Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zajatcem

Zpět Obsah Dále

V první chvíli jsem zpanikařil. Jestli mě tu Skrček nechal na pospas domorodcům a sám uletěl, budu v pěkné rejži!

Jenže vzápětí jsem si uvědomil, že těch mimozemšťanů je v »bazénu« příliš mnoho. I kdyby použil neviditelnost nopigyni, bylo skoro nemožné uniknout tunelem. Dostat se nenápadně přes takové davy až ke vchodu do »krhútu«, to by snad ještě šlo, ale otevření tunelu neujde pozornosti. Ze svého místa jsem viděl na stěnu, kde předtím »krhút« vyústil. Nebyl otevřený. To snad bylo dobré, znamenalo to, že mi Skrček neupláchl, špatné na tom bylo, že kolem bylo mimozemšťanů jako naseto.

To jsem zvědavý, jak to Skrček zmákne!

Chvíli jsem pozoroval hemžení mimozemšťanů, ale pak se ukázalo, že jako špion nestojím za nic. Najednou mě něco ťuklo zezadu do podrážek a když jsem se ohlédl, stáli přímo za mnou tři mimozemšťané a nedívali se na mě zrovna přátelsky. A v té chvíli se z »bazénu« vyhrnuli další a běželi přímo ke mně.

Mimozemšťané neměli zbraně, alespoň ne viditelné, které by drželi v rukou. Ale když jsem ještě na Zemi posílal »kletby«, také jsem v rukou nic nedržel. Skrček říkal, že na domorodce jeho »hukozyny« neúčinkují. Proto mi dal pistoli, kterou jsem pořád držel v ruce. Jenže kolik je v ní ještě nábojů? Střílel jsem po tom prvním, skoro jsem na něho vyprázdnil zásobník, možná mám už jen poslední náboj, který si v románech nechávají špioni pro sebe, aby nepadli do rukou nepřítele živí. Ani James Bond by na mém místě nestačil střílet! V kapsách mám plné náhradní zásobníky, jenže ani nevím, jak se vyměňují! Kdybych měl na to čas, možná bych na to přišel, ale takhle jsem neměl šanci. Ostatně jsem je ani střílet nechtěl, věřil jsem, že se s nimi domluvím, i když se na mě nedívali zrovna přátelsky. Nu, uvidíme!

Nezbývá mi, než se potupně vzdát. Potupně, protože ti tři byli všichni holky. Nebo jsem si je tak určil, ale protože neměli oděv, bylo mi to hned jasné. Zajmou mě jejich ženské. Holými hlavami jsem se nenechal zmást. Buď vlasy nemají, nebo si holí hlavy, ale z těch tří nebyla vlasatá žádná. Neměly v rukou zbraně, ale ani mě nenapadlo zpěčovat se. Třeba na mě měly něco jiného. Nemuselo to být vidět, ale účinky bych nepodceňoval.

Pistole zůstala ležet na zetlelém spadaném listí, otočil jsem se k těm třem a ukázal jim prázdné dlaně.

Nezdálo se, že by se na mě dívaly méně nepřátelsky, ale to už jsem nemohl ovlivnit. Mohl jsem jim jen naznačit, že nemám chuť se bránit. Co udělají, záleželo jen na nich. Tak nějak se cítili Němci u Stalingradu, až na to, že tam byla ruská zima, zatímco tady tropické horko.

Jedna z nich přikročila až ke mně a bosou nožkou odkopla pistoli stranou, abych na ni nedosáhl. Pak mi naznačila, abych vstal. Poslechl jsem, nic jiného jsem dělat nemohl. Otočila mě čelem k »bazénu« a pak mě šťouchla do zad, abych šel.

Asi po padesáti metrech jsem se na okamžik zastavil.

Na Zemi ležel veliký, ale zčernalý a spálený »diamant«.

Skrček! Málem se ve mně zastavilo srdce. Tak proto zmizel z telepatie, proto neodpovídal! Mimozemšťané ho zřejmě před chvilkou sestřelili, to byl ten záblesk, ta tlaková vlna, která mnou praštila o strom! Ježkovy zraky – a já se bez něho nedokážu vrátit domů, protože nevím, jak se ovládá Skrčkův »krhút«!

Stál bych nad jeho zbytky i déle, kdyby mě zdejší vojandy opět nešťouchly do zad. A teď už mi je všechno jedno, uvědomil jsem si. Když mi došlo, že se bez Skrčka na Zem nevrátím, bylo mi úplně fuk, co se mnou bude. Ať si se mnou udělají co chtějí, jen bych uvítal, aby to skončily rychle.

Tak jako tak jsem v háji!


