Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zavilost

Zpět Obsah Dále

Vrátil jsem se tedy domů. Auto nemám, takže musím jezdit, jak »lepšolidi« pohrdavě říkají, »mastnou tyčí« neboli hromadnou dopravou. Cestou mě kontrolovali dva revizoři, ale když zjistili, že mám řádně předplaceno, šli kontrolovat další.

„Rád vás vidím!“ usmál jsem se na ně.

„To jste bílá vrána!“ řekl jeden. „Co že tak?“

„Kdybych vás občas neviděl, jezdilo by víc lidí načerno,“ odvětil jsem klidně. „Takhle si aspoň nepřipadám jako pitomec, co platí zbytečně.“

„Kdyby jezdili zadarmo všichni, nejezdil by nikdo, protože by to dopravní podnik musel zabalit,“ přikývl revizor. „Jsou sice města, kde lidi opravdu jezdí zadarmo, ale tam to platí město, čili všichni z daní. A město nemá na jiné projekty, třeba na byty.“

„Za všechno se musí platit,“ souhlasil jsem. „A revizoři jsou tu od toho, aby snížili míru zlodějny různých ferinů.“

„Kdyby takhle uvažovalo víc lidí!“ vzdychl si revizor.

Domů jsem došel v pořádku, ani doma mě nikdo nečekal. Ale dalo se to pochopit. Když bude někdo na Policii vykládat, že viděl někoho neviditelného, budou si spíš ťukat na čelo než aby ho brali vážně. Jediné, co mají policajti v rukou, je záznam kamer na finančním úřadě. Ale když mi půjčíte libovolný záznam pevné kamery, vyčaruji vám zmizení kolik chcete. Ve filmařské hantýrce se tomu říká »střih« a tyto triky vyzkoušel už v šerém filmařském dávnověku jistý pan Méliés. »Střih« dnes umí více programů.

Pro jistotu jsem si sedl ke svému počítači, abych si zkusil, jak doopravdy reaguje mikrofon na telepatii. Dopadlo to přesně podle mého očekávání. Mikrofon telepatii zaznamenal jako velké ticho. Podle toho dopadl i záznam na finančním úřadě.

Představil jsem si hlavně závěrečnou část záznamu:

 

To byste to snadno vyřešil! Když se vám to nelíbí, dejte to k soudu! Podejte proti rozhodnutí odpor, ale tím se povinnost platby neodkládá! Nejdřív zaplaťte a pak se můžete pro mě za mě soudit! Budu se tím docela příjemně bavit!

Věřím, že by to pro vás byla vydařená zábava. Vyřeším to tedy jinak. Bude to sice za hranou, ale když to nejde logikou... vaše zneužití pravomocí veřejného činitele mi dává morální právo na obranu. (A okamžik ticha...)

To je přece jasné vyhrožování smrtí! Útok na veřejného činitele se zvýšenou trestní sazbou!

To není vyhrožování, to je prostě popis skutečnosti.

Nehoráznost! Požádám o policejní ochranu!

Požádejte.

A řekl jste to nahlas, takže to bude na záznamech našich bezpečnostních kamer! A jestli ochranka nespí, už sem jistě někdo z maníků kluše!

Máte kamery i tady? Budu se královsky bavit, až to budou vyhodnocovat! A teď se dívejte, fízlové! Uvidíte něco, co se dá vidět ve filmu, ale ne na bezpečnostním záznamu!

(Blik – a střih, jedna postava z obrazu zmizela...)

Lidi, kde jste kdo, pomóc! Teď tady byl a je pryč!

 

Dalo by se něco z toho vyložit jako dostatečný důvod pro poskytnutí policejní ochrany? Těžko! Možná, kdyby mě policajti viděli zmizet, ale jinak?

Z diskuse v úředníkově bytě přibyli dva příslušníci Policie. Těm by možná uvěřili, ale na jejich místě by se mi do svědectví také nechtělo. Riziko blamáže a posměchu je příliš velké. Prosím vás, kdo kdy viděl neviditelného!

