Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhý zlom

Zpět Obsah Dále

Luvocii jsme s Mufalgou skončili v naší, teď už společné laboratoři, kterou jsme používali i jako byt. Vystačili jsme si, víc jsme přece nepotřebovali.

Průzkumníci testovali »revekredy« po Skrčkovi, doplnili je o chybějící vymoženosti, zejména o bubliny letadel »ronuglu«, výběr potravin a znalostí. Ve sklepě, tam kde jsem poprvé spatřil Skrčka, objevili ve stěně Skrčkův úkryt. Měl v něm pár drobností, ale především svou soukromou databázi, něco jako »lodní deník« průzkumníka civilizace Isfétů. To, a záznamy jeho pozemského »revekredu«, byl pravý poklad pro historiky Luvocijanů. Přesto dál trvali na tom, abych pokračoval ve svých zápiscích.

Jedné noci se v Praze ze sklepa bratránkova domu vyrojilo několik tisíc Luvocianů. Nikdo si jich nevšiml, neboť to proběhlo nehlučně v noci, a neviditelní průzkumníci se ihned rozletěli do všech stran.

„Nasadili jsme na Zemi dvacet tisíc průzkumníků,“ sdělil nám jeden z nich. „Zjišťují, co se vlastně ve vašem světě děje.“

„Takže už mě vlastně nepotřebujete,“ řekl jsem mu.

„Ba ne, potřebujeme vysvětlit některé věci, co tam mezitím naši lidé zjistili,“ vracel mě do dění.

Strávil jsem pak několik dní vysvětlováním. Ne všechno se totiž dá zjistit odpozorováním, spoustu věcí potřebovali vysvětlit, takže jsem byl v jednom kole. Luvociané zpočátku některé naše zvyky nechápali. Vysvětloval jsem jim principy bank a některá, z jejich pohledu zcela pofidérní povolání, jako exekutor, drogový dealer a nájemný vrah. Nechtěli mi věřit, že můžeme chápat jako uznávané povolání něco, co je z jejich pohledu jasně definované jako těžký zločin.

Jenže bílých míst postupně ubývalo, průzkumníci zjišťovali i takové věci, o kterých jsem ani já neměl ponětí. Pokorně jsem se tedy vrátil k sepisování poznatků o Zemi, teď už hlavně všeho, co se týkalo mne a mého životopisu.

Mufalga teď často odcházela do »velké laboratoře«, vracela se až večer, ale pořád jsme si měli co povídat.

Jenže jednoho odpoledne přišla mimořádně brzy. Navrhla mi, že si uděláme pěkný večer jen my dva, objednala slavnostní večeři a po ní se ke mně obrátila.

„Netáhne tě to domů na Zem za svým bratrancem?“ začala, až to vypadalo jako výčitka. „Minule jsem viděla, jak se ti jeho malá holčička líbila. Jaký je vlastně tvůj vztah k dětem?“

„K dětem?“ usmál jsem se smutně. „Většinou dobrý.“

„Hodně tě mrzí, že jsi se mnou?“ řekla a trochu se ke mně přitiskla.

Nemám rád litování mé osoby, zejména pro něco, co jsem si spískal sám. Ani vlastní chybou, natož vlastním rozhodnutím.

„Už jsem ti to přece říkal,“ řekl jsem. „Nemrzí mě to, zvolil jsem si to sám. Vím, chtěla jsi to zprvu jen dočasně, ale já nemám rád účelové dočasnosti. Řekl jsem, že budu žít s tebou na Luvocii a tak to také bude. Anebo... nebo toho lituješ ty? To by bylo jiné, nechci tě na sebe vázat proti tvé vůli.“

„Chceš vědět moji největší novinu?“ zeptala se mě.

„To se rozumí!“ ujistil jsem ji.

„Tak tedy – budeme mít dítě,“ řekla. „Mysleli jsme si, že to není možné, že je mezi námi mezidruhová bariéra... takže zřejmě selhala. Doufám, že nejsi proti! A můžeš se těšit na roli otce.“

„Rád bych,“ odvětil jsem. „Ale připadá mi to příliš krásné na to, aby to byla pravda.“

„Navštívíš naše genetické pracoviště,“ rozhodla. „Podívají se na tebe co nejpodrobněji. Ale už teď budeš muset přijmout, co se mezi námi nezpochybnitelně stalo.“

„Pak by nám vlastně vůbec nic nechybělo,“ roztál jsem.

