Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vize Danta Alighieri

Zpět Obsah Dále

Při stabilizaci poměrů v Čechách jsem úmyslně opomenul rekonstrukci Parlamentu. Navíc jsem vyhlásil, že všechny zákony se ruší a soudci budou soudit podle »selského rozumu«. Vysloužil jsem si tím spoustu kritiky, mnozí diskutéři to nazvali »neslavný konec právního státu«. Odpověděl jsem jim, že »právní stát« tu přece byl, jen tu spravedlnost... jaksi... nedokázal zařídit.

Největším problémem pozemského soudnictví byl neustále omílaný požadavek na nezávislost soudů i soudců. Byl to správný požadavek, dokud šlo o nezávislost na vládnoucí politické moci, jenže se to, jako obvykle, přehnalo a soudci pak nebyli závislí na ničem, dokonce ani na zákonech ne. Z nezávislosti zbyla svévole, což bylo ještě horší, protože nevolení soudci se mohli chovat jako diktátoři. Jak to napsal Francouz Pitaval, »běda každému, kdo se dostane do mlýnů soudní moci, i kdyby byl nevinný«!

Soudci nebyli volení a neměli žádnou odpovědnost. Jedinou slabou pojistkou tu byla možnost odvolávání k vyšším instancím, jenže ta zdaleka nestačila. I když nadřízený soud konstatoval, že soudce nižšího soudu »porušil zákon«, a rozsudek zrušil, vrátil to k novému projednání opět stejnému soudci, který při troše hroší kůže mohl nadřízený soud ignorovat a soudit opět stejně. Někteří soudci tím byli už pověstní11.

Potíž byla v tom, že si mnohé zákony navzájem odporovaly. Vyhovět jednomu znamenalo porušit druhý. Soudcům se dávalo na výběr, podle kterého zákona se jim zachce soudit. Dalo se pak tvrdit, že soudili »podle zákona«, ale také »protizákonně«, jak se komu zrovna hodilo.

Když jsem se o tom radil s Luvociany, doporučili mi držet se minimálních zákonů, zato důsledně. Namísto nepřehledných, do detailu propracovaných zákonů, ve kterých se nevyznají ani odborníci právníci, zavést zjednodušený systém, trochu podobný starozákonnímu »desateru«. Desatero je jako většina pozemských zákonů sestavené pokřiveně, některé položky jsou v něm očividně zdvojené, jiné tam chybí. Ani v »Cošhifyge« nepanuje jednotný právní základ. Některé světy ho mají odlišný, některé položky jim chybí a jiné přebývají. Klasickým příkladem jsou Birhové, kteří neuznávají vážnost rodiny.

Po několika poradách s Luvociany jsme se shodli na novém základu, vhodném pro poměry na Zemi. Jednoduchá pravidla by měla chránit především čtyři zájmové okruhy:

1. Život a celistvost (Nezabiješ, Neznetvoříš, Nemučíš)

2. Důstojnost (Nezotročíš, Nepomluvíš, Nezesměšníš)

3. Rodinu (Vzájemné uznávání a pomoc)

4. Vlastnictví (Nepokradeš, Svévolně nezničíš)

První dva okruhy jsou předmětem ochrany ve všech světech »Cošhifyge«, ale u Birhů třetí i čtvrtý bod chybí. Sami Luvociané nemají ochranu vlastnictví, neboť nikoho tam ani nenapadne krást nebo svévolně ničit.

Proti křesťanskému Desateru tu chybí náboženské příkazy, zato je zde přísnější ochrana života a důstojnosti. Starozákonní Desatero nechránilo lidi před zotročením, naopak, i Nový Zákon otroctví schvaluje a ještě kárá otroky, aby »své pány poslouchali jako Krista«. Který otrokář to tam asi prosadil?

Novým, nevystudovaným, ale nadšeným soudcům jsem na srdce kladl, aby soudili hlavně podle těchto čtyř okruhů ochrany, tak jak jsou řazené podle závažnosti. Nebudou pak potřebovat ani komplikované zákony, ani mazanost v kličkování mezi paragrafy.

Soudci musí sami soudit tak, aby čtyři okruhy neporušovali. Každý má právo odvolat se při výhradách k rozsudku, ale právo na odvolání neznamená právo na křivé obvinění soudce. Jakmile vyšší soud zjistí, že se odvolání nezakládá na skutečnostech, musí rozsudek nejen potvrdit, ale ještě zpřísnit. Úspěšné odvolání proti nespravedlivému rozsudku znamená naopak postih soudce.

