Bez COOKIEs je omezený přístup!

Pokračování jinými prostředky

Zpět Obsah Dále

Válečný teoretik Carl von Clausewitz nazýval eufemisticky válku »Pokračování politiky jinými prostředky«. Rozhodně to zní vznešeněji než pravdivější výraz »nehorázné bestiální vraždění«.

Násilí by se vůbec nemělo mezi lidmi používat. Jenže to by nesměli být lidé lidem vlky. Příčin násilí mezi lidmi jsou miliony a velice často není na první pohled jasné, kdo spor zavinil, kdo začal, kdo útočí a kdo se jen brání.

Kdyby se můj příběh dostal do rukou našim novinářům, vyšel bych z jejich článků jako největší vyvrhel pod sluncem. Jak by to začínalo? »Pachatel největšího daňového úniku v Čechách chce hanebný zločin zakrýt ještě hanebnější vraždou poctivého a pečlivého úředníka, který jeho rafinované machinace odhalil!« Novináři by velice ochotně přehlédli, že nešlo o daňový únik, ale o pokus ožebračit devadesátiletou stařenku a jejího příbuzného, že úředník nehodlal získat pro stát zpět jen to, co mu patřilo, ale šlo mu o lukrativní »vejvar« pro něho a pro nějakého spřízněného exekutora. Zabavením domu by stát peníze nezískal, dražba by nic nevynesla, »vejvar« by vznikl až prodejem levně vydraženého domu, jenže to už by bylo v režii Bratrstva Kočičí Pracky. To by naši novináři neviděli. Pídili by se jen po pikantnostech vraždy a velkoryse by přehlédli, že za to může nepoctivý úředník, který překročil své, už tak nemravně velké pravomoci.

»My máme soudy a oni Policii...« a pak věřte, že se takové případy dějí výhradně podle práva a spravedlnosti, »soudcovská mafie« neexistuje a gang soudce Berky byl nevinně nařčená parta čestných skautíků!

Zlatý voči!

Jenže když zaženete klackem do kouta obyčejného voříška, můžete se dočkat šeredného pokousání. Tím hůř, když do toho kouta zaženete původně dobráckého medvěda. Rozdíl ve velikosti mezi psem a medvědem se asi nedá přehlédnout, ale obecně není dobré zahánět do kouta nikoho.

Mezi mnou a tím byrokratem je ale další velký rozdíl. Když ustoupí on, přijde jen o jeden pochybný kšeft. Na rozdíl od něho nemám kam ustoupit. Skrčkovo varování bylo přímočaré. Jako bezdomovec živořící pod mostem bych mu byl k ničemu. Našel by si schopnějšího a já bych nepřežil první trochu chladnější noc. Ten byrokratický gauner ještě neví, že mě zahnal do kouta, odkud se mohu spasit jedině útokem. A už vůbec netuší, že nemá proti sobě třesoucího se psího voříška, ale spíš toho medvěda.

A netuší, že už jsem na něho smrt poslal. I když doufám, že ustoupí a já tu smrt ulehčeně odvolám.

Já ho přece zabíjet nechci!

Teď jen, aby mu to došlo!


Do práce jsem se nevrátil, ale nezdálo se mi promarnit takto získanou dovolenou pouhým čekáním. Čekal jsem, že mě přijdou zatknout už v noci, nejpozději k ránu, jenže pak jsem si uvědomil, že záznam kamer vyhodnocuje soukromá bezpečnostní agentura a ne státní Policie. Agentura nemá pravomoc zatýkat. Než do toho vstoupí Policie, uplyne ještě nějaký čas.

Vypravil jsem se tedy na výzvědy. A musím uznat, že jsem toho nelitoval. Jenže jsem brzy narazil na skutečnost, která mé odhodlání jít až na kost hodně pošramotila.

Ten byrokratický gauner měl ženu a dvě děti. Asi bych toho grázla zabil bez výčitek svědomí, kdyby rodinu neměl a kdyby to byl osamělý dravý manažírek. Chceš mě zabít? Tak počítej s tím, že se budu bránit! A třeba smrtícím útokem, darebáku! Zdeptám tě, zastraším, a kdyby to nestačilo, nezlob se, košile je bližší než kabát a ty se mnou taky nejednáš v rukavičkách!

