Bez COOKIEs je omezený přístup!

Návrat na Zem

Zpět Obsah Dále

„Doprovodíš mě na Zem?“ zeptal jsem se Mufalgy, když se shromáždění rozešlo a já s Mufalgou jsme přešli do její »tyshigi«, neboli »menší laboratoře«, vlastně do našeho bytu.

„Jistě,“ přikývla. „Tam jsi velitelem ty.“

„Nejde o velení,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jen se chci trochu porozhlédnout a vyzkoušet si, jestli je tam »revekred« a jestli mě poslechne i bez Skrčka.“

„Takže se už brzy rozloučíme,“ řekla smutně.

„A co když ne?“ opáčil jsem.

Chvíli se dívala nevěřícně, musel jsem tedy pokračovat:

„Na Zemi je sedm, pokud ne osm miliard lidí. Když se do toho pekelného kotle nevrátím, bude to jen dobře. Beztak je Země zoufale přelidněná. Co kdybych zůstal na Luvocii? I odsud mohu být přece lidem na Zemi užitečný, rozhodně víc než na Zemi.“

„To myslíš vážně?“ podívala se na mě udiveně.

„Myslím,“ přikývl jsem. „Co když vás Luvociany požádám, abyste mě přijali mezi sebe? I kdybych si jako životní cíl zvolil pomáhat Zemi, nemohu tím jen nahradit někoho z vás, kdo by si stejný cíl zvolil místo mě?“

„Máš asi pravdu. Dobře, pojďme!“ odvětila stručně.

„Vezmu si jen pro jistotu nějakou svítilnu,“ řekl jsem.

Podala mi ji obratem. Zdejší »revekred« jí okamžitě dodal co požadovala. Portál »krhútu« byl nedaleko, ovšem museli jsme projít nejprve na Birhorii a až pak Isfétským »krhútem« na Zem.

Na chodbě v Milykte se ale za námi opět ozvaly bosé nožky Sygupki. Jako kdyby tu na nás už čekala.

„Jdete na Zem, že?“ vyhrkla, když před námi zabrzdila. „Smím jít s vámi?“

„Vy jste se na mě, holky, domluvily!“ přejel jsem pohledem obě. „Proč to nepřiznáte hned?“

„No dobře, Mufalga mi dala vědět,“ přiznala to Sygupki. „Přece bys mě z toho nevynechal!“

Sygupki si to zaslouží,“ omlouvala sebe i ji Mufalga.

„No dobře, pojďte obě,“ ustoupil jsem. „Třeba to tak bude lepší. Kdyby nás tam někdo viděl, ať rovnou ví, na čem je!“

Vyšli jsme z jeskynního komplexu, nechali jsme se obalit bublinou letadla ronuglu a krátce poté jsme přistáli před vchodem do Skrčkova »krhútu«.

„Tak pojďte!“ vyzval jsem je a otevřel jsem vchod.

Na konci chodby jsem zvolil spojení »Gea-čtyři«, společně jsme prošli pozemskou částí a vynořili jsme se na rozcestí chodeb pod Prahou. Tam jsem rozsvítil Skrčkovo světlo a hned poté jsem se pomalu, opatrně vznesl.

Fungovalo to i bez Skrčka! Znamená to, že je někde poblíž Skrčkův nezablokovaný »revekred«. To jsem potřeboval vědět.

„Pojďme,“ vykročil jsem se svým doprovodem do chodby směrem k »prokletému patru«.

Také vchod nad schodištěm se otevřel a k mému údivu jsem příkazem rozsvítil světlo i v »prokletém patře«. Mohl jsem to ale čekat. Příkaz »zgirgzbug« nebyl zřejmě omezený jen na prostory Skrčkova doupěte.

Prázdným »prokletým patrem« jsme prošli a zastavili jsme se před těžkými dubovými dveřmi.

„Budeme potřebovat šperhák,“ řekl jsem.

Takovou položku ovšem »revekred« neznal, ale Mufalga se zamyslela a navrhla mi požádat o »jídelní náčiní«. Nebyl to tak špatný nápad, jenže Skrčkův »revekred« nic takového neznal. Ale v silnějším Skrčkově světle jsem si v prachu na podlaze povšiml ležícího rezavého železného drátu. A přesně to jsem potřeboval! Několika pohyby jsem vytvaroval o spáru v neomítnuté cihlové zdi háček a pokusil jsem se otevřít zamčený zámek.