Spravedlnost musí platit pro všechny.


Nešlo všechno hladce, ale nevypadalo to ani katastrofálně.

Někde se nedělo vůbec nic mimořádného, doprava většinou jezdila, obchody a školy také fungovaly, Parlament ani vláda, jak se zdálo, nikomu nechyběly. Dva až tři soudní spory týdně, také nic moc. Mohl jsem se soustředit na hrozící problémy s bankami, které sice zatím také jakž takž fungovaly, ale jen setrvačností. Na přepážkách se totiž obvykle nic důležitého neřeší a trochu jsem se hrozil okamžiku, až se provalí nějaký skutečný problém. Nejenže bych si s ním nevěděl rady, ale měl jsem nepříjemné tušení, že si nebude vědět rady nikdo. Luvociané pochopitelně banky neměli a skuteční bankovní odborníci »odešli za lepším« do světa Suhie.

Utěšoval jsem se, že v nouzi bankám vypomohu. Měl jsem přece nejen v Luvocii, ale už i na Zemi možnost požádat o pomoc zdejší »revekredy«. Miliardy lidí by obsluhovat nestačily, uživit jsme se museli klasickým způsobem, ale výjimečně nám mohly pomoci. Zatím jsem to ještě nepoužil, ale »revekredům« je jedno, jestli syntetizují vodu s pěnou na koupání, nebo zlaté destičky.

Nemělo ale smysl používat tuto možnost zbytečně. Zlata se nikdo nenají, dá se to použít jen když je kde a hlavně co ke koupi. Rozhodně by se tím ale dalo platit lépe než »žabími kůžemi«, jak Indiáni nazývali dolary, kterých se teď kdekdo snažil zbavovat.

Zdálo se mi však, že se hospodářství podaří stabilizovat dřív než si lidé všimnou dalších problémů.

Ještě jsem jich čekal víc...


Na Zemi jsem teď pobýval denně, ale na noc jsem se vracel do Luvocie. Většinou jsem se ještě stihl chvilku věnovat Gatvovi, pak ještě Mufalze a ráno jsem opět odletěl do Prahy. Objevoval jsem se střídavě v různých »krhútech«, nejčastěji ve stanici metra Hradčanská, tam jsem to měl na Hrad nejblíž. Luvocijští stavitelé postavili na Zemi stovky »krhútů«, ale nejčastěji je navazovali na podzemní prostory. Podzemní dráha byla k tomuto účelu ideální.

Mufalga měla teď dost zábavy s Gatvem, ale i kdyby tyhle starosti neměla, jistě by se jako dřív věnovala práci. Věděla, že si večer případné novinky povíme a nemá smysl volat si přes den. Proto mě zarazilo, když mi pozemské »krhúty« zprostředkovaly telepatické volání z Luvocie, zejména když jsem si všiml, že je to Mufalga a je zřejmě něčím rozrušená.

„Máš tam hodně práce?“ zeptala se mě. „Jestli to můžeš teď hned odložit, nech všeho a vrať se do Luvocie. Ne domů, ale do »Kongresové budovy« v Rupgoji. A hoď sebou, je zle!“

Aniž by mi blíže vysvětlila, o co jde, odtrhla se. Znamenalo to, že sama také pospíchá a nemůže ztrácet čas vysvětlováním.

Jak se dalo čekat, úzkým hrdlem byly Rupgojské »krhúty«. Tentokrát jsem byl až mezi posledními opozdilci, takže jsem do »konferenční koule« dorazil, když už byla téměř plná. Mufalga už mě nedočkavě vyhlížela a rychle mě přivolala k sobě. Měli jsme tu připravené skoro stejné místo jako minule, když se právě tady jednalo o problémech a o budoucnosti Země.

Na místě mluvčích byli jen tři Luvociané. Zdálo se, že jsou sami nervózní a nejspíš tomu tak bylo, neboť nečekali na všechny opozdilce, jeden z mluvčích zvedl ruku a sotva sál ztichl, mluvčí začal hovořit.

„Musím vám s politováním oznámit nemilou zprávu,“ začal až příliš vážně. „Před devíti hodinami došlo k nepředstavitelné celoplanetární katastrofě. Záchranáři z místa neštěstí signalizují, že počet obětí se nebude příliš lišit od počtu obyvatel planety.“

A sakra, pomyslel jsem si. To tu ještě nebylo!