Jenže zabít chlapa, kterého doma vítají mimo jeho ženské i dva malí, usmrkaní kluci, pro které je »božským tátou«, to už je horší. Ti kloučkové přece nevědí, co je jejich táta zač!

Tak co teď? Být stejná svině jako on, rozšířil bych vydírání na jeho rodinu. Nemůže být přece takový necita, aby vydával své drobečky nebezpečí, když ví, že stačí ustoupit od jednoho beztak křiváckého kšeftu! Kdybych mu odsoudil jeho kluky k diagnóze »progresivní svalová atrofie s výhledem na smrt do čtrnácti dnů«, nezlomilo by ho to? Musel by to být krkavčí otec, aby vytrval!

Největším problémem je tady to, že nejsem až zas taková bestie. Seslat fialový obláček kletby na grázla, který mě ohrožuje, to mi svědomí příliš nezatížilo. Vědět o tom, že tím ohrožuji jeho nevinnou rodinu, je přece jen horší. Ale postihovat mimo viníka i malé nevinné děti? Nejsem pilot bombardéru, který hází bomby na bezejmenné děti! Nevidí je, ale jistě o nich ví, nemůže přece věřit tomu, že jeho »inteligentní« bomby si vyberou oběti jen mezi nepřátelskými bojovníky. Ano, ve světě je takových pilotů tisíce, ale já bych na to neměl žaludek. Dost na tom, že se těm nevinným klučíkům právě chystám sebrat jejich »božského tátu«.

Ani na to nemám. Ale strašit tím mohu. Vždyť očekávám, že to toho grázla najisto zlomí.

Opět jsem se spolehl na úsloví »ráno je moudřejší večera«.

Což ovšem byla chyba...


Ani dalšího rána mě nevzbudilo policejní komando, vzbudil jsem se sám. Rozhodl jsem se ale nečekat, až se »chrogpy« na grázlíkovi projeví. Navštívim ho v jeho bytě. Ať ví, že to myslím stejně vážně, jako on! Škoda, že mě to napadlo až dnes! Včera bych to podnikl klidněji, dnes jsem musel počítat s tím, že dostal požadovanou policejní ochranu a že do toho bohužel zatáhl další nevinné. I když nevím, jestli mu Policie ochranu přidělila. Nikdo na mě neútočil ani druhou noc. Byl bych přitom raději, kdyby mě zatkli. Měl bych od samotné Policie milionové alibi, až se účinky »chrogpy« projeví. Těžko by mě mohli obvinit, že jsem úředníka ohrožoval na životě, kdybych tou dobou seděl v policejní cele. Je přece možné, že se ouřadovi na Policii vysmáli. Prosím vás, co je to v dnešní době – »kletba«? Jsme snad ve středověku? Navíc na to nemá důkazy. Nejsilnější věta na záznamu obsahuje, že mám morální právo na obranu. Přímé vyhrožování smrtí to přece není.

On sám by ale brzy zjistil, že kletba není neškodné strašení. A lékaři? Někoho by mohlo napadnout, že ani kletba nemusí být takový nesmysl, jak se to jeví. Z Afriky jsou známé případy, kdy domorodec prokletý místním šamanem zemřel navzdory evropské lékařské péči. Doktoři tvrdili, že ho zabila víra. On zkrátka věděl, že je prokletý, vznikal v něm nadbytečný adrenalin a ten ho zabil. »Smrt z leknutí« není nesmysl, to se občas stává a je to vědecky popsané a vysvětlené.

Jenže v nemocnici by se mi nejednalo dobře. Lékaři by mě k pacientovi ani nepustili... no, já bych se jich neptal... ale tam by ouřada nemohl ten případ zrušit.

Vilka byla ještě odpoledne prázdná, ale po chvíli vartování jsem se dočkal. Autem přijela úředníkova žena a přivezla chlapce ze školky. Auto dala do garáže a vešla s nimi hlavním vchodem. Netušila, koho tím vtáhla do jejich hnízdečka! Od rána jsem byl neviditelný, objevit jsem se chtěl až večer.

