Bez COOKIEs je omezený přístup!

Přizpůsobení

Zpět Obsah Dále

Bylo to, tuším, čtvrtého večera od nešťastného zjištění, že kódy Skrčkových »krhútů« nadobro zmizely a Mufalga mi vrátila smysl života v Luvocii. Přes den byla v druhé laboratoři, ale když se večer vrátila, zeptal jsem se jí, kde je Sygupki?

„Poslala jsem ji domů do Birhorie,“ odvětila. „Řekla jsem jí, že teď musíš především získat novou chuť do života a tu ti dá jedině smysluplná vědecká práce v Luvocii. Její péče byla jistě od počátku úžasná, ale teď ji momentálně nepotřebuješ.“

Ajta krajta, napadlo mě, Mufalga je ráznější než Sygupki!

Sygupki to uznala?“ zapochyboval jsem.

„Musela, šlo jí přece o tebe,“ odvětila Mufalga. „Až se dáš do pořádku, můžeš se k ní vrátit, ale teď se o tebe starám já.“

Jenže jsem cítil, že je to tak. Zapsat o Zemi všechno, co si o ní pamatuji, bude bezesporu záslužná práce. Nikdo jiný to za mě neudělá, v hlavě to mám jen já. Je sice možné, že moje vidění světa se časem rozejde se skutečností, svět se přece vyvíjí a kdyby měl svůj pohled na svět zapsat člověk narozený o sto až dvě stě let dřív, vypadaly by asi jeho zápisky jinak, ale když teď poctivě zapíšu všechno, včetně dosavadního směru vývoje, dal by se ten budoucí vývoj aspoň přibližně odhadnout.

„Dnes mě napadlo menší vylepšení,“ řekl jsem. „Nešlo by dát sem okno? Abych měl nějakou představu o čase a o tom, jak to vypadá venku. Laboratoř bez oken je trochu nudná.“

„Možné by to bylo,“ řekla. „Ale nedoporučuji ti to. Získal bys představu o venkovním světě, ale začal by tě strhávat vnější čas. Řekla bych, že jsi zvyklý pracovat do noci a ráno déle spát. Já to mám naopak, večer chodím spát brzy a ráno jsem čilá. Teď jsme se navzájem shodli, chodíme spát i vstáváme současně, ale když do toho přidáš denní světlo, časově se brzy rozejdeme.“

„Takže ty jsi »skřivánek« a já »sůva«,“ komentoval jsem to česky, protože v Luvocii neměli vůbec ptáky. Po zkáze Luvocie tady nebyla živá ani bakterie a když svět upravovali, dovezli sem jen omezený soubor rostlin a zvířat, tak aby se jim ustálila jakási přírodní rovnováha. Musela to být ohromná fuška, ale povedlo se jim to, na Luvocii dnes žije spousta ryb a mořských živočichů, jen na pevnině chybí kromě ptáků i většina hmyzu a dravců.

Miluji svět, kde neznají myši, krysy, hady a komáry!

„Ale můžeme spolu čas od času vyrazit do přírody,“ navrhla mi ústupek. „Ani my nemůžeme pracovat nepřetržitě, musíme si dávat čas od času odpočinek.“

„Mohl bych se také osamostatnit,“ napadlo mě něco jiného.

„Necítíš se dostatečně samostatný?“ zeptala se udiveně.

„Pracovně ano, ale... mám špatný pocit... že tě omezuji,“ lezlo ze mě jako z chlupaté deky. „Říkáš, že je to tvoje laboratoř, ale používáš ji i jako byt, vlastně »tyshigi«.“

„No a?“ opáčila. „Nepřekážíme si tu přece. Tak o co jde?“

Vytvořila si bublinu jako křesílko a posadila se, abychom se dívali jeden druhému s očí do očí. Předtím mi řekla, že mimika obličeje může být součástí řeči víc než se zdá a já jsem souhlasil, aby se na mě tedy dívala zblízka.

Také jsem si ji při této příležitosti zvědavě prohlížel. Kdo má možnost pozorovat takhle zblízka mimozemšťanku?