„Neštěstí nastalo zcela neočekávaně a na planetě již v první minutě vysadily veškeré místní »revekredy«»krhúty«. To samo o sobě svědčí o rozsahu zkázy,“ pokračoval mluvčí. „Vzhledem ke ztrátě přímého spojení se zdá, že z postižené planety neunikne nikdo, až na pár ojedinělých výjimek.“

„Co je to za svět?“ ozvalo se ze sálu.

„Ach, promiňte,“ zarazil se mluvčí. „Je to Suhie, nový svět, nedávno osídlený lidmi ze Země. Potíž je, že obyvatelé Suhie se nedokáží sami zachránit. Poslali jsme tam všechny záchranáře, které máme k dispozici, ale je jich málo.“

Ježkovy zraky, došlo mi konečně, na Suhii je přece výkvět pozemské smetánky! Manažeři, vládcové, průmyslové, obchodní a vojenské špičky, mediální tvůrci veřejného mínění, umělci, ale také bankéři, tajní agenti a špioni, zkrátka ti, kdo předtím u nás na Zemi udržovali celý pozemský systém. Pravda, byly mezi nimi i největší pijavice, které si veškeré pozemské zdroje zabraly pro sebe a zbylé většině lidí ponechávaly jen drobty z pozemského bohatství. Souhlasil jsem s Luvociany, že si od nich Země hodně oddychne, i když dá hodně práce udržet pozemskou a především západní civilizaci v chodu. Ale přece jen mi zatrnulo. Obyvatelé Suhie byli bezesporu inteligenční špičkou, výkvětem pozemské civilizace. Jestli o ně Země přišla natrvalo, jakože to tak vypadá, přišla i do budoucna o možnost oboustranně výhodné spolupráce. Neštěstí je to tedy nejen pro obyvatele Suhie, ale i pro Zemi.

„Jak jste tam mohli poslat záchranáře, když tam nefungují »krhúty«?“ ozval se další dotaz ze sálu.

„Svět Suhie má vlastní přírodní oběžnici, měsíc,“ doplnil rychle mluvčí. „Je na něm záložní »revekred« a dva »krhúty«, ale na tom měsíci nejsou životní podmínky nutné k zachování života, což nás ještě víc zdržuje. Záchranáři musí využívat přechodové komory, případně i obleky odolné vakuu. Dalším problémem je vzdálenost měsíce od planety, přelet trvá optimálním režimem pět hodin a nedá se to nijak urychlit.“

Na to jsem si vzpomněl. Suhie je menší svět než Země, ale životní podmínky měla vhodné pro život a osídlení. Měla i malý měsíček, obíhající nepatrně blíž než pozemský Měsíc, ale i tak byla mezi nimi slušná kosmická vzdálenost. Bublinovitá letadla »ronuglu« vyvinou větší rychlost než pozemské měsíční rakety, které na srovnatelnou vzdálenost potřebují celé dny, ale pět hodin je pět hodin, to případné záchranné akce hodně omezuje.

„Co děláte se zachráněnými?“ ozval se další dotaz.

„Chceme je vozit na Luvocii,“ odpověděl mluvčí.

„Proč ne na Zem, odkud pocházejí?“

„Na Zemi nemáme možnost mobilizovat pro ně další péči,“ odpověděl Luvocian. „Zdá se, že zachráněných nebude mnoho. Záchranáři zatím posbírali několik desítek lidí z ostrovů, kde není taková zkáza, i když se i kolem ostrovů moře vaří. Pevniny jsou na tom ještě hůř. Je tam velice nepřehledná situace, celá planeta je zahalená dýmem a parami... Zdá se, že zahynuli i naši poradci, které jsme tam měli.“

„A čím můžeme pomoci my?“ ozval se opět někdo jiný.

„My musíme dát hlavy dohromady a zjistit, co se na tom světě stalo,“ řekl jiný mluvčí. „Jestli je taková zkáza možná, měli bychom co nejdřív odhalit příčinu a vymyslet protiopatření, aby se něco podobného nemohlo přihodit i jinde.“

„Nemůžeme třeba vyslat nějaké další záchranáře?“

„Jsou tam všichni, koho jsme mohli poslat,“ ujistil tazatele mluvčí. „Úzké hrdlo představují jediné dva »krhúty« na měsíci poblíž Suhie. Víc záchranářů použít nemůžeme. I ti, co tam jsou, riskují své životy. Na měsíci u Suhie je jen jediný »revekred«, na něm jsou všichni závislí.“