K večeru přijel domů i její manžel. Nepřijel sám, vystoupili s ním z auta dva chlapi. Policejní ochranu tedy dostal. Kdyby jim sehrál hysterickou scénu, nemohli by ho při známé oblibě financů odmítnout, koledovali by si o malér. Trochu mi nehrálo, že mě nechali na pokoji, ale měl jsem čas o tom přemýšlet a napadlo mě přijatelné vysvětlení. Zatýkání by mohlo skončit blamáží. I kdyby na mě nasadili »sledovačku«, co by zjistili? Že jsem dnes nevyšel z domu? Proklouzl jsem ven neviditelný s jedním nájemníkem, to ale nemohli vědět! Uvidím, až se budu vracet domů!

Úředník uvedl »hosty« do obýváku, kde je představil ženě.

„Uvař jim, Magdičko, kávu!“ požádal ji. „Pánové si myslí, že by ten grázl mohl přijít až sem. Voprsklej je na to dost.“

„Hned to bude,“ odvětila. „Jaké kafe máte nejraději?“

Na kafi se všichni čtyři shodli hned a paní domu odešla do kuchyně dát vodu do varné konvice. Pánové se mezitím pohodlně rozsadili u stolu, bodyguardi seděli tak, aby měli na očích dveře.

Stál jsem u stěny a pozoroval, jak se všichni čtyři baví. Pak paní Magda odešla uložit kluky do postýlek a já jsem se opatrně posadil na židli stojící až u stěny.

Hovor se od začátku stočil na moji vyhrůžku. Bylo ale znát, že jí policisté příliš nevěří.

„Stávají se různé věci, ale tohle bude »fejk«,“ mínil starší. „Je to přece pohádka!“

Mezitím přišla paní Magda a přinesla všem k večeři nějaké narychlo udělané obložené chlebíčky.

„Poslužte si, pánové!“ řekla.

Při pohledu na jídlo jsem dostal hlad. Vždyť jsem celý den nejedl, pořád jsem jen vartoval. Kloučkové už spali, mohl jsem se tedy projevit. Natáhl jsem se paní Magdě přes loket a vzal jsem si z tácu obložený chlebíček. Nevypadalo to ani příliš dramaticky, chlebíček se prostě nadzvedl a rozplynul, kdyby se paní Magda na okamžik zadívala jinam, ničeho by si nevšimla.

„Ježíšikriste!“ zaúpěla. „Zmizel mi z tácu chlebíček! Úplně se rozplynul!“

Podnos s chlebíčky přistál na stole trochu prudčeji, skoro jako kdyby jí vypadl z rukou.

„Neviditelnej!“ doplnil ouřada manželku zděšeně.

V rukou bodyguardů se okamžitě objevily pistole, jenže před nimi byli jen manželé, které měli chránit.

„Oba honem za nás!“ poručil jeden z bodyguardů.

Ochránci popadli manžele za lokty a smýkli jimi za sebe.

V obýváku se rozhostilo vražedné ticho. Jen já jsem klidně dojídal ukořistěný chlebíček. Nejsem hrabě Monte Christo, který by v domě nepřítele nevzal do úst ani vodu.

„Jménem zákona!“ začal druhý bodyguard, ale víc neřekl. Co asi chtěl? Abych dal ruce nahoru? Samotnému mu hned došlo, že je to nesmysl. Obývák byl velký a já jsem mohl stát prakticky kdekoliv kromě místa, obsazeného těmi čtyřmi. Střelnou zbraní můžete ale vyhrožovat jen tomu, komu ta zbraň může uškodit. Ne tomu, kdo si z ní dělá legraci.

V té chvíli mě napadlo, co udělám.

Oba policisté se znenadání složili k zemi. Paní Magda jen tlumeně vykřikla hrůzou, nedivil jsem se, zatímco její muž stál ochrnutý jako socha.

Vzápětí se oba policisté začali ze země zvedat. Dívali se ale trochu vytřeštěně, nešlo jim do hlavy, jak je možné, že se ocitli na zemi. Jejich pád jim pochopitelně vypadl z hlavy.

„Neposadíte se?“ oslovil jsem všechny. Nepříliš hlasitě, ale v tom tichu to bylo slyšet jasně.