Byla vyšší než já, ale vsedě už to nebylo tak zřetelné. Měla oválný, souměrný obličej skoro evropského vzezření. Černé vlasy jí spadaly až na ramena, vyčnívaly z nich jen špičaté kočičí uši... Chyběly jim dolní lalůčky, kde pozemšťanky nosí náušnice, zato je měla porostlé světlejší srstí. Když si však prsty prohrábla vlasy a uši jimi zakryla, nebyly ani znát... Nosík měla rovný a úzký, skoro jako já, spíš menší než větší... Až při pohledu zblízka jsem si všiml dalšího rozdílu. V očích měla místo kulatých panenek svislou štěrbinu, jako mají kočky. Nevyvinuli se zdejší lidé kdysi opravdu z koček? Nejspíš ne, to by měla vyčnívající špičáky jako upírka, zuby měla přece jen jako my, všežravci...

Ale i jinak odpovídala antickému pojetí krásy. Měla na sobě jednoduchou pracovní tuniku sepnutou v pase širokým ozdobným páskem s velkou kovovou sponou, vlastně její jedinou ozdobou. Podobný pás měla snad kněžna Libuše... Tunika ji zahalovala až po kolena, nicméně ponechávala zřetelnou siluetu její postavy. Odhadl jsem, že by se nemusela cítit méněcenná ani ve srovnání s antickou bohyní. Zkrátka taková zdejší Afrodita. Vedle ní jsem si připadal jako šedá myš.

„Ubírám ti ze tvého soukromí,“ vymáčkl jsem se konečně.

„Ani ne,“ řekla lhostejně. „Zato mě máš nablízku a můžeš se na mě kdykoliv obrátit, kdybys něco potřeboval.“

„Musíš na mě brát zbytečné ohledy,“ řekl jsem.

„To nech na mně,“ řekla klidně. Vzala mě za ruku a začala si ji zblízka prohlížet, i když na mé ruce nebylo nic podivného, lidé na Luvocii měli ruce skoro stejné, také pětiprsté a s nehty.

„Já to snesu a tebe se na to nikdo ptát nebude,“ dodala.

„A co když ti tu přece jen překážím?“ nedal jsem se. „U nás na Zemi se říká, že ryba a host třetího dne smrdí!“

Musela se trochu zamyslet, ale rychle to pochopila.

„Zajímavé srovnání,“ řekla. „Host a zkažená ryba. Musel to vymyslet někdo, kdo nemá hosty rád.“

„Spíš to má pobízet hosty, aby pohostinství hostitele příliš nezneužívali,“ nabídl jsem jí jinou možnost, jak to chápat.

„Vida, jiný výklad,“ přijala to. „Tak ti říkám: nezneužíváš.“

„Poslyš,“ začal jsem to z jiné strany. „Ty nemáš rodinu? Vy Luvociané přece máte rodiny, dokonce podobné našim.“

„Nemám rodinu,“ řekla klidně. „Od svých rodičů jsem se už osamostatnila a vlastní nemám, sám to přece vidíš. Takže mi tu nepřekážíš ani po této stránce.“

„A proč nemáš rodinu?“ pokoušel jsem ji dál. „Cožpak tady vědci nemají rodiny?“

„Nemám, tak nemám,“ řekla. „Možná to bude tím, že jsem menšího vzrůstu a mám drobnější uši, ale spíš je to tím, že jsem se příliš upnula na vědu, takže mi nezbyl čas na seznamování.“

„Menšího vzrůstu?“ pozastavil jsem se nad tím. „To vadí?“

„Menší vzrůst i menší uši by mohly signalizovat genetickou poruchu,“ odpovídala mi trpělivě, i když jsem se jí ptal na hodně osobní věci. „U vás to tak není?“

„Není,“ řekl jsem. „Lidé u nás nejsou stejně vysocí. Příliš nízký vzrůst může skutečně způsobovat porucha genů, ale běžná velikost je moje výška plus mínus velikost mé hlavy.“

„U nás je vzrůst mnohem víc sjednocený,“ řekla. „Možná proto o mě nebyl nikdy zájem. Ale mohlo to být i kvůli zažranosti do vědy, to může být stejná nevýhoda.“

„A co bych měl říkat já?“ usmál jsem se. „Jsem ještě o kus menší než ty!“

„Ale ty jsi jiný druh,“ mávla nad tím obrazně rukou. „To se přece nedá srovnávat!“

„Proč ne?“ usmál jsem se ještě víc. „Na Perdolbnu jsme byli pěkná trojice: Sygupki, já a Tazatoaz! Jako tři schody!“

„Ale mezi svými jsi průměrný,“ podotkla. „Jistěže nebudeš mít problém najít si někoho...“

Zarazila se. Asi si uvědomila mizivou pravděpodobnost, že bych si našel někoho na Zemi, vzdálené miliony světelných let.

