Bez COOKIEs je omezený přístup!

Tunely

Zpět Obsah Dále

Domů jsem dojel v pořádku. Pana Černého jsem dnes raději vynechal. Bez materiálů beztak nemůže nic začít a teď záleží spíš na tom, zda se ouřada pochlapí s vzepře se zbytku bandy. Kdyby mu spolubandité dělali nepříjemnosti, měl by se ozvat. Mé číslo už snad podruhé z kontaktů nevymaže.

Oddychl jsem si a abych se trochu odreagoval, rozhodl jsem se naložit do vany. Na rozdíl od prababičky jsem to dělal už dřív, takže jsem věděl, že se to nesmí přehánět. Tak jako můžete žábu uvařit, když jí pozvolna vodu ohříváte, tak ji můžete zmrazit na kámen, když teplota klesá. V přírodě žáby zmrznutí přežijí, ale člověk není žába a musí si teplotu hlídat.

Jenže sotva jsem se uvelebil v příjemně horké vodě, ozval se mi zase v hlavě Skrček.

„A nedáš si říci a nedáš!“ provokoval. „Neříkal jsem ti, že musíš toho exekutora zabít, jinak ti bude dělat problémy?“

„Nebude,“ řekl jsem pevně. „Originál dokumenty jsem mu sebral a vymetl jsem mu počítač, aby tam nic nezůstalo. Může si to pamatovat, jak říkáš, ale to je asi tak všechno. Ten ouřada, co jsem ho nechal naživu, mu je podruhé nedá. A bez nich si to pan Černý neodváží znovu rozjet.“

„Takže jsi to vyřešil s jedinou mrtvolou,“ rýpl si jedovatě.

„A tu jsi zabil ty,“ vrátil jsem mu rýpanec.

„Vlastně máš pravdu,“ připustil. „Bez mrtvol. Bojíš se zabít i potvory, které si smrt zasluhují a které ti mohou být nebezpečné. Když to tak rozvažuji, toho hlavního jsem neměl zabíjet. Buď bys ho pak musel chtě nechtě zabít ty, nebo by proti tobě pořád štval ostatní pěšáky své armády. No dobře, čas a smrt se vrátit nedají. Mám ale pro tebe první pořádný úkol.“

„Děláš si marné naděje!“ odrazil jsem ho.

„Nedělám!“ odsekl. „Ale jestli se mi budeš vzpírat, oslepím tě a ty si to ještě rád rozmyslíš.“

„Vždyť říkám, že jsi bestie!“

„Já ti zase říkám, že mě neurazíš,“ opáčil klidně. „Opakuji, mám pro tebe úkol a nevzpírej se předem, litoval bys. Můžeš si vybrat ze dvou možností. Žít do smrti slepý, což tě čeká, když mi budeš odporovat, nebo splnit úkol, který dostaneš. Podotýkám, že bych ti to mohl nabídnout také jako úžasný bonus, dobrodružství, nebo jako nádhernou dovolenou. Hele, chceš něco zažít? Se mnou se můžeš podívat i do vesmíru! Ujišťuji tě, jiní by to brali rádi!“

„Ale pochop, být otrokem, to sebere všechnu radost a tím také iniciativu.“

„Jenže každá výprava musí mít velitele a ostatní členové ho musí na slovo poslouchat,“ namítl. „Jinak to prostě nejde!“

„Ale když se taková výprava chystá, členové se do ní musí přihlásit dobrovolně!“

„První výprava Kryštofa Kolumba sestávala z větší části z trestanců, kteří dostali na vybranou: »dobrovolně« se přihlásí na cestu, nebo budou dál otročit v dolech Jejího Veličenstva Isabely Kastilské, královny Španělské. Ani já tě do toho nenutím. Jen ti dávám na vybranou a když se rozhodneš zůstat, umožním ti, aby sis ke svému počítači pořídil panel s Braillovým písmem, aby ses v něm aspoň trochu orientoval.“

„Víš, jak tomu říkají mafiáni?“ opáčil jsem kysele.