Mimozemšťanky ale s popravou nespěchaly. Přivedly mě mezi ostatní, aby mě mezi tou přesilou přešly myšlenky na útěk, ale nechaly mě stát. Nejevily snahu ani o výslech, což bych mohl čekat. Prostě jsem je nezajímal. Nu což, to je vaše věc, pomyslel jsem si. Letmým pohledem jsem zjistil, že jsou tu samé ženské, ani jeden chlap! A ani jedna vlasatá! To jsem narazil na nějaký kmen Amazonek? Uvidíme!

Pak dvě mimozemšťanky přinesly zbytky Skrčka. Položily je na zem vedle mě a některé si je přicházely prohlédnout. Po chvilce jiné přinesly moji pistoli a přidaly ji ke zbytkům Skrčka. Zdálo se mi, že shromažďují všechno, co mělo nějakou souvislost s námi, ale moc toho nenašli. Tou pistolí to vlastně skončilo.

Jako by mě chtěly usvědčit ze lži, přinášely další drobnosti. Pár prázdných nábojnic, pečlivě posbíraných na místě mé střelby, pak dvě kulky, které asi vytáhly ze stromů. Počet nábojnic jim ale nesouhlasil s počtem kulek, což je trochu znepokojovalo. I kdyby ze stromů vytahali všechny, nenajdou přinejmenším tu, co jsem poslal Pánubohu do oken, když mě překvapil zpětný náraz pistole při prvním výstřelu. Ta kulka proletěla korunami stromů, které ji nezabrzdily, pokračovala po balistické křivce, až o pár kilometrů dál spadla na zem. Kdyby se mě zeptaly, ušetřily by si marné pátrání. Neměl jsem v úmyslu zapírat. Jednak to bylo jedno a za druhé, kdo chce lhát, musí neustále přemýšlet, jak se nezaplést do vlastních lží, zatímco kdo říká pravdu, má to jednodušší. Zejména v mé situaci, kdy nemám co zatajovat. Otázkou ale bylo, zda mi porozumí. Hlasem asi ne, nebudou umět česky, ale nebylo to jisté u telepatie, kde jde o přenos pojmů, ne zvuků. Skrček mé telepatii rozuměl, ale tohle byl jiný svět!

Mimozemšťanky kolem tvořily podivný šedivý a nezvykle mlčící dav. Naštěstí jsem to chápal. Se Skrčkem jsem přece také nemluvil nahlas, ale telepatií, kterou mikrofony zaznamenávaly jen jako ticho. Tady to asi bylo podobné. Byly všechny jedna jako druhá, žádná neměla oděv ani nějaké odznaky, přesto se zdálo, že mezi nimi panuje řád. Někdo jim musel velet a rozhodovat, co budou dělat! Jediná potíž byla, že jsem jejich telepatii nevnímal. Pro mě tu bylo ticho, občas rušené praskotem suché větvičky, na kterou některá šlápla.

Pak se ale konečně začalo dít něco jiného.

Počet mimozemšťanek v ruinách se zvolna snižoval. Jedny odcházely, jiné přicházely, ale odcházelo jich zjevně víc. Všiml jsem si toho až když jich zbývala odhadem třetina, to už se nedalo přehlédnout. S těmi odcházejícími postupně zmizely »doličné předměty«. Zbytky Skrčka, pistole a vystřílené kulky, zbyl jsem tu nakonec z celé výpravy sám. Nakonec mě obstoupila skupina pěti mimozemšťanek a začaly mě mlčky pošťuchovat.

„No tak si poslužte...“ řekl jsem apaticky. „Jak se říká u nás, »běda poraženým«! Jen do toho!“

Zvuk lidského hlasu na ně zapůsobil jako elektrický výboj. Hned se kolem seběhlo aspoň dvacet dalších, očividně zvědavých na zvukové projevy podivného zajatce.

„Nabídl bych vám korálky nebo třeba zrcátka, ale mám jen tohle...“ řekl jsem a nabídl jsem těm nejbližším pár pistolových nábojů, které jsem vytáhl z kapes.

To byla ovšem bomba! Náboje šly z ruky do ruky a všechny teď ke mně natahovaly ruce. Postupně jsem jim rozdal veškerou munici, nejprve volné náboje a pak jsem je před nimi vylamoval ze zásobníků. Sebraly všechno i s prázdnými zásobníky. Skončil jsem, natáhl jsem k nim prázdné dlaně a řekl: „Víc nemám, snad až někdy příště.“

Myslel jsem si, že to tím skončilo, ale mimozemšťanky se dožadovaly dalších dárků. Obrátil jsem tedy před nimi naruby své kapsy, abych jim ukázal, že víc než ušmudlaný kapesník ode mne čekat nemohou. Pochopily to, kapesník mi ovšem sebraly, ale tím to teprve začalo.