Následovala dlouhá chvíle ticha. Mlčel jsem, protože mi připomněla mé beznadějné postavení tady v Luvocii. Mufalga si zase uvědomila, že to může být moje bolavé místo.

Najednou mi došlo, že jsem tentokrát opravdu šlápl vedle. Jestli se budeme jeden druhému připomínat špatné stránky našeho údělu, jen se oba dostaneme do deprese. Vždyť je to hloupost!

„To jsme se ale sešli!“ řekl jsem už zase s úsměvem. „Dva trosečníci na jednom záchranném voru uprostřed oceánu! Naštěstí máme společnou aspoň tu vědu!“

„Ještě že máme tu vědu!“ usmála se i ona.

Chvíli bylo mezi námi ticho.

„Dva trosečníci na jednom záchranném voru,“ opakovala po mně zamyšleně. „Nebo spíš – trosečník a trosečnice. Jestlipak by se ve vašem světě mohli na jednom voru ocitnout trosečník a trosečnice? U nás to patří k nejstarším pověstem a nebýt to dost hodnověrně zapsané, ani by se tomu věřit nedalo.“

„Nevím o takovém případu u nás,“ řekl jsem tišším hlasem. „U nás na moře vyplouvali většinou muži, ženy se držely doma. Nevím o tom, že by se zachránili jen dva a to přesně takhle. Když později ženy víc cestovaly a odehrály se větší námořní katastrofy, mělo být pravidlem, že se na záchranné čluny nebo vory dostaly přednostně ženy a děti. Jenže námořníci to pravidlo nedodržovali. Jiné takové pravidlo říkalo, že kapitán opouští potápějící se loď až jako poslední. Pamatuji si skutečnou katastrofu, kde kapitán odplul na prvním záchranném člunu a potápějící se loď, plnou žen a dětí, nechal osudu6. Ten případ pak lidé dlouho probírali, nicméně se stal tak jak říkám.“

„Už jsi ho zapsal?“ zeptala se mě.

„Ještě ne,“ řekl jsem. „Začal jsem od historie Země, tak jak si ji pamatuji ze školy. Musím uznat, bez paměťové drogy bych to těžko tak podrobně popsal. Sám se divím, kolik detailů znám.“

„Opravdu hezky píšeš,“ přikývla. „Měl bys tam napsat něco i o sobě. Patříš přece do téhle historie. Čtu tvoje zápisky, tak jak je píšeš, ale o tobě jsem se toho mnoho nedozvěděla.“

„Ty to čteš?“ podíval jsem se na ni užasle.

„Píšeš to přece pro nás, proč bych měla čekat?“ opáčila.

To jsem opravdu nečekal. Myslel jsem si, že sepíšu všechno co vím a pak to nějak slavnostně předám k obecnému užívání. Měl bych si to nejdřív po sobě přečíst a odstranit případné chyby, tak se to snad dělá...

„Vždyť jsem teprve u pravěku lidstva,“ řekl jsem. „Pokud bych měl vůbec něco napsat i o sobě, pak až úplně na závěr.“

„Mě by to zajímalo už teď,“ řekla tiše.

„Říkala jsi, že do té historie tak nějak patřím,“ pokračoval jsem. „Jenže jsem, jak bych to řekl, tou nejméně důležitou částí.“

„Neřekla bych,“ zkusila protestovat. „Máš přece svůj podíl na dopadení Skrčka. Tvoje zdržování umožnilo Birhům odříznout mu ústupovou cestu. Tak už je to zapsané shodně všemi svědky a potvrzuje to i rozbor Skrčkovy paměti. Nejsi nejméně důležitý.“

„Vždyť jsem ho jen trochu zdržoval,“ mávl jsem rukou.

„Ale všichni ti to uznávají jako zásluhu,“ odvětila.

„Víc pasivní než aktivní,“ zlehčoval jsem to.

„Pasivní, ale důležitá,“ trvala na svém.

Chvíli jsme spolu mlčeli.

„Poslyš,“ řekla po chvilce. „Co ti u nás nejvíc chybí?“

„Vlastně nic,“ řekl jsem po krátkém přemýšlení.

