoň nahmatat, ale na tom kamenném sloupku opravdu nic nebylo, jen jsem si trochu umatlal ruce. Ta bestie mimozemská zmizela jako ve filmovém triku!

Vyšel jsem z jeskyňky v náladě pod psa. Upřímně řečeno, vracet se k prababičce jsem v tomto stavu nespěchal. Měl bych si to trochu promyslet. Nakonec jsem se rozhodl prozkoumat tu dlouhou chodbu, určitě jsem se dostal sotva do poloviny.

Jenže jsem zjistil, že na konci je pořádný zával. Provalil se tam strop, samé velké balvany, jen bych si na nich zkrvavil nehty. Rozum mi velel, že se o to nemám ani pokoušet, tady je zkrátka konec chodby, dál neprojdu. Dál by to šlo jedině důlní technikou, prorubat se závalem, sehnat výdřevu na zabezpečení provaleného stropu... zkrátka tudy s holýma rukama neprojdu. A kromě toho se zdálo, že ten zával je už starého data, kameny byly pokryté krápníky, jak na ně kapala voda. Přitom té vody nebylo ani tolik, aby na podlaze tvořila louže. Stačila se odpařovat nebo vsakovat, ale podlaha vyla jen trochu vlhká, jak to u jeskyň bývá.

Tudy zkrátka cesta nevede!

Takže mi nezbylo než se s hanbou vrátit. Ta mimozemská bestie zmizela, ale nálady mi to nepřidalo. Jestli doopravdy kouká mýma očima a slyší mýma ušima, pak mě tedy zdegradovala na pouhou chodící sondu. No, kdyby to nebylo nic víc... Kdyby mi nic neřekl a prostě zmizel, mohl bych doufat, že to tím skončilo. Takhle vím, že budu nějakému vesmírnému monstru sloužit jako robot-sluha. Jenže slova »Důkladnější drezúra přijde později...« nedávala naději, že to tím setkáním skončilo.

Vlastně, uvědomil jsem si, i tohle je samo o sobě depresivní a těžko se s tím vyrovnám. Sakra, dá se s tímhle vědomím vůbec žít? Vždyť bych si teď ani nemohl najít holku! Nepřekousl bych pomyšlení, že ji někdo hodnotí mýma očima a že mě s ní špehuje ve všech okamžicích... Fuj, to je ale hnus! Už nikdy nebudu jako dřív! Otrok! Bez okovů, zato prolezlý nanoboty. To byl zřejmě ten hnus, co na mě plivl! Divil jsem se, jak to rychle zaschlo, ale ono to nezaschlo, vsáklo se mi to pod kůži! Je to dokonalejší než okovy, které se dají rozbít, rozříznout a sejmout. Nanobotů se jen tak nezbavím. A »důkladnější drezúra přijde později...« mám se asi na co těšit! Je to něco jako se mluvilo o očipování lidí! Jenže to by bylo pořád ještě operovatelné, kdežto nanoboti?

Že já tam, blbec, lezl!

To máme, my lidé, z naší důvěry v mimozemské civilizace! Naši předkové věřili, že všechno neznámé pochází od ďábla a je dobré držet se od toho dál. Pradědeček před neznámými plamínky zbaběle utekl a dobře udělal! Já jsem tam navzdory prababiččině vážnému varování hrdinně vlezl a patří mi to!

Ačkoliv, jaképak hrdinství? To by bylo, kdybych sem přišel se znalostí věcí, kdybych si uvědomoval, co mi tu hrozí! Jenže já jsem se prababičce v duchu smál, když bájila o pradědečkových plamíncích a nečistých silách! Bodejť, v dnešním světě už nejsou žádné nečisté síly, všechno je prozkoumáno, všechno víme a když se děje něco nepřístojného, můžeme si za to většinou sami. Lidé si na sebe vymysleli spoustu »nečistých« prostředků, nervovými jedy počínaje a radioaktivními odpady konče. Jenže já jsem tam vlezl s pevnou jistotou, že tam nic takového být nemůže a tudíž je ten výlet do podzemí bezpečný. Houby bezpečný!

Ale s mimozemšťany jsem nepočítal. V běžném životě se to přece nestává! Takže to byla víc smůla než nějaké hrdinství.

No jo, ale co s tím? V každém případě jsem byl odhodlán tomu mimozemšťanovi nesloužit. Ale co zmohu, když se dívá na svět mýma očima? Přece si je kvůli němu nevypíchám! A kromě toho, co to říkal o nanobotech? Že mě »sdrátují«, i kdybych se obalil trhavinou a odpálil se na malé kousky? A že se neutopím ani v kyselině? Jenže to se nedá vyzkoušet! Co kdyby to nebyla pravda? Nejsem přece sebevrah!