V zámku to nakonec cvaklo a odemkl se, jenže když jsem se pokusil otevřít dveře, povolily jen trochu a pak se zarazily. Asi je někdo za mé nepřítomnosti pro jistotu uzamkl dalším, tentokrát visacím zámkem. Tak jsem to přece kdysi zamýšlel i já.

„Je zamčeno,“ obrátil jsem se na děvčata, která se zájmem sledovala, jak se lopotím se zámkem. „Dál se bez použití násilí nedostaneme, ale to bych odložil. Vrátíme se sem lépe vybavení.“

Měl jsem totiž nápad. Vyzkouším jiné »krhúty« a jestli bude některý z nich přístupnější, dáme mu přednost. Do Prahy se mohu vrátit odkudkoliv a do »prokletého sklepa« vejít z druhé strany.

„Pojďte, půjdeme jinam,“ navrhl jsem dívkám.


Zvědavost mi ovšem nedovolila vrátit se s nepořízenou. Ani mi nedalo moc práce přesvědčit dívky, aby mě doprovázely při dalším pokusu.

Přepnul jsem »krhút« do cílové stanice »Gea-tři« a tunel se nám tentokrát otevřel do volné krajiny. A co víc, vedl na úzkou terasu nad velice strmým svahem do hlubokého údolí. Skrček ho očividně postavil na vrcholu poměrně vysoké hory, jenže když jsme se ohlédli, zjistili jsme, že je otevřený ve vysoké šikmé zdi nějaké velké stavby.

Tunel vyústil z obrovské stavby

Tunel vyústil z obrovské stavby

„A sakra!“ řekl jsem. „Tady to neznám. Jsme zřejmě někde v horách, ale to by mohlo být kdekoliv na Zemi.“

Stavba, na jejímž úpatí jsme stáli, neměla nikde viditelný vchod a vlastně ani okna. A nebyla zrovna malá. Proboha, co jen to může být? Sýpka? Tak vysoko v horách? Nesmysl!

„Musíme se tu trochu rozhlédnout,“ navrhl jsem. „Nejlépe z bubliny letadla »ronuglu«.“

Mimozemšťanky byly pro, ale letadlo »ronuglu« nám nešlo vyvolat. Žádná bublina se prostě nevytvořila.

„Teď si vzpomínám,“ došlo Mufalze. „Bubliny »ronuglu« vymysleli naši předkové až později, po válce s Isféty. Skrčkovy »revekredy« je možná ještě neznají.“

„Takže se na Zemi nedá létat?“ doplnila ji Sygupki.

„Létat se dá pomocí »zornylonů«,“ řekl jsem. „To je tamto létání bez bubliny, předchůdce »ronuglu«. Zkuste si to, jestli vás to poslechne.“

„Proč by nemělo?“ opáčila Sygupki.

„Skrčkova telepatie může být jiná než vaše,“ hádal jsem.

„Tím to nebude,“ řekla Mufalga. „Telepatie bude stejná, jen klíčová slova měl Skrček jiná. Pro jistotu si to zkusme!“

Měla pravdu, telepatií to nebylo, klíčové slovo »zornylon« je poslechlo stejně jako mě. Ale rozhodl jsem jinak.

„Počkejte tu na mě,“ požádal jsem je. „Jen se porozhlédnu po okolí, zjistím kde jsme a hned se vrátím.“

Vzlétl jsem a zamířil šikmo vzhůru dál od stavby. A teprve z větší dálky jsem pochopil, co je to zač. Byla to pevnůstka na vrcholku hory, spojená monumentální klikatou a značně širokou zdí s dalšími podobnými pevnůstkami.

Čínská zeď v nejstarší části pochází z 5.století BC

Čínská zeď v nejstarší části pochází z 5.století BC

Čínská zeď!

Trochu mě zmátlo, že nebyla stavěná z kamene, ale z cihel, ale pak jsem si vzpomněl, že z kamene jsou jen některé novější úseky, zatímco nejstarší části jsou stavěné jen z vysušeného bláta prokládaného bambusem. Ono se to nezdá, ale při vhodné izolaci proti vodě to může přečkat staletí, zejména při šířce té zdi. Tenhle úsek byl ovšem z dobrých cihel a vypadal zachovale. Skrček tedy postavil tunel číslo dvě v Číně. Nu dobrá, v nouzi i ten může být použitelný. Jenže byl od Evropy nejdál a ke spojení s Prahou byl tedy nejméně vhodný.