Exekutorka Jana odjela v krajně rozrušeném stavu, až jsem si říkal, aby holka nehavarovala. Ta asi uvěřila nejvíc a kdyby ne, přidá se k tomu zítřejší slabost.

Kdo to asi rozsekne?


Jenže už dopoledne mi zazvonil mobil a objevilo se na něm číslo, které jsem ještě neměl v kontaktech.

„Haló, jste tam?“ slyšel jsem ženský hlas. „Stornovala jsem tu exekuci, ale ta slabost nemizí! Jak jste to myslel?“

Jejdanečku! Exekutorka Jana! Takže to přece vzalo obrat!

„Stornovala jste to?“ otázal jsem se.

„Jo!“ odvětila vyčítavě. „Ale bez odezvy od vás! Pořád mi je stejně blbě!“

„No jo, ale já opravdu nejsem vševědoucí!“ opáčil jsem. „Já mohu reagovat teprve až když se to dozvím...“

Současně jsem si vzpomněl na tón, který musím telepaticky poslat. Každý z těch obláčků měl tón jiný, takže se daly zrušit nezávisle na sobě. Vyslal jsem ukončení kletby pro paní Janu.

„...no nic, dobře, že jste zavolala. Ale teď už by se to mělo vracet do normálu, ne?“

Chvíli bylo v mobilu ticho, pak se Jana opět ozvala.

„Zdá se, že to přešlo. Dobře, vyhrál jste! Ale pořád tvrdím, že používáte nepřiměřené prostředky! Ta »kletba« nejspíš splňuje definici »zbraní hromadného ničení«! A to je válečný zločin!“

Zkrátka si neodpustila rýpnout, aby měla poslední slovo!

„Nesplňuje,“ odvětil jsem. „Nemá to vůbec nic společného s chemií, biologií, ani s jadernými zbraněmi. A všimněte si, dá se to ovládat i na dálku! Takže se ve vlastním zájmu nepokoušejte o nějaký podraz! Uvědomte si, že jste k tomu vlastně jen přičichla a k tomu nejhoršímu se to ještě nedostalo! Na druhé straně, když jste splnila můj požadavek, nemám důvod vás dále trápit. Kletba skončila, finito! Buďte zdráva a kdybyste na mě narazila někdy příště, víte už, že je lépe vyhnout se mi velkým obloukem!“

„Vy musíte být ale prokletý člověk!“ řekla pohrdavě.

„Jo, trefila jste se!“ přiznal jsem. „Prokletý. Raději bych byl malomocný, to se dá léčit. Ale nebojte se, není to nakažlivé. Jen vám od srdce přeju, abyste mě už nikdy v životě nepotkala. Není oč stát. Někdy se bojím i sám sebe.“

Mobil zapípal konec hovoru.

Tohle je tedy v suchu!


Spokojeně jsem si oddychl, ale ukázalo se, že předčasně.

Kolem poledne přijelo před dům policejní auto a zazvonili na mě čtyři chlapi, z toho jeden v uniformě Policie. Ve dveřích se mi představili jako zástupci exekutorské kanceláře a prohlásili, že jdou zabavovat.

„Vaše šéfová mi ale slíbila, že to zarazí!“ varoval jsem je zamračeně a v rychlosti jsem uvažoval, že tohle paní Janě určitě jen tak nenechám! No jistě, čestné slovo exekutorky!

„Asi si nás s někým pletete!“ prohlásil exekutor. „Nemáme žádnou šéfovou!“

Ukázalo se, že pánové jsou z jiné exekutorské kanceláře a exekucí je pověřil finanční úřad právě dnes. A protože vypadala lukrativně, přispíšili si. Exekutorka Jana je v podezření nevinně.

Zvedl jsem mobil a volal na finanční úřad. Služební telefon zvedl úředník pod »kletbou«. Už by si měl všimnout, že se s ním něco děje a ne aby takhle hbitě zadával další exekuci, když mu ji kancelář paní Jany vrátila!