„Aspoň nemusíš bratránkovi závidět dcerušku,“ dodala.

„Nebudu,“ slíbil jsem.


Největší genetické pracoviště Luvocie nebylo daleko, takže jsme si tam oba hned ráno zaletěli. Strávil jsem tam celý den a na konci nám sdělili pravděpodobný výsledek. A bylo to překvapení číslo jedna pro mě i pro Mufalgu.

Mohl za to opět Skrček!

Přesněji jeho nanoboti, které mi naočkoval hned zkraje. Byl to vlastně soubor několika tisíc různě specializovaných nanobotů, takže vyznat se v nich nebylo jednoduché ani pro největší mistry genetiky v Luvocii. Nakonec s jistou dávkou štěstí objevili jeden typ, který potlačoval mezidruhovou bariéru a to tím způsobem, že konfliktní odlišnosti obešel zkopírováním z opačné strany.

Genetika ušitá na míru!

„To tedy máme štěstí,“ řekla Mufalga, když nám specialista genetik vysvětlil, k čemu se jeho tým dobral. „Ty bys mohl mít dneska dítě i se Sygupki! To by ses opravdu nestačil divit!“

Nestačil jsem se ale divit i tak. I tak to bylo nečekané jako blesk z čistého nebe.

Není to tím, že by pozemšťané byli slučitelní s Luvociany. Nanoboti to zařídili pouze u mě, ale naše děti budou slučitelné i s pozemšťany. Mohly by pak žít v obou komunitách, nejsme od Luvocianů tak odlišní, aby to vadilo pokojnému soužití.

K čemu to ale Skrček měl? Snad si nechtěl pěstovat nějaké univerzální otroky? Mufalga přísahala, že na tohle ve zbytcích jeho vzpomínek vůbec nenarazili. Nemohl to být pozůstatek po ještě starších genetických pokusech Isfétů? Že by něco takového vyvíjeli už dřív, než sami sebe vložili do robotů, aby zvýšili svou »bojovou hodnotu«, i když tím přišli o lidskou podstatu?

Pokud jde opravdu o pozůstatek něčeho, co se odehrávalo před milionem let, pak už se to zkrátka nedozvíme. Zapomenuto, smazáno, finito! Zbylo po nich méně stop než po pitekantropech, i když digitální kopie nanobotů pořád fungují.

Bylo to pro mě tak trochu šok, ale vzpamatoval jsem se bez utěšování. Na Zemi mám sice veškeré příbuzenstvo, ale mým osudem je zřejmě Luvocie. Nejenže jsem se pro ni sám rozhodl, teď už ani nemohu couvnout.

Uvázl jsem na Luvocii jako loď na mělčině.


Rozhodl jsem se tedy pokračovat v tom, co jsem tady začal, přerušil a teď mi nezbývá než to dokončit. Dal jsem se do svých pamětí, podporovaných paměťovou drogou »rosuhnor«. Však se najdou čtenáři, kterým se to bude líbit!

Měl jsem si ale uvědomit, že dvacet tisíc neviditelných lidí se na Zemi zorientuje lépe než kdokoliv z lidí Země. Těch dvacet tisíc se totiž dokázalo telepaticky vzájemně informovat, podstatně lépe než to dokáží nejlepší tajní agenti světa.

Mohl jsem si považovat za velkou čest, že mě přizvali na konferenci svolanou k dosud zjištěné situaci na Zemi. Mohli by ji snadno uspořádat i beze mne, protože mé záznamy, i když měly miliony čtenářů, obsahovaly nepatrný výsek ze všech možných pohledů na pozemskou společnost. Považoval jsem to za čestnou pozvánku a nebyl jsem daleko od pravdy. Mufalgu určitě pozvali ze stejných důvodů jako mě, neboť poznání pozemské společnosti bylo už mnohem dál než po prozkoumání Skrčkovy paměti. Měla ale na tom svou zásluhu a bylo dobře, že nás oba nevynechali.

Konference se ale měla konat v největším městě Luvocie na druhé pevnině, takže jsme tam museli použít »krhút«. Tady to tak bylo. Na blízké cesty používali bublinová letadla »ronuglu«, na delší cesty kombinaci »ronuglu«»krhútů«. Ve městě Unugyvay »krhút« byl, město Rupgoji mělo také svůj, jen ten poslední úsek od »krhútu« ke »kongresové budově« jsme museli přeletět.