„Vím. Nabídka, kterou nelze odmítnout,“ odvětil klidně. „Kdyby tě tvůj zaměstnavatel poslal na služební cestu do Afriky, bylo by to podobné. Tohle je jen trochu dál. I když vzdálenost je věcí značně relativní, tvrdil to už jistý Einstein.“

„Nabídka, kterou nelze odmítnout...“ opakoval jsem kysele po něm. „Je to snad víc než »Adamova volba1«, ale mít na výběr jen z těchto možností není zrovna potěšující. Jako když dávali gladiátorovi na vybranou: vyber si: boj sám proti dvěma zdatným zabijákům, nebo raději přeplavat krokodýlí jezírko?“

„No vidíš!“ chytil se toho Skrček. „Není tvá volba přece jen jednodušší a méně nebezpečná?“

„Jednodušší?“ opáčil jsem. „Jednodušší možná, je ale méně nebezpečná?“

„Jistě!“ tvrdil. „I bez očí se dá žít!“

„To bych si potřeboval lépe promyslet,“ řekl jsem v marné snaze získat ještě aspoň nějaký čas.

„Promýšlej! Počkám, než vylezeš z vany,“ souhlasil Skrček.

Ihned mě napadl vtip, jak jednoho dlužníka, který se dlouho úspěšně vyhýbal svým věřitelům, našel jeho nejdotěrnější věřitel v holičství, kde mu právě holič mydlil tváře holicí pěnou.

„A mám vás!“ zajásal věřitel. „A teď mi pěkně zaplatíte!“

„No, snad počkáte, až budu oholený!“ smlouval dlužník.

„Ale to je poslední lhůta, kterou vám uznám!“ řekl věřitel.

Dlužník v té chvíli vyskočil, utřel pěnu s tváře do ubrousku a obrátil se k ostatním pánům, čekajícím na holení.

„Všichni jste svědci! Počká, až budu oholený! Jenže já se teď oholit nedám, nechám si narůst bíbra a pan Držmíšek musí na peníze ještě počkat!“

Ve vaně se pochopitelně nedá vydržet dlouho. Prababička na to doplatila až příliš, ale i kdybych si vodu přihříval, ve vaně se trvale žít nedá. A život bez očí není život! Nepochyboval jsem o Skrčkových schopnostech ani vteřinku. Věřil jsem nejen, že by mě opravdu dokázal oslepit, ale i že to udělá, když si tu možnost vyberu. Jestli je z nás dvou někdo totálně bezcitný, je to právě on. Ano, je to nabídka, která se neodmítá! Když vám nějaký mafián bude držet u hlavy pistoli, také uděláte všechno, co vám nařídí!

„Takže služební cesta do Afriky,“ vzdychl jsem si.

A palcem u nohy jsem vydloubl špunt z vany.

Nemá cenu čekat!


Napadlo mě nejprve nějak zavolat Skrčka, že si musím něco vyřídit ještě před cestou, ale sotva jsem se osušil a oblékl, ozval se mi sám.

„Jak ses rozmyslel?“ zeptal se mě jízlivě. Odmítnutí zřejmě nečekal, ale nebylo divu.

„Měl bych si ještě něco vyřídit,“ začal jsem, ale nenechal mě domluvit.

„Dovolenou snad máš! Řekl bych, že to stihneme a i kdyby ne, něco si pro svého šéfa vymyslíš. Nejsi jeho otrok!“

„Jeho ne,“ vzdychl jsem si. „Ale přece jen bych rád věděl, do čeho jdu.“

„Půjdeme tam spolu, ale jak říkám, budeš mě poslouchat na slovo, jinak za tvůj návrat neručím!“

„Aha!“ řekl jsem. „Takže to moc bezpečné nebude!“

„Můžeš si pořád ještě vybrat bílou hůl,“ popíchl mě.

