Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nemoc

Zpět Obsah Dále

Od smrti Gertrudy si prababička vystačila sama. Ze svého nevelkého důchodu si kupovala pořád to samé, život si rozdělila do jednotlivých rituálů a ani si neuvědomovala, jak i jí přibývají léta. Občas ji navštěvoval její syn strýc Arnošt. Naučil ji používat v obchodě platební kartu a také si jako první všiml, že už jí ruce neslouží a že by potřebovala pomoc. Tak jsem se k ní dostal, jako nejvhodnější pomocník.

Mým příchodem se ale prababičce život změnil nejvíc za posledních dvacet až třicet let. Jednak jsem za ni převzal starosti o nákupy a vaření. Ne že bych byl tak zdatný kuchař, ale zařídil jsem jí donášku jídel z blízké »lidové« restaurace. Neznamenalo to, že bábrdle přestala vycházet z domu. Když nemusela vycházet na nákup, začala chodit ven jen tak. Dopoledne obešla nedaleký parčík, popovídala si tam s jinými důchodkyněmi, večer si jako předtím četla v německých knihách. Řekl bych, že toho Schillera a Goetha znala nazpaměť, ale to jí nevadilo. V těch knihách může člověk vždycky objevit něco, čeho si při prvním čtení nevšimne.

Největším zásahem do jejího života byla ale přestavba bytu. Prababička si celý život chodila pro vodu se štoudví na chodbu, teď jí tekla studená i teplá voda přímo v kuchyni. Doteď se myla jen v plechovém lavoru, teď objevila, že vana může být mnohem příjemnější. Ocenila i pevná madla, která jsem jí nechal přidělat nad vanu, aby se měla čeho chytit a nemusela mě volat na pomoc. Dalo se říci, že ve své devadesátce našla v koupání zalíbení. Aby ne, když celý život měla jen studenou vodu ze štoudve! Byl jsem rád, že se jí to líbí a že i v tom je soběstačná. Koupala se teď ráda a často a občas se zmínila, že tohle potěšení měla objevit dřív.

Jenže pak se projevil její nedostatek zkušeností. Vždyť to celý život neznala! Neuvědomila si, že každá mince může mít dvě strany. A u koupání bylo druhou stranou nebezpečí podchlazení. Zkrátka neodhadla, jak rychle ve vaně voda chladne. Nemohla se toho nabažit, ale nenapadlo jí připustit si občas horkou, takže vylézala z vany prochladlá. A toho jsem si ani nemohl všimnout, ani mě to nenapadlo.

Až mě jednoho večera vytrhl její hlas. Volala z koupelny, že se nemůže dostat z vany. Naštěstí se v koupelně ani nezamykala, stačil mi pohled na vypínač a věděl jsem, že tam je, takže jsem nemusel dveře páčit a hned jsem byl u ní. Ležela ve vodě a sotva se mohla hýbat. Stačilo mi sáhnout do vody. Byla studená, takže šlo o klasické podchlazení.

Napadlo mě sice okamžitě otevřít kohoutek s teplou vodou, aby se voda rozehřála, ale ani pak se prababička nedokázala sama zvednout. Ležela v té vodě příliš dlouho. Musel jsem jí pomoci za ruku posadit se, vypustit vodu a pak jí podepřít, aby se jakž takž postavila. Když se konečně ve vaně postavila, nechal jsem ji otočit ke stěně a kropil jsem jí pro zahřátí horkou sprchou. Pak jsem ji utřel teplou osuškou, kterou si předtím sama dala na těleso topení, a pomohl jí do noční košile.

„Udělám ti ještě na noc horký čaj s citrónem,“ nabídl jsem jí. „Musíš se teď hlavně zahřát. Šup do postele a já jdu vařit čaj.“

Ale musel jsem ji podpírat, nedošla by sama ani do ložnice. Naštěstí byla jako věchýtek. Až teď se roztřásla zimou, musel jsem jí rozestlat a uložit ji. Teprve když byla pod duchnou, utíkal jsem vařit čaj. Přinesl jsem ho velký puclák, vymačkal do něho půlku citrónu a pomohl jí posadit se. Vypila čaj, i když se jí třásly ruce. Mezitím jsem jí tak trochu vynadal, že v té vodě ležela příliš dlouho a ani ji nenapadlo přidat si teplou.