Znenadání mi cosi měkkého podrazilo nohy. Zapotácel jsem se a jako by to nestačilo, jedna mimozemšťanka mě šťouchla do prsou. Normálně bych udělal úkrok dozadu, jenže za mnou něco leželo, takže jsem se zapotácel a pozadu jsem si sedl. Očekával jsem, že dosednu tvrdě na kamenné dno bazénu, ale dosedl jsem na něco měkkého, co se i se mnou a s několika dalšími znenadání vzneslo do výšky.

Seděli jsme všichni ve velké průhledné, lehce namodralé bublině, letící ve směru, kterým jsme předtím letěli se Skrčkem.

Letadlo! Ale tak zajímavé, že jsem to opravdu nečekal.

Horší bylo, že mě odvážely velkou rychlostí z oblasti, kde se nacházel tunel »krhút«, kterým jsme přišli. Jenže s tím jsem nemohl nic dělat. Jsem zajatec a všude ve vesmíru platí to »Běda poraženým«! Bylo mi jasné jen jedno. Výslech zajatce se bude konat jinde.

A opravdu mě začalo zajímat, kde.

Letěli jsme dlouho, ale pořád nad stejnou džunglí. Jako by v tomto světě neměli kousek civilizované hospodářské krajiny! Nikde žádná osada, nikde žádné cesty. Přeletěli jsme několik řek, ale ani řeky tady nevypadaly regulovaně. Džungle v celém světě? Žádná pole, louky... jen lesy. Panenská džungle, nedotčená lidmi. Lidé tady ostatně chodí nazí a bosí, ale jak s tím kontrastovalo letadlo, kterým jsme letěli, nebo sestřelení Skrčka, vybaveného nejtechničtějšími prostředky, jaké jsem v životě viděl?

Něco mi tu zkrátka nehrálo.

Takže jsem opravdu neskrýval překvapení, když jsme asi po hodině letu přistáli v jiném místě džungle, na úpatí vysoké hory, před vchodem do velké jeskyně.

Zdejší lidé tedy žijí v jeskyních?

Další paradox!


Po přistání se bublinovitý letoun prostě rozplynul a zmizel. Jak je vidět, problémy s parkováním či hangárováním tady zcela jistě neznají. Současně mi došlo, proč tady asi nemají silnice nebo železnice. Při tomto způsobu dopravy je prostě nepotřebují. Navíc nemají problémy s ochranou životního prostředí. To letadlo žádné emise nevypouští a když se rozplyne, žádné zbytky nezanechává.

Vchod do jeskyně

Vchod do jeskyně

Neměl jsem ale čas na prohlížení krás okolí. Domorodky mě obklopily a šťouchanci mě strkaly do jeskyně. Neprotivil jsem se jim, nemělo to smysl. Neskrýval jsem ale překvapení. Jeskynní lidé – a vedle toho technologie bublinového letadla! Připadalo mi to, jako kdybych na obraze jeskynních lidí Země objevil na ruce jednoho opočlověka hodinky. Ten kontrast prostě bil do očí!

Šťouchaly mě ale před sebou dál a uvnitř přišlo další malé překvapení. Ze stěn tu a tam vyčnívaly průhledné, jako skleněné kameny, vyzařující světlo. Podobné stylové lampy jsem nedávno viděl v jakémsi obchodě v Praze. Vezmete krystal přírodní soli, vyvrtáte, dovnitř dáte žárovku, nebo aspoň svíčku a originální svítidlo je na světě. Zde byly takové kameny každých pět metrů a zdálo se, že svítí skoro jako naše osvětlovací lampy.

Tohle jeskynní lidé na Zemi určitě neměli!

Ani to mi ale nedovolily prohlížet. Šťouchanci mě strkaly dál a dál do hloubi jeskyně. Skalní chodba však nebyla přírodní. Každých sedm až osm metrů, střídavě na levé a pravé straně, tu byly nepatrné výklenky. Teprve když jsme před jedním zastavili, došlo mi, co to je. Kamenná stěna výklenku se znenadání začala odspodu »vypařovat«, úplně stejně jako Skrčkovy dveře. Takže ty výklenky byly nejspíš dveřmi. Tím mi bylo jasnější, že asi celá tahle jeskyně nebude přírodní, ale umělá. Jeskynní panelák, nebo snad jeskynní město? A co když je to v tomto světě pravidlem? Divil jsem se, že jsme při našem letu neviděli žádnou osadu, ale teď se ukazovalo, že jsem si jich prostě nevšiml. Ale co se divím? Jsem v jiném světě, mají tu jiné zvyky!

Jeskyně, kam jsme vstoupili, měla zhruba kruhový půdorys. Měl bych se smířit s tím, že stěny umělých jeskyní vypadají skoro jako kdyby vznikly přírodní cestou, jsou hrbolaté a pravý úhel tu nenajdeš. Na rovné stěny s pravými úhly, chloubu našich zedníků, si tu zkrátka nehrají. Jeskyně je prostě jeskyně. Tahle byla jasně osvětlená třemi »svítícími kameny«, bylo tu světla jako ve dne.

