Bez COOKIEs je omezený přístup!

Den D

Zpět Obsah Dále

Počet mimozemšťanů na Zemi časem stoupl, neboť se až na místě ukázalo, že je to pro dvacet tisíc Luvocianů příliš složité.

Nejprve přizvali na výpomoc Azorinity, bytosti s modrou kůží, odolné proti ultrafialovému záření. Třicet tisíc Azorinitů se vrhlo na Čínu, Japonsko, Mongolsko, Koreu a Vietnam. Patnáct tisíc Jevetajů s kůží jako rudé růže se rozptýlilo po Africe a ve Spojených státech, kde se věnovali úkolu pochopení mentality černochů. I Luvocianů se na projektu podílelo víc než původních dvacet tisíc. Jednu chvíli jsem zaslechl číslo třicet tisíc, ale krátce poté už to bylo pětatřicet tisíc.

Pořád to ale nebylo ani sto tisíc a přitom zamýšleli nápravu světa, kde žilo sedm až osm miliard lidí. A navíc to chtěli udělat bez újmy na lidských životech. Není hrdinství vybombardovat nějakou zem a pak ji obsadit dvěma sty tisíci hrdlořezy, přičemž zahyne milion lidí a několik milionů vdov a sirotků zůstane bez živitelů, umění je dosáhnout téhož účinku bez »vedlejších škod«.

Rozdělení lidstva byl grandiózní úkol. A docela jsem věřil, že se podaří. I když jsem očekával, že se při tak obrovské akci těžko vyhnou nějakým mrtvým. I kdyby to měli být jen lidé, kteří se při nedobrovolném odnášení raději sami zabijí...

Pozoruhodné bylo, že se po Zemi pohybovalo něco přes osmdesát tisíc mimozemšťanů a nikdo si jich nevšiml. Jistě za to mohla neviditelnost »nopigyni«, pomáhalo jim létání »zornylon«, ale zajisté to vyžadovalo nesmírnou disciplinu průzkumníků, aby po sobě nezanechávali žádné stopy, šlápoty v písku a v oranici, nebo náhodné srážky s pozemšťany, a tím se neprozradili. Kdysi jsem na Zemi využíval jen neviditelnost »nopigyni«. Už to mi dovolovalo neuvěřitelné kousky. A to jsem ještě neuměl používat vznášení »zornylon«! Jenže aby se neprozradilo osmdesát tisíc, nebo kolik vlastně mimozemšťanů?

Mimozemšťané zkrátka postupovali nezadržitelně. I když je na Zemi osm miliard lidí, stihli je nejen roztřídit, ale už i vybavit »hukozyny«. Projevilo se to poklesem nemocnosti, kterého si lidé naštěstí nevšimli a ti, kdo si toho jevu všimli, v něm neviděli nic zajímavého, takže je nenapadlo ztropit povyk.

Napadlo mě, že by se to mohlo současně projevit poklesem porodnosti, na to by měli lékaři vyletět jako čertík z krabičky, ale tento efekt kupodivu nenastal. Nedalo mi to a zeptal jsem se pana Vrestomora, ale odpověděl mi, že se s »hukozyny« začalo od těch nejstarších lidí, kde hrozilo nebezpečí, že se mnozí změn vůbec nedočkají, a pokračovalo se směrem k mladším. V současné době už je část obyvatelstva v produktivním věku ošetřena, jenže pořád dobíhají těhotenství z dřívějška. Poprask by nastal až za tři čtvrtě roku a do té doby mimozemšťané tuto etapu dokončí.

Luvociané nakonec rozhodli neoddělovat jednotlivé etapy, ale spustit akci souběžně. Hlavní nebezpečí očekávali na území Spojených států, vyzbrojených nejničivějším arzenálem. Tam se proto rozhodli začít.

