Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zvyky Birhů

Zpět Obsah Dále

Ráno přišla Sygupki, zvědavá na mé pokroky v samostudiu. Zděsila se, když zjistila, že jsem v noci vůbec nespal, jak jsem se od toho nemohl odtrhnout.

„Ale to si ubližuješ!“ vyčinila mi.

„Vždyť na tom nesejde,“ řekl jsem unaveně, protože jsem už byl opravdu ospalý. „Mám zemřít teď nebo až později?“

„Tak nemluv!“ napomenula mě. „Seznámil ses aspoň trochu s naší civilizací? Co se ti na ní líbilo a co naopak ne?“

Tím mi ale nahrála téma, o kterém by se dalo mluvit dlouho a dlouho. Takže jsme začali diskutovat.

Čekal jsem, že naopak ona nebude mít pochopení pro naše umění, ale v tom jsem se trochu přepočítal. Sygupki si to uměla představit docela správně. Opět se ukázala omezenost pozemské civilizace. My jsme se přece doposud s mimozemšťany nesetkali, proto je pro mě všechno na Birhorii novinkou. A všude, kde se to od Země liší, je to pro mě neznámé.

Birhové mají kontakty s jinými vesmírnými civilizacemi už hodně dlouho a mimozemšťanů je ve vesmíru více druhů. Tak třeba Luvociané, nejsilnější civilizace oblasti »Hvězdného Ježka Cošhifyge«. Ti se nám prý podobají víc, nehledě k tomu, že mají i dvě pohlaví, jako my. Jejich umění by bylo pozemskému bližší, znají rodiny, lásku i nenávist, i když se ji zatím snaží odstranit, mimo jiné díky Birhorskému umění »dobviri«, které kdysi dávno převzali a dodnes proto svět Birhorii počítají mezi přátele, na které se nezapomíná.

„Poslali jsme k nim zbytky tvého Isféta, toho »Skrčka«, jak mu říkáš,“ informovala mě. „Vyžádali si je, aby je ještě důkladně prozkoumali. Mají přece jen větší vědomosti.“

„Poslyš, jak jste ho vlastně dokázali spálit?“ nedalo mi to.

„On se vlastně spálil sám,“ řekla Sygupki. „Vyřítil se na nás jako uragán, pak se najednou zarazil, asi když si nás všiml, jenže znenadání na nás poslal velkou ohnivou kouli. Tys to neviděl?“

„Byl jsem pozadu a měl jsem co dělat abych vykličkoval let mezi stromy,“ vysvětloval jsem jí to. „Najednou rána a konec!“

„Zkrátka na nás vyslal ohnivou kouli,“ řekla Sygupki. „Ale někoho včas napadlo postavit jí do cesty stěnu z našeho řízeného silového pole »peprycho«. Původně byla rovná, Skrčkova ohnivá koule do ní velkou silou narazila a prohnula ji, tím se zabrzdila a stěna ji obrátila, tím prohnutím ještě koncentrovanou, něco jako parabolickým zrcadlem... Skrček nevydržel dopad vlastního ohně a to je asi tak všechno.“

„Takže to byl klasický tenisový »return«?“ došlo mi.

„Nevím o čem mluvíš, neznám tvé pojmy,“ zarazila se. „Ale bylo to jako když si mezi sebou pinkáme míčem.“

„Přesně tak jsem to řekl i já,“ ujistil jsem ji.

Takže si Birhové také »pinkají míčem«, jako my, došlo mi s jistým uspokojením. Vida, o sport jsem tu ještě nezavadil! To by mohl být námět dalšího zkoumání!

„Nač vlastně potřebují spálené zbytky Luvociané?“ zajímal jsem se ještě, už víceméně pro jistotu.