„Poslyšte!“ oslovil jsem ho po vzájemném představení. „Vy si nedáte pokoj? Nestojím vám za pozornost? Proč jste svěřil tu věc dvěma exekutorským firmám? Jedna nestačila?“

„Ta první tu zakázku vrátila,“ odvětil hrdě.

„A víte aspoň proč?“ odpálil jsem ho.

„Nemají prý zrovna čas!“ odvětil.

„Takže vám pravý důvod neřekli!“ odvětil jsem. „Vysvětlil jsem té paní, že jde do špinavé akce a požádal ji, aby to zarazila.“

„Snad se vás nepolekala?“ odvětil uštěpačně.

„Polekala,“ připustil jsem. „Ale co vy? Cítíte se silnější, že? Řekl bych, že je to váš životní omyl a větší koninu jste nemohl udělat. Jak chcete! Ale už byste měl vědět, že neděláte dobře. Nezastavil jste své snažení? Já také ne. Víte co? Končím s vámi, už vám volat nebudu. Zavolejte mi, až budete mít zájem.“

„Já vám? To se načekáte! Mažu váš telefon z adresáře!“

„Vaše chyba!“ zavěsil jsem.

Takže to nepřestalo!


Ve chvíli, kdy mi pracovník exekučního úřadu (sám »Velký Exekutor« to nebyl, svěřil to jednomu ze svých poskoků) nalepil obávanou žlutou nálepku na můj počítač, upozornil jsem ho, že počítač není můj, ale patří firmě, pro kterou pracuji.

„Tak ať ta firma podá vylučovací žalobu!“ řekl podexekutor bohorovně. „Jestli má příslušné faktury a prokáže tak jeho původ, třeba ho vysoudí zpátky!“

Pak mě upozornil, že odlepování jejich nálepek je trestný čin zatajování a že si pro věci přijede dodávka.

„Koukejte šéfovi ten počítač neponičit!“ napomenul jsem je se stejným klidem. „Jakákoliv poškození zaplatíte!“

„To by musel nejprve dokázat, že ta poškození nebyla již před zabavením!“ ušklíbl se podexekutor.

Bylo mi to jasné. Jestli se šéf začne soudit, dostane počítač zpátky v dezolátním stavu. Exekutor přece za nic neručí! Těmhle grázlům zkrátka projde všechno. Jenže už jsem toho měl právě dost a všechny čtyři zalil nafialovělý obláček načasovaný pouze na den. Doufal jsem, že se účinky projeví rychleji než u ostatních »kleteb« a umínil jsem si včas to odvolat. Nechci je přece zabít! Ale nemám nic proti pořádnému postrašení.

Jak bývá v takových případech obvyklé, exekutor řádil jako Černá ruka a polepil všechno nač dosáhl. Nejen moderní přístroje, jako byla úplně nová mikrovlnka, kterou jsem koupil prababičce k ohřívání obědů, tak i její staré věci, z nichž některé už by mohly mít cenu jako starožitnosti.

„Tak to máme: zánovní mikrovlnná trouba Samsung, letošní výroby... starší mixér Eta, výrobní štítek nečitelný...“ diktoval svému zapisovateli.

Jenže jeho elán s časem viditelně klesal. Už za půl hodiny, ještě neměl všechno oblepené, se začal zadýchávat. Také policista viditelně lapal po dechu a ani nevěděl jak, posadil se na kanape. Zapisující pomocník se ovíval jakýmsi sešitem, jako by mu bylo horko a druhý pomocník už se také sotva ploužil.

„Sakra, je tu ale vedro!“ zaláteřil exekutor, když mu došla trpělivost. „Nedalo by se otevřít okno?“

„Nedalo,“ odpověděl jsem mu. „A žádné vedro tu není.“

„Vám není hic?“ podíval se na mě podezřívavě.

