Bez COOKIEs je omezený přístup!

Cesta do Perdolbny

Zpět Obsah Dále

Jakmile jsem převzal kamínek »blaňti«, už mě na Luvocii nic nedrželo. Barumja s Mórubní to na mě asi viděli, takže jsme se ještě zvedli, dokončili jsme okruh kolem náměstí, ale pak už mě nezdržovali a doprovodili mě k bráně »krhútu«, odkud stačilo požádat o spojení se stanicí »Milykte« k návratu do Birhorie.

Rozloučil jsem se s oběma Luvócany. Ti dva zřejmě patřili k sobě, neboť se po rozloučení se mnou vzali kolem pasu a docela pozemsky mi zamávali, každý jednou volnou rukou.

Snad se sem ještě někdy vrátím!

Vlastně... proč »snad«? Mám přece povolení k návštěvě Luvocie v trvání jednoho roku mínus dnešní den. Však já se sem vrátím! A víckrát!

Vstoupil jsem do portálu »krhútu« a dveře se za mnou samy zavřely, abych prošel tou hrbolatou chodbou na druhou stranu do Birhorie. Tam už na mě, hned za výstupní branou, čekala dívenka Sygupki, nejspíš starší než moje nebožka prababička...

Jó, život tropí zajímavé kotrmelce!


Ukázal jsem Sygupki kamínek »blaňti«, kam mi Luvócané uložili jejich oděv a jídla, a zeptal se jí, jak složité vidí přepsání těchto novinek do zdejšího »revekredu«.

„Já to vážně neumím,“ řekla Sygupki. „Nedělá se to často, vlastně ani nevím, kdy se něco takového dělalo naposledy. Ale seženu ti někoho, kdo se v tom vyzná.“

Pak na chvíli ztuhla, jako člověk, který u nás vytáhne mobil a někam telefonuje. Lišilo se to tím, že nevytáhla mobil, protože zdejší telepatické volání probíhalo bez spolupráce přístrojů. Když se po chvilce opět rozpohybovala a obrátila se ke mně, vypadala opět veselejší.

„Ani jsem nevěděla, že je v Milykte správce »revekred«, zašvitořila mi telepatií. „Máme tu počkat, Žavah sem už jde.“

Počkali jsme tedy. Za chvilku z vedlejší chodby vycupitala další zdejší obyvatelka, Žavah.

„Jé, pozemšťan!“ vyjekla, když mě spatřila.

„A potřebuje něco dostat do inventáře,“ předala jí Sygupki kamínek »blaňti«. „Umíš to, že?“

„Ještě jsem to nedělala, ale v Luvocii nás to školili,“ kývla.

Převzala kamínek, omluvila se a odběhla. Vrátila se však brzy a hned se ke mně hrnula.

„Byl v tom i návod,“ upozornila mě. „Pojďme někam, kde se dá vyvolat »nirde«!“

Šli jsme tedy do mého bytu »tyshigi«, kde Sygupki ihned rozmístila stolek a tři křesílka. Žavah posadila doprostřed, sama si sedla vlevo od ní a na mě zbylo křesílko vpravo.

„První návod je pro zadávání požadavků na oděvy,“ řekla Žavah na úvod. „Není to pro nás Birhy, ale pozemšťan jistě bude vědět, nač to je a co s tím. U požadavků na oděv nestačí zadat jen jméno, musí se zadat i velikost. Víš aspoň, o čem mluvím?“

A podívala se na mě.

„Vím, jen nevím, jak se ta velikost zadává,“ odvětil jsem.

„Na zadání velikosti je třeba, aby ses postavil někam, kde bude kolem tebe dost místa,“ řekla Žavah. „Postav se třeba sem, doprostřed »tyshigi«. Musí se to zadat... tak, a zapamatuj si, že máš velikost šest-pět-dvacet-a-osm. A teď se vrať k nám, objeví se nám katalog.“

Katalogem byla obrazovka rozdělená na desítky čtverců, kde se objevily obrazy všelijakých oděvů.

„Co z toho potřebuješ?“ pohlédla na mě Žavah nerozhodně.