Poblíž »krhútu« nás už čekala průvodkyně, ale příjemně mě překvapilo, když jsem v ní poznal Barumju. Nebyla to náhoda, sama se na to přihlásila, nechtěla si to jistě nechat ujít.

Požádal jsem ji »ze staré známosti«, aby nejprve vzletěla co nejvýš, abych si mohl město Rupgoji prohlédnout z výšky. Mělo to být přece největší město světa Luvocie! Čekalo mě však další překvapení. Největší město světa Luvocie bylo menší než jsem si představoval, pozemská krajská města jsou možná všechna větší. Ale co se divím? Vždyť celá Luvocie má sotva dvě stě milionů obyvatel, méně než polovina Evropy! A ty počty jsou dlouhodobě stabilní, žádný přírůstek, ale ani úbytek. Prostě stabilní svět!

»Kongresová budova« byla ale větší než jsem naopak čekal. Nepřipomínala naše divadla s jevištěm protilehlým k hledišti, tady byli »přednášející« uprostřed a samotný sál připomínal kouli s mnoha balkóny kolem dokola. Každý balkón měl několik řad průhledných křesel a každé křeslo mělo vlastní obrazovku, aby si nikdo nemohl stěžovat, že špatně vidí. Zesilovače telepatie se pak staraly o to, aby přednášejícím všichni perfektně rozuměli. Inu, bylo to opět o třídu, ne-li o víc, dokonalejší než podobná zařízení na naší Zemi.

A řekl bych, že jsme dostali protekční místo skoro úplně na dně »konferenční koule«, takže jsme na přednášející dohlédli i bez obrazovky a jejich telepatii bychom rozuměli i bez zesílení.

I když jsme se trochu zdrželi obletem města Rupgoji, nebyli jsme ještě posledními příchozími. Ještě skoro půl hodiny trvalo, než se »konferenční koule« zaplnila a konferenci mohli zahájit. Jak mi Mufalga řekla, »úzkým hrdlem« byly »krhúty«, kterými musely všechny tyto davy projít. Musím ale uznat, že propustnost »krhútů« je pořád o pár řádů vyšší než propustnost pozemských letišť. Tady navíc nezdržovaly letištní kontroly ani cesta taxíky od »krhútů« do »Kongresové budovy«. Uspořádat tak navštívenou konferenci by na Zemi ani nešlo. Doprava by to nejspíš pohřbila a kromě toho na Zemi neseženete tak obrovský sál. Navíc mohla »kongresová budova« poskytnout všem účastníkům i ubytování, i když v jednotných a nepříliš velkých »tyshigi«. Neumím si ale představit, kolik hotelů by na to bylo na Zemi potřeba a jaké zmatky by s tím byly spojené. Tohle všechno na Luvocii zvládli.

Palec nahoru a obdiv k tomu!


Jak se dalo čekat, na konferenci mě nesmírně zajímalo, co všechno průzkumníci na Zemi objevili. Vždyť jsem tam prožil drtivou většinu svého dosavadního života, co tam objevili oni? Byli tam přece poměrně krátce!

Na druhé straně jich tam bylo dvacet tisíc a měli za úkol prozkoumat všechno co se dá. Co jsem asi o světě zjistil v dobách mého raného dětství? Na rozdíl od průzkumníků jsem pobýval na jednom místě, cíleně jsem nic nezjišťoval a zachycoval jsem jen takové informace, které se ke mně dostaly. Dá se říci, že většinu mých zkušeností jsem na Zemi získal až v letech studentských a později. Na druhou stranu jsem měl o našem světě k dispozici knihy, školu, učebnice a internet, což také nejsou zanedbatelné zdroje znalostí. Tím víc mě zajímalo, co všechno zjistili oni. Proti mě měli spoustu jiných výhod. Šli ho toho s jasným cílem, mohli se po světě pohybovat kdekoliv podle vlastního uvážení, bariéry pro ně takřka neexistovaly, pomocí neviditelnosti »nopigyni« se dostali i tam, kam bych se já nikdy v životě nedostal. A navíc se neustále vzájemně informovali, co kdo z nich zjistil, aby už to jiní zkoumat nemuseli. Telepatická koordinace byla tisíckrát lepší než mobilní telefony.

