Bez COOKIEs je omezený přístup!

Birhorie

Zpět Obsah Dále

Stavba kolem nás mi v první chvíli připadala jako nějaká aréna. Měla půdorys do kříže, na konci ramen sestupovala široká schodiště, zdi byly postavené z velikých pravoúhlých balvanů, ale všechno už bylo v dezolátním stavu. Kamennými deskami na dně arény prorůstaly kořeny stromů, jiné stromy rostly na stěnách a na více místech je svými kořeny částečně rozvalily.

Tunel za námi zmizel.

Tunel za námi zmizel.

Aréna, nebo bazén? Být zde voda, byl by to docela obstojný bazén. Jenže stěny ani dno už dávno nebyly vodotěsné, voda se tu neudržela. Tady by to bylo zajímavé snad jen pro naše archeology, ti jsou nadšení z kdejaké napůl rozvalené zdi! I když zde by byli hodně vedle i oni. Můj odhad, arény, možná i divadla, nebo bazénu, všechno to odpovídalo něčemu známému ze Země, jenže tady to mohlo mít tisíc jiných účelů, které nemůžeme my lidé ani pochopit, natož uhodnout.

Jsme na cizím světě! opakoval jsem si znovu a znovu.

„Tak jdeme!“ pobídl mě Skrček.

A sám přede mnou zamířil ke schodišti, které bylo přímo před námi. Proč zrovna tímto? Bylo by mi to fuk, schodiště jako schodiště, ale prostředí znalejší Skrček měl asi nějaký důvod jít tudy a nezbylo mi než ho následovat. Po dobu této výpravy ho musím uznávat jako svého velitele. A velitel může být jen jeden. Ten, kdo se tu vyzná.

Následoval jsem Skrčka až nahoru na vrchol schodiště, kde se před námi objevil pohled do místního lesa, nebo spíš džungle. Skrček se tu zastavil a chvíli se rozhlížel.

„Tady bylo kdysi město,“ poznamenal. „Domy plné života. Nějak se to tu vyprázdnilo. Už jsem tu dlouho nebyl. Ale budiž, nejsou tady, budou jinde. Jdeme!“

Uhnul stranou a zastavil se. Byl to celkem jasný pokyn pro mě, abych šel vpředu. Známá taktika, hnát vazaly do první linie a sám jít až ve druhém sledu. »Jdi napřed, já tě pomstím!« Ale co, na tygry to tady nevypadá.

Terén samá boule...

Terén samá boule...

Pokračovali jsme v pochodu... no, tak bych to asi nenazval. Skrček se vznášel s lehkostí mýdlové bubliny, ale já jsem opatrně přelézal padlé kmeny, šplhal jsem nahoru dolů přes terénní boule, přitom jsem se ostražitě rozhlížel, odkud na mě vyrazí zdejší tygr. Pistoli jsem nepustil z ruky, i když mi překážela při zdolávání zdejších překážek.

„Jdeme příliš pomalu,“ řekl Skrček asi po hodině.

„Rychleji to nejde,“ odsekl jsem.

Považoval jsem jeho výčitku za nespravedlivou. Kdyby tu byl sám, mohl se rozletět podle svého gusta rychleji, ale cožpak jsem ho zdržoval úmyslně? Připadal mi jako mazák, prohánějící »bažanty« na »opičí dráze«, který si pokojně kráčí vedle dráhy a řevem popohání vojáčky, plazící se pod ostnatým drátem.

„Mimochodem, stejnou cestou se musíme vrátit,“ řekl jsem. „Když jsme si nevzali žádné zásoby, je právě nejvyšší čas obrátit se k návratu. Předpokládám, že ty jíst nemusíš, ale já ano!“

„Padavko!“ zpražil mě. „Ty bys to na vojně neměl lehké!“

„To tedy neměl,“ souhlasil jsem. „Už protože se považuji za pacifistu, nemám rád zabíjení a jsem rád, že vojna není povinná.“

„V jednom se ale hodně mýlíš,“ pokračoval. „Podceňuješ mě. Myslíš, že neumím odhadnout, kam až dojdeš bez jídla? Asi jsem tě parádně převezl, ale jídlo pro tebe mám. Zastav se na nejbližším kopečku, bude svačinka!“

Podíval jsem se na něho trochu udiveně. Aby se vešel do toho skleněného dopravního prostředku, musel by to být skrček. Ale aby se tam vešlo ještě něco jiného? To snad ne!

