Bez COOKIEs je omezený přístup!

Spanilá jízda

Zpět Obsah Dále

Spočítal jsem si to i se zastávkou na poště tak, abych k sídlu exekutorského úřadu dorazil půl hodiny před koncem úředních hodin. Paní recepční, nejspíš placená podle toho, kolik návštěv odradí, mě sice poslala dál, ale sdělila mi, že mě musí ohlásit »pověřeným pracovníkům«. Posadil jsem se na nevlídné chodbě, ještě že tu měli aspoň rozvrzané židle, a trpělivě jsem čekal. Tak to aspoň vypadalo, než paní recepční odešla, aby mě »ohlásila«.

Nemohl jsem přehlédnout sledovací kamery, kterých byla tato instituce plná. Po chvilce jsem se zvedl ze židle, rozhlédl jsem se a zamířil k záchodům. Jenže hned za dveřmi jsem přešel do neviditelnosti a hbitě se vrátil na chodbu, ještě než se zavřely dveře. Na záznamu kamer bude, že jsem prostě odešel na záchod, ve skutečnosti jsem začal v dlouhé chodbě obcházet jednotlivé kanceláře, dokud jsem nenarazil na kancelář toho hlavního. Teď jsem ale potřeboval, aby mě tam někdo nenápadně pustil, ale brzy jsem se dočkal!

Z jedné kanceláře vyběhla mladá úřednice a zamířila přímo k šéfovi! Využil jsem příležitosti a vstoupil za ní do kanceláře. Naštěstí byl šéf tak zaujatý vlastními záležitostmi, že si nevšiml dvojího otevření dveří.

Úřednice převzala od šéfa složku lejster a odešla, ale já už jsem tu zůstal. Postavil jsem se tiše za jeho záda a koukal mu přes rameno, čím se může šéf exekutorského úřadu zabývat.

Pochopil jsem to ale brzy. Projížděl nějaké bankovní účty, nahlížel do nich a pořizoval z nich do vlastního souboru nějaké výpisy. Bankovní účty oficiálně chrání bankovní tajemství, ale Policie i exekutoři do nich mají neomezený přístup. Šéf očividně hledal některé účty a vytvářel si přehled o stavu kont osob, proti kterým vede exekuční řízení. Mé konto nejspíš prohlíží také, ale teď mě to nevzrušovalo. Snažil jsem se pochopit, jak se v těch dokladech pohybuje a brzy jsem přišel na důležité informace.

Šéf se pojednou zvedl a rychle odešel, zdálo se, že spěchá na záchod. Bylo ale vidět, že dodržuje disciplinu. Než odběhl na chodbu, počítač zablokoval heslem, aby se s ním nedalo nic dělat. Výjimečně se mi to hodilo. Když se vrátil, musel počítač opět odblokovat a na to jsem čekal. Náhoda mi přála ještě víc, když se při psaní hesla překlepl a počítač ho odmítl z důvodu »chybného hesla«. Podruhé ho tedy psal pozorněji a pomaleji. Nic víc jsem si nemohl přát!

Teď už jsem čekal jen na konec úředních hodin. Přišel jsem těsně před koncem, abych dlouho nečekal, ale i ta krátká doba mi přinesla dobré informace. Objevil jsem nevelký soubor, příznačně nazvaný »Hesla«, obsahující pravý poklad. Byla tu hesla snad pro všechno možné: hesla utajených přístupů do bankovních databází, hesla do jeho soukromých adresářů i hesla do všelijakých úložišť exekutorského úřadu. Lepší dárek mi dát nemohl!

Konečně nastal konec pracovní doby. Úřednici vstávali od počítačů, oblékali se a odcházeli. Trochu jsem se obával, že právě jejich šéf bude v práci déle, ale obával jsem se toho zbytečně. Šéf se sbalil mezi prvními a odešel.

Teď teprve jsem mohl zasednout k jeho počítači a pustit se do díla! Dokonce jsem zneužil i jeho tiskárnu, abych si vytiskl hesla a nemusel se k nim pořád vracet. A stačilo zobrazit si složky podle data vytvoření, abych se rychle dostal k té své.