A bylo to tak. Základní životní potřeby jsem měl zajištěné dokonaleji než bych čekal. Strava obyvatel Luvocie víceméně odpovídala našim zvyklostem. Nenabízeli mi pečený hmyz jako na Perdolbnu, ani samé ovoce jako na Birhorii. Lidé z Luvocie byli, stejně jako my pozemšťané, všežravci, aspoň podle zubů, což je ovšem podstatný znak, takže jejich strava byla vyvážená, živočišná i rostlinná. To se ví, naše české vepřo-knedlo-zelo ani jiné české pochoutky zde neznali, ale jejich »mrobzolín«, »lacphí« či šťavnatý »fomnid«, podobný řízku, to také bylo pochutnáníčko! »Dumure« jistě mělo k pravému pivu dost daleko, ale stejně jako »ropugéte« se dalo pít v pohodě. »Dunure«»zógdu« byly dokonce mírně alkoholické, ale kvašení je přírodní jev a zdejší nápoje neměly velký obsah alkoholu. Srovnal bych je nanejvýš s pivem »sedmičkou«.

A možná bylo dobře, že neznali tvrdý alkohol. Zhulákaný pozemšťan by asi nepůsobil jako dobrá vizitka Země. I když jsem zde prožil okamžiky, kdy bych se s chutí sťal pod obraz a brzy by byl ze mě alkoholik. Takhle to bylo přijatelnější.

A v poslední době, díky Mufalze, jsem zde měl i životní cíl, jaký bych si sám těžko vymyslel. A bude to práce na léta, než to dostanu do trvanlivých záznamů. Co by mi ještě chybělo?

„Takže už se na Birhorii nevrátíš?“ podívala se na mě tak šelmovským úsměvem, jaký patří jen k lišce podšité!

„Asi ne,“ přikývl jsem souhlasně. „Mám tu přece všechno, co k životu potřebuji. Hlavně práci.“

„Doufám, že se ti bude u nás v Luvocii líbit,“ řekla.

„Taky si to myslím,“ přikývl jsem. „A když chceš, začnu psát i vlastní životopis. Ale ty mi za to řekneš něco o vás.“

„Měl bys začít popisy vašich současných zvyků,“ navrhla mi. „Vašich rodin, škol, zkrátka všeho, co by nás mohlo zajímat.“

„Zkusím to,“ slíbil jsem jí.

Přeskočil jsem tedy od pravěku do současnosti a psal na střídačku oboje.

A musím se pochlubit, šlo mi to dobře, ale v zájmu pravdy musím přiznat, že na tom měla velkou zásluhu droga »rosuhnor«, která na mě účinkovala skoro stejně jako na Luvociany. Byla to ale paráda! Stačilo pomyslet si na nějaké téma a vybavilo se mi před očima jako když jsem se s tím seznamoval. Stránky učebnic jsem mohl opisovat slovo od slova, bez problémů mi v hlavě vyvstávaly i obrázky. Stačilo je telepaticky uložit do záznamů, aby si je mohl každý zájemce vyvolat. Nejlepší bylo, když jsem si vzpomněl na děj, který jsem sám viděl. Pak jsem mohl sám uložit i úplné video.

Stejně bych mohl ukládat filmy, které jsem sám viděl. Jenže tady jsem musel nasadit opatrnost. My lidé jsme si zvykli kromě dokumentárních filmů točit i čiré výmysly. Bylo krásné některé historické události uložit ve formě videa, ale to by muselo jít jen o dokumentární filmy a těch je mizivě. Většina »historických« filmů uvádí historii zkreslenou, někdy až tak, že skutečnost úplně překrucuje. Filmařům zkrátka nejde o historii, ale o kšeft, takže si historické události přibarvují, mění, doplňují, někdy je postaví na hlavu, míchají do historie co nejvíc sexu, krve, hnisu a horroru. Historická věrnost by přece diváky nezajímala!

Pak ale musím hodně přemýšlet, co z těch filmů použít bez výhrad, co doplnit komentářem, uvádějícím historické nesmysly na pravou míru a které filmy vynechat úplně, nebo je dát rovnou mezi »historické pohádky«7.

Ukázalo se, že Mufalga není jediná, kdo moje zápisky začal číst. Zvěst o nich se velice rychle rozkřikla, nejprve po Luvocii, ale brzy pronikla i do dalších světů. Nebylo divu, pro zdejší lidi to mělo nefalšovanou příchuť exotiky.

Asi budu brzy zdejším Jiráskem...


Nepřál jsem si to, ale stalo se.