„Není,“ trval jsem na svém. „Spíš se mi zdá, že jste narazili na prokletí tohoto domu. Jestli je vám mdlo, může to být tím.“

„Prokletí?“ zasmál se exekutor. „Jaké prokletí?“

„O tomhle domě se říká, že tady umírají ti, kdo sem přišli s nečestnými úmysly. Ve středověku tu stál nějaký klášter či co to bylo. A jestli to nevíte, takové stavby bývaly často prokleté.“

„Pěkná pohádka!“ řekl exekutor.

„Pěkná, ale nebudete první, kdo tady zemře,“ trval jsem na svém. „Lidí už tady záhadně zemřelo víc!“

„To by se snad dalo vysvětlit nějakou geopatogenní zónou,“ navrhl jiné vysvětlení pomocník zapisovatel.

„Nedalo, protože moje prababička se tady dožila skoro sta let,“ namítl jsem. „A nájemníkům se tu taky nic neděje. Postihuje to jen lidi s nečestnými úmysly.“

„To se nás přece netýká!“ odvětil policista. „My tu děláme jen svoji práci.“

„Myslíte?“ podíval jsem se na něho útrpně. „Proboha, snad nevěříte, že práce exekutora je čestná? Jsou přece tři povolání neslučitelná se ctí! Exekutor, drogový dealer a nájemný vrah! Ti nemají čest už z principu! Tak je tomu od středověku, tehdy to byli dráb, ras a kat. Ti nemohli ani přísahat, nedovolovali jim ani dotknout se bible!“

„Tak na to pozor!“ zmohl se policista na protest. „Mohlo by to být také »hanobení«!“

„Nemohlo,“ oponoval jsem mu. „Netýká se to národa, rasy ani přesvědčení. Slovo »ras« znamenalo »pohodný«, »antoušek« nebo taky »drnomistr«, šlo o zacházení s pošlými zvířaty. Na tom není nic rasistického! Ale exekutor není zrovna čestné povolání! Například tenhle případ úplně obchází soudy! Máte vůbec soudní příkaz k exekuci?“

„Nemáme, ale nepotřebujeme,“ řekl exekutor. „Příkaz podal finanční úřad, to je pro nás postačující.“

„Ale jestli vám je zle, může to být jedině od prokletí tohoto domu! Nečestné jednání... nebudete první, kdo na to zemře!“

„Ale mohla by to být i otrava jedem,“ řekl policista.

„Proč to potom neúčinkuje na mě?“ opáčil jsem. „Kdyby tu byl nějaký jedovatý plyn, přece by mě nevynechal! Tady jste nic nejedli ani nepili... Že byste se přiotrávili nějakým jídlem? Kde jste vlastně obědvali?“

Jenže se ukázalo, že před akcí obědvali každý jinde. Jídlem by to tedy být nemělo.

„Prokletí domu!“ pokrčil jsem lhostejně rameny. „Říkám, nebudete první, kdo zde zemře! Boží mlýny v tomto domě melou rychle. A nečekejte ode mne, že bych vás litoval!“

„Ale mohl by to být jed!“ vzchopil se nečekaně zapisovatel. „Když náboženská sekta fanatiků zamořila v Japonsku podzemní dráhu sarinem, píchli si její členové předem protijed, aby přežili i tam, kde lidé houfně umírali!“

„To je vlastně možné!“ vyskočil i policista. „Všichni ven! Je tady jed!“

Všichni čtyři vyskočili na nohy a potáceli se ke dveřím na chodbu. V tom zmatku nechali všeho a hrnuli se tak usilovně, že i ve dveřích odstrkoval jeden druhého. Podařilo se jim dostat se do chodby a pak ven z budovy, ale venku se to nelepšilo, naopak.

„Volám záchranku!“ dýchal ztěžka policista.

„Dobrý nápad!“ schválil jsem mu to, když jsem vyšel ven ze vchodu jako poslední. Jako jediný jsem nespěchal. Pozoroval jsem účinky »chrogpy« a odhadoval postup svalové ochablosti. „Jak se tak na vás koukám, budete záchranku potřebovat všichni. Tady venku ale nic být nemůže! Je vám už lépe?“

„Je to ještě horší!“ zápasil s dechem policista.