Výhodou centralizovaného režimu práce je, že má šéf dobrý přehled o tom, co jeho podřízení dělají. Ale ještě víc to usnadňuje život hackerům, kterým se podaří proniknout do šéfova počítače a teď mají přístup prakticky ke všemu. Specializované programy exekutorské agendy možná neumožňují smazat data, nejspíš to řeší přesunutím do nějakého archivu, ale nespoléhal jsem se na ně a přinesl jsem si k tomuto účelu na flešce mohutnější programy – pořádný souborový manažer a hexadecimální editor.

Začal jsem poštovním programem, kde jsem našel kritický mail od finančního úřadu. Finanční úřad zde pověřil exekutorský úřad vymáháním pohledávky. Sakra, jak málo stačí k dokonalému zničení člověka! Napadlo mě trochu ten mail pozměnit a přehodit ho na jeho autora. Ten by se divil, až by mu na dveře jeho vilky zabušili exekutoři! Ale rozmyslel jsem si to. Jednak by to odnesla jeho žena a děti a kromě toho by ho to upozornilo, že se děje něco nepřípustného. Jen ať nic netuší! Mail jsem musel pochopitelně smazat dvakrát, první smazání poštovním programem způsobilo jen přesun do »složky Trash«, neboli do koše, ale smazání dat už v koši bylo dostatečně nevratné.

Všechno, co se týkalo mého exekučního případu, počínaje oním mailem z finančního úřadu a konče mou složkou v archivu, jsem si nejprve nahrál na vlastní flešku a pak co nejdůkladněji smazal včetně vysypání »košů«. Nebylo to dokonalé, odborník by ještě dokázal smazané soubory obnovit, ale tihle uživatelé měli k odborníkům daleko, takže jsem se toho neobával.

Trochu mě vyrušil noční strážný, když se vydal na obhlídku budovy. Naštěstí tropil dost hluku, abych stihl vypnout obrazovku dříve než odemkl dveře. Strážný sice udiveně zabrumlal, že »si to myslel«, chvíli se bedlivě rozhlížel, ale když nikoho neobjevil, zhasl, zavřel dveře, zamkl a šoural se dál. Napadlo mě, že zvenčí bylo vidět, že se v šéfově kanceláři svítí, ale strážný to považoval za šéfovu zapomnětlivost, kterou zhasnutím světla napravil. Toto své opomenutí jsem napravil tím, že jsem sice znovu rozsvítil, ale pak jsem okna zatemnil, aby zvenčí nebylo vidět, že se tu svítí.

Po několika hodinách jsem byl hotov. Venku už byly znát náznaky svítání. Zrušil jsem zatemnění oken, zhasl, ještě jednou jsem pro jistotu všechno zkontroloval a protože do rána ještě něco času zbývalo, porozhlédl jsem se i po jiných složkách. Také ty jsem rychle zkopíroval na svou flešku. Jistě to bude zajímavé, ale pořádně se na ně podívám až doma. Jen zběžně jsem si prohlédl skříň s papírovými složkami, ale žádná složka na mě tam nebyla. Zřejmě jsem ji už zabavil těm čtyřem a tady jsou jen elektronické kopie, po nichž zůstala na disku díra jako ve stropě po Faustovi. Nakonec jsem spustil úplnou defragmentaci disku. Nezůstane na něm po smazaných datech ani stopa.

Pak jsem v klidu počkal, až do kanceláře vejde její majitel. Předtím jsem mu počítač zablokoval, aby ho musel odblokovat, ale nedělal jsem si starosti, že by si všiml, jak je zahřátý. To ho jistě ani nenapadne. Když vešel, protáhl jsem se mu pod rukama na chodbu a pak jsem nerušeně opustil budovu.

Adié, žraloci!


Právě jsem doma na svém počítači prohlížel své »úlovky« z donesené flešky, když se mi v hlavě opět ozval známý hlas.

Skrček!

„Tak co?“ ozval se mi trochu uštěpačně. Vlastně byl hodně uštěpačný a tohle byl teprve začátek.