„Tady zrovna nic vhodného nevidím,“ rozhlížel jsem se po tom zdejším katalogu á-la Neckerman. „Ale to bude asi tím, že tu vidím jen oblečení pro ženy.“

„To asi souvisí s požadavkem »ženské šaty«,“ pochopila to Žavah. „Ale dál tomu nerozumím. Co vlastně znamená »ženské«, »mužské«»střední«?“

„To, že Luvociané rozlišují rody,“ řekl jsem. „Zkus prostě zadat »mužské šaty«.“

Žavah to trochu váhavě poručila a objevily se obleky, které se mi zdály vhodnější.

„To asi souvisí s oddělením pohlaví na Luvocii,“ doplnila to Sygupki. „O tom jsem slyšela, ale co znamená »střední rod«?“

„To také nevím, ale může to znamenat buď dětské oblečení, nebo takové, které je pro oba rody společné,“ zkusil jsem jim to objasnit, i když jsem o tom sám mnoho nevěděl.

Na zkoušku jsem si objednal aspoň boty. Žavah zadala můj požadavek, ale pak se objevilo jakési písmo.

„Velikost!“ přečetla to Sygupki. A hned doplnila moje čísla. Vzápětí se na zemi objevily úplně nové boty. Usoudil jsem, že je musím vyzkoušet a nedočkavě jsem si je obul. Byly pohodlné, až se mi zdálo, že se mi přisály k nohám. Chtěl jsem je opět sundat, jenže jsem se marně rozhlížel po svých starých botech. Ukázalo se, že mi je Žavah anihilovala, jakmile viděla, že mi nové boty padnou. No jo, zapomněl jsem je obě varovat, že to je jenom zkouška! Co se dá dělat, musím tedy chodit v nových...

Ukázalo se však, že jsem nedopadl špatně. Mé staré boty byly sice dobré sportovní, ale v nových se mi chodilo lépe. Asi to bylo tím, že se lépe přizpůsobily mé noze, či co. Ale do dalších pokusů se mi už nechtělo. Uvidíme, jak je to s trvanlivostí těchto bot. Abych si nemusel každý den pořizovat nové!

Pak jsme se s oběma Birhkami podívali do nového katalogu jídel. To byl ještě větší krok do neznáma, netušil jsem, jak které nabízené jídlo chutná. Zejména fialová jídla nevzbuzovala moji důvěru. Něco jsem si nakonec vybral a byl jsem docela příjemně překvapený. Zelené placky na velkém plochém tácku chutnaly jako chléb, omáčka byla namodralá, ale chutí připomínala rajskou a uprostřed tácku byl kus propečeného masa. Nebylo to špatné!

Zkusil jsem to nabídnout oběma Birhkám, ale i když na mě koukaly hladově, stačilo jim přičichnout si a ztratily chuť. Zelené placky by snad ještě snesly, ale maso i omáčku rázně zavrhly. No jo, vegetariánky! Jestli ta omáčka byla opravdu ze zdejších rajčat, nebo-co-to-bylo, vadit by jim snad neměla. Ale pak mě napadlo, že i omáčka může být založená na masovém vývaru a už jsem je dál nepřemlouval. Obě si ostatně nakonec poručily nějaké placky a kupu ovoce, takže se najedly svého a spokojenost byla na všech stranách!

Jó, tak by to mělo být!


Po jídle, které mohlo být považované za večeři, Žavah se Sygupki odešly a nechaly mě samotného. Pravda, únavou už jsem padal. Umiňoval jsem si, že si dám ještě pořádnou koupel, ale byl jsem tak ospalý, že bych mohl ve vaně usnout a dopadnout jako chuděrka prababička. Takže jsem vyklidil pokojík »tyshigi«, ke stěně proti dveřím umístil průhlednou postel a svalil se na ni tak jak jsem byl, dokonce i v botách.

Ráno jsem spal dlouho. »Tyshigi« nemají okna, kterými by dovnitř svítilo denní světlo, takže mě nemělo co probudit. Zůstal jsem sám, jediný člověk v okruhu milionu světelných let!

Nakonec jsem se přece vzbudil. Mžoural jsem na Sygupki, stojící u mé postele. Mimozemšťanka. Moje zdejší »patronka«. Zdejší kráska, ale pro člověka ze Země tak trochu zrůdička. Obrovská holá hlava, štíhlé tělíčko, jemné dlouhé tříprsté ruce. Přesný opak Luvocianů. Ti se nám podobají nejvíc, až ty na liščí uši a velikost. Všichni jsou nám pozemšťanům vzdálení. Především geneticky, ale také miliony světelných let vzdálenosti. Tu až dosud překonal jedině neživý Skrček, protože dokázal milion let cesty hibernovat bez jídla, pití i vzduchu. A pak já s ním, vesmírným tunelem.