Na nejbližší terénní bouli jsem proto vyšplhal co nejrychleji a rychle jsem se po něm ohlédl. Samozřejmě vyplul za mnou až nahoru stejně lehce jako předtím, jenže ze svého létacího stroje nic nevyndával. Znenadání přede mnou ležel na kamenné bouli bílý šátek a na něm něco, co tvarem vzdáleně připomínalo lidský mozek, poslepovaný z různobarevných odstřižků látek. Nenadálé objevení šátečku mi připomínalo pohádku »Ubrousku, prostři se«, ale to, co na něm leželo, chutnou pečenou husu nepřipomínalo.

„Sedni si k tomu a najez se,“ pobídl mě.

„Co je zase tohle?“ naježil jsem se.

„Nevím, já to nejím,“ řekl Skrček. „Ale lidští cestovatelé si to pochvalovali. Říkají tomu »pemmican«. Nekazí se to, vydrží to dlouhou dobu poživatelné a zasytí to. Tak už jez a nezdržuj.“

„Ale jak se to jí?“ ptal jsem se dál.

„Rukama a zubama,“ řekl lakonicky. „Jedli to tak všichni, nebudeš první ani poslední. Jen jez!“

Pravda, měl jsem už hlad, ale musím dodat, že tohle jídlo se dá jíst jen když je hlad silnější než dávivý reflex. Chutná to totiž jako hodně žluklý uherák a stačí k tomu čichnout, aby se člověku zvedl žaludek. Možná to některé cestovatele zachránilo, ale aby si to pochvalovali, museli být skutečně na pokraji smrti hladem.

Napadlo mě, že tohle »jídlo« je další stupeň ponížení, které mi Skrček uděluje. Nejspíš očekává, jak se nad tím budu šklebit, ale současně mě popadl vzdor. Tuhle radost mu neudělám. Často se chlubím svým »kachním žaludkem«, byl by v tom rarach sám, abych to s hnusem odmítl!

A pustil jsem se do toho. S odporem, ale odhodlaně.

Naštěstí to opravdu rychle zasytilo. Jakmile jsem však tímto hnusem zahnal největší hlad, nedokázal jsem se už přinutit, abych do toho kousl ještě jednou.

„Měl jsi pravdu,“ přiznal jsem Skrčkovi. „Je to syté.“

„Zabal tedy zbytek do šátku a vezmi to s sebou,“ nařídil mi Skrček. Znamenalo to, že nic jiného nemá? No potěš koště! Ale když už jsem začal hrát tvrďáka s kachním žaludkem, nezbylo mi než v tom pokračovat. Zvedl jsem se, zabalil zbytek pemmicanu do šátku a nacpal jsem balíček za bundu, protože by se mi do žádné kapsy nevešel. Snad mi z bundy nevypadne a kdyby, téhle ohavnosti nebude tak velká škoda.

„Jdeme dál?“ zeptal jsem se pro jistotu, neboť jsem nečekal jinou než souhlasnou odpověď.

„Ne, jdeš příliš pomalu,“ řekl Skrček.

Chtěl jsem se zase ohradit, ale nepustil mě ke slovu.

„Pěšky bychom šli příliš dlouho a »hukozyny« dovedou víc než neviditelnost a tichou smrt,“ pokračoval. „Naučíš se vznášet.“

A jejda! To by nebylo marné!

