Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tvrdší oříšek

Zpět Obsah Dále

Čekal jsem, že exekutor bude větší tvrďák. Finanční úřad má ochranku, ale exekutor chodí zabavovat zásadně s policistou na svou ochranu. Zabavit lidem všechno a vyhodit je na mráz se příliš neliší od vraždy, není div, že lidi občas exekutora napadnou. Už se v Čechách párkrát stalo, že ani policejní ochrana nestačila.

Nemýlil jsem se ani v tom, že se nedostanu snadno ani do jeho kanceláře. Exekutor má kolem sebe ochrannou zónu, krytou kamerami, jištěnou důmyslnými zámky a chráněnou soukromou ochrankou. Asi nemá automobil tak pancéřovaný, jako prezident Spojených států, ale nedivil bych se, kdyby měl přinejmenším po stranách a vpředu neprůstřelná skla.

Proto mě docela překvapilo, když jsem podle adresy zjistil, že se jedná o ženu. Tohle povolání si přece nezadá s mafiány, to snad není pro ženy! Ale brzy jsem zjistil, že v tomto povolání je žen mnohem více, než bych si pomyslel. Feministky přece tvrdí: »Muži jsou největší svině na světě, ale ženy je ve všem předčí!« Něco na tom bude, na úřad exekutora se to opravdu hodí.

Generálka Woodwardová bombardovala dětskou kliniku v  Libyi. Je to ještě člověk?

Generálka Woodwardová bombardovala dětskou kliniku v 
Libyi.
Je to ještě člověk?

Andrea Slau - velela raketovému ostřelování Sýrie. Velice pohledná zrůda!

Andrea Slau - velela raketovému ostřelování Sýrie.
Velice pohledná zrůda!

Připomenu, že nejkrvavějším válkám tohoto tisíciletí velely ženy, i když je nařídil muž. Válce proti Libyi velela generálka Woodwardová a raketové bombardování Sýrie měla pod velením jakási Andrea Slau, dvě dračice v generálských sukních. Proč by nemohla být exekutorkou žena? To povolání není příliš čestné, asi jako povolání nájemného vraha či kata, ale »ženy se mužům ve všem vyrovnají«! I v těch nejhorších vlastnostech.

Zástupci nečestných cechů, třeba kati, seděli ve středověku stranou od lidí a lidé považovali jejich dotek za nečistý. Dnes se tito lidé sami drží dál od ostatních, jenže na rozdíl od dřívějška se považují za »lepší druh«. Posuzují to podle peněz, jak jinak. Ani ve středověku nebyli mistři nečistého řemesla špatně placení, ale to nic není proti pohádkovým ziskům exekutorů! Jak přiznaným, tak i nezdaněným. Stačí uvědomit si, že exekutor pořádá dražby zabavených movitých i nemovitých věcí. Musí je pořádat veřejně, ale stačí, aby zveřejnil konání dražeb drobným písmem v inzertní rubrice okresních novin a zajistil si, že na dražbu přijdou jen jeho »přátelé«. Pochopitelně jim to vydraží co nejlevněji, oni všechno draze prodají a o »vejvar« se rozdělí. Dělá se to jednoduše. Po zahájení dražby přihodí jeden »bílý kůň« minimální částku. Hned po něm přihodí druhý z »Bratrstva« tak velkou částku, že ostatní zájemce dokonale odradí. Po skončení dražby ale prohlásí, že tolik peněz nemá a odstoupí. Tím připadne předmět dražby tomu prvnímu, který to dostane, jak se říká, »za hubičku«. Jen věřitelé přijdou zkrátka a dlužníci dopadnou ještě hůř, ale to už nikdo nekontroluje a vlastně ani nesmí. Tak »skvěle« nastavili pravidla pro exekutorská »bratrstva« naši zákonodárci!