Přednášejících bylo poměrně málo, jen pět. Jednoho zřejmě zvolili za mluvčího, nebo předsedu, zkrátka jeden z nich zvedl ruku, sál ztichl a mluvčí začal hovořit. Přesněji řečeno, nemluvil, ale telepatické zesilovače nám předávaly jeho telepatii. Ani jsem se nedivil, že velký sál »konferenční koule« naráz ztichl, že by byl slyšet pád špendlíku.

„Pozvali jsme vás na první předběžné rokování o objevené společnosti světa zvaného Země,“ začal hovořit. „Máme zde mezi námi jednoho příslušníka této společnosti, který nám toto spojení umožnil. Jak se však dalo očekávat, jeho popis situace na Zemi je zatížen jeho vlastní příslušností k ní a není v žádném směru zcela objektivní. Nicméně jeho zásluhou je, že jsme se dostali na Zem a mohli jsme ji prozkoumat nestranným pohledem.“

Trochu mě zamrzelo, že mé svědectví o Zemi označil jako »zcela neobjektivní«, ale na druhé straně jsem musel připustit, že můj pohled na Zemi prostě musí být zkreslený. Nejenže neznám všechno, ale možná, či spíš zcela jistě mě ovlivňuje i příslušnost nejen k Zemi, ale dokonce i k Evropě a nejspíš i k Čechám. Jako Čech mám přece zaujatý pohled na ostatní národy. Nakonec bych měl být rád, že Luvociané prozkoumali náš svět podrobněji.

„Na rozdíl od našeho hosta se domníváme, že svět zvaný Země stojí před katastrofou, která by mohla jeho společenství úplně a definitivně zničit,“ pokračoval přednášející. „Domníváme se, že tato katastrofa je bez vnějšího zásahu neodvratná a je jen otázkou času, kdy k ní dojde. Přitom prakticky jedinou vnější silou, schopnou takového zásahu, jsme my, »Cošhifyge«.“

To už mě ale donutilo zpozornět. Vždyť to z mého pohledu tak katastroficky nevypadalo! Ale je možné, že jsem problémy na Zemi buď neviděl, nebo jsem jim nepřikládal váhu. Nezbývá mi než napnout pozornost, aby mi nic z konference neuniklo. Až pak poznám, co a jak.

„Společenství na Zemi je nebývale rozvrstvené,“ hovořil dál přednášející. „Lidstvo se dělí na národy, obývající dohodnutá území, ale i v těch územích pokračuje další dělení na menší třídy a kasty, jak je sami obyvatelé nazývají.“

To mají ode mne, uvědomil jsem si. To já jsem použil slova »kasta«, když mě nenapadlo jiné pojmenování lidských skupin. Ale hned jsem to přece zmírňoval, v našem civilizačním okruhu nejsou kasty dány tak pevně jako v Indii, ale z principu může být mezi nimi i jistý pohyb. I když – a to jsem si začal uvědomovat až teď, pohyb mezi kastami je jen málo pravděpodobný.

Vezměme si například kastu lékařů! Výběr do ní začíná při přijímacích hovorech na vysoké škole. A ty mají často průběh:

„Máte rodiče lékaře? Ano? Vítejte na naší fakultě!“

„Nemáte? Co tu tedy pohledáváte? Odchod – další!“

Některé kasty ovšem nejsou tak přísné, ale jakou práci dá dostat se do kasty boháčů? Zejména když, jak vystihl už slavný spisovatel Honoré Balzac, »za každým velkým majetkem musíme vidět velký zločin«! Je to dané tím, že poctivě se dá zbohatnout jedině v moderních pohádkách o čističích bot, kteří se vlastní pílí vypracovali na milionáře, zatímco ve skutečném životě se prací zbohatnout nedá a poctivou? Tou už vůbec ne!

Ani Billy Gates nezbohatl tím, že vymyslel nejrozšířenější počítačový operační systém na světě. Na vymýšlení měl lidi, sám je pouze vedl. Jeho největším hitem byla ve vztahu ke konkurenci zásada »zahrnout a rozšířit«. Pravda, několikrát při krádeži cizích nápadů narazil, ale málokdy se s tím dostal před soud a i když ho za krádež »duševního vlastnictví« přece jen odsoudili, přesvědčil soudce, že »jeho« kradený systém není úplně stejný, jako systém od konkurence8. Od něho pak brojení proti »zlodějům duševního vlastnictví« vyznívalo obzvlášť pikantně. Inu, už před Gatesem se říkalo: »Zloděj nejvíc volá: Chyťte zloděje!«.