Ukázalo se, že tuhle možnost mám v sobě už dávno, byla to schopnost »hukozynů«, o které jsem doposud nevěděl. Vyvolávala se telepatickým příkazem »zornylon« a ovládala se telepatickými myšlenkami, takovými vektory, vytvářenými v hlavě. Panebože, to byla ale vymoženost! Ale proč mě to Skrček nenaučil společně s neviditelností? Vždyť by to bylo přinejmenším stejně užitečné!

„Leť za mnou!“ vyzval mě Skrček.

„Proč jsi mě to nenaučil už dřív?“ vyčetl jsem mu. „Proč jsi mě nechal plazit se přes padlé stromy, když to jde takhle?“

„Trocha námahy ti neuškodila!“ odvětil suše.

No bodejť! Uznávám ho za velitele výpravy, jenže on ve mně nevidí společníka, ale otroka. Takže se ke mně chová jako na vojně mazáci k bažantům. Bohužel jsem věděl, že bez něho na Zem netrefím a nedokážu se vrátit. Nejsme partneři, já jsem otrok a on je otrokář! Cítil jsem se jako pejsek na vodítku, i když jsem neměl obojek a i to vodítko bylo virtuální. Jmenovalo se »neumíš se sám vrátit« a bylo pevnější než ocelové lanko.

Vznesli jsme se spolu nad koruny stromů a před námi se otevřel výhled do kraje.

Otevřel se nám výhled do kraje...

Otevřel se nám výhled do kraje...

Tady jsem si konečně všiml i oblohy. Nebyla tak šmolkově modrá jako obloha na Zemi, ale spíš taková »akvamarín«, víc do zelena. Taková byla i listová zeleň, spousta listí byla do modra. Jiné listy byly do žlutozelena, takže výsledný dojem byl pestřejší než bývá v našich lesích. I když – jestli jsme v tropech, jak jsem usuzoval podle horka a vlhkosti vzduchu, pak kdoví... i na Zemi hýří tropické džungle více barvami než střízlivé lesy naší chudé Evropy. Nemám se tu čemu divit, mohu to jen obdivovat.

Skrček se ale nemínil kochat krásou zdejší přírody. Rozletěl se do údolí před námi a musel jsem pospíchat za ním, aby se mi neztratil. Byl jsem na něm závislý jako malé děcko na dospělých, bez něho jsem tady nebyl ničím.

Snesli jsme se do údolí, kde Skrček znenadání zamířil dolů.

„Ukonči »zornylon«, dál půjdeš pěšky!“ poručil mi.

„Ale ty dál poletíš, že?“ rýpnul jsem si.

„Já musím,“ odvětil ostře. „Nemám nohy, ale ty je máš, tak se koukej na ně pevně postavit a od této chvíle půjdeš napřed. A pěšky, žádné létání!“

„Ale proč?“ nechápal jsem.

„Protože to říkám!“ odsekl. „A buď rád, že mě neponeseš na zádech!“

„To by tak ještě scházelo!“ opáčil jsem. „Takovému jednání se říká zbytečná šikana! Kdyby byl pro to aspoň nějaký důvod!“

„To, že nějaký důvod nechápeš, ještě neznamená, že není!“ odsekl. „Když chceš znát důvod, tedy si uvědom, že žádné létání kromě plachtění a balonů není bez výdeje energie. Rozptýlená energie se projevuje na dálku, při vznášení svítíme jako světlušky. To už bychom mohli pochodovat s kapelou a ohňostrojem! Stačí, když svítím já. Kdybychom se chtěli pohybovat nepozorovaně, musel bys mě nést na zádech.“

„To si moc nepomůžeme,“ řekl jsem. „I lidské tělo ve tmě svítí, naštěstí jen v infračervené části světla. Ale někteří hadi to vidí a pro ně jsme osvětlení i když se nepohybujeme.“

„Vím,“ ujistil mě. „Ale na Birhorii si nemůžeme dovolit vyvolávat pozornost. Jdi tedy přede mnou pěšky. To je rozkaz!“