Mufalga mi přednesla žádost nedaleké školy, abych se jejím studentům představil a vyprávěl jim své zkušenosti se Skrčkem.

V první chvíli jsem to prudce odmítl. Kdo má o to zájem, ať si to sám přečte, už teď je toho slušná knížka.

Ještě aby mě všude vodili jako cvičeného medvěda!

„Ale oni to jistě myslí dobře,“ přemlouvala mě. „Pro ně jsi »hrdina z Birhorie« a zajímáš je.“

„Víš dobře, že žádný hrdina nejsem,“ odvětil jsem. „Trocha zdržování není žádné hrdinství. Co jsem tam byl? Otrok, který se maličko vzpírá svému pánovi! A nakonec jsem za tím utíkajícím Birhou přece jen střílel. V tom žádné hrdinství nebylo. Zkušenosti otroka by se neměly přednášet studentům.“

„Chtěli by se tě ptát na podrobnosti,“ nepřestala.

„Uvolněte jim videa ze vzpomínek Skrčka!“ navrhl jsem jí. „Tam je podrobností víc než dost.“

„Tam jsou studené Skrčkovy kalkulace,“ namítla. „Mládež by spíš zajímalo, jak ses při tom cítil.“

„To jim řeknu jedním slovem: blbě!“ řekl jsem.

„A zajímalo by je, jestli opravdu umíš létat,“ dodala.

„Samozřejmě neumím,“ odvětil jsem. „Pokud vím, létání bylo vlastně jen řízení »lufunu«, který mi dodával energii. To je stejné, jako létání bublinou »ronuglu«. Dělají to ale jen Isfétské lufuny, takže na Luvocii létat nemohu. Na Birhorii to funguje, ale na Luvocii ne. Tady Isfétské stroje kdysi shořely a nové stroje to nepodporují. »Ronuglu« jsou nepochybně lepší. Vždyť jsi mi to vysvětlovala ty... vlastně Melešu, teď si na to vzpomínám.“

Droga »rosuhnor« mi právě jasně ukázala, kdo mi opravdu co vysvětloval... ale Mufalga to jistě věděla také.

„Jak myslíš,“ ustoupila jen zdánlivě. „Vzbudíš ale dojem, že jsou pozemšťané nevrlí suchaři.“

„Proč si to nemohou zjistit z mých zápisků?“ namítal jsem.

„Protože tam jsou jen ta suchá fakta,“ odvětila. „Příliš ses snažil, aby tam byla jen a jen fakta a nezaznamenal jsi přitom své city. Měl bys jim vyhovět a pak do svých zápisků přidej to, nač se tě zeptají, i své odpovědi.“

„Dobrá,“ řekl jsem. „Když mi to doporučuješ, neodmítnu.“

„Vyjednám ti to s nimi,“ nabídla se.


Řekl jsem Mufalze, že se do Birhorie nevrátím, ale musel jsem. Vzpomněl jsem si, že tam mám zablokovanou komnatu »tyshigi«, nikdo ji za mě neodblokuje. A totéž ještě v Perdolbně.

„Pojď tam se mnou!“ navrhl jsem Mufalze. „Uděláme si krátký, ale pěkný výlet. Mohli bychom se podívat i do Skrčkova »krhútu«. Dveře otevřít umím.“

„Mám teď zrovna fofr,“ namítla. „Jdi tam sám.“

„Jak myslíš,“ vzdychl jsem si.

A rozhodl jsem se neodkládat to...

Byl to vážně pěkný výlet, i když poměrně krátký. Nejprve jsem zamířil do Perdolbna. Odblokoval jsem dveře »tyshigi«, kde mě ubytovali, aby je mohli použít pro někoho jiného. Uvnitř jsem nic neměl a dveře jsem ani neotvíral. Pak jsem se ještě zastavil u Tazatoaze. Slušelo se rozloučit se s ním a omluvit se, že v učení jazyka »rekdoy« nebudu pokračovat u něho.

„Tebe teď učí Mufalga, že?“ podíval se na mě pátravě.

Přisvědčil jsem. „Učí mě nejen jazyk, ale pomáhá mi také se psaním mých vzpomínek. Na Zemi, na Skrčka a tak...“

„Vím o tom,“ přikývl a trochu se pousmál. „Je to zajímavé čtení, sám to rád čtu. Mufalgy si važ, je to uznávaná vědkyně. Ta tě naučí odborným výrazům lépe než já, už protože je sama často při svých výzkumech používá.“

„Nastěhovala si mě k sobě,“ řekl jsem.