Zcela marné je žádat exekutora o osobní schůzku. Exekutor dává exekuční případy k vyřízení pracovníkům svého úřadu, ti je projednají a rozhodují o dalším postupu, ale konečné rozhodnutí je na exekutorovi, ke kterému se nikdo cizí nedostane. Provoz exekutorského úřadu je zkrátka řízený tak, aby se do něho a do exekučního řízení nemohl zvenčí nikdo dostat. A když, tak až po provedení nevratných kroků. Jakmile koupí sporný předmět nebo nemovitost další nabyvatel, vrátit se to už nedá. Heslo »co bylo ukradeno, musí být vráceno« totiž pro exekutory neplatí. Tak nemravně nastavili poslanci exekutorská pravidla hned zpočátku.

Bylo mi jasné, že to legálně nepůjde. Jednat s »pověřenými pracovníky« exekutorského úřadu podle jeho vnitřního jednacího řádu je zbytečná ztráta času, určená k tomu, aby úřad získal čas potřebný k dokonání díla zkázy. Jednací řád však vůbec nepočítá s klientem, který předpisy ignoruje a neviditelný projde prakticky kamkoliv. Může projít zakázanými dveřmi s někým oprávněným, může i narušit domovní svobodu exekutora či exekutorky a vetřít se i do jejich soukromého bytu.

Není to ovšem podle zákonů. Vstupem do cizího bytu jsem narušil soukromí i domovní svobodu majitele bytu, neoprávněně jsem na sebe vztáhl pozvání paní domácnosti, ačkoliv mi zajisté nebylo určené, a snědl jsem jí dva obložené chleby, což finanční úředník správně nazval krádeží. A už vůbec nemluvím o sesílání kleteb, které bezpochyby naplňuje skutkovou podstatu ublížení na zdraví, ne-li pokusu o vraždu.

Utěšoval jsem se tím, že mi válku vyhlásili oni a používají sice zákonných, ale nečestných postupů. Ani ve válce nemusí obě strany respektovat zákony, vydané jednou z nich. Českoslovenští parašutisté porušili atentátem na Heydricha hned několik zákonů, protektorátních a zejména říšskoněmeckých. Však to říšští Němci nazvali banditismus, schvalování vyhlásili za trestný čin stíhaný trestem smrti, což ihned dokázali terorem, zvaným Heydrichiáda.

A nebyla to jen česká specialitka. Říšskoněmecké zákony porušovaly i jiné národy. Francouzi, Poláci, Rusové, Holanďané, Norové. Něco jiného je totiž zákony prostě vyhlásit a něco jiného je dosáhnout jejich uznávání. A nejhorší cestou k přesvědčování obyvatel je teror a tresty smrti.

Když jsem si tedy promyslel právní názor na oprávněnost svého počínání, byť jen laický, řekl jsem si, že budu uznávat jen zákony, které se spornou věcí nesouvisí. Partyzáni přece za války také nedodržují zákony nepřítele, ale jen ty, které by platily stejně i v dobách míru.

Tak jsem se znenadání objevil v obývacím pokoji paní Jany, exekutorky, která dostala do drápů můj případ.

Začnu ovšem mírně...


„Dobrý den přeji!“ oslovil jsem exekutorku Janu, sotva si v obývacím pokoji rozsvítila.

„Ježiši! Co tady děláte?“ vyjekla překvapením.

„Potřebuji s vámi něco projednat!“ řekl jsem klidně.

Chvíli si mě vytřeštěně prohlížela, pak se vzpamatovala.

„Od toho jsou snad úřední hodiny!“ řekla přísně.

„Ale kdepak!“ opáčil jsem. „Máte přece předpis, jak jednat s klienty, aby se k vám vůbec nedostali. Proto jsem přišel až sem! Navíc tu můžeme jednat bez sledovacích kamer.“

„Vypadněte z mého domu!“ zaječela na mě. „Nebo zavolám Policii! Tady nemáte co dělat! A je to navíc porušování domovní svobody, paragraf 178, až dva roky nepodmíněně...“

„Já to všechno vím,“ přerušil jsem ji. „Ale má věc nesnese ani hodinu odkladu. Proto budeme jednat tady!“

„Nebudeme!“ odsekla. Současně vytáhla z kabelky pistoli. „A než sem dorazí Policie, budete ležet tady na koberci obličejem dolů. Rozumíte?“

„Rozumím, ale neposlechnu vás,“ řekl jsem.