„Nech si ty hraběcí rady!“ odsekl jsem. „Půjdeš tam tedy se mnou? Príma, ale kam?“

„První etapou bude: do sklepa,“ řekl stručně.

„Tam už to znám,“ odvětil jsem.

„V tom případě ti dokážu, že to tam neznáš,“ ujistil mě.

„Ale do sklepa bych si měl obléknout něco pracovního,“ napadlo mě. „Přece tam nepůjdu takhle!“

Oblečený jsem byl letně. Strakatá flanelová košile, džíny, sportovní boty.

„Když si vezmeš ještě bundu, bude to stačit,“ ujistil mě.

Zamkl jsem byt, popadl svítilnu a zamířil ke schodům do sklepa. Prošel jsem celým sklepem kolem kójí, kde měli své věci nájemníci. Při odemykání »zakázaných dveří« se mi rozklepaly ruce, ale dveře jsem odemkl a sešel po schodech do »prokletého patra«. Bylo tu všechno jako dřív. Jen jsem hodil očima k rakvím, kde ležely mumie. Nic se na nich nezměnilo. Opět mě napadlo, že by to mohli být moji předchůdci, ale tu myšlenku jsem zaplašil. Snad patřili ke klášteru, který se tu kdysi stavěl, ale nedostavěl.

Pomalu jsem se blížil k zadnímu konci »prokletého patra« a přitom jsem mimoděk ještě zvolňoval. Tady začne jít do tuhého! A tam mě také čekalo první překvapení. Rozbitý žebřík ani lopata v nejzazším koutě nebyly, ale nebyla tu ani díra do třetího patra. Podlaha byla neporušená, jako kdyby se předtím nepropadla.

„Tak jsme došli,“ řekl jsem nahlas.

„Naučíš se tady další povel,“ ozval se mi Skrček okamžitě. „Podívej se na podlahu a pomysli si co nejzřetelněji: »Suhrej

Poslechl jsem ho. Sám jsem byl zvědavý, co to udělá. A bylo to opravdu zajímavé. Nejen podlaha, ale i okolní skála se začala vypařovat, jako když položíte na horkou plotnu sněhovou kouli. Netrvalo to ani vteřinu a přede mnou byly krásné schody do třetího, tajného patra podzemí.

„To vypadá pěkně!“ zhodnotil jsem to.

„Lépe než jen tak propadlá podlaha, že?“ přidal Skrček. „Mohl jsem ti otevřít už tenkrát, ale to bys možná strachy utekl.“

„Anebo ne,“ řekl jsem. „Ale očekával bych tady spíš něco mimozemského a byl bych opatrnější.“

„Anebo ne,“ vrátil mi má slova. „Kdybys tu měl pohodlné schody, nemusel bys sem tahat pomůcky, jako byl žebřík. A na co čekáš teď? Stačí seběhnout dolů!“

Měl pravdu, stačilo seběhnout dolů, ale těmito podivnými schody, i když byly čistší než když na nich ležely rozbité cihly, začínalo skutečné a pravé Neznámo. Předtím jsem lezl po žebříku do tmavé díry, ale očekával jsem tam nejspíš nějaké důlní chodby, nic mimozemského. Teď to ale bylo jiné. Především tam mohl být Skrček, ale s určitostí jsem tam čekal nějaká mimozemská díla, podobná podivnému vchodu do třetího sklepa. A nemusí to být pouhý vchod, uzavřený vypařující se látkou, napodobující skálu.

Když jsem se ale dal na vojnu, musím bojovat, řekl jsem si a pořád ještě opatrně jsem sešel po schodech.

Třetí, tajemné sklepní patro se nacházelo až pod sousedním domem a možná ještě dál. Podle pozemského práva mi nepatřilo, vlastně jsem tady »narušoval domovní svobodu« sousedům, jenže v Čechách také platí přísloví »kde není žalobce, není ani soudce«, právní postih byl tedy to poslední, o co bych se staral.

Tady už jsem to znal!

Tady už jsem to znal!