Přistál jsem raději u čekajících mimozemšťanek.

„Vrátíme se,“ oznámil jsem jim. „Vím, kde jsme, ale je to na opačné straně Země. Zkusíme raději tunel číslo dva. Uvidíme, kde si ho Skrček umístil.“

A když jsem se nedočkal odpovědi, natož námitek, otočil jsem se do tunelu. V Číně byl již večer, údolí se nořilo do tmy, jen nahoře zapadající slunce ozařovalo hranatou stavbu pevnůstky.

Někdy se sem snad podíváme.

Vždyť sem máme spojení...


Vybral jsem bránu »Gea-dva«. Zajímalo mě, kde na Zemi vyústí. Stačilo nám vrátit se do »Skrčkovy jeskyně«, tam vstoupit do »krhútu« a požádat o spojení s novým cílem.

Reliéfy na protilehlé zdi říkaly všechno

Reliéfy na protilehlé zdi říkaly všechno

Otvor vrat se otevřel, ale přímo proti němu byla další stěna, vzdálená necelých pět metrů. Ve slunečním světle bylo vidět, že je pokrytá jakýmisi reliéfy. K orientaci mi stačil jediný pohled, abych pochopil, kde se nacházíme.

Portál zřejmě ústil do nějaké stavby starého Egypta.

Rozhodl jsem se pokusit se o bližší určení místa, kde se nacházíme. Nepochyboval jsem, že jsme v Egyptě, ale přece jen mě zajímalo, ve které jeho části. Proto jsem se rozhodl vystoupit ven a obhlédnout okolí.

Byla tu jen menší potíž. Podlaha chodby krhútu byla skoro půl metru nad zemí a museli jsme seskočit. Ale stálo to za to.

Portál v Egyptě byl postaven příliš ledabyle. Sygupki musela seskakovat.

Portál v Egyptě byl postaven příliš ledabyle. Sygupki musela seskakovat.

Stačilo otočit se a naskytl se nám úžasný pohled. Stěnu, ze které jsme vystoupili, pokrývaly obrovské reliéfy. Ze tří postav v nadživotní velikosti měla lidskou hlavu jen jedna, obě krajní postavy měly ptačí hlavy, ibise a sokola.

Vystoupili jsme z brány a ta se za námi nehlučně zavřela.

„Takže jsme v Egyptě!“ oznámil jsem mimozemšťankám. „Ještě bych chtěl určit, v které části Egypta jsme. To kolem nás vypadá na nějaký starý chrám. Těch je v Egyptě spousta a podle toho, co vidím, neurčím, o který se jedná.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny Mufalga.

„Co když narazíme na nějaké lidi?“ starala se Sygupki.

„Dáme se na ústup do »krhútu«,“ řekl jsem. „Ale myslím si, že z nás budou dostatečně vyplašení, aby nás nepronásledovali. Hlavně až uvidí tebe, Sygupki. Budeš na ně působit exoticky.“

„A kdyby nás přece jen pronásledovali?“ napadlo Mufalgu.

„V nouzi použijeme bublinu ronuglu,“ řekl jsem.

Obě mimozemšťanky se tím spokojily a mohli jsme jít na prohlídku chrámu. Tam, co jsme se vynořili ze stěny, nikdo nebyl, ale staré památky Egypta jsou poměrně dost navštěvované, takže plán ústupu nemusel být úplně od věci.

Obdivovali jsme obrovské reliéfy postav v nadživotní velikosti

Obdivovali jsme obrovské reliéfy postav v nadživotní velikosti

Portál ústil zřejmě pod hladinou terénu, protože jsme hned za prvním rohem narazili na staré schody vedoucí vzhůru. Vyšli jsme po nich a ocitli jsme se v dlouhé síni. Jako většina památek v Egyptě ani ta neměla střechu, což tolik nevadí v zemi, kde prší jednou za třicet let. Dlouhá stěna síně byla zaplněná kamennými reliéfy. Skoro všechny byly v nadživotní velikosti, nejvíc vynikly proti drobounké Sygupki.