Ale s tím... emzákem... nebo jak mu mám vlastně nadávat? Vždyť jsem ho ani koutkem oka nespatřil! Ale jestli se vešel do toho nevelikého satelitu nebo do skleněného diamantu, byl by to opravdu mrňavý skrček!

Skrček, ale nebezpečnější než jedovatý had mamba! Kdo to mohl tušit, že tam je? A tomu mám sloužit jako chodící kamera? I kdyby to nebylo nic víc, už tohle je vrcholně ponižující!

Ale co, vrátím se mezi lidi. Prababičce řeknu, že tam dole nic nebylo. Přece ji nebudu znervózňovat!

Za těchto úvah jsem došel ke schodům. Nevedly až nahoru, končily v dalším závalu, ale shora pořád visel žebřík. Kdyby mi raději ruce upadly, když jsem ho spouštěl do té propadliny!

Nadával jsem si jako špaček, a tomu skrčkovi, to se ví, ještě víc. A pěkně nahlas! Jestli to slyší mýma ušima, ať pěkně ví, co si o něm myslím! Za tohoto rozpoložení jsem se vyšvihl na žebřík.

Totiž, chtěl jsem to tak udělat, jenže jsem nepočítal s další zradou přesně podle přísloví, když upadnete, čert vám nepomůže, spíš si do vás kopne. Žebřík totiž nebyl dole opřený, ale visel za horní příčku, skrz kterou byla prostrčená lopata! Chybělo mu sotva deset centimetrů, nicméně nebyl opřený, ale jen zavěšený, takže se pod mou vahou zhoupl, až narazil do hromady spadlých cihel, o které se ostatně opíral, když jsem lezl dolů. Mé naskočení na žebřík mělo od předchozího opatrného slézání největší rozdíl právě v tom náhlém naskočení plnou váhou. Starý dřevěný žebřík tu razanci nevydržel. Stačilo, že praskla horní příčka, ta za kterou byl zavěšený na lopatě. Příčka se utrhla, žebřík i se mnou prudce dopadl na kamenné schody a druhý náraz nevydržela jeho spodní část. Přelomila se v místě uložení nejspodnější příčky, která pode mnou také praskla. Zkrátka jsem se pozadu zřítil na schody.

Když upadnete, čert do vás ještě kopne. Bolestí jsem zařval jako tur, což mi pochopitelně nepomohlo. Chtěl jsem vyskočit, ale když jsem se pokusil postavit, další pekelná bolest mě složila zpátky. Sakra, to vypadá na něco zlomeného! Tak – a teď pomůže jen prababička, až ji napadne přivolat pomoc.

Ke všemu jsem zjistil, že mi z nohy teče krev. Svítilna pád naštěstí přežila, takže jsem si na nohu posvítil. Kromě zlomeniny na pravé noze jsem na levé objevil pořádnou ránu. Zlomený kus žebříku mi roztrhl kůži, až z hluboké rány tekla krev proudem. Tak to nemohu nechat, jinak mě tu najdou až studeného! Tu krev prostě musím zastavit! Když není čím, musím obětovat košili!

Posadil jsem se a rychle jsem se svlékl. Nejprve bundu, pak košili a utrhnout z ní pruh látky na obvaz. Sakra, kde mám kudlu?

Nůž byl v zadní kapse kalhot. Abych se k němu dostal, musel jsem se nadzvednout. Jenže jsem ho nemohl vytáhnout. Znáte to! Říká se tomu »zlomyslnost neživých věcí«. Když něco hodně rychle potřebujete, něco se vzpříčí. Té kudle se z mé kapsy nechtělo, musel jsem se nadzvednout ještě víc!

A najednou jsem stál na obou nohou a ta pravá, zlomená, mě ani trochu nebolela.

Konečně, už s kudlou v ruce, jsem se sklonil, abych s očima navrch hlavy a s otevřenou pusou zjistil, že mě vůbec nebolí ani rána na levé noze. A když jsem sáhl na ránu, nejenže mě tam nic nebolelo, ale rána byla pryč. Nohu jsem měl pořád od krve, jenže rána se sama neuvěřitelně rychle zacelila.

Nanoboti!

I kdybych se obalil trhavinou a odpálil se na malé kousky, sdrátují mě dohromady! Malá ukázka mimozemské technologie, klobouk dolů!

Jenže to znamená i to druhé.

Jsem otrok!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 12:32