„To je von!“ řekl tiše úředník.

„Jo, jsem to já,“ odpověděl jsem mu také polohlasem.

Oba policisté jevili snahu tasit zbraně. Nepamatovali si ani, že je už předtím měli v rukou. Pochopitelně je nemohli najít, obě pistole jsem držel já, jenže byly neviditelné spolu se mnou.

Střelnou zbraní můžete vyhrožovat jen tomu, kdo ji vidí. Ne tomu, kdo o ní nemá ani tušení. Musel jsem je popostrčit.

„Nešacujte se zbytečně, pánové,“ radil jsem jim dobrácky. „Vaše pistole mám já, ani nevíte, ze které strany na vás mířím. Já ale nechci střílet a navrhuji vám příměří. Berete?“

„Jaké příměří?“ zasípěl starší bodyguard.

„Příměří znamená odložení ozbrojeného střetu,“ vysvětlil jsem jim. „Chci si s vámi vyjasnit stanoviska, ale nejprve jsem vás odzbrojil, pod namířenými hlavněmi by se jednat nedalo. Pak vám pistole vrátím, bez obav. »Pohádka« o mé neviditelnosti není pohádka, ale jistě se s tím setkáváte poprvé. Nevyčítejte si, že jste s tím nepočítali. Není to zrovna běžné.“

„Co nám chcete?“ zeptal se zamračeně mladší bodyguard. Asi mu nebylo příjemné, že jsem je oba odzbrojil. A kdyby věděl, jak málo stačilo, aby byli mrtví, byl by ještě zamračenější!

„Jak říkám, vyjasnit si stanoviska,“ řekl jsem. „Posaďte se tady ke stolu, nechte mě chvíli mluvit a nezacpávejte si uši. Chci vám sdělit příliš vážné věci. Když budete mít k tomu co říci, dám slovo i vám, ale pěkně prosím k věci, nadávkami se snad zdržovat nemusíme!“

Moc se jim nechtělo, ale teď už věděli, že neviditelnost není pohádka a nezbylo jim než uvěřit mi, že mám jejich pistole. Oba bodyguardi se ostražitě posadili.

„Vy dva také,“ obrátil jsem se na strnulé manžele. „Tady do těch křesílek, jako předtím.“

Pohnuli se také ostražitě, ale nezbylo jim než uposlechnout. Pistole jsem měl jen já. Neviděli je, ale nepochybovali o nich.

„Tak tedy začneme,“ vzdychl jsem si. „Nejprve se zeptám pána z finančního úřadu. Proč mě chcete zabít?“

„Já vás?“ vytřeštil oči. „Snad vy mě!“

„Když mě chcete zabít, musím se bránit,“ odrazil jsem ho. „Ten konflikt jste zahájil vy! Vy jste útočník, já se jen bráním. Ale jde mi o život a proto musím být tvrdý i já. Nechápete to?“

„Já vás přece nechci zabít!“ trval na svém.

„Vy tomu snad věříte?“ zeptal jsem se ho. „Vy neviňátko! Vymyslet si neexistující obří dluh, který je nad lidské síly splatit, to není vražda? Musí vám být jasné, že to je nelidské, vy stvůro! A to už jistě uvažujete, jak na mě poštvete exekutora, že? A ten mě vyžene z domu, který pak za hubičku koupíte v utajené dražbě a draze prodáte! Já půjdu pod most mezi bezdomovce. Podle vás to není vražda?“

„Bezdomovců přece u nás žije hodně!“ namítl chabě financ.

„A ročně jich několik umrzne, že!“ doplnil jsem ho. „Ale to vy za vraždu nepovažujete, i když to vražda je! Já mám bohužel horší podmínky, než si umíte představit. Pro mě je bezdomovectví jistota smrti. Souvisí to s neviditelností, ale víc vám vysvětlovat nemohu, nepochopíte to. Takže si shrňme stanoviska. Nejde vám o vymáhání daní, ale o moji smrt. Nejspíš jste to tak nemyslel, ale je tomu tak. Podařilo se vám zahnat mě do kouta, odkud nemám jiného úniku než přes vaši mrtvolu. Máme jen dvě možnosti. Buď včas couvnete a zrušíte ten nesmyslný příkaz. Tím nepřijdete o čest, jen o křivácký kšeft, ale zachováte si život. Nebo budete trvat na svém, v tom případě zemřete. Na výběr máte jen vy. Já mám, jak se říká v šachu, pouze vynucené tahy. Nechci vás zabít, je mi opravdu líto vašich klučinů, které chcete připravit o tátu, ale budu to muset udělat, jinou možnost prostě nemám.“