No jo, veliteli se neodporuje a rozkazy se musí plnit. Ale já jsem Čech a jak se říká, my máme, na rozdíl od jiných národů, od dob Švejka k rozkazům svůj přístup. Když dostane nesmyslný rozkaz Němec, řekne jen »Befehl ist befehl!« a snaží se to splnit, i když to někdy nejde. Polák v takovém případě řekne »který idiot to vymyslel?«, ale pak to stejně jde provést, zatímco Čech rozkaz zhodnotí skoro stejně, »který idiot to vymyslel?«, ale pak kouká, jak to půjde co nejlépe ošidit. Nesmrtelný je povzdech důstojníka naší bývalé Československé lidové armády: »to není armáda, to je banda Švejků!«

A tak jsem pěšky dál postupoval pralesem. Byl tu volnější úsek, terén byl méně zvlněný a neležely tu všude spadané kmeny stromů, pochodovalo se tu mnohem lépe.

Člověk přede mnou nebyl člověk!

Člověk přede mnou nebyl člověk!

Najednou jsem však nečekaně zabrzdil a zůstal jsem stát.

Stranou přede mnou stál mezi stromy člověk. Akorát že to nebyl člověk, ale nějaký zdejší obyvatel, nám lidem se jen trochu podobal. Byl drobnější postavy než já, měl neúměrně velikou holou hlavu s velkýma očima a útlé tělíčko se šedivou kůží. Zdálo se mi, že je úplně nahý, ale víc jsem nerozeznal a na tu vzdálenost jsem si ničím nebyl jistý. Vteřinu – dvě jsme se na sebe udiveně hleděli, ale pak se domorodec vzpamatoval, otočil se a dal se na útěk mezi stromy.

„Střílej!“ vykřikl znenadání do mé hlavy Skrček. „Nač ještě čekáš? Zastřel ho!“

„Ale proč?“ obrátil jsem se na něho nerozhodně. „Vždyť nás neohrožuje a utíká pryč!“

„Zastřel ho! To je rozkaz!“ poručil mi ostře Skrček.

Jenže tím u mě narazil ještě víc. Kdyby nás ohrožoval tygr, střílel bych. Jenže tohle nebyl tygr, ale člověk, navíc nás vůbec neohrožoval, ale utíkal. Ke všemu byl domorodec menší postavy, takže mi to připadalo, jako kdybych měl střílet na utíkající dítě.

„Střílej, nebo tě tu nechám!“ vyhrožoval mi Skrček.

To byl ovšem rozkaz, který jsem nemohl neuposlechnout. Ale střílet na domorodce, který utíká, mi bylo proti srsti ještě víc. Rozhodl jsem se tedy Skrčkovi vyhovět, ale ne úplně. Napřáhl jsem pistoli zhruba směrem, kde se mezi stromy míhalo světlejší tělíčko, a stiskl jsem spoušť. Nešlo to. Aha, nenatažený kohoutek! Palcem jsem kohoutek natáhl a opět stiskl spoušť, ale celkem mě nepřekvapilo, že se ozvalo jen klapnutí. Výstřel nevyšel.

„Nestřílí to!“ ohlédl jsem se opět na Skrčka.

„Musíš natáhnout závěr!“ radil mi vztekle.

„Jak?“ obrátil jsem se na něho. „Nikdy jsem tu věc neměl v ruce!“

„Pistoli do pravé ruky, levou rukou popadni závěr, stáhni ho až na doraz dozadu a pusť!“ instruoval mě Skrček.

Zkusil jsem to. Cvaklo to, závěr se vrátil dopředu.

„Namiř a střílej!“ naléhal na mě Skrček.

Jenže mimozemšťan mezitím odběhl daleko, až jsem mezi stromy viděl jen jakési mihotání. Obrátil jsem tedy hlaveň zbraně přibližně tím směrem a stiskl spoušť.