„Mohla ses tam parádně nachladit!“ vyčetl jsem jí.

„To už se asi stalo,“ řekla tiše provinilým tónem. „Nějak mi to včas nezapálilo.“

„Takže vypít čaj, pro jistotu aspirin a dneska nebude žádné čtení, budeš pěkně ležet v teple!“

Teď teprve jsem se mohl projevit jako ošetřovatel. Ale když jsem se na ni přišel za chvíli podívat, byla celá žhavá horečkou a nevěděl jsem si s ní rady. Až mě napadlo zavolat do nejbližší polikliniky na pohotovost a zeptat se na radu odborníků.

„To by mohlo být vážnější, než si myslíte,“ mínila doktorka na telefonu. „Víte co? Nebudeme riskovat, pošlu vám tam rovnou sanitku. Zopakujte mi ještě jednou adresu!“

Takže jsem šel ještě obhlédnout prababičku a sdělil jsem jí, že asi pojede do nemocnice, protože doktorka říkala, že to není žádná banalita. Prababička chvilku namítala, že už přece vypila čaj i s tím citrónem, ale namítala spíš aby se neřeklo. Běžel jsem tedy vartovat před dům, aby sanitka nebloudila.

Za chvíli sanitka přifrčela, vyskočila z ní poměrně mladá doktorka a spolu se dvěma chlapy se nechala zavést do ložnice. Tam mě vyslechla co a jak, zřízenci potom naložili prababičku na pojízdná nosítka a rovnou do sanitky.

„Přivezte za ní do nemocnice její věci,“ řekla mi doktorka. „Teď se tím nebudeme zdržovat. Máte telefon?“

Zapsala si mé číslo, nasedli a odjeli.

Zůstal jsem v prababiččině bytě sám.

Panečku, to to vzalo obrat! Najednou jsem nevěděl co dělat. Ani internet mě nelákal. To jsem tedy patřičně pohnojil, ale kdo mohl vědět, že se bábrdle nachladí? Vždyť je to rozumná ženská, myslí jí to líp než jiným v šedesáti a když vezmu celou populaci podle Gaussovy křivky, tak je rozumnější než dvě třetiny lidstva. A najednou tohle! Je to jako s žábou, pozvolné změny teploty si nevšimne a když budete vodu ohřívat zvolna, můžete žábu klidně uvařit. Anebo naopak nechat zamrznout. Jenže žába zmrznutí na kámen přežije, kdežto člověk ne.

No nic, musím na prababičku něco vybrat, aby z nemocnice nejela domů v noční košili. Jenže to je malér. Za A) nevím kde co má, za B) v módě se nevyznám ani dneska, natož v módě platné před půl stoletím. Něco jistě přinesu a snad mi za to nevynadá.

Napadlo mě zavolat tetě Žofii, aby mi s tím poradila. Na tetu jsem neměl telefonní číslo, ale na strýce Arnošta ano a on už mi tetu Žofku zavolá.

Jenže stačilo vytáhnout mobil a přešla mě chuť volat. Je už přece noc! Mám je snad budit? Necháme to na ráno, ráno bývá moudřejší večera.

Starost o prababičku mi nedala myslet na vlastní problémy, takže jsem tentokrát spal jako zabitý. I když ti obvykle spí hodně tvrdě a dlouho...

Ale to je zase o něčem jiném...


Ráno jsem se pustil do shánění věcí, které mám prababičce přivézt. Ukázalo se, že to nebude jen oblečení. Například jsem jí musel dovézt zuby, měla je schované v koupelně. Ale přece jen se mi podařilo zkompletovat její jistě už dlouho nepoužitou kabelu, kterou jsem našel ve skříni. Ani jsem nepotřeboval volat tetičce Žofii. A bylo to asi lepší, zbytečně bych Arnošta s Žofií vystrašil, co se stalo. Je to jen banální nachlazení, opakoval jsem si, i když to ve vyšším věku nemusí být úplně banální, je prababička aspoň v rukou odborníků. Já už jsem si s ní nevěděl rady, mé technické vzdělání je v tomto směru tak nějak k ničemu.