„Proč ale nejednáte podle zákonů?“ osmělil se napomenout mě starší policista. „Jestli je to, jak říkáte, nemáte se přece čeho bát! Dejte to k soudu a uvidíte!“

„Zkuste zapojit šedou kůru mozkovou a začněte myslet!“ odsekl jsem mu. „Nevíte, jak to v Čechách chodí? Jak dlouho tu žijete? Dříve než soud začne, budu mrtvý! Daňová povinnost má přednost, zaplatit ten nesmysl nemám čím a lichva je tak velká, že můj poctivý plat nestačí ani na úroky! Takže podle zákona přijde nejprve exekutor a pak už nebudu mít ani na soudní poplatek! Soudy jsou v téhle zemi jen pro bohaté! Je to tak, nebo ne?“

„Před soudy jsme si všichni rovni!“ namítl upjatě policista.

„Považovali jste za pohádku neviditelnost, já považuji za pohádku rovnost lidí před soudy a zákony!“ odsekl jsem.

„Rovnost před zákony je přece zajištěna ústavou!“ opáčil policista uraženě.

„Ano, je to opravdu krásná pohádka!“ odsekl jsem. „Jenže já mám dost dobrých důvodů nevěřit jí. Opravdu považujete moje stanoviska za nesmyslná? Opravdu věříte, že stihnu vyhrát soud dřív než mě exekutor zavraždí?“

„Exekutoři nikoho nevraždí!“ namítl prudce starší policista.

„Oni sami jistě ne,“ připustil jsem. „Ale kolik lidí se kvůli nim i tady v Čechách oběsilo nebo skočilo pod vlak, víte to? Vy si to samozřejmě zanesete do policejních statistik jako nepochybné sebevraždy, nepozornost při přecházení kolejí, nešťastné náhody, ale pravou příčinou byl exekutor, i když ten má jistě bílé glazé rukavičky, že? Buď to nevidíte, pak jste slepí jako patrona, nebo to nechcete vidět, pak jste pokrytci, kteří prostě nechtějí vědět, čemu vlastně slouží!“

„Ale vyhrožovat někomu vraždou taky není správné!“ trval na svém mladší policista.

„Zatím jen vyhrožuji,“ řekl jsem. „A souhlasím s vámi, že to není správné. Když ale máte proti sobě křiváka, který má na své straně nespravedlivé zákony, když se dostanete do situace, kdy vám jde opravdu o krk, co chcete dělat? Předem vám říkám, nechte si vaše hraběcí rady! Jako ta královna, co radila lidem, aby jedli koláče, když nemají na chleba! Víte snad, jak skončila?“

„Můj manžel není žádný křivák!“ vložila se do debaty paní Magda. „Můj manžel je vzorný otec rodiny a kuřeti by neublížil!“

„Nechte si od něho vysvětlit křivárnu, kterou na mě ušil,“ poradil jsem jí. „Jenže... on vám to jistě vysvětlí tak, abyste si dál myslela, že máte za muže anděla... Chcete znát celou pravdu?“

„Ale jen pravdu a nic než pravdu!“ požadovala.

„Nemám zájem lhát,“ řekl jsem. „Dobrá, představte si jednu devadesátiletou paní, která po rodičích zdědila v Praze činžák. Je to učitelka na penzi, má vlastní peníze, takže se nestará o to, kolik nájmu její nájemníci platí. Činžák měnil vlastníky, nejprve ho komunisté znárodnili, pak ho stát v restituci původním majitelům vrátil a ti tam žijí pořád. Nejsou závislí na nájmech, takže se o ně nestarají.