„Nezajistil sis dveře,“ řekla Sygupki.

Ale byla to i její chyba, nenaučila mě to. Požádal jsem ji, aby to napravila. Naučila mě to a příště už se to nestane. Musel jsem jí být vděčný, že se o mě starala, ale musím se osamostatnit.

Vyvstala mi v hlavě píseň, popisující pocity člověka, který se nachází daleko od domova. Ale ani autor té písně si nedokázal představit opravdovou dálku. Co je to – dva tisíce světelných let od Země?5 I kdybych byl stokrát dál, byl by to jen malý kousek cesty od naší Galaxie. Mohl bych se na ni tady podívat z mnohem větší dálky, kdyby tu měli hvězdáře. Možná je tu mají, jen o nich ještě nevím. Ale na seznámení s nimi mám dost času, celý život.

A celý život budou kolem mě chodit mimozemšťané. Ti na Luvocii se nám aspoň trochu podobají, ji zdejší jsou už jen malou karikaturou člověka. I když i oni mají své radosti i své problémy.

Čert aby vzal Skrčka!

Ačkoliv, Skrčka čert vzal, spálil se sám. Čím kdo zachází, tím také schází. Země si od něho oddychne... i když se tam příliš neprojevoval, chyběla mu armáda krajanů robovojáků, spálená na Luvocii. To je vlastně poprvé, co v duchu schvaluji ten zločin genocidy, spáchaný před miliony let. Byl to ale zločin? Po tom, co Isfétové předvedli na Luvocii, je vlastně i jejich genocida oprávněnou sebeobranou. Vesmír není ani černobílý, ani laskavý. Mohu si gratulovat, že jsem naživu. Kdybych v tom lese dokázal kličkovat mezi stromy rychleji, výbuch by mě neodhodil, ale na místě zabil. Ani bych se nestačil pořádně polekat!

Co teď, inženýre? Ukaž těm lidem, co v tobě je!

Jenže co je to pozemský inženýr, který nechápe ani základy zdejší super-hyper-techniky od vytváření a mizení hmoty až po movidrotové procesory zdejších počítačů, schopných pojmout do sebe inteligenci přinejmenším v rozsahu Skrčka. Na Luvocii mě jejich odborník nazval »kolegou«, ale možná sám netušil, jaký to byl výsměch.

Mám ale sedět v jedné místnosti a nechat se obsluhovat?

Musím se osamostatnit aspoň tak, abych stále nepotřeboval pomoc pečovatelek. Znamená to naučit se jejich řeč. Telepatie je krásná, ale jakmile vytřeštím oči na jejich znaky, které se náhle objeví uprostřed obrazu, budu zase potřebovat vodit za ručičku.

Jako včera i jako dnes.

„Díky za probuzení, Sygupki! Už vstávám!“


I když mě Sygupki napomínala, abych se nepřepínal, že si tím škodím na zdraví, trval jsem na výuce zdejšímu jazyku.

„Telepatie ti přece stačí, ne?“ namítala.

„Nestačí,“ odvětil jsem. „Včera jsem zase nerozuměl nápisu na obraze. Kdybys mi to nepřeložila, nevěděl bych si rady.“

„Ale já nejsem učitelka řeči,“ namítala. „Mohla bych ti ale zařídit učení u nejlepších učitelů v jazykovém ústavu »rekdoy«Perdolbny.“

„Jazykový ústav?“ opakoval jsem po ní.

„Jo,“ přikývla. „To víš, pro sto dvaadvacet světů se někdo musí starat o sjednocování jazyka. Nechat to na živelném vývoji, za chvilku by mluvil každý jinak a ve zmatku, jaký by nastal, by se nedalo domluvit jinak než telepatií.“

„Ale telepatií se přece domluvíte,“ namítl jsem. „Dokonce i se mnou, i když vaši řeč neznám.“

„Jo, ale telepatii nezapíšeš,“ upozornila mě. „Všechny texty by byly brzy nečitelné. Každý by si psal svou hantýrkou a nikdo by po jiných nic nepřečetl. Sám jsi na to narazil, když na tebe náš katalog vybafl s požadavkem na doplňující údaj!“

Měla ovšem pravdu. Každý by používal vlastní hantýrku, Brňáci hantec, a nedomluvil by se ani Brňák s Ostravakem, natož s Číňanem. A přesně takové zmatení jazyků dnes panuje u nás na Zemi, proto musíme mít všude houfy překladatelů a snažíme se to neúspěšně vecpat i do »Google translátoru«, odkud vypadávají perly hodné primátora města Kocourkova, kterým podle pověsti byl vždycky ten největší pitomec.

