Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zlom

Zpět Obsah Dále

Vrátil jsem se na Perdolbno k Tazatoazovi, už na nás čekal. Kupodivu věděl, proč jsme byli v Luvocii, ale nebylo na tom nic divného. Sygupki mu řekla kam jdeme a když chvilku sledoval zprávy z »Cošhifyge«, nemohl přehlédnout novinu, že se vědcům podařilo přečíst část paměti posledního zneškodněného Skrčka a díky tomu zneškodnit největší bandu hibernovaných robovojáků Isfétů. Nemusel ani dlouho přemýšlet, co s tím mám společného.

„Myslel jsem si, že už vás neuvidím,“ řekl, když jsme se mu přihlásili.

„Proč?“ podivil jsem se.

„Jen tak hádám,“ řekl s úsměvem. „Až se uskuteční první spojení se Zemí pomocí »krhútů«, budete první, kdo ho využije pro cestu na Zem, nebo snad ne?“

„Do toho je ještě daleko,“ řekl jsem, ale nebylo to smutně.

Měl jsem zase naději. Skrčkovu spálenou paměť se dařilo luštit, i když výsledkem bylo prozatím sto dvacet tisíc fragmentů s obsahem od vteřiny po půlhodiny. Vědci na Luvocii je rozdělili mezi pět tisíc dobrovolníků, na každého připadlo jen čtyřiadvacet úlomků a i když některé byly těžko srozumitelné, jiné se dařilo prohlížet rychle. Výsledky se sbíhaly do laboratoře k Mufalze, Amukovi a Melešimu, kde je ještě třídili podle času a prostoru. Bylo velké štěstí, že mezi prvními fragmenty byl popis skrýše »hybech« s armádou robovojáků, jejíž zničení možná zabránilo invazi na Birhorii nebo některý jiný svět a to stálo za pozornost všech bytostí »Cošhifyge«.

Já jsem se opět vrhl na učení jazyka »rekdoy«. Jistěže jsem si už plánoval návrat domů, ale tím to přece nekončí a s obyvateli »Cošhifyge« budu spolupracovat i pak! A na to jsem potřeboval znát jejich řeč. Telepatie nezvládne všechno, potřebuji umět nejen řeč, ale i písmo, abych se ve světech Hvězdného Ježka pohyboval s jistotou jako na Zemi. Experti na obě civilizace budou zajisté velice žádaní.

Sygupki se o mě starala od začátku. Byla proti mně tak malá, že bych se měl spíš já cítit jako její ochránce. Jenže to byl omyl. Byla starší a silnější než já. Jó, zdání klame!

Rychle se vzdala i myšlenky, že ze mě udělá vegetariána. Tvrdil jsem jí, že ona má zuby býložravců, já všežravců. Neštítím se ovoce jako ona masa, ale žít jen z ovoce, to by se mi opravdu nelíbilo. Luvociané mi věnovali do zdejšího »revekredu« jejich »kuchařskou knihu«, tak ji zkrátka budu využívat. Ale jednou za čas si pro změnu dám ovoce spolu s ní, aby měla radost.

Není přece špatné!


Výuka jazyku »rekdoy« pokračovala rychleji než jsem sám doufal. Probrali jsme už nejčastější hlášky při používání příkazů pro »revekred«, věnovali jsme se zdejším mapám, poněkud jiným než naše mapy. I Tazatoaz byl se mnou spokojený.

Jenže teď už jsem byl často v duchu zpátky na Zemi. Nebyl jsem tam tak dlouho! Jak se asi vyrovnali s mým zmizením? A co nastane, až se tam objeví moji zdejší přátelé? Lidem se podobají všichni, jen někteří víc, jiní méně. Nejbližší jsou nám Luvociané, až na ta liščí ouška... ale co Tazatoazovi krajané, těm se tu říká »chodící kostry«! Nebo Birhové s jejich velkou hlavou, ti u nás na Zemi určitě vzbudí poprask!

