Bez COOKIEs je omezený přístup!

Příbuzenské vztahy

Zpět Obsah Dále

V první chvíli jsem se zarazil a zůstal stát. Pak mi ovšem došlo, že jsem zmizel před dostatečně dlouhou dobou, aby mě marně sháněli. Jak na mém pracovišti, tak i v domě. Co se vlastně mohlo stát? Byl jsem pryč déle než rok, mohli mě přece prohlásit i za mrtvého, v mém bytě bydlí někdo jiný a nový majitel domu zamkl sklep, aby tam nikdo nepovolaný nechodil.

Smím tam vůbec vejít? Dům už je jistě přepsaný na někoho jiného a mě by se mohli polekat. Tím spíš, když jsem oblečený do šatů z Luvocie, které budou v Praze působit exoticky. A je docela dobře možné, že se mě první, kdo mě spatří, poleká. Jestli mě prohlásili za mrtvého, bylo by to přirozené.

Hlavní vchod byl zamčený, což mě ale nemohlo zastavit. Vzlétl jsem a snesl jsem se na dvorku. Zadní vchod se nezamykal nikdy a byl odemčený i dnes. Na chodbě jsem si v klidu rozsvítil a potichu jsem došel ke dveřím svého tehdejšího bytu. A jen nová cedulka na zvonku ukazovala, že se zde přece jen něco změnilo.

Na zvonku bylo jméno a příjmení mého bratrance. Náš rod tedy dům nikomu neprodal, jen mé místo zaujal bratránek. Mohl jsem si konečně oddychnout.

Odvážně jsem zazvonil na zvonek.

„Koho sem čerti nesou ve čtyři ráno?“ ozvalo se za dveřmi mrzuté láteření. Pak se dveře otevřely a za nimi stál bratránek, oči vytřeštěné a s povislou dolní čelistí.

„Nečekáš mě, viď!“ oslovil jsem ho, když se neměl k řeči.

Bratránek se konečně vzpamatoval, ale reagoval jinak, než jsem čekal. Prudce mi přibouchl dveře před nosem. Nezbylo mi, než opět zazvonit. Snad ho to vzpamatuje.

Dveře se pootevřely, ale jen trochu. Bratránek je zavěsil na řetěz, abych na něho nemohl.

„Neblbni!“ napomenul jsem ho. „Nepozveš mě dál?“

„Ty nejsi mrtvej?“ ozval se jeho trochu roztřesený hlas.

„Blázníš?“ odrazil jsem ho. „Mrtvej? Jsem víc živej než ty, páč jak koukám, ty seš polomrtvej strachy!“

„A kde jsi celou tu dobu byl?“ ozvala se obezřetná otázka.

„To ti vypovídám, až mě pozveš dál,“ řekl jsem. „Nebo mě necháš stát na chodbě?“

Dveře se přivřely a ozval se zvuk řetízku. Pak se dveře opět otevřely a bratránek mi opatrně ustoupil s cesty.

„Tak pojď dál!“ vyzval mě.

„Ještě že jsi byl vzhůru!“ oddychl jsem si.

„To víš...“ odvětil. „Anežka nám stůně, vlastně ani nestůně, ale lezou jí zoubky, tak toho moc nenaspíme.“

„Anežka?“ zachytil jsem to jméno. Aha, došlo mi, bratránek má zřejmě druhé dítě, Anežku. Josífek má sestřičku a nejspíš je vzhůru i bratránkova manželka. Nevadí, popovídáme si ve třech.

„Ty ji vlastně neznáš!“ došlo bratránkovi.

„Neznám,“ odvětil jsem. „Jak také? Předtím jsi ji neměl.“

„Neměl,“ přitakal.

Vešli jsme spolu do mého bývalého pokoje. Byl to pokoj s okny na ulici, tady se tedy svítilo. Teď tu ovšem nebyl pokoj, ale ložnice. Holt časy se mění...

„Co je, Kájo?“ obrátila se na nás Manča.

Pak mě ale nejspíš poznala, takže jen hekla a zůstala úplně tumpachová, jako před okamžikem bratránek.

„Ježišikriste! Co ty tady?“ vyhrkla, když ji přešel úžas.

„Nejmenuji se ani Ježíš, ani Kristus,“ opravil jsem ji. „Snad mě ještě poznáváš, ne?“

„Ty nejsi mrtvej?“ vyjekla.