„Pak ale budu střílet!“ vyhrožovala mi a pozvedla pistoli.

Jenže v té chvíli se složila na koberec ona. »Tigumtezy« je naštěstí rychlejší a už jsem si zvykl, že stihnu zasaženého oživit, takže jsem proti používání »tiché smrti« ztratil zábrany. Přiskočil jsem k exekutorce, odebral jí z bezvládné něžné ručky její těžkou smrtící zbraň, poodstoupil jsem o dva kroky a zrušil »kletbu«.

Paní Jana se nadzvedla a pohlédla na mě odspodu. Nejprve nechápavě, pak zděšeně, ale výraz jejího obličeje se rychle změnil v grimasu vzteku.

„Vy jste tu ještě?“ vykřikla. „A jak to, že ležím na zemi?“

„Ležíte, protože jste byla pár vteřin mrtvá,“ oznámil jsem jí s klidem Angličana. „Sice jsem vás zase oživil, ale jako mrtvá jste se sesypala k zemi. Mrtvoly obvykle neudrží rovnováhu vestoje.“

„Mrtvá?“ vyjekla. „Ale to přece nejsem!“

„Teď už nejste,“ přikývl jsem. „Ale byla jste dost dlouho, abych vám dokázal odebrat tuhle hračku!“

A významně jsem v ruce potěžkal její zbraň.

„Ale to je moje pistole!“ vyjekla. „Vraťte mi ji!“

„Nemám rád, když na mě někdo míří takovou věcí!“ zavrtěl jsem hlavou. „Já tyhle hračky nepotřebuji, vrátím vám ji, až budu odcházet. Ale nejprve musíme projednat můj případ, kvůli tomu jsem přece tady.“

„Vraťte mi moji pistoli!“ trvala na svém. „Slibuji, že už na vás nebudu mířit!“

„To bude ještě jistější, když ji budu držet já,“ opáčil jsem.

„Dám vám čestné slovo!“ zkusila to ještě.

„Čestné slovo exekutorky?“ ušklíbl jsem se. „Čestné slovo může dát jen čestný člověk. Exekutoři mezi ně nepatří!“

„To je urážka!“ rozčílila se. „Pomluva, paragraf 184...“

Mezitím se zvolna zvedla do podřepu, ale najednou po mně skočila a než jsem se lekl, složila mě nějakým bojovým chvatem pod sebe na koberec. Bojové umění zřejmě ovládala, jenže proti »tigumtezy« neuspěla. Padla na mě jako pytel brambor.

Odvalil jsem ji ze sebe a zvedl se. Pak jsem ji opět oživil, ale chvíli jsem leknutím jen popadal dech. Kdyby tak neúprosně neubíhal čas, nechal bych ji ležet, než bych se vzpamatoval, jenže jsem nesměl překročit šest vteřin. Naštěstí byla i ona vyvedená z míry a než opět nadzvedla hlavu, stačil jsem odcouvat za nízký konferenční stolek.

„Vy máte ale výdrž!“ řekl jsem obdivně, když jsem viděl, že už mě zase vnímá. „Jste mrštná jako kočka, ale jestli jste měla jako kočka devět životů, máte jich už jen sedm! Nemohu vám upřít odvahu, ale útočit na mě je čiré zoufalství. Upozorňuji vás, že zabíjím rychlostí mžiknutí oka! Dokážu sice mrtvého i oživit, ale nedá se tvrdit, že by mě to bavilo.“

„Oživit mrtvého?“ opakovala po mně udiveně.