Napadlo mě ale, že by bylo lépe nevtrhnout na Zem hned od začátku se vší parádou. Jinak se hostů z vesmíru zmocní naši papaláši a jak je znám, ztropí nám velkou ostudu, zejména kdyby se ke zdejším chovali přezíravě, jak už je jejich zvykem.

I tak to bude poprask! Nebylo by lepší, kdybych svůj návrat uspořádal docela nenápadně a pozorovatelům »Hvězdného Ježka Cošhifyge« umožnil prohlédnout si poměry na Zemi bez pompy, oficialit a oslav? Nesmím zapomenout, že jsou na Zemi i bandité, a to i mezi nejvyššími představiteli! Aby tak nedošlo k nějakému mezihvězdnému incidentu! Možná by bylo lépe, kdyby se s námi seznamovali pomalu, po kapkách...

Skrček měl o Zemi nevalné mínění, které se při zkoumání jeho paměti projevilo! Luvociané to přešli jako hanobení lidstva jejich dávným nepřítelem, jenže já jsem věděl, že mnoho z těch příkrých slov Skrčka bylo až příliš pravdivých! Zemi vládnou banksteři, silné země porušují dohody, dodržování mezinárodního právo vyžadují jen od těch slabších... Nebylo to čisté hanobení, ale krutá pravda, i když podaná nejhorším zloduchem vesmíru!

No, rozhodovat o tom jistě nebudu, ale měl bych to s přáteli včas projednat. Měli by být připraveni, že Země je dosud tím, čím je, totiž barbarskou, teprve se rozvíjející civilizací, kde na všech stranách bují zlo, slušní lidé jsou tam utlačovaní a několik rodin banksterů vlastní prakticky celý svět!

Měl bych se teď zajímat o historii všech světů »Hvězdného Ježka«. Co když byl kdysi některý svět v podobné situaci jako naše Země? Co s tím podnikli, jak to vyřešili? Ale v tom případě bych měl vyhledat pomoc zdejších historiků. Co když to bude tak dávná historie, že o ní většina zdejších lidí nemá ponětí! Historie Země se píše sotva pár tisíc let, nejstarší údobí neznají ani kovaní odborníci a žáčkové se učí jen »Staré pověsti pozemské«!

Využil jsem tedy krátké přestávky na společnou večeři, kdy jsme měli každý něco jiného. Sygupki ovoce z Birhorie, já pečeni z Luvocie a Tazatoaz zdejší veliký pečený hmyz. Snad jen já jsem byl schopen dát si stejné jídlo se Sygupki, ostatní by mezi sebou rozhodně neměnili. Ale proč ne?

„Od koho bych se mohl dozvědět dávnou historii všech světů »Hvězdného Ježka«?“ zeptal jsem se Tazatoaze. „Myslím tu opravdu starou historii, ještě před válkou s Isféty?“

„Nejlépe bude vyvolat si historický učící program,“ poradil mi Tazatoaz. „Jmenuje se »chovnuloi« a v něm už se dá zvolit jak různá období, tak různá hlediska a úhly pohledu: vývoj technický, společenský, období vzájemné nedůvěry i pomoci... Poslyš, jestli tě to opravdu zajímá, můžeme si ho vyvolat a budeme se učit dva obory najednou, historii i jazyk »rekdoy«.“

To se ví, že jsem okamžitě souhlasil a Sygupki podotkla, že se to ráda přiučí s námi, neboť má v tomto směru velké mezery ve svém vlastním vzdělání.

Budeme tedy pokračovat dějinami...


Učící program »chovnuloi« jsem však proběhl způsobem letem-světem. Ukázalo se, že společnost na Zemi neodpovídá žádné historické epizodě na všech světech. Ze sto dvaadvaceti jich bylo nejvíc kolonií, to znamená světů dodatečně osídlených. Původních světů bylo pochopitelně méně, jen dvaatřicet, některé ještě neměly žádnou kolonii. Nejvíc kolonií měla Luvocie, která kdysi s kolonizováním nových planet začala. Ani Birhorie žádnou neměla a protože dosáhla stabilizovaného stavu, kdy obyvatel ani nepřibývalo, ani neubývalo, žádnou kolonii nepotřebovala. Zdálo se mi, že Země je naprostý originál. Ve všem, v dobrém i zlém. Navazování spolupráce s námi bude zřejmě úplná novinka i pro Luvocii, natož pro ty ostatní.