Boční strany měly kamenné sloupořadí

Boční strany měly kamenné sloupořadí

Prošli jsme velikým portálem a ocitli jsme se v rozsáhlé chrámové hale, taktéž beze stropu. Na jedné straně měla kamenné sloupořadí s hlavicemi sloupů ve tvaru lotosových květů, naproti byl další portál. K našemu štěstí byla rovněž prázdná, turisté zde nebyli. V Číně byl již večer, tady bylo teprve odpoledne. Buď jsme se tedy strefili do nějaké pauzy, nebo to mohlo být i z jiných důvodů, ale nám to velice vyhovovalo.

Jenže před protilehlým portálem jsem spatřil velikou černou sochu z černého kamene úplně jiného druhu než materiál okolní stavby. Tato socha dovezená odjinud představovala velkého ptáka sokola, na hlavě s dvojitou korunou svrchovaného vládce obou Egyptů, Horního i Dolního. Vysoká byla přinejmenším tři a půl metru, takže i Mufalga na její zobák shlížela odspodu.

„Tak – a můžeme se vrátit,“ řekl jsem. „Tuhle sochu znám. Je to socha boha Hóra a nacházíme se v chrámu Edfu, zhruba ve středu Egypta. Chrám dostavěli Ptolemaiovci až na sklonku věku Egypta, jenže stojí na místě staršího chrámu, proto je asi vchod do »krhútu« »o poschodí níž«. Zdá se, že ho Skrček postavil ještě ve starém chrámu Hóra, takže je starší než nový, modernější chrám v Edfu – i když i ten má už hodně přes dva tisíce let. Jenže o starém chrámu se dodnes mnoho neví.“

Vedle portálu stála obrovská socha sokola...

Vedle portálu stála obrovská socha sokola...

„Zajímavé,“ pohladila si Mufalga sochu sokola. Socha měla v těch místech od návštěvníků ohmatané nohy, jak si ji kdekdo pohladil.

„Vy to vůbec nemáte napuštěné »slizignogem«,“ zhodnotila znalecky povrch čedičové sochy. „To přece nemůže odolávat ani povětrnosti! Bez »slizignogu« vydrží povrch přírodních materiálů necelé tisíciletí. Jak staré jsou ty stavby? Podle stupně opotřebení bych jim hádala nanejvýš pět tisíc let.“

„Mají sotva polovinu,“ přikývl jsem. „Tenhle prostředek ale neznám. Co to je?“

Slizignog... dělají to dneska »revekredy«, je to poměrně složité... možná proto to neznáte. Zabezpečujeme tím nejen naše stavby, ale i stěny jeskynních obydlí Birhorie, zpevňujeme skály, aby se nezřítily vlivem eroze, svahy, přírodní jeskyně, propasti i velké skalní štíty, zkrátka všude tam, kde by zřícením vznikly nenapravitelné škody. Znáš přece Luvocijské keramické domy! Myslíš si, že by pouhá keramika přečkala milion let v otevřeném prostoru, vystavena vlivům počasí?“

„Tuhle technologii neovládáme,“ přiznal jsem. „Záhadou je pro mě tady něco jiného. Dejme tomu, že Skrček postavil zdejší »krhút« v době, kdy tu stál starý chrám boha Hóra z třetí dynastie zdejších faraonů. Řekněme před pěti tisíci lety, možná dřív, ale ne o moc. Už jsem řekl, že současný chrám je postavený až na něm. Jenže i tenhle chrám je tak zachovaný hlavně díky tomu, že byl po dlouhá staletí zasypaný suchým pískem. V novějších dobách na něm zdejší obyvatelé postavili své domky a dalo práci původní chrám vyhrabat z písku. Zajímalo mě, co v těch dobách Skrček dělal se svým »krhútem«, když ho měl deset metrů pod pískem?“

Tak vysoko byly památky po věky zasypané pískem...

Tak vysoko byly památky po věky zasypané pískem...

„Nejspíš nic,“ řekla Mufalga. „To se stávalo a stává. Někdy je za tím sopečná činnost, jindy tektonika, při níž pevnina klesne a na její místo vtrhne moře... potíž je v tom, že i Isfétové chránili své stavby »slizignogem« a to se hodně špatně bourá. Jednodušší je takové stavby vyřadit zničením ovladačů. Ale pokud zde vadil jen písek, nedivila bych se, kdyby to Skrček nechal i několik tisíc let zasypané. Jen by si musel pamatovat, že zdejší »krhút« nikam nevede, neboť je je zasypaný.“

„Vyhrabali to před necelými sto lety,“ pochlubil jsem se svými školskými vědomostmi, i když vzhledem k mému dopingu rosuhnorem to bylo hodně laciné chlubení.