Den »D« nastal ve chvíli, kdy na východním pobřeží začala noc. Úderem třiadvacáté hodiny Newyorského času se otevřely stovky tunelů ve Spojených státech. Noční oblohou vířily miliony průhledných bublin »ronuglu«, které začaly spící Američany pod dohledem neviditelných Luvocianů vyzobávat a přenášet do tří vzdálených světů. »Afroameričany« na planetu Krefah, »zelené« muslimy do Byvilui a nejnebezpečnější »žluťásky« do nejmenší Suhie. Přednost měli vojáci, mediální zaměstnanci, následovali je bankéři a politici, obvykle i s rodinami. Tady se nejlépe ukázala slabina módy osaměle žijících samoživitelek. Luvociané uznávali jen úplné rodiny. Děti od rodičů úmyslně neoddělovali, ale když rodiny nežily pohromadě, nenamáhali se je doplňovat a posílali je do nových světů odděleně. Mínili to dobře, oddělení žen od mužů do různých oblastí mělo bránit násilnostem. Luvociané očekávali, že se takto nechtěně rozdělené rodiny časem najdou a spojí.

U muslimů tomu bylo jinak. S nimi přenášeli pouze jejich »oficiální« manželky, kdežto další ženy, provdané jen v mešitách, oddělovali do vzdálených oblastí. Tady naopak hodlali spojování takto »rozkošatěných rodin« zabránit. Mnohoženství považovali za úchylku, kterou nehodlali podporovat. Ve Spojených státech to ještě šlo, tam je uzákoněna monogamie, podstatně větší problémy jsem věštil v muslimských zemích, kde je mnohoženství legální.

Postupně, jak noc zachvacovala další a další časová pásma, rozšiřovala se i oblast, kde se ztráceli lidé. A v tutéž dobu začala stejná smršť řádit i v Africe. Odvoz obyvatel do Krefahu započali Jevetajové na jihu Afriky a postupovali k severu. Ve stejné době začali Azorinité »čistit« sever Afriky od muslimů. Tou dobou byla v celé Africe hluboká noc, takže si nikdo ničeho nevšiml, dokud se sám neocitl v průhledné bublině letící kamsi do neznáma.

Na každého Jevetaje připadalo přes padesát tisíc Afričanů. V čele každé takové hordy letěl Jevetaj, aby své »klienty« dovezl do vyhrazené oblasti a poskytl jim tam první seznámení s novým světem. Podobně to dělali i ostatní mimozemšťané, takže se jejich počty na Zemi s odeslanými pozemšťany úměrně snižovaly.

Mimozemšťany teď čekala trpělivá práce v cílovém světě. Museli svým »ovečkám« vysvětlit, proč se tak nečekaně ocitli v novém světě i co tam budou dělat. Museli překonat odpor, který to zcela zákonitě vyvolalo. Bylo to logické, vždyť nikdo takovou cestu nepodnikl dobrovolně, všichni se cítili poškozeni a klid byl to poslední, co se dalo čekat. Některým museli ihned poskytnout i oblečení, aby v novém světě nezačínali v nočních úborech, nebo dokonce nazí.

Větší klid byl zatím v Evropě. Luvociané čekali na uvolnění přetížených »krhútů« v cílových světech. Měl jsem tedy chvíli oddychu. Spolu s Mufalgou mi drželi palce i všichni obyvatelé Luvocie, počínaje Mufalginými kolegy Amukem a Melešou. Ve velké laboratoři jsme měli přes celou stěnu otevřený velký obraz »nirde«, rozdělený na čtyřiašedesát menších obrazů, kam jsme dostávali průběžné zprávy z celé Země.

Zatímco v Evropě byl klid, i když klid před bouří, hurikán postupoval světem. Luvociané ohlásili ukončení čistky Spojených států a jejich pozornost se přelila do Asie. Spojené státy se ráno probudí do podivného dne, kdy nevyjdou žádné noviny, televizní obrazovky zůstanou tmavé a všichni zbývající budou asi pořádně dezorientovaní. Na mnohých křižovatkách se objeví velkoplošné obrazovky »nirde«, ale z nich se nebudou sebevědomě usmívat známí televizní komentátoři. Místo nich se na vyplašené lidi budou dívat tváře divných nestvůr s dravčíma očima a špičatýma ušima a angličtinou s divným cizím přízvukem jim budou zkoušet radit, co by měli dělat.