Když jsem se o tom zmínil Tazatoazovi, zamyslel se a pak mi navrhl kontaktovat přes mé známé Luvocii.

„Jistě jsou si toho vědomí,“ řekl opatrně. „Nepochybuji, že kontakt se Zemí budou navazovat nejprve oni. Nejenže se vám ze všech nejvíc podobají, ale jen oni mají s navazováním kontaktů nejvíc zkušeností.“

A protože mě právě učil navazovat telepatické spojení mezi světy, doporučil mi, abych přátelům z Luvocie telepaticky zavolal sám. Aspoň se v tom pocvičím naostro.

Navazování telepatie v rámci každého světa je poměrně snadné. Směrovaná telepatie, neboli »čosde nolosinuo« se naváže tím, že si vysílající strana vybaví klíčovou rezonanci »robygigco« cílové strany a vyšle signál s tímto klíčem. To pak přetrvává do chvíle, kdy se jedna nebo druhá strana odtrhne. Telepatií se ale dá »hovořit« jen v rámci jednoho světa. Naštěstí »revekredy« dokáží navazovat telepatii s živými tvory a spojit se skrz tunely »krhúty« i mezi sebou. Spojení skrz tunely je přerušované a nehodí se pro dlouhé přenosy, ale pro běžné telepatické hovory je použitelné.

Zkusil jsem tedy zavřít oči, aby mě nic nerušilo, a navázat spojení s Mufalgou v Luvocii. Ačkoliv mě Tazatoaz upozorňoval, že dálkové spojení není tak snadné a spolehlivé jako telepatie v rámci jednoho světa, hned napoprvé se mi to podařilo!

»Chtěl bych mluvit s někým, kdo bude navazovat spojení se Zemí,« vysypal jsem na Mufalgu hned po úvodním představování a několika obvyklých zdvořilostech, které jsou naštěstí krátké, jen v rozsahu dvou-tří slov.

»Fajn,« řekla Mufalga. »My zase chceme hovořit s tebou. Kdy bys nás mohl osobně navštívit?«

»Třeba hned!!« zajásal jsem.

»Dobře, přijď hned,« souhlasila Mufalga a odtrhla se, aby mi dala najevo, že se už nemám ničím zdržovat.

Otevřel jsem oči a oznámil Tazatoazovi, že půjdu osobně jednat na Luvocii, chtějí hovořit se mnou stejně jako já s nimi.

„Dobře tam pořiď,“ řekl Tazatoaz.

„Půjdeme tam spolu, že?“ vzpamatovala se Sygupki.

„Jistě, jako vždycky,“ souhlasil jsem.

Zvedli jsme se. Zamkl jsem svůj »byt« »tyshigi«, jistě se sem ještě vrátím. Rozloučili jsme se s Tazatoazem, který odcházel do svého »bytu« a zamířili ke »krhútu«.

Luvocie nás už čeká!


Tentokrát nás u východu z »krhútu« čekala jen Mufalga. Převzala vítání místo Kakeždu, která už se ani neukázala Přivítali jsme se jen obvyklými zdvořilostními formulkami, které jsem naštěstí ovládal, načež nás Mufalga vedla do nedaleké laboratoře. Tam už byli její kolegové Amuk a Melešu. Také s nimi jsem si vyměnil obvyklé zdvořilosti. Nedivili se tomu, věděli, že mě učí známý odborník Tazatoaz z Perdolbna.

„Tak se všichni posaďte!“ pobídla nás Mufalga.

Rozsadili jsme se tentokrát do kruhu, Mufalga a Sygupki proti mně, Amuk a Melešu zleva a zprava ode mne. A Mufalga začala bez jakéhokoliv úvodu přímo k věci.