„Takže si to můžeme zrekapitulovat,“ pokračoval. „Kdybys mě poslechl, smazal data na finančním úřadu a zabil finančního úředníka, jak jsem ti radil, bylo by to tím skončilo. Věděla by to jen jedna mrtvola a byl by klídek. Jenže tobě se nechtělo parazity zabíjet, takže budou přinejmenším dvě mrtvoly a kromě nich to straší v hlavě další desítce živých. Bravo!“

„Moment!“ zarazil jsem ho. „Ještě jsem nikoho nezabil!“

„Nezabil,“ připustil Skrček. „Těch pár krátkodobých úmrtí nepočítám, neboť jsi je vrátil k životu. Jenže už ses vnitřně smířil s tím, že necháš zemřít ouřadu z finančáku, že? K němu ale musíš zabít ještě šéfíka exekutorského ouřadu. Zrovna teď sice nic na tebe nemá, ale pamatuje si mail s velice lukrativním kšeftem a on ho jen tak z hlavy nepustí! Nechá si mail poslat znovu, potáhne se to dál a nejspíš se to bude ještě rozšiřovat. A až si prohlédneš, co sis tak neopatrně přinesl z jeho počítače, smíříš se i s tím, že ho přece jen zabiješ, ta pijavice si to zaslouží. Můžeš nechat plavat exekutorku, kterou jsi zastrašil, a možná ty čtyři pičičmundy, co už ti kdeco polepili, to jsou jen nemyslící poskoci.“

„Kdybych zastrašil toho ouřadu, a měl jsem k tomu dobře nakročeno, zastavil bych to hned a bez mrtvol,“ namítl jsem.

„Kdyby byly v potoce ryby...“ ušklíbl se. „Říkáte to tak, ne? Kdybys udeřil krátce a důrazně, přetrhal bys tu pavučinu a byl by klid. Ale ty ne... tak máš, co jsi chtěl!“

„Nemohl jsem dopředu vědět, že ten pitomec na finančním ouřadě bude tak zarputilý!“ namítl jsem. „Já jsem přece nemohl couvnout a nechat se nespravedlivě ožebračit!“

„Neuměl sis představit, že ten »pitomec«, jak mu říkáš, také nemá kam couvnout?“ popichoval mě.

„Ten couvnout mohl a měl a nechápu, proč necouvl!“ řekl jsem vyčítavě. „Proč tak urputně trval na té špinavosti? Nestačila mu nemravně získaná vila?“

„Nějak ti vypadlo z konceptu, že i on může být v situaci, kdy nemá kam couvnout,“ odvětil Skrček. „A ta jeho vilka... tu má ze dvou důvodů. Jednak za odměnu za předešlé špinavosti, ale za druhé, ta vilka byla obojek, který ho držel v poslušnosti.“

„On v tom jede ještě někdo?“ znejistěl jsem.

„No to se rozumí!“ odvětil Skrček jedovatě. „Myslíš si, že by to dokázal zpunktovat sám? Sám mohl jenom vytipovat oběť, sepsat na ni nějaký nehorázný daňový požadavek a předat to jiné potvoře, v tomto případě exekutorovi. Ten ale musel vědět oč jde, aby si zařídil pár bílých koní na dražbu, musel mít možnost věci výhodně rozprodat, sám to pochopitelně dělat nemohl, ale každý článek řetězu chce pak svůj podíl! Kdybys měl víc času, možná bys zjistil, kolik takových lotrovin už vyvedli! Ouřada z toho získal jednu lacino koupenou vilku a všeho všudy půl milionu na kontě, což je v příkrém nepoměru ke způsobené škodě. Hlavní organizátor si ale přišel na sumičku desetkrát větší a navíc ho tou vilkou pěkně držel pod krkem.“

„Jak to víš?“ vyhrkl jsem.

„Mám své otroky,“ odvětil vyhýbavě.

„Takže nejsem jediný?“ zaútočil jsem na něho.