„Můžeme ho tedy používat,“ přikývla Mufalga. „Tím lépe.“

Rychle zpátky! Honí nás Arabové!

Rychle zpátky! Honí nás Arabové!

„Jenže sem jdou nějací lidé!“ varovala nás Sygupki.

A byla to asi pravda, zaslechl jsem také přibližující se halas mnoha hlasů, nejspíš skupinky turistů s průvodcem.

„Vrátíme se,“ rozhodl jsem. „Víme kde jsme, to nám pro dnešek postačí.“

Obrátili jsme se tedy na »strategický ústup«. Zpočátku jsme ustupovali za sloupořadím, jenže pak jsme museli přeběhnout kus volného prostoru, kde nás zpozorovala parta nějakých puberťáků. A co čert nechtěl, všimli si Sygupki. Někteří začali křičet, zřejmě svolávali další, a všichni jako jeden muž se k nám rozběhli.

V nastalém křiku se náš organizovaný ústup změnil v běh, naštěstí jen na krátkou trať, neboť naším cílem bylo pár desítek metrů vzdálené schodiště do dolních prostor chrámu, navíc za rohem, který nás na chvíli skryl.

Sygupki, kvůli které poprask vznikl, běžela jako poslední, ale já jsem potřeboval být u tunelu první, abych ho stačil otevřít. Naštěstí ani Mufalga, ani Sygupki nebyly pomalé a tunel byl až za dalším, už posledním rohem, takže jsme zapadli do tunelu dřív než za námi přiběhli první výrostci. Museli být pěkně překvapení, když doběhli za poslední roh, kde byla slepá ulička a nikdo z nich si proto nemohl vysvětlit, kudy jsme jim zmizeli.

„Fuj, to jsem se zase proběhla!“ řekla Sygupki, když jsme byli v bezpečí tunelu. „Už dlouho jsem tak neběžela!“

„Tak co teď?“ zeptala se mě Mufalga udýchaně.

„Zkusíme ještě další,“ rozhodl jsem. Také jsem oddychoval jako lokomotiva. „Egypt je dobré místo, jistě ho využijeme, ale máme ještě poslední tunel.“

„Tak tedy pojďme!“ pobídla nás Sygupki.


Zbývala nám poslední brána »Gea-jedna«, podle čísla jsem odhadoval, že bude nejstarší. Když už jsme byli v ráži, rozhodl jsem se zjistit, kam vede. Prošli jsme rozhraním geologických struktur, jenže se stalo něco, s čím jsme nepočítali.

Tunel tady vedl do kopce.

Vypadalo to jako stoprocentní záhada. Kráčíte spokojeně tunelem, ale hned za rozhraním se tunel změní v šikmou šachtu pod úhlem nejméně třiceti stupňů. Jak jsem šel vpředu, najednou jsem padl jako podťatý. Naštěstí můj pád obě mimozemšťanky varoval, aby šly opatrněji.

„Jak to mohl Skrček tak blbě postavit?“ ulevil jsem si.

„Nelíbí se mi to,“ přidala se Mufalga vážně.

„Vždyť se tam skoro nedá vylézt!“ přidala se Sygupki.

Podlaha tunelu nebyla sice hladká, ale šplhat do takového kopce opravdu nebylo jednoduché.

„Vyletíme tam pomocí »zornylonu«!“ napadlo mě.

To šlo poměrně dobře, takže jsme za chvíli byli u dalšího východu, zatímco tunel se za námi rychle uzavřel.

„Jsem opravdu zvědavý, kde vylezeme,“ řekl jsem a zkusil jsem otevřít dveře z tunelu ven.

„Pozor! Opatrně!“ vykřikla znenadání Mufalga.

Jenže pozdě. Tunel se začal otevírat, jenže v té chvíli na nás vystříkla voda tak silným proudem, že policejní vodní dělo je proti tomu slabý čůrek. Odhodilo nás to naštěstí trochu nahoru, ale než jsem dveře ven spěšně uzavřel, byl tunel zaplavený. Zbyla nám asi dvoumetrová vzduchová kapsa, kde nebylo dost vzduchu na dlouhý pobyt. Ke všemu nám zalehly uši, jak se prudce zvýšil tlak. Připadal jsem si jako v ponorce, která dostala zásah a někdo na poslední chvíli uzavřel průlez, takže ji voda hned nezatopila. U ponorky je taková událost osudová, obvykle ji nikdo nepřežije.