Budou mít ale spoustu problémů. Některé čtvrti měst, jak ty nejluxusnější, tak i nejubožejší, budou nečekaně prázdné. Jejich obyvatelé prostě zmizeli všichni, někteří do světa Krefah, jiní do Suhie a někteří dokonce na Byvilui.

Kdo je nahradí?

Teď už začaly přeskakovat jiskřičky poplachu nejen mezi městy Spojených států, ale i za jejich hranice. Zatím ještě nikdo netušil, že se zatím vyprázdnila Afrika a některé země Středního Východu. Zejména v Africe a na Arabském poloostrově mnohde nezbyla ani noha, takže tu nebyl nikdo, kdo by podal zprávu.

Teprve když se podivné mizení lidí jako neznámá epidemie začalo šířit do Evropy a Ruska, začaly se objevovat první odezvy.

Ruská vláda se pokusila kontaktovat svá velvyslanectví po celém světě. Když od většiny z nich nedostala odpověď, uvedlo velitelství armád Ruska všechny jednotky do bojové pohotovosti. Někteří velitelé dostali příkaz rozlepit předem připravené obálky a postupovat podle tajných rozkazů. Strategické ponorky vypluly na moře a ty, které se tam již nacházely, se urychleně zanořovaly pod hladinu, aby unikly sledování z družic. Letadla protivzdušné obrany vzlétla k hlídkování podél hranic.

Pak ale, navzdory poplachům a pohotovosti, začínali mizet lidé i v Rusku. Mizeli zejména »žluťásci«, i když jich tam nebylo ani zdaleka tolik jako ve Spojených státech. Obvykle ale zastávali nejdůležitější funkce ve státním i vojenském aparátu, kde se náhlé zmizení těžko utajovalo.

A až úplně na konec se vlna mizení lidí obořila i na Evropu. Šmahem mizely miliony lidí, od migrantů, čekajících na výsledky azylového řízení, až po politické a vojenské špičky.

V Praze se to nejvíce projevilo ranním úbytkem jedoucích automobilů. Hromadná doprava fungovala normálně, ale ulice, jindy plné aut, byly najednou poloprázdné. Auta parkovala tam co dřív, jenže dnes nevyjížděla. Někde nebylo nic znát, obchody, služby i školy fungovaly, ale na mnoha místech už proskakovaly první problémy.

Školy na okrajích města nic nezaznamenaly, vyučování tam začalo a probíhalo normálně, ale učitelé prestižních škol pro děti prominentů náhle bezradně stáli v prázdných učebnách. Zmizení žáků je postavilo do nezáviděníhodné situace. Kdo za to může a kdo je v tom nevinně? Má smysl volat k této záhadě Policii? Vysvětlí to, nebo bude stejně bezradná?

Rádio i televize byly od rána zcela němé. Televize vysílala pouze monoskopy, ale na křižovatkách už se, jako ve Spojených státech i jinde na světě, objevily obrazovky »nirde« o rozměrech velkoplošných billboardů. V Čechách jsem se na nich objevil já. Ze záznamu jsem na nich promlouval k tisícům vyděšených lidí, zatímco já sám jsem to jen sledoval ve sklepě našeho domu, kde jsem měl před sebou velkoplošnou obrazovku rozdělenou na více jednotlivých obrazů.

Jako první užitečnou radu dostali všichni lidé návod, jak si aktivovat telepatii a jak používat vybrané prostředky civilizace »Cošhifyge«.

„Telepatii máte všichni,“ ujišťoval jsem potenciální diváky. „Když si usilovně pomyslíte příkaz »nojsu nirde«, objeví se před vámi obrazovka s návodem. A teď si vysvětlíme, jak si potřebný návod vyvoláte. Připravili jsme jich tam totiž víc, dá se říci pro většinu důležitých činností.“

Každému, kdo požádal o vlastní »nirde«, se objevila přímo před ním a na ní moje úvodní »uvítací« řeč. Kdo už absolvoval první část »kursu ovládání nirde«, ten tuto řeč přerušil a dostal se na »rozcestník«, odkud se mohl začít »procházet« po rozvětvené »nápovědě«, na jejímž konci bude umět zacházet s nejnutnějšími příkazy. Tak tomu bylo i na ostatních »vyčištěných« územích po celém světě, kromě Číny a Indie, kde Luvociané nezasahovali.