„Obávám se, že zdejší plénum problém nevyřeší,“ soudil další z účastníků setkání. „Jestliže záchranáři dělají co mohou, a není důvod tomu nevěřit, pak by bylo vhodné vyslat tam hlavně vědce, odborníky na planetární jevy. Ať se pokusí na místě zjistit, co se tam vlastně děje!“

„Odborníky planetology jsme tam poslali,“ ujistil všechny mluvčí. „Čekáme na jejich závěry, jenže do této chvíle se nikdo z nich neozval. Pravděpodobně ještě nic nevyšetřili. Připomínám, že se jedná o unikátní případ, nic takového se ještě nestalo v celé historii »Cošhifyge«.“

Po těchto slovech už se nikdo o slovo nehlásil, zato celý sál začal šumět, jak se účastníci dohadovali mezi sebou. Jak se však zdálo, nikdo si nevěděl rady, ačkoliv šlo o zkázu celého nového světa i s jeho obyvateli. Mluvčí měl pravdu. Jednalo se o unikátní případ a nedalo se čekat, že si někdo bude vědět rady, zejména bez jakýchkoliv bližších zpráv o tom, co se stalo. Až po dlouhé chvíli, která jistě všem připadala delší než ve skutečnosti byla, se mluvčí opět přihlásil o slovo a celý obrovský sál okamžitě umlkl, že by byl slyšet i pád špendlíku.

„Jsme v telepatickém spojení se zpravodajem záchranářů na měsíci u Suhie,“ oznámil mluvčí napjatému plénu. „Máme první zachráněné, posíláme je do »Šakichu«, našeho střediska pomoci turistům v Soncilu v Luvocii.“

„Kolik jich je?“ zeptal se kdosi.

„Pozemšťanů je jen čtrnáct,“ odvětil mluvčí. „Ostatní jsou naši poradci. Jsou v péči záchranářů, takže jsou mimo nebezpečí. Jenže nikdo z nich nemá nejmenší tušení, co se vlastně na Suhii stalo. Zachránění jsou ze dvou ostrovů a o katastrofě vypovídali víceméně shodně. Podle nich se náhle začala otřásat země a když vyběhli z domů, zjistili, že voda v moři je neuvěřitelně horká. Brzy se začala vařit a okolí ostrovů se zahalilo do mlhy. Horko je nakonec zahnalo zpátky do domů, i když otřesy půdy trvaly dál. Po době, která se jim zdála dlouhá, i když mohlo jít nanejvýš o půl dne, se nad nimi ozvaly sirény našich záchranářů. Naši lidé zkusili přivolávat pomoc telepaticky. Naštěstí pro ně se pára nad ostrovem na pár okamžiků rozevřela a záchranáři mohli přistát mezi jejich domy. Naložili je a všechny odvezli nejkratší cestou na měsíc. Teď už jsou v bezpečí na Luvocii.“

„Doufáme, že záchranné práce pokračují,“ ozval se kdosi.

„Pochopitelně,“ souhlasil mluvčí. „Ale všude jinde na Suhii jsou podmínky ještě horší. Na pevninách se vytvořily hluboké trhliny, stoupá z nich dusivý dým, víří tam oblaka žhavého popela a země se na mnoha místech propadá. Záchranáři tam objevili už tisíce mrtvol. Nemají čas zabývat se mrtvými, hledají především živé, ale v těch oblacích nemají velkou naději další živé objevit.“

„Záchranářům smrt nehrozí?“

„Dokud jsou obalení bublinou »ronuglu«, žhavý popel ani jedovaté plyny jim nemohou uškodit,“ vysvětloval mluvčí. „Když objeví nějaké živé, nehrozí tam smrt ani jim.“

„Proč se lidé na Suhii nezachránili pomocí »ronuglu«?“

„Protože katastrofa mezi prvními zasáhla »revekredy« na Suhii,“ odvětil pohotově mluvčí. „Bez nich »ronuglu« nefungují. Naši záchranáři využívají jediný »revekred« na měsíci, jenže ten se dá oslovit jen z toho měsíce. Dosáhne na Suhii, ale nemohou vysílat jiné povely než řízení »ronuglu«. Víte přece, že při poruše některého »revekredu« oslovíte nejbližší sousední, ale to neplatí pro »revekredy« na sousedním vesmírném tělese.“

Řekl bych, že každému došlo, jak ničivá katastrofa na Suhii nastala. Sálem šuměla tichá diskuse, ale nikdo nemluvil nahlas, aby nepropásl případné další zprávy.