Jenže pak následovalo další překvapení. Domorodé ženské utvořily velký kruh, mě šouply doprostřed. Pak se všechny jako na povel posadily. Ne na kamennou podlahu, ale... až teď jsem spatřil ty namodralé bubliny, které měla každá za sebou. Zřejmě i nábytek zde vytvářejí podobnou technologií jako letadla. I to může být výhoda. Když si může každý vytvořit nábytek podle potřeby, nepotřebuje oddělené ložnice, kuchyně a obývací pokoje. Nepotřebný nábytek prostě nechají zmizet a vytvoří si jiný, ale i ten jen když je potřebný.

Tahle civilizace se zřejmě nezabývá hromaděním předmětů, jako naše! A jestli zdejší rodině stačí jedna univerzální místnost, vejde se jich do »jeskynního města« neuvěřitelně mnoho.

Mimozemšťanky mi naznačily, abych usedl. Ohlédl jsem se a opravdu, za mnou ležela na zemi modravá bublina, nejspíš ve funkci židle. Opatrně jsem se na ni posadil. Kupodivu mě unesla, i když jsem měl pocit, že sedím na nafouknuté pneumatice nebo na okraji velkého gumového člunu. Zjistil jsem, že má i vyvýšené okraje, o které se mohu opřít. Takže to nebyla židle, ale pohodlné nafukovací křesílko. Nevypadalo to vůbec špatně!

Jenže vzápětí se ukázalo, že není všechno zlato, co se třpytí.

Opěradlo za mnou najednou povolilo a vpředu mi naopak něco zvedlo nohy. Než jsem se nadál, ležel jsem vlastně na lůžku. Jenže jsem se nemohl zvednout. Lůžko mě drželo jako magnetem a nemohl jsem se ani pohnout ani když ke mně přistoupily dvě mimozemšťanky s nějakými blyštivými věcmi v rukou. Napadlo mě, že mě snad chtějí zaživa pitvat, ale nemohl jsem se ani hnout, cítil jsem se slaboučký jako novorozenec, dokonce jsem se trochu začal dusit, neboť jsem se nemohl ani nadechnout.

A sakra, pomyslel jsem si, to vypadá jako »chrogpy«!

Jestli se takhle cítili ti, na koho jsem to na Zemi použil, pak se nedivím, že to exekutorka vzdala a úředník finančního úřadu litoval, že si se mnou někdy něco začal! Kdyby mimozemšťanky po mně něco chtěly, udělal bych to, abych se bezmocného stavu zbavil. Jenže po mně nic nechtěly, spíš se zdálo, že jim opravdu jde jen o pitvu. Připravily si mě opravdu dobře, ale bylo by mi jistě milejší, kdyby mě předtím pořádně omráčily! Neměly to ale v úmyslu. Bude to tedy pitva zaživa, při plném vědomí, podobná porážce halal nebo košer. I my lidé býváme neuvěřitelní sadisté! Nedivil jsem se, že tuhle surovost chtěli obránci zvířat zakázat, divil jsem se jen tomu, že neuspěli a ustoupili. Surovci na Zemi vyhráli, ale pochopil jsem to až když nešlo o zvířata, ale o mě.

Jak to říkal Mark Twain?

»Spravedlnost zákonů poznáš teprve až někdo zákon obrátí proti tobě a ty víš, že jsi nevinný.«

Začínal jsem litovat, že jsem tu pistoli, dokud jsem ji měl, neotočil proti sobě. Měl bych to už za sebou, bylo by to rychlé a ať by si mě potom pitval kdo chtěl, už by mi to nevadilo. Jenže člověk má pořád představu, že z každého průšvihu vybruslí, až je na všechno pozdě. To jistě poznali všichni, koho lidská nenávist kdy semlela. Od Spartakových otroků, přibíjených na kříže podél silnice »Via Appia«, Židů, trpělivě čekajících ve frontách na »očistnou koupel«»koupelnách« Oswietimi, až po všechny lidi, mučené a vražděné »ve jménu Alláha«»ve jménu demokracie« po celém světě v současné době.

Proč mi Skrček neřekl, co v tomto světě žije za barbary?