„To vážně nevím,“ řekla nerozhodně. „Ale Luvociané z těch zbytků snad něco zjistí. Třeba ve které epoše společnosti Skrčka vytvořili, a tak... mají o té civilizaci nejvíc poznatků...“

Jestli jsem chtěl o něčem pochybovat, pak o tomhle. Vždyť jsem ty spálené zbytky viděl! Jestli z nich někdo něco vykoumá, smeknu před ním. Ale odhaduji, že jim jde nejspíš o zatřídění do nějaké statistiky. Třeba to, ve které epoše společnosti... možná znají charakteristické rysy každé epochy... no budiž!

Nechme jim tu spálenou skořápku!


Měl jsem v plánu vyzpovídat Sygupki ohledně některých místních zvyků, ale místo toho zpovídala ona mě. Zajímalo ji, co mám na sobě. Prý se podobám Luvocianům, ti také chodí obalení »nějakou divnou hmotou«. Napadlo mě, že bych se měl zajímat i o údržbu oblečení. Zatím jsem se tu nesvlékal, ale nemohu přece chodit pořád v jednom. Musím se snažit oděv si občas přeprat.

Klasické pračky tu ovšem nepotřebují a tedy nemají. Ale nouze naučila Dalibora housti, člověk si má vždycky vědět rady. Mají tady krásné vany, mycí pěna »čepsug« nahradí prací prášky. A místo pračky na to věnuji trochu »člověčího sádla«. Prát se dá i v ruce a o vysoušení se postará zdejší horkovzdušný »loštéch«. Oděvy od Luvocianů by mi ale mohly ten problém vyřešit jednou provždy.

Abych Sygupki vyhověl, svlékl jsem před ní bundu a začal jí vysvětlovat, k čemu oblečení je. Námitku, že v jejich podnebí to zcela jistě nepotřebuji, jsem očekával a měl jsem připravenou i odpověď. Tvrdil jsem jí, že pocházím z oblasti našeho světa, kde není takové teplo jako v okolí Milykte, takže oděv potřebuji. Tady sice ne, ale jsem tak zvyklý.

„Jenže tady ti ten... oděv jen překáží,“ tvrdila.

Začal jsem jí tedy vysvětlovat, že moje kůže není zvyklá na vysoké dávky ultrafialového záření a mohl bych se venku snadno spálit. To záření je ve slunečním světle i u nás, tady je jistě také a to je druhý důvod pro nošení oděvu. Posledním důvodem jsou kapsy, ale ten moc nezabral. Nač kapsy, když si mohu o potřebné předměty požádat až na místě? V našem světě to je jiné, nemáme přece »revekredy«, ale tady kapsy potřebovat nebudu.

„A kromě toho tvůj oděv, mírně řečeno, nevoní,“ řekla.

To ale bylo vážné. A to jsem tu necelý den a noc! Jak bych asi »nevoněl« za týden? Je tu horko jako v lázni, v pralese bylo navíc vlhko, sám jsem to nazval jako »takové mazlavo«... Tady je spíš suché horko, ale horko je to pořád.

A navíc, uvědomil jsem si, prožil jsem tady i dost strachu.

Snažil jsem se sice nedávat to najevo, ale člověk ve strachu začne mimovolně vylučovat v potu stopy kyseliny máselné. Proto třeba psi nechávají na pokoji ty, kdo se jich nebojí, ale bázlivce vycítí a na ty útočí nejvíc. Snažil jsem se, aby to tak nevypadalo, ale opravdu jsem se bál o život a to byla ta zrada. Pot se vypaří, kyselina máselná ne, místo toho žlukne a opravdu nevoní.

Budu se muset vykoupat a přeprat si oblečení. I když asi ne jako v jednom filmu Krokodýl Dundee, když seděl v horké vodě ve vaně a přitom si v ní pral ponožky.

Jo, ale před Sygupki to nepůjde. Nemohu si pomoci. Měl bych to brát sportovně, ona je přede mnou také nahatá, ale mě by se mohla polekat. Domorodci na jakýchsi ostrovech prohlašují, že nahatý muž je nejodpornější tvor na světě, proto se jednou za čas všichni vysvléknou do naha a jdou do lesa »vyhánět zlé duchy«.