Konečně mluvčí opět zdvihl ruku a sál okamžitě ztichl.

„Mám nejčerstvější zprávu,“ řekl mluvčí. V jeho telepatii se ozýval tragický tón, ještě zesílený zesilovači telepatie.

„Na Suhii explodovaly tři podmořské supervulkány,“ řekl do naprostého ticha. „Každý z nich zdvihl vlnu tsunami, vysokou kolem dvou set metrů. Právě smetly vařící vodou ostrovy a teď už zaplavují pevniny. Kudy prošly, tam je zbytečné pátrat po něčem živém. Naši záchranáři se před nimi vznesli do bezpečné výšky, ale všechny záchranné skupiny se teď vracejí. Na Suhii očividně nezůstal naživu nikdo další. Jediným úspěchem je, že objevili na jedné pevnině ve zbytcích »revekredu« jeho »afrogoň12«. Možná se z něho dozvíme, co se tam doopravdy stalo.“

„To je tedy konec,“ shrnul to kdosi z pléna.

Wiulhu urzutí13,“ dodal kdosi jiný.


Shromáždění se začalo zvolna rozcházet. Nebylo už o čem jednat. Teď to zajímá jen vědce planetology, kteří se jistě budou snažit zjistit příčinu, už proto, aby se dalo podobnému neštěstí předejít jinde. Na Suhii už nikdo nikoho nezachrání.

„Tohle jsme nemohli tušit,“ obrátila se ke mně s omluvným výrazem ve tváři Mufalga. „Nikdy se nic takového nestalo.“

„To je mi přece také jasné,“ ujistil jsem ji.

„Je smutné, že to postihlo tolik lidí ze Země,“ pokračovala. „Chtěli jsme pro ně lepší budoucnost a místo toho...“

„A přitom to postihlo, dalo by se říci, výkvět pozemšťanů,“ přikývl jsem. „Tím jsou ty ztráty tíživější.“

„Ať by to postihlo kohokoliv, na velikosti tragédie to vůbec nic nemění,“ řekla. „Nu což, vrátíme se?“

„Nejraději bych počkal na závěry planetologů,“ řekl jsem. „Ale to vůbec nemusí být jednoduchá záležitost a kdoví, kdy se jim tu záhadu podaří objasnit. Mají sice »afrogoň«, ale kdoví...“

V té chvíli jsem opravdu netušil, jak brzy se tragédie Suhie rozjasní... i když tím bude naopak temnější... 

Zvedli jsme se a zamířili k nejbližšímu východu ze sálu. Po první vlně se už východy trochu uvolnily, ale nápad počkat, až se nával odcházejících trochu uvolní, jsme neměli jen my, takže tam byl pořád. Naštěstí jsme neměli spěch. Mufalga navázala hovor se skupinkou svých krajanů, která také nespěchala s odchodem. Já jsem se opět pohodlně posadil, požádal jsem »revekred« o malou obrazovku »nirde« a nechal jsem si zobrazit poslední zprávy. Na Zemi to odpovídalo rozevření posledních novin nebo puštění zpráv v televizi, tady to mělo výhodu v tom, že jsem si ponechal možnost vlastního výběru zpráv. Požádal jsem o zprávy na téma »Suhie« a chvilku jsem v nich »lovil«. Pochopitelně jich mnoho nebylo, tohle téma se ještě nestalo přeplněné zprávami.

„Mohu se vás na něco důležitého zeptat?“ oslovil mě náhle nově příchozí Luvocian.

„Pokud si myslíte, že to vím...“ usmál jsem se na něho.

„Chtěl jste nedávno vložit do rejstříku »revekredů« položku zvanou »gold«, ne?“

Podíval jsem se na něho udiveně. Jistě, byl jsem to já. To já jsem požádal bratránka Karla, aby mi opatřil »bankovní zlatou destičku«, i kdyby si na ni musel vypůjčit. Nechal jsem ji vložit do »rejstříku revekredu«, abych o ni mohl kdykoliv požádat. Pak jsem mu podle svého slibu vrátil dvě spolu se slibem, že za něho vyřeším jakékoli další finanční problémy. Nezamýšlel jsem toho zlata přivézt na Zem tolik, aby to rozvrátilo pozemský bankovní systém, potřeboval jsem jen zajistit, že dům s »krhútem« nepadne do rukou jiného majitele než naší rodině. K tomu by se »bankovní zlato« přece hodilo nejlépe, rozhodně víc než bankocetle.