Pak začne zlatokopecká horečka a nájmy jdou ostře nahoru. Kdekdo kupuje byty, aby na nich co nejvíc vydělal. Parlament to posvětí zákonem, který umožní zvýšit nájmy do nekřesťanských výšin, majitelé domů bohatnou a lidé, kterým nájem přerostl přes výši jejich příjmů, už na takový nájem nemají a ocitají se na ulici.

Stará paní učitelka není závislá na příjmech z nájmů. Žije si skromně a nájmy nezvyšuje, takže v jejím domě zůstávají nájmy na stejné výši jako za komunistů, ačkoliv jinde raketově stoupají.

Ta paní nedávno zemřela. Nájemníci ji upřímně oplakali, vždyť je nedřela z kůže, jako jiní kolem.

A teď přijde katastrofa. Jakýsi úředník na finančním úřadě, neschopný pochopit, že ve světě nejsou jen podvodníci, ale i lidé, kterým opravdu nejde o prachy, získané přes mrtvoly, si vymyslí »konspirační teorii«, že ta babka vybírala stejně vysoké nájmy jako ostatní, ale utajovala je, aby stát okradla na daních. Je hluchý k lidskému vysvětlení, z prospěchu, vycucaného z prstu, doměří co nejvyšší daň, začne stíhat pro její »podvodné krácení« a napaří nemravně vysoké pokuty a nesplatitelné lichvářské úroky. Ano, paní, ta nestvůra je právě ten váš andělský manžílek.“

„Je to tak?“ obrátila se paní Magda na manžela.

„Ty mu snad věříš?“ vyjekl oslovený.

„Nevypadá to nevěrohodně,“ odvětila přísně.

„Umíš si představit, že nějaká babka žije desítky let z ruky do huby, nebo to tak aspoň tvrdí, přitom má barák jako hrom, kde vybírá po třech stovkách měsíčně jako za komoušů?“ vykřikl na ni. „Takové pohádce chceš věřit?“

„Je to hodně nezvyklé,“ souhlasil jsem. „Stejně nezvyklé, jako když s vámi v tomto pokoji stojí neviditelný člověk. Jenže já tu jsem. Slyšíte mě dobře.“

„Slyším,“ souhlasila paní Magda. „Ale to by šlo vysvětlit i nějakým mluvícím mobilem, který se dá schovat kdekoliv!“

„Vy nevěříte vlastním očím?“ zasmál jsem se. „Podívejte se tady na ten podnos s chlebíčky!“

Vzal jsem si druhý. Jen se trochu nadzvedl a přešel se mnou do neviditelnosti. Vypadalo to, jako kdyby se prostě rozplynul.

„To je ale krádež!“ upozornil mě financ nepřátelsky.

„Vaše paní mě před chvílí pozvala,“ opáčil jsem. „Řekla přece: »Poslužte si, pánové!« Vztáhl jsem to i na sebe.“

„Ale ona to myslela jen na skutečnou návštěvu!“ namítl.

„Žádná skutečná návštěva tu není,“ řekl jsem. „Vy dva jste tu doma, já jsem vetřelec a dva zbývající pánové nejsou návštěva, ale ozbrojená ochranka, i když momentálně odzbrojená.“

„A to se nemůžete objevit ani na okamžik?“ zeptal se mě mladší policista.

Chystal jsem se mu vyhovět, ale včas mě napadlo podívat se na něho zblízka. Nač to potřebuje?

Stačilo ale, abych se podíval pod stolek, u kterého všichni čtyři seděli. Ten mladší držel pod stolem velký, těžký útočný nůž. Tak proto! Už měl zřejmě po krk příměří, připravoval si akci, ale potřeboval, abych se mu objevil před očima.

Jak chceš, moulo! Já to stihnu!

Objevil jsem se opravdu jen na mrknutí oka, ale ihned jsem se opět zneviditelnil a shýbl jsem se až k zemi.

Těžký útočný nůž proletěl vysoko nade mnou a zabodl se do dřevěných dvířek obývákové stěny za mnou.

Všichni strnuli.

Naštěstí jsem útok čekal, proto jsem se vzpamatoval první.