Nerozhoduje vyspělost technologií, ale vyspělost morálky, zvyků a nakonec i empatie! Čím se liší dozorce na Guantánamu od dozorce v Oswietimi? Nejvíc asi tím, že v Oswietimi byl stálý přísun dalších a dalších obětí, takže se s nimi nepárali. Dozorci na Guantánamu věděli, že další »hračky« nedostanou a musí si je »šetřit«, což neznamenalo, že je nesmí denně mučit. Zato si mohli sadistické mučení vězňů »vychutnávat« desítky let, na rozdíl od dozorců koncentráku Oswietim, jehož životnost byla podstatně kratší. Skrček znal jméno zdejšího světa, říkal mu »Birhorie«, musel tedy vědět o zdejších obyvatelích. To bylo znát už na tom, jak rychle zavelel k ústupu, když jsem nezastřelil toho utíkajícího. Měl z nich respekt a tušil to zřejmě správně, když ho zlikvidovali, ale mě jim nechal na pospas. Skrček na mě ovšem nebral ohled. Proč by měl mít otrok lepší osud než jeho pán, že?

A tak, když se blýskavý nástroj v rukou mimozemšťanky dotkl mého čela, jsem aspoň křečovitě, nakolik jsem ještě toho byl schopný, zavřel oči a očekával bolest.

Tak už dělejte, bestie!

Proč to tak natahujete?


Očekávaná bolest však nepřišla, místo toho jsem pocítil, jak mi hlavu zaplavuje horko. Je otázka, co je lepší, nechat si hlavu rozříznout nebo rozvařit, ale tohle aspoň tolik nebolelo.

Jenže pak i to horko přestalo a já jsem uslyšel pisklavý hlas podobný hlásku Skrčka, jenže posazený nejméně o oktávu výš.

„Vnímáš mě? Otevři oči! Vnímáš mě? Otevři oči!“

Poslechl jsem a otevřel jsem oči.

„Jestli mě vnímáš, odpověz mi!“ poručil mi ten hlásek.

Telepatie! došlo mi. Jako u Skrčka. Takže zdejší obyvatelé také znají telepatii. A díky tomu jim rozumím. To ale úplně mění situaci! Jestliže se se mnou chtějí domluvit, pak asi nemají zájem o pitvání zaživa! A není špatné domluvit se s mimozemšťankami!

„Co chcete vědět?“ odpověděl jsem taktéž telepatií.

Jenže nositelka hlásku mě neslyšela. Přesněji – nevnímala, protože mimo telepatii jsem byl tak jako tak zticha.

„Používat »nolosinuo« je přece snadné,“ hlásek se očividně zlobil, buď na mě, či na moji nechápavost. „Stačí, když si to jen pomyslíš. Musíš jen myslet ve vyšší tónině, než jsi zvyklý.“

„Zkusím to,“ pomyslel jsem si stejně pisklavě. „Co ode mě chcete vědět?“

„Výborně!“ pochválil mě hlásek. »Hukozyny« už zabraly. Tak se tedy posaď, na něco se tě chceme zeptat.“

»Hukozyny«?“ opáčil jsem. „Tak tomu říkal i Skrček!“

„Předpokládám, že myslíš tvého společníka,“ ztvrdl trochu telepatický hlásek. Už jsem si zvykl na to pisklavé dorozumívání, takže jsem v tom rozeznával i odstíny tónů.

„Ano, toho myslím,“ souhlasil jsem. „Ale neříkal bych mu společník. Byl to můj pán a vládce.“

„Pán a vládce?“ opakoval po mně hlásek. „To odpovídá. Isfétové se ke všem ostatním myslícím chovají jako k otrokům. Proč jsi s ním šel ale k nám?“

„Protože mi to nařídil,“ odvětil jsem. „Sliboval mi, že mě oslepí, když s ním nepůjdu. Ale nevím proč jsme sem šli, nevím jak jsme se sem dostali a hlavně nevím, jak se vrátit.“

Isfétům je to podobné,“ připustil hlásek. „Škoda, že nevíš, jak jste sem přišli. Ale proč jsi chtěl i ty v našem světě zabíjet?“

„Dostal jsem rozkaz,“ odvětil jsem. „Ale nikoho jsem zde nezabil, i když mi Skrček vyhrožoval, že mě tu nechá oslepeného, bez prostředků a bez možnosti návratu. Jenže to jsem tak jako tak, když jste ho spálili.“

„Ale co ty sám? Chtěl jsi zabíjet, co? Vypadalo to tak!“

„Snažil jsem se, aby to tak vypadalo,“ řekl jsem. „Kdybych se Skrčkovi vzepřel přímo, zabil by mě. Zdržoval jsem, předstíral jsem, že neumím zacházet se zbraní, kterou mi vnutil. Jakmile se váš člověk vzdálil z dosahu zbraně, střílel jsem, aby to vypadalo, že se snažím splnit rozkaz. Jenže na tu dálku už to nemělo smysl a nakonec to pochopil i Skrček.“

„Jak jsi mohl předstírat, že s tou zbraní neumíš zacházet? To není vaše zbraň?“

„Je, ale já nepatřím do... do kasty, která smí zbraně vlastnit a používat...“

„Ve vašem světě je kastovní systém?“

„Tak trochu,“ přikývl jsem. „Liší se to podle oblastí. Někde, například v Indii, jsou kasty pevně určené a kasta se nedá změnit. U nás je to volnější. Kdybych chtěl zacházet se zbraněmi, mohl jsem vstoupit do armádní kasty, získal bych právo mít a používat zbraň. Já jsem ale o tyhle kasty nikdy nestál.“