Konečně jsem dorazil na známé místo, kde jsem tenkrát ke své smůle objevil Skrčka. Nebyl tu. Tehdy stál na tomto skalním sloupku, teď tu bylo prázdno.

„Otevři ty dveře!“ vyzval mě Skrčkův hlas v mé hlavě.

„Žádné nevidím!“ odpověděl jsem mu.

„Bodejť bys je viděl!“ zasmál se. „Snad tady neočekáváš slavobránu s nápisem »Vítejte!«?“

Aha, došlo mi. Nejsou to asi obyčejné dveře a neotvírají se klikou, ale příkazem »suhrej«.

Jenže tím, jak jsem si na ten příkaz vzpomněl, zřejmě jsem ho mimoděk vyslal. Vedle Skrčkova sloupku se otevřela další díra do skály, přesně tak, jako o pár metrů nahoře vchod do patra.

Podzemí tady nekončilo!

„Tak jdeme!“ pobídl mě Skrček.

„Jdeme?“ opakoval jsem po něm významně. „Oba?“

„Jsem s tebou jen tvýma očima, ale nemusíš se bát, znám to tu jako své boty! Jen směle dál!“ vybídl mě.

„Ty máš taky boty?“ rýpl jsem si, ale vykročil jsem do tmy, ozařované jen mou svítilnou. Po několika krocích jsem se ohlédl. Právě včas, abych spatřil, jak se chodba za námi uzavírá. Chodba teď končila skálou, otevíranou jen telepatickým příkazem.

Přejel mi po zádech mráz. Kdybych z jakéhokoliv důvodu v chodbě uvízl, na pomoc se nesmím spoléhat. Normální člověk se sem nikdy nedostane! Nehledě k tomu, že o mně nikdo neví! A jestli se za námi takhle zavřel i vchod do »třetího patra«, což bylo pravděpodobné, dostanou se lidé nanejvýš k těm rakvím do »prokletého patra«.

Chodba nevedla přímo, byla trochu do »S«, ale za druhou zatáčkou se znenadání změnila barva skály z okrově nažloutlé do červena. Pozastavil jsem se nad tím a rád bych si to rozhraní lépe prohlédl, ale Skrček neměl pro podrobné zkoumání pochopení.

„To si prohlédneš na zpáteční cestě!“ okřikl mě. „Kdyby sis měl prohlížet kdejakou geologickou zvláštnost, vrátili bychom se nejdřív v příštím století.“

Šli jsme tedy dál. Najednou jsem měl pocit, že tu nejsem sám. Ohlédl jsem se – a opravdu, za mnou se ve vzduchu vznášel obří diamant. Nebo to bylo sklo? Tak či tak, byl to on. Skrček.

„Takže jdeme přece jen oba?“ komentoval jsem to jízlivě.

„Pochopitelně,“ komentoval to Skrček. „Kdybych tě pustil samotného, zabloudil bys. Se mnou se bloudění bát nemusíš.“

„Zabloudit – tady?“ řekl jsem pohrdavě. „Vždyť je tu jen jedna nová chodba!“

„Jak to říkáte? Nechval dne před večerem!“ okřikl mě.

Došli jsme na konec chodby. Končila ve skále, jako kdyby tu horníkům došel elán a řekli by si »Padla!«.

Vyšli jsme ven, ale tohle nebyla Praha!

Vyšli jsme ven, ale tohle nebyla Praha!

„Otevři!“ poručil mi Skrček.

Došlo mi, že opět půjde o příkaz »suhrej« a opravdu, sotva jsem si to pomyslel, skála na konci chodby se odspodu vypařila a mohli jsme jít dál. Chodba tu končila, vyšli jsme ven ze skály, ale údivem jsem se zastavil a zíral jsem.

Tohle přece není Praha!

Především tu bylo příšerné dusno, vlhko a...nevím, jak bych to řekl, takové... mazlavo. Připadalo mi, že se vzduch táhne jako med, navíc tu byly divné stromy, jaké jsem neznal. Nejsem odborník na biologii, ale takové stromy v Čechách nerostou!