Z nemocnice mi kupodivu nikdo nevolal, i když si doktorka od záchranky zapisovala mé číslo. Asi na to zapomněli. V první chvíli mě sice napadlo zavolat tam, ale hned jsem si uvědomil, že doktoři zásadně po telefonu zprávy o zdravotním stavu pacientů neposkytují. Nevadí, pojedu tam i tak, tím nic nezkazím. Ještě že je dneska sobota, nikdo se po mně shánět nebude.

Tentokrát se mi zdálo, že se hromadná doprava plahočí jako chromý velbloud na Sahaře. Znáte to! Půlhodinka v poklidu ubíhá jinou rychlostí než když spěcháte. A když se omylem posadíte na horkou plotnu, zdá se vám i vteřina příliš dlouhá. Ale nakonec jsem přece jen prošel branou nemocnice a zamířil k recepci optat se na prababičku.

Recepční se ale na mě podívala nějak divně.

„Vy jste její příbuzný?“ zeptala se mě.

„Jistě,“ přisvědčil jsem. „Nesu jí oblečení, sanitka ji od nás odvezla rovnou z postele, přece nepojede domů v noční košili!“

„Možná to někdo ocení,“ vzdychla si paní recepční. „Ještě okamžik počkejte, předám vám ošetřujícího lékaře.“

Ten se ale se mnou vůbec nechtěl bavit a jen řekl recepční, aby mě poslala za ním. Tak mi to aspoň přetlumočila a hned mi vysvětlila, kam mám jít.

Doktor mě kupodivu už vyhlížel a když jsem se objevil na chodbě s prababiččinou kabelou, pozval mě rovnou k sobě.

„Víte, mám tady pro vás od vaší příbuzné vzkaz,“ řekl mi na úvod hned po pozdravu.

„Nemůže mi to říct sama?“ zamračil jsem se.

„Nemůže,“ odvětil lékař. „Vaše příbuzná totiž před dvěma hodinami zemřela. Sháněla se po vás a když jsme jí řekli, že vás v noci těžko seženeme, napsala pro vás vzkaz. Jenže pak se příliš rychle zhoršovala, začala se dusit a k ránu zemřela, i když jsme udělali všechno, co bylo v našich silách včetně kyslíku a napojení na plicní ventilaci. To víte, v jejím věku je vražedný i obyčejný zápal plic.“

Podíval jsem se na něho asi s rozšířenýma očima. Proboha! Vždyť jí ještě včera vůbec nic nebylo!

„Tady máte ten vzkaz od ní,“ podal mi lékař útržek papíru. „Tu prosbu jí už nesplníte, ale vezměte si to, opravdu moc chtěla, abyste ten lístek dostal. A jestli pro ni nesete oblečení, můžete jí to tu nechat, předáme to Pohřební službě, aby měla co na sebe do rakve. Samozřejmě pokud si přejete, aby pohřeb zařizovala zdejší služba a nechcete to svěřit jinam...“

Mechanicky jsem převzal ten lísteček, na kterém bylo sice velice roztřeseným písmem, ale prababiččinou rukou napsáno její poslední přání:

 

Přines mi, prosím, ihned obálku z mého nočního stolku!

Tvoje bábrdle.

 

A najednou se mi to písmo rozmazalo před očima.

Lékař mě pozoroval s účastí, ale mlčel. Co by na to asi teď mohl říkat? Vždyť už řekl všechno, co musel. Zato já jsem brečel jako malý kluk a ani jsem se to nesnažil nějak zakrývat.

Tu prosbu jí už tedy nesplním...


Ani nevím, jak jsem se dostal z nemocnice domů. Bez tašky a bez prababičky, jen s lístečkem s jejím posledním přáním.

Tu obálku jí už nepřinesu...

Ale měl bych ji aspoň najít a podívat se, co to je, když to bábrdle považovala za tak důležité.