„Co máte pořád s tím »mrtvej«?“ obrátil jsem otázku. „Jen jsem se vrátil po delší době, no a co má bejt?“

„Mysleli jsme si, že už jsi po smrti!“ odvětila nešťastným hlasem. „Ouředně tě přece prohlásili za mrtvého!“

„Jenže nejsem!“ odsekl jsem. „Ale je fakt, že jsem tu delší čas nebyl. Doufám, že mi řeknete, co se za tu dobu změnilo.“

„To bude průšvih!“ řekl bratránek. „My jsme už za tebe zaplatili dědickou daň, byt jsme si přizpůsobili...“

„První zásada: nic nechci zpátky!“ řekl jsem. „Zaplatili jste dědickou daň, je to tedy vaše. Mám jednu podmínku. Nikdy tento dům neprodáte. Prababička by se obracela v hrobě, slíbil jsem jí, že barák nepřijde do cizích rukou.“

„Ale my jsme to přece nemohli zdědit, když jsi naživu!“ řekla nešťastně Manča.

„Zdědili jste to, jako kdybych vám ten dům daroval,“ řekl jsem. „Nechám vám to se vším všudy, když mi občas umožníte vstoupit do druhého patra sklepů.“

„Tam, co jsou ty rakve?“ vyjekla Manča.

„Ještě trochu dál,“ přikývl jsem.

„Ty tam máš taky... rakev...?“ vysoukala ze sebe.

„Copak jsem upír?“ rozesmálo mě to. „Poslyš, Mančo, snad ještě nevěříš na upíry?“

„Ale ty rakve... ty tam přece jsou...!“ řekla opatrně.

„Jsou,“ přikývl jsem vážně. „A nechte je tam být. Vydržely tam pár století, klidně vydrží dál. Hele, nespí už Anežka?“

Manča se sklonila nad dětskou postýlkou.

„Jo, před chvilkou usnula,“ přitakala.

„Tak ji nechte spát a vezměte mě do obýváku, ať ji znovu nevzbudíme!“ navrhl jsem jim.

Přešli jsme do obýváku. Dřív tam měla prababička ložnici, já jsem tam s ničím od její smrti nehýbal, bratránek si ale musel přeškatulkovat celý byt, takže tu nebylo na svém místě skoro nic. Mávl jsem nad tím ale rukou. Už mi to nevadilo.

„Mám tady i tvůj počítač,“ přiznal bratránek.

„Je tvůj!“ mávl jsem opět rukou. Zajímal mě jen přístup do »krhútu« pro sebe i pro průzkumníky z Luvocie. Proto se mé jednání s bratránkem a s jeho chotí neslo ve velkorysém duchu.

„Chceš se sem vracet... ale kde teď vlastně bydlíš?“ zeptal se mě bratránek opatrně.

„Když ti to řeknu, vypadnou ti oči z důlků a nebudeš tomu věřit,“ řekl jsem vážně. „Je to zatím tajemství. Řeknu ti jen, že je to hodně daleko. Víc než si umíš představit.“

„V Austrálii?“ hádal Kája.

„Dál,“ řekl jsem. „Hele, nehádej. Pojďme radši dohodnout podrobnosti. Předem se vzdávám všeho movitého i nemovitého majetku, který jste po mně zdědili. Všechno je právoplatně vaše. Kdybyste měli jiné finanční problémy, obraťte se na mě. Všechno zařídím. Na druhou stranu bych byl rád, kdybyste mě uchránili veškeré byrokracie. Jestli mě prohlásili za mrtvého, nechme to tak. Nebudu se hlásit o majetek ani o oficiální existenci. Ale budu potřebovat občas vstoupit do sklepa. Pro začátek tedy potřebuji klíče. Časem uvažuji o výměně dveří za něco lepšího, ale pořád budu potřebovat, aby se nikdo, rozumíš, nikdo nepozastavoval nad tím, že občas vyjdu ze sklepa nebo v tom sklepě zmizím. A třeba na půl roku.“

„Co tam chceš ale dělat?“

„No jo, to jsem čekal,“ řekl jsem. „Škoda, že tu máte děti, pozval bych vás tam oba. Ale jestli po tom opravdu toužíš, ukážu ti něco, z čeho bys mohl v nejhorším případě zešedivět.“

„Ty jsi z toho nezešedivěl, proč bych měl já...“

„Dobře, vezmu tě tam,“ slíbil jsem mu. „Ale nejprve bych se chtěl dohodnout. Nebudeme nic sepisovat, taková listina by mohla být nebezpečná. Musíme spolu jednat čestně i bez psaného papíru, nejen protože jsme příbuzní.“

„Já tě nepodrazím,“ sliboval. „To bych pak nevycházel ani s tátou a s ostatními.“

„Dobře, že to tak bereš,“ přikývl jsem. „Takže mám jen dva požadavky, už jsem je řekl, jen je zopakuji. Za prvé, dům nesmí přijít do cizích rukou. Už protože by se nedala splnit ta druhá podmínka, že budu mít kdykoliv přístup do spodního sklepa. Na tom musím trvat. Za to ti ponechávám všechno, co mi tu kdysi patřilo a navíc, kdyby ses ocitl ve finančních problémech, slibuji ti svou pomoc i po této stránce. Plácneme si na to?“

Plácli jsme si a Manča nás »rozsekla«. Tím to bylo hotové.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Manči, máš tu Anežku, hlídej ji, já ti Káju brzy přivedu zpátky. A ty pojď se mnou.“

„Do toho sklepa s rakvemi?“ vyjekla Manča.

