Bez COOKIEs je omezený přístup!

Problémy

Zpět Obsah Dále

Prababička to myslela dobře a provedla to nejlépe jak to jen šlo. Až jsem se divil, jak rozumně to promyslela. Rozhodl jsem se návštěvu katastrálního úřadu neodkládat, ale nejprve jsem musel zařizovat pohřeb.

Do toho už jsem zapojil i širší rodinnou radu, vedenou jako obvykle strýcem Arnoštem a tetou Žofií. Těm jsem o prababičce volal nejdřív. Strejda Arnošt mi do telefonu řekl, že rodinná rada ani nepočítala s tím, že bych prababičce sloužil dlouho. Měla pár let do stovky a dál prostě neuvažovali.

Dohody ovšem platí a zbytek příbuzenstva se jako jeden muž vzdá dědictví v můj prospěch, neboť jsem obhájil čest rodu. O ten starý barák beztak nikdo nestojí, i když, na druhou stranu, lepší něco než nic. Mohu v něm přece bydlet, dokud si nenajdu něco lepšího a konec konců, pozemky jsou dneska v Praze drahé. Až to budu prodávat, nesmím se nechat napálit.

„Nic prodávat nebudu,“ odvětil jsem mu. „Prababičce jsem slíbil, že dům zachovám. Je stavěný bytelně, postačí pár drobných rekonstrukcí a bude lepší než dnešní panelové baráky.“

Škoda, že jsem přitom neviděl, jak se strejda Arnošt tváří. Uměl jsem si představit, jak vrtí hlavou nad mou naivitou. Jenže uchovat ten barák bylo prababiččino přání a ani můj odhad není marný. Drobné rekonstrukce už jsou v podstatě hotové, byty jsou poměrně velké, vzdušné, možná stačí vyměnit okna za dokonaleji těsnící plastová, ale řekl bych, že to nebude nutné, díky bytelným stěnám dům nepotřebuje ani moderní zateplování, jako tenoučké stěny paneláků... ba ne, strejdo, nejsem tak naivní, za jakého mě považuješ...

Strejda se mi aspoň zaručil, že pohřeb zařídí on. Jistě s tím nemám zkušenosti a navíc z poslední rodinné rady vyplynulo, že mi budou pomáhat. Náklady na pohřeb vezme z fondu, který pro prababičku zřídili, než mě vybrali jako jejího opatrovníka, čímž to všechno důstojně završí. Věděl, že jako začínající inženýrek jistě »smrdím korunou« a mám hluboko do kapsy.

Nerozmlouval jsem mu to. Pravda, můj nástupní plat nebyl oslňující. Ale už mi přispěli na rekonstrukci bytu, takže položka za byt, jedna z nejdůležitějších v rozpočtu každé rodiny, nehrála teď vůbec žádnou roli.

Takže potřebuji zařídit jen změnu na katastrálním úřadě. To by mělo být snadné.


Představoval jsem si to, že to bude snadné. Bylo ale vidět, že nemám zkušenosti s byrokraty.

Mou žádost o převod nemovitosti přijal starší úředník, ale hned se okatě podivoval nad nízkou cenou. Chlácholil jsem ho, že ten dům je stará barabizna z doby Rakouska-Uherska, ale pořád mi tvrdil, že za uvedenou cenu bych v dané lokalitě nemohl koupit ani holý stavební pozemek.

„Za Rakouska ty pozemky možná cenu neměly,“ opakoval mi. „Jenže časy se mění, mladý pane! Dneska byste jen za parcelu dal přinejmenším půl milionu! Vy jste prostě starou paní podvedl, přiznejme si to!“

„Tak to jsem jako neslyšel!“ urazil jsem se. „Zopakujte to před svědky a budete čelit trestnímu oznámení pro pomluvu. Tu cenu navrhla moje prababička, ne já.“

„Tak sem přijďte spolu s ní!“ řekl také uražený úředník. „Já už jí vysvětlím, jak se věci mají!“

„Prababička sem osobně přijít nemůže!“ odpálil jsem ho. „Hnal byste sem devadesátiletou stařenku jen abyste jí vysvětlil něco, co už jsem jí už říkal? Víte, jaký problém byl s ověřováním podpisu? A to ještě mohla aspoň trochu chodit, dneska je to ještě horší! Jsem její pravnuk, takže to všechno zůstává v rodině. A vy jste tady od toho, abyste udělal převod nemovitosti. Důkazem je tahle ověřená smlouva a víc přece nepotřebujete.“

„Ověřený je jen podpis staré paní,“ namítal ouřada.