„Ano, byl jsem to já, kdo to tam chtěl vložit,“ připustil jsem klidně. „Šlo mi o zajištění »Skrčkova krhútu« na Zemi. Nemohl jsem vyloučit, že se někdo bude snažit ovládnout jej a na to jsem potřeboval zachovat finanční nezávislost naší rodiny. Možná si to neuvědomujete, ale na Zemi by si někteří lidé dokázali domyslet jeho význam.“

„Komu všemu jste o tom řekl?“ zeptal se mě Luvocian.

„Něco si mohl domyslet bratranec Karel, který mi nejprve opatřil vzorek »bankovního zlata« a vrátil jsem mu dva. Jinak to na Zemi nevěděl nikdo.“

„Jaký význam má na Zemi slovíčko »gold«?“ pokračoval v dotazech Luvocian.

„Gold znamená v anglickém jazyce zlato,“ odpověděl jsem bez váhání. „Mohl jsem to tam dát pod českým názvem »zlato«, ale to by se mi mohlo snadno plést.“

„Takže vás ani nenapadlo, že by někdo to slovíčko »gold« uhodl čistě náhodně?“ zeptal se mě vyčkávavě.

„Čistě náhodně?“ zamyslel jsem se. „Vidíte, to mě tenkrát ani nenapadlo. Anglicky mluvící lidé by na to přijít mohli.“

„Takže jste zničil Suhii vy,“ odvodil z toho Luvocian pro mě zcela nepochopitelný závěr.

„Jak to myslíte?“ zeptal jsem se ho zaraženě.

„Jistě jste to neudělal úmyslně,“ pokračoval Luvocian. „Ale ten váš kousek zlata se zřejmě dostal do všech »revekredů« po celé »Cošhifyge« a odtud i na světy Byvilui, Krefah, Nik~kivu a nakonec i na Suhii.“

„To je možné,“ přikývl jsem. „Ale pořád nechápu souvislost s katastrofou Suhie. Kdyby někdo nezodpovědný zahltil banky umělým zlatem, mohl by rozvrátit bankovnictví, ale to by bylo asi tak všechno. Já jsem byl na Zemi pevně odhodlaný zlato nepoužít až na nezbytně nutné množství, jak jsem vám naznačil. Nemínil jsem rozvracet banky na Zemi.“

„Věřím vám,“ souhlasil Luvocian. „Na Zemi nic takového nenastalo. Ale víte přece, koho jsme přemístili na Suhii, ne?“

„Vím,“ přikývl jsem. „Přemístili jsme tam bankéře a jejich spřízněné kasty, včetně vojenských. Tím spíš bych nečekal, že se někdo z nich pokusí rozvrátit banky na Suhii, zejména když tam vlastně žádné nejsou.“

„Banky tam nejsou... a ani nebudou...“ přikývl. „Ale byli tam lidé, kteří snadno uhodli slovíčko »gold«, zejména když bylo ve značně rozšířeném pozemském jazyce... A nejspíš tam někoho napadlo požádat místní »revekred«»gold«.“

„No a?“ nechápal jsem. „Dostal destičku bankovního zlata s vyraženým puncem. Co s tím asi mohl dělat, když tam banky nejsou, nebyly, a už ani nebudou?“

„Mohl požádat o další zlato,“ pokrčil rameny Luvocian.

„No tak dostal dvě destičky,“ udělal jsem totéž gesto.

„Dobrá, a představte si, že to hned sdělil svým známým,“ pokračoval klidně Luvocian. „Taková novinka by se mezi bankéři jistě rychle rozšířila, nemyslíte?“

„To je možné,“ připustil jsem.

„Katastrofu Suhie způsobilo přetížení »revekredů«,“ řekl temně Luvocian. „Miliardy tun zlata, vytvořené během pouhých dvanácti hodin, přetížily generátory i anihilátory víc než normální požadavky dvou set milionů lidí, které považujeme za limitní pro počet obyvatel každého světa. Rozhoupaly planetární pevninskou kůru a vystupňovaly sopečnou činnost, až planetu zničily.“

„To by si zničili Suhii sami její obyvatelé!“ zbledl jsem.