„Už jsem vás vrátil mezi živé dvakrát,“ upozornil jsem ji. „Mám s vámi opravdu nebetyčnou trpělivost, ale i ta má meze.“

„Vy že jste mě...“ vyhrkla zaraženě, ale nedořekla.

„Vrátil jsem vás mezi živé už dvakrát,“ opakoval jsem. „To znamená, že jsem vás už dvakrát zabil. Poněkud jsem vám zkrátil život, nechápete? Zatím o deset vteřin, ale jestli se nepřestanete chovat jako kamikaze, mohlo by to být natrvalo!“

„Co chcete?“ vyhrkla se špatně skrývanou nenávistí. „Vnikl jste neoprávněně do mého bytu a tady mě zkoušíte přesvědčit, že mě umíte zabít a zase oživit. Proč?“

„No sláva!“ řekl jsem. „Konečně se dostáváme k věci!“

„Všechno, co děláte, je protiprávní!“ chtěla mě zastrašit.

„Všechno, co děláte vy, děláte podle nemravných zákonů!“ odsekl jsem. „Já jednám protiprávně, vy nemravně. To je horší!“

„Nechte si své soudy!“ zavrčela na mě. „Wocode?“

Ukázal jsem jí na její vlastní křesílko, kam s trochou váhání usedla. Mezi námi byl její stolek, který by jí snad zabránil, aby po mně znovu skočila. Přednesl jsem jí svůj problém a neopomněl jsem zdůraznit protiprávní jednání úředníka finančního úřadu. Ale současně s tím jsem na ni poslal »chrogpy«, časované na osm dní. Jestli neustoupí, a pochyboval jsem už, že to půjde hladce, přijde na vážnost »kletby« ještě dřív než finančák.

„To mě nezajímá,“ mávla netrpělivě rukou. „Na náš úřad to došlo po právní stránce v pořádku. Exekuční řízení se dá zastavit jen splacením pohledávky, ovšem i s naší odměnou.“

„Nezajímá mě, že je to v pořádku po právní stránce,“ řekl jsem. „Právní stránka je pro mě vedlejší, mě zajímá jen to, že je to celé nemravné a nespravedlivé.“

„To je ale váš problém, ne můj,“ řekla spatra exekutorka.

„A protože je mi jasné, a vy mi to jistě potvrdíte, že právní cesta je příliš zdlouhavá, žádám vás, abyste věc zarazila a zrušila. Právě jednám o zrušení té věci na finančním úřadě, ale protože z prodlení hrozí nenapravitelné škody, přišel jsem i za vámi.“

„Jenže jste přišel nelegální cestou a i kdybyste přišel podle předpisů, bez potvrzení o splacení pohledávky i s příslušenstvím vám nemohu vyhovět.“

Sakra, ta se rychle otřepala, napadlo mě. Dobře že jsem jí dal kratší čas, ona zřejmě potřebuje trochu té hrůzy!

„Nemůžete?“ opáčil jsem. „Anebo jen nechcete?“

„Nemohu a nechci!“ odsekla. „Jakmile je věc zaknihovaná, má jednací číslo, pak už se zastavit nedá. Leda splacením, jak už jsem řekla. Přijďte tedy s potvrzením od banky, že jste dlužnou částku i s příslušenstvím splatil na účet naší kanceláře, ale přijďte do mé kanceláře v úředních hodinách. Tady se bavit nebudeme!“

„Vy si to vážně představujete jako Hurvínek válku!“ usmál jsem se na ni soucitně.

„Tak si to představujete vy!“ odsekla. „Mám své předpisy!“

„Budete-li se držet jako klíště svých předpisů, budete příští týden ležet vystavená na katafalku v krematoriu,“ přitvrdil jsem. „Zřejmě si myslíte, že máte nade mnou vrch. Ano, máte zákony, zbraň, dokonce i nějaké »bojové umění«. Výborně! Jenže já mám na své straně smrt. Umím ji přivolat rychleji než stisknete spoušť své směšné pistolky, ale umím ji i odehnat. Ne vždy, jen krátce po úmrtí, ale žádný doktor to nesvede. Mohl bych vás zabít, ani na to nepotřebuji lusknout prsty! K vašemu štěstí zabíjet nechci, proto to zkouším po dobrém. Dám vám možnost zachovat si život. Jen musíte tentokrát dát přednost vlastnímu životu před předpisy.“

„Jak si to vlastně představujete?“ nakohoutila se.