„Jediný v lidské kůži!“ ujistil mě. „Třeba u bosse, co tvého finančáka drží pod krkem, ovládám jeho oblíbeného afghánského chrta. To se rozumí, že bosse ani ve snu nenapadlo, že by jeho pes dokázal číst a dokonce si sám listovat internetem.“

„Takže máš u jednoho darebáka psího špiona, ale necháš ho dál páchat takové lotroviny?“

„Mám špionů spousty a grázlíků sleduji víc,“ ujistil mě. „Ale proč bych měl proti nim zasahovat? To je vaše věc, co si vy lidi proti sobě navymýšlíte! Ale abys neřekl... toho chlapa jsem právě zabil. Ten grázlík nemohl tušit, že jeho oblíbený chrt může na něho poslat »tigumtezy«. Tím jsem ten řetěz přetrhl dokonaleji než ty. Jestli chceš, zajeď si do nemocnice za ouřadou a můžeš na něm vystrašit slib, že už s tím nebude nic mít. Zpráva o smrti jeho bosse by ti mohla pomoci. Ale pak zajedeš za šéfem exekutorů, kde jsi tak přičinlivě smazal svá data, a zabiješ ho, aby tu věc už dál nešířil. Smazání dat nestačí, pamatuj si to!“

„Zabil jsi toho hlavního?“ zachmuřil jsem se. „A nestačilo by teď všechny zbývající trochu postrašit?“

„Ty?“ ušklíbl se v telepatii Skrček. „Někteří lidé na sebe pro pár šupů nechají i střílet. Je vidět, že ses ještě nesetkal s těmi největšími grázly!“

„Nesetkal,“ připustil jsem. „Ani to nemám v úmyslu.“

„Na úmysly se tě nikdo ptát nebude,“ odsekl Skrček. „Ti grázlové přijdou za tebou, až to budeš nejméně potřebovat. Sami ne, budou mít na to poskoky, ale nevyhneš se jim. Vlastně už jsi na to narazil, ale to bylo jen takové letmé otření, jako když se auta při vyhýbání jemně o sebe škrábnou. Takový čelní náraz do zdi, to je, panečku, jiný masakr!“

„Ale cožpak to nejde vyřešit jinak než vražděním?“ vzepřel jsem se.

„Vždyť i ty ses už vnitřně smířil s tím, že toho finančního ouřadu zlikviduješ!“ vpálil mi beze slitování Skrček.

„Myslel jsem si, že je to hlavní strůjce zla,“ vysvětloval jsem mu svůj, teď už překonaný názor. „Došlo mi, že má na triku těch darebáctví víc a že přitom zničil víc lidí. Ale jestli je i on jen nějakou obětí...“

„Jakou obětí?“ namítl Skrček. „Účastnil se toho dobrovolně a s radostí, získal při tom »za odměnu« vilku, na jakou by se jako úředník těžko zmohl a jestli ho ušetříš, dočkáš se, že v tom bude zvesela a ochotně pokračovat.“

„Bylo mi líto jeho dětí,“ řekl jsem. „Má docela krásné malé kloučky, ti za nic nemohou.“

„Dnes ještě ne,“ připustil Skrček. „Podrazům je musí jejich tatík teprve naučit, teď jsou na to ještě malí a roztomilí. Ale neboj se, taky se toho dočkáš!“

„Ach jo!“ vzdychl jsem si. „Proč zrovna já musím mít tu smůlu, že potkávám samé grázlíky? A nejen naše! Proč k nám třeba nepřiletí lepší mimozemšťané?“

„Snad si nemyslíš, že vyspělejší civilizace musí být nutně lepší i po morální stránce?“ dal mi tónem své telepatie najevo, že mě nepovažuje zrovna za chytrého.

„Mělo by to tak být!“ řekl jsem.

„Mělo?“ ušklíbl se. „Proč se tedy nejvyspělejší státy vašeho světa chovají jako největší svině? Hlavně že máte krásné zásady! Třeba taková »Volnost, rovnost, bratrství«, v jejichž jméně běžely den co den popravy a protože by to kati nestíhali, vynalezl jeden lékař (!) gilotinu, aby to šlo rychleji! A co jiný takový lékař, pan Josef Mengele, premiant lékařské fakulty! Krásné zásady hlásalo křesťanství, jenže ohněm a mečem a kdybys za jeho éru spočítal mrtvoly, bylo by na čelním místě vaší civilizace.“

„Zásady přece nemohou za jejich porušování!“ namítl jsem. „Lékaři mají dodržovat Hippokratovy zásady, kde stojí na čelním místě »Neškodit!«.