Nebo aspoň ne zatím...

Nezjistil jsem, odkud Luvociané získali potřebné jazykové znalosti, ale uplatnili je ve všech dotčených zemích. Čechy mi nechali na starosti a jen v Čechách se na obrazovkách »nirde« objevila tvář pozemšťana – moje. Jinde se objevovali Luvociané, na nichž byl bohužel zřetelný jejich mimozemský původ. S tím se ale nedalo nic dělat. Jednu dobu jsme uvažovali, že nadabujeme, co jsem natočil, ale pak jsme od toho upustili. Dříve nebo později budeme muset na některé dotazy odpovídat přímo, bez záznamu. A já jsem se přece nemohl roztrhnout na tisíc kusů. Většinou budou s lidmi jednat Luvociané, zejména ti, kdo umí některý pozemský jazyk. A po pravdě řečeno, byl jsem asi jediný, kdo těch pozemských jazyků znal několik. Na Zemi jistě zůstalo dost překladatelů, ale žádný z nich neznal civilizaci »Cošhifyge«.

Češi měli zkrátka výhodu.


Čekal jsem, že akce »Den D« na Zemi potrvá delší dobu, ale mimozemšťané to dokázali rychle. Během první noci vyřadili vojenskou sílu Spojených států, odstěhovali většinu islamistů, půl Afriky a značnou část »mocipánů« z Evropy. Druhého dne už jen dokončovali »etnické čištění Země«. Ale skoro čtrnáct dní trvalo, než se postižené oblasti na Zemi jakž takž vzpamatovaly.

Chystal jsem se právě převzít v Praze »úřad sulauga«, když si mě velice naléhavě vyžádali Jevetajové. Vypadalo to na něco obzvlášť závažného, když to nevyřešili ani Luvociané, na které se Jevetajové pochopitelně obrátili v první řadě.

„Máme problém!“ začal mluvčí Jevetajů, když jsem prošel tunelem »krhútu«. Tunel ústil ze strmé skály nad hlubokou roklí, nebylo by příjemné vyběhnout z něho příliš rychle a přepadnout do rokle pod skalou.

„Povídejte!“ vybídl jsem ho.

Jevetaje jsem viděl na vlastní oči poprvé. Věděl jsem, že to jsou bytosti uzpůsobené horku, jejich svět je mnohem teplejší než všechny ostatní, proto jsou na něm všichni živočichové i rostliny přizpůsobené vyšší teplotě. Jevetajové vypadali jako lidé menšího vzrůstu, avšak poměrně robustní postavy. Nejnápadnější na nich byla barva jejich kůže. Na Zemi se Americkým Indiánům říkalo »rudoši«, ale vedle Jevetajů by vypadali jako »bledé tváře«. Kůže Jevetajů byla totiž tmavorudá, sytějšího odstínu než bývaly vlajky Sovětského svazu.

„Odstěhovali jsme do Krefahu jen lidi, kterým se na Zemi říkalo »černoši«,“ začal Jevetaj zeširoka. „Na severním okraji této pevniny žili světlejší Arabové, ale o ně se starali Azorinitové. Po nás zůstalo na celém kontinentu sotva pár desítek tisíc lidí, říkali si »bílí podnikatelé a farmáři«. Ty se »žlutou aurou«, jsme předali Luvocianům do Suhie, ale u většiny farmářů jsme neměli žádný důvod k odsunu, takže tu zůstali. Pochopitelně byli ráno po naší akci úplně dezorientovaní.“

„Tomu se ani nedivím,“ podotkl jsem s úsměvem. „Bylo to po celém světě překvapení pro všechny zůstávající.“

„Chtěli jsme jim pomoci,“ řekl Jevetaj. „Víte, my jsme jim fandili. Tihle lidé žili poslední dobou v trvalém napětí. Černošští sousedé je často ponižovali a terorizovali. Prý tomu předtím bylo naopak, jenže my jsme viděli jen současný stav. Když jsme jim ale chtěli pomoci, postavili se nám na odpor a dokonce proti nám použili zbraně. Naštěstí jsme se stačili před jejich brokovnicemi vždy včas obalit bublinami pole »peprycho«, takže se nikomu nic nestalo, ale nezbylo nám než se zneviditelnit a stáhnout.“

„A víte, že se ani tomu nedivím?“ usmál jsem se.