„Tak jest,“ přikývl Luvocian. „Pozemšťané, přestěhovaní na Suhii, začali požadovat zlato. Je celkem jedno, jestli jim slovíčko »gold« někdo poradil, nebo na to přišli sami, i to je docela dobře možné. Šlo přece převážně o bankéře, kteří se zlatem zabývali nejvíc ze všech lidí na Zemi. Každý zřejmě nashromáždil zlata několik tun, při vysoké specifické hmotnosti zlata to ani není moc velká hromada. Nevíme, co je k tomu vedlo, museli přece vědět, že zlato nemá na Suhii význam platidla.“

No jo, došlo mi. Jistěže všichni v Suhii věděli, že tam zlato nemá význam platidla! Ale odolat mu nedokázali. Chtěli ho mít každý tuny, i když ho ani neměli kam dát! Chtěli se v něm koupat jako »strýček Skrblík« z dětského seriálu o kačerech!

V Anglii znají takzvaný »seriálový efekt«. Oč jde? Pokaždé když končí nějaký hojně sledovaný televizní seriál, téměř všichni Angličané dostanou chuť na čaj. Miliony rychlovarných konvic, zapínaných během minuty po skončení seriálového dílu, dokázalo už několikrát položit celou energetickou síť Velké Británie. Dnes už se to neděje. Energetičtí dispečeři, poučeni »black-outy«, dnes bedlivě sledují, kdy nastane konec dalšího dílu a těsně předtím vyšroubují na plný výkon všechny elektrárny na ostrovech, zapnou i nouzové zdroje a podle dohody se připojí podmořským kabelem na síť Francie, která jim pomůže ten nápor jakž takž zvládnout. A po pěti minutách všechno zase vypnou...

Proto v Anglii prosadili zákon, podle kterého nikdo nesmí vyrábět rychlovarné konvice s výkonem nad tisíc wattů! A nějaký přičinlivý ouřada v Komisi Evropské unie podle toho vymyslel nařízení, že takový výkon nesmí přesahovat ani vysavače...

Jak říkal Werich: »Kde blb, tam nebezpečno...«

A to šlo o »pouhý čaj«»úsporné rychlovarné konvice«...

Natož když jde o zlato! To se opět ukázalo hodné přezdívky »smrtící kov«.

„Kdyby to bylo jen tak, nic by se ještě nestalo,“ pokračoval Luvocian. »Revekredy« mají vlastní pojistky. Když požadavky obyvatel překročily hmotnostní limit, »revekredy« se zablokovaly a začaly nesplněné požadavky řadit do společné fronty. Tím však omezily i ostatní požadavky, zejména na jídlo a vodu. A pak jsme v paměti nalezeného »afrogoně« objevili příkaz, vyhrazený našim odborníkům, kterým se nakrátko uvolňují zablokované pojistky. V té době však na Suhii nikdo z našich odborníků nebyl, byli tam jen poradci a ti by do pojistek nezasahovali.“

„Kdo to tedy byl?“ nechápal jsem.

„Musel to být někdo z pozemšťanů,“ řekl Luvocian. „Říkal jste, že jsme tam přesunuli vaši inteligenční elitu. Je tedy možné, že někdo z pozemšťanů začal pátrat v dokumentaci »revekredů«. Víte přece, jak vyvolat nápovědu k čemukoliv... Mohl se z ní dozvědět o možnosti nakrátko odblokovat ty pojistky. Možná ho vedla obava, že »revekredy« přestaly dodávat potraviny, nápoje i vodu na mytí a koupání... zkrátka se pokusil pojistky odpojit. Jenže to neudělal nakrátko, ale odpojil je natrvalo. Každopádně se až do zkázy »revekredů« neobjevil příkaz ukončení blokády. Bez pojistek se »revekredy« chovaly jako automobil bez brzd, jenže s podstatně horšími následky.“

Bliklo mi hlavou, že něco podobného se už stalo i na Zemi. Také byla výsledkem světoznámá katastrofa, nešlo totiž o havarii automobilu bez brzd, ale o atomový reaktor.

Když atomový reaktor provozujete na velice nízké úrovni, není stabilní a není žádný kumšt, aby se znenadání zastavil. Dá se sice někdy znovu rozběhnout, ale musí se to stihnout rychle. Pak se v něm totiž nahromadí radioaktivní jód, který se tvoří trochu opožděně. Neutronový tok ze štěpné reakce ho vypaluje, ale když reaktor zastavíte, tvoří se »opožděný jód« ještě chvíli, hromadí se, až reakci zabrzdí úplně. Jód se sice poměrně rychle rozpadá, nicméně přirozený rozpad mu trvá zhruba dva dny.