To už se neudržel na nohou a musel se posadit rovnou na chodník. Ostatní ho zakrátko napodobili. Mezitím policista volal záchranku a pak vytočil číslo Policie, kde požadoval posily. To by se mi ale nehodilo a rozhodl jsem se nenápadně mu to překazit.

Než se policista dostal k popisu situace, zvrátil se dozadu a mobil mu vypadl z ruky. »Tigumtezy« účinkuje rychle.

Odpočítal jsem jen tři vteřiny a oživil ho, jenže chvíli se mu nedařilo pochopit, kde je, a když se sháněl po mobilu, zjistil, že protistrana hovor ukončila. Nedivil jsem se. Když někdo volá Policii, nesouvisle blekotá a pak se odmlčí, vypadá to na opilce.

Konečně se z dálky ozvala siréna a s modrými světly se přiřítila první záchranka. Vyskočili dva, řidič a lékař, a hnali se k ležícím. Krátce jsem jim popsal, že je v budově postihla náhlá slabost, která nepřestala ani když vyšli ven na vzduch. Lékař se pokoušel změřit policistovi tlak, ale zdálo se, že ho výsledek neuspokojil.

„Naložíme raději všechny,“ rozhodl. „Dám jim hned infúzi, tak nízký krevní tlak jsem ještě neviděl. Je div, že jsou naživu!“

„Mohl by to být nějaký jed!“ vyblekotal policista. „Sarin, nebo něco takového.“

„A vy jste tam byl s nimi?“ obrátil se lékař na mě.

„Jo, byli u mě na návštěvě!“ odsouhlasil jsem mu to. „Ale já se cítím normálně, nic mi není. Zato oni, sotva vyšli ven na vzduch, se tady úplně složili.“

„Sarin to rozhodně není,“ řekl lékař. „To by už byli tuhý. Vlastně nevím o žádném bojovém plynu, který by účinkoval tak selektivně jen na někoho. Pro jistotu zavolám dispečink, aby sem poslali někoho z laborky, ať tu odebere nějaké vzorky. Ale teď naložit a jedem!“

„Za jak dlouho budou v nemocnici?“ zeptal jsem se řidiče.

„Tak za čtvrt hodiny,“ odvětil, ale další slova už se mnou neztrácel a věnoval se pacientům.

Naložili všechny a odjeli s houkačkou a modrými světly.

Počkal jsem pětadvacet minut. To by ještě měli vydržet, ale měli by už být v nemocnici. Pak jsem tuto »kletbu« zrušil.

Pro doktory to bude záhada. Pacienti na umření se najednou zvednou a budou naprosto zdraví. Jenže pochybuji, že by je jen tak pustili domů. Určitě si je tam nechají pár hodin na pozorování a pochybuji, že by jejich obavy sami pacienti zpochybňovali.

Bylo jim přece doopravdy zle.


Vrátil jsem se spokojeně do bytu. Prohlédl jsem si podrobně složku jejich dokumentace, jestli tu nemají knihu s očíslovanými listy, ale jejich zapisovatel sepisoval zabavené položky sice do nějakých formulářů, ale jen volně uložených v deskách. Nedalo mi práci celou složku jim »zabavit«.

Zbytek dokumentace jsem uložil do aktovky, s aktovkou dal do papundeklové krabice, zabalil do balicího papíru a ještě to odpoledne zanesl na poštu.

V průvodním dopisu jsem naškrábal, že jsem jejich aktovku našel na ulici, podle lejster jsem zjistil adresu jejich úřadu a »tak vám ji posílám, dávejte si na úřední lejstra větší pozor!«

Tak a teď mohu odlepit všechny samolepky. Nemá se to, je to dokonce trestné, ale když jsem se dal na vojnu s byrokraty, musím bojovat! A nebudu jen trpně snášet jejich zvůli!

Teď je řada na mně.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.05.2020 13:39