„Zkrátka, chceš-li se naučit »rekdoy«, neboli naši řeč, což ti jen schvaluji, mám pro tebe návrh. Zajistím ti jazykový kurs v Perdolbnu. Máš něco proti tomu?“

Pochopitelně jsem nebyl proti. Sygupki na chvíli strnula, což znamenalo, že »telefonuje«, pak se zase pohnula.

„Můžeme tam přijít třeba hned,“ ujistila mě.

Nebyl jsem proti, takže mi Sygupki doporučila zamknout dveře pokojíku »tyshigi« a odejít k nedalekému tunelu »krhút«, odkud odcestujeme do Perdolbna.

„Proč mám zamykat tyshigi, když tam beztak nic nemám?“ pozastavil jsem se nad tím.

„Nemusíš,“ dala mi možnost výběru. „Ale pak tu bude brzy bydlet někdo jiný a musel bys dostat jinou místnost.“

Což byl ovšem argument, který jsem nemohl přejít jen tak. Zamkl jsem telepaticky dveře a obrátili jsme se k bráně »krhút«.

„Na Perdolbno bychom se dostali i Skrčkovým tunelem,“ pochlubil jsem se informací z Luvocie.

„Možná,“ připustila Sygupki. „Ale nevyšli bychom z toho pravého portálu. A stejně bychom se pak museli přemisťovat.“

Největší překvapení mě čekalo, že se se mnou Sygupki nerozloučila u brány »krhútu«, ale vstoupila se mnou dovnitř.

„Chceš tam jít se mnou?“ podivil jsem se.

„Proč ne?“ usmála se lišácky. „Kdo by se tam o tebe staral? Snad ne tamější »chodící kostry«? Nechci špatně věštit, ale já ti budu určitě bližší. A do Perdolbna mám ještě povolení k pobytu na půl roku, s tebou to jistě využiji lépe než sama.“

Obyvatelé Perdolbna se podobali chodícím kostrám

Obyvatelé Perdolbna se podobali chodícím kostrám

No nazdar! Chodící kostry? Co je to za vesmírnou rasu? No nic, za chvíli je zřejmě uvidím...

Prošli jsme chodbou, překročili geologické rozhraní, které bylo nejen předělem mezi dvěma odlišnými geologickými útvary, ale ještě víc, předělem mezi dvěma odlišnými světy a když jsme pak vyšli portálem ven, ocitli jsme se v dlouhé chodbě se stěnami z nějakého bílého kovu, hádal jsem hliník. Chodba byla prázdná, ale brzy ze zatáčky vyběhl jeden zdejší obyvatel, takže jsem měl možnost prohlédnout si ho zblízka.

No, do kostry měl ještě daleko, ale vychrtlý byl, to musím uznat. Podobal se našim pozemským anorektičkám, které tvrdí, že hubenost je krásná vlastnost a tloušťka odporná. Tohle by byl asi jejich ideál, kdyby neměl kůži tmavozelenou a oči jako tenisáky. Ve zdejším tropickém podnebí měl na sobě jen tričko s krátkými rukávy, krátké kalhoty a boty, ale na holé hlavě měl malou čepici s kšiltem a klapkami na uši, podobnou čepici Sherlocka Holmese.

A jak se dalo čekat, zamířil rovnou k nám. Zblízka jsem mu sahal tak po nos, který skoro neměl, takže byl o mou hlavu vyšší než já (a o dvě hlavy než Sygupki).

„Nemohu se mýlit!“ řekl místo pozdravu. „Vyučoval jsem všechny druhy obyvatel z »Cošhifyge«, hned vidím, že přišel tvor zdaleka! A ačkoliv by mu stačila telepatie, chce vědět víc. Tomu říkám chvályhodná touha po poznání!“

Sám ale také mluvil telepatií, abych mu rozuměl.