„Tím lépe,“ přikývl. „Jistě ti dělá i průvodkyni po Luvocii.“

„Po Luvocii i jejích zvycích,“ přitakal jsem.

„Dobře uděláš, když od ní pochytíš co nejvíc,“ přál mi.

Od Tazatoaze jsem zamířil přímo do Milykte na Birhorii.

Z portálu »krhútu« jsem zamířil ke svému dosavadnímu »tyshigi«. Ani tady jsem nic po sobě nezanechal a smyslem této návštěvy bylo jen uvolnit jeskyni pro někoho jiného. Možná by to šlo zařídit na dálku telepaticky, ale tohle bylo jednodušší a navíc jsem se chtěl podívat na ruiny, kde jsem poprvé viděl zelenkavou oblohu Birhorie. Chtěl jsem aspoň krátce nahlédnout do vstupní chodby Isfétského »krhútu«, ale mělo to být jen symbolické. Na Zem se tudy už nevrátím...

Jenže než jsem se otočil od odemčených dveří »tyshigi«, ozvalo se chodbou pleskání bosých nožiček a ze zatáčky vyběhla, kdo jiný než Sygupki.

„Já věděla, že přijdeš!“ zajásala. „Mufalga na Luvocii mi řekla, že si tě převezme a dá ti nový smysl života, ale já věděla, že se sem musíš vrátit zrušit zdejší »tyshigi«!“

„Jak vidíš, přišel jsem právě zrušit »tyshigi«,“ přikývl jsem.

„Ale bez dlouhého popovídání tě odsud nepustím!“ řekla a hbitě otevřela dveře, které jsem právě odemkl. „Pojď a povídej! Hořím nedočkavostí! Víš, že tvé zápisky čte polovina zdejších lidí? A všem se to strašně líbí! Mně taky!“

Vtáhla mě dovnitř a hned vytvořila dvě křesílka, na jedno mě přistrčila a na druhé se sama posadila.

„O čem mám povídat?“ zeptal jsem se jí s úsměvem. „Jsem teď v Luvocii a pořizuji záznamy svých vzpomínek. Říkáš, že je čteš, víš tedy to co všichni!“

Ale nedala jinak, musel jsem jí podrobně vyprávět všechno, co jsem zažil v Luvocii. I s žádostí, abych přednášel studentům nedaleké školy své zkušenosti se Skrčkem.

„Dobrý nápad!“ řekla. „A mohl bys něco takového zkusit i u nás na Birhorii?“

Jen jsem si povzdychl...


Pak jsem ale prosadil, že chci navštívit Isfétský »krhút«, kde jsem předtím vyšel se Skrčkem do světa Birhorie. Sygupki ovšem nedala jinak, než že mě doprovodí. Vyšli jsme z jeskyní a chystal jsem se vytvořit bublinové letadlo »ronuglu«.

„Slyšela jsem, že umíš létat i jen tak!“ obrátila se na mě.

Nechtěl jsem příliš zdržovat, ale malá ukázka by nás příliš nezdržovala, takže jsem se vznesl, obletěl Sygupki a zase přistál vedle ní.

„Taky bych tak chtěla umět lítat!“ vzdychla si.

„Vždyť létáte úplně stejně jako já,“ ujistil jsem ji. „Až na tu bublinu kolem.“

„No právě!“ řekla. „Ale bez bubliny je to jistě zajímavější!“

„Dobře, chyť se mě pevně kolem krku!“ navrhl jsem jí.

Nemusel jsem jí to ani nabízet dvakrát. Sygupki se ke mně přitiskla, já jsem ji také objal co nejpevněji a vznesl jsem se i s ní do výšky. Nejprve nad stromy, pak menší okruh poblíž jeskyně Milykte a pak jsem rovnou zamířil směrem, kde jsem tušil polohu ruin s ústím Skrčkova »krhútu«. Sygupki při tom radostí výskala, ale držela se mě pevně, já jsem ji také nepustil, takže jsme dolétli na místo i bez letadla.

„To bylo krásné!“ pochvalovala si, když jsme spolu přistáli.

„Lepší než letadlem?“ zeptal jsem se jí.

„Tisíckrát lepší!“ řekla.

„Vždyť se to liší jen o nezřetelnou bublinu!“ namítl jsem.