Teoreticky, jak jsem se kdysi zmínil Barumje, člověk může sám změnit kastu tím, že se dá na vojnu. Je ale otázkou, zdali jde o změnu k lepšímu nebo naopak k horšímu. Kasta vojáků má sice privilegia, nemá zodpovědnost, ale povinnost na rozkaz zabíjet nebo dát se zabít je pro většinu lidí morálně nepřijatelná.

A tento kastovní systém teď přednášející na Luvocii velice podrobně rozebíral. Od prapůvodního kastovního systému Indie, kde se do kasty každý narodil a změnit ji prakticky nemohl, až po dnešní systém »tříd«, kdy se třída dá změnit skoro stejně těžko, i když pohádky tvrdí, jak je to snadné... Ale v pohádkách je přece snadné nechat si kouzlem narůst křídla a obletět celý svět...

Další systém kastovnictví je na Zemi náboženství. A na to se zaměřil druhý přednášející. Vysvětloval přítomným, co je to za obludný systém, který za období zaznamenávané historie Země přinesl nejvíc zla v podobě náboženského násilí a válek.

„Lidé Země si náboženstvím původně ulehčovali život,“ hovořil druhý přednášející. „Jenže postupem času se z ulehčení života stalo větší zlo než z čeho jiného. Největším problémem zde jsou třecí plochy mezi různými náboženskými systémy. Odlišné náboženství vede nevyhnutelně k náboženské nenávisti. Na Zemi prakticky neexistuje mírumilovné náboženství. I kdyby někde na Zemi vzniklo, sousední nesnášenlivá náboženství je zcela zákonitě pohltí. Každé náboženství musí proto bránit svůj okrsek světa před agresivními sousedy. Tím se oficiální mírumilovné náboženství změní ve stejně agresívní, jako jsou ta sousední. Liší se pak jen expanzí, kdy ta nejagresívnější mají snahu rozšiřovat se na úkor sousedů, kdežto mírnější setrvávají na vlastním, ovšem dobře opevněném území.“

Musel jsem uznat, že to do značné míry vystihl. Jak krásně mírové se jevilo zpočátku křesťanství, než se zvrhlo a začalo se agresívně šířit »ohněm a mečem«! Některá náboženství se zdají být mírná jen protože mají mírnější sousedy, vyhradila si napevno hranice vlivu a nerozšiřují se. Ale při setkání s dravými sousedy se i tato náboženství opásají mečem. Krásně je to vidět na hranici mezi hinduistickou Indií a muslimským Pákistánem, kde šarvátky dospěly až do stadia hrozeb atomovými zbraněmi!

Mírové náboženství prostě neexistuje. Může se to zdát tam, kde jsou hranice vytyčeny přírodou, jako tomu bylo v Japonsku, ale maska spadla, jakmile Japonsko začalo útočit na své sousedy. Náboženství se může na kratší či delší dobu obehnat zdí, jako to bylo v Číně, jako je tomu dnes v Izraeli a kam směřuje i Amerika. Ale kde taková zeď padne, nastane zákonitě vpád agresivnějšího náboženství na území méně agresívního. A pokud do náboženství zahrneme i různé ideologie, byť nemusí vykazovat všechny znaky náboženství, pak sem můžeme zahrnout dějiny pozemských válek se vším všudy.

Popis současné situace na Zemi byl dlouhý, ale těžko by mohl být kratší. Pozemská společnost je složitá a nedá se popsat pár slovy, taková zjednodušení nemohou vystihnout skutečnost.

Poslouchal jsem přednášející a dělal jsem si poznámky.

Málo platné, na několika místech bych měl pár drobných výhrad. Ale celkově mi nezbylo než před tou úžasnou analytickou prací smeknout, zejména když jsem si uvědomoval, že je to dílo necelého roku. Takovou analýzu jsem ještě nikdy nečetl.

Pak ale nastoupil třetí mluvčí, aby navázal na ty před ním.