Pak si slovo vzala Sygupki, aby to odsejpalo. Za půl minuty jsme byli seznámení a Sygupki se starala o ubytování. Měla to už dohodnuté, takže nás Tazatoaz zavedl k volnému »tyshigi«, tím bylo ubytování vyřešené a Tazatoaz ihned zahájil vyučování.


Musím uznat, zdejší vyučování patřilo k těm nejlepším, co jsem kdy poznal. Bylo čistě individuální, neboť mě vyučoval jako svého jediného žáka, bylo názorné, neboť mi všechno ukazoval na obrazovce a bylo také znát, že se mi přizpůsobuje.

Sygupki to sledovala a neodvažovala se ani hlasitěji dýchat. Také pro ni to bylo jistě zajímavé. Přinejmenším se při tom učila, jak se má učit, kdyby měla na Birhorii opět někoho vzdělávat.

Nezapomínala ale ani na podružné věci, takže nám oběma připomněla čas oběda. A musím přiznat, každý jsme si dali něco jiného. Sygupki převážně placky a ovoce, já jsem ocenil, že tu již přede mnou měli zástupce Luvocianů, takže jsem si mohl dát jídlo podle jejich chuti a Tazatoaz si dal něco svého, co bych si já sám rozhodně nedal, nemám zálibu v pečených broucích a jiných hmyzích lahůdkách. Spokojení a najedení jsme ale byli všichni.

Obydlí na Perdolbně nebyly jeskyně jako na Birhorii, ani keramické domy jako na Luvocii, ale domy podobné pozemským. Zvenku i zevnitř měly převážně kovový povrch stěn a na rozdíl od Birhorie měly místnosti okna, kterými dovnitř svítilo slunce. Jen obloha tu nebyla modrá jako u nás, ale zelená. Nejspíš to bylo dané, jako u nás, složením atmosféry. Tady byl v ovzduší neustálý nasládlý pach, ale dýchat se tu dalo. Jen jsem měl pocit, že sedím mezi navoněnými puberťačkami, kterým ještě nikdo neřekl, že množství voňavek neznamená přednost. Ale uvědomoval jsem si, že to není chyba obyvatel, prostě je to zdejší ovzduší.

U nás na Zemi toho bývá ve vzduchu také dost, v některých městech doslova vidíte, co dýcháte.

Další kolo učiva pokračovalo po obědě. Byla toho spousta najednou, až jsem si říkal, že pro jedno zapomenu druhé. Také jsem to Tazatoazovi naznačil, ale ten se tím nedal vyvést z míry.

„Vezmi si tohle!“ podával mi krabičku velkou zhruba jako naše zápalky.

„Co je to?“ zajímalo mě.

»Sepenyc« k posílení paměti,“ odvětil. „Byl vytvořený pro Luvociany, ale měl by pomoci i tobě, jsi jim nejblíž. A když ne, aspoň neuškodí.“

Uvnitř byly blankytně modré bonbony. Spolehl jsem se na jeho ujištění, že jsou neškodné, a vzal si jeden. Tazatoaz chvilku počkal a pak pokračoval ve vyučování.

Začal k mému udivení abecedou, ale hned to zdůvodnil. Mláďata se musí nejprve naučit pojmy a až potom písmo. Dospělí potřebují naopak písmo hned od začátku. Abeceda je základ, na kterém se dá stavět. A rozhodně je lepší umět si slovíčka vybavit nejen zvukově, ale i obrazem.

Naštěstí měli hláskovou abecedu jednoduchou a odpovídala tím víc evropské než japonské nebo čínské. V Číně považovali za vzdělance každého, kdo uměl číst a psát, protože jejich znakové písmo vyžadovalo samo o sobě dost inteligence. V Evropě je písmo záležitost malých dětí a tady to měli také tak, i když tvary písmen se odlišovaly od latinky, azbuky i arabských kudrlinek. Na rozdíl od nás se psalo oběma směry. Začínalo se jako u latinky zleva doprava, další řádek pokračoval zprava doleva a tak se to střídalo celý odstavec. Tím to bylo maličko složitější, ale mělo to i svou výhodu. Člověk se každé slovo naučil zepředu i zezadu, což podle Tazatoaze přispívalo k rychlejšímu zapamatování.