„V čem tedy vidíte příčinu našeho neúspěchu?“

„Ve vás,“ řekl jsem. A na jejich nechápavý výraz jsem jim to musel nějak vysvětlit.

„Víte, na Zemi byla mezi lidmi velice rozšířená stará pověst o velice zlých bytostech. Říkalo se jim »čerti« nebo »ďáblové«, bydleli v horkém světě nazvaném Peklo a lidem Země škodili kde mohli. Nejhorší na té pověsti je, že odpovídáte popisu právě těch bytostí. Máte červenou kůži a bydlíte v horkém světě. Nedivte se, že se vás lidé báli, jakmile vás spatřili. Zejména ve chvíli, kdy se kolem dělo něco nepochopitelného, co si nikdo neuměl vysvětlit.“

„Ale vždyť jsme zrovna těmhle lidem nic zlého nedělali!“ namítl. „A náš svět je přece odsud milion světelných let!“

„Tím se sice od té staré pověsti lišíte, jenže pověsti tvrdily pravý opak a jsou lidem známé odjakživa,“ pokrčil jsem rameny. „Samozřejmě, že ty pověsti nemohly vzniknout podle vás! Je to jen náhodná shoda, nicméně v tomto případě hodně nepříjemná.“

„Ale proč to jinde jde?“ vrtalo jim pořád hlavou.

„Protože jinde se tomu věnují Luvociané,“ řekl jsem. „A ti se nám pozemšťanům podobají mnohem víc. Vtip je i v tom, že jiná pověst na Zemi hovoří o hodných elfech, lidech se špičatýma ušima. Pochopitelně lidé víc důvěřují elfům než ďáblům.“

„Myslíš, že bychom si na vyjednávání měli raději pozvat některého Luvociana?“

„Myslím si to,“ přikývl jsem. „Pomohl bych vám, ale mám na starosti Čechy, Luvocianů je na Zemi pořád ještě spousta. Až Luvociané lidem vysvětlí, že nejsou elfové ze starých bájí, ale mimozemšťané, kteří se snaží Zemi pomoci, potom i vás přijmou takové, jací jste.“

„Zkusíme to,“ přislíbil Jevetaj. „Jenže i tak jich tady zůstalo příliš málo. Nebudou schopní udržet v chodu civilizaci. Zastavily se všechny elektrárny, brzy dojde benzín... Budou to mít těžké.“

„Víte co?“ řekl jsem. „Vyjděte ze skutečnosti, že v Africe nejsou »bílí farmáři« původními obyvateli, ale přistěhovali se tam až v poslední době. Zkuste jim navrhnout, jestli by se nechtěli vrátit do vlasti jejich předků. Řekněte jim, že by tam měli pomoci udržet civilizaci, spíš než v Africe. Je možné, že se nebudou chtít vracet, ale pak ať aspoň vědí, do čeho jdou.“

„Kdyby se vrátili, kdo tady zůstane?“ měli ještě poslední, rovněž důležitou otázku.

„Afrika měla být rezervní pevninou pro přebytek obyvatel odjinud,“ připomněl jsem jim původní plány Luvocianů. „Možná se tam brzy začnou stěhovat Číňané. Dokonce se to očekává. Možná už jich tam pár tisíc máte, Číňané se od Evropanů tolik neliší. Pak bude hlavním úkolem naučit je žít všechny pospolu.“

Hned mi ale došlo, že jsem si zase naběhl. Číňané že se od Evropanů neliší? Evropan i Číňan by hned nadskočili! Jevetajové ne. Odlišit černochy pro ně nebyl velký problém, ale Číňané se v jejich očích od Evropanů opravdu tolik neliší.