„Ještě trochu dál,“ řekl jsem. „Mnohem dál, ale neboj se, ručím ti za něho.“

„No dobře, jste ostatně bratranci,“ spokojila se s tím. Nic jiného jí ani nezbývalo.

Zvedli jsme se a na chodbě jsme zamířili ke schodům dolů. Bratránek si u vchodu sundal z háčku klíč.

Seběhli jsme po schodech a zamířili k zadním dveřím. Tam bratránek odemkl a podal mi visací zámek i s klíčem.

„To je teď tvoje,“ řekl mi.

Chvilku ještě trvalo, než jsem se probral z transu a pohnul. Zdejší »revekred« mi neumožnil telepatické spojení s Mufalgou, ale na Birhorii dosáhl a Sygupki mi slíbila, že se do Luvocie na Mufalgu dovolá a můj vzkaz jí vyřídí.

„Dobře,“ přikývl jsem. „Podívej se!“

Položil jsem zámek i s klíčem na dlaždice a poodstoupil.

Zámek i s klíčem a šňůrkou se náhle rozplynuly.

„Ježkovy voči!“ otřásl se Kája. „Co to bylo?“

„Příkaz pro úplnou anihilaci předmětů,“ řekl jsem. „Prosím tě, od této chvíle se drž zásady: co nepochopíš, případně co by ti připadalo jako černá magie, to chápej jako pokročilou technologii mimozemské civilizace. Opakuj po mně: technika mimozemské civilizace. Jasné?“

„Mimozemské civilizace?“ opakoval to, jenže s otázkou. „Kde ses k ní dostal?“

„Tady ve sklepě,“ ujistil jsem ho.

„Vždyť tam až na nějaké rakve a kosti nic není!“ namítl.

„Ale je!“ ujistil jsem ho.

Další šok ho čekal, když jsem rozsvítil. V »dolním« sklepě nebylo zavedené světlo a nevedl sem ani přívod elektřiny. Modré světlo se trochu podobalo zářivkovému, ale nebylo znát, odkud vychází. Prostě tu bylo a bylo ho dost, aby bylo vidět jako ve dne.

„Jdeme dál,“ vykročil jsem napřed. Bratránek kráčel za mnou jako ve snu až na konec dolního patra sklepů.

„Dál už přece nic není!“ varoval mě.

„Ale je!“ ujistil jsem ho a otevřel jsem dveře se schody do třetího podzemního patra.

Při pohledu na rozplývající se skálu bratránek ztuhl.

„Co to bylo?“ ukázal mi na schody dolů.

„Říkal jsem ti to přece! Pokročilá technologie mimozemské civilizace. Pojďme dolů!“

„Co tam je?“ zeptal se mě nedůvěřivě, ale poslušně se mnou cupital po zatočených schodech dolů.

„Teď ještě nic,“ ujistil jsem ho. „Jen pár chodeb. Ale volal jsem Mufalze, za chvíli přijde. I se Sygupki.“

„Kdo to je?“

„Dvě mimozemšťanky,“ ujistil jsem ho. „Nemusíš se jich bát, nekousnou tě.“

„Ty je znáš?“ podíval se na mě vyděšeně.

„Znám,“ přikývl jsem. „Požádal jsem je, aby se ti ukázaly a přesvědčily tě, že nekecám a všechno myslím vážně.“

„Snad se s nimi nekamarádíš?“

„Kamarádím,“ přikývl jsem. „A přestaň se konečně divit! Teď jsou ještě ...pár milionů světelných let odsud, ale budou tu, než se naděješ.“

Chvíli jsme čekali. Pak se odspodu začala vypařovat stěna výklenku a objevil se tunel. A v něm dvě dívky. Mufalga se ještě podobala nám, lidem Země, ale u Sygupki byla její mimozemská příslušnost jasná na první pohled.

„Tak holky, tohle je můj bratránek Kája!“ představil jsem jim vyděšeného Káju. Vyděšeného dvojnásob. Jednak z jejich bez nejmenších pochyb mimozemského vzhledu, jednak z toho, jak jsem na ně promluvil. Jazyk »rekdoy« není příbuzný se žádným jazykem na Zemi, takže se žádnému nepodobá. Jestli měl Kája do této chvíle nějaké pochyby, tak se právě rozplynuly jako předtím dveře tunelu.