Samozřejmě se i zde vyskytují slova i věty »palindromy«, která se čtou zepředu jako zezadu a je jim tedy jedno, zda jsou součástí lichých nebo sudých řádků. Ale takové kuriozity jsou snad všude ve vesmíru, kde používají písmenkové abecedy.

Vyučování se protáhlo až do noci, ale pak Tazatoaz skončil, připomněl mi, že ráno zase přijde a doporučil mi, abych se dobře vyspal, zítra budeme pokračovat.

Pak se zvedl a odešel.


Sotva se za ním zhmotnily dveře, Sygupki rozhodla, že je čas večeře. Trochu se na mě zakabonila, že jsem opovrhl ovocem a dal jsem si neznámou položku z Luvocianského jídelníčku, ale uznala, že mám jiné chutě než Birhové. Ovoce sice snesu, ale když mám na výběr něco jiného, dám tomu přednost, zejména když jsem zvědavý na nová jídla.

Venku už byla tma a lidé chodili se světélky na hlavách. Měli zřejmě v čepičkách lampičky, které osvětlovaly jejich okolí, i když, jak praví české přísloví, »pod svícnem bývá největší tma«, postavy byly tmavé, dokud se dva lidé nepotkali a navzájem se neosvítili.

Při večeři mě zaujala Sygupkina ústa. Měla tělo pokryté šedivou kůží, pevnější a tvrdší než naše lidská, mohla by se nahá prodírat houštinami a nepoškrábala by se, stejně jako pozemské žáby, i když naše žáby bývají pestřejší. Vnitřek úst měla růžový skoro jako my. Až na ty zuby! Vlastně je skoro neměla. Vpředu nahoře měla jen ostrou šedivou hranu a dole nic, takže jídlo spíš uštipovala než ukusovala. Vzadu měla na obou čelistech široké tmavohnědé destičky, vhodné k drcení potravy zhruba jako naše stoličky, ale pravé zuby to nebyly. Jazyk měla kratší, když ho chtěla co nejvíc vypláznout, trochu jí vpředu vyčníval, ale ne tolik, jak to dokážeme my lidé. Tím se lišila i od žab. Celkově se mi zdálo, že na Birhorii příroda stvořila také zdařilé dílo a nejspíš zdařilejší než na Zemi. Birhové totiž nevedli neustálé spory, natož války. Přes všechny další odlišnosti se tím od nás lišili nejvíc.

Dojedli jsme oba stejně.

„Tak asi půjdeme spát, ne?“ obrátil jsem se na ni, když za nás oba »uklidila« prázdné talířky. „Dneska jsem tak ospalý, že si odpustím i koupel.“

„Taky se už těším na spaní,“ řekla.

Otočila se a vytvořila u stěny naproti oknu širokou postel.

„Musíš všechno dělat za mě?“ zavrtěl jsem hlavou. „Také bych si to rád vyzkoušel.“

„Tak »ukliď« stoleček a židle,“ navrhla mi.

„A kdy ráno přijdeš?“ zeptal jsem se. „Abys mě nebudila jako dneska.“

„Nikam neodejdu,“ podívala se na mě přísně. „Máme jednu společnou místnost, však my už se sem nějak seskládáme.“

„No, jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny.

A objednal jsem si vlastní postel u druhé stěny.

„Paličáku!“ zpražila mě Sygupki, ale praštila sebou na svou velkou postel a přikryla se jakousi měkkou dekou.

„Vidíš!“ vyčetl jsem jí. „Sama se přikryješ, ale mě necháš spát oblečeného jako na ven? Jak se ta deka jmenuje?“

Tužga,“ odsekla pořád naštvaně.

„Díky,“ poděkoval jsem jí.

Objednal jsem si na postel deku tužga, vedle postele noční stolek, vlastně jen menší stoleček a naskládal na to své oblečení. Pyžamo jsem si ještě neuměl přát, uvidím, co všechno je v nabídce obleků z Luvocie, ale teď není čas na zjišťování.

„Tak – a dobrou noc přeji!“ popřál jsem jí.

„Aspoň se pořádně vyspi!“ popřála mi také.

Pak jsem zhasl světlo a za chvilku jsem o sobě nevěděl.

Dobrou noc, Sygupki!

 


------------------------ Poznámky:

  5 Rolling Stones: Two thousand light years from home... 2000 světelných let od domova...

Zpět Obsah Dále

Errata:

24.05.2020 22:02