„A tvůj pán, Isfét, nebo Skrček, jak mu říkáš, ten to věděl? A šel sem s pomocníkem, který neovládá zbraň?“

„O kastách určitě věděl, ale neověřil si, ke které patřím,“ odhadoval jsem to. „Možná, kdyby to věděl, nedával by mi zbraň bez zacvičení. Ale i pak bych střílel jedině v sebeobraně před divokými zvířaty.“

„Hmmm... v tom případě bys byl spíš jeho oběť než jeho vědomý spolupracovník. Ale účastnil ses vpádu do našeho světa a to není zanedbatelná vina!“

„Já v tom žádnou vinu nevidím,“ nesouhlasil jsem. „Nešlo o vpád, ale o výzkumnou výpravu do světa, o kterém jsem vůbec nic nevěděl. Až tady se Skrček prořekl, že ví, jak se váš svět jmenuje, ale ani potom mi neřekl, že je obydlený. Když se přede mnou objevil člověk, vzepřel jsem se příkazu zabíjet, jenže jsem to nemohl udělat otevřeně, proto jsem jen úspěšně zdržoval. Chtěl jsem se vrátit, byl jsem proto rád, když se Skrček obrátil na ústup. Jenže když jste ho zabili, sám se domů vrátit neumím.“

„Víš aspoň, proč jste sem přišli?“ zeptala se mě vyslýchající mimozemšťanka stručně.

„Nevím,“ odvětil jsem. „Tvrdil mi, že tu jsou dravá zvířata, takže mi dává proti nim zbraň. Když jsme ale potkali místo zvířat očividně rozumnou bytost, která nás navíc neohrožovala, nemohl jsem poslechnout příkaz zabít ji.“

„To sice můžeš tvrdit, ale nemusíme tomu věřit. Proč ses té zbraně nezbavil, když jsi viděl, že tvůj pán zahynul?“

„Předně – neviděl jsem, že zahynul,“ namítl jsem. „Viděl jsem vpředu výbuch, ale ne jeho příčinu. Mohl to způsobit i on. Za druhé, jsou tu přece někde divoká zvířata. Až když jsem viděl vás, pustil jsem zbraň z ruky.“

„To jsi ale byl v situaci, kdy ses už stejně nemohl bránit!“ namítla mimozemšťanka. „Ale do té doby jsi ji držel v ruce!“

„Kdybych vás považoval za nepřátele, nepustil bych ji,“ řekl jsem. „Ale nepoužil bych ji proti vám. Jen bych si zajistil, abyste mě nedostali živého.“

„Chceš říci, že bys raději zabil sebe?“ pochopila to správně.

„Jistě,“ přikývl jsem. „Vrátit se domů nemohu a kdybych měl být vaším nepřítelem, to by bylo lepší prostřelit si hlavu. Tím by se to všechno vyřešilo nejlépe.“

„Ale neudělal jsi to, takže nás považuješ za přátele?“

„Za neutrální,“ opravil jsem ji. „Přátelé nejsme. Zbavili jste mě mého otrokáře, ale na druhé straně jste mi znemožnili návrat. Nebýt toho druhého, byl bych vám vděčný.“

„Takhle nám vděčný nejsi?“

„Znemožnili jste mi návrat,“ připomněl jsem jí. „Chováte se ke mně jako k nepříteli, ale chápu to, jestli byl Skrček vaším nepřítelem. Nechci být vaším nepřítelem, ale nemohu vám být ani přítelem. Zbývá neutralita. Škodit vám nechci a nebudu.“

Mimozemšťanka se odmlčela, ale tušil jsem, že všechny přítomné spolu diskutují, ovšem beze mne. Telepatie se zřejmě dá omezit jen na někoho. Nezbývalo mi než trpělivě počkat, na čem se dohodnou. Ale upřímně řečeno, tak jako tak jsem vyhlídky neměl růžové. Bez Skrčka se každopádně domů vrátit neumím a dál se to může lišit jen v detailech. Mohou mě nechat žít mezi sebou, vystavit v kleci jako exotické zvíře, anebo se mě prostě zbaví jako obtížného hmyzu. Záviděníhodné nebylo ani jedno, i když první případ by byl pro mě bezpochyby nejlepší.

Nějak se však o mně nemohly dohodnout, až jsem nakonec ztratil trpělivost a zeptal jsem se jich.