„S našimi spolupracovníky jsme rozluštili všechny úseky Skrčkovy paměti,“ začala. „Objevili jsme mezi jinými artefakty mapu Skrčkovy cesty s definicí »krhútů«, které při svém dlouhém putování postavil.“

„Výborně!“ neudržel jsem se.

„Nejásej!“ zchladila mě Mufalga. „Bohužel, tato mapa není celá, ale utržená. Část mapy se ocitla ve spáleném úseku, kde se nedalo nic dělat. Známe teď polohu a hesla všech »krhútů« v naší oblasti »Hvězdného Ježka Cošhifyge« a dvou »krhútů« z cesty do sousední galaxie. Poslali jsme tam ihned průzkumnou výpravu, která zpřesnila jejich polohu, naši odborníci potvrdili, že se jedná o galaxii nejbližší od nás, ale žádný z nich neleží na Zemi.“

Poslední část poslední věty na mě zapůsobila jako kus ledu. Země je tedy nadále nedostupná!

„Aspoň jste tedy blíž...“ povzdychl jsem si.

„Máme potvrzeno, o kterou galaxii se jedná,“ přikývla bez velkého nadšení Mufalga. „Jenže nalezené planety jsou pro nás téměř nepoužitelné. Je velké štěstí, že jsme tam poslali odborníky vybavené na kosmický průzkum. Isfétům jedovatá atmosféra ani vakuum nevadí, ale kdyby tam někdo šel bez ochranného oděvu, zahynul by. První »krhút« končil na miniplanetce u jedné osamělé hvězdy, kde bylo vakuum. Zato tam šlo dobře pozorovat hvězdné okolí a právě tam naši hvězdáři určili, o kterou galaxii se jedná. Jenže v nejbližším okolí tří set světelných let nic není. Skrček se zde nejspíš zastavil na cestě od »Cošhifyge«, jen postavil »krhút« a po zjištění, že tu není nic zajímavého, pokračoval v cestě do nitra neznámé galaxie – tedy té vaší...“

„A ta další zastávka?“ vyhrkl jsem dychtivě a s nadějí.

„Tam se naši průzkumníci ani nedostali,“ řekla smutnějším hlasem Mufalga. „Zjistili tam jedovaté metano – kyanovodíkové ovzduší o příliš vysokém tlaku. Podle dvojnásobně silné gravitace jde o planetárního plynného obra. Skrčkovi to zřejmě nevadilo, nejenže tam přistál, ale postavil zde i »krhút« jako svůj »opěrný bod«, nicméně ten by byl vhodný jen pro Isféty, pro nás je tamější prostředí příliš smrtící. Ve chvíli, kdy při pomalém otevírání vrat dosáhl tlak v chodbě pěti atmosfér, průzkumníci na víc nečekali, dali stop dalšímu otevírání, analyzovali ovzduší a pak se obrátili na ústup. Ta planeta je pro nás lidi smrtící. Nejenže nevíme, kde přesně se ve vaší galaxii nachází, ale nedokážeme tam smontovat ani hvězdnou loď k dalšímu letu. Skrček byl v tomto směru vybavenější, ale pro nás už je to vysoce nad našimi možnostmi. Kdybychom chtěli navázat na jeho trasu, museli bychom postavit loď na té první planetce. Vakuum sneseme, drtící prostředí ne.“

Jenže od první planetky se k nejbližším hvězdám galaxie táhne propast tří set světelných let, došlo mi. Možná to není pro hvězdné lodě Luvocie tak nepřekonatelná propast, jako dosavadní miliony světelných let mezigalaktické vzdálenosti, ale... jestli se tam přece jen Luvociané vypraví, já už se výsledku nedočkám.

Jsem tedy v »Cošhifyge« na doživotí!

Po předcházející naději je to příliš krutá rána.

Skončili jsme, jasná zpráva...


Sebralo mě to ale pořádně.