„Stav na Zemi vykazuje znaky nestability,“ zahájil svou řeč. „Je to vidět na neustále narůstajících počtech některých národů a skupin. Už v současné době je počet obyvatel lidstva nad limity, nad nimiž je pozemské hospodářství schopné lidstvo uživit. Znamená to, že v mnoha oblastech světa Země panuje buď trvalý, nebo cyklicky se opakující hlad. V těch místech uspokojují své potřeby pouze výsadní kasty, zatímco většina lidí jen stěží přežívá a je trvale podvyživená.“

To je nejspíš pravda, uznal jsem. Některé oblasti světa jsou trvale o hladu. Nepovažuji za rozumné, když vláda zemědělství v Čechách zanedbává a uměle utlumuje, i když není tak efektivní, jako dovoz z hlavních zemědělských oblastí. Nesoběstačné země musí mít co nabídnout na vývoz a přitom jsou příliš závislé.

Katastrofou ovšem je, když zemědělství zanedbávají země, jejichž obyvatelé hladoví. To se rozumí, vládnoucí kasty se mají všude dobře, jenže státy by se neměly porovnávat podle nádhery vládnoucí kasty, ale podle bídy těch nejubožejších. I když se pak mezi ubohé země dostanou se svou kastou bezdomovců i Čechy.

Pozorovatelé z Luvocie zmapovali v rekordně krátké době prakticky celý svět. Musel jsem jsem jejich postřehy uznat jako vynikající a výstižné, i když Zemi v mnoha případech kritizovaly až příkře. Příkře, ale spravedlivě.

„Po delším zkoumání jsme stanovili nejhrubší rozdělení světa Země na několik oblastí,“ vzal si slovo další mluvčí.

Číňané využijí každého metru půdy i v horách

Číňané využijí každého metru půdy i v horách

„Nejlidnatější oblastí je bezesporu Čína,“ pokračoval. „Je to země, kde se poslední dobou daří za velkého vypětí udržet životní podmínky obyvatel snesitelné, jenže obyvatel je zde příliš mnoho, než aby se dařilo zabezpečit všechny dostatečně. Ovšem co se týče potravin, v tom je čínské zemědělství příkladem. V Číně se obdělává každý využitelný kousek půdy, hlavním produktem je rýže, kterou pěstují ve vodních políčkách i na svazích hor.“

Terasovitá pole rýže v Číně

Terasovitá pole rýže v Číně

Jako kontrast s tímto intenzivním využíváním půdy uváděl Afriku, kde je zemědělství v dezolátním stavu. Chvályhodný je jen Egypt s propracovaným systémem zavlažování vodou z Nilu, naopak zcela katastrofální je využití půdy zeměmi kolem rovníku. Poměrně solidní zemědělství měla ještě donedávna Jižní Afrika, než se k moci dostali domorodci, zplundrovali bělošské farmy, bělochy zčásti zmasakrovali, zčásti vyhnali ze země a donedávna vysoká produkce potravin šla nezadržitelně a rychle dolů.

Samostatnými kapitolami jsou podle průzkumníků všechny hlavní oblasti Země.

Čína a Indie – mají absolutně nejvíce obyvatel, ale snaží se využít všechno co je v jejích možnostech. Kupodivu pro sousedy nepředstavují velké nebezpečí, ale další růst počtů jejich populace již ohrožuje svět jako takový. Čína se sice snaží o regulaci svých přírůstků, ale naráží na tradiční předsudky. Jako příklad uvedl, co se nedávno stalo během »politiky jednoho dítěte«. Každý Číňan se snažil mít především syna a v té době se hromadně zbavovali novorozených děvčátek tím nejhorším možným způsobem, totiž vraždami. Způsobili katastrofální nedostatek žen a třicet milionů mladých mužů nemůže získat partnerku, protože prostě nejsou.

Z hlediska dlouhodobé perspektivy lidí je nejhorší chování »bílé menšiny«. V nedávné historické době se ve svých koloniích chovali »bílí« příliš velkopansky, vypěstovali si trvalou nenávist a jako by to nestačilo, páchají »bílí« po celém světě další zločiny. Nejrozvinutější a nejsilnější mocnost vede války po celém světě skoro nepřetržitě a nenávist proti ní jen roste.