„Jistě,“ přitakal Skrček. „Proto vykonávají ve Spojených státech trest smrti injekcí s jedem pod dohledem lékařů a zásadně sterilní jehlou, že! A u každé popravy musí být kvůli dodržování humanitárních zásad přítomen lékař! Proč?“

„Já tomu naopak říkám porušování původních zásad,“ trval jsem na svém.

„Neřekl bych,“ odpálil mě Skrček. „Zásady! Zásady! Třeba zásady takového Krista! Nabádání, aby otroci milovali své pány, oddaně jim sloužili, i když je dřou z kůže, i když je nespravedlivě bijí. Když dostanou facku z jedné strany, mají nastavovat druhou tvář, aby ty facky byly symetricky rozložené... a to jsou přitom ty »původní zásady«! Pěkný humus! Porovnej mezi sebou Korán, Starý a Nový Zákon a spočítej, kolikrát se v nich vyskytuje trest smrti za prkotiny! »Smrtí ať zemře!« Zjistíš, že je toho nejméně v Novém Zákoně, ale když chtějí křesťané někoho zabít, použijí ustanovení ze Starého Zákona. Kristus nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Proto mají některé státy dodnes v zákonech trest smrti za čarodějnictví! Jo, z dnešního hlediska jsou některé staré zákony překonané, zastaralé, ale pořád platí a nejsou zrušené! Nikdo se neodváží těch starých zkrvavených knih dotknout! Muslimové by ti za pouhou kritiku Koránu uřízli hlavu, křesťané heretiky, neboli kacíře, upalovali. Je otázka, co je horší!“

„Koukám, že bys nejraději zavedl v našem světě úplně nová pravidla, nové náboženství!“ řekl jsem.

„Proč?“ odpálil mě Skrček. „Takhle mi to přece vyhovuje! Samozřejmě se nehodlám vašimi pravidly řídit, ale když se bijete pro Bibli nebo Korán, je mi to úplně jedno! Nechoď na mě s vaší pokryteckou morálkou! Jestli si přitom připadáš lepší, snadno tě z toho omylu vyvedu.“

„Jenže lidská společnost se stále vyvíjí k lepšímu!“ tvrdil jsem. „Dřív byla krutější. Dnes mnoho zemí přestalo vykonávat tresty smrti a dokonce tento trest vyškrtlo ze svých zákonů. Třeba v Bibli je na mnoha místech popisováno ukamenování. Křesťané už to nepoužívají.“

„Nepoužívají,“ připustil Skrček. „Ale ve světě se kamenují lidé dál. U vás lidí se i dřív střídala období klidu s bouřemi zla, násilí a krutosti. Ale i v zemích, kde se už nepopravuje, se lidé dál zabíjejí. Nejde to podle zákonů? Dělá se to tedy jinak. Oficiálně to zákon nedovoluje, ale neoficiálně lidi popravují dál. Maskují to jako dopravní neštěstí. Občas spadne letadlo, zrovna když jím cestují nepohodlní lidé, ještě častěji záhadně havarují auta, toho už si teprve nikdo nevšimne. A nejrozvinutější země vašeho světa vedou války na základě naprosto vylhaných záminek!“

„A ty jsi lepší?“ rýpnul jsem si do něho.

„Jistěže nejsem,“ neprotestoval. „Ale ty si to o sobě myslíš. Já ti to jen vyvracím.“

„Já jsem vychovaný tak, abych se všemi vycházel raději po dobrém,“ řekl jsem. „Nejsem proti zastrašení, ale zabíjet lidi se mi opravdu nechce.“

„Poslyš, já za tebe nebudu tahat kaštany z ohně,“ varoval mě Skrček. „Dělej jak rozumíš, ale když ti říkám, abys teď zabil ty dva, finančního ouřadu a exekutora, říkám to pro tvoje dobro. Ale v mém zájmu to není, děláš to pro sebe. Jestli si chceš spálit ručičky, máš k tomu nejlepší příležitost.“

A naštvaně se ode mne odtrhl.