„Jednoduše,“ řekl jsem. „Poslal jsem na vás smrt. Když můj případ stornujete, vezmu tu smrt zpátky. Když ne, zemřete.“

„Vy na mě máte nějaký jed, či co?“ zarazila se. „Novičok, sarin, nebo něco takového?“

„Žádný jed, kletbu!“ nesouhlasil jsem. „Proti jedu můžete použít protijed. Proti kletbě protijed neexistuje. Jenom já ji mohu odvolat. I když nasednete do letadla a odletíte na opačnou stranu světa, třeba až do Antarktidy, nebo se necháte vystřelit na Měsíc, kletba tam poletí s vámi. Nikde jí neuniknete. Zachráníte si život jen když stornujete můj případ.“

„Takže je to vydírání? Paragraf 175, trest až dva roky...“

„Paragrafy mě nezajímají!“ přerušil jsem ji. „Vás nezajímá nemravnost pohledávky, mě paragrafy! Ovšemže je to vydírání, je to příprava ublížení na zdraví s následkem smrti, mimochodem stoprocentní... Držte se svých paragrafů a zaručeně skončíte na tom katafalku v krematoriu!“

„To je nepřípustné!“ odsekla vztekle.

„Je to nepřípustné,“ souhlasil jsem. „Ale stejně nepřípustné je ožebračovat lidi na základě smyšlených důvodů, i když jsou po právní stránce v pořádku. My dva na to máme odlišný pohled, ale vy máte paragrafy, zbraně, Policii a možná i soudy, já smrt beze zbraně... pokud se kletba nedá prohlásit za zbraň. Ale to mě taky nezajímá. Vy se mě pokoušíte zabít, já se pokouším tuto hrozbu odvrátit. Jistě víte, že jednání, jinak trestné, směřující k odvrácení takové hrozby, trestné není. Sice neznám číslo toho paragrafu, ale je to tam. Takže když to vezmu do důsledků, pokud se mi podaří odvrátit svou smrt, budu i po právní stránce bezúhonný.“

„Paragrafy 28 »krajní nouze« a 29 »nutná obrana«,“ řekla.

„Koukám, že to znáte,“ přikývl jsem.

„Jenže já vás nevraždím, abyste ty paragrafy mohl použít!“ dodala rychle. „Váš přístup je tedy zjevně nepřiměřený!“

„Nevraždíte?“ podíval jsem se na ni přísně, až skoro zle. „Vážně nevíte o sebevraždách, vyvolaných vámi exekutory?“

„Sebevražda není vražda!“ řekla.

„Jestli to podle paragrafů tak není, je to chyba paragrafů,“ řekl jsem. „Uvést někoho do takové krajní nouze, aby mu zbývala jen oprátka, je podle mého mínění stejné, jako mu ji vlastnoručně utáhnout. Nebo ho přistrčit pod vlak. A že jednám nepřiměřeně? Vy jednáte nepřiměřeně! Pro mizerné peníze ničíte lidi!“

„Jenže s takovými argumenty u žádného soudu neuspějete!“

„Cožpak jdu za soudem?“ přikývl jsem. „Pokouším se jen odvrátit váš útok na můj život. Když ustoupíte, nic se nestane, ale když ne... klidně požádejte o policejní ochranu, zavřete se do protiatomového krytu Ministerstva vnitra, odleťte letadlem třeba do Austrálie, nebo mě dejte zavřít, kletbě neutečete. I když na mě pošlete nájemného vraha, dosáhnete jen toho, že na celém světě tu kletbu nikdo nedokáže odvolat. Ve všech případech vás čeká ten katafalk s květinovým věncem od vašeho ouřadu. A peníze si pak můžete dát pod hlavu a vzít je s sebou do hrobu.“