„Co to bylo?“ vyjekla Sygupki.

„Myslím, že mi to došlo,“ řekla Mufalga. „Tento tunel je na nějaké pevninské kře, která se i s ním potopila do moře. Nemáte na Zemi nějakou nedávno potopenou pevninu? Myslím v době posledních deseti tisíc let?“

„Atlantida!“ napadlo mě. „Pověsti starých Řeků vyprávějí o pevnině Atlantis, kdysi dávno potopené do oceánu. Jenže o tom nejsou žádné důkazy, zachovalo se jen jakési ústní podání.“

„Pak je možné, že jsme objevili důkaz její existence,“ řekla Mufalga. „Dál to tedy nepůjde a tenhle tunel můžeme odepsat.“

„Škoda,“ řekl jsem.

„Ale jak se teď odsud dostaneme?“ vyjekla Sygupki.

„Nejde to tam, musí to jít zpátky!“ pokrčil jsem rameny.

„Ale co ta voda?“ starala se Sygupki.

„Způsobíme asi pozdvižení v Egyptě,“ vzdychl jsem si.

„Jenže tím ohrozíme lidi, co nás tam vyplašili,“ připomněla mi Mufalga. „Změnila bych to do těch hor, tam se voda rozprskne bez ohrožení tolika lidí.“

Měla pravdu a raději jsem nasměroval »krhút« do Číny. Po otevření vrat se voda skutečně vřítila do tunelu na čínské straně. Problém byl, že se vzduch hned nahrnul na stranu Atlantidy a na čínské straně se vzduchová kapsa rozprostřela podél stropu v podobě úzké vzdušné mezírky. Dýchat se tam, bohužel, nedalo.

„Umíte se potápět?“ zeptal jsem se mimozemšťanek.

Ukázalo se, že to ani jedna neumí.

„Nebudeme riskovat,“ rozhodl jsem. „Zůstaňte tady. Já se do té vody potopím a až tunely oddělím, vypustím vodu na čínské straně ven. Pak se sem pro vás vrátím. Rozumíte?“

„Neměli bychom se dělit,“ připomněla mi Mufalga. „Také by tě to mohlo vyplavit do nějaké propasti.“

Jenže to řekla dost nesměle. I jí bylo jasné, že bychom příliš riskovali. Je pravděpodobné, že až se voda na čínské straně vyvalí ven, že mě její proud strhne a vyplaví ven. A venku byl poměrně strmý sráz do hlubokého údolí. Jeden člověk má nejspíš naději vznést se, ale tři...

„A co ta voda, až se vyvalí na Zemi?“ starala se Mufalga. „Neublíží tam někomu? Vznikne tam jistě pořádný vodopád!“

„Doufám, že ne,“ řekl jsem. „Lidé snad budou v domech. Je tam přece už pozdní večer, kdo by zůstával na noc venku?“

Bylo to sice jen mé zbožné přání, ale na výběr jsme neměli.

„Měli jsme se vrátit na Birhorii,“ napadlo Sygupki.

„Tomu říkáme »pozdě honit bycha«,“ komentoval jsem to. V jazyce »rekdoy« se to dokonce rýmovalo. Ale teď už jsme to změnit nemohli. Napadlo mě, že by na Birhorii proměnila voda tamto nádvoří v bazén, ale už se to nedalo změnit, vody byl plný tunel na čínské straně.

„Tak tu chvilku vydržte, jdeme na to!“ usmál jsem se na svá mimozemská děvčata.

Potopil jsem se a proplul do zatopeného tunelu. Vrata se za mnou zavřela. Kdyby se mi teď nepodařilo otevřít vrata na čínské straně, utopím se tu jako štěně, napadlo mě, ale černou myšlenku jsem rázně zaplašil. Musí to jít!

Voda se ovšem okamžitě vyvalila jako z protržené přehrady. Mufalga správně odhadla, že mě vyplaví až ven, jenže díky tomu jsem to očekával a vznesl jsem se, zatímco voda nakrátko pode mnou vytvořila úžasný vodopád. Voda cestou strhávala trsy trávy i keře a na svahu zanechávala nepřehlédnutelnou stopu. Číňané budou mít asi velkou fušku, jak si to vysvětlit.