Co teď?


Rozhodl jsem se navštívit opět ouřadu z finančáku. Doufal jsem, že už ho »kletba« dostatečně zpracovala. U něho to začalo, on by to snad mohl i ukončit. Vypravil jsem se za ním, ale ve vilce jsem zastihl jen jeho ženu. Vyjednávala se sousedkou, aby jí pohlídala děti a chystala se jet za svým mužem do nemocnice. Počkal jsem, až si sousedka děti odvede a objevil jsem se vedle »budoucí vdovy«.

Když mě spatřila, rozklepala se.

„To jste vy?“ vyčetla mi. „Víte, že můj muž umírá?“

„Vím,“ přikývl jsem. „Jako jedna z mála lidí přece víte, že je to mou kletbou.“

„Ale doktoři to nazývali jinak,“ namítla nesměle.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Tahle kletba se projevuje jako nemoc zvaná »svalová dysfunkce« a nejspíš to tak nazvali. Jiná kletba se projevuje jako infarkt a doktoři pak do úmrtního protokolu napíší »infarkt«. Vypadá to potom jako přirozená smrt a nikdo se nad ní nepozastavuje.“

„Ale... vy jste ho proklel?“ podívala se na mě jako králíček na krajtu. „A nešlo by to nějak...“

„Šlo,“ souhlasil jsem. „Naposledy jsem vašemu manželovi řekl, aby mi zavolal až mu bude nejhůř a uzná, že pochybil. Jenže můj mobil zůstal němý, takže on trvá na svém a já pochopitelně také. Pochopte, nemohu to vzít zpět a nechat se od něho oškubat jako husa. Ustoupím, když ustoupí on. Přiznám se, nechápu jeho zarputilost, se kterou na té lumpárně trvá!“

„Já taky ne!“ vyhrkla. „Kdyby bral aspoň ohled na děti!“

„Jedete teď za ním, že?“ zeptal jsem se. „Nebude vám proti mysli, když pojedu s vámi? Vy jistě víte, ve které nemocnici leží, já bych to musel pracně zjišťovat. A tady už jde i o čas. Brzy se kletba naplní úplně a kdybych ji chtěl vzít zpět, až bude studený, bylo by pozdě. Ale bude to můj poslední pokus. Jestli zůstane zatvrzelý jako dosud, neodvolám to a zítra budete vdovou.“

„A co kdybych ho přemluvila, aby ustoupil?“ napadlo ji.

„Máte ho opravdu ráda, že za něho prosíte, že?“ řekl jsem trochu smutně. „Dobrá, zkuste to. Nic přece proti němu nemám, až na to, že mě chce zabít a já se bráním. Nelíbí se mi podrazy, co dělá jiným lidem, nejsem tu od toho, abych napravil všechny nespravedlnosti světa. Stačí mi, když jednou ustoupí.“

„Já ho přemluvím!“ slíbila mi rychle.

Auto měla před domem, vzala mě a jeli jsme do nemocnice. Cestou jsme mlčeli, ale když jsme na parkovišti vystupovali, opět se ke mně obrátila.

„I když nechcete napravovat všechny nespravedlnosti světa, nemohl byste mi pomoci, aby manžel přestal dělat ty... jak říkáte, »špinavé kšefty«? Já se jich sama bojím!“

„Má vlastní rozum, aby to nedělal,“ řekl jsem. „Ale mohu mu to trochu usnadnit. Udělal bych to tak jako tak, ale když se do něho pustíte i vy, mohl by všech křiváren nechat. Nemohu ale nad ním stát jako jeho anděl strážný a klepnout ho přes prsty, kdyby se rozhodl vrátit se na tu rovnou cestu do pekla... Sám musí chtít! A zatím moc dobré vůle neprojevil... vlastně žádnou...“

„Třeba to udělá kvůli mně!“ chytala se toho jako stébla.