Vždyť už jsem byl tak nějak smířený s ortelem doživotí, ale rána po nedávno vzkříšené naději byla příliš velká.

Už jsem si krásně maloval, jak moji noví přátelé objevují tajemství vzdálené Země, jak jim dělám průvodce, varuji je před nástrahami a pomáhám jim navazovat přátelství s těmi, kdo si toho daru zaslouží!

A najednou Bác! Tři sta světelných let od nejbližších hvězd, kde navíc na hvězdné lodě čekají planety s vražedným prostředím a vlastně ani nevíme, kam by měly zamířit! Země přitom neleží na samém okraji galaxie, je obklopená dalšími hvězdami, takže nejbližší hvězdy od posledního Skrčkova opěrného bodu nebudou ty pravé a cesta tam ani zdaleka neskončí!

A každá další hvězda znamená desítky let příprav a desítky let cesty kosmickou prázdnotou. Podniknou to vůbec? Mohla by je pohánět vidina, že tam určitě najdou spřízněné tvory, ale pak je otázka, zda by šlo o natolik přátelské, aby to stálo za námahu i za oběti, které by si to vyžádalo.

Nic z toho se mě už nedotkne. Už prvních tři sta světelných let pohřbilo všechny mé naděje.

Budu žít do smrti tady, ve hvězdách...

Seděl jsem v pohodlném křesle, podobném velké mýdlové bublině, hlavu ve dlaních a přemýšlel.

Vlastně jsem tady ztroskotal. Jsem trosečník. Od Země mě dělí miliony světelných let, což je pro hvězdné lodi příšerně velká dálka, na kterou si troufl zatím jen Skrček, který ten milion světelných let prospal v hibernaci. Pro tunely »krhúty« je to cesta na minutu chůze hrbolatou chodbou, jenže k tomu mi chybí jedna maličkost: přístupové heslo. Takže ta cesta vlastně neexistuje.

A mé krásné plány právě dostaly poslední ránu, které se někdy říká »rána z milosti«, i když v tom žádná milost není.

A stačilo tak málo! Stačilo, aby oheň, který spálil Skrčka, byl jen o málo slabší! Nebo šel o milimetříček stranou! Anebo ne do takové hloubky!

Tlumočníkem a průvodcem mimozemšťanů po Zemi nikdy nebudu. Má smysl učit se řeč »rekdoy«? Vždyť už ji nebudu potřebovat, pro život tady si vystačím i s tím, co už znám. Co to ale bude za život? Život zvířátka, ukazovaného jako v zoologické zahradě, odlišná, nikomu nepodobná kuriozita!

Jaký má pro mě smysl žít?


V té chvíli mi někdo zezadu položil ruku na hlavu. Zvedl jsem oči vzhůru, ohlédl se a spatřil jsem Mufalgu. Byla se mnou v laboratoři sama, ani jsem si nevšiml, kdy ostatní odešli. Zřejmě mě nechtěli rušit v mém neveselém přemýšlení, asi mě nechtěli ještě víc dorazit projevy soustrasti, ale nakonec udělali to nejlepší co mohli. Nechali mě o samotě. A jen Mufalga se po nějaké době, ani nechci odhadovat jak dlouhé, vrátila. Je to přece její laboratoř.

„Mohu ti něčím pomoci?“ zeptala se mě tiše.

Ne telepatií, ale hlasem. Ještě že jsem se aspoň začal tuhle řeč učit, ještě nedávno bych na ni jen nechápavě vykulil oči. Ale teď jsem jí rozuměl, inu, aspoň to!

„V čem?“ opáčil jsem.

Vytvořila si křesílko přímo proti mně a sedla si. Měli jsme teď hlavy proti sobě, takže jsme se dívali jeden druhému do očí.

„Mám dojem, že jsi právě přišel o smysl života,“ řekla tiše, ale bez obalu. „Mohla bych ti pomoci najít jiný.“

Vystihla to! Přesně o tom jsem do této chvíle přemýšlel.