Neztrácel jsem ale čas. Zavřel jsem vrata, otevřel spojení do »Gea-jedna« a bouřlivě jsem se přivítal s oběma dívkami. Na jejich straně zůstalo pár kubíků vody, která teď opět natekla do tunelu na čínské straně, odkud jsme ji vypustili do vodopádu, ale potom jsem si poručil spojení na Birhorii.

Všude dobře, doma nejlépe!

Kde jsem teď ale doma?


Vrátili jsme se tedy v pořádku, ale mělo to dohru.

Mufalga opět svolala shromáždění do velké laboratoře, ale tentokrát to mělo být přenášeno do hlavních zpráv všech světů, ne jako minule, kde se tam zprávička o tom jen mihla.

A probíhalo to jinak než minule.

Předně jsem si vysloužil výtku za přílišné hazardování životy. Svým i svých společnic. Mufalga se za mě postavila, ale jen se tím přiřadila k vyhubované menšině. Podle názoru průzkumníků jsme všichni příliš riskovali.

Pochvalu jsme si naopak vysloužili za zmapování »krhútů« na Zemi i za můj popis lokalit v Egyptě a v Číně. Průzkumníkům se to bude jistě hodit. Ale průzkum Země nesmí záviset pouze na mně. Ponechají mi bránu »Gea-čtyři«, ale ostatní si odborníci na průzkum ode dneška vyhrazují pro sebe. Uznali sice mé zásluhy, ale současně mě shledali ne dosti vzdělaným. Mám proti nim jen výhodu, že jsem na Zemi vyrostl. Což může být současně velká nevýhoda, protože jsem chtě nechtě zaujatý.

Průzkumníkům by se nehoda v Atlantidě nestala. Náklon tunelu zcela jasně ukazoval na fatální tektonické změny a v tom případě je nutné postupovat jako na zcela neznámých světech, to znamená »opatrné vyrovnávání tlaku«. Zjistili by včas, že je tunel pod vodou, a další průzkum by byl věcí dálkově řízeného stroje.

Výtky jsem přijal a ujistil je, že už nebudu odborníkům do průzkumu fušovat. Jen bych chtěl vyjít branou v Egyptě, doletět pomocí »zornylonu« do Čech a odemknout dveře ve svém domě bez použití násilí. Podle mě to tak bude lepší a sněm kosmických průzkumníků mi na to blahosklonně přistoupil.

Jeden z průzkumníků však navrhl, abych s tím ještě počkal, až odborníci Isfétské »revekredy« doplní novinkami. Za milion let jich jistě bude víc. Přitom pozmění klíčová hesla na standardní hesla oblasti »Cošhifyge«.

Připomněl jsem jim, že Isfétové své ovladače chránili, aby se nedaly dekódovat, ale ujistili mě, že se to týká výhradně řízení tunelů »krhútů«. »Revekredy« jsou starší, v době jejich vzniku se Isfétové snažili alespoň budit dojem spolupracující civilizace, tam snad jejich ochrany nebudou. A i kdyby, bylo by asi lepší postavit na Zemi »revekredy« nové, standardní. Beztak to nejspíš bude tak jako tak nutné.

Přimlouval jsem se ještě za ponechání funkce »zornylon«, neboli létání bez bubliny »ronuglu«, ale ujistili mě, že zrušení té funkce bylo správné. »Zornylony« měly kdysi mnoho smrtelných nehod, »ronuglu« jsou bezpečnější, neboť jejich řízení nezávisí na nedokonalém lidském odhadu. Pokud to na Zemi ponechají, pak už jen na přechodnou dobu.

Nezbylo mi než to uznat.

Průzkum Země tedy povedou čtyři party. Jedna v Číně, druhá u Arabů, třetí v Evropě a čtvrtá, vybavená pro podmořský průzkum, se poohlédne po Atlantidě.

K té třetí se smím počítat i nadále.


Mohl bych teď zůstat na Luvocii, než odborníci na Zemi prozkoumají stav Skrčkových »revekredů« a případně je doplní na standard celého Hvězdného Ježka »Cošhifyge«, ale po krátké poradě s Mufalgou jsem se rozhodl nečekat a začít.