„Prosím vás, nemůžete mi vysvětlit, jaké máte zkušenosti se Skrčkem? Já ho znám teprve krátce a spíš z jeho horší stránky. Snad jsem správně pochopil, že vy s ním máte zkušenosti delší. Bez nich byste nemohli jednat, jak jste vůči němu jednali. Docela by mě to zajímalo.“

Chvíli se nic nedělo, všechny se zaujatě radily dál, ale když už jsem začínal ztrácet trpělivost, jeden hlas mě přece jen oslovil.

„Říkáš, že máš zkušenosti krátké, ale spíš špatné,“ začala jedna z nich. Současně jsem pochopil, která z té skupiny hovoří. Všechny se dál dívaly jedna na druhou a jen jedna se obrátila čelem ke mně.

„Naše zkušenosti jsou opačné. Delší a horší než máš asi ty. Isfétové byli kdysi početný národ. Za dob počátků kolonizovali více světů a byla to zprvu kolonizace po všech stránkách kladná. Chyba byla, že ke svému životu potřebovali kyanovodíkovou atmosféru, smrtelně jedovatou pro kyslíkové tvory. Nejprve proto kolonizovali světy s vhodným ovzduším, na dalších dvou světech si životní podmínky změnili. U první planety to bylo v pořádku, ale druhou změnili na kyanovodíkový typ bez ohledu na původní obyvatele, které tou změnou vyvraždili.“

„Jak to ale víte?“ zeptal jsem se.

„Tvorové z Váguzy, té druhé planety, už byli dost vyspělí, aby byli schopni cestovat vesmírem. Jejich zástupci právě jednali se sousedními civilizacemi o vzájemné výměně znalostí, když se dozvěděli o záhubě svého světa. Isfétové totiž zveřejnili polohu nové kolonie s varováním, aby se jí kyslíkoví tvorové vyhýbali. Nevšimli si, že Váguzané už předtím létali vesmírem a že jejich vychvalovanou techniku úpravy životních podmínek světů odhalí před ostatními jako kolosální zločin.“

To bych pochopil. Vzpomněl jsem si na pozemský film, kde pozemšťané chtěli podobným způsobem kolonizovat obydlenou planetu, kterou by si nejprve museli přizpůsobit bez ohledů na její původní obyvatele. Těm, jak je u Američanů zvykem, říkali ve filmu »Vetřelci«, ačkoliv ve skutečnosti to bylo naopak, vetřelci byli bez nejmenších pochyb pozemšťané. A jak to u amerických filmů bývá, pozemšťané museli slavně zvítězit! Američané by se nepochybně chovali stejně jako Isfétové.

„Případ planety Váguzy sjednotil proti Isfétům velmi rychle všechny okolní civilizace,“ pokračovala mimozemšťanka. „Tehdy nejsilnější civilizace Luvocie Isfétům pohrozila, že je zničí, když ten zločin zopakují. Isfétové pochopili, že hodně tvrdě narazili. Tisíce let nepodnikali žádné lety do vesmíru, soustředili se jen na své problémy. Už se zdálo, že je to napravilo, ale nebylo to tak.

Po celou tu dobu totiž Isfétové vylepšovali své kosmické armády, aby se mohli Luvocii postavit. Nikdy jim neodpustili tu vyhrůžku ani zastavení jejich rozpínavosti. Měli ale nevýhodu. Luvociané jsou kyslíkoví tvorové, Isfétové kyanovodíkoví, takže se mohli vojensky setkat jedině ve vesmíru. A tam byli Luvociané vždy silnější, i kdyby nepočítali s ostatními spojenci.

A právě tenkrát, už je to bezmála milion let, Isfétové přišli na nápad vytvořit nejprve robotické vojáky a když se ukázalo, že ani to nebude proti Luvocii stačit, zcela se spojili se svými stroji.“

„Takže Skrček je napůl stroj?“ rozsvítilo se mi.

„Ano, Skrček byl stroj,“ opravila mě. „Nejspíš si myslíš, že v tom stroji seděl nějaký trpaslík. Proč bys mu jinak říkal Skrček? Skutečnost je jiná. Isfétové se zpočátku jen drobně vylepšovali implantáty, ale postupně jich měli víc a víc, až nakonec do svých strojů převedli celé své osobnosti. Také osobnost Skrčka kdysi nahráli do malého movidrotového mozku, který by se ti vešel do dlaně. Odkud řídil své umělé periferie. Vložili zkrátka inteligenci myslícího tvora do stroje. A v prvním střetnutí zjistili, že je to vražednější technologie než válečné stroje Luvocianů.“