„Můj podpis nemusí být úředně ověřený, protože jsem tady osobně, nohy mi ještě slouží,“ připomněl jsem mu. „Zákonu je tím učiněno zadost. Je tu podle vás ještě nějaká jiná překážka?“

Překážku ovšem neměl a nezbylo mu, než aby to s brbláním zařídil. Musel jsem ovšem zaplatit příslušný poplatek a také daň za převod nemovitosti, ale pak jsem si mohl oddychnout.

Bohužel předčasně...


Pohřeb prababičce zařizoval strejda Arnošt a řekl bych, že to zajistil důstojně. Říká se, že příbuzenstvo se nejčastěji schází při těch příležitostech, když už o tom jeden z účastníků neví. Má to snad být vtip, ale někteří věřící to tak neberou, pro ně se ten v rakvi na nás shora dívá a je potěšen, když se poslední setkání příbuzenstva vydaří a když se o něm mluví jen v dobrém.

Nevím, jak může být někdo spokojený s vlastním pohřbem. Já věřím, že mrtvý o ničem neví, tudíž je nebožtíkům jejich pohřeb srdečně lhostejný. Teda, jestli může být nebožtík lhostejný, to je ostatně taky věc víry.

Příbuzenstvo se zkrátka sešlo, poplakalo si v krematoriu, kde jsou na to zvyklí, pak se většina odebrala do mého, ano, teď už do mého bytu. I pohřební hostinu zajišťoval strejda Arnošt, i když jsem se nabízel, že ji obstarám v restauraci, odkud jsem prababičce nosil obědy. Paní hospodská si snad zaslouží kšeft na rozloučenou. Od nynějška tam budu chodit sám a bez kastrůlků.

Bylo jasné, že tenhle dům je dnes nejen mým vlastnictvím, ale i mým osudem. V minulém zaměstnání jsem dal výpověď a už tam za mě mají jiného. Výpověď jsem dal i z podnájmu, nemám se kam vracet. Tady mám poměrně slušný byt a nové zaměstnání. Maličko hůř placené, nicméně pořád ještě slušné. Dalo by se říci, jedeme dál, svět se taky nezastavil.

Jen prababička tu už nebude...


Ouřední obálka téměř vždy věští nějakou nepříjemnost a já jsem v jediném týdnu dostal hned dvě.

První předvolání přišlo již v pondělí. Měl bych se dostavit do advokátní kanceláře ve věci projednání dědictví. Naštěstí tam bylo i telefonní číslo, takže jsem to hodlal vyřídit i bez návštěvy. Zkusil jsem hlasu v telefonu vysvětlit, že po prababičce vlastně nic nezůstalo, takže není co projednávat, ale ten hlas mě důrazně vyzval, abych se dostavil, nebo mě nechá předvést.

Další zbytečné ouřední zdržování, pomyslel jsem si nevrle, jenže ouřad je ouřad, musel jsem se tam vypravit osobně.

Tenhle advokát byl ovšem nepříjemný stejně jako ouředník na katastrálním úřadě. Zopakoval jsem mu, že po prababičce nic nezůstalo, takže není co dědit a tudíž nemá co řešit, ale nenechal se tím odbýt.

„Všechno máme podchycené!“ vyštěkl na mě, sotva jsem skončil. „Vaše příbuzná měla přece velký činžovní dům!“

„Měla,“ přikývl jsem. „Jenže ho před smrtí prodala, takže v době smrti neměla fakticky nic.“

„Když dům prodala, musí mít nějaké peníze!“ trval na svém advokát. „Dal jsem její bankovní konto zablokovat, aby nemohl jejími penězi nikdo disponovat. Kupodivu na něm měla necelých deset tisíc! Navíc tu je hlášení z katastrálního úřadu na podezření z daňového podvodu!“

„Zřejmě budu muset na někoho podat trestní oznámení pro křivé obvinění a pomluvu,“ vzdychl jsem si.

„Jaképak křivé obvinění?“ podíval se na mě advokát přísně.

„Udání z katastrálního úřadu na podezření z podvodu snad není křivé obvinění?“ opáčil jsem.