Rána vyšla, ale zpětný náraz mi zvedl ruku nahoru a další rána šla tedy do vzduchu. Musel jsem se zastavit a uklidnit. Mířit příliš mimo jsem si netroufal. Věděl jsem přece, že se Skrček dívá mýma očima, ale myslím si, že by se v této situaci nestrefil ani přeborník ve střelbě. Vypálil jsem ještě tři rány. Teď už jsem úder do ruky čekal, ale také jsem viděl, jak někde v půlce vzdálenosti odletují třísky z kůry stromu. Zastřelit mimozemšťana byl v této situaci nesplnitelný úkol a Skrček, jestli se opravdu díval mýma očima, to už musel poznat.

„Nemehlo!“ počastoval mě nelichotivým hodnocením.

„Vždyť utíkal,“ řekl jsem omluvně, i když jsem byl rád, že to dopadlo takhle nekrvavě.

„Utíkal pro další,“ ujistil mě Skrček. „Za chvíli jich tu bude plno a nemáš dost munice, abys postřílel všechny! To jsi zkrátka nezvládl! Takže nám nezbývá, než se dát na ústup!“

To mi ovšem promluvil z duše, nepřál jsem si nic jiného.

„Kam?“ zeptal jsem se pro jistotu. „K tunelu?“

„Kam jinam?“ rozčílil se Skrček nad mou nechápavostí.

„Ještě platí, že nesmím létat?“ doplnil jsem dotaz.

„To bys tady zůstal!“ ujistil mě Skrček. „Poletíme oba, teď už je to jedno. Drž se mě co nejtěsněji!“

Ústup byl i mojí touhou. Když už jsme se tu uvedli střelbou po utíkajícím domorodci, nebudou se asi další vyjednávání vést »v přátelském ovzduší«. V takové chvíli platí, kdo uteče, vyhraje.

V tom jsme se asi shodli oba.


Návrat byl díky létání »zornyloun« podstatně rychlejší než cesta sem. Skrček letěl tentokrát vpředu. Nevím jak on, já jsem si let přímo vychutnával. Musel jsem se položit na proud vzduchu, vznikajícího naším rychlým letem, ale držel jsem se pořád deset metrů za ním. Pochopitelně jsme se vraceli rychleji a kde jsem se předtím plahočil hodinu, byly to teď pouhé minuty.

Konečně jsme se ponořili do korun stromů a dál jsme letěli klikatě mezi kmeny. Ale to už jsem viděl mezerami mezi stromy ruiny té podivné stavby, kde jsme naši cestu započali. Musel jsem zvolnit, nedokázal bych tak rychle kličkovat mezi kmeny, ale už jsme byli skoro u cíle, takže bych trefil i bez jeho vedení. Zaostal jsem ostatně jen o necelých sto metrů, to už nerozhodovalo.

Jenže v té chvíli se přede mnou ostře zablýsklo a ohlušila mě příšerná rána. Náraz vzduchu mě hodil dozadu, až jsem tvrdě narazil na jeden kmen. Oslněný, ohlušený a s vyraženým dechem jsem se po kmeni svezl dolů. Naštěstí jsem se pořád ještě vznášel, jinak bych si takovým pádem zpřelámal všechna žebra.

„Sakra, to byla ale šlupka!“ ulevil jsem si, zatímco jsem se pomalu vzpamatovával. „Co to bylo?“

Jenže jsem si v té chvíli uvědomil, že Skrčka nevnímám. Prostě se ode mne odpojil. Ještě aby odcestoval tunelem »krhút« na Zem a nechal mě tady!

To mě vzpamatovalo rychleji než co jiného. Popleskávání po tváři, ba ani kýbl vody by neměly tak rychlý účinek. Vyskočil jsem, opět jsem se vznesl a nízko nad zemí jsem zamířil k ruinám »bazénu«. Daleko jsem ale nedoletěl. Zabrzdil jsem, padl jsem na zem a jen opatrně jsem nadzvedl hlavu.

»Bazén« byl plný mimozemšťanů.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 15:48