„Takže Kájo, ta vyšší, oblečená, je Mufalga z civilizace Luvocie. Podobá se nám lidem, až na oči a uši. Ta druhá, nahatá, je SygupkiBirhorie. Nediv se, oni mají tlustší kůži, takže oděv nepotřebují. Ta se nám lidem podobá už jen z dálky obrysem, ale obě patří k lidem svého světa. Každá je z jiného, chápeš?“

Kája mlčel, jen si obě prohlížel.

„Víte co?“ navrhl jsem všem. „Pár minut nás jistě nezabije. Pojďme k bratránkovi. Má tam ženu a děti, ať vidíte, jak vypadá spokojená pozemská rodina!“

Pak jsem to ještě zopakoval česky.

„Pozveš nás, doufám!“ zeptal jsem se ho pro jistotu.

„To se ví...“ přisvědčil. „Nikdy by mě ani ve snu...“

„Já vím,“ přerušil jsem ho. „Mě dřív taky ne.“

„Takže jestli to správně chápu, ty bydlíš u nich?“ dovtípil se konečně. „A potřebuješ ode mne jen volný východ na Zem?“

„Přesně tak,“ přikývl jsem.


Návštěva se vydařila, i když Manča byla v první chvíli ještě vyplašenější než Kája. Uznával jsem, že nebylo divu. Když jí do bytu manžel přivedl tři veskrze podezřelá individua, z nichž znala jen od vidění mužova bratrance, navíc prohlášeného za mrtvého, spolu se dvěma ženštinami, z nichž jedna měla dravčí oči a liščí uši a druhá nahatá už vůbec nepocházela ze Země, ani já jsem se nesměl divit, že Manča vypadala jako čerstvě vyoraná myš.

Pak se to trochu rozhýbalo. Já jsem musel překládat na obě strany, česky jsem mluvil, jazykem »rekdoy« jsem telepatil, takže to vypadalo, že se bavím jen s oběma pozemšťany, až na to, že Mufalga i Sygupki se občas usmály nad pokládanými otázkami. Mufalga dovolila Kájovi i Manče, aby si sáhli na její ouška a přesvědčili se, že nejsou jen nalepená. Skončili jsme, když se domem ozývaly rány domovních dveří, jak nic netušící nájemníci odcházeli do města, někteří do práce, jiní do škol.

Nakonec jsme se ale rozloučili. Opatrně jsem vyvedl obě mimozemšťanky na chodbu a po schodech do sklepa, kde jsme se s bratránkem rozloučili.

„Ty dveře už nezamykej,“ doporučil jsem mu. „Kvůli tomu zámku jsem musel přiletět až z Egypta, máme tam druhou bránu. Zámek na těch dveřích postačí. Odemkne to kdekdo šperhákem, ale to nevadí, já je zabezpečím jinak.“

„Z Egypta?“ podivil se Kája.

„Jak říkám, máme tam druhou bránu,“ zopakoval jsem mu. „Létat bez letadla je pro nás snadné, jen trochu úmorné. Už jsem se rozmýšlel, jestli nemám ty dveře prorazit silou, ale to by určitě vzbudilo rozruch a to je to poslední, co bych potřeboval. Doufám, že budete mlčet. Umíš si představit, co by následovalo, kdyby se novináři dozvěděli, že sem do Prahy vede mimoprostorový tunel mimozemšťanů?“

„Jo, to si umím představit,“ přikývl. „Ale neboj se, budeme s Mančou mlčet jako hrob.“

„Jo, abych nezapomněl,“ vzpomněl jsem si. „Nemohl bys mi opatřit pravou zlatou destičku bankovního zlata? Potřebuji ji do našeho světa jako vzor. I kdyby sis na ni musel vypůjčit, bude to stát za to. Vrátím ti za ni dvě. Zařídíš to?“

„Co s ní chceš dělat?“

„Nechám si ji zduplikovat,“ řekl jsem. „Ale potřebuji, aby to splňovalo pozemské standardy. Seženeš mi ji?“

„Zkusím to,“ slíbil. „Táta zkusí obvolat příbuzné. Říkáš, že ji zase vrátíš?“

„Vrátím,“ slíbil jsem. „Dvě za jednu. Mimozemšťané podle ní nechají udělat kopie, kolik jich budeme potřebovat. U nich se na nějaké kilo zlata nekouká a nám se to na Zemi bude hodit.“

„Dobře, to zařídím,“ slíbil.

Odešli jsme pak do »prokletého sklepa« a dál: Sygupki do Birhorie a já s Mufalgou do Luvocie. Cestou jsem obě ujistil, že bratránek i jeho choť budou mlčet. Jednak by jim to těžko někdo uvěřil, ale především věděli, že nesmí mluvit i ve vlastním zájmu. Uměli si představit, co by asi následovalo.

Tohle nám tedy prošlo.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

25.05.2020 22:28