„Když mě ale zabijete, nebude to »krajní nouze« ani »nutná obrana«!“ řekla zarputile. „To může být až po vyčerpání...“

„Ba ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Já přece dělám všechno pro to, abych to odvrátil mírnějšími prostředky. Pokud tomu ani vaše smrt nezabrání... jste jen kolečko vaší instituce, nastoupí za vás další... pak bude přiměřený stejný útok i na vašeho nástupce! Já ani pak ten případ nevzdám!“

„Pokud mezitím nebudete ve vazbě!“ řekla. „Znám přece ve vašem případu vaše jméno i bydliště!“

„A proč bych se měl skrývat?“ ušklíbl jsem se. „Já se na to zatýkání těším! Nejste první, s kým tak jednám! Dejte mě zavřít! Tím získám úžasné alibi! Těžko mě Policie obviní z vraždy, když budu tou dobou ve vazbě! Kletba vypadá jinak, než otrava jedem. U kletby se zdravotní stav prokletého nezadržitelně zhoršuje, ať se doktoři snaží jak umí! A nikdo při pitvě neprokáže žádný jed, smrt nastane »přirozenou cestou«. A protože se obvinění z vraždy neprokáže, ani soudu se nebojím.“

„Ani toho, že hned teď půjdu na Policii?“

„Ani toho,“ řekl jsem. „Jděte, požádejte o jejich ochranu. Věřím, že ji dostanete, nebudete první ani poslední, ale nepomůže vám to. Proti kletbě jsou zbraně bezmocné. Můžete jim vylíčit, co jsem vám teď a tady řekl, můžete na to i přísahat, je otázka, kdo vám uvěří? Čestné slovo exekutorky je přece protimluv, ne? Ale vy budete dobře vědět, na čem jste! Zítra pocítíte slabost, možná byste si jí nevšimla. Další dny to ale bude horší a horší a po týdnu se sama ani nenadechnete. Doktoři vás nejspíš napojí na přístroje, ale prodlouží tím jen umírání. Zemřete pěkně pomalu, udušením při plném vědomí! Bude to horší než rychlá smrt na šibenici.“

„Myslíte, že mi nikdo neuvěří, když vás obviním z kletby?“ podívala se na mě trochu nevyzpytatelně.

„Zkuste to!“ pobídl jsem ji s úsměvem. „Škoda, že u toho nebudu, moc dobře bych se bavil!“

„Ale chcete, abych vám tu pitomost uvěřila já, že!“ dodala ostřejším tónem.

„Vy mi uvěříte,“ ujistil jsem ji mrazivě. „Zítra vám bude jen trochu slabo, ale na konci týdne se neudržíte na nohou. To vás přesvědčí. Nebo chcete přesvědčit už teď?“

„A máte vůbec čím?“ podívala se na mě spíš výsměšně.

„Jistě!“ přikývl jsem. „Dobře se dívejte! Loučím se s vámi. Hodně štěstí a když už nevěříte mně, věřte aspoň svým očím!“

Ve chvíli, kdy jsem jí zmizel, vytřeštila oči. Potom po mně naslepo hrábla rukama. Marně, tam už jsem nebyl. Na stolku před ní ležela její pistole. Krátce předtím jsem ji měl já, teď ji měla na dosah. Jenže jí došlo, že jí nebude nic platná. Vyhrožovat střelnou zbraní neviditelnému? Jaká pošetilost!

Exekutorka zaúpěla, či spíš zavyla jako vlk samotář. Potom vyběhla jako šílená z bytu, třesoucíma se rukama odemkla svou audinu, nasedla a odjela.

Umožnila mi tím nepozorovaný odchod z domu.

Jen jsem doufal, že nehavaruje.

Kdoví, kdo by přišel po ní...

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.05.2020 13:39