„Chcete snad tvrdit, že vám vaše příbuzná krátce před svou smrtí dobrovolně prodala svůj činžovní dům, přičemž peníze z prodeje »záhadně zmizely«? Vždyť se tu samo nabízí obvinění z krácení dědické daně!“ objasňoval mi advokát. „Vaše příbuzná neměla dědiců v přímé linii. Kdyby vám dům odkázala, zaplatil byste nemalou dědickou daň, zatímco při prodeji, nota bene za směšnou cenu, jste platil jen daň z převodu nemovitosti. To je přece klasické obcházení zákonů! Nemluvě o možnosti zfalšování té smlouvy až po její smrti! Podle mě musí tuto možnost prošetřit orgány činné v trestním řízení! A teprve pak se ukáže, zda to bylo křivé obvinění!“

Vytasil jsem se tedy se smlouvou na prodej domu, na které byl prababiččin ouředně ověřený podpis s datem před půl rokem. To fakticky vylučovalo dodatečné machinace. Můj podpis tam datum neměl, ale byl jsem připraven tvrdit, že jsem tu smlouvu podepisoval spolu s prababičkou. Úřední ověření snad musel mít jen podpis prodávajícího. Smlouva je platná, datum odpovídá dnu ověření prababiččina podpisu, tím je »zákonu učiněno zadost« a není co řešit.

„Takže chcete tvrdit, že dědictvím je její prázdné bankovní konto?“ vyštěkl na mě advokát. „Kde jsou tedy ty peníze?“

„Prababička je investovala do rekonstrukce a modernizace svého bytu,“ řekl jsem. „Dům mi sice prodala, ale s břemenem, že ji v tom bytě nechám dožít. A protože chtěla zbytek života prožít ve větším pohodlí, modernizovala si byt. Nechtěla pořád chodit pro vodu a na záchod na konec chodby. Ten barák byl postavený za Rakouska-Uherska, takže tu modernizaci potřeboval. Peníze získané prodejem tedy vhodně investovala. Nechápu, co je na tom divného, natož aby to bylo protizákonné?“

„Je to ale podivné, nemyslíte?“ prohlížel si lejstro ze všech stran. „Dovolíte mi pořídit si kopii toho dokumentu?“

„Pokud to potřebujete k vyřizování dědictví, prosím,“ řekl jsem klidně. „Ale pak chci, abyste na kopii jednoznačně napsal, že je to kopie a ne originál. Originál zůstane u mě.“

„Jistě,“ souhlasil bez vytáček.

Pak vložil smlouvu do kopírky a pořídil kopii všech stran. Tím to pro mě bylo uzavřené a mohl jsem odejít v dobré víře, že jednání o dědictví skončilo.

Pořád jsem neznal naše ouřady...


Další přípis mi došel v pátek. Hned mě napadlo, že pátek, navíc třináctého, signalizuje nějakou smůlu.

A bylo tomu tak.

Přípis pocházel z finančního úřadu a jednalo se o doměření daně z příjmu z nájemného. Nějaký ouřada spočítal, že není přece možné, aby prababička dostávala od nájemníků nájem ve výši tří stovek měsíčně za byt. Takový nájem byl obvyklý za socíku pro byty čtvrté kategorie, jenže dnes jsou obvyklé nájmy stokrát vyšší a rozdíl mezi nájmem obvyklým a přiznaným činí za ta léta podle úředních tabulek tři a půl milionu. Tento »skutečný nájem« však nebyl řádně zdaněný, takže je třeba doplatit dlužnou daň ve výši sedmi set šedesáti sedmi tisíc tří set korun českých. Ještě horší jsou úroky z dlužné částky, spočítané přesně podle zákonů ve výši jediného promile, ovšem denně. Bohužel, promile denně je lichva jako hrom, za rozhodnou dobu činí milion osm set dvacet šest tisíc, dvě stě sedmdesát pět korun českých, které mám uhradit do deseti kalendářních dnů. V současnosti činí jen úroky tisíc osm set dvacet šest korun – denně! Měsíčně to je čtyřiapadesát tisíc, takže můj plat nestačí ani na splácení úroků. V Čechách se tomu říká »dluhová past«. Financové ji na mě ušili se zpětnou platností.

Byrokrati se zřejmě zbláznili! To se přece nedá splatit!

Jenže to mají podložené výpočty podle platných zákonů České republiky a nejhorší na tom je, že mají právo i mocenské prostředky ten nesmysl vymáhat.

To je snad jen zlý sen!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 12:32