„Taky bych byl radši!“ ujistil jsem ji.

To už jsme kráčeli chodbou ke dveřím s nápisem »Jednotka intenzivní péče! Nevstupovat!«

„Mě by tam doktoři nepustili,“ řekl jsem omluvně. „Vy jste manželka, vás tam pustí. Já tam vejdu neviditelný.“

„J-j-jak m-myslíte,“ roztřásla se jako v zimnici. Nedivil jsem se, zažila už se mnou víc Neznáma než aby to vzala jen tak.

Chvilku se dohadovala se sestřičkami, ale pustily ji tam.

Ouřada ležel ne polohovalelném lůžku, za sebou přístroje, nad sebou lahvičku s infuzním roztokem. Když spatřil svou ženu, pokusil se o úsměv, ale nešlo mu to.

„Jsi tady...“ dostal ze sebe těžce. „To je dobře...“

„Jsme tu dva,“ řekl jsem a objevil jsem se.

„Proboha!“ zděsil se.

„Máte opravdu hroší kůži!“ řekl jsem, ale nebyl to obdiv, spíš pohrdání. „Smrt na jazyku a pořád zatvrzelý...“

„Ale já nemohu jinak!“ zaúpěl.

„Už to taky vím,“ přikývl jsem. „Co vám říká jméno Daniel Růžička? Znáte toho pána přece, ne?“

„Jo, znám,“ přikývl.

„Pomůže vám skutečnost, že dnes dopoledne zemřel?“ řekl jsem schválně ledabyle.

„Cože?“ vytřeštil na mě oči. „Dan? To není možné!“

„Těžký infarkt a konec!“ upřesnil jsem to.

„Infarkt?“ nechápal. „V jeho věku?“

„Zdá se vám to to nepřirozené? Asi jako vaše nemoc!“

„Ježišikriste!“ zaúpěl. „Nebyl jste to vy...?“

„Nebyl,“ ujistil jsem ho. „Ale už je to tak, Dan Růžička je po smrti. Myslím, že byste to měl přivítat!“

„Přát někomu smrt?“ zavrtěl hlavou. „To snad ne!“

„Přát mu smrt nemusíte,“ řekl jsem. „Ale schvalovat Boží mlýny není zas tak špatné. Vás přece taky držel v hrsti, že?“

„Jo,“ vyhrkl. „Totiž... ne, neměli jsme spolu nic společného a jen jsem ho trochu vzdáleně...“

„Nelžete mi!“ usadil jsem ho. „Dneska vím mnohem víc, než jsem věděl minule. A mělo mě to napadnout. Proto jste ani vy nemohl jen tak couvnout, že! Bude to teď pro vás snadnější?“

„Asi bude... jen nevím, o čem mluvíte!“

„Řekneme si to tedy na rovinu?“ vyjel jsem na něho.

„Před ní?“ podíval se nerozhodně na svou ženu.

„Před ní!“ neustoupil jsem. „Vaše žena ví více než kdo jiný, ať tedy ví všechno. Daniel Růžička byl váš kamarád, přesněji, váš »boss«, neboli hlava vašeho gangu. Jeho smrt, i když ji doktoři tak skvěle »přirozeně« vysvětlili infarktem, byla příliš náhlá, než aby byla přirozená. Pokud nepovažujeme za přirozenou příčinu smrti kletbu, že? My už o tom něco víme! A protože je váš gang bez hlavy, záleží jen na vás, jestli už těch lumpáren necháte, nebo v nich budete pokračovat. Ale řekl bych, že to pan Růžička vedl tak rázně, že si spíš oddychnete.“

„Opravdu nemůžeš v té věci ustoupit?“ přidala se jeho žena ke mně. „Pomysli na naše děti!“