„Musím se asi vykoupat,“ vzdychl jsem si. „Máš pravdu, oděv se musí udržovat v čistotě, jinak se kazí. Jako když necháš dlouho ležet některé potraviny, také začnou hnít a nevoní. Večer si udělám očistu.“

„Proč ne hned?“ navrhla mi. „Pomohu ti s tím! Mohla bych to spojit s pořádnou masáží, ta ti jistě udělá dobře!“

„Masáží?“ otřásl jsem se. „To asi nepůjde. U nás na Zemi se také dělá masáž, ale...“

Sakra, jak jí mám vysvětlit, že tu nemají žádného maséra? A nechat si dělat masáž od ní? No, radši ne...

„My považujeme masáž za umění a já jsem v něm dobrá,“ pochlubila se.

„Radši jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ pokoušel jsem se to zamluvit. „Prahnu po vědění! Vždyť jsem kvůli tomu ani nespal!“

„To byla chyba!“ pokárala mě.

„Možná,“ připustil jsem. „Hele, chtěl jsem se tě zeptat, jak se vlastně...“

„Povídat se dá i při koupeli,“ řekla rozhodně. „Dáme si sem jednu společnou mělkou vířivou vanu. Budeš ležet ve vodě, já tě budu masírovat a k tomu se přece dá nádherně povídat. Uvidíš, jak se ti to bude líbit!“

A hned vytvořila velkou plochou vanu, začala ji napouštět ohřátou vodou a hned se do ní natáhla. Ach jo, pomyslel jsem si. Sygupki je zřejmě dominantní, musí být po jejím. Nemám plavky a koupat se v trenýrkách není vhodné, ale co, nějak to dopadne.

Vedle jsem vytvořil druhou, hlubší vanu, napustil jsem ji mycí pěnou a naházel do ní postupně skoro všechno. Košili, tílko, džíny i ponožky. Bundu jsem ponechal stranou na stolečku, boty na zemi a trenky jsem si ponechal, abych Sygupki nepolekal.

„Vy máte chlupy i jinde než jen na hlavě?“ podívala se na mě zvědavě.

„Jen někde,“ ujistil jsem ji. „Někdo jich má víc, jiný méně. Někdy si část těch ...chlupů... odstraňujeme. Jenže tady nemám čím si vousy holit a za nějakou dobu budu chlupatější než teď.“

A přejel jsem si rukou po bradě, kde se mi rýsovalo zatím neznatelné strniště. Došlo mi, že tu budu za pár dní zarostlý jako zálesák. Proti tomu je těch pár chlupů, co mám na hrudi, docela zanedbatelných. Ale bude to problém, Birhové zaručeně nemají holicí strojky, nač by jim také byly, ale já se jinak holit neumím. A jestli nemají ani nůžky, budu mít brzy i drápy!

„Ukaž mi ruku!“ požádal jsem Sygupki. Docela ochotně mi ji z vany podala, abych si ji mohl prohlédnout. No jo, nemají ani nehty! A na každé ruce jenom čtyři prsty, palec a tři proti němu. Asi se kdysi odštěpili od žab, zatímco my pětiprstí od ještěrů.

„Co se ti nezdá?“ zeptala se mě, když jsem ji držel déle.

„Máte o prst méně než my,“ řekl jsem a natáhl k ní svou ruku s roztaženými prsty, aby ten rozdíl hned viděla.