V hantýrce reaktorových odborníků se tomu říká „jodová jáma“ a znamená to, že reaktor dva dny prostě nespustíte, pokud nemáte neutronové dělo, které by jód vypálilo dřív. Neutronové dělo je ovšem dražší než reaktor, takže se dává jen do atomových ponorek, kde na tom záleží víc než na pár milionech dolarů.

U atomových elektráren je jednodušší počkat dva dny.

Když se to u jednoho reaktoru stalo, inženýři prohlásili, že »je v jodové jámě«, nedá se s tím nic dělat, sebrali se a odešli domů. Na dochlazování reaktoru nechali dohlížet techniky, kteří rozuměli dochlazování, čerpadlům, ale ne reaktoru.

Jenže se tam objevil jeden hamižník.

„Bude konec kampaně a my nesplníme plán!“ začal reptat. „Sbohem, prémie! Poslyšte, hoši, nedokážete to přece jen rozjet?“

Technici start reaktoru již mnohokrát viděli a přikývli, že by to tedy mohli zkusit. Tak jako inženýři opatrně vytahali z reaktoru řídící tyče a sledovali, co se děje.

Nedělo se ovšem nic, jód rozjezd reaktoru nedovolil.

Technici tedy postupně vytahovali další tyče, kompenzační, sloužící k dlouhodobé kompenzaci vyhoření paliva.

V té chvíli se rozeřvaly sirény a do reaktoru vlétly havarijní tyče. Systém poznal, že hrozí havarie, a zablokoval se natrvalo.

Jenže hamižníka ani tohle nevarovalo.

„Mládenci, udělejte něco! Vy to jistě dokážete!“

Mládenci tedy šli, nechali havarijní tyče z reaktoru vytahat a pak, aby se to neopakovalo, přeštípali kleštěmi okruhy havarijní ochrany a pokračovali ve vytahování posledních tyčí, dokud se jim nepodařilo štěpnou reakci nastartovat. Že úplně znemožnili zásah havarijních ochran? No bóže!

Kdyby takový postup jen naznačil student druhého ročníku jaderné fakulty u zkoušky z řízení jaderných reaktorů, vyletěl by od ní i skrz zavřené dveře.

Známá poučka jaderných reaktorů totiž říká: »Tahat reaktor z jodové jámy tyčemi je totéž jako tahat tygra za ocas, akorát že u toho tygra máte přece jen větší šanci na přežití!«

Jaderná reakce se zažehla.

Téměř okamžitě vypálila veškerý jód, který ji dosud brzdil.

Další děj se nepočítal na vteřiny, ale na zlomky vteřin.

Výkon neřízeného reaktoru narůstá exponenciálně. Během zlomku vteřiny narostl milionkrát a na konci té vteřiny milionkrát překročil maximální vypočtený výkon reaktoru. Vnitřek reaktoru se v té vteřině rozžhavil do bílého žáru, veškerá chladící voda se změnila v páru, za ohlušujícího rachotu vyrvala tisícitunové horní víko reaktoru, prohodila je skrz střechu ven a vnitřek reaktoru v podobě drobných úlomků rozprskla okolo elektrárny.

Ne, nebyl to atomový výbuch, vybuchla vlastně »jen« pára.

Jenže rozházela kolem budovy vnitřek běžícího jaderného reaktoru, což bylo podobné tomu, co zbylo po dohoření atomové reakce nad Hirošimou. Možná hůř, protože to bylo soustředěnější kolem budovy a zbytková radiace byla vyšší než v Hirošimě.

Od té doby je jméno elektrárny »Černobyl« pověstné jako symbol hesla »proboha, nepouštějte k reaktorům pitomce!«.

Neznámý pozemšťan udělal něco podobného s »revekredy« na planetě Suhii. S účinky o několik řádů převyšujícími nejtěžší jaderný výbuch »Car bomby« na ostrovech Novaja Zemlja.

A to vše kvůli zlatu, které na Suhii nemělo žádnou cenu.

Zlato zabíjelo lidi už na Zemi, dohnalo je i ve vesmíru.

A nemuseli se kvůli němu ani střílet...

 


------------------------ Poznámky:

  11 Např. soudkyně Králová v Praze opakovaně osvobozovala gaunery...

  12 Dokumentační modul "revekredu", obdoba "černé skřínky" letadel.

  13 Mějte klid věčný (R.I.P., odpočívejte v pokoji...)

Zpět Obsah Dále

Errata:

26.05.2020 22:47