„Myslím na ně!“ odsekl. „Ale ty nevíš...“

„Nepodceňujte ji,“ napomenul jsem ho. „Jistě neví všechno, to nevíme ani my dva, ale ledacos už chápe. Jak vás pan Růžička držel v hrsti... poslyšte, vás nenapadlo, že když z toho vycouvala i paní Jana, víte kterou myslím, že to nebude jen tak? Exekutor není žádné pápěří a když cukne i exekutor, co to znamená? Třeba to, že pokračovat v tom znamená sedět v sedadle japonského éra kamikaze. I když ti na tom byli hůř, seděli na hromadě dynamitu bez padáku a bez odhazovacího podvozku, ti už prostě couvnout nemohli. Banzai! Jste snad i vy kamikaze? Možná vás všechny držel pan Růžička za krk, ale teď...“

„Já už jsem vaši věc předal jinam,“ zachroptěl úředník.

„Předal,“ přikývl jsem. „Ale teď vám přijde mail, abyste to všechno poslal znovu, že se jim to v exekutorském úřadě záhadně ztratilo. A pan Růžička už vás pod krkem nedrží. Pošlete to jako japonský kamikaze znovu, nebo odpovíte, že o ničem nevíte?“

„Ale pan Černý už o tom ví!“ pochyboval úředník.

„Panu Černému se ty spisy záhadně ztratily,“ odvětil jsem. „Když mu budete tvrdit, že se vám také všechno záhadně ztratilo, nebude vás podezírat, že to zatloukáte. Uvěří vám to, už protože jemu se to stalo také.“

„Jak to víte, že se mu spisy ztratily?“ vyhrkl.

„Osobně jsem mu je sebral a vyčistil jsem mu i počítač,“ přiznal jsem klidně. „A nikdo mě při tom neviděl. I to si už umíte představit, ne? Pořád jsem připravený vzít kletbu zpět a kdybyste se zeptal paní Jany, potvrdila by vám, že to zažila také. Jen couvla dřív, nebyla tak zabedněná, aby kvůli tomu zatřepala bačkorami!“

„Ona couvnout mohla,“ zachrčel úředník tiše. „Dan ji ještě neměl tak zaháčkovanou. Ale já...“

„Dan je mrtvý a pan Černý už snad také pochopil, že i jemu půjde o krk, jestli nepřestane!“ zaútočil jsem.

„Jestli je Dan opravdu po smrti...“

„Jeho parte jsem ještě neviděl,“ pokrčil jsem rameny. „Vím to jen z doslechu, jenže o tom nepochybuji. Tak co? Jste vlastně na rozcestí. Přímá cesta vede do pekel, křivolakou vede naděje. Říká se, s poctivostí nejdál dojdeš, i když ti druzí jezdí luxusními auty. Ano, ale taky se říká něco o Božích mlýnech a to také není Havaj! Poslyšte, necháte mě pátrat po minulosti vašeho gangu? Mohl bych zjistit, že si smrt zasloužíte všichni! Já to ale nechci vědět! Nebaví mě zabíjet ty štěnice! Nabízím vám ustoupit se ctí! Anebo vás ponesou nohama napřed!“

„Já už jsem vás chtěl zavolat...“ zavzlykal. „Jenže jsem vaše číslo opravdu vymazal z kontaktů...“

„To vám ještě tak zle nebylo, že?“ řekl jsem s pochopením. „No jo, když se člověk cítí jako king, dělá kraviny.“

„Ale... umíte to taky odvolat?“

Zamyslel jsem se a v duchu jsem odvolal kletbu.

„Ještě se cítíte tak slabý?“ zeptal jsem se ho.

„Ježišikriste! Já už zvednu ruku!“ vyjekl.

„Nehrňte se do vstávání, teď už musíte být zesláblý nejen od ukončené kletby, ale i od dlouhé nečinnosti,“ upozornil jsem ho. „Možná vás tu doktoři chvilku přidrží na pozorování, budete pro ně malý zázrak. Ale jestli na mě i po této zkušenosti uděláte další podraz, nebudu už vyjednávat, ale jednat. Mezi tím je, jak asi cítíte, nebetyčný rozdíl.“

„Tohle se nedá zapomenout!“ řekl.

„Uvidíme!“ řekl jsem spokojeně.

A rozplynul jsem se jim před očima.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.05.2020 13:39