„Takže Luvociany porazili?“

„Ne úplně, ale vyvraždili jim mateřskou planetu Luvocii,“ řekla temně. Luvociané měli v té době kolonií víc a z Luvocie dokázali zachránit desetinu obyvatel, takže to přežili. Isfétové jim ale způsobili miliardové ztráty. Naštěstí Isfétům selhala doprava, přesněji řečeno, Luvociané jim postupně zničili mimoprostorové dopravní tunely »krhúty«, které měli Isfétové místo hvězdných lodí. Jedním takovým jste k nám přišli, znáš je tedy. Stačilo jim tajně dostat na vyhlédnutý svět jediného stavbaře, který postavil několik »krhútů«. Když je otevřel, zaplavili robovojáci celý svět. Jenže Luvociané na to přišli a zaměřili se na ničení tunelů. Robovojáci Isfétů sice celý svět vyvraždili, ale když jejich invaze vítězně skončila, nedokázali se vrátit a Luvociané svůj bývalý svět i s Isféty spálili hvězdným ohněm. Tím ztráty vyrovnali, dokonce se zdá, že na Luvocii zahynul výkvět Isfétů. Luvociané na oplátku spálili všechny světy Isfétů a na zbylé Isféty pořádali hon po všech okolních světech, kam se mezitím stihli rozlézt.

Přeměna Isfétů v robolidi měla spousty výhod, ale i jednu podstatnou nevýhodu. Osobnost Isféta nahraná do movidrotového mozku nestárla. Teoreticky by byla věčná, nesmrtelná, kdyby se nedostala do žádné nehody nebo válečného konfliktu. Isfétové to považovali za svou největší výhodu nad ostatními tvory, stejně jako skutečnost, že tím přestali být závislí na typu a dokonce i na existenci atmosféry. Mohli žít na kyanovodíkových, stejně jako na kyslíkových planetách, nepotřebovali ani potravu, jen energii. Tvrdili, že »osvícení« je předurčuje k vedoucí úloze ve vesmíru.

Jenže tuto výhodu vyvážila kritická nevýhoda. Isfétové se nerozmnožovali. Oni sami to považovali za výhodu, nemuseli se starat o potomky, nemuseli je vychovávat, všichni byli dospělí. Jenže to znamenalo, že jejich počty se od hromadného »osvícení« už jen snižují. Stávali se oběťmi nehod, které ani ze svého světa nemohli úplně vyloučit, ale nejvíc hromadně hynuli ve válkách, které tvrdohlavě vyvolávali. Po invazi do světa Luvocie se jejich počty katastrofálně snížily, ale ani to je nepoučilo. Luvociané jim záhubu miliard svých krajanů neodpustili a naložili s nimi stejně jako Isfétové se svými protivníky.

Mezi schopnosti Isfétů však patřilo maskování. Vypátrat je bylo prakticky nemožné. Když někam zalezli, snížili na minimum elektronickou aktivitu a setrvali až milion let v jakémsi »zimním spánku«. Najít jehlu v kupce sena je směšně snadný úkol proti hledání »hibernovaného« Isféta. Když k tomu přičtete jejich malé, ale vytrvalé hvězdné lodě, roznášející jejich stavitele tunelů po všech světech, dá se říci, že úkol vyhubit Isféty byl prakticky nesplnitelný.

V současné době Isfétové nemají žádnou planetu. Přežívají však jako »hibernovaní« na stovkách míst skrytých nejen po celé mateřské galaxii »Cošhifyge«, ale i po nejbližších dalších. Jejich hvězdné lodě, podobné neškodným kamenům, letí stále vesmírem vstříc dalším světům i s hibernovanými staviteli. Ulovit Isféta je vždy velká událost. I zpráva o zneškodnění Skrčka právě oblétává spřátelené světy »Cošhifyge«. Dochází k tomu jednou za tisíc let, Isfétů je stále méně, proto ubývají stále pomaleji.“

„Skrček říkal, že se naše galaxie od zdejší rychle vzdaluje,“ přispěl jsem jim svým malým kamínkem do mozaiky. „Tvrdil mi, že je to pět tisíc kilometrů za vteřinu, proto je nesmysl uvažovat o vzdálenosti mezi nimi.“

„To by mohla být stopa,“ kývla mimozemšťanka. „Jenže každá galaxie má miliony hvězd a když nevíš nic víc, nestačí to.“

„Škoda,“ řekl jsem. „V našem světě Skrček využíval hned několika úkrytů. Věděl jsem jen o jednom a jak se ukázalo, byl spojený s tunelem »krhútem«. Ale nikdy jsem Skrčka neslyšel chlubit se nějakým kolegou. Zdá se mi, že byl na Zemi sám.“

„To je u nich obvyklé,“ souhlasila mimozemšťanka. „Jenže i sám by dokázal terorizovat celý svět. Můžeš se utěšovat, že jsme vás té velké hrozby zbavili.“

„Utěšuji se,“ přikývl jsem. „Jen škoda, že mi to samotnému není nic platné.“

„My tomu říkáme, že ta oběť nebyla marná,“ utěšovala mě.

„Aspoň to,“ přikývl jsem.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 22:02