Bude tu ještě co řešit...


Návody, rozšiřované lidem z obrazovek »nirde«, v Čechách kupodivu zabraly. Prozatím končily výzvou, aby lidé pokračovali v tom, co dělali dosud. Nejspíš jim budou chybět manažeři, ale těch nemusí litovat, ti osidlují jiný svět a na Zem už se nevrátí. Důležité je, zda v podniku zbylo dost řadových zaměstnanců, aby udrželi provoz. Nejlépe kdyby zaměstnanecké odbory vytvořily »podnikové rady« a řízení podniků prostě převzaly. Kde odbory nemají, ať je založí, stejně jako tam, kde odboroví předáci zmizeli spolu s manažery. Beztak se již dávno s nimi proti zaměstnancům tajně spojili a není důvod je litovat.

»Podnikové rady« mají udržet dosavadní provoz podniků. Kde se jim to nepodaří a podniky jsou nutné pro zajištění chodu společnosti, dostanou dočasně nucenou správu mimozemšťanů.

Některá odvětví lidské činnosti se pravděpodobně nepodaří udržet. Bez některých se lidé trvale obejdou, sem patří například zbrojařská výroba, která se udržovat nebude. Jiná odvětví, jako je kultura, odkud odešla »za lepším« většina protagonistů, nejsou až tak nezbytná k životu, aby se bez nich lidé aspoň na čas neobešli. Neudrží se ani dosavadní média. Většina klíčových zaměstnanců z nich beztak odešla, ale mimozemšťané se tak jako tak rozhodli nahradit je. Dosavadní zpravodajství ve všech zemích lidem lhalo v zájmu vládnoucí kasty. Lhaní už nemělo pokračovat.

Problémem jsou nadnárodní podniky, především obchodní. Bude nutné udržet je v chodu i bez většiny manažerů. Tam bude asi nutné dosadit státní správu. Dobrou zprávou je, že není třeba řešit majetkoprávní otázky. Zahraniční majitelé »šli za lepším« a všechny podniky se vrací »do náruče státu«.

Pravdou je, že udržet chod státu nebude snadné. Na všech úrovních chybí manažeři. Dosavadní státní zaměstnanci by proto měli pracovat jako dosud, než se problém vyřeší reorganizací.

Velkým problémem bude zpočátku dovoz. Sousední státy mají stejné, i větší problémy. Nebudou schopné plnit své závazky a smlouvy. Vyplývá z toho výzva zemědělcům obnovit produkci a zajistit soběstačnost země. Mimozemšťané zajistí jen nouzové dodávky potravin, hlad tedy nehrozí, ale lidé se musí obejít bez dováženého zboží a pestrost sortimentu potravin bude záležet jen na zemědělcích.

Mimozemšťané zamýšlejí na celém světě odzbrojit a zrušit armády. Policie má sloužit jen k udržování pořádku, proto přijdou o zbraně i policisté. Zdánlivě to vypadá, že zločinci získají další výhodu, ale to je jen zdání. Policisté nebudou zločince zatýkat, ale zavolají na ně mimozemšťany a ti už si s nimi poradí.

Není náhodou, že se po celém světě rozpadlo i soudnictví. Soudy beztak nesloužily spravedlnosti, ale vládnoucím mafiím, stejně jako prodejná média. Než se vytvoří nové, budou soudit mimozemšťané. A budou zločiny přísně trestat, což je nepříjemná zpráva pro zločince. Mimozemšťané darebáky místo trestu smrti posílají do světa Nik~kivu, velice podobného peklu. Pozemská vězení jsou proti tomu rekreační zařízení. Tresty se navíc budou s každou recidivou zvyšovat. Ti, kdo si nedají říci, stráví pokaždé delší a delší dobu v pekle světa Nik~kivu.