Nebylo to přece tak obtížné! Z tunelu v Egyptě vystoupím v noci, to tam nikdo nebude. A i kdyby tam noční návštěvníci nakrásně byli, nakonec o takové možnosti svědčily i osvětlovací reflektory na klíčových místech chrámu v Edfu, reflektory nejsou dole pod schody. A já nebudu vycházet po schodech do osvětlené haly, ale vznesu se kolmo vzhůru a zmizím v noční tmě.

Problém mohl být s orientací. Měl jsem příležitost litovat, že jsem tenkrát nechal doma mobil s aplikací GPS, která by se mi hodila na cestě domů. Odhadnout špatně kurs bývá nejčastější navigační chyba a letět špatným kursem tisíc kilometrů rozhodně nevede k cíli. Opět jsem si vzal pilulku »rosuhnoru«, která mi už několikrát pomohla. Tentokrát jsem se pídil po hesle »mapa«.

Mapu jsem sice v hlavě neměl, ale vyskočil mi příkaz, který vyvolal mapu ze zdejšího »revekredu«. To jsem potřeboval! Jenže ta mapa měla nevýhodu, na kterou jsem přišel skoro ihned.

Neodpovídala skutečnosti.

Největší rozdíl byl v Asii. Jižně od Arabského poloostrova se nacházel ostrov, dnes neexistující. Z jakého období to asi bylo? Platón Řekům tvrdil, že se Atlantida potopila dávno před vznikem Řecka, ale mlhavé a nespolehlivé časové údaje nejsou věrohodné. Podle mého mínění pocházela mapa z doby Skrčkova příletu na Zem. Přiletěl tedy dříve než jsem se do této chvíle domníval?

Buď jak buď, Evropa na mapě se příliš nepodobala tomu, co si pamatuji. Baltické moře bylo větší, Středozemní spojoval s Černým i s Kaspickým široký průliv. Kaspické moře je dnes zcela oddělené a Černé je spojené se Středozemním jenom úzkým hrdlem Bosporu. Mezi Tureckem a Řeckem byl ostrov, rozlohou srovnatelný se Sicílií, který tam dnes také není. Naštěstí střed Evropy zhruba odpovídal dnešku a podle této mapy domů trefím.

Měl jsem ale tentokrát letět sám. I Mufalga souhlasila, že na tu krátkou cestu nepotřebuji doprovod. A zavázal jsem ji, aby neupozornila na mou cestu ani Sygupki. Poletím opravdu sám. Bez letadla »ronuglu« přece nemohu nikoho nést. S Mufalgou jsem se proto rozloučil jen letmo. Věřil jsem, že do Prahy trefím a brzy se vrátím. Pak jsem zmizel v tunelu »krhútu« mezi LuvociíBirhorií, kde teprve přestoupím do tunelů Skrčkovy sítě.

A jde se na věc!


Let nad noční Evropou byl vcelku poklidný. Neletěl jsem vysoko, kde bych se mohl srazit s nějakým letadlem, ale ani příliš nízko, abych měl přece jen rozhled. Ideální výškou byl zhruba kilometr. Na pobřeží Středozemního moře jsem se dostal snadno podél řeky Nilu, tam jsem nabral směr severozápad a letěl jsem podle mapy nad Řecko. Pokračoval jsem až k Severní Itálii nad Jadranem a odtud na sever. Alpské pohoří jsem raději oblétával na dohled, takže bych měl do Čech přiletět od Vídně. Tam jsem ale několik minut bloudil, až jsem si vzpomněl na pomůcku z dob počátků letectví v Čechách. Uchytil jsem se nejbližší železniční tratě a sledoval lesknoucí se koleje až k nejbližšímu městu, kde jsem v nočním osvětlení snadno přečetl velkou ceduli na nádražní budově se jménem města.

Jihlava! Takže odklon trochu k západu a klídek, jsem přece v Čechách, tady se snad neztratím i bez mapy!

Do Prahy jsem doletěl ještě za hluboké noci. Většina oken byla tmavá, svítily jen pouliční lampy a v jejich světle jsem svůj dům snadno našel. Přistál jsem na ulici a srdíčko se ve mně zatetelilo radostí.

Jsem zase doma!

Jenže při pohledu na můj dům jsem se zarazil. Okny mého bytu v přízemí prosvítalo světlo. Roleta byla stažená, ale uvnitř se nepochybně svítilo.

Znamenalo to, že tam někdo bydlí.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 15:20