„Jaký jiný smysl života?“ zeptal jsem se jí prudce.

„Něco, abys měl zase chuť žít,“ řekla. „Umím si představit, jak se asi cítíš a možná mám pro tebe nápad.“

„Skoro jsi to trefila,“ řekl jsem. „Nediv se!“

„Nedivím se,“ řekla. „Muselo to být strašné, žít v naději na návrat a najednou tohle... ale věř mi, udělali jsme všechno, co se dalo udělat. Nemůžeme za to, že se důležitá informace nacházela zrovna v místě zkázy!“

„Já vám přece vinu nedávám,“ řekl jsem mírně.

„Poslyš, když už jsi tady, mezi námi,“ pokračovala. „Můžeš tu přece jen něco pro svou Zem udělat. Co kdybys shromáždil pro naše vědce vše, co o Zemi víš? Aby měli na co navazovat, až ji jednou najdou. Je mi jasné, stejně jako tobě, že to bude za velmi dlouhou dobu, ale my Luvociané už dávno nepočítáme dopředu jen na roky, ale na celá tisíciletí. Myslím, že to jednou bude velice potřebné.“

„Myslíš?“ podíval jsem se na ni vděčně.

Navrhla mi právě něco, co by opravdu mohlo být smyslem života. Usnadnit práci vědcům, až se jednou na Zem dostanou...

„Mám pro tebe ještě jeden návrh,“ řekla. „Jaký máš postoj k »rosuhnoru«?“

„Žádný,“ odvětil jsem. „Nemohu mít postoje k něčemu, o čem nevím, co to je.“

„Aha,“ vzdychla si. „Myslela jsem si, že ti už Tazatoaz něco o paměťových drogách řekl.“

„Tazatoaz mi dal něco na povzbuzení paměti, ale jmenovalo se to jinak,“ vzpomněl jsem si.

„To byl asi »sepenyc«,“ mínila Mufalga. „Usnadňuje proces zapamatování. Rosuhnor je jeho doplněk, usnadňuje vzpomínání. Jde o to, že oboje jsou drogy, proti kterým někteří jedinci velice protestují. Tvrdí, že nás lidi mění v roboty.“

„V roboty?“ zavrtěl jsem hlavou. „Pod tím si mnohem lépe představím Skrčka.“

Isfétové jsou úplný extrém,“ přikývla Mufalga. „Paměťové drogy jsou proti tomu neškodná pomůcka. Ale jestli jsi neměl nic proti sepenycu, neměl by ti vadit ani rosuhnor. Jde o to, abys na nic nemusel pracně vzpomínat. Spolkneš jednu kuličku rosuhnoru a začneš vzpomínat. Najednou zjistíš, že ti tvé vzpomínky v hlavě samy vyskakují, přesné jako kdyby se staly včera. No, možná ne úplně přesně, ale rosuhnor ze tvé hlavy vytáhne všechno, co tam máš. Samozřejmě ne to, co jsi mezitím úplně zapomněl, ale někdy stačí naznačit směr vzpomínání a všechno se rozjede. Mohlo by ti to pomoci, jestli chceš zapsat všechno, co o Zemi víš.“

„V tom případě jsem pro,“ řekl jsem.


A začali jsme hned.

Mufalga mě pro začátek umístila do své druhé laboratoře, menší a útulnější. Jako laboratoř jsem si dříve představoval větší místnost se stoly plnými přístrojů, zápachem chemikálií, případně ozónu od elektrického jiskření. Jenže tato laboratoř se vůbec nijak nelišila od normálního bytu »tyshigi«. Přesněji řečeno, byl to normální byt, snad nepatrně větší, aby mohla pořádat konference. Na větší konference a pro blízkou spolupráci se svými kolegy měla větší laboratoř, kde bych však neměl dost potřebného klidu. Tato místnost byla v základním stavu prázdná, jen občas se tu vyskytovaly nějaké rekvizity.