Mimozemšťané na Zemi oddělili vládnoucí mafie a poslali je kolonizovat dosud pusté světy. V Čechách díky tomu zmizela celá vláda i Parlament. Ústava předpokládá vypsání předčasných voleb, jenže jednak je nemá kdo vypsat, za druhé ani není z koho vybírat, zmizely totiž dosavadní politické partaje. Po přechodnou dobu bude proto vládnout dosazený vládce a správce, »sulaug«. Nebude se zodpovídat voličům, neboť ho nikdo nevolí, ale pouze mimozemšťanům, kteří ho dosadí. Záleží na lidech, kdy si sestaví lepší vládu a zvolí Parlament. Mimozemšťané potom »sulauga« odvolají a předají vládu zvoleným zastupitelům. Ti musí nejprve dokázat, že jim leží na srdci blaho spoluobčanů více než vlastní prospěch, což také nebude snadné.

I pak budou některá pravidla nezrušitelná. Žádný Parlament světa například nesmí obnovit trest smrti. Peklo Nik~kivu může být horší než smrt, nicméně se dá přežít a především, dají se pak napravit justiční omyly, které nevylučují ani mimozemšťané.

A do takto vymezeného prostředí jsem nastoupil jako první Český »sulaug«. Aby nikdo netvrdil, že jsem samozvanec, uvedli mě na Pražský Hrad mimozemšťané ze světa Perdolbna.

Budu tedy diktátor.

Diktátor a přitom, jak jsem doufal, služebník národa.


Jak se dalo čekat, v každé zemi se najdou lidé, kteří kdejaký zmatek okamžitě využijí pro sebe.

Ovšem ne každý převrat uskuteční mimozemšťané. A kdo počítal s nepořádkem, obvyklým při podobných příležitostech, ten se tentokrát přepočítal.

Když Policie přišla o své zbraně, zdálo se, že ozbrojeným lumpům vyšla jejich šťastná hvězda. Nic však nebylo skutečnosti tak vzdálené! Policisté se nemohli žádnému pistolníkovi otevřeně postavit, jenže když na policejním dispečinku zazvonil poplach, připojil se k napadenému policistovi do deseti minut neviditelný mimozemšťan a vzápětí následovalo zatčení pachatele. Obešlo se to bez přestřelky a téměř bez násilí. Zbraněmi mimozemšťanů byly totiž neviditelné a přitom účinné »hukozyny«.

Skrček šel do Birhorie se mnou v domnění, že budu za něho střílet. Zdůvodňoval to tím, že na obyvatele Birhorie »hukozyny« neúčinkují. Birhové však měli novější kmeny, které ochromovaly i člověka s běžnými »hukozyny«, jak jsem se ostatně přesvědčil na vlastní kůži. Jsou to velice účinné prostředky. Nikdo se před nimi nemůže ukrýt za zdí, nechrání před nimi neprůstřelné vesty ani převaha palebné síly. Darebákům už střelné zbraně nepřinášejí velké výhody. Naopak, každé použití, i pouhé vyhrožování zbraní znamená přitěžující okolnost a tedy zpřísnění trestu.

První mládenci, přistižení při rabování obchodu, by vyvázli bez trestu. Mimozemšťan mi je předal s tím, že se pokoušeli krást cigarety a alkohol v opuštěném obchodě, jehož prodavač i majitel v jedné osobě zmizel, nejspíš do světa Suhie. Policisté si všimli rozsvíceného světla uvnitř a ani se nepokoušeli zasahovat, rovnou na zloděje povolali posily. A protože v širokém okolí nebyl jediný fungující soud, předali je rovnou mně.

„Cigarety a chlast,“ zhodnotil jsem to. „Stály vám za to?“

Tři mládenci zarytě mlčeli.

„Potřebovali byste každý pár pohlavků,“ řekl jsem. „Dnes to pro vás ještě dopadne dobře, nemám chuť vás krutě trestat pro pár flašek a kartonů. Snad to spraví podmínka. Když do roka nic neprovedete, smažeme to. Jestli nepřestanete, přibude vám příště k trestu čtrnáct dní v pekle. Jasné?“

Mládenci pořád mlčeli, ale po straně se na sebe ušklebovali.