Tak jsem uvažoval, když jsem odemykal byt. Teď to musím zavolat přinejmenším strýci Arnoštovi, aby uvědomil ostatní. On přece vždycky svolával příbuzné, když o něco šlo.

Došel jsem do prababiččiny ložnice a mechanicky otevřel šuplík jejího nočního stolku, na němž ještě ležel tácek s puclákem od jejího posledního čaje.

Nečekal jsem ale, že ta obálka bude tak velká a naducaná. Měla formát A4 a nejméně dva centimetry tloušťky. A kupodivu na ní bylo moje jméno, jako kdyby byla určená pro mě. Dalo mi to aspoň právo otevřít ji a podívat se dovnitř.

Obálka obsahovala větší množství dokumentů a když jsem je v kuchyni vytáhl na stůl, byl navrchu obyčejný dopis a podle oslovení opět pro mě, i když mě neoslovil jménem.

 

Milý pravnoučku!

Je hezké, že ses přišel starat o starou bábu, ale ode mne není hezké nechat se obsluhovat. Známý herec Sovák jednou prohlásil, že umřít v osmdesáti letech už není žádná tragédie, ale slušnost! Sám to také dodržel, odešel právě v osmdesáti. Zato já straším na tomto světě málem do stovky. Možná se stovky dožiju, možná ne, to je teď vedlejší. Užila jsem si života vrchovatě a až se jednoho dne probudím a bude nade mnou stát můj Ernest, budeme zase spolu. Nechci to zakřiknout, ale už se na to setkání těším.

Ale než za ním půjdu, musím zařídit všechno potřebné.

V tomto balíčku jsou doklady k našemu domu. Bude to teď tvůj dům a snažně tě prosím, neprodávej ho, je v něm celý náš život. Ulehčím ti to co nejvíc. Lejstra jsem seřadila časově tak jak jdou po sobě od projektu domu po poslední kupní smlouvu. Podepiš ji a dojdi s ní na katastrální úřad, aby dům přepsali na tebe. Oficiálně ti náš dům prodávám s břemenem, že mě v něm necháš dožít. Určitě bys to tak udělal i bez smlouvy, ta je tu kvůli ouřadům. Při koupi zaplatíš mnohem méně daní než kdybych ti ho odkázala. S tím také souvisí na dnešní poměry poměrně nízká cena. Stavba domu skutečně přišla jen na dvě stě tisíc, jenomže rakouských zlatek a to byly tenkrát pěkné peníze! Bohužel, náš vypečený stát se honosí okrádáním vdov a sirotků dědickou daní, takhle to bude určitě levnější. Můj podpis na smlouvě je ověřený, aby ho nemohl nikdo zpochybnit. Smlouva se týká všeho v domě, co mi patřilo, takže odpadne i dědické řízení. Hlavně si nenech na dům dělat ouřední odhad! Musíš tvrdit, že je to barák postavený za Rakouska-Uherska, který má dneska jen cenu pozemku. Tomu snad uvěří každý.

Kdyby měl někdo z příbuzných námitky, jakože s tím moc nepočítám, ukaž jim tento dopis, aby věděli, že je to moje vůle. Byl jsi přece jediný, kdo se při poslední přestavbě na tomto domě něčím podílel. Pak už jistě nebude nikdo nic namítat.

A koukej si najít nějaké děvče! Vystudovaný jsi, nač ještě čekáš? Život bez dětí není život! Říká se, kdo se neožení, žije si jako král, ale umírá jako pes. Kdo se ožení, možná žije jako pes, ale umírá jako král. A kdo si najde správnou ženu, žije jako král až do smrti. Mohu ti radit, užila jsem si života vrchovatě.

Udělala jsem pro tebe všechno, co jsem ještě mohla. Dál už to bude na tobě. Doufám, že si necháš poradit.

Měj se královsky a vzpomeň si občas na bábrdli!

 

Přiznám se, to písmo se mi rozmazávalo před očima. Prostě jsem brečel. Tohle jsem přece nechtěl!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

23.05.2020 22:30