„Poděkujte Pánubohu, že mě napadlo uhnout!“ obořil jsem se na policistu, který po mně hodil nůž. „Představte si, že byste se strefil! Nůž není střela z pistole, nezabíjí okamžitě. Nejspíš bych nestihl poslat smrt na pravého viníka, ale poslal bych ji intuitivně na všechny. V této chvíli byste byli mrtví! Mrtví sice nejste, ale porušením příměří jste přišli o čest. Mohu vám po tomhle věřit?“

„Nemohou všichni za jednoho!“ zavrčel starší policista.

„To vám uznám,“ ustoupil jsem jeho argumentu. „Ale jste ve službě a váš kolega vrhl pěkné světlo na Policii! Paní Magdo! Uvěříte aspoň vy, že jsou na světě i poctivci, kteří nejdou po penězích?“

„Možná jsou i takové bílé vrány!“ připustila paní Magda. „Ale bude jich asi málo.“

„Málo, ale nevylučujete je, že?“ pokračoval jsem.

„Úplně je vyloučit nemůžeme,“ ustoupila opět.

„Tak vás prosím, vysvětlete svému mužíčkovi, aby přestal šílet. Moje prababička byla taková bílá vrána a opravdu od svých nájemníků nevybírala nekřesťanské pálky. A vysvětlete mu, že to není okrádání státu, ale normální lidský přístup. Možná je dneska ojedinělý, nicméně ještě nevyhynul. A přemluvte ho, aby zrušil tu připravenou křivárnu, nebo udělá z vašich dětí sirotky.“

„Vážně byste ho... zabil?“ zachvěl se jí hlas.

„Umíte si představit medvěda, zahnaného do kouta?“ zkusil jsem jí odpovědět otázkou. „Může to být dobrácký bručoun, ale ve chvíli, kdy pochopí, že jde o krk, tak se prostě rozmáchne a...“

„A když to manžel zarazí?“ pokračovala rychle.

„Nemám zájem na jeho smrti,“ řekl jsem. „Ale slyšela jste, co na mě chystá. A já opravdu nejsem ovce, která se dá odvést na porážku. Na mně by si vylámal zuby i pluk amerických mariňáků. Mám na to sílu! Vysvětlete mu to!“

„Jenže já jsem to dneska přeposlal exekutorskému úřadu!“ vyjekl financ. „Teď už se to vůbec nedá zastavit!“

„Vždyť jste mi dával desetidenní lhůtu k zaplacení!“ obořil jsem se na něho.

„Proč čekat? Vždyť by to beztak nikdo nedokázal splatit!“ namítl financ.

„Takže další podraz!“ řekl jsem klidně. „Vaše chyba! Tím jste si podepsal svůj ortel! Vidíte, paní Magdo, jakého křiváka jste měla za muže? Nebo mu snad ještě věříte? Co dělat! Musím se obrátit na exekutorský úřad! Jenže exekutoři jsou tvrdší hoši, ti neustoupí! K sakru, nechce se mi do toho zabíjení, ale asi to jinak nepůjde! Shrňme to tedy! Kletba zůstává v platnosti, za třináct... pardon, už jen za dvanáct dní budete, paní Magdo, vdovou. Je mi to líto, ale váš mužíček je větší grázl, než jsem si myslel. Najděte si za něho lepšího chlapa a přeji vám více štěstí při výběru. Vaše kluky lituji, ale i oni si zaslouží lepšího tátu. A vy, páni ochránci, máte své pistole v kuchyni na lince. Otisky na nich nejsou, mám na rukou rukavice. Proti vám nic nemám, jen se snažíte plnit svou povinnost. Ale myslím, že i pro vás bude lepší tvrdit, že jste tady nikoho neviděli. Neviditelní jsou přece »pohádka, konspirační teorie, fejk«, kdo by tomu věřil? Buďte zdrávi – i když už ne všichni! Podrazákům zdraví nepopřeji!“

Prudce jsem otevřel a hned zase zavřel dveře na chodbu, ale zůstal jsem v pokoji.

„Za ním!“ zavelel mladší policista. „Příměří skončilo!“

„Moment!“ zarazil ho starší kolega. „Beze zbraní?“

„Skoč pro pistole!“ pověřil ho mladší úkolem a z nohavice rychle vytáhl další vrhací nůž.

„Hlavní dveře jsou zamčené!“ připomněl jim financ. „Nemá kam utéci!“

„Chytíme ho tedy na chodbě!“ zajásal mladší policista.