„Vrať je domů, ale chvilku je ještě sleduj,“ řekl jsem pak Luvocianovi. Mluvil jsem nahlas jazykem »rekdoy«, rozuměl mi jen on, proto jsem si mohl dovolit mluvit otevřeně. Pro mládence to byl jen signál, že jsem s mimozemšťany zadobře, nic víc.

Nedělal jsem si velké iluze, že by přátelská domluva stačila. Luvocian je odvezl zpátky, vysadil je před jejich dům a zmizel. Aspoň to tak vypadalo, neviditelnost nopigyni je příliš dokonalá, než aby se dala odhalit lidskýma očima.

Ještě nebyl večer a měl jsem oba delikventy zpět. Pokusili se dokončit, co začali. Vypáčený zámek by jim to usnadnil, jenže se dostali jen za vypáčené dveře. Luvocian je ochromil dřív než začali plnit donesené velké tašky.

„Domluva očividně nestačí,“ zhodnotil jsem je. „Minule to byla podmínka. Nepomohla, takže to musí být tvrdší. Čtrnáct dní v pekle za vloupání, čtrnáct dní z podmínky, to je měsíc v pekle, krát dvě za recidivu. A nešklebte se tak, uvidíme, jak se budete tvářit, až se vrátíte!“

Luvocian si chápavě povzdychl, když jsem mu telepaticky zopakoval rozsudek. Jak se zdálo, mládencům peklo nic neříkalo, šklebili se pořád stejně pohrdavě.

Uvidíme, až se vrátí.


I když na většině pozic zmizeli manažeři, našli jsme skoro všude odborníky, schopné převzít vedení různých podniků, ať už šlo o výrobní, zemědělské, obchodní, dopravní anebo o Policii.

Vyhlédnuté lidi jsme nějakou dobu nechali pomáhat, přitom jsme je pozorovali. Často jsem se radil s Luvociany, měli velice pronikavý postřeh. Poměrně brzy jsme si vytipovali nadšence, kterým jsme mohli důvěřovat a svěřit jim i »igliby«, ochromující »hukozyny« nejnovější generace.

Spolu s neviditelností »nopigyni« a znalostí ovládání bublin »renuglu« se tito nadšenci měnili v perfektní zásahové specialisty, schopné zpacifikovat téměř každé darebáky. Nemuseli tvořit tým, nejčastěji zasahovali jednotlivě. Jen pro dopravu většího počtu zneškodněných lumpů k soudu si museli občas zavolat posily, na to však už stačili řadoví záchranáři.

Uvažovali jsme, co by se stalo, kdyby se někdo z nich utrhl ze řetězu a začal škodit, ale Luvociané mě ujistili, že by ani tak dobře vybavený člověk dlouho neškodil. Podstatné bylo, že musel používat služeb »revekredů«, kterým dál suverénně vládli jejich tvůrci Luvociané. Bylo by pak snadné zjistit, kde se vzbouřenec nachází, vypnout mu létání »renuglu« i neviditelnost a pak už by dlouho nevzdoroval. Ale Luvociané se více spoléhali na umění »dobviri«, původem z Birhorie. Tvrdili, že lidé, které vyberou, se na dráhu zločinu nedají.

Můžeme tomu věřit?

Luvociané jsou v tomto směru velice zkušení. Vypořádali se kdysi s mnoha podobnými situacemi. Například Jevetajové bývali prý kdysi pěkní výlupci. Jenže to bylo před milionem let, od té doby jsou všechny národy »Cošhifyge« mírné a přátelské, až na Isféty, které vyhubili. Válku ale zahájili Isfétové genocidou, takže šlo o to, buď oni nebo my. Věřím, že to jinak nešlo.

Jenže je také pravda, že od problémů tohoto druhu uplynulo již milion let mírové spolupráce. Jevetajové jsou dnes ve srovnání s pozemšťany hotoví andělé, i když vypadají jako čerti. Problém je i v tom, že se každý vesmírný národ od ostatních odlišoval a odlišuje a co se osvědčilo u jedněch, nemusí platit pro všechny.

No, máme se na co těšit!

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 22:08