Nejhorší kasty jsou takové, které přímo programově touží po zotročování jiných lidí. Nejpočetnější z nich jsou na Zemi lidé muslimské víry, která jim přímo slibuje, že všechny lidi jiné víry zotročí. Muslimové pak považují otroctví za přirozené a snaží se zotročovat lidi jiné víry všude, kde se s nimi setkají. Muslimové však nejsou nejhorší, protože nemají pokročilejší techniku, která by jim umožnila vést proti nevěřícím války. Tyto možnosti má jen kasta banksterů, která na Zemi vládne peněžnímu systému. Na rozdíl od muslimů světoví bankéři nejpokročilejší techniku mají a nezdráhají se používat ji kdekoliv se jim naskytne příležitost9.

Což o to, popis to byl výtečný. Mě ale ještě více zajímalo, jaké závěry z toho Luvociané vyvodí.


Krátkou přestávku využila Mufalga k tomu, aby se na mě obrátila s otázkou, co na to říkám.

„Ještě jsem se nikdy nesetkal s tak podrobným a přesným rozborem situace na Zemi,“ přiznal jsem.

„Ale něco sis při výkladu zapisoval,“ všimla si. „Máš snad k tomu nějaké připomínky?“

„Nějaké mám,“ řekl jsem. „Ale ty poznámky jsou spíš pro mě než pro kohokoliv jiného.“

„Ukážeš mi je?“ zeptala se.

„Tobě ano, když o ně máš zájem,“ slíbil jsem. „Ale nikoho tím nechci zdržovat. Mé zápisky o Zemi označili za neobjektivní a nikoho nezajímají.“

„Nebuď si tím tak jistý!“ napomenula mě.

Na obrazovku si pak s mým svolením vyvolala mé zápisky a chvíli si je mlčky četla.

„Poslyš, to by měli dostat do rukou průzkumníci!“ řekla pak rozhodně. „Moment, zavolám je!“

Pak na chvíli ztuhla, což bylo jasné znamení, že s někým telepaticky diskutuje.

Konečně se zase obrátila ke mně.

„Bude ti hodně vadit, když si tvé zápisky prohlédnou naši velitelé průzkumu?“ zeptala se mě. „Nebudou do nich zasahovat, jen by si je chtěli prohlédnout. Ty, co jsi napsal, ale i ty, které asi teprve napíšeš. A klidně je piš tak jak je cítíš. Možná nebudou tak objektivní, ale mohou být závažnější než objektivní fakta.“

Pohledem na pódium s přednášejícími jsem zjistil, že si dva právě něco sdělují, zatímco třetí něco studoval na obrazovce před sebou. Třeba si právě čte moje poznámky, napadlo mě. No potěš, to se ale dozví věcí!


Jenže mezitím další přednášející zvedl ruku, požádal celý sál o ticho a obrovská prostora rychle ztichla.

„Popis situace na Zemi je jedna věc,“ začal svou řeč čtvrtý. „Jde o to, kam tato situace povede a do čeho vyústí. Tady však už opouštíme jasná fakta a pokračujeme v jejich výkladu, který již může být zatížený nepřesnostmi.“

No, kdyby prognóza měla být přesná jako popis dosavadní skutečnosti, to by musela být setsakra jistota, pomyslel jsem si.

„Situace na Zemi však postupuje směrem, který se pomalu, ale jistě stává katastrofou,“ pokračoval čtvrtý. „Jestliže jsme se mohli odvážit předpovědět, že Čína, pokud by byla ponechaná neovlivňovanému vývoji, by podle všech známek situaci na svém území stabilizovala, nedá se to tvrdit v případě rušivých vnějších zásahů. Přitom se banksteři očividně snaží vyvolat ve světě další válečné konflikty a díky nim se situace stane nestabilní prakticky kdekoliv, kde se banksterům podaří válku vyvolat. Jenže situace na kontinentě Afrika spěje do katastrofy tak jako tak. Paradoxně díky pokroku, který se i tam přece jen dostal.“

Že se v Africe mele ledacos, to jsem věděl, ale že to má být tak katastrofické, to mi hned nedošlo. Tím víc mě to zajímalo. Jak na to přišli, čím to mají podložené a co by se s tím dalo dělat?