„A vadí to?“ opáčila. „Ale vidím, že máte prsty i na nohou. Je to aspoň k něčemu dobré?“

A vystrčila ke mně z vany nožku. Zajímavé, toho jsem si ještě nevšiml. Oni na nohou prsty nemají, jako kdyby stále nosili cvičky. A pochopitelně bez nehtů. K čemu máme na nohou prsty s nehty, to opravdu nevím. Nehty jsou pozůstatky drápů a opice mají nohy chápavé jako ruce, což se u lidí vytratilo, když jsme se na ty nohy postavili. Ale prsty i s nehty nám zůstaly. A jsou nám spíš k zlosti, jak se dá usuzovat z dotěrných reklam na masti proti nehtové plísni.

„Trochu se zkrátka od sebe lišíme,“ řekl jsem smířlivě.

„A není lépe hledat, v čem jsme stejní?“ opáčila.

„Asi máš pravdu,“ uznal jsem. „Začneš mi vysvětlovat, jak žijete? Hořím nedočkavostí.“

„Hned,“ řekla. Současně se natáhla po mé ruce a strhla mě k sobě do vany. „Polož se vedle mě, ať se pořádně namočíš a ať řeč nestojí! Prosím tě, vypadáš, jako byste ani neznali masáže!“

„Něco takového máme,“ řekl jsem, „ale ne při koupání.“

Tím jsem si ale nebyl tak jistý. Staří Římané měli v oblibě lázně a snad je tam otroci masírovali a natírali olejem... jo, ale to byli staří Římané. V Čechách se to nějak neujalo.

„Vy znáte jen masáže v posteli?“ podivila se.

„Ani takové ne,“ ujistil jsem ji rychle. „U nás je to jiné. A navíc, naše kasta neprovozuje masáže skoro vůbec.“

„Ještě řekni, že to ani neumíš!“ opáčila trochu výsměšně.

„Máš pravdu, neumím,“ odvětil jsem vážně. „To snad není taková vada!“

„Vada ne,“ připustila. „Ale nedostatek ano. Nechápu, co to máte za divné kasty. Nechci se hádat, vyloučené to není, ale tím o hodně přicházíte. Nejvyšší čas, aby ses to naučil. Lehni si vedle mě do vody na bříško a zdvihni hlavu na ruce. Vytvořím před tebe obrazovku »nirde«, abys měl lepší přehled. Zatím se jen dívej, ale pozorně, ať ti nic neuteče.“

Poslechl jsem ji. V té chvíli se přede mnou objevil obraz, který však nepatřil k žádnému vzdělávacímu programu. Ukazoval nás dva, jako kdyby kamera visela trochu zešikma nad námi. Aha, došlo mi, další rozdíl od pozemské civilizace! Proto jsem marně hledal pojem »zrcadlo«! A tohle zrcadlo mohlo být rozměrů třeba od podlahy ke stropu, záviděla by jim i proslulá benátská zrcadla. A navíc mohlo podle potřeby i zvětšovat.

Jenže pak Sygupki začala s vlastní masáží. Posadila se na mě obkročmo jako na koně a začala mě jemně pleskat po zádech, pak po ramenou až po lokty, vrátila se ke krku... a šlo jí to. Bylo vidět, že to považují za umění a Sygupki je v něm opravdu dobrá. Ale jestli čeká, že se to naučím také tak hbitě a oplatím jí to, asi ji strašně zklamu. Skrček mi marně neříkal »nemehlo«!

Sygupki skončila a musel jsem ji pochválit.

„Ta masáž byla zajímavá,“ řekl jsem. „Ale obávám se, že to není pravé umění pro nás. Přinejmenším pro naši kastu.“

Zvedl jsem se, vystoupil z vany a nechal jsem se ofukovat horkým suchým »loštéchem«. Přitom jsem se pokoušel máchat ve vedlejší vaně své svršky v napěněné vodě. Sygupki druhou vanu vypustila, uklidila a pak se nechala ofukovat horkým vzduchem jako já. Ani nevypadala zklamaně.

Nu což, bylo to zajímavé, pomyslel jsem si. Ale raději si budeme povídat vsedě u stolečku s obrazovkou »nirde«.

Bude to jistě také zajímavé.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 22:49