„Může ještě po schodech na půdu!“ dodal financ.

Dveře za nimi bouchly, ale ještě předtím jsem slyšel dusot nohou po schodišti. Tam... taky nejsem.

»Paní Magdo!« oslovil jsem osamělou ženu telepatií.

Nehnala se za policisty a teď strnula, neboť jí došlo, že je v obýváku sama s neviditelným vrahem... nebo skoro-vrahem.

„Vy jste zůstal tady?“ strnula.

„Chci se vás ještě na něco zeptat,“ řekl jsem. „Nebojte se, nevinným neubližuji. Ale jak jsem řekl, zahnat medvěda do kouta opravdu není dobrý nápad.“

„Vážně ho chcete zabít?“ otřásla se.

„Chcete se za něho přimlouvat?“ zeptal jsem se jí namísto odpovědi. „Za takového podrazáka a křiváka?“

„Já nevím,“ přiznala nešťastně. „Nikdy bych to do něho neřekla. Ke mně a k dětem se chová správně! Akorát...“

„Něco přece?“ zachytil jsem to.

„Akorát si neumím vysvětlit, jak jsme přišli k téhle vilce,“ řekla nešťastně. „Vím dobře, že jsme na ni neměli. A najednou byla naše a muž mi jen řekl, nestarej se o to.“

„Takže možná pochází z podobné křivárny,“ doplnil jsem ji chápavě. „Zajímalo by mě, jak dopadla rodina, které vila patřila před vámi. Ale obávám se, že špatně. Jestli ji přijali příbuzní, byl by to šťastný konec. Ale jestli jsou děti v děcáku a rodiče někde pod mostem, bylo by to horší. Potíž je, že to druhé se nedá jen tak vyloučit. To se dnes v Čechách děje až příliš často. Nu což, máte aspoň o čem přemýšlet.“

„A nemohla bych... nemohla bych vám přece jen pomoci?“ zeptala se. „Třeba muže ještě přesvědčím...“

„Zkuste to,“ pokrčil jsem rameny. „Třeba půjde ještě něco zachránit. Já teď půjdu za exekutorem. Nechce se mi do toho, rád bych to vyřídil bez vraždění. Ale nenechám se vyhodit z domu na mráz. Můžete tvrdit, že i to se dá přežít, ale já bych to nepřežil. Zahnal mě do kouta, váš manžílek. Následky ať si vypije sám.“

„A když ho... zabijete?“

„Budete mladá vdova,“ řekl jsem. „Najděte si lepšího tátu pro své kluky. Ten křivák by je beztak zkazil k obrazu svému.“

„Ale je to pořád můj muž!“ skoro vykřikla, ale jen tlumeně, aby to nezaslechli chlapi na chodbě.

„Mohu vás jedině politovat,“ řekl jsem. „Nevím, co vám mám přát. Život toho křiváka, nebo jeho smrt? Víte co? Necháme to na osudu. Jestli to zarazím bez krve, odvolám kletbu. Když ne? Už jsem ji na něho seslal a když teď nic neudělám, za dvanáct dní neodvolatelně zemře. Je mi líto, že působím trápení i vám, ale váš mužíček má lidského trápení na svědomí podstatně víc, chápete? A teď si za mnou zavřete tohle okno!“

Otevřel jsem okno, vyskočil na parapet a opatrně jsem se odrazil ode zdi. Dopadl jsem do měkké hlíny, dole byly záhonky a nebylo to vysoko. Zajímavé, že bodyguardy nenapadla úniková cesta nejbližším oknem! Jejich chyba!

Rozběhl jsem se k plotu, oddělujícímu zahrádku s vilou od ulice. Za mnou se ozvalo zaklapnutí zavíraného okna. Ale ještě chvíli stála za oknem tichá silueta. Paní Magda přemýšlela. Vidět mě nemohla, ale nejspíš za mnou zůstávaly stopy v měkké hlíně a mohlo být zajímavé, jak se zničeho nic objevovaly.

Možná jsem právě rozvrátil jednu spořádanou rodinu.

I když ten chlap jich nejspíš zničil víc.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 11:27