Pro mě tu nebylo potřebné nic víc než křesílko, stůl a na něm obrazovka »nirde«. Ostatně, doma na Zemi jsem měl jako výrobní prostředek také jen počítač. Tady jsem fyzicky neměl ani počítač, jen jednu obrazovku, velkou podle potřeby. Doma bych se neobešel bez ovládacích prvků, v mém případě bez klávesnice a počítačové myši. Tady jsem neměl ani to a všechno jsem zadával do naprostého ticha telepaticky. Bylo to nejen rychlejší, ale i přesnější. Co může být rychlejšího než myšlenka, vzápětí již zobrazená na obrazovce? Je to rychlejší než diktování textu nějaké zručné písařce, neboť spoustu času člověk ztrácí tím, že musí myšlenku formulovat do vět. Nemluvě o ztrátě souvislosti, jak často se diktující obrací k již napsanému textu, aby posoudil, jak navázat další větu.

»Lidstvo na Zemi je poměrně mladé,« začínaly mé zápisky. »A teprve v novějších dobách se naučilo zapisovat své znalosti, aby byly k použití novějším generacím. První zápisky jsou proto prosté, jednoduché a o tehdejší době toho moc neřeknou. Teprve v pozdější době se daří zaznamenávat skoro všechno.«

Pravda, archeologové občas něco zjistí z vykopávek. Jenže to jsou opravdu jen střípky. Musí jich mít hodně, aby z nich mohli sestavit mozaiku tehdejšího života a ani pak nemůže být úplná.

Začal jsem v dobrém úmyslu zachycovat, co o Zemi vím, bez přikrašlování a politické korektnosti, která zkresluje více než politické odškrabávání hieroglyfů nebo římské odtesávání jmen nepohodlných lidí z nápisů, původně tesaných do kamene, aby přečkaly věky.

Mufalga mě tady učila vědecké práci na vyšší úrovni než se vyskytuje na naší Zemi. Brzy jsem se do toho zabral natolik, že mě nechala pracovat samostatně a sama tiše, nepozorovaně odešla do druhé laboratoře, kde na ni už čekali spolupracovníci, aby se poradili o dalším postupu.

Zkoumání Skrčka skončilo úspěchem. Největším přínosem byla likvidace tisícovky Isfétských robovojáků, nalezení kódů ke Skrčkově síti »krhútů« v oblasti »Cošhifyge«. Objev spojovacího »krhútu« do sousední galaxie byl v pořadí co do významu sice až třetí, ale spojení do sousední galaxie, byť zatím nevyužité, mohlo mít velký význam v budoucnu. Vědci v Luvocii nepočítají na pouhé roky dopředu, ani od jedné volební šaškárny k další, ale na celá tisíciletí.

A to musí být setsakra zodpovědné uvažování!

Jenže to už nebude úkol pro kolektiv tří vědců, i když si v případě potřeby »vypůjčili« pět tisíc ochotných dobrovolníků. Přípravou mezihvězdné výpravy se budou zabývat jiní. Začali s tím už průzkumem nebezpečných Isfétských »krhútů«, kde by nechráněný člověk rychle zahynul.

Mezihvězdné výpravy však Luvocie podnikala už dřív, měli s tím jistě dostatek zkušeností, aby mohli zahájit přípravy.

Kolektiv vedený Mufalgou dostal další dáreček. Při zničení Isfétských robovojáků se přepadové jednotce podařilo zachovat neporušenou paměť jednoho z nich. A Mufalga s kolegy se ihned vrhla na její pozvolné dešifrování.

Když jsem to slyšel, v jednom okamžiku mě opět zaplavila vlna naděje, že se z této nepoškozené paměti dá vydolovat to, co bylo v paměti Skrčka nenávratně zničené.

Jenže pak jsem si uvědomil, že Skrček znal tyto robovojáky z doby před jejich hibernací, tedy před milionem let. O Skrčkovi nevědí nic. Jiskřička naděje mi v hlavě jen ťukla a rychle pohasla. Zbyl jen nápis z Dantova Pekla:

Zanech vší naděje!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.05.2020 22:28