„Co je tohle?“ obrátil jsem se na Skrčka.

„To je svět zvaný Birhorie!“ řekl Skrček. „Ani nevím, jak je vzdálený od Země, ale jsme v jiné galaxii, která se vzdaluje od té vaší rychlostí pět tisíc kilometrů za vteřinu a pojem »vzdálenost« je čistě iluzorní.“

„Fí ha!“ řekl jsem uznale. „Takže ten tunel není dílo našich horníků, že?“

„Jistěže není,“ řekl Skrček. „To je »krhút2«, můj tunel. Máš to jako další důvod, proč mě poslouchat na slovo. Beze mne se odsud nevrátíš, nevíš, jak se to ovládá, jasné?“

Tunel náhle za námi zmizel a byla tu jen kamenná zeď.

Birhorie! Cizí svět s mimozemskými rostlinami, podle těch starých kamenných zdí nejspíš obydlený. Otázkou je, zda lidmi! Ale v jiné galaxii? Spíš tady bydlí Skrčkové...

„Ba ne, k nám se nikdy nepodíváš,“ řekl Skrček. „Jednak je to zakázané a za druhé, u nás by ses s prvním nadechnutí zhroutil v křečích. Můj domovský svět »Isfétio« má atmosféru obsahující kyanovodík, to je pro vás lidi rychle smrtící plyn. Pro tebe tam není oč stát. Teď se půjdeme trochu projít po nejbližším okolí. Už jsem tu dlouho nebyl a nějak se mi to tu zdá opuštěné.“

V tom měl asi pravdu, nevypadalo to tu jako obydlené. Zdi ukazovaly na obydlení tohoto světa, ale jejich napůl zřícený stav zase vypovídal o delší době, kdy sem nikdo nezavítal.

Člověk se hned cítí jistější...

Člověk se hned cítí jistější...

„A abych nezapomněl,“ dodal, než jsme vykročili. „Tu máš něco na svou sebeobranu!“

Otočil jsem se k němu. Pod ním ležela na zemi pistole.

„Vždyť máme oba »tigumtezy«!“ namítl jsem.

„Máme,“ souhlasil. „Jenže účinkují jen na lidi Země. Zdejší zvířata jsou odolnější. Proti »tigumtezy« i proti »chrogpy«. Na mě neúčinkuje vůbec nic z toho, ale čistě mechanické zbraně zdejší zvěř zabíjejí. Jen si to vezmi, ani čistý pacifista neodmítne pušku, když má vstoupit do pralesa, kde řádí lidožravý tygr!“

„Tady jsou tygři?“ zajímal jsem se.

„Mohli bychom tu některého potkat,“ připustil. „Jsou sice menší než na Zemi, tak velikosti rysa, ale mohou být nepříjemní. Jen si to vezmi, budeš se cítit bezpečnější.“

Znamená to, že pobyt zde nebude úplně snadný. Tygři jsou ale na Zemi větší a nebezpečnější, dá se to snad snést.

Odložil jsem vedle vchodu do »krhútu« zhasnutou svítilnu a zdvihl jsem pistoli.

„Hele, má značku ČZ!“ řekl jsem trochu udiveně, když jsem spatřil známou značku.

„Nejsou špatné,“ potvrdil mi to Skrček. „Vezmi si ještě pár zásobníků. Když ti zbudou, nevadí, naopak by to bylo horší.“

I v tom měl pravdu. Ozbrojený bych se i v našem pralese s tygry cítil jistější. Nepostřehl jsem, jak se zásobníky i s náboji pod Skrčkem objevily, ale posbíral jsem je a nacpal do kapes.

Člověk se hned cítí jistější.

 


------------------------ Poznámky:

  1 Adame, tohle je Eva, tvá budoucí manželka. Jiná žena v ráji není, zvol si!

  2 Komu to připomíná "Dějiny Krhútů v Čechách", jde o podobnost čistě náhodnou

Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 18:27