„Jenže ta dává pocit jistoty!“ namítla. „Tohle bylo nečekaně bezprostřední! Poslyš, co by se stalo, kdybych se tě pustila? Asi bych se dole rozplácla jako žába, že?“

„Z malé výšky do tří metrů asi ne,“ mínil jsem. „Kdybys padala z velké výšky, nejspíš by sis i v pádu stihla objednat kolem sebe »ronuglu« a přistála bys normálně v bublině. Nebezpečné by ti mohlo být pásmo od tří do sta metrů.“

„A co kdyby ti to létání najednou vysadilo?“ zkoušela mě.

„Padl bych k zemi jako kámen,“ přikývl jsem. „Ale to by se stalo i kdyby ti vysadilo »ronuglu«. Najednou by bublina kolem tebe zmizela a dál by se to už v ničem nelišilo.“

„O takové události jsem nikdy ani neslyšela,“ namítla.

„Zřejmě je »ronuglu« spolehlivější než pozemská letadla,“ připustil jsem. „Ale jestliže je spolehlivější »ronuglu«, je stejně spolehlivé i létání »zornylon«. Podle mého mínění to má stejný základ a liší se to opravdu jen o tu bublinu.“

„A proč tedy i my nelétáme jen tak, když je to tak snadné?“ rozumovala.

„Protože ta bublina má i jiné výhody,“ řekl jsem. „Neprší na tebe, letíš si v teple i ve studeném vzduchu, vítr ti nerve vzduch do obličeje... Isfétům to jistě nevadilo, ale pro lidi je »ronuglu« mnohem pohodlnější.“

Jenže to už jsme stáli před stěnou, ve které končila chodba »krhútu«. Opatrně jsem zadal Isfétský příkaz »suhrej«.

Kamenná stěna se odspodu vypařila a před námi zelo ústí kamenného tunelu.

„Pojď se tam podívat!“ vybídl jsem Sygupki.

To už se jí moc nechtělo, ale snažila se nedat to znát. Vešli jsme do chodby, dveře se za námi zavřely a byli jsme ve tmě.

„Neumíš rozsvítit?“ zeptala se mě nesměle. „Já to zkouším, ale světlo mě neposlouchá!“

„Neumím rozsvítit,“ přiznal jsem. „Tenkrát jsem měl svoji svítilnu. Skrček by možná uměl rozsvítit, já ne.“

V té chvíli jsem si ale vzpomněl na drobnost z předvádění Skrčkových vzpomínek.

»Nemám mu uvolnit z podvědomí znalost zornylonů

Jenže krátce poté asi usoudil, že pěšky mi to pralesem trvá příliš dlouho, takže mi ukázal, jak telepatickým příkazem vyvolat »zornylon« a jak jej ovládat.

Důležité ale bylo, že mě nemusel složitě upravovat, jen mi sdělil, jak se to ovládá. Tu vymoženost jsem měl od začátku, ale dal mi ji až když to mohlo pomoci jemu. Mě přece odbyl slovy: »Trocha námahy ti neuškodila!« kdoví, jaké další vymoženosti mi ještě zatajil! Nebylo mezi nimi i ovládání světla?

V té chvíli mě napadlo, že mám v kapse krabičku s drogami »rosuhnor«, podpora vzpomínek. Po paměti jsem ji hbitě vylovil, otevřel a vzal jsem si jednu kuličku.

Napadlo mě sice, že mi to Skrček uložil do podvědomí a že to nepatří mezi mé vědomé vzpomínky, jenže to už jsem kuličku spolkl a čekal, až se projeví.

Neumím ovládat světlo v Isfétských tunelech?

K mému překvapení jsem to ve své paměti našel. Stačilo pomyslet si »zgirgzbug« a kolem nás se rozlilo namodralé světlo. Takže mi toho ten syčák dal víc, ale prozradil mi jen to, co právě bylo k užitku i jemu. To by mě zajímalo, co všechno...

A v té chvíli jsem se úplně zapotácel pod dojmem toho, co se mi rozvinulo před očima...

 


------------------------ Poznámky:

  6 Francesco Schettino, kapitán lodi Costa Concordia, 13.1.2012 opustil loď po nájezdu na skalisko na prvním záchranném člunu (zahynulo 32 osob)

  7 Americké "historické velkofilmy" jsou přece pohádkami všechny... :-(

Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 15:20