„Katastrofou je, že počet lidí v Africe stoupá nejrychleji na celém světě,“ pokračoval čtvrtý přednášející. „Pokrok, který tam přinesli kolonizátoři, spočíval mimo jiné v poklesu úmrtnosti dětí. Jenže kasty v Africe byly doposud zvyklé dohánět tuto úmrtnost počty dětí a na rozdíl od jiných částí světa je nenapadlo, že by své území mohli rychle přelidnit. Přesněji řečeno, napadlo to jiné, ale obyvatelé Afriky taková varování ignorovali. Většina lidí si tam zvykla na víceméně kočovný způsob života. Když jejich dobytek vypásl pastviny, přestěhovali se i s ním jinam. Jenže teď jejich počty začaly narůstat příliš rychle, zatímco pastvin nepřibývá, spíš naopak. Afričané si nezvykli rozumně využívat zemědělství, takže je mají v dezolátním stavu. Okolní svět se jim dlouho snažil pomáhat, ale tím si Afričané zvykli jen na to, že jejich chyby jakž takž napraví jiní. Každé přerušení nebo jen zpoždění potravinové pomoc už dnes vede k hladovým bouřím. V Jižní Africe převzali černoši vládu od dosavadních »bílých« vládců a »podařilo« se jim jen zruinovat farmy »bílých« a produkce obilí klesla pod únosnou úroveň. A pak nějakého darebáka napadlo, že v sousední Evropě mají tamní lidé proti Afričanům blahobyt a že bude snadné odejít do Evropy a mít se tam také dobře. Horší na tom je, že to napadlo právě muslimy, kteří považují za přirozené, aby jim »nevěřící« sloužili jako otroci. Jenže možnosti mnohem menší Evropy uživit hordy zcela neschopných Afričanů dosáhnou brzy stropu a další zvyšování produkce potravin nebude možné. V této chvíli vypukne hlad i v Evropě a následně i válka o jídlo.“

A sakra, pomyslel jsem si. Vždyť už to začalo! Do Evropy přišlo a připlavilo se přes moře několik milionů hladových krků, které se nechávají živit, ale ničím nepřispívají. V Čechách jich zatím tolik není, ale to je počáteční stav, jakmile se začne Evropa mlít, idylka v Čechách vezme rychle za své.

„Zkáza Evropy a Afriky se podle nás neomezí na tyto dva kontinenty,“ pokračoval přednášející. „Jakmile jednou vzplane dostatečně velká válka, přelije se na celý zbytek světa, jak se už na Zemi v posledním století dvakrát stalo. Jenže tentokrát to bude horší, neboť válečné prostředky se mezitím na Zemi vyvinuly do takové mohutnosti, že umožňují úplné zničení celého světa.“

Pravda, o nebezpečí nukleární války ví lidé dlouho, jenže se ji dosud dařilo jakž takž zabraňovat. Kdyby však na světě vypukl opravdu globální konflikt, nechtěl bych to zažít.

„Naše předpověď pro svět zvaný Země říká, že bez zásahu zvenčí dojde v poměrně krátké době ke katastrofě a úplnému zničení celé té rozporuplné civilizace,“ končil čtvrtý přednášející.

„Z toho pro nás vyplývá, že jsme jedinou silou, která může katastrofě zabránit nebo alespoň omezit její ničivost,“ vystoupil pátý přednášející. „Doufám, že od této chvíle již mezi námi nejde o otázku »zda pomoci«, ale jen »jak pomoci«. A právě to by mělo být hlavním námětem naší konference.“

Panečku, pomyslel jsem si, to to nabralo směr! A my si na Zemi pořád bláhově myslíme »nějak bylo, nějak bude«! Přitom všechny ty příznaky, které tady shrnuli Luvociané, vidíme pěkně zblízka už dlouhou dobu!

Ale upřímně řečeno, nenapadalo mě, jak by se to dalo řešit bez krve a obětí. Jakmile si kterákoliv strana v Evropě uvědomí, že ji něco doopravdy ohrožuje, vyvolá masakr. A ani dvacet tisíc neviditelných Luvocianů tomu nezabrání, i když před milionem let dokázali spálit celé světy. Ničit je zřejmě snadnější než něco zachraňovat a ani tehdy přece jiné cesty neviděli!

 


------------------------ Poznámky:

  8 Za všechny případy: kauza "Doublespace" vs. "Drvspace", kdy ukradený systém předělával v době, kdy jeho právníci obstrukcemi zdržovali soud.

  9 Za celou dobu své existence žily Spojené státy jen 7 let v míru. Všechen ostatní čas vedli někde na světě války, často i více najednou.

Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 15:20